Relaxační dnešek začal pohodově, po vstávání jsme něco málo zabalili, a pak šli na snídani. Naše oblíbená místa s výhledem na ulici byla obsazená, ale zase to nahradila rozšířená nabídka o grilované hovězí a bujabézu. To druhé jsme vynechali, na to snídat rybí polévku tu nejsme dost dlouho. Pak dobalit, checkout a v rámci relaxace kilometrový pochod s kufrem na nádraží. Tam se orientujeme bez problémů, a jdeme ke vstupu na Šinkanzen, vytahujeme předem zakoupené jízdenky a ani jeden neprojdeme kontrolní bránou.
Tak se nás ujala místní zřízenkyně a lámanou angličtinou nám vysvětluje, že jsme si nekoupili celou jízdenku, ale jen půl jízdenky. Nemám chuť se s ní hádat a chtít po ní, ať nám vysvětlí, jak je vlastně možné si koupit jen půl jízdenky, a proč nám tedy automat nevydal jízdenku celou. Zkuste si koupit půl piva v plechovce, nebo půl auta, půl ostříhání vlasů, půl psa, půl mobilu. Něco z toho není možné a zbytek je nesmysl. K čemu by nám byla polovina jízdenky, když jsme zvolili odkud, kam a kdy chceme jet, zaplatili a automat nám vydal jízdenky. Nicméně to vypadá, že to není problém a že stačí dokoupit si zbytek, což hned na místě uděláme a docela rozčarovaní pokračujeme najít správné nástupiště. V tom už jsme fakt dobří a po pár minutách čekání přijíždí náš spoj, dvě minuty před plánovaným odjezdem, který samozřejmě následně dodržel. Šinkanzen letěl tradiční třístovkou, absolvoval pár zastávek po cestě a něco po hodině jsme byli v Ósace.
Jen krátce o Ósace, pro ty, co nezačnou prolézat internety a hledat, kde zrovna jsme a co je ta Ósaka zač. Ósaka je hlavní město stejnojmenné prefektury a třetí největší město v Japonsku s počtem obyvatel 2,7 milionu. Leží na ostrově Honšú u zálivu, kupodivu pojmenovaném po městě. Je srdcem souměstí Keihanšin, které tvoří kromě Ósaky i další města a to Kóbe a Kjóto, které také hodláme navštívit. Tentokrát se pochod s kufrem již nekoná, máme relaxační den, tak že kupujeme kartu ICOCA, která slouží především k placení městské dopravy, ale i příměstských vlaků a dá se s ní platit i v námi oblíbených obchodech typu Seven eleven, Family Mart apod. My ji máme primárně na tu dopravu, karta se bohužel dobíjí v automatech pouze hotově, ale není jiná možnost, protože narozdíl od Fukuoky není v tomto regionu platba za jízdné platební kartou možná a aplikace, která by kartu nahradila je dostupná jen na IOS, naše androidy mají smůlu.
Vybaveni nabitou kartou jedeme červenou linkou metra Midosuji line šest zastávek a vystupujeme na stanici Shinsaibashi, ze které to máme pět minut do hotelu. Tam nás na poprvé mile přivítají, a protože je jedna odpoledne, o ubytování není řeč, ale automaticky nám uschovají kufry, zůstane nám po nich jen žeton. Starý název pro Ósaku zněl Naniwa, které se obecně říkalo „kuchyně říše“ (tenka no daidokoro) a i dnes se ósacká jídla považují za chuťově nejlepší, což si v rámci relaxačního dne hodláme prověřit. A tak naše první kroky vedou asi třicet metrů od hotelu, kde navštěvujeme místní McDonald. Ne, nedělám si srandu, v rámci našeho soukromého a zcela subjektivního průzkumu porovnáváme cheeseburgery ve všech námi navštívených zemích (tedy kromě Albánie, tam McDonald neměl v době naší návštěvy pobočky). A výsledek je jednoznačný, kuchyně říše jednoznačně vítězí, dokonalá chuť masa, žemle a dokonce i kyselé okurky jednoznačně staví japonskou verzi na pomyslné první místo v našem žebříčku.
S lehce naplněným žaludkem vyrážíme metrem stále po červené lince do stanice Dobutsuen-Mae, a odtud, v rámci relaxace, jen kousek pěšky do staré čtvrti, dnes označované jako retro čtvrť, Shinsekai. Ta má sice image nejnebezpečnější oblasti města a zvláště po setmění se prý místní do čtvrti neodváží, ale kriminální činnost, která zde vzkvétala na konci minulého století je už dávno jen legendou, a čtvrť se stala turisticky oblíbenou. Hlavní atrakcí je nevelká věž Tsutenkaku, dominanta města, která propaguje společnost Hitachi. Její celková výška je jen 103 metrů a vyhlídková plošina je ve výšce 91 metrů. Tu jsme si náležitě užili, ovšem než jsme se na ní dostali, prostáli jsme ve dvou frontách na dva výtahy přes půl hodiny. Ale všechno to čekání zde bývá pak odměněno nevšedním zážitkem, což se dnes ještě jednou potvrdí. Jinak historie věže je docela zajímavá, zvláště té původní, protože ta současná byla postavena v roce 1956. Za co vděčí svému tvaru, který převzala od původní věže, se dočtete na těch internetech.
Po návštěvě věže jsme se ještě prošli uličkami, které jsou naprosto úžasně kýčovitě vyzdobené a plné krámků a restaurací, a naše žaludky, ve kterých od snídaně přibyl jen ten cheeseburger, se začaly dožadovat doplnění obsahu. Hledali jsme podnik, kde nabízí i jedno vychlazené a zadařilo se. Tak jsme objevili další dvě japonské speciality, doteyaki, pomalu vařený pajšl, něco jako gulášek, a addictive cucumber, což je mleté maso na pánvičce, doplněné o tekutý žloutek, oboje luxusní malá porce. Jejich medium piva jsou třetinky, tak jsme k tomu dali každý tři a s umlčenými žaludky šli do protějšího obchodu, který nabízel originální oděvy. Tam si Maki vybrala originální, ručně malovanou, japonsky šílenou mikinu, a dokonce nás s tou mikinou personál vyfotil, prý pro majitele, který ji osobně namaloval. Tak je tu všechno trochu jinak, tak jsme se ani moc nedivili. Máme relax, tak že zpátky na hotel, ubytovat se. Na podruhé nás také mile přivítali, vrátili jsme žeton výměnou za kufry, a pak hned chtěli na osobu a den 100 jenů za každý den pobytu, pokud cena pokoje nepřevýší určitou výši, prý je to v Japonsku standard. Když kontrujeme, že je to naše čtvrté ubytování a že je to poprvé, co to po nás někdo chce, už to není japonský standard, ale standard v místní prefektuře, resp. ve velkých městech. Nehádáme se a platíme.
V rámci relaxu odpočíváme na hotelu a po šesté hodině se pomalu sbíráme s tím, že je čas se najíst. Maki má chuť na krajovou verzi ramenu, který se dělá z drůbežího vývaru, a tak hledáme místní provozovny a čteme jejich hodnocení i recenze, až najdeme nedaleko hotelu jednu vyhlášenou restauraci. Je to pár minut pěšky, a když přicházíme k oné restauraci, fronta před ní nám jednoznačně dává vědět, že jsme na místě. Po čtvrt hodině nám dává Riana, vietnamská dívka, co to tu diriguje, nabídku, ze které si vybereme, a kterou si jdeme sami zadat do provozovny, konkrétně do místního objednávacího automatu. Problém je v tom, že je jen za hotové a tvrdošijně odmítá nové tisícové bankovky. Riana nám s úsměvem vyměňuje nové bankovky za staré a my můžeme pokračovat dále v objednávce, která je vlastně omezená jen na dvě možnosti, podle způsobu servírování, plus je možnost přidat si ingredience. Zároveň při hrátkách s automatem máme možnost prohlédnout si provozovnu a jsme lehce v šoku.
Dlouhá nudle rozdělena na půl barem, za ním drobný japonský kuchař s chmýřím na obličeji typu “Milouši, co ti to chlapče vyrostlo?” a na druhé straně šest obsazených míst zákazníky. Tedy vlastně čekáme, až těch šest spořádá svou porci, aby mohlo z fronty dalších šest dovnitř. Po objednání nám automat vyplivnul čtyři malé lístky (dvakrát jídlo a dvakrát černé vejce navíc), které nám Riana hned sebere a zase nás vyhodí na ulici zpátky do fronty. A zase čekáme, alespoň už víme proč. Když se dočkáme, jsme spolu s další čtyřkou šťastlivců vpuštěni dovnitř, kde pozorujeme Milouše, jak připravuje svůj vyhlášený ramen, a zanedlouho máme všichni jídlo před sebou. První ochutnání vývaru dává zapomenout na 30 minut čekání, vlastně na jakékoliv čekání, protože tu chuť nikdo nečeká. Popsat se to fakt nedá, a je to vlastně naše první zkušenost s ramenem založeným na drůbežím vývaru, ale spolu s černými vejci, nudlemi a plátky masa, jemně nasekané jarní cibulky a dalších ingrediencí to dává dokonalou harmonii chuti a Milouš i Riana, která baví strávníky, a stačila se nám během přípravy pokrmu představit, se stávají ihned našimi oblíbenci.
Po jídle jsme chtěli ještě navštívit zdejší vyhlášené dvě ulice plné obchodů, nočního života a záře světel, ale jsme natolik spokojeni a nasycení, že dáme jen procházku zpět k hotelu, po cestě koupíme něco na trávení a jdeme dokončit relax den v poloze ležmo. Jasně, nebyl to úplně odpočinkový den, ale počet kroků klesl na polovinu a to se už dá za odpočinkový považovat. Zítra se budeme ještě věnovat městu, pak přijde na řadu Expo a výlety mimo Ósaku, tak že se máme na co těšit.
Nejnovější komentáře