Poslední den v Kjótu jsme si rozhodli užít na pohodu. Zbývalo nám podle plánu navštívit jen Sagano Bamboo Forest, který je nejdále od hotelu. Při včerejším plánování tohoto dne jsme narazili na to, že po cestě k bambusovému lesu máme možnost navštívit hrad Ninjó, který hrál významnou roli v historii Japonska. A tak první cesta byla jasná, vyrazili jsme poměrně pozdě dopoledne na nedalekou zastávku autobusu číslo 10. Docela trvalo, než přijel, autobusy si tady z jízdního řádu hlavu nedělají, a po pár stanicích jsme byli u hradu Ninjó.
Turistická výhoda místních hradů, které jsme navštívili, narozdíl od těch našich, je, že nejsou na kopcích. O to více ale řeší opevnění v podobě vodních příkopů nebo dalších typů opevnění. Hrad Ninjó se skládá ze dvou soustředných kruhů, no spíše čtverců, opevnění, ve vnějším je palác Ninomaru, ve vnitřním pak zřícenina paláce Honmaru. Celková plocha hradu je 27,5 hektaru, tedy polidštěně řečeno, hrad jako kráva. Patří mezi jednu ze sedmnácti památek na území Kjóto, zapsaných v UNESCO. Historie je opět velmi zajímavá, zásadní je, že po období Edo, kdy v zemi probíhala občanská válka mezi jednotlivými klany, se v roce 1867 stal palác Ninomaru místem prohlášení Tokugawy Jošinobua, potomka zakladatele šógunátu Tokugawa, který vrátil pravomoc císařskému dvoru a tím sjednotil Japonsko. Prohlídka hradu je buď jen kolem budov, nebo s možností vstoupit do paláce Ninomanu. Jdeme i do paláce, když už jsme tady, ale vzhledem k historii a úctě k předkům, není možné jednotlivé komnaty v paláci fotit. V zásadě ale nebylo co fotit, protože všechny komnaty s typickými papírovými zdmi jsou prázdné a liší se jen ve výzdobě, která je v drtivé většině jen replikou původní výzdoby, která je k dispozici v muzeu. A tak mlčky, za zvuku cvrlikání ptáků, procházíme spolu s ostatními návštěvníky jednotlivé místnosti, o kterých se dozvídáme, která k čemu sloužila. Tou největší peckou a zdrojem pro občasný úsměv bylo to cvrlikání ptáků, které vydávají místní podlahy. Když na nich péruji jak idiot, návštěvníci se otáčí a japonky před námi se řehtají. Taky se jim říká slavičí podlahy (uguisubari). Jejich cvrlikání je způsobeno pouze svorkami pohybujícími se proti hřebíkům v dřevěných trámech, které podpírají podlahu. Pouze legendou je, že tak byly podlahy vyrobeny schválně, aby upozornili na nepřítele. Po paláci postupně obcházíme po návštěvnické trase zbytek hradu, včetně skvěle udržovaných zahrad, a kolem pozůstatků paláce Honmaru. Slunce dnes nesvítí, je pod mrakem a teplota kolem 22 stupňů skvěle vyhovuje na procházku po hradu. Nakonec vypadneme hlavním vchodem a jdeme zpátky na zastávku, na které jsme kvůli hradu vystoupili.
Nedaleko zastávky si kupujeme v místním obchodě malé sendviče pro zahnání přicházejícího hladu, které slupneme těsně před příjezdem autobusu 93, který nás následně přes půl hodiny veze do cílové destinace, Saga-Arashiama. Ta je pochopitelně narvaná lidmi, až člověk nechápe, co na tom bambusovém lese všichni vidí. A samozřejmě všude je spousta obchodů, restaurací a street foodu a hlava na hlavě. Takticky utíkáme na terasu restaurace Kyoto Kitchi, kde jen sledujeme po vybrání si z jídelního lístku, jak místní zmatený číšník objednává jídlo pro všechny stoly, přišli po nás a na nás kašle. I když nás to mrzí a nabídka byla docela slušná, vzdáváme to a jdeme se nechat unášet proudem lidí na místní atrakci.
Bambusový les Arashiyama Bamboo Grove nebo Sagano Bamboo Forest je přírodní bambusový les v Arashiyamě. Skládá se převážně z bambusu mósó a má několik turistických a návštěvnických stezek. Davy lidí nás neodradili a postupně jsme se dostali do části, kde sice už nebyl bambusový les, ale zase tam nebyli lidi. Narazili jsme na místní malé občerstvení, kde jsme zahnali neukojený hlad, ale v pravdě výtečným hot dogem a chlazeným pivem z láhve. Díky neobsloužení v restauraci jsme mohli mít tento gastro zážitek, tak že vše zlé je pro něco dobré. Kolem lesa vede spousta stezek, a my jsme po jedné z nich vylezli do prudkého kopce na místní vyhlídku, Arashiyama Park Viewpoint, s krásnou vyhlídkou na rokli, kterou vyhloubila řeka Katsura River. Postupně jsme po stezce klesali zpět až na úroveň řeky, kde jsme došli k mostu Togetsu. Jeho jméno znamená přechod Měsíce přes most, pochází z příběhu o císaři Kameyamovi z období Kamakura. Během plavby lodí za úplňku si císař myslel, že Měsíc vypadá, jako by přecházel most. První most zde byl postaven v roce 836, zatímco současný byl dokončen v roce 1934. Ačkoli se most jeví jako dřevěný, jeho sloupy a trámy jsou železobetonové a pouze parapety jsou vyrobeny z cypřiše. Přes most a vůbec v celém parku jezdí rikši, které vytváří atmosféru připomínající minulou éru Japonska. Pro upřesnění, ty rikši, tažené člověkem. Chvíli jsme poseděli u mostu, koukali na rikši a lodičky na řece, až padlo rozhodnutí pro dnešek docestovat, tedy dojít asi tři minuty na vlak, který nás za dalších deset minut vysadil u metra, to zase za čtvrt hodiny v lokalitě hotelu.
Poslední den, to znamená nějaký nákup a ochutnání toho, co jsme ještě nestihli. Pro nápravu vybíráme místní trh Nishiki. Ten existuje, stejně jako vše kolem, od roku 782 a má také velmi zajímavou historii, do současné podoby se dostal v roce 1993, kdy byl zastřešen. V dnešní době má bezmála 400 metrů a je reprezentován obchody všeho druhu, ale hlavně potravinami, proto je nazýván “kjótskou kuchyní”. Ochutnáváme yakitori torischo, tedy maso na špejli, konkrétně variantu foie gras s kaviárem a lanýži. Pak neodoláme dvěma kouskům speciální sushi wagyu a končíme malými chobotničkami, co mají hlavičky vycpané vařeným vejcem. Pak i nějaký nejedlý nákup a zbývá poslední položka dne, sehnat někde sushi, protože máme pořád na hotelu láhev nihonshu (japan sake) vhodného k sushi. Nalezneme větší prodejnu potravin a skutečně, nabídka sushi je pestrá. Tak si vybereme, nakoupíme spoustu malých balení sóji s wasabi, a jdeme vše na hotel ztrestat. Pak koupíme na dopoledne jízdenky na Šinkanzen do Tokya a dopíjíme zbytky piva z ledničky. Zítra poslední přesun, poslední hotel, poslední město. Tokyo.
Nejnovější komentáře