Arizona

Ráno proběhla tradiční kontinentální snídaně – tousty, máslo, černá voda, které tady říkají káva. Pak proběhlo spojení s blízkými přes SMS nebo Skype a rutinní balení věcí do kufrů motorek. Vyrazili jsme směr jakákoliv pošta podle Sygicu a to samozřejmě skončilo nezdarem. Naštěstí jsem včera večer byl pro pití v nedalekém minimarketu kombinovaném s prádelnou a všiml jsem si nápisu United States Postal Office a tak jsme to zkusili tam s tím, že známky měli a snad to i někdy někam odešlou. Provozovatel asijského vzezření nás hned zneužil k tomu, abychom mu pomohli odtáhnou o kousek obrovský mražák. Tak jsme mu pomohli, ale asi by to dal sám.

Slunce pražilo od rána a předpověď atakovala 30 stupňů. Vyrazili jsem tedy na dnes poměrně krátkou etapu bez dalšího otálení a za pár mil jsme dali sbohem Novému Mexiku a ocitli jsme se na území indiánů kmene Navajo (jinak v Arizoně), kde jsem zastavili na nejbližším indiánském trading post, za účelem obhlédnutí jejich vlastní tvorby a nákupu upomínkových předmětů. Již tradičně převažovaly výrobky čínské provenience a dalších zemí a kromě původní keramiky, panenek a předmětů z kůže a peří i ostatní dreky nebyly zdejší.

Dosud se nám dařilo jet mimo dálnici, ale nápis road closed nás donutil opět naplout na Interstate 40 a jet co to dá. Slunce už pražilo slibované teploty, ale naštěstí jsem ho měli pořád v zádech a tak se to dalo ustát. Z dálnice jsme neplánovaně sjeli na odbočku na národní památku Petrified Forest, kde jsme ubrzdili naše půltunové stroje u návštěvnického centra spojeného s navalprachy částí a restaurací. Vzhledem k bídné snídani jsme se rozhodli posnídat pořádně, ale snídaně byly jen do 11:00 a to jsme o tři čtvrtě hodiny nestihli. Tak jsme si splnili další bod ze seznamu „co musíme v USA“, tedy dali jsme si Hot-dog. Když ho donesli, všiml jsem si hodin na zdi restaurace a došlo mě, že snídaně mohla být tradiční, protože jsme zase pokořili časové pásmo a je o hodinu méně (tedy o devět hodin méně než u vás čtenářů). Nu což, pojedli jsme a vyrazili na prohlídku parku.

Národní park Petrified Forest se rozkládá na území o rozloze 885 čtverečních kilometrů a nabízí snad největší koncentraci zkamenělého dřeva na zemi. Severní část parku, kde jsme za 5$ za motorku začali, ale zkamenělé dřevo neobsahuje, za to nabízí zkamenělé dutiny v mnoha barvách, které dohromady vytvářejí doslova celé moře. Painted Desert, jak se tato část nazývala, jsme objížděli jedinou cestou, která vede přes park a má necelých 25 mil. Zastavovali jsme na různých vyhlídkách a kochali se pohledy na přírodní úkazy. A slunce do nás pralo ve velkém stylu. V Arizoně, alespoň v této části, se nemáte šanci před sluncem kam schovat, nic zde neroste i přesto, že označení národní park může evokovat trávu a stromy, nic takového tu není, jen vyprahlá poušť. Působení slunce nás donutilo některé vyhlídky vynechat, ale Route 66 point jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít. Nenabízel skoro nic, jen zrezivělou karosérii starého vozu a připomínku toho, že tam kde vedou telegrafní sloupy kdysi vedla i původní Route 66. Postupně jsme se po velmi příjemné a klikaté silnici (tak by to bylo prima pořád) dostali až na konec prohlídky, kdy četnost zkamenělého dřeva vyvrcholila v částech nazvaných Long Logs a Giant Logs. Jeden takový Giant log jsme pro naše pravidelné čtenáře vyfotili, protože byl fákt óbrovský. Legrační bylo, že se samozřejmě v národním parku nesmělo na nic šahat, s ničím hýbat a nebo snad si kousek zkamenělého dřeva vzít, ale po opuštění parku a ujetí 20 mil jsme dojeli do města Holbrook, kde byla firma na zpracování zkamenělého dřeva, dekorace po městě ze zkamenělého dřeva, zkamenělé dřevo jako zátěž reklamních poutačů a tak dál.

V Holbrooku jsme zastavili u dnes již bohužel zavřeného motelu Wigwam, který byl v roce 2002 zařazen mezi Route 66 Historic Landmarks, tedy historické místa na Route 66 a je tvořen betonovými wigwamy, před kterými stojí historické vozy a celé to budí dojem, že je uvnitř každého někdo ubytovaný. Bohužel, už není, ale donedávna vše fungovalo. Každý wigwam nabízel klasické motelové ubytování, tedy jednu místnost z postelí a koupelnu s toaletou. Tak jsme, již docela hodně vyhřátí od slunce, z posledních sil, převedli pár okamžiků do digitální podoby a na nejbližší benzínce do sebe nalili cokoliv studeného.

Další zastávkou bylo město Winslow, kde je vyhlášený roh ulice z písničky Take It Easy skupiny Eagles. Nám normálním to zřejmě nic neřekne, ale v country písničce se zpívá něco o děvkaři, který myslí na sedm žen a tak dál a pak v jedné sloce zpívají Eagles, že stojí na rohu ve Winslow, Arizoně a tak obyvatelé Winslow vybrali ideální roh a na něj postavili sochu toho proutníka a každý se u ní fotí. Pro nás plus, že naproti tomuto rohu jsou dva obchody a tak jsme si v jednom pořídili rukavice na motorku bez prstů a v druhém zase nějaké ty upomínkové předměty.

Pak jsme vyrazili dále a zase napluli na dálnici, ze které jsme chtěli sjet a podívat se na obrovský kráter po dopadu meteoritu. První odbočka nás lákala na Meteor City a že máme sjet hned jak to půjde a my jsem tedy sjeli a po pár set metrech silnice končila a z Meteor City se vyklubal zdevastovaný a zavřený navalprachy obchod rudokožců. Zklamáni jsme znovu napluli na dálnici a po pár mílích už odbočka ke kráteru vypadala slibně a tak jsem sjeli a na křižovatce jsme se vydali směr kráter. Po padesáti metrech jsem ale brzdili, protože nějaká chytrá hlava nechala u krajnice ceduli, že kráter se zavírá v pět a bylo za čtyři minuty pět a kráter šest mil daleko. Jiří trefně poznamenal, že by ho zajímalo, jak se takový kráter zavírá, ale nedalo se nic dělat a tak jsme pokračovali dál do města Winona, okouknout Winona bridge použitý ve filmu Forest Gump. Dále jsem míjeli Twin Arows Trading Post, jehož poutače v podobě dvou obrovských šípů zapíchnutých do země si zahráli v tomtéž filmu a nakonec jsme přistáli ve městě Flagstaff, kde nás mile, až moc roztomile, ubytoval recepční Motelu Super 8. Dali jsme si ve vedlejší restauraci něco málo k večeři, kterou nám donesl milý, až moc roztomilý, Tony. Pak jsme vyplenili sousedící čerpací stanici (nealko na zítřek, trochu piva a něco na zub) a pro jistotu jsme se uchýlili do bezpečí pokoje motelu. Zítra nás čeká Monument Valley, tedy cesta tam asi tak dlouhá jako dnešní celá etapa (214 mil) a zpátky a zase nám slibují sluneční peklo na zemi. Tak snad zase zítra.