Dnes pokračujeme v navštěvování okolí Osaky, konkrétně máme v plánu hrad a japonskou zahradu v Himeji, a krátkou návštěvu v Kobe, zaměřenou na místní vyhlášenou botanickou zahradu a pak gastronomii v podobě hovězího z Kobe. Pro pravidelné čtenáře je už asi nuda číst, že jsme vstali a náramně posnídali, ale i dnes se to stalo, i když o něco dříve, protože jsme se rozhodli do Himeji jet Šinkanzenem, a tak jsme měli jízdenky na určitou dobu, a následně i vstupenky do hradu na konkrétní čas. Kupodivu nám vstávání dříve nedělá větší problém a po snídani jsme připraveni v 8:15 vyrazit na metro. To nás dovezlo na již známou stanici Shin-Osaka, ze které nás rychlovlak přepravil za cca půl hodiny do Himeji. Tady musím vsuvku, která vyvrací mýtus o ježdění na sekundy přesně. Spoj před naším vlakem měl pět minut nahlášeného zpoždění a i náš spoj pak ze stanice odjel o dvě minuty později. Tak na našeho národního dopravce to samozřejmě nemá, ale zpoždění se může stát i v Japonsku. V Himeji jsme vystoupili a chystali se pomocí navigace dojít k hradu, ale když trefíte správný východ (North) z nádraží, navigaci již nepotřebujete, protože na konci silnice na sever od nádraží je vidět hrad v celé své kráse.
Krátké historické okénko, jen pár faktů, protože historie hradu je docela zajímavá, ale to sem nepatří. Tak jen krátce, hrad je považován za nejkrásnější dochovaný příklad japonské hradní architektury a zahrnuje síť 83 místností s pokročilými obrannými systémy z feudálního období. Hrad je známý jako Hakuro-džó nebo Širasagi-džó (hrad bílé volavky) kvůli svému zářivě bílému exteriéru a údajné podobnosti s letícím ptákem. Pochází z roku 1333, kdy začal jako obyčejná pevnost, která byla v roce 1346 rozebrána a znovu postavena jako hrad Himejama, a o dvě století později přestavěna na hrad Himeji. Hrad byl poté v roce 1581 významně přestavěn a rozšířen o třípatrovou hradní věž. Pak byl za nového majitele v letech 1601 až 1609 kompletně přestavěn a rozšířen do rozsáhlého hradního komplexu. Téměř 700 let zůstal hrad nedotčen a odolal incidentům, jako bylo bombardování za druhé světové války, a přírodním katastrofám, včetně velkého zemětřesení Hanšin v roce 1995.
Hrad Himedži je největší a nejnavštěvovanější hrad v Japonsku a v roce 1993 byl zapsán na seznam světového dědictví UNESCO jako jedna z prvních památek v zemi. Každopádně my stojíme kilometr od hradu a máme půl hodiny se k němu dostat. Strašně nudnou rovnou ulicí míříme k hradu, v časovém limitu k němu i dojdeme, projdeme mostem přes vodní příkop a hlavní branou do areálu hradu, pak po cestě ke spodní bráně, kde se sice vytváří fronta pro vstupenky chtivé návštěvníky, ale my už máme vstupenky pořízené online, tak jdeme jinou cestou, kde nikdo není a po zkontrolování QR kódů jsme vpuštěni k prohlídce.
Prohlídka je v zásadě jednoduchá. Postupně procházíme hradním komplexem, až se dostaneme k hlavnímu vchodu do přízemí nejvyšší budovy. To je vybavené systémem větráků, který nám ze začátku nedává smysl, než pochopíme, že pro další poznání hradu je nutné si sundat boty, dát si je do erární igelitky a s tou pak pokračovat v prohlídce. Jelikož všichni návštěvníci stěhují své boty do sáčků, přidáme se, někteří s vědomím, že blízké okolí transfer bot do igelitky asi nepřežije, a pak pokračujeme po strmých schodech do prvního patra, které je vyvedené ve dřevě bez špetky informací. Pak po strmých schodech do druhého patra, které zjevně sloužilo jako sklad zbraní, další schody a další dřevěné místnosti, menší a menší díky tvaru hradu, až ve finále stojíme v nejvyšším šestém patře, kde se proplétáme mezi návštěvníky s igelitkami, snažíme se přes zamřížovaná okna podívat ven a zjišťujeme, že se počet návštěvníků v posledním patře povážlivě zvětšuje. Důvodem je, že cesta zpátky z vrchního patra vede také po prudkých schodech a je známo, že dolů to jde vždy hůře než nahoru. Zvláště, když máte v ruce igelitku s botami, která se zachytává o dvojí zábradlí, kterým jsou schody dolů vybaveny. Je až zábavné pozorovat lidi, jak uvíznou na schodech díky zachycené igelitce v zábradlí a bojují zároveň o holý život a uvolnění igelitky. A tak to máte šest pater dolů, než si boty zase nazujete a igelitky se zbavíte. U toho pokecáme s českou srdečnou rodinou, která s námi tuto atrakci prošla, popřejeme si hezký zbytek dovolené a nakonec jsme před hlavním vchodem do hradní budovy, aniž jsme se dozvěděli cokoliv nového. Jen s pocitem, že jsme přežili igelitkovou taškařici a vylezli až nahoru. Projdem zbytek komplexu, nakoupíme něco v navalprachyšopu a opouštíme hradní komplex.
Jakmile přejdeme přes dřevěný most nad zatopeným hradním příkopem, po kterém vás za mrzký peníz chtějí svézt místní vedoucí plavidel, dáme se doleva a po pár stovkách metrů nacházíme vchod do japonské zahrady, jejíž návštěva je součást našeho QR kódu. Pochází z roku 1992 a byla založena ke stému výročí založení města Himeji. Má 3,5 hektaru a nabízí devět různých zahrad. QR kód zobrazujeme u vstupu a pak už si jen užíváme vskutku dokonalého provedení zahrady. Jezírka, tekoucí voda, dřevěné stavby, různé mostky, různé rostliny, květiny, kapříci, bonsaje a typické japonské stavby pro odpočinek, prostě nádhera, včetně bambusového lesa. Ani se nám nechce ze zahrady zpět do rozpáleného dne, ale tlačí nás čas, a tak míříme zpět k nádraží. Původní myšlenka zde poobědvat vzala za své, mizíme v útrobách nádraží a chytáme první vlak směr Kobe.
O Kobe ve zkratce. S populací 1,5 milionu obyvatel je to sedmé největší město Japonska, mezi přístavními městy pak třetí po městech Tokio a Yokohama, a je vzdáleno asi 35 kilometrů od Ósaky. To ještě budu komentovat později. První svatyně na území Kobe vznikla v roce 201, ale jako město se Kobe traduje od svého založení v roce 1889. Pro příznivce motocyklů, v Kobe sídlí Kawasaki Heavy Industries, výrobce motocyklů Kawasaki.
Vlak do Kobe byl řekněme courák, i když ty tady jezdí přes stovku, ale stavěl na více stanicích, a tak cesta trvala asi 40 minut. Za tu dobu, a stejně tak i večer při cestě z Kobe do Ósaky, vlak nevyjede ze zastavěné oblasti, v podstatě nepřetržitě jedete městem, které nezačíná a nekončí. Výhledy, na jinak nádhernou krajinu, na těchto spojích prostě nejsou a to stejné nás bude čekat zítra při přesunu do Kjóta. V Kobe na nádraží jsme začali mít hlad, na jeho vyřešení padla volba na ledový jahodový shake ze Starbucks (jen jahody, led, trochu mléka a navrh šlehačka). Pocit hladu ustoupil a trošku nás to nakoplo, tak jsme přešky vyrazili na stanici metra Seishin-Yamata line a jeli na zastávky Shin-Kobe, ze které naše kroky mířili do dolní stanice Kobe Nunobiki Herb Gardens & Ropeway.
Jak už je v názvu uvedeno, jde o spojení bylinkové zahrady a lanovky a ačkoliv to zní bizarně, má to své opodstatnění. Ve spodní stanici lanovky bez čekání sedáme do moderní ze všech stran prosklené kabiny lanovky, která nás poměrně svižně vyváží nahoru do horní stanice. Ihned po pár sekundách se nám naskytne velkolepý výhled na celé Kobe a moře Seto, a jak kabina stoupá nahoru, vidíme vodopád řeky Ikuta, Nunobiki no Taki, o kousek výše je přehrada, kulturní památka Nunobiki Gohonmatsu, obojí spojené s vysoce kvalitní vodou z Kobe, pak projedeme střední stanicí a po cestě na horní stanici pod sebou máme 40 akrů záhonů rostlin a bylinek. Horní stanice je umístěna na hoře Rokko a je součástí komplexu budov vystavěných tak, aby připomínaly starobylý německý hrad Wartburg. Prostě dole nasednete v Japonsku a nahoře vystoupíte v Německu. Není nutné jet lanovkou a je možné vystoupat do horní stanice po svých, prý to trvá asi hodinu. Případně nakombinovat cestu nahoru a dolů, kdy se vyplatí vyjet nahoru a dolů sjet až z prostřední stanice lanovky, kde končí zahrada. V Německu jsme lehce pojedli jak jinak než currywurst, prozkoumali zákoutí kopie hradu a vydali se pěšky do střední stanice a po cestě obdivovali záhony a skleníky. Kdyby to šlo, tak tam zůstaneme odpočívat i déle, ale čas nás tlačí a my musíme pokračovat. Sjedem na spodní stanici, kde skončíme v navalprachyšopu, který je jako dozvuk kopie Wartburgu vybaven i něměckým zbožím od kuř dědků až po keramiku. Nic jsme neutratili a šli stejnou cestou na metro, které nás pozřelo a o dvě stanice dále vyplivlo zpět na denní světlo, odkud jsme po svých směr jih šlapali na pobřeží.
Co pořád má s tím po svých, pěšky, šlapali. No ačkoliv se to nezdá, tak dnes jsme nachodili zatím nejvíc ze všech dnů a už od vystoupení z vlaku v Kobe nás boleli nohy. Průměrná denní vzdálenost za poslední týden čini 13,7 km a pořád nebyl pořádný relax day. Uf, musel jsem si postěžovat a jdeme, ne, raději pokračujeme, dále.
Pobřeží nabízí místní atrakce, Kobe Port Tower, věž, která je sice pěkná, ale její návštěva je dopředu vyprodaná a s těmi 108 metry výšky bych tomu říkal spíše věžička, pak ruské kolo a velký nápis BE KOBE. Samozřejmě je toho mnohem více, ale my jsme chtěli vidět pobřeží a teď zpět na vlak. Ale přes čínskou čtvrť, kde chceme ochutnat vyhlášené hovězí Kobe. Projdeme pár restaurací, co mají beef Kobe v nabídce, až se v jedné usadíme, sami, proti nám starý kuchař, který námi vybrané maso, nízký roštěnec, rib eye a svíčková, před námi připravuje, doporučuje nám s jakou kombinací příloh (sůl, wasabi, misopasta, sojová omáčka, naložený česnek, citrónová šťáva) máme maso ochutnat, do toho dělá přílohy (lilek, papriku, brambory) a prostě nás k tomu vaření ještě baví. Že to maso bylo fenomenální a lepší jsme nejedli, snad ani nemusím uvádět. Nakonec, po vážně kulinářském zážitku, nás ještě doprovodí z restaurace a když odcházíme, klaní se ve dveřích. Splněno, můžeme domů, opět courákem do Osaky, tam metrem k hotelu, nějaký nákup na večer a na kutě, nechat odpočinout nohy po dnešních 28 tisících krocích. Mimochodem, objevili jsme další místní skvost, rajčatové pivo.
Nejnovější komentáře