Genbaku

Šinkanzen nám jede v 11:15, tak v klidu vstáváme po osmé, o půl deváté jdeme na snídani, kde naštěstí není moc lidí a výběr je opět rozmanitý a kolem deváté vyrážíme navštívit nedalekou svatyni Kušida. Okušida-san, jak ji láskyplně nazývají místní, je nejstarší svatyně ve městě a je známá jako strážná svatyně Hakaty. Od starověku se věřící hrnou k tomuto uctívanému bohu dlouhověkosti a obchodního úspěchu. Současná hlavní budova svatyně byla postavena během rekonstrukce Hakaty Tojotomi Hidejošim v 16. století. Nad vchodem do svatyně se tyčí strom ginkgo Kušida, který je zmíněn v Hakata Iwai Uta (oslavná píseň Hakaty) a je vyhlášeným kulturním statkem prefektury Fukuoka. S více než 1000 lety je široce uctíván jako posvátný strom. Je zde docela dost návštěvníků, taky proto, že vstup je zdarma, ale i tak se nám podaří pár snímků bez lidí a zaznamenáme, že je svatyně pod dozorem Spidermana, který visí na nedaleké budově. Pak musíme zpět do hotelu, protože check-out je v 10:00. Dobalíme, odhlásíme se a vyrazíme už jako znalí na nejbližší stanici metra. Odtud dvě stanice na Hakata station, odkud nás čeká naše první jízda Šinkanzenem v životě. 

Podle zakoupených lístků, kde je název spoje, dohledáme na informační tabuli číslo nástupiště, je to dvanáctka. Než dojdeme na nástupiště, stihneme kafe ve Starbucksu a posilněni jdeme najít, kam se přesně postavit. Na nástupišti jsou na zemi značené pozice jednotlivých vagonů podle typu spoje. Náš spoj byl Nozomi 24, vagón 3 a seděli jsme hned vepředu v řadě 17. Spoj Nozomi má šestnáct vagonů, je nejdelší a jezdí až do Tokia, tedy vagon tři byl narozdíl od jiných spojů poměrně daleko. Za pár minut přijel rychlovlak a my trefili naprosto přesně vagón i dveře. Po deseti minutách po příjezdu, tedy v 11:15 podle jízdního řádu, se vlak dal do pohybu a jakmile opustil centrum Fukuoky, přidal na rychlosti, kterou jsme přes GPS změřili na rovných 300 km/h. Z okna to vypadalo, jako když si pustíte film trojnásobnou rychlostí. A také díky tomu, jsme cestu o délce 275 km, která autem trvá šest hodin, dali opět na chlup podle jízdního řádu, za hodinu a dvě minuty.

A najednou jsme se ocitli v Hirošimě na hlavním nádraží. Poučeni z minulého dne jsme hned našli automaty Šikanzenu a objednali na pozítří jízdenky do Osaky. A nepoučeni z minulého dne jsem se rozhodli, že cestu z nádraží do hotelu, něco přes kilometr, dáme pěšky. Nakonec to docela šlo, protože navigace nebyla náročná, stačilo od nádraží přejít přes most nad Kyobashi river a pak první šikmou ulicí Kyu Saigoku-Kai doprava. Hotel jsme našli bez problémů, ale byli jsme v něm příliš brzy. K našemu překvapení to nevadilo a ihned nás ubytovali v pokoji s číslem 1111. Pokoj v jedenáctém patře sice není obrovský, ale proti poslednímu je to pokrok. Dáme se po cestě krátce dohromady a vyrážíme na odpolední průzkum města. 

V plánu jsou tři pamětihodnosti a objednávka lodě na zítřek. Začínáme, pěšky, jak jinak, cestou ke hradu Hirošima. Ve všude přítomném seven eleven si kupujeme svačinu, kterou zbodneme v parku před hradním příkopem. Pak směrem k hradu narazíme na strom, který přežil tu nešťastnou událost, kdy se letadlo pojmenované Enola Gay zbavilo nákladu v podobě pumy Little Boy, někdy před 80 lety. Strom to ustál, ale hrad z roku 1590 ne, a tak již podruhé vstupujeme za necelých 50 Kč do kopie původního hradu, postavené v roce 1958, jako přesná replika, která od té doby slouží jako muzeum hirošimské historie před druhou světovou válkou. Hrad to není veliký, ale historie zajímavá, jsou k vidění i samurajské meče a ostří ze 14. století, a výhled z posledního patra na celou Hirošimu stojí za těch pár kaček. 

Z hradu zamíříme k památníku míru a po cestě narážíme na nějakou sobotní odpolední akci v Hirošima Gate parku, kde z jednoho z mnoha kei food tracků ochutnáváme kuře smažené japonskou technikou karaage. Delikátní záležitost, a pak jen pár kroků a objevuje se v celé své kráse, jestli se to tak dá vůbec napsat, Genbaku dome, nebo také Památník míru, či A-bomb dome. Genbaku znamená v japonštině atomový, a jedná se o pozůstatky jediného domu, který částečně ustál výbuch atomové bomby v centru exploze a přilehlém okolí vzdáleném do dvou kilometrů od centra. Dům byl postaven podle plánu českého architekta, rodáka z Náchodu, Jana Letzla, na kterého ještě dnes narazíme. Zachované pozůstatky jsou dnes oficiální historickou památkou Japonska, a na jedné straně symbolizuje obrovskou ničivou sílu, kterou lidstvo dokáže vynalézt, na druhé straně nám také připomíná naději na trvalý světový mír. Posedáváme v okolí řeky Motoyasu a koukáme na zbytky budovy ze všech stran. Pak jdeme k přístavišti, protože se potřebujeme zítra dostat na ostrov Icukušima a kousek od památníku vyplouvá denně několik lodí. Bohužel kiosek je již zavřený, a tak to zkoušíme online, což je těžké, zvláště když máme zadat jméno v hiraganě. Nakonec máme v e-mailu potvrzenou rezervaci, tak uvidíme zítra.

Při focení Genbaku dome si všímáme nedaleké vysoké budovy, která má ve vrchních patrech nezvykle mnoho lidí a odkud musí být výhled na památník luxusní. Odkládáme návštěvu Hirošimského muzea a jdeme tomu přijít na kloub. A skutečně v budově Orizuru Tower je možné za poplatek vyjet na unikátně řešené střešní patro, ze kterého je výhled na celou Hirošimu, včetně památníku. Kromě toho jsou zpřístupněná další dvě patra, věnovaná umění a origami. A našli jsme i část věnovanou právě architektu Janu Letzlovi, včetně originálu jeho vlastního náčrtu stavby z roku 1914, který byl původně ve VIP salónku budovy a v roce 1944 ho jeden ze zaměstnanců schoval, a tak přežil události z 6. srpna 1945. Dále je tu průřez tvorbou architekta v Japonsku, který má na svědomí další tři dokončené stavby, a kdyby nebylo první světové a brzkého skonu Jana Letzla (v roce 1925 ve 45 letech), jistě by těch staveb bylo více.

Po cestě zpátky do hotelu procházíme stejně zastřešenými ulicemi, jako jsme zažili ve Fukuoce, které nabízejí vše od jídla, služby až po zábavu. Mrkneme se do čtyřpatrového Taito station!, který je nabitý herními automaty všeho druhu a vyhlížíme, která restaurace bude mít tu čest nás po celém dni nasytit. Nakonec padne volba na restauraci Okonomiyaki Mitchan Sohonten Hatchobori, která je vyhlášena svou plackou okonomiyaki. Že je vyhlášena bylo hned jasné, když se na usazení v restauraci muselo čekat ve frontě. Už při čekání dostanete menu a objednáte si, včetně pití a pak čekáte a čekáte, než přijdete na řadu, a jste usazeni, v našem případě hned vedle kuchyně, kde jsme mohli sledovat, jak se vlastně okonomiyaki dělá. Okonomiyaki je druh zelné placky, která patří mezi tradiční jídla japonské kuchyně. Někdy se jí přezdívá také japonská palačinka nebo japonská pizza. Existují dvě varianty, jedna z města Ósaka a ta druhá právě z města Hirošima. Mezi základní ingredience k přípravě patří bílé zelí, vejce a mouka. Placka se po usmažení zdobí omáčkou okonomi nebo tonkacu, jarní cibulkou a vločkami bonito ze sušeného tuňáka. Existují různé varianty, my si objednali tu standardní DX-special a pak jednu MITCHAN-special a k tomu dvě orosené. Obě varianty jsme si navzájem ochutnali a obě byly famózní. Pak už jen něco málo v seven eleven, aby nám nebylo těžko, i když kupodivu se ten pocit nedostavil, a hurá relaxovat v hotelu.

[Show as slideshow]