Na motorkách, někdy i kole (po Novém Zélandu, Austrálii a jiných destinacích )

Jirka poslal pár fotek bez komentáře, tak je sem dávám všechny a popis bude časem  🙂

[Show as slideshow]

Dnešní den se domlouvám se Steanem co podniknout, máme dvě varianty Humboldt park nebo Park Yunque. Při shánění taxi nás jeden majitel přesvědčil, že Yunque bude lepší, protože je blíže a uvidíme tam to stejné. Slovo dalo slovo a už sedíme na korbě Jeepu s plátěnou střechou. Typ je snad nejmenší co se vyrábí. Celou cestu koukám na svoje boty, protože jsou blízko mé hlavy, tak jsem předkloněn. Půlhodina se dala přežít. A jako zajímavost přidávám, že průvodce se jmenoval Karel a toto jméno bylo zvoleno podle českého slavíka. Jeho tatínek učil na chvíli v Rusku a byl na koncertě božského Káji.

Vrchol El Yunque je kolem 500 m. n. m. a cesta trvá hodinu nahoru a hodinu dolů. Aspoň tak jsme to na začátku pochopili. Zaplatili jsme poplatek do rezervace, nafasovali průvodce, který měl na nohách gumáky a vyrazili jsme k vrcholu. První překážka, která se vyskytla byla řeka, dala se buď přebrodit nebo za poplatek se svést na voru. Byla zvolena druhá varianta a suchou nohou se dostáváme na druhý břeh. Sluníčko nám pěkně svítí na cestu, odhaduji to na minimálně 30 stupňů a to ještě ve stínu. Někde jsem četl, že pocení je zdravé. Po dnešní výpravě budu zdravý na několik let dopředu. Krok za krokem stoupáme a stoupáme. Po přibližně hodině a půl se dostáváme na pitnou stanici. Ona je to spíše jídelní. Za jeden CUC můžete sníst ovoce co hrdlo ráčí. Karamboly, banány, okurky, rajčata, pomeranče, grepy……..

Podle informací jsme ve 190 m. n. m. A prý jsme v půlce. A to jsme odmítli Humboldt park, že se tam jde pět hodin. Steanovu přítelkyni necháváme na záchytném bodě a pokračujeme dále. Tentokrát cesta už je strmější a výškové metry naskakují rychleji. Po nějakých dvaceti minutách se odpojuje Stean a vrací se k přítelkyni. Po informaci, že už jen dvacet minut se rozhoduji jít dále. Potkáváme dánsko australskou dvojici, která už se z vrcholu vrací. Na dotaz jak je to daleko, se mi dostává odpovědi, že už jen kousek. To mi dodává optimismu a stoupáme dále. A skutečně, po nějakých deseti minutách se kocháme z El Yunque. Vrchol je dobyt a můžeme se s klidným svědomím vrátit stejnou cestou. Steana s přítelkyní na záchytném bodě nenacházíme. Doháníme je před řekou a pak už následuje společný pochod k našemu vozu za lehkého deště.

A jak už to tady bývá, čeká na mě vynikající večeře v podobě ryby a jiné variaci na fazolovou polévku.

Nedá se říct, že by den začal, on stále pokračuje. O půl jedné ráno si balím svých pět švestek a jdu na autobusovou zastávku Viazulu. Mám zde být o hodinu dříve než je odjezd a tento čas přemýšlím proč. Nic se neděje. Těsně před plánovaným odjezdem jsme nahnáni k okénku, kde měníme vouchery za jízdenky. Zde už jsou pokrokovejší, chlapík to ťuká do notebooku, kterému sice chybí klávesa Enter, ale na funkci to nemá vliv. Jízdenka leze z tiskárny.

Stále čekáme na ten dálkový autobus. Podle stránek vybavený WC, klimatizací, videem…… zkrátka Fun & Relax. To co půlhodiny po plánovaném odjezdu přijíždí mě opravdu rozesmálo. Čekáte Neoplán a přijede Karosa z osmdesátých let. Trošku přeháním, tak hrozné to zas není. Ale WC ani video tam není. Zato klimatizace funguje skvěle. Věřím, že to původně byl autobus na převážení mražených výrobků. Ono se stačilo podívat na řidiče, který řídil v zimní bundě. Pokud jste neměli něco na sebe a optimisticky jste nasedli v kraťasích či sukni, tak jste zmrzli. Mám poučení i pro příště, je potřeba čepici. Místní znalci měli mikinu s kapucí. Většina z nás měla dvojsedačku sami pro sebe, tak se cesta dala docela slušně prospat.

S hodinovou sekerou dojíždíme do městečka Baracoa. Jen co zastavíme a otevřou se dveře, místní nahaněči se na nás vrhnou s neuvěřitelným temperamentem. Vzpomněl jsem si na Jorgeho, který mi říkal, že dělal to samé než se casa zaběhla. Já se přes ten dav nabídek snažím najít svého muže. Ano, je zde a drží cedulku s mým jménem. Jmenuje se Guillermo a je to můj pán domácí neboli dueňo. Bereme rikšu a jedeme do casy. Zde potkávám i jeho ženu Ileanu. Oba dva jsou velice příjemní a ukazují mi můj pokoj. Je to habitación rosada, růžový pokoj, kde jsou dvě dvoulůžka a na tři noci bude patřit mě.

Je čas na zakousnutí něčeho dobrého. Svoji snídani jím z terasy, která má výhled na Atlantik. Co více si přát. Počasí je opět parné. Jdu se podívat, co zde mají zajímavého. Je to opravdu malé městečko, které máte za chvíli prošlé celé. Co je zde pozitivní, tak to, že tu prodávají ETECSA kartu na připojení do netu a není na ni několika hodinová fronta jako v předchozích městech.

Na Kubu už také dorazil internet, ale má svá specifika. Existují veřejné WiFi sítě, ke kterým se můžete připojit, ale musíte znát jméno a heslo. A k tomu slouží ta karta, kterou si zakoupíte a jsou na ní uvedené potřebné údaje. Ve své podstatě si kupujete čas. Aktuálně nejdelší nabídka je na pět hodin za 7.50 CUC. 1 CUC = 1 USD.

Nechávám se zlákat i na večeři ve své case. Vynikající. Nudlová polévka, ryba, rýže, zelenina, sladké brambory, hranolky. V množství více než velkém. Vše se sníst nedalo. A když jsem byl nacpán k prasknutí, tak se přišli zeptat jestli si nedám zmrzlinu.

Večer se od paní domácí dozvídám, že loni na podzim přišel hurikán a většinu města poničil. Následky jsou zde stále patrné.

Zítra se zde slaví první máj, tak to vypadá na relax, protože nikdo pracovat nebude.

Po nasátí kubánské atmosféry v Havaně je potřeba zjistit jaké je to na jiných místech Kuby. Další zastávka je Santiago de Cuba. Nejrychlejším způsobem je, využít domácí linku Cubana airlines. Na letišti hledám svůj let na tabuli a nenacházím. Jorge mi říkal, že Cubana je taková free. Jdu zeptat na informace a tam mi paní sděluje, že let byl o hodinu posunut. Nevadí, pozitivní je, že to letí. Jdu se odbavit. Jedou zde dvě přepážky a vše probíhá po startu, pěkně ručně. Napsat do prezenční knihy a vypsat letenku. Nedokážu si při tomto tempu odbavit velké letadlo. Není kam spěchat, času je dost. Sedím si v klimatizovaném salónu a čekám na boarding.

Půl hodiny před plánovaným odletem se otevírají dveře a nastupujeme do dobře vychlazeného autobusu. Jedeme podezřele dlouho až mi to připadá, že do Santiaga tím autobusem dojedeme. Někde v půlce cesty řidič zastavil a šel se někam zeptat. Nevím jestli na cestu. Po pár minutách se opět dáváme do pohybu a deset minut před odletem se dostáváme k letadlu. To ovšem nebylo ještě uklizené tak čekáme dalších 15 minut. Pak se dveře otevírají a my vstupujeme na rozpálenou plochu Havanského letiště. Když už jsme byli pěkně vychlazeni, tak bylo potřeba nás opět ohřát. Po pár minutách už jim to připadalo dost a začali nás pouštět do letadla. Hrnu se ke svému místu které mám na letence, ale pracovník letecké společnosti mě zarazil ať si sednu kde je volno. Tak se i stalo. Letadlo ve mě moc důvěry nevzbuzovalo, protože jsem cítil, že se něco pálí. Naštěstí se nic hrozného nestalo a za nějakou hoďku a půl přistáváme v Santiagu. To nás vítá zamračenou oblohou a lehkým deštěm.

Z letiště se dostávám taxíkem na své ubytování do Hostal Yoyi. Víta mě usměvavá starší paní a ubytovává mě v jednom ze svých pokojů. Chvíli relaxuji než přestává pršet a vydávám se rekognoskovat terén. Santiago je úplně něco jiného než Havana. Celou cestu jsem přemýšlel jak to popsat a nic mě nenapadlo. Prostě si jen tak jdete v roce 1960 a najednou se ocitnete v 21. století. Centro historico je takové pozlátko, kterému vévodí široký bulvár se spoustou hotelů, bank, restaurací, obchodů…….., ale jen zajdete za roh a jste o století zpět. Oproti Havaně je to zde živější. Z barů se line typická kubánská hudba, lidé tančí a veselí se. A tento místní kolorit si užívám plnými doušky. Nebojte, netančím.