|
|
Dopoledne je volný program. Toho využívám k máchání se v Indickém oceánu. Zde je voda opět jako kafíčko, akorát je voda trochu zakalená. Dostává se mi vysvětlení, že hodně pršelo a řeky do Mozambického kanálu nesou kal. Jinak je zde opět písečná pláž a dá se tu i bez problémů plavat. Hloubka už je zde dostatečná. Pozoruji rybáře, jak házejí sítě do vody a následně vytahují. To mi vnuklo myšlenku, že na oběd bude ryba neboli poisson grillé.
Nastal obědový čas a s Tonym se přemisťujeme do nedaleké restaurace vedle pláže. Ryby mají, tak sem s nimi. Tentokrát vím, jak vypadají, ale nemám tušení, jak se jmenují. Na talíři mám celé dvě grilované ryby. Nebyly vůbec špatné a dokonce měly málo kostí.
Po obědě vyrážíme za dobrodružstvím. K baobabům nejedeme džípem, ale naším přibližovadlem. Moc jsem tomu nevěřil, ale skutečně s tímto typem vozidla se k baobabům dostáváme. Tím ho pasuji na crossover. Jedeme dokonce i kousek dále na další vyhlášené místo, kterým jsou Zamilované baobaby. Jsou to dva baobaby, které jsou kolem sebe obtočeny. Vracíme se zpátky do aleje a čekáme na západ slunce. Vybíráme si k tomu louku, ze které je vidět nejvíce baobabů a kocháme se tím pohledem. Plní dojmů se vracíme zpět a zítra nás čeká Antsirabe.
Tsingy se sice nekonají, ale kousek tím směrem popojedem. Cesta už je tak rozbitá, že si najímáme džíp značky Nissan Patrol GR SE i s řidičem. Auto je to velké a robustní, ale překvapivě málo místa uvnitř. Vydáváme se cestou necestou do Aleje baobabů. Je to místo, kde kolem cesty, kterou projíždíme, se nachází mnoho vzrostlých baobabů. Počasí je opět horké, podle teploměru v autě je 28 stupňů nad nulou již v osm hodin ráno. A nejlegračnější na tom je, když vám místňáci řeknou, že je jim teplo. Alejí pokračujeme dále, až se dostáváme do Kirindy parku. Jedná se o „forest“ a nevím jestli to přeložit jako les, prales nebo džungle. Je tam spousta stromů, keřů a nějaká ta vyšlapaná cestička. Vypadá to prostě jako hustý les. Tam se nás ujímá průvodce a ukazuje nám život v tomto parku. Vidíme dva druhy denních lemurů, kteří žijí v tomto parku. Sifaka, ti mají bílou barvu a pak lemury hnědé. V tuto dobu co jsme v parku my, mají relax. Ani se jim v tom vedru nedivím. Potkáváme nějaké ty iguany, hady a další živočichy. Dozvídáme se zajímavosti o stromech, které zde rostou. Po této procházce přicházíme do kempu, kde dáváme pár hodin oraz, než se setmí a my můžeme dát druhé kolo. Během čekání máme to štěstí, že do kempu přichází největší predátor na Madagaskaru a tou je Fosa. Taková ladná hnědá šelma lovící lemury. Patřící do řádu Madagaskarské šelmy, jak mazané. Tak ani kočkovitá ani psovitá šelma.
Kolem šesté zapadá slunce a pomalu se blíží náš čas. Chvíli ještě čekáme, než se pořádně setmí. Sedáme do auta a kousek se vezeme. V parku už je příjemněji, ale potíte se stejně. Vystupujeme z vozu a vrháme se na lov nočních živočichů. Baterka prohledává koruny stromů, a když vidíte odlesk očí, máte chyceno. V tomto parku žije šest nočních lemurů, kteří jsou oproti denním poměrně malí a daří se nám jich pět objevit. Průvodce je nadšen, že jsme našli i jeden druh, který dlouho neviděl. Vidíme i spící ptáky a nějaké ty chameleony. Pro tento den je to z parku vše. Sedáme do auta a kodrcavou jízdou se dostáváme zpět do Morondavy.
A jsme tu. Po třech dnech a stovkách kilometrů zastavujeme v Morondavě, vstupní bráně do parku Tsingy a kraje baobabů.
A co stojí za zmínku při dnešním putování? Po necelých 200 km naše opravené kolo vypadá jako před opravou. Další defekt a opět výměna kola. Nedá se nic dělat, v nejbližším pneuservisu je potřeba závadu odstranit. Ten nacházíme ve městě Miandrivazo. Zde a v okolí panuje už takové horko, že když už jen pomyslíte na pohyb, tak jste zpoceni.
Pneuservis, jak ho nejlépe popsat. Za barákem, na písku pod střechou je autoservis. Mají tu svěrák, svářečku, u které jsou sluneční brýle, rozbrušovačku, kompresor, kladivo a hodně elánu. A v tomto autoservisu udělají i opravu pneumatiky.
Nejdříve je potřeba pneumatiku poskákat, pak lisem odtrhnout pneumatiku od ráfku, vzít asi dvoumetrové páčidlo a pneumatiku zout. Nalézt díru, zaflekovat, potřít lepidlem a nechat zaschnout. Pak následně potřít ráfek nějakou kolomazí a opět pneumatiku nasadit. A nezbývá už nic jiného než zapnout kompresor a kolo natlakovat. Práce šla pěkně od ruky.
Do ruky se bere lano s držadlem, omotává se kolem cívky, škubnout a… nic. Nevadí tak druhý pokus, třetí, čtvrtý, pátý….. motor ani neblafne. Hm, čím to může být? Svíčka. Do ruky se bere klíč na svíčky a jako páka šroubovák. Hm, svíčka vypadá dobře, vzdálenost od kontaktů taky dobrý, no nic aspoň otřít do trička. Sundává se řemenice mezi motorem a kompresorem a párkrát na prázdno se omotává lano a škube. Je tam palivo? Odšroubuje se zátka a kouká se dovnitř, nějaké palivo tam je. Tak se bere trubička, kousek paliva se nasaje, stříkne do válce a na svíčku. Vrací se svíčka zpět, opět se omotává lano, škubnout a….. motor nastartoval. Super, nechat ho nahřát. Aha, zapomnělo se na řemenici, nevadí, nasadit ji za provozu. To se asi na třetí pokus daří a má všechny prsty. Teď už jen natlakovat pneumatiku a je to. Krásná práce.
Ale co to? Pneumatika je plná boulí. Tolik práce a zbytečné. Tony odněkud vytahuje pneumatiku a výměna se opakuje, tentokrát se zdárným koncem. A my můžeme s klidným svědomím pokračovat.
A na závěr dne se dozvídám nepříjemnou zprávu, že na Tsingy se nedá dostat, protože jsou tam třímetrové díry plné vody, kudy ani tereňák neprojede. Jak jsem psal je po období dešťů a v tuto dobu je to padesát na padesát.
Dnešní den není moc o čem psát. Byl to přesun z Fianarantsoa do Antsirabe. Nebyla to taková plynulá jízda jako včera, protože se opět objevuje tatrovacký polygon. Výmoly v délce několika stovek metrů zde nejsou nic neobvyklého. Naštěstí pro nás už tam nebyla voda. Bylo to tedy o level níže. A tak si to s pohupujícím mikrobusem užíváme.
Za zmínku snad stojí, že i na nás dopadly záludnosti této RN7. Pravé zadní kolo je měkké a tak jej Tony bravurně mění.
Ve městě Ambositra se jdeme podívat jak se vyrábí vkládané obrazy ze dřeva. Také zde navštěvujeme vyhlášenou restauraci Pizza Violetta, a když už je v názvu ta pizza, tak ji zkouším. Nechutná vůbec špatně a je taková nadýchaná. Při vycházení z restaurace už nám nese místní chlapík opravené kolo a tak máme opět funkční rezervu. Můžeme se v klidu pustit do hltaní dalších kilometrů.
Zítra nás čeká další dlouhá trasa do Morondavy.
Romantické balení při svíčce. Batohu. Tak začal dnešní den. Všude tma a ticho, až na vzdálené kokrhání z blízké vesnice. Ani generátor si nebroukal svoji monotónní píseň, proto ta svíčka, která tam byla za tímto účelem připravená. Trochu neromanticky jsem k svíčce vytáhl i čelovku, abych viděl do všech koutů. V šest hodin už jsem stál na značkách a soukal se do našeho mikrobusu. Za obzorem začalo pomalu svítat. Mohu říct, že jsem zde viděl jak západ, tak východ slunce.
Silnici z Toliary do Morondavy se ještě nepodařilo zprovoznit a jak to tak vypadá, tak ještě nějaký rok se to nepodaří. Možná, jak Richard podotknul, že před volbami se bude chtít nějaký politik vytáhnout a silnici dostaví. Nezbývá než se vrátit do Antsirabe a vzít to doleva. A tímto směrem vyjíždíme. Překračujeme pomyslnou čáru obratníku kozoroha. Akorát zde nikde nemají žádnou ceduli nebo značku.
Ve městě Sakaraha si dáváme snídani a pokračujeme dále, míjíme opět „jižní dveře“, kde se mění klima na Madagaskaru, od jižního teplého na severní chladnější. A po desíti hodinách dojíždíme do Fianarantsoa. Takových etap bude ještě pár.
Ubytováváme se čínském hotelu a jdeme na něco dobrého do restaurace. Zebu na kantonský způsob nebylo vůbec špatné. A zítra opět přepravní etapa.
Co jiného dělat u moře než relaxovat. Teplo už je zde takové, že se bojíte pohnout, abyste se nezpotili. U moře, kde to aspoň trochu fouká, se dá vydržet. Tím jsem vám nastínil, jaké zde panují podmínky.
V průvodci se píše, že zde mají záchranou stanici pro želvy, tak proč se tam nevydat. Petka s vodou je základ a vyrážíme pěšky do nedaleké stanice. Mají zde pouze dva druhy želv. „Radiated“ a „spider“, český ekvivalent neznám, ale určitě se najde nějaký želvolog, který bude vědět, o který druh želv se jedná. Populace byla zdecimována tím, že želvy sloužili a dodnes slouží jako jídlo. A zde se snaží, abychom tyto želvy neznali jen z obrázků. Mají jich zde přes tisícovku. A jak procházíme naučnou stezku, tak se dozvídáme z cedulí nebo od průvodce o životě želv. Nemohu se ovšem zbavit dojmu, že když je opět vrátí do přírody, tak se opět stanou zpestřením nějakého obědu.
Vedle této „vesnice želv“ se nachází botanická zahrada, tak jdeme mrknout ještě tam. Ujímá se nás vtipný průvodce, který se jmenuje Clovis. Ukazuje nám obrázek všech průvodců a říká, to jsem já Clovis, ten nejčernější. A po tomto úvodu vcházíme do zahrady. Hned na začátku je obrovská klec, kde mají lemury kata a snaží se je opět zdivočet. Už byli moc zvyklý na lidi. Pak vidíme různé stromy jako jsou baobaby, sloní nohy, balzu….. Dokonce zahlídneme i hada a nějakou tu ještěrku.
Vracíme se na ubytování a už jen opravdu relax. Na večeři ryba „merou“ a nechutná vůbec špatně.
Ubytování U Cecilky, je takové spartánské, teče jen studená voda, což v tom vedru vůbec nevadí. Větší zábava je v tom, že v noci tady hučí generátor a to si říkám, že snad usnu. Přichází ovšem desátá hodina, generátor se vypíná což je super, akorát už do bungalovu neteče elektřina. A také v bungalovu nejste nikdy sami, žijí tu s vámi hodní gekoni.
Den začíná stylově deštěm, tentokrát to vůbec nevadí. Sedám do auta a nabíráme směr jihozápad. Po několika kilometrech není po dešti ani památky a obloha má krásné beránky. Zastavujeme opět v městě Ilakaka, kde mě Tony vede ke svým přátelům, kteří obchodují s drahými kameny. A tak vidím jak surové kameny, tak vybroušené ve špercích. A když jeden takový, ideálně tmavě modrý, ve velké kvalitě najdete, máte na delší čas vystaráno. Z Madagaskaru se kameny posílají brousit na Srí Lanku a odtud se pak prodávají do celého světa.
Po této exkurzi opět pokračujeme v jízdě. Dostáváme se do města Toliara, ze kterého pokračujeme směr Ifaty. Zde začíná slušná rallye, včera po vydatném dešti je v ulicích spousta vody a abychom si to ještě zpestřilim projíždíme blátem na skládce odpadů. Zdárně toto zvládáme a dostáváme kola opět na pevný povrch. Asfaltka to sice není, ale dá se po ní jet relativně rychle. To se blíží náš dnešní cíl Ifaty, nacházíme bungalovy, které nám doporučil Richard a začínají dva dny relaxu.
Počasí je tu opravdu parné a nejlepší je vlézt do moře. A ani nevím, jestli to vůbec moře je, protože název je „Mozambique channel“. Na druhé straně slané je a je jak kafe. Ideální pro rodiny s dětmi, protože je mělké. Ještě cca 300 metrů od pláže jsem měl pořád strach, že si při plavání odřu kolena. A na večeři ryba s názvem „capitaine“, sice nevím, jak vypadá, ale chutná výborně.
Ráno začalo menší bojovkou, vstávám ještě za tmy a ať cvakám vypínačem jak chci, nic se neděje. Ještě, že vím, kde co mám, vytahuji čelovku a hned je to lepší. Dnes je v plánu Isalo park a průvodcem bude Basco, chlapík s takovým smutným pohledem. A jak už to tak bývá, začíná se formalitami. Tady to dovedli k dokonalosti, pokud mě na nějakém dalším místě nepřesvědčí, že to může být ještě lepší. Vcházím do jedné budky, kde platím fakturu za průvodce, pak přecházím na druhou stranu kde je další budka a platím za vstup. A opět krásně vypsaná faktura s razítkem.
Tony nás odváží do jednoho z míst kde se vchází do parku. Dnes s námi nepůjde, protože se nebudeme vracet do stejného místa. Loučíme se s motorovou podporou a vyrážíme vstříc dalšímu parku, který je jiný než ty předtím. Vypadá jako savana říznutá Coloradem. Předpověď naštěstí nevyšla a je příjemně pod mrakem. Dokonce spadlo pár kapek, ale to rozhodně nestojí za řeč. Basco mi ukazuje krásy parku, dokonce mě překvapuje tím, že některá zvířata pojmenovává českým názvem. Strašilka, kudlanka….. Mezi zajímavosti patří, že když někdo zemře, tak se dá do dočasného hrobu, což je díra ve skále zasypaná kameny, a za nějaké dva roky se exhumuje, kosti se očistí, nabalzamují a přenesou se do trvalého hrobu.
Z vršku scházíme dolů k řece. Proti proudu se jdeme podívat na malé jezírko s vodopádem. A odtud se vracíme na „piknik point“, kde vidím vzácného lemura, který je celý bílý a má akorát černou hlavu.
Dnes jsou velikonoce a slaví se i na Madagaskaru. Lidé z okolí se schází v Isalo parku a dělají si piknik. Den dopředu jsem si objednal nějaké jídlo, a co jsem viděl, když jsem tam přišel, to mě dostalo do kolen. Na jednom místě jsou kamenné stoly a „můj“ měl prostřeno. Ano, na kamenném stole byl ubrus, talíř, příbor, sklenička, ubrousek….. A za chvíli se mi nese velký talíř zeleniny. Pěkně ho do sebe nasoukám a říkám si, jestli je to vše nebo ne. Nebylo, co mi donesli, mi vyrazilo dech. Obrovský kopec rýže a dva špízy. Koukal jsem kdo si ke mě přisedne a když se k tomu nikdo neměl, pochopil jsem, že je to jen pro mě. Bez mučení se přiznám, že jsem to nedal ani omylem. A aby mě úplně dorazili, tak mi donesli banány.
S plným břichem přicházím na parkoviště, kde na nás čeká Tony a odváží nás zpět na ubytování. Tam se loučíme s Bascem. Je spousta času, tak se mě Tony ptá, jestli chci vidět oslavu velikonoc. A já proč ne. Tak jedeme do vedlejšího města Ilataka. Už před městem je spousta lidí, kteří si dělají u cesty barbecue. A také je tam místo, kde mají i kolotoč. Lidé z blízkého i dalekého okolí se sjíždí právě sem. Tony mě představuje svým známým, rodině, přátelům….. Můj názor je takový, že půlka Madagaskaru je Tonyho rodina a druhá ho zná. Když jsme nasáli tu pravou atmosféru, posouváme se kousek za město, kde jsou safírové doly. Tam se dozvídám něco o těžbě. Madagaskar je známý těžbou drahých kamenů. Počasí se začíná trochu kazit, tak se vracíme zpět. Užili jsme si po cestě slušný slejvák, který v autě až tak nevadí, aby po pár kilometrech bylo sucho. Zítra bude přepravní trasa.
Ráno bylo nebe vymetené a slunce se do toho pěkně opřelo, vypadá to na parný den. U našeho mikrobusu již postává Adrian, který bude naším průvodcem po Anja parku, který se nachází asi 10 km za Ambalavao. Opět nezbytné formality jako zaplatit vstup do parku a ještě navíc průvodce. Nevím proč to nemají v jednom.
A vyrážíme, Adrian je vystudovaný biolog a jde na něm krásně vidět jak je pro práci zapálený. Vypráví nám všemožné zajímavosti o parku, místní fauně a flóře. Jde s námi i jeden mladý kluk, a jestli jsem to dobře pochopil, tak se od Adriana učí. Cesta je taková pohodová, rovinka s tvrdým podkladem. Pomalu se dostáváme k prvním stromům, kde ve větvích můžeme vidět lemury. Žije zde jen jeden druh, lemur kata, který se vyznačuje proužkovaným ocasem. Vytvořil zde početné kolonie a dalo by se říct, že stromy jsou jimi obsypány. Také vidíme dobře maskované chameleony, které nám Adrian ukazuje. Já bych je asi nenašel.
V parku nejsme sami a vytváří se mírná zácpa. To ovšem Adriana nemůže rozházet a vydáváme se zkratkou na vyhlídku. Cesta se začala podobat té včerejší, ale naštěstí kameny byly suché a neklouzaly. Po kamenech, které tvořily přírodní schody, se dostáváme na plošinu, odkud se dá krásně pozorovat celý park. Kocháme se tím pohledem. Po nějaké době Adrian zavelel a pomalu se zase dostáváme dolů. Nachází se zde i nejmenší chameleon, který žije na zemi a „žákovi“ se ho podařilo najít. Vítězně nám ho ukazuje, je tak malý, že se vleze na špičku prstu.
V parku ještě žijí hroznýši, ale žádného se nepodařilo najít. S parkem, Adrianem a jeho žákem se loučíme a nabíráme směr jih do města Ranohira, který je vstupní branou do Isalo parku. Cesta proběhla poměrně rychle, protože po cestě moc pastí na náklaďáky nebylo. A zítra se bude vstávat brzo a očekává se opravdu pařák. Tak uvidíme.
Počasí se trochu umoudřilo a už neprší, jen mrholí. Podle pravidel se smí do parku pouze s místním průvodcem. Tony den dopředu domlouvá, že si nás na místě, kde jsme ubytováni, jeden vyzvedne, že umí dobře anglicky. Tak na něj čekáme. Ve stanovený čas se nedostavil, ale tady se to tak nebere. Po nějaké době skutečně přichází a hrozně se omlouvá, že s námi nemůže jít a abychom si v parku najali jiného. Ok. Jedeme tedy ke vstupu a tam se nás ujímá průvodce, který vládne angličtinou. Pak si na recepci volím trasu, buď krátkou což je 2-4 hodiny nebo dlouhou na 6. Optimisticky volím tu dlouhou. Platím pěknou pálku a vyrážíme do džungle.
Kousek za vchodem se dívám na hroznýše, který spal u kmenu stromu. A pokračuje se dál, přes most po takové slušné kamenné cestě. To ovšem dlouho nevydrží, odbočujeme vlevo přímo do džungle, asi zkratka. Jak jsem psal, že pršelo, tak povrch byl takové pěkné bahínko, ale to ještě nebylo to nejhorší. Drápeme se do kopce, a když se tam dostaneme, jsme odměněni pohledem na obědvající lemury v korunách stromů a dokonce dvou druhů. Pak vidím velké pavouky a jako bonus dobře maskovaného malého gekona na listu kapradiny. Klobouk dole před průvodcem co všechno dokázal objevit. Dokonce vidím i malého chameleona.
Delší trasa spočívala v tom, že se můžete jít podívat na vodopád. A toto už bylo opravdu náročné. Šlo se po mokrých kluzkých kamenech, které sloužily jako schody a aby to bylo to pravé ořechové, tak na nich ještě buď byly listy anebo bahno. Nahoru to ještě šlo, ale dolů to bylo něco. A abychom nešli sami a bylo o zábavu postaráno, tak jsme z noh sundávali pijavice. Lezou na všechny bez rozdílu barvy, věku či pohlaví. Po takové námaze jsme odměněni pohledem na vodopád. A pak už jen jinou cestou zpátky.
Dostáváme se ve zdraví, i když s malým odběrem krve, šťastně k autu a pokračujeme dále až do města Ambalavao. V místě kde se ubytováváme je i manufaktura na výrobu papíru, tak se jdeme podívat.
Večer se ještě na chvíli stavuje Richard, který tudy projíždí s jinou skupinou. Je to místní průvodce, se kterým jsem plánoval tuto dovolenou. Studoval v ČR lékařskou fakultu a mluví česky. Když není na cestách, tak sedí v ordinaci. Bylo to příjemné setkání.
|
|
Nejnovější komentáře