|
|
Tento den je naplánovaná přepravní etapa. A že jich ještě bude. Opět nasednout do auta a sunout se na jih. Jedeme po RN7, která by měla být tou nejkvalitnější na Madagaskaru. A skutečně místy dosahujeme i 60 kilometrové rychlosti, ale to se poštěstí jen málo. Zde musí být řidič stále ve střehu a každá nepozornost stojí kolo nebo nápravu. To si tak jedete po rovném asfaltu, když tu najednou, co to, díra, že by se za ní nestyděli ani lovci mamutů. Tak pěkně zpomalit na minimum, opatrně projet nebo probrodit jámu a pokračovat dále. Jezdí tu i taxi-brousse, což jsou dodávky, do kterých se vejde kolem dvaceti lidí, i když jsou konstruovány pro mnohem méně a na střechu dají vše co je potřeba odvést. A ty s překonáváním terénních překážek mají co dělat, když sedí proklatě nízko.
Před městem Ambositra zastavujeme v dlouhé koloně. Zjišťujeme, že kde byla ještě včera silnice, už není. Sympatické na tom bylo, že už tam byla armáda s technikou a snažili se tuto hlavní tepnu zprovoznit. Když bylo nejhorší bahno odklizeno, přibližně po půl hodině co jsme tam stali, začala se kolona pomalu rozjíždět. Mezi prvními jsme vyrazili my. Jak jsem psal již včera, prostě se kolona objede v protisměru, což Tony zvládá bravurně. A tak jsme v odpoledních hodinách dorazili do cíle dnešní etapy.
Počasí nám moc nepřeje. Odpoledne se rozpršelo a déšť neustává ani v noci. Snad se vyprší dnes, abychom mohli navštívit park Ranomafana.
V 15:02 dosedají kola Airbusu na letišti v Antananarivu. Rolujeme před letištní halu, kde čtvrtina lidí vystupuje, zbývající tři čtvrtiny jsme nechali na Mauriciu. A pak následují nezbytné formality, pas vytahuji u každého uniformovaného pracovníka, což je asi tak 10x, pravděpodobně je práce baví. A když vidím, že na pásu jede zelený kvádr, tak je jasné, že i můj batoh to zvládl. A zbývá vyřešit už jen poslední tajenku, kterou je průvodce. Vcházím do letištní haly a koukám po cedulkách, které lidé svírají ve svých rukách. A nacházím na jedné z nich své jméno. Chlapík, ke kterému se hlásím, se jmenuje Tony a po dobu trvání mé dovolené se mi pokusí ukázat krásy tohoto ostrova.
Nejdříve je potřeba směnit peníze, to zvládám hned na letišti a za chvíli se ze mě stává milionář. Jedno euro je cca 3.500 Arianů a nejvyšší bankovka kterou zde mají je 10.000. Fasuji tři bloky peněz, které rozhodně do peněženky nedáte.
Tony mě vede ke svému mikrobusu značky Mercedes a cestování pokračuje.
Projíždíme zacpaným Antananarivem, zkráceně Tanou. Jezdí se tady na srdce, míjení kamiónů na D1 v pruhu 2.2 m je jen slabý odvárek. Tady jako bonus máte chodce, rikše, motorkáře, ale co je zde překvapivé, že se moc netroubí. A když stojí jeden pruh, tak se udělá další nebo se to vezme v protisměru. A že nemůžou auta v protisměru projet, to nikoho netrápí.
Je tu pod mrakem a kolem 28 stupňů, končí zde období dešťů, tak nějaký ten déšť se dá ještě očekávat. To se potvrzuje večer cestou do Antsirabe, kdy leje jedna radost. Po nějakých pěti hodinách od letiště odpadám do postele v hotelu.
Vítejte na našem občasníku, tentokrát vás zavede na Madagaskar. Přesouvání z místa A do místa B nemá ani cenu popisovat. Je to dlouhé sezení ať už na letišti nebo v letadle. Můžeme si jen doplnit rovnici A je Brno a B je Antananarivo, hlavní město ostrova Madagaskar. Jak tak na to koukám, možná by bylo lepší z místa B do místa A, protože názvy měst k tomu vybízí. Když půjde vše podle plánu, tak zítra v 15.00 místního času bych měl dosednout na cílovém letišti.
Co se nestihlo včera, to se stíhá dnes. A aby se toho stihlo co nejvíce, tak využívám opět Big bus. Pěkně si sedím v prvním patře a dívám se, co mají v Dubaji zajímavého. Nejprve jedu červený okruh, který se motá na severu kolem řeky a zátoky. Okruh trvá kolem dvou hodin. U Burj Khalifa přesedám na zelenou linku a beru střed města. Na zastávce palmového ostrova u Atlantis hotelu vystupuji a jdu navštívit místní akvárium, když už je v ceně vstupenky. To je laděné do potopeného města. Je to takové menší akvárium, i když mu vévodí obrovská nádrž, kde plave spousta ryb. A pokračuji dále do Mall of Emirates, kde se nachází krytá sjezdovka. Vypadá to opravdu zajímavě. O kousek dále v Mall of Dubai je pro změnu kluziště. To aktuálně nefunguje, protože hostí pařany na Week of games. Chvíli si tak ještě brouzdám a večer se vracím na hotel.
A to je vše. Zítra už se vracím tam, kde vše začalo.
Děkuji všem, kteří si udělali čas a tento deník četli.
Pro dnešní den bylo v plánu poznávat krásy Dubaje. A kde nejlépe začít než na pláži. Nechávám se dovézt do Marina Bay, kde začínám svoji túru. Procházím se po vyhlášených plážích a nasávám tu atmosféru. Pěšky bych toho moc nestihl, tak zakupuji lístek na Hop on, hop off autobus společnosti Big bus tours. Ten má tři trasy a 64 zastávek, kde můžete nastoupit nebo vystoupit a jezdí pořád dokola. Teoreticky každých 20 minut by měl přijet. Já se posunuji k Burj Al Arab k jednomu z nejdražších hotelů světa kde se můžete ubytovat a je ve tvaru plachetnice. Fotit se dá jen z dálky, protože ochranka vás blíže nepustí.
Opět naskakuji na bus a v prvním patře projíždím zelenou trasu. Ta vede přes umělý ostrov ve tvaru palmy, to ovšem z pár metrů nad zemí neuvidíte, až na konečnou u Burj Khalifa.
Zde se také nachází Dubaj mall, několika patrový obchodní dům, kde můžete nakoupit nač si vzpomenete. V nejnižším patře je vstup do Burj Khalifa. Vstupenku už mám zakoupenou a je na vrchní vyhlídku, což sebou přináší jisté výhody. Občerstvení zdarma a výtah bez čekání. Přichází můj čas a už se vezeme do 148 patra, které je podle Guinnessovi knihy rekordů ve výšce 555.7 metrů a jedná se o nejvyšší vyhlídku světa. Sama budova se tyčí až do výšky 828 metrů nad zemí. A tak sleduji svět z ptačí perspektivy. Čas rychle plyne, tak se ještě jedu podívat do 124 patra, kde se nachází další vyhlídka. A pak už jen do suterénu.
Od 18 hodin tady hraje, před Burj Khalifa Dubajská fontána. Ona to až taková fontána není, je to malé jezírko, kde jsou tři kruhové sektory vzájemně propojené jednou řadou trysek. První hraní nestíhám, ale druhé o půl sedmé už si nenechávám ujít. Mají zde jen jednu barvu, ale s hudbou to tvoří skvělý celek. Celé to trvá cca dvě minuty. Tak si ještě počkám na to v sedm.
A pak už jen na hotel.
A je to tu, další přesun. Angkor Wat mám splněný a můžu pokračovat. Ráno na mě čeká „můj“ řidič a veze mě na letiště. Pokud je zde někdo opravdu drsný, tak jsou to chlapíci na pásovém. Ti jsou tak drsní, že byste na nich mohli strouhat brambory. U okýnka si vytrhává výstupní kartu, kterou si tam zasponkovali a pokračuji k odletové bráně. Vytahuji koníka z pasu a všímám si, že je přes tři stránky. No nic, loučím se Kambodžou se stále smíšenými pocity, sedám do letadla A320 od Air Asia a vracím se do Kuala Lumpur.
Tam za dvě hodiny přistáváme i když hodinky posouvám o tři. Opět se přihlašuji do Malajsie, protože odlet mám z jiného terminálu a jiné dopravní společnosti. To zde mají zmáknuté a běží to jak po drátkách. Vyzvedávám batoh, sedám na KLIA ekspres a jedu na terminál jedna. Hledám přepážku SriLankan a odbavuji se. Mám ještě nějaký čas, tak se jdu podívat na vyhlídkovou terasu. A tam si všímám, že jim tu jezdí takový červený vláček. Čas odletu se blíží, tak se vydávám hledat svoji odletovou bránu. Opět se odhlašuji a za chvíli už stojím na nástupišti červeného vláčku, kterému říkají Aerotran a jezdí na „C“, odkud odlétám.
Zde už je to takové nezáživné. Něco přes tři hodiny do Colomba a pak ještě kolem pěti do Dubaje. Ve 21:45 místního času přistáváme bezpečně v Dubaji. Stoupám si do dlouhé fronty a čekám, až na mě přijde řada. To se stává asi za půl hodiny, dostávám štempla do pasu, beru batoh, taxi a mířím na hotel.
Chrámu není nikdy dost a ráno už sedám do auta svého průvodce. Jedeme k nejvzdálenější památce patřící do komplexu Angkor, která se jmenuje Lady temple. Cestou se zastavujeme ještě u jednoho, jehož jméno neznám a pak už vystupujeme u „červeného“ chrámu. Počasí je podobné tomu včerejšímu, prostě obloha vymetená a slunce praží. Procházím se mezi zachovanými stavbami a mraky turistů. Čekal jsem, že to tu bude prázdnější. Dozvídám se opět zajímavosti z hinduistického náboženství, protože většina chrámů je mu zasvěcena.
A nabíráme kurz zpátky, cestou zastavujeme v restauraci, kam chodí bohatší domorodci a dáváme si „místní“ kuře. Je to zde zařízené tak, že jsou zde altánky, kde se sedí na zemi a pokud chcete relaxovat, tak můžete v houpací síti. Čehož samozřejmě využívám. Za nějaký čas nám kuře přistává na zemi a my se do něj s chutí pouštíme. A za další čas jsou z něj už jenom kosti. Plní sil pokračujeme dále.
Průvodce překvapuje, že se chci podívat na výrobu hedvábí, protože mi povídal, že jezdí s turisty přes tři roky a nikdo to ještě nechtěl vidět. Továrna je kousek za městem a vede tam šotolinová cesta. U vchodu se nás ujímá místní průvodce a jdeme na exkurzi. Popisuje nám celý cyklus od housenek po hedvábí. Co mě překvapuje, že kokony jsou žluté, vždy jsem byl přesvědčen, že bílé. A pak vstupujeme do manufaktury a tam mi spadla brada až ke kotníkům. Zde se vracíte tak o dvě století zpátky, kde nejpopulárnější nástroj byl kolovrátek. Zde se také z kokonů navíjí vlákna na takové „bubny“. Za den zpracují pět kilogramů kokonů. Pro mě nepředstavitelné. Jak se dozvídám tak kokon má dvě vrstvy hedvábí. Vnější je taková hrubší a vnitřní je jemnější. Barevnost hedvábí se dosahuje uměle, protože přírodní barvy jsou drahé a také to s nimi déle trvá. Když už je vlákno na cívkách, tak se může tkát, k čemuž slouží další hala. Zde se na každém stavu dělá různý vzor, od základního bílého až po „květinový“ barevný vzor. A opět žádná automatika. Musím říct, že toto na mě opravdu zapůsobilo.
A závěrečnou zastávku děláme ve Válečném muzeu, kde jsou artefakty z války v Kambodži.
Zajímavé je, co udělají dvě hodiny letu. V Malajsii je po sezoně a začíná období dešťů, ale v Kambodži období dešťů skončilo a je sezóna v plném proudu.
V osm hodin ráno na mě skutečně řidič – průvodce čeká a vyrážíme směr Angkor Wat. Nejdříve je potřeba koupit lístek do areálu. Pěkné je na tom to, že vás blejsknou web kamerou a pak na lístku máte svoji podobiznu. Je to takové osobní.
Angkor Wat není název pro celý chrámový komplex, ale pouze o jeho nejznámější část a tam děláme první zastávku. Průvodce mi říká, že dnes zde není moc lidí. Trochu si nedokážu představit, jak to vypadá, když je jich moc, protože davy lidí berou tento chrám na zteč. A také je legrační, když mi místní říkají, že je dnes teplo. Co mám říkat pak já, ze severu.
Před každým vstupem kamkoliv číhá hlídka, která vám kontroluje vstupenku. Mísím se do davu a zvolna postupuji ke chrámu. Slunce je hodně ostré a svítí do protivky, tak z focení nic nebude. A už se přede mnou vynořuje chrám Angkor Wat a musím říct, že je to velká paráda. Zub času už na něm zanechal nějaké ty stopy, ale většina se drží. Procházím různé místnosti a také si vystojím frontu, abych se mohl dostat na nejvyšší bod. Schody jsou zde úzké a příkré a člověk musí dávat bacha, aby nezahučel dolů. Když už jsem nabažen, můžeme se vydat dále na další chrámy.
Prasat Kravan, Banteay Kdei, Ta Prohm, Ta Keo a na závěr se dostáváme do Královského města. A malá zajímavost, chrámový komplex sloužil jako kulisy pro film Tomb raider.
Co je zde ovšem nejhorší, je to, že na každém kroku jsou stánky a pořád slyšíte „srrrrrrrrr, only one dollar“, když odoláte tomuto, tak přibíhají děti a používají stejnou frázi jako dospělí.
Skoro se západem slunce se vracím na hotel a to jsem viděl jen část. Zbytek čeká zítra. Je to opravdu rozsáhlé.
Večer ještě zbývají síly, tak se jede do města.
Loučím se s Malajsií. Byl to příjemně strávený čas v zemi usměvavých lidí, výborného jídla a krásné krajiny.
Ráno se přesouvám metrem na KL Sentral, kde si kupuji lístek na KLIA ekspres. Musím vyzjistit z čeho malajština vznikla, protože některá slova mě připadají, že si převzali foneticky. Je to vlak, který jezdí jen na letiště a zpátky. To se nachází cca 50 km od centra a má dva terminály KLIA a KLIA2. Jedu na ten vzdálenější a cesta trvá něco lehce přes půl hodiny. Terminál poznávám, protože jsem ho už využil pro vnitrostátní let, nyní však směřuji na mezinárodní odlety. Opět stejná firma AirAsia a jejich A320-200. V letadle sedím vedle Čechů a tak po dlouhé době si můžu pokecat v mateřském jazyce. Cesta trvá dvě hodiny a díky časovému posunu jsme tam za hodinu.
Co je na letišti v Siem reap zajímavé je to, že vás nechají vystoupit na dráhu a pak si do budovy pěkně dojdete. Žádný autobus, žádný rukáv, žádné bezpečnostní opatření. Nejdříve je potřeba vyřídit vízum. To je naprosto jednoduché. Vyplníte dotazník, dáte fotku a 30 USD a je to. Kambodža je taková „rázovitá“ země, protože přihlašovací kartu mě do pasu nelepí, ale sešívačkou přicvaknou. Další co může být zajímavé je to, že i když mají domácí měnu riely, tak platná měna je tu USD. Beru taxík a jedu na hotel. Cestou mi řidič vykládá spoustu zajímavostí a také to, že do chrámového komplexu se platí 20 USD na den. Pochopil jsem, že toto není o „romantice“, ale tvrdý byznys. Domlouvám se s ním, že mi bude následující den dělat průvodce. Tak uvidíme.
Poměrně brzo se zde stmívá, ale ještě stíhám jít se podívat do města. Jak jsem psal výše, je to byznys. Toto není město v pravém slova smyslu, ale vzniklo díky Angkor Wat. Je to jeden obrovský market, kde se snaží vytřískat ještě více dolarů. Mám zde z toho velice smíšené pocity a uvidím co přinese zítřek.
Další ze zajímavých míst je Lake garden a tam dnešní den vedou mé kroky. Metrem se přibližuji do stanice Pasar Seni. A pak už jen překonat čtyřproudovou silnici a je to. To se daří lehce, protože je tam podchod. A dostávám se k prvnímu bodu ve svých plánech. Butterfly park. Je to trochu jiný styl než v Cameron Highland. Je to takový malý parčík, který je obehnán pletivem. Ovšem skladba motýlů je velice podobná. Snažím se nějaké ulovit fotoaparátem, ale jsou nějací plaší. Tak se aspoň dívám.
Další zastávka je u Ptačího parku. Je to největší park s ptáky na světě, aspoň to tak tvrdí. Tak se jdu podívat. V klecích nebo jen tak volně, polétávají nebo pobíhají různí ptáci. Pštrosi, papoušci, kasuáři, pávi, tukani, kohouti, plameňáci.
Nedaleko se nachází Národní monument, tak jdu na něj mrknout. Byl odhalen v roce 1966 jako vzpomínka na padlé ve 2. světové válce.
A počasí opět ukazuje svoji nevlídnou tvář. Tak opět schovat a čekat až to přejde. To se po nějakých dvaceti minutách daří. A co mi ještě zbývá? Svézt se jednokolejkou. Beru to přes Lake garden na stanici KL Sentral. KL monorail, jak se oficiálně jednokolejka jmenuje, se vezu až na Chow kit. Zde procházím tržnicí a nabírám směr KL tower nebo také Menara KL, což je vysílací věž. Počasí je ovšem proti. Schovávám se v jedné jídelně a pozoruji jak kanalizace marně bojuje s přívalem vody. To je jak kdyby jste si stoupli pod vodopád. Teď to ovšem vypadá, že to jen tak neskončí. Jak déšť trochu polevuje, přesouvám se na nejbližší zastávku a vracím se zpět. Večer déšť ustal, tak se aspoň ke KL toweru dostávám.
|
|
Nejnovější komentáře