Dnes jsme původně zamýšleli navštívít jezero Kawaguchiko s výhledem na horu Fuji, ale den předtím jsme zjistili, že již nejsou lístky na běžné spoje. Tak Maki objednala zájezd přímo z Tokia, ale ten nám včera večer zrušili pro malý zájem. Tak jsme se rozhodli, že se výletu nevzdáme, a zvolili jsme destinaci Hakone. Za tím účelem a v rámci urychlení jsme pořídili další jízdenky na Shinkansen, z Tokya do Odawary, vstupní brány do Hakone. Upřímně, netušili jsme, do čeho jdeme, ale vidina prožití dne mimo hlavní město nám stačila.
Jak jinak, než po vydatné snídani jsme vyrazili na Googlem doporučený spoj, který nás po pár stanicích dostal k Shinkanzenu na Tokio Station, který tentokrát nebyl náš oblíbený Nozomi, ale Kodama. Vlak 715 jel přesně podle řádu, a tak za půl hodinky už stojíme na peróně v Odawaře. Zde si kupujeme, zcela zbytečně, dvoudenní Hakone freepass, který existuje jen ve dvou nebo tří denní verzi. Nám by postačovala denní. Co pass přináší, no popravdě jsme to úplně netušili, ale prý dopravu po celém Hakone regionu. A v zásadě zde, začal náš mnohaprostředkový přesun po Hakone. Tak že si to pojďme shrnout, s vědomím, že jsme do Odawary dorazili za použití výtahu (z hotelu), pěškobusu, metra a Shinkansenu. A teď jak to bylo dále.
První dopravní prostředek byl “běžný” courák, který nás dopravil z Odawary do Hakone-yumoto. Odtud jsme spolu s ostatními cestujícími byli řízeně přesunuti k místní speciální lokálce, pardon horské železnici, Hakone Tozan Line. Jde o speciální trať, která stoupá z nějakých 140 metrů do výšky 541 metrů a vzhledem k tomu, že železnice může stoupat jeden výškový metr na 12,5 metru železnice, používá tři serpentiny, aby mohla takovou výšku vystoupat. Serpentin znamená, že vlak zastaví, strojvedoucí přejde na konec vlaku, který tím povýší na předek, přehodí výhybku a pokračuje v jízdě. To po cestě praktikuje třikrát, a za bezmála třičtvrtě hodiny nás horský vlak vyklopí ve stanici Gora.
Tam je to jak Disneylandu, hned dav vypadávající z vlaku ženou na další dopravní prostředek. My samozřejmě rebelujeme, dáme IQOS pauzu, toaletu a až pak se zařadíme do fronty na další prostředek, kterým je lanovka. Hakone Tozan Cable Car je v podstatě lanovka na Petřín, jen má místo Nebozízku více zastávek a je trochu delší, konkrétně 1,2 kilometru. Ta nás vyveze do výšky 761 metrů, kde se situace opakuje a my jsme naháněni jako skot do další ohrady, tentokrát fronty na visutou lanovku Hakone (Hakone ropeway).
Visutá lanovka, tedy kabinová lanovka, kde kabina pojme 18 cestujících, má celkovou délku čtyři kilometry, kam až nás zaveze probereme později, my stoupáme na prvním úseku dalších výškových 757 metrů a před mezistanicí se nám otevře přímý a naprosto úžasný výhled na sopečné údolí Owakudani. Naskytne se nám pohled na aktivní sirné vývěry a páru z horkých pramenů a než se stačíme pokochat, vystupujeme na mezistanici ve výšce 1044 metrů. Obdivujeme údolí z vyhlídek a pak si jdeme koupit místní specialitu, černá vejce, tedy vejce natvrdo vařená v sirných pramenech. Vejce se nejprve ukládají do speciálních drátěných košů, které pracovníci potápí do přírodních sirných pramenů, jejichž voda obsahuje vysoké množství síry a železa. Při vaření, které trvá přibližně 60 minut, se skořápka zbarví do černa, chemickou reakcí mezi sirovodíkem a železem. Poté se vejce nechávají dalších 15 minut v páře, aby dosáhla dokonalé konzistence. Přestože mají neobvyklý vzhled, uvnitř se nijak neliší od běžných natvrdo vařených vajec – snad jen kromě silnějšího sirného odéru. A traduje se, že jedno takové vajíčko vám prodlouží život o sedm let. Tak pro jistotu sežerem oba dvě vejce a pokračujeme kabinovou lanovkou až na konečnou u jezera Ashi.
Jsme u nádherného jezera a jediné, co nám po celé cestě chybí, je pohled na horu Fuji, která je schovaná za mraky. Na chvíli sice vykoukla na lanovce, ale to byl jen okamžik, kdy byl vidět krátce jen vrcholek hory. Jako splněno máme, protože při přesunu do Tokia jsme v Shinkansenu měli za příplatek okna na správné straně a Fuji jsme zahlédli, ale i tak, s jezerem by to bylo lepší. Ok, zpět k jezeru, jedná se o kráterové jezero, které leží podél jihozápadní kaldery hory Hakone. A po jezeře pluje spousta výletních lodí, a na jednu z nich, rádoby pirátskou, vícepatrovou, dieslovou, nás opět nahání a plujeme na druhý břeh jezera. Cesta je fajn, ale pořád tomu něco chybí, až při přistávání na mezi zastávce se to stane. Mraky se rozestoupí a my máme možnost asi deset minut vidět horu Fuji, tedy její vrcholek, v celé své kráse. Než přistaneme ve finální stanici, nebe se zavře a je po všem. Prostě zázrak a Japonsko se s námi rozloučilo, z pohledu přírodních krás, s velkou grácií.
A teď zpět. Tak čím jsme ještě nejeli, a jó, tak teď autobusem zpět do Odawary, kde je na nástupišti k dispozici speciální Romance vlak, který jede do Tokia. Tam v automatu kupujeme lístky a máme vystaráno, za 100 minut jsme na stanici Shinjuku station. Tam nejdeme bezhlavě na další spoj, ale mrkneme ven, protože je zde ke shlédnutí reklamní promítání, které je většinou ve 2D, ale mezi reklamami je za hvězdu 3D kočka. Chvilku na tu úchylárnu koukáme, a pak složitě hledáme cestu na další spoj k hotelu. Ale podaří se, a tak cestování různými dopravními prostředky ukončuje oblíbená kombinace, kterou jsme i začínali, tedy metro a po pár krocích (a tradičním nákupu) výtah do hotelu.
Nejnovější komentáře