Tak že dnes to bude stručné, jen přesun do Tokia. Což znamenalo po snídani zabalit, což jde pořád složitěji, jak se kufry plní nepotřebnými cetkami a novým oblečením. Nakonec se zadařilo a něco po desáté jsme vyrazili na autobus, který nás dopravil na stanici Kjóto. Už bez jakýchkoliv problémů jsme prošli přes turnikety, našli správné nástupiště a počkali na náš, pro tento pobyt poslední, Shinkansen. Za příplatek 1 000 jenů máme místenky v levé části vozu, to abychom, když nám dá šanci počasí, viděli za jízdy horu Fuji, což se nám nakonec splní. Vlak nás z Kjóta do Tokia přepravil za dvě hodiny, autem by to bylo bezmála šest hodin a 466 kilometrů. Vystupujeme na první stanici v Tokiu, to je Shinagawa station a odtud pokračujeme metrem, konkrétně Yamanote Line, osm zastávek na stanici Akihabara. Znalci se určitě pozastaví nad tím, proč jsme nejeli vlakem až na stanici Tokio, ze které jsou to do Akihabary jen dvě zastávky metrem. No prostě jsme to při objednávání jízdenek netrefili, ale pak jsme zjistili, že jízda metrem vyjde výrazně levněji, a tak jsme to nechali být (a ušetřili asi 2 tisíce jenů).
Akihabara je čtvrť v obvodu Čijoda, mezi Tokijčany též známá jako Akiba, která patří k hlavním nákupním a turistickým oblastem města. Jasně, že má nemalou historii, spokojíme se s tím, že po druhé světové válce se oblast stala centrem černého trhu. To kšeftování čtvrti vydrželo i po potlačení černého trhu a dnes je Akiba proslulá díky bohaté nabídce nejmodernější spotřební elektroniky. Ve 21. století se místo stalo střediskem subkultury otaku, k tomu se dostaneme. Ale napřed se my musíme dostat do hotelu. Google nás žene kolem nákupní čtvrti pod železniční most a přes řeku, pak podél nábřeží a stojíme před hotelem. Nicméně existuje výrazně kratší cesta, kterou později objevujeme. V hotelu nás velmi mile přivítají recepční a robot, jezdící v recepci, i když není po třetí odpoledne, ubytují nás, vytáhnou z nás další poplatky za osobu a noc a velmi mile nám s omluvou oznámí, že v hotelu neteče voda, ale že na tom pracují. Dostaneme mince do automatu na recepci, ze kterého nám vypadnou nějaké sladkosti na přivítání, a jdeme k výtahu. Ten přijede plný místních zřízenců, jeden drží dva kýble s vodou, tak že je jasné, že je voda v hotelu zachráněna. My jedeme do dvanáctého patra, kýble pokračují výše. Pokoj je nejmenší za celý pobyt, ale vejdeme se, zahodíme kufry a jdeme něco malého slupnout.
Dlouho jsme nehledali, o ulici dál od hotelu je k dispozici zvláštní spojení mexické a japonské kuchyně, bistro Jumbo tacos. Tak si přes automat objednáme malou porci taco on rice a chilli hranolky a obojí na místě vdechneme. Pak jdeme zpátky ke stanici Akihabara, navštívit legendární budovu Radio Kaikan, s devíti patry sběratelských plastových postaviček od půl centimetru do půl metru, sběratelských kartiček, přívěsků, nálepek, modelářského zboží a nářadí a mnoho dalšího, co dnešní otaku potřebuje. Kdo je otaku? Až fanatický (ne nutně) fanoušek anime, mangy, komiksu, postavy, hry, značky, modelářství, pro kterého je důležitější více než cokoliv jiného, mít svou oblíbenou postavu, robota, auto, loď, cokoliv, v podobě předraženého plastového odlitku. Většinou se takovým lidem říkalo nerdi, devět z deseti se pozná na první pohled. Je to typ lidí, který vám klidně odvykládá, kdy byla premiéra nějaké postavy v nějaké sérii, jedno jestli filmové nebo anime, ale 100 metrů neuběhne ani za deset minut. No možná ve všem trochu přeháním, ale z půlky to tak je a těch týpků, na které to sedí potkáváme na každém patře více než dost. Když si člověk uvědomí, že celý obchodní dům prodává jen předražené plastové odlitky a papírové kartičky, bez jakékoliv skutečné hodnoty, začíná pochybovat o tom, zda jde lidstvo správným směrem. Jeden obchoďák stačil, sedáme na metro a míříme k tomu nejvyššímu, co může Tokio nabídnout.
Přes jeden přestup dorážíme linkou Asakusa do stanice Oshiage. Vyjdeme z metra a jsme u obrovské budovy Tokyo sky tree. Když zalomíme hlavy dozadu o devadesát stupňů, ční nad námi v Japonsku nejvyšší věž, a třetí nejvyšší stavba na světě (634 metrů). Máme vstupenky na konkrétní hodinu a moc nezbývá času, tak si koupíme něco malého k zakousnutí v místní pobočce Family Mart a jdeme do čtvrtého patra budovy, kde je vstup na věž. Není sice nějak plno, alespoň dole, ale i tak je lidí poměrně hodně, ale věž má více výtahů, a tak jsme do jednoho z nich zanedlouho vpuštěni, a rychlostí 600 metrů za minutu se ocitneme ve výšce 350 metrů. Tam už je lidí docela hodně, ale spodní vyhlídková plošina je obrovská, a tak velký počet lidí docela zvládá. Horší je to u oken, které jsou doslova v obležení a chvíli trvá, než se člověk může podívat ven. Ale pohled na Tokio z výšky za to rozhodně stojí. Koukáme až do západu slunce, a pak se přesuneme výtahem ještě o 100 metrů výše, kde je horní vyhlídka, která se vyznačuje spirálovou, prosklenou lávkou, po které se vystoupá posledních 5 metrů k nejvyššímu bodu na horní plošině, kterým je Sorakara point ve výšce 451,2 metrů. Jen pro představu velikosti věže, spodní vyhlídka má kapacitu 2 tisíce lidí, horní 900 lidí. Když se dostatečně nabažíme pohledů na večerní Tokio, vrátíme se zpět, na úroveň čtvrtého patra, a na terase si všimneme probíhajícího taiwanského festivalu, který je hlavně o jídle. A tak si zavzpomínáme na loňskou dovolenou a v malebném prostředí pojíme něco málo z taiwanské kuchyně.
Pak už jen zpátky jednu stanici vlakem a zbytek metrem a vystupujeme v Akihabaře, která je, narozdíl od denního šrumce, nezvykle klidná, nerdí obchody jsou uzavřené. Tradiční seven eleven a na hotel, plánovat co objevovat dále ve zbývajících dnech.
Nejnovější komentáře