Včera večer Maki pořídila online dvakrát Ósaka amazing pass, že ušetříme v rámci objevování města. Po propočtu jsme dospěli k tomu, že s ohledem na cenu pasu musíme použít 4x metro a navštívit čtyři z pěti atrakcí, které pas pokrývá, aby se nám pas vyplatil. Pas je jednodenní a po prvním použití se aktivuje s tím, že doba aktivace končí tři hodiny po půlnoci. Do té doby jsou “zdarma” vstupy na vybrané atrakce a jízda MHD, včetně příměstských vlaků.
Po snídani, tedy někdy kolem deváté, vyrážíme z hotelu na metro, směr první atrakce. V metru pro jízdu v rámci pasu máme použít QR kód, který je generován z aplikace pasu. Moc tomu nevěříme, ale funguje to, tak že si osvojujeme systém procházení turnikety metra. Maki na svém mobilu vygeneruje QR kódy, které mají platnost 15 sekund a přiloží ke čtečce první kód. Předá mi mobil a projde. Já se posunu v aplikaci na další QR kód, přiložím ke čtečce, projdu a vracím mobil Maki. Funguje to a šetříme kredit na našich ICOCA kartách. Jedeme červenou linkou tři stanice a vystupujeme na stanici Umeda Station, ze které je to necelý kilometr k první atrakci.
Umeda je významná obchodní, nákupní a zábavní čtvrť a její název znamená švestkové pole. Ale nebylo tomu tak vždy, dříve byl název oblasti Umeda Haka (hrob Umeda), protože zde byl jeden z největších hřbitovů v Ósace v období od počátku 17. století až do počátku 19. století. V 70. letech 19. století byla oblast rekultivována a zasypána prefekturní vládou na podporu vytvoření první stanice v Ósace. Slovo „Umeda“ se dříve psalo jinými znaky kanji 埋田 (zakopané pole), aby odráželo tuto historii. Název byl změněn na 梅田 (švestkové pole) beze změny výslovnosti. Dost historie, proč tu vlastně jsme. Cílem je Umeda Sky Building, dvouvěžový mrakodrap, který se skládá ze dvou 40 patrových věží, které jsou v nejvyšších dvou patrech propojeny skleněnými mosty s eskalátory a výtahy, které procházejí otevřeným atriem. Věže dosahují celkové výšky 170 metrů, zatímco celková výška je 190 metrů a byly dokončeny v roce 1993. V čem je celý projekt unikátní z hlediska architektury a postupu stavby, a proč jsou věže jen dvě, když původně měly být čtyři, se dočtete na těch internetech. Pro nás to bylo o tom vyjet po pojízdných schodech do třetího patra, odsud výtahem do 40. patra, kde jsme opět uplatnili QR kódy a pokračovali tubusem s pojízdnými schody pomyslným středem budovy do nejvyššího přístupného místa, kde je vyhlídka. Ta jízda po eskalátorech, které jsou ve výšce 170 metrů byla docela zážitková. Koukáme z vyhlídky do všech stran a až se nabažíme, sejdeme o patro níže, kde necháme nějaké jeny v navalprachyšopu a pak zase výtahem zpátky dolů, poodejít pár desítek metrů od budovy, aby se vešla do mobilních snímačů a zvěčnit “jen” patnáctou nejvyšší budovu v Japonsku. Zpětně asi nej zážitek tohoto dne, ale i ty ostatní nebyly špatné. Pojďme na ně.
Pěšky se vracíme ke stanici Umeda, za kterou je hned kousek obchodní komplex Hep five, kde je další “zadarmo” atrakce. Když do budovy vstoupíme, je nad námi zavěšen model plejtváka nebo velryby, nejsem ichtyolog, v životní velikosti, včetně mláděte, vše vyvedené v červené barvě. Po jezdících schodech stoupáme kolem té mega ryby do sedmého patra, kde pochopíme, proč je zde červená barva tak oblíbená. Symbolem Hep Five, a naší další atrakcí, je zářivě červené ruské kolo o průměru 75 metrů, které je instalováno tak, že se zdá být zaklínováno do střechy budovy. Nástupiště je v 7. patře a gondoly stoupají střechou do výšky 106 metrů nad zemí, což nabízí panoramatický výhled na centrum Ósaky. Kolo má 52 čtyřmístných plně klimatizovaných gondol, a v každé z gondol je umístěn bluetooth reproduktor, abyste si mohli užít těch patnáct minut jedné otáčky se svou oblíbenou hudbou, stačí se spárovat. A výhled z vrchu byl fakt parádní.
Tak dvě atrakce ze čtyř máme za sebou, a je čas se přesunout k další. Vracíme se ke stanici metra, kde sedáme na fialovou linku Taminachi Line a jedeme tři zastávky do stanice Taminachi 4-chome, ze které to máme 1,5 kilometru k třetí atrakci, kterou je Hrad Ósaka. Jak to tady s hrady chodí, už víme a ani tento není výjimkou. Hrad měl poměrně pohnutou historii, která se táhne od roku 1585. Několikrát vyhořel a dnešní podobu získal až po druhé světové válce, kdy byl znovu postaven. Celý hradní komplex je spíše obrovská pevnost s rozlohou 61 tisíc čtverečních metrů, obklopena vnějším a vnitřním vodním příkopem. Vlastní hrad je nejnavštěvovanějším hradem Japonska a každý rok ho navštíví přes 2,5 milionu lidí. Když jsme v teplotách 26 stupňů ve stínu, který tu skoro nikde není, došli k hradní budově, čekala nás dlouhá fronta na vstupenky. Naštěstí ale máme naše QR kódy, tak celou frontu předbíháme a funíme po schodech ke vstupní bráně, kde je možnost jít vlevo, a vyjet do osmého patra hradu výtahem, ovšem vystát si frontu, nebo jít vpravo, kde není ani noha, a vylézt si těch osm pater po svých. Vpravo byla naše volba, prošli jsme všechny patra, kromě šestého, které bylo zavřené a nakonec v osmém patře koukali na všechny strany z vyhlídky. Z hradů zatím asi pro nás nejvíc, včetně obrovské pevnosti, jen škoda, že to zase není hrad, co skutečně zažil šoguny a samuraje. Mimochodem, kromě čtvrté atrakce to vlastně bylo dnes o vyhlídkách ( japonsky tenbō-dai).
Díky spalujícímu slunci toho už máme dnes dost, ale aby se nám přece vyplatily ty „pussy“, je třeba zajet do poslední atrakce, kterou je Národní muzeum umění. Google nás posílá od hradu asi kilometr pěšky na metro. Když dorazíme do určené lokality, nejsme schopni najít vstup do metra, jen na vlaky. Pak nám dojde, že i Google myslí vlaky, tak hledáme linku, kterou Google vyžaduje a nejsme úspěšní. Když projdeme celý komplex dvakrát, vzdáváme to a rozhodneme se k muzeu dojít pěšky, 35 minut cesty. Po deseti minutách zjišťujeme, že nejdeme správným směrem, protože se prostě správná pozice v tom všude přítomném železobetonu hledá špatně a rezignujeme. Už to tu zaznělo, když je nejhůř, zbývá jen Uber. Ten dojede do minuty, klasický místní taxík, černý sedan Toyota Crown, který slibuje odvoz za 980 až 1260 jenů. Schvácení odpadnem na bílé zadní sedačky a necháme se necelých deset minut, včetně dvou dlouhých červených, dovézt k muzeu. Řidič nás vysadí se slovy, tady je to muzeum a odjede. Aplikace pípne a strhne se 2000 jenů, inu není Uber jako Uber. A ještě nás ten blbec poslal do špatného muzea, naštěstí to správné je hned vedle. No správné, v rámci našeho zdarma QR kódu máme přístupné jedno patro ze dvou a z těch exponátů jsme mírně řečeno otrávení. Asi nechápeme současné umění, ale až na výjimky máme prostě pocit, že si z nás někdo dělá pr.el. Tak třeba ve velké místnosti nataháte šňůrky, na ty dáte papírové vlaječky, pod to disco kouli a tu nasvítíte baterkou uchycenou na štaflích. A máte exponát v muzeu. Nebo obrovská socha půlky hlavy, jakoby se vám při tvorbě rozpadla, tak ji podložíte hromadou hlíny a prohlásíte to za umění. A další a další pitomosti nazývané uměním. Ale možná to jen nechápeme. Prostě ta poslední atrakce za návštěvu nestála. Jdeme na metro a zpět do hotelu, kde odpadáme.
Po dvou hodinách, které jsme prospali, se dáváme dohromady a jdeme plnit rest, tedy navštívit nedalekou hlavní nákupní zónu města, Shinsaibashi. V jejím středu se nachází krytá nákupní ulice Šinsaibaši-sudži, která se nachází severně od ulic Dótonbori a Sóemončó a rovnoběžně a východně od ulice Mido-sudži. S ulicí Šinsaibaši a západně od ní se nachází Amerika-mura, nákupní zóna s americkou tématikou. V okolí se nachází velké množství obchodů a butiků, ale hlavně je všude hlava na hlavě, večer vše doplněné o svítící reklamní tabule a nepřebernou nabídku restaurací a stánků. Nasajeme atmosféru, vyfotíme pár snímků, a z nedaleké stanice metra Namba jedeme zpět na hotel.
Tak to shrňme, metrem jsme jeli 4x, atrakce jsme navštívili také čtyři, ale pomohli jsme si Uberem, tak že z výhodných pasů, co nám po přepočtu měli ušetřit asi tři stovky, jsme díky Uberu na nule. Ale za to jsme jeli originál japonským taxíkem a užili jsme si nabitý den plný zážitků a vyhlídek z velkých výšek. A nachodili něco přes 25 tisíc kroků. Zítra Expo, jeden z našich cílů cesty.
Nejnovější komentáře