Včera jsem psal, že jsme si složitě koupili jízdenky na ostrov Icukušima. Dnešní nadpis je Itsukushima a nakonec jsme skončili na ostrově Mijadžima, nebo také Miyajima. Je v tom zmatek, jednak proto, že v češtině se snažíme vše mrvit a japonské názvy upravujeme tak, aby se výslovností přiblížili originálu, viz Miyajima a Mijadžima, pak názvy někdy nesprávně uvádí Google maps a zcela běžně zobrazuje někdy anglický a zároveň počeštěný. A pak je v tom zmatek místní, protože do roku 2005 byl ostrov samostatným městem Miyajima, ale pak přešel pod správu města Hacukaičí a jmenuje se Itsukushima. Stejný problém je např. v názvu města Tokio, kde v češtině píšeme měkké i, v angličtině je tvrdé, v japonštině je také tvrdé, v češtině pak existuje ještě Tókijó, které se neskloňuje. Používám první, co mi přijde na vědomí, tak že se za občasné rozdíly omlouvám.
Piš jak piš, buď jak buď, ráno vstáváme o něco dříve, abychom stihli snídani a pak dojít k přístavu. Už jsme po druhé v hotelu ze stejného řetězce, tak nás snídaně skoro ničím nepřekvapí, jediné pro nás nové, bylo snídat v proskleném druhém patře hotelu s výhledem na normálně rušnou ulici, ale v neděli ráno je provoz mírný. Ale i tak obdivujeme některá vozidla, která se po ránu zastaví na červenou. Po vskutku vydatné snídani jdeme zase ke Genbaku dome a odtud jen pár metrů k přístavišti. Maki jde zkusit proměnit naší objednávku, která skončila v jejím Gmailu, za palubní lístky, což se podaří, původní předpověď, která vyhrožovala deštěm je ta tam, tak to vypadá na skvělý den na ostrově.
V 9:15 vyrážíme směr ostrov Itsukushima, cesta tam trvá cca 45 minut a když přistáváme na jednom z mnoha přístavních mol, teprve nám dochází, do čeho jsme se to pustili. Je něco po desáté a ze všech mol, kterých je tu více než desítka, se hrnou návštěvníci takovým způsobem, že vylodění v Normandii je proti tomu nepovedené vojenské cvičení. Ihned po přistání Maki tradičně kontroluje kvalitu veřejných toalet a já si bokem vyslechnu od českého průvodce, který tu provádí skupinku krajanů, že v neděli se vylodí v průměru 350 lidí za minutu. A to spousta návštěvníků na ostrově už je, protože tu stráví i několik nocí. Inu ostrov je to veliký, ale hlavních lákadel pro denního návštěvníka je v podstatě šest.
První nejprofláklejší je O-torii, tedy velká brána torii, stojící v moři s výškou bezmála 17 metrů, potažená rumělkovým lakem, tak že mění barvy, od oranžové po červenou, v závislosti na denní době. Bránu je čas od času potřeba postavit novou, přece jen stojí v moři. Ta současná je z roku 1875 a je v pořadí devátá. Tato brána je nejfotografovanější v Japonsku a je součástí druhého lákadla. Tím je vlastní svatyně Itsukushima, tedy celý rozsáhlý komplex, který je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. Pro svoji navštěvovanost se před vstupem do ní vytvořila nehorázná fronta, tak jsme její návštěvu vzdali. Další, v pořadí třetí, je půvabný, v lese a na úpatí hory Misen situovaný chrámový komplex Dausho-in. Nabízí řadu budov, soch a dalších náboženských předmětů, které mohou návštěvníci obdivovat. Patří mezi ně síň Kannon-do, síň Maniden, písečná mandala vytvořená návštěvnickými mnichy z Tibetu, čajovna a jeskyně plná 88 ikon představujících chrámy pouti Šikoku, a v neposlední řadě více jak 500 malých kamenných soch mnichů, v drtivé většině s pletenou čapkou. Tento komplex jsme prolezli s tím, že byla shoda na tom, že žádný hezčí jsme ještě neviděli. Z chrámového areálu Daišó-in vede turistická stezka na vrchol hory Misen, kde se nachází několik dalších chrámových sálů.
Výstup trvá asi 1,5 až 2 hodiny, to nestíháme a volíme čtvrté lákadlo v podobě lanovky pod vrchol hory Misen. K lanovce je třeba dojít pár stovek metrů, tam si vystát půl hodinovou frontu, koupit lístky, vystát další frontu a dostat se do kabinky pro osm japonců nebo šest turistů, nechat se vyvést do stanice Kayatani a přestoupit do kabinové lanovky pro 30 lidí, evidentně bez ohledu na tloušťku jednotlivých kusů. Naštěstí poslední část cesty je jen v jednotkách minut, tak že pocit, jak se sardinky mají v konzervě, brzy pomine. Od konečné lanovky je to pár desítek metrů na vyhlídku, nebo na dvouhodinovou procházku na vrchol hory, v rámci které jsou k vidění další čtyři menší chrámy. Vzhledem k oparu je nám jasné, že nic lepšího než z vyhlídky neuvidíme, tak volíme jen vyhlídku a jedeme zpátky do syta si užít posledních dvou lákadel.
Těmi jsou jídlo a nakupování, tedy restaurace a pouliční stánky v přilehlých ulicích kolem přístavu a pak obchody se vším možným. Obchody jsme moc neřešili, ale jídlo jsme vyzkoušeli, ústřice na několik způsobů, takoyaki, tempurové kuličky s mletou chobotnicí, nějaké místní sladkosti a zmrzlinu. Na závěr dvě vychlazené Suntory a už byl čas na nalodění zpět. Cesta lodí zpět do centra Hirošimy nám uběhla rychle, protože jsme ji prospali.
Částečně odpočatí jdeme dořešit resty ze včerejška. Krátce navštěvujeme Hirošimskou národní pamětní síň míru pro oběti atomové bomby, velmi vkusně řešený památník z roku 2002, který má nadzemní část, v podobě hodin v čase 8:15, kdy došlo k explozi bomby, obklopených vodou a vyzdobenou střešními taškami, které se při tvorbě památníku v rámci výkopu nalezly. Druhá část je pod zemí a schází se do ní ve spirále proti směru hodinových ručiček, tedy jakoby zpátky v čase. Aby se návštěvníkům ukázal rozsah škod způsobených atomovou bombou, nabízí síň panoramatický pohled na město zasažené atomovou bombou z nemocnice Šima, která se nachází v blízkosti hypocentra atomové bomby, tvořený 140 000 střešními taškami – což se rovná počtu lidí, kteří podle odhadů zemřeli v důsledku atomové bomby do konce roku 1945. Trochu nám to připomínalo Ground zero v New Yorku, byla v tom stejná síla, pokora a úcta k životu.
A pak nám chybělo Hirošimské muzeum míru, které se nacházelo nedaleko. Věnuje se dokumentaci atomového bombardování Hirošimy během druhé světové války. Bylo založeno v srpnu 1955 a je to hirošimská destinace pro školní výlety z celého Japonska i pro zahraniční návštěvníky. Od jeho otevření v roce 1955 muzeum navštěvuje v průměru přes milion návštěvníků ročně. K muzeu dorazíme hodinu před zavírací dobou a přivítá nás nápis, sdělující nám, že dnes je vyprodáno. Naše zklamání ale netrvalo dlouho, protože nám jedna ze zaměstnankyň muzea, stojící u vchodu napovídá, že když si koupíme na dnešek lístek on-line, že můžeme dále a dává nám naskenovat QR kód. Ten nás odkáže na on-line nákup vstupenek, kde otrocky vyplňujeme informace o nás a nakonec i platíme vstupné a po chvíli máme vstupenky v mailu. Tedy žádné vyprodáno, už se nechce nikomu po šesté večer sedět na kase. Zub času na sedmdesát let starém muzeu se možná trochu projevuje zvenku, ale zevnitř se jedná o velmi moderní pojetí celé tragédie, vkusně nasvícené, podpořené videomappingem. S úcty ke 140 tisícům mrtvých, je požadováno chovat se v muzeu tiše, a popravdě to byl o to silnější zážitek. Muzeum bylo docela plné, a přesto panovalo v jednotlivých částech hrobové ticho a jen tu a tam bylo slyšet vzlyknutí slabších povah, výkřik dítěte nebo zvonění telefonu idiota, co si ho neztlumil. Procházíme mlčky celou tragédií i s jejími dopady a nakonec jsme rádi, že to máme za sebou. Opravdu nezapomenutelný zážitek, který ale nechcete znovu opakovat.
A je to, náš seznam, co dělat v Hirošimě je splněn, bylo by toho určitě ještě více, co v tomto nádherném městě dělat, ale my se posouváme dál. Ale je to ještě druhý seznam, co zažít v Japonsku, a tam je ještě co plnit. Po sedmi dnech se tedy konečně dostáváme k tomu, abychom si dopřáli vskutku originální japonské sushi. Vytipujeme si jednu z mnoha typických restaurací, kde zákazníci sedí okolo prostoru otevřené kuchyně a parta zjevně sehraných chlapů v bílém vám před očima připraví, na co máte chuť. U vstupu nás mile přivítali, nechali nás vyplnit na tabletu základní informace v angličtině, jako kolik nás je, kdy chceme rezervaci (teď), zda jen u baru nebo u stolu, a posadili nás na lavičku, evidentně čekárnu. Netrvalo ani pět minut a měli jsme stůl k dispozici, dostali jsme základní instruktáž, jak to tu chodí, a už jsme objednávali. A to chytře prostřednictvím tabletu. Prostě si vyberete, jak v e-shopu a dáte do košíku. Až je toho v košíku dost, objednáte si to, co v něm máte a košík se vyprázdní. A kuchař ví, co vám má připravit a kam hotové dílo postavit. Je libo další kousky, nebo pivko, opět dáte do košíku a objednáte a tak pořád dokola, až vám praskne břuch. To jsme nechtěli, tak že jsme včas, po asi dohromady třiceti kouskách přestali objednávat a stiskli tlačítko Check. Tablet nás vyzval, ať si vezmeme kartičku s číslem stolu, z hromádky vedle tabletu a s tou jsme šli k východu, kde jsme u kasy zaplatili. Jednoduché, důmyslné, efektivní, obsluha jen uvádí, donáší pití a uklízí po hostech a objednávku si tvoří host sám. A teď to hlavní, to bylo tááák strašně moc dobrý. Nedá se to popsat, nedá se to ani srovnat s běžnou nabídkou sushi u nás. Prostě vynikající a jdeme dál. Tedy my už jen do seven eleven a na hotel, který zítra opouštíme a slibujeme si, že zítřek bude opravdu relaxační, tedy nepadne dalších 20 tisíc kroků, jako doposud každý den.
Nejnovější komentáře