A jsme na konci, letíme až večer, a tak po snídani, víte jaké, vše zabalíme a využijeme možnost nechat si kufry na hotelu i po odhlášení. Tak že po desáté měníme kufry za žeton a v nepromokavých bundách vycházíme do velmi deštivého dopoledne v Tokiu. Můj pesimistický pohled na situaci je, že nám to počasí fakt nepřeje, optimistický pohled Maki je, že Japonsko tuší, že odjíždíme a tak pláče. Asi je lepší být realista a prostě jen konstatovat jako děda Komárek, že “Chčije a chčije”. Ale protože jsme s tím trochu počítali, máme vstupenky na 11:00 na výstavu. Proto hotel opouštíme po desáté, protože nás čekala 40 minutová cesta ze stanice Akihabara zelenou linkou Yamanote devět zastávek do stanice Shibuja, a odtud pěšky do nákupního domu Tokyu plaza. Ve čtvrtém patře nákupního domu byl vstup na výstavu japonského umělce.
Katsushika Hokusai byl významný japonský umělec, který stvořil nespočet děl. Žil v období Edo, 1769 až 1849 a nejvíce ho proslavily dřevotisky žánru ukijo-e (obrazů prchavého světa). Nejznámější je jeho sbírka dřevotisků “36 pohledů na horu Fuji”, které byla věnována i výstava. Ještě docela zajímavý fakt z výstavy, jeho umění bylo důležitým zdrojem inspirace mnoha evropských malířů, zvláště impresionistů jako byli Claude Monet nebo Vincent van Gogh. A možná si to nikdo ze čtenářů neuvědomuje, ale jeho nejznámější pohled z těch 36, zaměřený na vlny, jste museli už někdy, někde spatřit a je tak známý, že se dá koupit i jako lego stavebnice. Výstava ze začátku pouze seznamovala s jeho životem a dílem, pak bylo k dispozici několik obrazovek, kde se zobrazovaly jeho nejznámější díla. O co hlavně šlo, byla multimediální prezentace vycházející z jeho děl. Ty byly tři, jedna věnována hoře Fuji, jedna větru a poslední naprosto bombastická pak v patnácti minutové projekci na dokonalých obrazovkách Sony, s perfektním ozvučením a bassboosterovou podlahou (prostě se vám dle potřeb třese podlaha pod nohama). Všechny projekce byly naprosto úžasné, zvláště pak ta poslední. Naplnění projekcí obrazů a zážitky opouštíme výstavu, víte přes co, a jedeme do přízemí budovy, kde si ve Starbucksu dáváme kávu a pod střechou sledujeme, jak Tokio ale hodně a vydatně pláče.
Nenecháme se odradit a metrem s jedním přestupem jedeme navštívit současný Císařský palác, který je v prostorách bývalého hradu Edo. Komentovanou prohlídku po parkové oblasti si necháme kvůli dešti ujít a sami si v dešti projdeme dvě brány a park. Do vlastního paláce je vstup povolen jen 2. ledna (Nový rok) a 23. února, na narozeniny císaře, tak že stejně máme smůlu. Vodní příkop kolem původního hradu, stejně jako kamenné hradby a brány, jsou opravdu velkolepé a škoda, že nám do toho pláče Japonsko.
Nakonec se, ani ne moc promočení, vracíme do čtvrti Akihabara, kde si dáváme pozdní oběd, sashimi, v jedné z místních vyhlášených rybích restauracích. Pak už jen zpátky do hotelu, provést směnu žetonu zpět na kufry. S těmi jdeme na už pár dnů naši domovskou stanici, Akihabara, ze které jedem zelenou linkou pět zastávek na stanici Hamamatsucho, kde přestupujeme na expresní monorail, který nám po čtvrt hodině zastavuje u Terminálu 2 na letišti Haneda.
Na letišti jsme moc brzy, a tak se zatím na informačních tabulích neuvádí, kde se máme odbavit (a zbavit se kufrů), a tak vyčkáváme, až se zobrazí, na jakou přepážku máme jít. Čekání nám dlouho nevydrží a řešíme to přes check-in automaty, což se sice nakonec povede a kufry mizí na pásu v útrobách letiště, ale nemáme palubní lístky vedle sebe. Co už, hlavně že jsme se zbavili kufrů a můžeme projít přes pasové a kontroly do prostor odletových bran. To zde funguje zcela jednoduše, oskenujete pas, usmějete se do kamery, a pak jen klasicky projdete kontrolou, zda se nesnažíte propašovat do letadla drogy, zbraně nebo imigranty. Uvádím to schválně, bude srovnání s tím, jak se to dělá v Evropě.
Procházíme letištní obchody, dáme, již tradičně v Japonsku, párek wagyu v rohlíku a čekáme na odlet. Odletový terminál 2 je pouze pro lety japonské společnosti Ana, a tak tu není přeplněno a je kde si sednout, kde nabít mobil, několik sociálních zázemí a dokonce kuřárna. Tak že čekání sice dlouhé, ale v pohodě a 22:30 jsme vpuštěni do letadla. Po 14 hodinách letu, večeři a snídani, pár filmech a pár hodin spánku sedáme ve Vídni, kde je něco málo po šesté ranní.
Tradičně po přistání, resp. po zastavení letadla, vstanou ti největší idioti, kteří si myslí, že tím urychlí otevření letadla a budou první z těch, kteří z něho vylezou. Místo toho jen stojí a smrdí po 14 hodinách letu a ty přesezené prdele mají na úrovní těch lidí, kteří zůstali sedět a čekat, než se bude vystupovat. Pak se stejně všichni sejdou u toho pásu, kde vyhlíží kufry stejně jako ti, co zůstali sedět. Tak že, až se idioti vyderou ven z letadla, tak vystupujeme a jdeme tradiční sekcí chodeb a schodů k pasové kontrole, kde se postavíme do fronty pro občany EU. Žádné skenování pasu, žádná kamera, jen rakouský ouřada koukající do pasu. Jde to pomalu, a když už jsme konečně na řadě, vlítnou před nás dvě letištní zřízenkyně, tlačící kluka a zřejmě matku na dvou vozíčcích, za nimi otec s kočárkem a další dvě děti, zjevně arabové, že jako mají přednost. No comment. Po nich jsme prošli my a konečně vstupujeme na půdu EU. Za necelé dvě hodiny na to sedíme v autobusu směr Brno. 10:05 jsme u Grandu a voláme si přes Uber odvoz. Za osm minut přijede nový model Dacia Duster, pěkný ale docela tvrdý, a tak poskakujeme až k domovu. 10:30, tedy po 23 hodinách po opuštění hotelu s kufry, jsme doma a tím naše japonské výletění definitivně končí, stejně jako tyto články, tak snad někdy příště z nějaké zajímavé destinace, u dalších článků na tomto webu.
Nejnovější komentáře