|
|||||
    |
A jsme na konci, letíme až večer, a tak po snídani, víte jaké, vše zabalíme a využijeme možnost nechat si kufry na hotelu i po odhlášení. Tak že po desáté měníme kufry za žeton a v nepromokavých bundách vycházíme do velmi deštivého dopoledne v Tokiu. Můj pesimistický pohled na situaci je, že nám to počasí fakt nepřeje, optimistický pohled Maki je, že Japonsko tuší, že odjíždíme a tak pláče. Asi je lepší být realista a prostě jen konstatovat jako děda Komárek, že “Chčije a chčije”. Ale protože jsme s tím trochu počítali, máme vstupenky na 11:00 na výstavu. Proto hotel opouštíme po desáté, protože nás čekala 40 minutová cesta ze stanice Akihabara zelenou linkou Yamanote devět zastávek do stanice Shibuja, a odtud pěšky do nákupního domu Tokyu plaza. Ve čtvrtém patře nákupního domu byl vstup na výstavu japonského umělce. Katsushika Hokusai byl významný japonský umělec, který stvořil nespočet děl. Žil v období Edo, 1769 až 1849 a nejvíce ho proslavily dřevotisky žánru ukijo-e (obrazů prchavého světa). Nejznámější je jeho sbírka dřevotisků “36 pohledů na horu Fuji”, které byla věnována i výstava. Ještě docela zajímavý fakt z výstavy, jeho umění bylo důležitým zdrojem inspirace mnoha evropských malířů, zvláště impresionistů jako byli Claude Monet nebo Vincent van Gogh. A možná si to nikdo ze čtenářů neuvědomuje, ale jeho nejznámější pohled z těch 36, zaměřený na vlny, jste museli už někdy, někde spatřit a je tak známý, že se dá koupit i jako lego stavebnice. Výstava ze začátku pouze seznamovala s jeho životem a dílem, pak bylo k dispozici několik obrazovek, kde se zobrazovaly jeho nejznámější díla. O co hlavně šlo, byla multimediální prezentace vycházející z jeho děl. Ty byly tři, jedna věnována hoře Fuji, jedna větru a poslední naprosto bombastická pak v patnácti minutové projekci na dokonalých obrazovkách Sony, s perfektním ozvučením a bassboosterovou podlahou (prostě se vám dle potřeb třese podlaha pod nohama). Všechny projekce byly naprosto úžasné, zvláště pak ta poslední. Naplnění projekcí obrazů a zážitky opouštíme výstavu, víte přes co, a jedeme do přízemí budovy, kde si ve Starbucksu dáváme kávu a pod střechou sledujeme, jak Tokio ale hodně a vydatně pláče. Nenecháme se odradit a metrem s jedním přestupem jedeme navštívit současný Císařský palác, který je v prostorách bývalého hradu Edo. Komentovanou prohlídku po parkové oblasti si necháme kvůli dešti ujít a sami si v dešti projdeme dvě brány a park. Do vlastního paláce je vstup povolen jen 2. ledna (Nový rok) a 23. února, na narozeniny císaře, tak že stejně máme smůlu. Vodní příkop kolem původního hradu, stejně jako kamenné hradby a brány, jsou opravdu velkolepé a škoda, že nám do toho pláče Japonsko. Nakonec se, ani ne moc promočení, vracíme do čtvrti Akihabara, kde si dáváme pozdní oběd, sashimi, v jedné z místních vyhlášených rybích restauracích. Pak už jen zpátky do hotelu, provést směnu žetonu zpět na kufry. S těmi jdeme na už pár dnů naši domovskou stanici, Akihabara, ze které jedem zelenou linkou pět zastávek na stanici Hamamatsucho, kde přestupujeme na expresní monorail, který nám po čtvrt hodině zastavuje u Terminálu 2 na letišti Haneda. Na letišti jsme moc brzy, a tak se zatím na informačních tabulích neuvádí, kde se máme odbavit (a zbavit se kufrů), a tak vyčkáváme, až se zobrazí, na jakou přepážku máme jít. Čekání nám dlouho nevydrží a řešíme to přes check-in automaty, což se sice nakonec povede a kufry mizí na pásu v útrobách letiště, ale nemáme palubní lístky vedle sebe. Co už, hlavně že jsme se zbavili kufrů a můžeme projít přes pasové a kontroly do prostor odletových bran. To zde funguje zcela jednoduše, oskenujete pas, usmějete se do kamery, a pak jen klasicky projdete kontrolou, zda se nesnažíte propašovat do letadla drogy, zbraně nebo imigranty. Uvádím to schválně, bude srovnání s tím, jak se to dělá v Evropě. Procházíme letištní obchody, dáme, již tradičně v Japonsku, párek wagyu v rohlíku a čekáme na odlet. Odletový terminál 2 je pouze pro lety japonské společnosti Ana, a tak tu není přeplněno a je kde si sednout, kde nabít mobil, několik sociálních zázemí a dokonce kuřárna. Tak že čekání sice dlouhé, ale v pohodě a 22:30 jsme vpuštěni do letadla. Po 14 hodinách letu, večeři a snídani, pár filmech a pár hodin spánku sedáme ve Vídni, kde je něco málo po šesté ranní. Tradičně po přistání, resp. po zastavení letadla, vstanou ti největší idioti, kteří si myslí, že tím urychlí otevření letadla a budou první z těch, kteří z něho vylezou. Místo toho jen stojí a smrdí po 14 hodinách letu a ty přesezené prdele mají na úrovní těch lidí, kteří zůstali sedět a čekat, než se bude vystupovat. Pak se stejně všichni sejdou u toho pásu, kde vyhlíží kufry stejně jako ti, co zůstali sedět. Tak že, až se idioti vyderou ven z letadla, tak vystupujeme a jdeme tradiční sekcí chodeb a schodů k pasové kontrole, kde se postavíme do fronty pro občany EU. Žádné skenování pasu, žádná kamera, jen rakouský ouřada koukající do pasu. Jde to pomalu, a když už jsme konečně na řadě, vlítnou před nás dvě letištní zřízenkyně, tlačící kluka a zřejmě matku na dvou vozíčcích, za nimi otec s kočárkem a další dvě děti, zjevně arabové, že jako mají přednost. No comment. Po nich jsme prošli my a konečně vstupujeme na půdu EU. Za necelé dvě hodiny na to sedíme v autobusu směr Brno. 10:05 jsme u Grandu a voláme si přes Uber odvoz. Za osm minut přijede nový model Dacia Duster, pěkný ale docela tvrdý, a tak poskakujeme až k domovu. 10:30, tedy po 23 hodinách po opuštění hotelu s kufry, jsme doma a tím naše japonské výletění definitivně končí, stejně jako tyto články, tak snad někdy příště z nějaké zajímavé destinace, u dalších článků na tomto webu. 
Tak, a je to tady. Poslední kompletní den v Japonsku. Bohužel, schovívavost počasí jsme včera vyčerpali, tak že dnešní zážitky, výhledy i fotky budou cenzurovány mírným deštěm, vydatným mrholením, nebo minimálně šedou oblohou. Ale na to jsme připraveni, a po snídani, jasně že vydatné a s výhledem na řeku Kanda, rozbalujeme své nepromokavé bundy, a skoro jako jediní vyrážíme na metro bez deštníků. Jedeme od nás, z Akihabary vlakovou linkou Yamanote na stanici Ueno. Ueno není jen stanice, ale i čtvrť, velký park a zoologická zahrada. V parku pak sídlí třeba Národní muzeum západních umění, Národní muzeum vědy a přírody, nebo Tokijské národní muzeum. To posledně jmenované bylo cílem naší návštěvy. Z vlaku v docela vydatném dešti se sklopenými hlavami míříme přes park ke vstupu do muzea, s bláhovou představou, že do muzeí se moc nechodí, bude tam klid a hlavně nezmokneme. Bohužel stejný nápad mělo asi dalších 200 lidí, kteří tvořili řízenou frontu na vstupenky. Ačkoliv se vstupenky vydávaly u čtyř přepážek a tří automatů, ve frontě jsme pobyli asi čtvrt hodiny, vtipně chvíli pod střechou a chvíli na dešti, podle toho, jak se celý had lidí pohyboval po vytyčené trase. Nakonec jsme se zařadili do fronty na automat s tím, že před námi byly čtyři dvojice. Pravděpodobně je neskutečný problém přepnout automat do angličtiny, zvolit si ze tří nabídek, na co chci lístek, pak na další obrazovce nastavit počet lístků, zvolit způsob platby, mávnout mobilem nebo kartou a počkat, než vypadnou lístky. Pro někoho neskutečně složitý problém, a tak čekáme dalších deset minut, než se dostaneme k automatu, který za půl minuty opouštíme i s lístky. A jdeme do další fronty na vlastní vstup, která je ale poměrně rychlá, jen nám ty dlouze vystojené a zaplacené lístky zřízenec hned utrhne. Už by to měl někdo vymyslet nějak jinak. Vlastní muzeum nabízí ve dvou patrech historii Japonska a i přes nápor návštěvníků není nějak moc přeplněné, a tak je prohlídka příjemná, místy i zajímavá, a překvapivě i dlouhá. Po prohlídce míří naše kroky v kalužích před muzeum, kde probíhá takový malý, zmáčený, korejský festival. Jako na všech festivalech někdo vystupuje na malém pódiu, a zbytek je o žrádle a pití. A tak procházíme desítky stánků a nakonec si u třech kupujeme něco malého k jídlu a při odchodu pak ještě churros do ruky. Proč korejský festival nabízí jídlo původem z Latinské Ameriky neřešíme. Pak nás přepadne chuť na kávu, kterou nám vyřeší v blízké Ueschima Coffee. Než dosrkáme kávu, déšť ustane, můžeme tedy pokračovat zpět na stanici Ueno, odkud zelenou linkou Yamanote po sedmi stanicích vystupujeme ve čtvrti Minato. Naším dalším cílem je ikonická Tokijská věž (Tokyo tower), postavená v roce 1957, která byla až do roku 2010 nejvyšší stavbou Japonska. Překonala ji až Tokyo Sky Tree, kterou jsme také navštívili. Design věže je inspirovaný Eiffelovou věží v Paříži, a i když je o 8,6 metrů vyšší, než její pařížská předloha, váží o 3 tisíce tun méně. A hlavně je natřená kombinací oranžové a bílé barvy (kde už jsem to jen viděl, á mezi smajlíky na sociálních sítích, je přece Eiffelova věž této barvy, správně, ale nejedná se o pařížskou verzi, je to opravdu ta tokijská varianta). Nemáme v plánu vyjet na vyhlídku, ale u vchodu není ani noha a lístky jsou, tak neváháme a výtahem jedeme “hodit čučku” z výšky 150 metrů. A i přes nic moc počasí je docela dobrý výhled, o patro níže jsou prosklené části podlahy, kde se lidé fotí v různých polohách, my tradičně fotíme své boty proti sobě. Po návratu na zem vybíráme směr metro a po cestě k němu děláme fotky věže, jak se nám postupně s větším odstupem dostává celá do mobilních objektivů. Nasedáme na linku Oedo a jedeme do stanice Shiodome, kde přestupujeme na speciální linku Yurikamome, pojmenovanou po rackovi chechtavém (ano správně, japonsky Yurikamome). Jedná se o automatizovanou (chápej, že bez strojvůdce) transportní linku, která zprostředkovává dopravu mezi pevninou a uměle vytvořeným ostrovem Odaiba. Vlastní umělý ostrov je tak trochu technickým i finančním zázrakem. Původně to bylo pár umělých ostrovů, které měly chránit Tokio před útokem z moře (v roce 1853). Nyní je to megaostrov, na kterém žije přes 100 tisíc lidí, a také populární nákupní a zábavní místo, jak pro obyvatele Tokia, tak pro turisty. Mezi zdejší hlavní atrakce patří netradiční budova televizní studia Fuji TV, obchodní mega centra Decks Tokyo Beach a Aqua City, Benátkami inspirované obchodní centrum Venus Fort, Zepp Tokyo, jeden z největších tokijských nočních klubů a třeba Daikanranša, jedno z největších obřích ruských kol na světě. Za zmínku stojí i Duhový most spojující Odaibu s centrem Tokia. A právě po Duhovém mostě jezdí i linka Yurikamome. Aby se vlak dostal z úrovně země k Duhovému mostu, udělá smyčku o 270 stupních, která poskytuje panoramatický výhled na pevninskou část Tokia i Odaibu. Nemáme na ostrov celý den, navíc je fakt hnusně, tak se soustředíme jen na dva turistické cíle. Prvním je Socha svobody. Ano, ta Socha svobody. Tato bronzová socha váží přibližně devět tun a tyčí se na podstavci ve výšce 11 metrů. Její vytvoření bylo uznáno Francií a její tvar byl převzat ze Sochy svobody v Paříži. Je replikou zmíněné sochy a byla vyrobena ve Francii ve slévárně Coubertin. Nechala ji vytvořit Rada pro městský rozvoj oblasti Tokia Waterfront a darovala ji prefektuře Tokio. Druhým cílem je de facto zase socha, tentokrát ale moderní z roku 2017, a to socha jednorožce Gundam. Kdo vidí růžovou a bílé koně s rohem, tak se může zase vrátit na zem, protože se jedná o sochu Unicorn Gundam v životní velikosti a jedná se o plnohodnotnou sochu RX-0 Unicorn ze série Gundam od Unicorn1. Taky nám to nic neříká, ale ta socha je fakt hustá a je jedno, jestli znáte seriál nebo hru. Krátce navštívíme oficiální shop Gundam, ale nic nám to neříká, a na chvíli mrkneme i do přízemí obchodního domu DiverCity. A pak zpátky na konečnou unikátní dráhy Yurikamome a odtud metrem v pravé tokijské špičce, prostě pátek večer, není nutno se v metru držet, i ven z vlaku vás dav bez problémů vytlačí, a pak se rvete zase zpátky, a to se opakuje na každé stanici. Ale nakonec se dopravíme zpět do hotelu. Po krátké pauze vyrážíme do okolních ulic najít nějaký podnik, který nebude obsazený pracujícími, kteří každý pátek slaví, asi že přežili další pracovní týden, nebo že ten týden právě skončil, nebo paří jen tak. Je jich všude plno, ale nakonec najdeme skoro prázdný rodinný podnik, kde jsou jen tři postarší pracující a obětavý majitel, se kterým je sice těžká dohoda, ale snaží se on, snažíme se i my, a nakonec toho snažení dostáváme v podstatě nějaké jídlo, které je ale chutné a spolu se studeným pivem nám ukončuje poslední večer v metropoli. Dál už klasika, něco na večer v Aeonu, a do hotelu strávit poslední noc v Japonsku. 
Dnes jsme původně zamýšleli navštívít jezero Kawaguchiko s výhledem na horu Fuji, ale den předtím jsme zjistili, že již nejsou lístky na běžné spoje. Tak Maki objednala zájezd přímo z Tokia, ale ten nám včera večer zrušili pro malý zájem. Tak jsme se rozhodli, že se výletu nevzdáme, a zvolili jsme destinaci Hakone. Za tím účelem a v rámci urychlení jsme pořídili další jízdenky na Shinkansen, z Tokya do Odawary, vstupní brány do Hakone. Upřímně, netušili jsme, do čeho jdeme, ale vidina prožití dne mimo hlavní město nám stačila. Jak jinak, než po vydatné snídani jsme vyrazili na Googlem doporučený spoj, který nás po pár stanicích dostal k Shinkanzenu na Tokio Station, který tentokrát nebyl náš oblíbený Nozomi, ale Kodama. Vlak 715 jel přesně podle řádu, a tak za půl hodinky už stojíme na peróně v Odawaře. Zde si kupujeme, zcela zbytečně, dvoudenní Hakone freepass, který existuje jen ve dvou nebo tří denní verzi. Nám by postačovala denní. Co pass přináší, no popravdě jsme to úplně netušili, ale prý dopravu po celém Hakone regionu. A v zásadě zde, začal náš mnohaprostředkový přesun po Hakone. Tak že si to pojďme shrnout, s vědomím, že jsme do Odawary dorazili za použití výtahu (z hotelu), pěškobusu, metra a Shinkansenu. A teď jak to bylo dále. První dopravní prostředek byl “běžný” courák, který nás dopravil z Odawary do Hakone-yumoto. Odtud jsme spolu s ostatními cestujícími byli řízeně přesunuti k místní speciální lokálce, pardon horské železnici, Hakone Tozan Line. Jde o speciální trať, která stoupá z nějakých 140 metrů do výšky 541 metrů a vzhledem k tomu, že železnice může stoupat jeden výškový metr na 12,5 metru železnice, používá tři serpentiny, aby mohla takovou výšku vystoupat. Serpentin znamená, že vlak zastaví, strojvedoucí přejde na konec vlaku, který tím povýší na předek, přehodí výhybku a pokračuje v jízdě. To po cestě praktikuje třikrát, a za bezmála třičtvrtě hodiny nás horský vlak vyklopí ve stanici Gora. Tam je to jak Disneylandu, hned dav vypadávající z vlaku ženou na další dopravní prostředek. My samozřejmě rebelujeme, dáme IQOS pauzu, toaletu a až pak se zařadíme do fronty na další prostředek, kterým je lanovka. Hakone Tozan Cable Car je v podstatě lanovka na Petřín, jen má místo Nebozízku více zastávek a je trochu delší, konkrétně 1,2 kilometru. Ta nás vyveze do výšky 761 metrů, kde se situace opakuje a my jsme naháněni jako skot do další ohrady, tentokrát fronty na visutou lanovku Hakone (Hakone ropeway). Visutá lanovka, tedy kabinová lanovka, kde kabina pojme 18 cestujících, má celkovou délku čtyři kilometry, kam až nás zaveze probereme později, my stoupáme na prvním úseku dalších výškových 757 metrů a před mezistanicí se nám otevře přímý a naprosto úžasný výhled na sopečné údolí Owakudani. Naskytne se nám pohled na aktivní sirné vývěry a páru z horkých pramenů a než se stačíme pokochat, vystupujeme na mezistanici ve výšce 1044 metrů. Obdivujeme údolí z vyhlídek a pak si jdeme koupit místní specialitu, černá vejce, tedy vejce natvrdo vařená v sirných pramenech. Vejce se nejprve ukládají do speciálních drátěných košů, které pracovníci potápí do přírodních sirných pramenů, jejichž voda obsahuje vysoké množství síry a železa. Při vaření, které trvá přibližně 60 minut, se skořápka zbarví do černa, chemickou reakcí mezi sirovodíkem a železem. Poté se vejce nechávají dalších 15 minut v páře, aby dosáhla dokonalé konzistence. Přestože mají neobvyklý vzhled, uvnitř se nijak neliší od běžných natvrdo vařených vajec – snad jen kromě silnějšího sirného odéru. A traduje se, že jedno takové vajíčko vám prodlouží život o sedm let. Tak pro jistotu sežerem oba dvě vejce a pokračujeme kabinovou lanovkou až na konečnou u jezera Ashi. Jsme u nádherného jezera a jediné, co nám po celé cestě chybí, je pohled na horu Fuji, která je schovaná za mraky. Na chvíli sice vykoukla na lanovce, ale to byl jen okamžik, kdy byl vidět krátce jen vrcholek hory. Jako splněno máme, protože při přesunu do Tokia jsme v Shinkansenu měli za příplatek okna na správné straně a Fuji jsme zahlédli, ale i tak, s jezerem by to bylo lepší. Ok, zpět k jezeru, jedná se o kráterové jezero, které leží podél jihozápadní kaldery hory Hakone. A po jezeře pluje spousta výletních lodí, a na jednu z nich, rádoby pirátskou, vícepatrovou, dieslovou, nás opět nahání a plujeme na druhý břeh jezera. Cesta je fajn, ale pořád tomu něco chybí, až při přistávání na mezi zastávce se to stane. Mraky se rozestoupí a my máme možnost asi deset minut vidět horu Fuji, tedy její vrcholek, v celé své kráse. Než přistaneme ve finální stanici, nebe se zavře a je po všem. Prostě zázrak a Japonsko se s námi rozloučilo, z pohledu přírodních krás, s velkou grácií. A teď zpět. Tak čím jsme ještě nejeli, a jó, tak teď autobusem zpět do Odawary, kde je na nástupišti k dispozici speciální Romance vlak, který jede do Tokia. Tam v automatu kupujeme lístky a máme vystaráno, za 100 minut jsme na stanici Shinjuku station. Tam nejdeme bezhlavě na další spoj, ale mrkneme ven, protože je zde ke shlédnutí reklamní promítání, které je většinou ve 2D, ale mezi reklamami je za hvězdu 3D kočka. Chvilku na tu úchylárnu koukáme, a pak složitě hledáme cestu na další spoj k hotelu. Ale podaří se, a tak cestování různými dopravními prostředky ukončuje oblíbená kombinace, kterou jsme i začínali, tedy metro a po pár krocích (a tradičním nákupu) výtah do hotelu. 
Dnešek jsme se rozhodli věnovat Tokiu, resp. nakupování a obchodům v Tokiu. Ne, že bysme chtěli zkoupit celé Tokio, mně osobně tu nic za útratu nestojí, ale spíše navnímat, jak to tu chodí, jaké zboží a kde se nabízí. Aby to nebylo tak fádní, ráno po snídani jsme sice vyrazili do obvodu Shibuya, ale naše první kroky z metra nevedli za nákupy, ale na vyhlídku Shibuya sky, která je na střeše mrakodrapu Shibuya Scramble Square, napojeného na snad prý nejvytíženější vlakovou stanici světa Shibuya. Jako cvrkot tam byl veliký i díky tomu, že se celá oblast v rámci několika letého plánu přestavuje, a přestavba má být ukončena v roce 2035. Zpět k výhledu z výšky 229 metrů, kam jsme se dostali výtahem (na den dopředu zamluvené vstupenky) a zbytek jezdícími schody, které jsou otevřené po obvodu budovy. Počasí nám přálo, a tak jsme měli další parádní výhled na Tokio a hlavně celou oblast Shibuya, včetně ikonického a prý na světě nejrušnějšího přechodu, podle kterého se to tu vše jmenuje, tedy Shibuya Scramble Crossing. Po návratu z vyhlídky na zem jsme si přechod osobně prošli a musíme konstatovat, že jsme čekali něco o mnoho rozsáhlejšího. Možná za to může probíhající přestavba, ale přechod nám připadal docela malý a nezajímavý. Na různá doporučení jsme pohled na přechod zkontrolovali ze Starbucksu, který sídlí v jedné budov kolem přechodu v 1. patře, ale ani to náš názor nezměnilo. Prošli jsme pár ryze obchodních uliček v okolí přechodu a pak naše kroky zamířili do vyhlášeného obchodního domu, který je součástí řetězce diskontních obchodů, Don Qujiote Co. Obchodní dům vezmeme přes výtah z vrchního patra, a postupně scházíme dolů a prohlížíme si nabídku, vyhýbáme se nespočtu zákazníků, žasneme nad nabídkou a výrobky, na které u nás nejsme zvyklí, až se nakonec s pár cetkami ocitáme zpět před obchodním domem. To se nedá popsat, to je potřeba zažít. A my to máme za sebou a je čas oběda, tak toho využíváme a najdeme restauraci s čepovaným pivem a s jídlem, se kterým jsme ještě neměli tu čest. Dáváme si curry & hayashi a omelet rice, oboje v zásadě stejné, postavené na rýži, hovězím na curry a hovězim na černém pivu, v případě omelety doplněno právě tou omeletou. Po výtečném obědě padne rozhodnutí navštívit docela zvláštní showroom značky Nissan, Crossing Cafe, který se nachází ve čtvrti Ginza. Pomocí stejnojmenné linky se tedy přesouváme na stanici Ginza, kde vystupujeme a po pár metrech máme showroom před sebou. Není to nic velkého, v přízemí se kromě jednoho konvenčního vozu nachází prototyp trochu připomínající typ GT-R a pak otáčející se formule Nissan, nápadně podobná formuli ze světové serie F1. V Japonsku se totiž jezdí série Super Formula Championship a její vozy jsou konstrukčně hodně podobné současným monopostům F1. O patro výše je pak k vidění Nissan Fairlady, u nás známý jako typ Z, konkrétně RZ34 a pak úchvatný typ GT-R v provedení Nismo. Místní dohlížeč se s námi dá do řeči a probereme výkony, ovladatelnost a jeho nabídku se posadit dovnitř s díky odmítneme, naše srdce bije pro jinou japonskou značku. Součástí druhého patra je i prodej Nissan a Nismo merche a kavárna, kde vám na ty posh kávičky s pěnou vytvoří obrázek jednoho z legendárních vozů dle výběru, Maki si vybrala Fairlady z roku 1973, já buď čistá káva nebo nic, tak že bez obrázku. Crossing cafe sídlí na ulici, která je přímo posetá drahými a značkovými obchody, které prolézat nemáme zájem. Ale nakonec tu přece jen jeden obchod navštívíme, jakýsi obchod s obuví Tiger, kde nám ale vysvětlí, že obchod co skutečně hledáme je o pár bloků dále. Tak se přesouváme a už už vstupujeme do Onitsuka Tiger, když nás místní zaměstnanec zastaví s tím, že je třeba počkat a ukáže na nemalou řadu čekajících zájemců. Tak na to se můžu, koukám na Maki a asi nemůžu. A tak se vystojí fronta a jsme vpuštěni do obchodu, kde vládne chaos a já nechápu, jak si tam někdo může něco objednat a snad i vyzkoušet. Ale jsem ujištěn, že to bude jen chvilka, tak jdu čekat ven, abych ten přetlak boty chtivých lidí na malém prostoru trochu uvolnil. Chvilka trval jen dvacet minut, ale za ten vítězný pohled s krabicí bot v papírovém značkovém pytlíku to stálo. Netuším, jaká vzácnost teď přibyla do společného jmění manželů, ale mám z toho pocit, jakobychom koupili něco od Brabuse nebo AMG. Zpátky na Ginza linku a jedeme na konečnou stanici Asakusa ve stejnojmenné čtvrti, ze které se po pár metrech dostáváme na nejznámější ulici ve čtvrti, Nakamise. Ulice je dlouhá 250 metrů a vede hlavním příjezdem k chrámu Senso-ji a po obou stranách je lemována obchody s tradičními suvenýry, občerstvením a sladkostmi. Už ani nemáme sílu krámky procházet, spíše jen vnímáme prostředí a zajímá nás veliký starobylý buddhistický chrám, jehož součástí jsou i dvě brány a pětipatrová pagoda. Celý komplex to schytal během druhé světové války, a tak byl postupně obnoven do původní poboby a dnes, což je na něm to zajímavé, je nejnavštěvovanější náboženské místo na světě, s roční návštěvností přes 30 milionů návštěvníků. Koukneme do hlavního chrámu, uděláme pár fotek a chvíli se jen kocháme. Dnes toho bylo dost, je čas vrátit se do hotelu. Návrat nám zajistí opět Ginzo linka a po pár stanicích si to šineme směr hotel. Po cestě občas koukneme na nabídky okolních restaurací, až nakonec zakotvíme v jedné, kde si objednáme hromadu úžasného masa, které si pak sami grilujeme na přenosném grilu, kterým nás obsluha vybavila. K tomu popíjíme Asahi z vychlazených sklenic a dáváme odpočinout utahaným nohám. Po jídle tradiční seven eleven a na hotel, zítra to bude o výletě mimo Tokio a ačkoliv jsem si to už nemysleli, zase v tom bude Shinkansen. 
|
||||
Nejnovější komentáře