Dnes jsme se rozhodli věnovat den městu, které bylo založeno již v roce 794 jako sídlo nového císaře Kammu. Historie města je opět hodně zajímavá, vypíchnu jednu ze zásadních zajímavostí. Tou je rozhodnutí Henryho L. Stimsona, ministra války USA v roce 1945, který Kjóto vyškrtnul ze seznamu měst, na které měla být svržena atomová bomba. Důvodem byl kulturní význam města a díky tomu je Kjóto jediné velké japonské město, kde se zachovalo velké množství předválečných budov, chrámů a svatyní. A ještě jedna známá událost z roku 1997 stojí za zmínku. To se v Kjótu konala konference, která vyústila k přijetí dohody o snižování emisí skleníkových plynů, známá jak Kjótský protokol.
Není ve schopnostech člověka za pár dnů navštívit všechny chrámy a svatyně, protože jejich počet je odhadován na 1600 chrámů a 400 svatyní. Na našem listu je pár turisticky atraktivních, a tak po tradičně bohaté hotelové snídani, jdeme půl kilometru na autobus číslo 3, který nás po půl hodině vysadí na samém okraji města. Míříme k chrámu Ginkaku-ji (oficiálně Kannon-den), také známého jako Stříbrný pavilon, který je zastrčený na úpatí východních hor Kjóta. Skutečným vrcholem zde není chrám, ale okolní zahrada a její mistrovský design. Mechová zahrada, jezírka, klikaté kamenné cesty a pečlivě vyhrabaný bílý písek, znázorňující „Moře stříbrného písku“. K tomu slavný písečný kužel, o kterém se říká, že představuje horu Fuji, a je jedním z nejznámějších prvků chrámu. Krátká procházka nás zavedla na malý kopec, odkud se nám otevřel krásný výhled na okolí a město Kjóto. Tím, že do těchto míst proudí návštěvníci jen autobusy, nebo taxi, není jich tolik a atmosféra je neuvěřitelně tichá, uklidňující a fakt si tam prostě odpočinete. Kousek od chrámu vede Filosofova cesta, jedna ze sto nejlepších cest v Japonsku, ale z časových důvodů ji nevěnujeme pozornost a opouštíme ji po pár metrech, na zastávce autobusu 100.
Autobus 100 objevila Maki a jde o speciální spoj, který jezdí jen o víkendu a svátcích, a v zásadě má zastávky na nejvyhlášenějších památkách města. Evidentně o něm moc lidí neví, protože po prohlídce chrámu do něho nastupujeme s dalšími cizinci v celkovém počtu šest pasažérů a celou dvacetiminutovou cestu nikdo nevystoupil ani nenastoupil. My autobus opustili u chrámu Otani Hombyo, který je v podstatě mauzoleem zasvěceném Šinranu Šoninovi (1173 – 1263). Byl zakladatelem sekty Džódó Šinšu v japonském buddhismu. Samotný chrámový komplex je známý jako Hongwandži a je sídlem buddhistické školy Džódó Šinšu. Chrám je to hezký, a i když situován uprostřed rušné čtvrti, je v něm klid a mír. Nás ale lákalo to, co je za chrámem, a to je Toribeno, obrovský hřbitov s více než 15 000 náhrobky. Zde byl teprve naprostý klid a pohled na tisícovky náhrobků byl zvláštně zklidňující. Ten klid postupně mizel, jak jsme oblast hřbitova opouštěli, protože stezka z něj přímo navazovala na další chrám.
Kijomizu-dera ( japonsky doslova „klášter čisté vody“ ) je buddhistický chrám nacházející se ve východní části města, jedná se o památku zapsanou na seznamu světového dědictví UNESCO. Založen byl v roce 778, tedy na sklonku období, kdy hlavním městem Japonska byla Nara. Historie je opět velmi zajímavá, ale já jen uvedu, že součástí chrámového komplexu je několik dalších svatyň, a hlavně upravených částí, které slouží návštěvníkům, a nabízí různé talismany, vonné tyčinky a omikuji, což jsou populární věštby z papírů. A je to zjevně velmi oblíbené, protože návštěvníků jsou tisíce, a i když to nedosahuje úroveň Expa, tak zúžené cesty kolem chrámu a úzké přístupové ulice dostávají pod náporem návštěvníků pořádně zabrat. Toto se nám nelíbí, a tak se dáme na ústup směr zpět do centra. Po cestě ale zahlédneme ikonickou pagodu Yasaka, a vydáme se jejím směrem.
Pagoda Yasaka, také známá jako věž Yasaka, je buddhistická pagoda nacházející se v Higashiyama-ku. 5patrová vysoká dřevěná pagoda je poslední zbývající stavbou chrámového komplexu ze 6. století známého jako Hōkan-ji. Pagoda je hojně zobrazovaná právě v souvislosti s Kjótem a nyní je turistickou atrakcí, což znamená, že je doslova v obležení turistů. K tomu stabilní šedivá obloha, ze které občas něco malého spadne, prostě ne zrovna ideální podmínky pro návštěvu a fotografování. Ale i tak stavbu obdivujeme a následně se snažíme prodrat přístupovou ulicí dále od věže. Narážíme na Spice Circus Café, ze kterého z okénka prodávají taiyaki. Taiyaki jsou typické japonské pouliční sladkosti s charakteristickým rybím tvarem a plněné krémem z fazolí adzuki. Trochu palačinky, trochu lívance a trochu vafle. Připravují se na pánvi, která má tvar pražmy, v japonštině „tai“. Tak si pomyslně odškrtáváme další bod ze seznamu “co ochutnat”.
Pokračujeme dále na sever a procházíme ulicí Hanamikodži, která se nachází ve čtvrti Gion. 360 metrů dlouhá dlážděná ulice je obestavěná tradičními městskými domy, s charakteristickým dřevěným mřížovím a ploty, které zachycují podstatu starosvětského kouzla Kjóta. V ulici se nachází zavedené restaurace rjótei (tradiční japonské restaurace) a čajovny, z nichž některé pochází z období Edo. Hlad nás donutí zajít na jídlo, což v této části města není problém, protože malé restaurace jsou vlastně na každém rohu. Přijmeme nabídku dvou volných míst v Gion Kyoto Ramen a dáme, jak už název napovídá, něco z nabídky rámenů. Posilněni se rozhodneme, že dnes ještě navštívíme jednu must see atrakci, kde se dá očekávat spousta turistů, která je nejjižněji, ať se k ní nemusíme další den vracet. Nasedáme na vlak a jedeme směr na jih. Bohužel námi vybraný vlak nezastavuje na stanici, kde potřebujeme, tak že po jejím přijetí čekáme, až vlak konečně zastaví a my pojedeme zpátky nějakým spojem, co zastaví kde potřebujeme. To se nakonec podaří a vystupujeme na stanici Fushimi-Inari, odkud je vidět davy lidí mířící na východ od stanice ke svatyni, po dvou přejezdech a pár stovkách metrů v průvodu lidí stojíme před svatyní.
Fushimi Inari-taisha je hlavní svatyně Kami Inari, která se nachází ve Fušimi-ku. Svatyně se nachází na úpatí hory Inari, která se tyčí 233 metrů nad mořem, a vede kolem ní stezka vedoucí na horu k dalším menším svatyním, která má čtyři kilometry a dá se projít přibližně za dvě hodiny, v závislosti na počtu lidí. Normálně by nebyl problém pomalejší kusy obejít a předběhnout, ale stezka není jen tak obyčejná, je tvořena řadou bran torii, známých jako Senbon torii, tedy „tisíc torii“. Jedná se o typické oranžové brány (torii), na kterých jsou jména dárců. Zvyk darovat torii se začal šířit od období Edo (1603–1868) za účelem splnění přání nebo z vděčnosti za splněné přání, přičemž další brány byly z vděčnosti přidávány až do současnosti. Podél hlavní cesty se nachází přibližně 800 bran torii a v některých místech jsou řazeny jedna za druhou, že není možné je obejít a v podstatě procházíte oranžovým dřevěným tunelem. Napadá mě citát s Pelíšků, to muselo dát šílenou práci, přitom taková blbost. I když už máme v nohách tisícovky kroků, měli jsme vizi, že cestu projdeme celou, ale na to je potřeba přijít brzy ráno nebo v noci, stezka je zdarma otevřená 24 hodin a v noci je kompletně nasvícená. Odpolední snažení asi po kilometru vzdáváme, protože proud lidí je místy neskutečný a spíš stojíte než jdete.
A tak celkem vyčerpaní sedáme na vlak a jedeme chvilku odpočívat na hotel. Pak po všech těch ramenech a nudlích a smaženém v tempuře volíme po čtrnácti dnech změnu a jdeme vyzkoušet, jak v japonském podání vypadá italská restaurace. Il-Chianti – Kawaramachi Sanjo je naše volba, restaurace je situovaná v rozsáhlém sklepě, musíme pár minut počkat, než se uvolní jeden ze dvou již uvolněných stolů, to je tady takový zvyk, a pak jsme usazeni. Objednáváme si láhev italského bílého, tradiční předkrmy carpaccio a caprese, a jak jinak pizzu. Carpaccio bylo z ryby, což kupodivu vůbec nevadilo, prostě tady to se syrovou rybou umí, a caprese byl takový polotovar salátu, něco jako tady to máte a dokrájejte si to dle libosti. Pizza byla fakt malá, nicméně chuťově ji nebylo co vytknout, jak těsto tak ingredience bez chyby. Pak jen krátce rozchodíme tu italskou stravu podél řeky Kamo River a jdeme odpočívat na hotel. Další ze dnů s překonanou hranicí 20 tisíc kroků.
Nejnovější komentáře