|
|||||
    |
Na závěrečných pár dní se mi podařilo ještě v ČR ukořistit jedno volné auto v Havaně. A jak už to tak bývá o veselé historky není nouze. Vyzvednutí auta bylo u hotelu Sevilla, který se nachází pár metrů od casy, jenže to by nesměl přijít email, že tam žádné není, ale je na letišti u terminálu 3. Ranní jízda taxíkem tedy směřovala na letiště, kde jsem se dozvěděl, že ne na trojce, ale na dvojce. Sedám do nějakého auta, které mě tam veze. Vnutím se do nějakých dveří a mávám papírem před očima zaměstnankyně firmy Cubatur. Ta ťuká mé jméno do počítače a nachází mě. Super, aspoň do okamžiku než mě posílá do dveří naproti. Pro změnu firma Havanautos. Tam je plno, obsluhují jednoho zákazníka. Po cca 25 minutách, přicházím na řadu já. A teď začíná ta správná byrokracie. Vyplnění formuláře asi půl hodiny, protože tam furt někdo chodil a potřeboval si popovídat. Vratná záloha v cash mi sice udělala čáru přes rozpočet, ale i to se vyřešilo. Pak následoval podpis a čekání na auto. Chlapík mi povídal, že ho vzali dotankovat a každou chvíli tu bude. V minutách to znamenalo číslo 45. A pak skutečně mě další chlapík bere k bílému autu značky Emgrand. Procházíme kolem něj a zapisujeme škrábance. To je ve své podstatě celé poškrábané a tak aspoň nebudu mít problém s parkováním. Nastavit sedačku, zrcátka a hurá za dobrodružstvím. Nabírám směr jih a jedu na Pinar del Rio. Cesta svižně ubíhá, protože se jede po „dálnici“. Dvoupruhá silnice, kde je minimální provoz a sem tam vás překvapí past na mamuty nebo koňský povoz nebo skútr v protisměru nebo……. Maximální rychlost mají stanovenou na 100 km/h. Slušností je zde brát stopaře, tak zastavuji mladému páru v uniformách. A za pár desítek kilometrů mě zastavuje nějaká hlídka a říká mi (překvapivě jsem rozumněl), že se nedaleko srazil náklaďák s autobusem a jestli bych někoho nevzal. Jasně, beru mladého chlapíka, který umí anglicky, tak se dá pokecat. Říkám mu, že jedu do Viňáles a on, že je to skvělé, protože tam bydlí a pracuje. V Pinaru pár vysedá a jak jsem se později dozvěděl, byli to studenti policie. A zde jsem chtěl navštívit manufakturu na výrobu doutníků. Smůla, už mají zavřeno. Tak se pokračuje dále na Viňáles, chlapík mi říká, že mi ukáže svoji práci, kde můžu vidět i výrobu doutníků. Beru. Na konci vesnice, za město bych to moc nepovažoval, odbočujeme na polní cestu a přijíždíme do Casa Manolo, která je podporována UNESCEM. Zde se vyrábí ručně, organické doutníky, dalo by se říct BIO. Majitel mi ukazuje výrobu pravého kubánského doutníku, prsty mu jenom hrají. Tvrdí, že za hodinu je schopen uválet 40 – 45. Věřím mu to. Následuje hledání casy. A jak to dopadlo? Casu jsem našel, ale bydlet tam nebudu. Dnes se toho moc neudálo. Ráno relax na pláži a odpoledne jízda Viazulem do Havany. Ráno se loučím s majiteli casy, sedám do nejhezčí ameriky ve které jsem jel a vracím se zpět do Playa Giron. Možná někoho napadne proč se vracím. A odpověď je jednoduchá i když těžko pochopitelná. Jízdenka do Havany se dá koupit z Playa Giron, ale ne z Playa Larga. A novinka, v case, která mi byla domluvena, tak skutečně budu i ubytovaný. Playa Giron je to místo, kde odvážný kubánský lid porazil zlé imperialisty z USA. K této události zde mají zbudované muzeum, které navštěvuji. Venku stojí dva tanky, letadlo a dělo. Uvnitř ve dvou velkých místnostech se nachází fotografie a podrobný popis toho jak to bylo. Škoda jen, že je to ve španělštině. Ve vitrínách jsou artefakty z konfliktu plus dobové uniformy a nějaké ty zbraně. Po nasátí historie muzeum opouštím a vydávám se na místní pláž. Je písečná s barvou do platinova. Moře je zde mělké, že si moc nezaplavete. Zato je krásně vyhřáté. A den je opět završen opulentní večeří. Tentokrát je to celá ryba. Playa Larga je vstupní branou do parku Cienaga de Zapata. V období migrace, které trvá do konce dubna, zde můžete vidět tisíce ptáků. To už je za námi, ale od návštěvy mě to neodrazuje. V case si domlouvám trek do parku. V osm hodin rano přijíždí šedá amerika s řidičem. Nastupuji a vydáváme se vyzvednout další skupinku se kterou následně míříme do parku. Zanedlouho přijíždějí ještě dvě auta a průvodce. To už je nás osm a aby nás nebylo málo, tak bereme ještě dva opozdilce. Průvodce nám ukazuje místní faunu a flóru. Krabi kteří žijí v lese a k vodě chodí pouze rodit mláďata. Kolibříky, malé létající drahokamy. Tocororo, což je národní kubánský pták. V jeskyni noční sovy a netopýry. Po krátkém okruhu sedáme do aut a kousek popojíždíme k místu zvaném Enigma de las Rocas. Jedná se o několik sladkovodních jezer, kde můžeme a také vidíme krokodýli, želvy a ryby. Také se na nás přišla podívat iguana. V jednom z jezer s průzračnou vodou se i koupeme. Po osvěžení se vracíme zpět do Playa Larga. Cestou krátce zastavujeme v Cueva de los Peses vyhlášeném místě na potápění a šnorchlovaní. Místo mě zaujalo a odpoledne si beru taxíka a jedu tam šnorchlovat. Ideální ovšem je mít něco na zub pro ryby. To nemám, tak se přidávám k jedné skupině, která je pilně krmí. Za odměnu připlouvá spousta pestrobarevných ryb. A tak si užívám šnorchlování do doby než nastane čas návratu. Ráno při snídani dostávám lístek s adresou na ubytování. A opět loučení a procházka na autobusové nádraží Viazulu. Měním svůj voucher za jízdenku a jdu si stoupnout mezi lidi čekající na autobus. Ten přijíždí s nějakým zpožděním, ale koho by to tady trápilo. Hodinka a půl uběhla a vystupuji v Playa larga. Je to část Zátoky sviní, známá svým pokusem o převrat na Kubě. Po menších útrapách nacházím ubytování podle lístku. Podle výrazu ve tvářích mladých dívek vím, že je něco špatně. Snaží se mě najít v rezervacích a nic. To mě ovšem nepřekvapuje. Volají majitelce casy, která za chvíli přijíždí na skútru. Malá odbočka, většina skútrů které zde jezdí jsou elektrické a na hlavu se používají cyklistické přilby, aspoň něco. Vysmátá kubánka, mě vede k sousedům kde se ubytovávám. Další poznatek je, že nikdy nebydlíte tam kde vám to místní domluvili. Z ubytování to mám celých 30 metrů k moři, čehož hned využívám. A pak následuje rekognoskace terénu. Následuje další zastávka kterou je město Cienfuegos. Na Kubě funguje úžasná propojenost. Ptal jsem se paní domácí zda tam nezná nějaké ubytování. Zná, rezervuje mi pokoj a už dostávám vizitku na ubytování. To by bylo. Loučím se a jdu na zastávku Viazulu. A i rezervační systém funguje skvěle. Ukazuji prstem na své jméno v prezenční listině, platím nějaký ten CUC a už se tiskne lístek. Dokonce i autobus vyjíždí na čas. Zdá se to být příliš dokonalé. Zajíždíme za roh na čerpací stanici a hned máme dvacet minut navíc. Cesta trvá nějakou hodinu a půl. Na autobusovém nádraží na mě čeká můj dueňo, sice to není tam kam mám vizitku, ale toto už mě nepřekvapuje. Zná mé jméno i kde jsem měl bydlet. Během cesty se dozvídám spoustu informací, naštěstí mluví anglicky, tak tomu i rozumím. Casa je taková útulná, vzdušná s oknem. Dostávám pár rad kam se jít podívat, tak vyrážím. Město je naštěstí malé, tak to jde rychle. Náměstí José Martí a nábřeží patří mezi největší lákadla a tam směřují mé kroky. Nevím proč, ale líbí se mi zde více než v Trinidadu. Domy mají podloubí, kde se dá schovat před sluncem. Ulice zde mají do pravého úhlu. Zleva doprava je to Calle a zdola nahoru Avenida. Mapa vypadá jako čtverečkovaný papír. Pán domácí mi říká, že jeho žena je báječná kuchařka, proto neodolavám a volím večeři v case. Povídám mu, že včera jsem měl velký stejk z tuňáka a bylo mi těžko, že bych rád menší porci. Jako byste hrách na zeď házeli. Začalo to polevkovým krémem v malé misce. Ok. Hlavní chod byl ovšem dva velké filety z ryby. Paní domácí se přišla zeptat jestli mi chutná, odpovídám, že je to vynikající, ale je toho hodně. Na to mi řekla velký muž, velká porce. Tak jsem do sebe ty dva kousky nasoukal a aby toho nebylo málo donesl mi pan domácí zákusek. A to už jsem opravdu nedal. Blízko města se nachází poloostrov Ancon a je zde i vyhlášená pláž. Tím je o dnešním plánu rozhodnuto. Na radu paní domácí jdu přes park Cespedes k Havanatour odkud by měl jet autobus. Ten jede ovšem za dlouho, tak využívám nabídku taxikáře s klasickou amerikou. Na pláž je to nějakých 15 km. Jízda je trochu adrenalinová i když se troubí, tak někteří účastníci provozu to nejsou schopni akceptovat a pak následuje míjení na zrcátka. Ve zdraví dojíždím na platinovou písečnou pláž. Ukořisťuji slunečník a jdu vyzkoušet teplotu oceánu. Je jako kafíčko. Nějakou dobu si tu pohovím. Následuje cesta zpátky, odmítám předraženého taxíka a jdu hledat alternativu. Vida, přijíždí autobus, tak si ho kupuji. Aspoň se řidič nebude zpátky sám bát. Vystupuji kousek od casy, ideální zastávka. Další z věcí, kterou mám na seznamu je odlovení kešky. Jedna se zde nachází, je ovšem ukryta v kavárně. Je potřeba se obětovat. Statečně vyrážím na dané souřadnice. Dostávám nápojový lístek, ufffff je zde i něco jiného než káva. Mojito. Takto posilněn, vyzvídám na obsluze, svoji lámanou španělštinou, kdepak že je úkryt. Uznávám není to moc podle pravidel, ale nápověda v němčině a kavárna plná lidí. Nenápadný pohyb hlavou číšníka mi naznačuje a já už lovím svoji první kubánskou keš. Další vlajka na moji geocachingovou mapu. Je 1:20 ráno a opět sedím v čekárně Viazulu. Někde se mi vytratil voucher na jízdenku tak ukazuji pdf v mobilu, což chlapík těžce nese. Po pár dobře míněných radách, kterým ovšem nerozumím, se rozbíhá tiskárna a já dostávám svůj palubní lístek. Na něm je sice i číslo sedačky, ale na to se tady nehraje a krom jiného vám tento kus papíru zabaví řidiči před vstupem do autobusu. Autobus přijíždí na čas a je poměrně plný. Proto nezbývá nic jiného než někoho vzbudit kdo je sám na dvojsedačce. 2:25 vyjíždíme z Camaguey a míříme si to na západ. Teplota je vyšší než obvykle, na to si někdo po pár hodinách stěžoval, tak dal řidič páku na druhou stranu a začala známá kosa. 7:15 jsme v Trinidadu. Nejdříve je potřeba se probít davem nabízečů, to se poměrně daří i když jsou někteří opravdu vytrvalí. Přicházím ke case, která mi byla domluvena z Havany. Ta je ovšem plná. Nic zásadního se neděje. Pan majitel mě vede k sousedům a je to vyřešené. Následuje snídaně, která má standardní složení čaj, džus, šunka, sýr, vajíčka na n způsobů a pečivo. Ovšem zde přichází vylepšení v podobě malých palačinek. Střídám se na pokoji s Rumunkou, která umí perfektně jak španělsky, tak anglicky. Dostávám pár dobrých rad a loučíme se. V noci jsem toho moc nenaspal, tak si dávám dvacet. Osvěžen vyrážím poznávat podle průvodce nejkrásnější město na Kubě. Je takové kompaktní a historické centrum má silnici tvořenou z kamení, ale nejsou to naše známé kočičí hlavy, jsou takové větší. Trinidad je nejzachovalejší město ze Španělské koloniální doby a čas jako by se zde zastavil v roce 1850. Nemohu se ovšem zbavit dojmu, že je to jen kvůli turistům. Jak tak procházíte ulicemi, jdete kolem casy, casy, casy, restaurace, baru, casy, casy, suvenýrů, casy….. Kdyby se všechny naplnili, tak se musí počet lidí minimálně ztrojnásobit. Počasí je standardně parné, to mi ovšem nebrání vystoupat na vyhlídku za městem. Nachází se zde vysílač Rádio Cuba. A vyhlídka za to utrpení určitě stála. Jdu si rezervovat jízdenku do další destinace. Podepisuji se na nějaký papír a rezervace je v systému. Jsem zvědav v neděli. Následuje ještě večerní procházka při rozumné teplotě i když stále v kraťasích a tričku a stejně se potíte. Den začíná zpíváním ptáků a řevem místního prodejce. To je asi tak sedm ráno. V devět hodin mi pan domácí připravuje snídani a já mohu s plným žaludkem objevovat krásy města. Říká se, že město samo o sobě je bludiště. Část města má skutečně zakroucené uličky, kde po chvíli už jste ztraceni, ale druhou část tvoří několikakilometrový rovný bulvár plný obchodů. Navštěvuji různá místa která jsou doporučována v průvodci. Kostely, domy, náměstí, ulice…… A když tak jdu kolem cadeca, říkám si že bych mohl směnit peníze. Casa de cambio, neboli směnárna. Přede mnou dva lidé, to by mohlo být rychlé. Není. Místní zřízenec pouští směnuchtivé lidi po jednom do útrob místnosti, takže si nějakou dobu postojíte venku. Uvnitř jsou sice dvě okénka, ale funguje jen jedno. To které funguje, tam sedí chlapík vedle něj stojí ženská a v klidu si u práce povídají. Když už na mě přijde řada, to může být asi dvacet minut, chápu proč vše tak trvá. Všechny bankovky, které měníte se musí ručně zaregistrovat, tzn. opsat jejich čísla. Pak už standardně vytahujete pas bez kterého nic neudělají. A když je tato procedura u konce, vyjíždí z tiskárny lístek a podle něj dostanete peníze. Ještě se mě na něco ptal, ale když uviděl můj chápavý výraz, tak to vzdal. |
||||
Nejnovější komentáře