|
|
A je to tu, 6.30 nás budí budík. Sprcha, sbalit věci a hurá do města na snídani. Volba padla na nudlovou polévku. Přichází osmá hodina a my ve skupině vyrážíme na naši dlouhou štreku. Popis trasy. Prvních 40 km na pohodu to zvládne každý a pak přijde kopec. Přeložím. Prvních 13 km stoupáme o 550 výškových metrů. Počasí nám od rána přeje, když vyjíždíme je už 31 stupňů. Dnes bude potřeba hodně tekutin. Po prvním sedle, sjíždíme k řece. Je to velice příjemné. Samozřejmě co jsme nastoupali, jsme i naklesali. Akorát vítr fouká proti nám. Teplota na slunci je kolem 40 stupňů a to bere hodně sil.
V polovině etapy zastavujeme u místní restaurace a dáváme si vynikající rýží s masem a volským okem. Energie doplněna a čeká nás další sedlo, tentokrát bylo kratší, necelých deset kilometrů. Dojíždíme k vysílači, který je na vrcholu. Nejhorší je za námi. Teď už nás čekalo „jen“ 45 km z kopce. Tentokrát to průvodcům vyšlo. Opravdu jsme jen klesali. Dojíždíme do nadmořské výšky 160 metrů do města Ha Giang. Cyklocomputer ukazuje 100 km a 1350 nastoupáno. Je to za námi.
Ráno už jsem tušil, že to nebude to pravé ořechové. Nohy se po včerejšku ještě nevzpamatovaly. Možná tomu napomohl i pokoj v šestém patře bez výtahu. Dnes to měla být pohodová etapa po vrstevnici. A na to se ráno posilňujeme gulášem 🙂 . Ano je to tak, připravili nám tady hovězí guláš.
Sedáme na kola a vyrážíme. Hned za městem nás čeká stoupání, které má „jen“ pět kilometrů. Řadím malou placku, která se pro dnešní den stává moji nejoblíbenější. Po deseti kilometrech a nastoupaných 350 metrech se dostáváme na křižovatku, na které je možnost volby. Doprava na vyhlídku u čínských hranic nebo doleva k našemu cíli. Není čas na hrdinství a volím levou cestu, i když jsem chtěl rozhlednu vidět. Zbytek skupiny, čítající sedm lidí jede na vyhlídku. Stále jsem měl v hlavě, že už je to po vrstevnici a tak opravdu nevím proč šlapu dalších deset kilometrů do kopce. Podle našich průvodců je tedy „vrstevnice“ 5km nahoru 2 dolů a 10 nahoru 😉 Po 23 km mělo stát na křižovatce auto, na to jsem se těšil, protože jsem se chtěl svézt. Jak už to tak bývá auto nikde. Ono tam bylo, ale jinde než jsme byli domluveni a tak píši Tomovi SMS, že jedu dále. Přejíždím dvě sedla a na to druhém si všímám, že je tam billboard s „cultural village“ a vzpomněl jsem si, že něco takového máme dnes navštívit. A tak sjíždím opět do vesnice, že tam na ně počkám. Měl jsem náskok asi dvou až tří hodin. A tak si tam tak pěkně sedím a vyhlížím v dáli náš tým. Po třech hodinách už jsem začal být lehce nervózní a za další půl hodiny přistupuji ke krizovému plánu. Volám. Zkouším tři čísla a výsledek je ten, že mi to nikdo nebere. Hm, nejedu špatně? Tak opět sedám na kolo a vracím se zpět. Přes sedlo a osm kilometrů vidím naší skupinu. Uff, vše je na svém místě. Povídám Tomovi, že jsem mu psal SMS a on, že mu nic nedošlo. Jen to dořekl, píp a SMS došla. Trvalo ji to jen čtyři hodiny. Opět otáčím kolo a jedu se skupinou, očekávajíc, že nás dojede auto a popovezu se. Nestalo se tak, opět přejíždím pro mě známá sedla a dojíždím až do cíle naší cesty města Yen Minh. Pohodová etapa dala 73 km a 1 550 výškových metrů. Ještě, že to do cíle bylo asi 15 km z kopce. Zítra nás čeká pohodových 100 km.
Ráno nás vítá déšť. Je zamračeno a prší. Hm, moc pozitivně to nevypadá, ale jsme v horách a tam se počasí může změnit každou chvíli. A i zde, po půl hodině, se počasí umoudřilo a můžeme vyjet. Předtím se však zastavujeme u pojízdného krámku, kde se připravuje buď rýže anebo bageta s vajíčkem. Pravděpodobně majitelka nám zručně připravuje snídaně. Co je zde zvláštní, tak pečivo se zde nerozkrajuje, ale stříhá nůžkami, stejně tak i zkracování párků. Nasyceni vyrážíme na další etapu. Dnes je velice krátká a nebyl by to Tomáš, kdyby nám ji neprodloužil.
Po šesti kilometrech se dostáváme na křižovatku, kde odbočujeme doprava. Je to sedmikilometrový kopec, kde klesáme o 450 metrů níže. Nachází se zde most, u kterého necháváme kola a vydáváme se po svých do vesnice, kde žijí Hmongové. Procházíme kolem jejich stavení, což jim neunikne a zvou nás dovnitř. Michal nám představuje místního nejvyššího, se kterým si podáváme ruce. Po přátelské konverzaci pokračujeme dále do soutěsky. Cesta, která k ní vede je taková úzká pěšinka, následovaná brodem a potom cestou po kamenech. Když k ní dorazíme, děláme pár fotografií a vracíme se stejnou cestou zpět.
Kola jsou stále u mostu a proto, co jsme si sjeli, si můžeme opět vyšlapat. Je to podobné jako na Mallorce, kdy sjedete Sa Calobru, abyste si ji mohli vyjet. Překvapivě se kopec šlape dobře, když se jel dolů, vypadal prudší. Po sedmi kilometrech, kde je spousta serpentin, se opět ocitáme na křižovatce, kde zabočujeme doprava na hlavní, po které jsme již jeli a směle pokračujeme do sedla Ma Pí Leng. Tentokrát to není takový extrém, jsme ve slušné výšce a nejvyšší bod je kolem 1.250 metrů. Po nějakých 20 km a 800 výškových metrů, které jsme najeli od mostu, jsme na vrcholu a přes nějakou vlnku sjíždíme do města Dong Van, kde budeme spát.
Dnes máme Velikonoce. Holky stylově dostávají na zadek jídelními hůlkami 🙂
A ode dneška už nám končí přesuny v autě. Budeme se přesouvat po nějaký čas jen vlastními silami. Máme před sebou přes 70 kilometrů a na to je potřeba se najíst. Snídáme hovězí polévku a vyrážíme. Slunce sem tam nesměle vykoukne zpoza mraků, ale to stačí k tomu, aby teploměr ukazoval přes 30 stupňů. Prvních 20 km je jen tak na rozjetí, sem tam nějaká vlnka a cesta pěkně ubíhá. Pak to ovšem přichází, silnice se zvedá a my šlapeme pár kilometrů do kopce, abychom si je opět mohli sjet. To však ještě není to nejlepší, to nás teprve čeká.
Zbývá nám do cíle asi 30 km a silnice se opět zvedá. Zatáčka střídá zatáčku. Vždycky když vidíte na protilehlé stráni zatáčku za roh, tak si říkáte, že už to musí končit. Ale když tam dojedete, vidíte ten samý výjev, jako před pár kilometry. Tak zatnete zuby a bušíte do pedálů stále. Pak se dostanete do výšky nad 1.000 metrů nad mořem, kde je taková mlha, že vidíte jen na pár metrů. To ovšem Vietnamce vůbec netrápí a ani se neobtěžují rozsvítit světla. Pro nás je mlha výhodná v tom, že nevidíme, kam jedeme. Vše jednou končí i toto trápení a po necelých 30 km, kde se nastoupalo přes 1.000 výškových metrů, sjíždíme zaslouženě do města Meo Vac, kde se ubytováváme. Je to na místní poměry luxusní hotel, prý ten nejlepší co nás na našem výletě čeká.
Dáváme sprchu, lehký relax a jdeme se podívat do města, co tam mají dobrého na jídlo. Mají zde tržnici, kde prodávají ovoce, zeleninu a různé druhy masa (i ta co u nás neuvidíte). Zrak nám spočinul na rožnící se maso. Vypadá pěkně a i voní, tak posunky ukazujeme, co bychom chtěli a na váze kolik. Odnášíme si igelitový pytlík s masem, ke kterému přidávají v dalším pytlíku sójovou omáčku, a sedáme si naproti přes ulici. Zde nám donáší tekutiny a nám už nic nechybí. Zkoušíme i cukrovou třtinu, kterou nám před našimi zraky lisují. Není to vůbec špatné. Pak už se jen přesouváme na briefing a spát.
Dnes v 6.30 vyrážíme bez snídaně směr Cao Bang, cestou sledujeme kudy, že jsme to jeli. Za světla to vypadá úplně jinak. Asi 10 km za naším ubytováním zastavujeme v malé dědince, kde pozorujeme kováře při práci. Před domy mají stojany s výtvory svého umění. Jedná se o různé typy nožů. Pokračujeme dále až do Cao Bangu, kde děláme zastávku na snídani.
Syti jedeme dále, až dojíždíme do městečka Tinh Tuk, kde stojí socha strýčka Maa a hned za ním je cínový lom. Odtud už se začíná cesta zvedat, to nám však nevadí, protože se vezeme. Kousek za sedlem ve výšce přes 1.100 metrů nad mořem, už ovšem zastavujeme a vykládáme kola. Toto se děje za bedlivého pozorování celé vesnice, protože stojíme na „návsi“. Před námi je 60 km mírně zvlněného terénu. V tomto případě je to šest malých sedel na dvaceti kilometrech. Cesta pěkně ubíhá, chvíli se vezeme, chvíli dupeme do kopce. A takto dojíždíme až do Bao Lac.
Přeskakuji vstávání a snídani, protože nic poznamenání hodného se neudálo. V 7.45 už sedíme v mikrobusu a jedeme severozápadním směrem. V devět hodin přijíždíme k prvnímu bodu našeho itineráře a to ke krápníkové jeskyni Hang puong. Tentokrát nás čekalo o něco méně schodů než naposledy. Přecházíme jen malý kopeček, pak dále po betonovém chodníčku mezi rýžovými políčky až ke vchodu do jeskyně. Tato je o něco lépe nasvícená a většina zajímavých krápníků má vlastní lampu, která je osvětluje. Procházíme jeskyní a kocháme se tím, co dokáže příroda stvořit. Cesta vede dokola a po nějakém čase se opět vynořujeme na venkovním světle. Opět stejnou cestou zpět, až na parkoviště, kde na nás čeká řidič.
Nasedáme a popojíždíme asi 5 km k vodopádům Ban gioc. Zde odevzdáváme pasy, abychom neutekli na druhou stranu do Číny. Scházíme dolů k vodopádům, kde plníme datové karty. Řeka, na které jsou vodopády je přirozenou hranicí mezi Čínou a Vietnamem. Když uděláme společné foto, vracíme se zpět k autům pro kola a už je to opět na nás. Má to být pohodových 70 km.
Prvně jedeme kolem hranic a nakukujeme do Číny, dále nás pak silnice odvádí zpět do vnitrozemí. Cesta je taková horší asfaltka a kilometry pěkně ubíhají. V první větší vesnici zastavujeme na trhu a nakupujeme nějaké to ovoce a nápoje na cestu. A pokračujeme dále, vesnice střídá vesnici. Po cestě je větší město jménem Thanh nhat, kterým jen projíždíme. A odtud už nám začíná blátivý povrch, který se s námi loučí až před naším hotelem. Místy jsou tak hluboké koleje, že ani nákladní auta nejsou schopna projet. A na tomto povrchu stoupáme a sjíždíme dvě sedla. Na suchém povrchu by si člověk i jízdu z kopce užil a odpočinul by si, ale na této klouzačce žádná sláva. Po 70 km se před námi objevují světla hotelu. Trápení se blíží ke konci. A máme štěstí, že kousek před hotelem nám dobrý Vietnamec se zahradní hadicí čistí kola. Opět je máme barevná a aspoň o pět kilo lehčí. Teď už jen na večeři a relaxovat.
I dnes si pospáváme do sedmi hodin, abychom se dostali na půl osmou na snídani. Opět netypické jídlo a to takové tlustší palačinky, které jsme opět potírali horským medem. Lehce po osmé už jsme v plné polní před hotelem, se kterým se loučíme. Byly zde skvělé dvě noci, ale nedá se nic dělat, musíme pokračovat. Jedeme na kolech šest kilometrů, až se dostáváme k jeskyni Hua ma. Jedná se o krápníkovou jeskyni, ke které vede cesta do kopce okořeněná pár desítkami schodů. Ve standardním počasí jsme promočeni, ještě než dojdeme k prvnímu schodu. Trochu si zafuníme a jsme u vchodu. Tam pro změnu vede cesta po schodech dolů. Oproti venku je zde příjemná teplota. Sporé zářivky osvětlují krápníkovou výzdobu. Jdeme asi 400 metrů, když se dostáváme na konec. Čekali jsme, že to sejdeme až ke spodní závoře. Tak se otáčíme, opět obdivujeme krápníkovou výzdobu a pomalu stoupáme po schodech vzhůru, abychom to mohli opět sejít. Dole opět nasedáme na kola a vracíme se stejnou cestou, ovšem před dědinou, kde jsme byli ubytováni, zatáčíme doprava na most a pomalu jsme stoupali do sedla nad jezerem. Jedeme už po asfaltce. Včerejší skvělý terén byla jen výjimka. Dojíždíme do městečka Chora, kde na nás už čeká mikrobus s náklaďáčkem. Opět vše nakládáme a vydáváme se na dlouhou 80 km cestu do města Cao Bang.
V mikrobusu je to únavné, jedeme přibližně čtyřicítkou. Cestu si zkracujeme zastávkami a také obědem. V 16.15 zastavujeme v městě Cao Bang, kde opět vykládáme kola. A čeká nás ještě 35 km přes jedno sedlo. Časově to vypadá, že za světla nedojedeme. Připojuji se k Pavlovi na devětadvacítce a svižně ukrajujeme kilometry. V půlce nás čeká pětikilometrové stoupání do sedla. Začíná to výhružnou značkou desetiprocentní stoupání. Začíná trochu poprchávat, což není úplně dobře. Ale protože ještě neprší, tak jedeme dále. Na vrcholu potkáváme naší dodávku, kde se domlouváme, že těch 14 km dojedeme. A to už je opravdu fofr. Když už se začalo stmívat, přijíždíme do hotelu v Quang uyen.
Ráno na pohodu vstáváme v sedm hodin. O půl osmé na nás čeká netypická snídaně. Palačinky s horským medem. Nečekané, ale výborné. Po osmé hodině už vyrážíme na kolech k místnímu přístavu, kde na nás čekají dvě lodě. Na jednu nakládáme kola a na druhou sebe. Plujeme asi dvacet minut kolem levého břehu, když dorážíme k dalšímu přístavišti, kde naše cesta po vodě končí. Tam opět vykládáme kola a pomalu se suneme přes louku na naší úzkou stezku. Není to tak jednoduché, je potřeba se přebrodit přes úzké rameno řeky. Michal zkušeně nalézá trámy, které přepravuje na potřebné místo, a my po nich překračujeme suchou nohou toto místo. Ovšem přesun trámů neunikl místnímu a tak barevný papírek dává vše do pořádku.
A už můžeme vyjet. Jedeme kolem kukuřičného pole, které se po chvíli mění na rýžové a má nádhernou zelenou barvu. Přichází jedno těžší místo kde všichni jako jeden muž tlačíme kolo do kopce. Džunglí to v sedle moc nejde. Dostáváme se po několika desítkách metrů na „hlavní“ cestu, po které potkáváme sem tam skútr. Nastoupáme kolem 200 výškových metrů, po úzké stezce, kde na jedné straně je skála a na druhé sráz a dostáváme se k naší první občerstvovací stanici, kde doplňujeme tekutiny. Během stoupání se kocháme rýžovými políčky, které tvoří zajímavé kaskády. Teď už nás čeká jednodušší cesta a to po vrstevnici. Počasí je stále stabilní, vše v oparu, slunce za mrakem a vysoká vlhkost. Škodliviny se z těla vypařují jedna radost.
V půlce naší etapy zastavujeme v jedné vsi, v největším stavení kde pro nás připravili nudlovou polévku s vejcem. Také nám nabízí místní pálenku s bylinami. Vysvětlí nám, že to je medicína 🙂 . Takto nasyceni pokračujeme dále k řece, kde na nás čekají lodě. Cesta k nim však nebyla moc jednoduchá, cesta džunglí plus vystouplé kameny z nás opět udělali pěšáky. Všichni ve zdraví se dostali k přístavišti, kde opět nakládáme kola a sebe na lodě a vyrážíme na cestu zpět. Tato cesta na kole z mého pohledu byla úžasná, i když většina účastníků bude jiného názoru. Bylo to „jen“ 20 km.
Po cestě se zastavujeme u místních vodopádů, na které si děláme krátkou procházku. A jako bonus lodě zastavují na ostrově uprostřed řeky. Na tomto místě se přes kraje lodě vrháme do vody a smýváme ze sebe sůl. Voda je krásně teplá a příjemná. Po této rozkoši, nás lodě přepravují do přístavu, že kterého pak dojíždíme na naše ubytování.
A večer už se nese ve známém duchu, večeře, pokec a spát.
Ráno začalo velice krutě, budík nás vytáhl z postele v 5.30. Balíme batožiny a v šest hodin již sedíme v dodávce, která nás převáží do Michalova skladu, kde na nás čekají krabice s koly. Na to, že je brzo ráno, je už slušný provoz. A když život ve Vietnamu probíhá hlavně na ulici, tak i my tam skládáme kola. Pár zvědavců na nás koukalo, ale jinak se žádné větší hloučky netvořili. Všem se zadařilo a tak nakládáme kola do malého náklaďáčku, z čehož nemám moc dobrý pocit. Opět nasedáme do dodávky a vyrážíme směr severovýchod. Zvláštní, že jsem ještě nepsal o snídani. Ta teprve přišla, zastavujeme na okraji Hanoje, kde byla restaurace s hovězí polévkou Pho. Ze zvyku sedáme venku, když nás Lenka upozorňuje, že cizinci nesmí sedět venku. Tak se zvedáme a přemisťujeme se dovnitř. Za chvíli už před námi stojí miska s kouřícími se nudlemi. Po této lehké snídani pokračujeme dále.
Počasí je takové zakaboněné a sem tam spadne pár kapek. Prvotní plán, že pojedeme 80 km, bere za své a ještě popojíždíme o 40 km dál. Tam provádíme výsadek, kola bez větších potíží přežila. Tak se převlékáme do sportovního, bereme si svá HiTech kola a vyrážíme. Tímto nám začalo období, kdy působíme jako místní atrakce. A protože povrch je vlhký s bahnitým podkladem, jsme za pár desítek metrů pěkně kropenatí. Cesta vede po celkem slušném asfaltu a my projíždíme místním venkovem. Všude je zeleno, hlavně rýžová pole. Ty na jihu se sklízí až 4x ročně, zde až 3x a v horách jen jednou. Pokud projíždíme nějakou vsí, tak nás místní obyvatelé zdraví, nejvíce děti. My jim odpovídáme ať už anglicky nebo vietnamsky. Pozdrav Sin Ťao nám celkem jde. Po objevení číslovky 40 km na komputeru dojíždíme do našeho cíle Ba be.
Ubytování je takové eko. Spíme v jedné velké místnosti v prvním patře, kde manželské páry jsou odděleny závěsem. Společné sprchy a záchod jsou dole. V sedm hodin večeře a pak následoval kulturní program. Místní ženy, které se přes den starají o domácnost, večer předvádějí tance se zpěvem. Vidíme tance s vějířem, s miskami, posloucháme písně o jejich životě. Zde nám však chybí titulky nebo překlad, tak si užíváme jen zpěvu. V rámci dobrých vztahů jim i my zpíváme 🙂 Dali jsme Bednu od whisky a Okolo Hradce 🙂 . Závěrečný tanec je bambusový, kde se klepe o sebe dvěma tyčemi a vy jimi máte proskakovat. A aby to nebylo tak jednoduché, bylo tyčí tři páry. Tento tanec byl hromadný a účastnil se ho každý. A pak se v přátelské atmosféře loučíme a jdeme spát.
Dnešní den se nese v relaxačním duchu. Vstáváme až o půl osmé a v osm se přemisťujeme do restaurace, ve které jsme byli již včera. Opět nám donáší tradiční pochoutky. Někteří si ovšem dávají vaječné omelety. Po snídani je takový volnější program a skupinky se rozprchávají po městě. Přidávám se do skupiny, která vyráží nad město na vyhlídku. Počasí máme stále stabilní, slunce je pod mrakem a je vyšší vlhkost. Tu hlavně pociťujeme, když stoupáme po schodech ke kovové konstrukci, která se tyčí nad městem. Po posledním schodu se ocitáme na vrcholu a kocháme se výhledem na město a moře. Vydáváme se na cestu zpět, kterou si prodlužujeme o procházku po pobřeží. Když se vrátíme zpět na hotel, balíme svá výsadková zavazadla a ve 12 hodin se všichni scházíme na recepci. Odtud jdeme na jídlo. Dnes žádné překvapení, je rýže, hovězí, ryba a kalamáry. V klidu dojídáme, jdeme si pro svá zavazadla a nastupujeme na známou pětihodinovou cestu do Hanoje, která začíná autobusem do přístavu.
Pak následuje loď, autobus do města a závěrečný na autobusové nádraží v Hanoi. Kam za 5 a čtvrt hodiny dorážíme. Odtud se však nepřesunujeme pěšky, jako posledně, ale pěkně se vezeme v taxíku. Ten nás dováží k našemu hotelu. Tentokrát však pro všechny nejsou pokoje, protože přešlo vlhké období (sice jsme si nevšimli), tak budou malovat. Já s Jardou a slovenskou sekcí se přesouváme do hotelu na druhé straně ulice. Oproti hotelu na ostrově, je to komfort. Máme okno, z kterého je vidět do světlíku a tekoucí teplou vodu. Tu využíváme ke smytí potu, který jsme nastřádali v autobusu. Pak už jen do města, jídlo a spát. Budík je natažen na 5.30.
|
|
Nejnovější komentáře