|
|
Vše jednou končí a to i tato dovolená. Ráno se přemisťujeme za pomocí taxíků do Michalovi kanceláře, kde na nás čekají kola a krabice. A také nelehký úkol, balení. Nikoho už ani nepřekvapí, že kola rozkládáme na ulici. Přední kolo, řidítka, otáčíme šlapátka, řazení a brzdy, upuštění pneumatik, vše dát do bublinkové fólie a do krabice. Po hodince, už je chodník opět prázdný a krabice s koly přesunuty do prvního patra. Před odletem máme ještě nějaký čas a jdeme se courat do města.
Taxíkem se chceme přemístit k Ho Či Minově mauzoleu.Ten nás však vykládá u Národní knihovny. Hm, asi město moc nezná. K mauzoleu je to jen kousek a bodrý muž z rikšou nás přesvědčuje, ať jedeme s ním. Tak za malý poplatek nasedáme a už drkotáme po silnici. Je to o něco rychlejší než chůze, ale ne o moc. Za chvíli se před námi vynořuje stavba mauzolea. Tak se jdeme podívat blíže. Do mauzolea se nesmí, což jsme zjistili rychle, když jsme překročili žlutou čáru na zemi a uslyšeli píšťalku, kterou měl v puse voják v bílé uniformě. Děláme nějaké ty fotky a protože je potřeba vlaječka na mapu geocachingu, vyrážíme na lov. Na to je potřeba se posilnit, tak dáváme hovězí polévku s nudlemi. Kešek v této zemi mnoho není, ale mě stačí jedna a tu nalézám v místní botanické zahradě. Mám splněno.
A pak už jen návrat do hotelu, vyzvednutí věcí, přesun na letiště, několikahodinový let a šťastné přistání v Praze.
A to je vše. Děkuji všem čtenářům, kteří si našli čas na naše stránky.
Závěrečná etapa a pohodových 55 km, to nás mělo čekat. Za tři týdny pobytu jsme přišli na to, že vietnamský kilometr má úplně jinou vzdálenost než český. Opět začínáme startem z města za naší dodávkou. Děláme krásný barevný vláček a pěkně šlapeme. Vypadá to opět jako časovka družstev. No nedá se nic dělat, když toho máme hodně před sebou. Po nějakých 15 km se dělá pauza na kávu a také pro ty co se nestihli nasnídat. Opět nasedáme, řadíme těžké převody a jedeme dále. Trasa je taková lehce vlnkovaná a vítr se stále mění. Další pauza je kolem 45 kilometru. Opět nějaké lehké občerstvení a jedeme dále. Zde už víme, že 55 kilometrů lehce překonáme. Otázkou je jen o kolik.
Cyklokomputery se zastavují na hodnotě přes 80 km, když přijíždíme do města Tei Thien. Zde naše cykloputování končí. Odevzdáváme naše oře řidičům, kteří je naloží a už se jen povezou. My se vydáváme pěšky na prohlédnutí buddhistického komplexu. K němu vede několik cest. Pěšky přes džungli, což trvá něco přes hodinu nebo se projít k lanovce nebo nejpohodlnější je se nechat k lanovce dovézt. Já volím kousek pěšky a pak kabinkovou lanovkou. Cesta v ní trvá něco přes deset minut. Moc by se mě to pěšky jít nechtělo. Na kopci se nachází několik chrámů, do kterých nakukujeme a děláme nějaké ty obrázky. V jednom z nich se provádí nějaký rituál za doprovodu hudby, která se line z reproduktorů. Pak už jen cesta lanovkou zpátky.
Opět se všichni scházíme u mikrobusu a vracíme se zpět do Hanoje. Zde nás čeká opět známý hotel, kde se ubytováváme a pak vyrážíme do víru velkoměsta.
Co se děje ráno už nemá smysl psát, je to takový zaběhlý rituál. Nasnídat se a v osm hodin vyrazit na kolech. Z města nás vyvádí náš mikrobus a připomíná mi to časovku družstev. Rychlost se pohybuje kolem 30 za hodinu a náš barevný had ukrajuje první kilometry z dnešní pohodové etapy. A jak tak jedeme, vidíme po několika kilometrech na kraji cesty stát prodejce pomela. Tak zastavujeme a kupujeme. Prodejce nám ho obratně čistí od slupky a my už se jen cpeme.
A jedeme dále. Zastavujeme ve městě, které ani Google nezná, je to 3 km před Thac Ba. Mají zde točené pivo Saigon. Většina zájezdu to vítá s radostí, já se však nepřipojuji. Jen pro zajímavost, třetinka piva stojí 7 korun a prý je dobré. Takto občerstveni pokračujeme do dalšího bezejmenného města, kde si objednáváme na třetí, bazének s horkou minerální vodou.
Máme nějaký ten čas a ten využíváme k tomu, že se pojedeme podívat na nedalekou přehradu. Cesta vede opět zpátky do bezejmenného města, kde točí Saigon a jak už to tak bývá, opět se zde zastavuje. Pivo teče proudem, čehož se opět neúčastním, vypráví se spousta historek a je to takové pohodové poledne. V tom přichází chlapík, že pivo došlo. Když viděl zklamané obličeje, tak sedá na skútr a za chvíli přiváží bečku piva. Vítejte ve Vietnamu. Vypadá to, že přehrada je ohrožena, ale díky tomu, že jsou zde uvědomělí lidé, sedáme na kola a jedeme do města Thac Ba, kde přehrada leží. Děláme nějaké ty fotky a opět se stejnou cestou vracíme do lázeňského města. Prvně si dáváme oběd, kde nám Michal opět ukazuje místní specialitu a to kokosový ořech ve kterém je alkohol. Výborné Malibu. Snad poprvé co mě zde alkohol chutnal.
A jde se nahřát do vody. Teplotu vody si nedovolím odhadnout, ale byla opravdu teplá. Toto byl příjemný relax. Takto okoupaný, jedu v mikrobusu až do města Tuyen Quang, kde se ubytováváme. Máme pokoj s vanou 🙂
Dnešním dnem jsem překonal hranici 1.000 Vietnamských kilometrů.
Dnes nevím o čem psát, jednalo se o přepravní trasu z místa A do místa B a měřila přes 140 km. Sedm statečných ji dalo až do konce. Já mezi ně nepatřím. Na 70 km jsem si rozřízl bezdušový plášť a ať tmel dělal, co mohl, tak díru nezacelil. No a protože nohy se stejně nechtěli moc točit a mě se to nechtělo opravovat, tak se vracím ke „sběráku“ (mikrobus) a nechávám se s klidným svědomím naložit.
Když přijedeme do města Yen Bai a čekáme na cyklisty, dáváme si vynikající domácí jogurt z kozího mléka. Po šesté hodině jsem všichni opět po hromadě a jedeme na hotel.
Na večeři máme přislíbené smažené kuřecí řízky. A skoro to byla pravda. Řízky sice nebyly, ale zato byly do zlatova osmažená křidélka a stehýnka. A pak ještě nějaké kuřecí kousky. Opět jsme se pěkně nacpali.
Ráno šest hodin hustý déšť, sedm pomalu ustává, půl osmé je po dešti, v osm vyjíždíme. A mezitím se stihneme ještě nasnídat. Dnešní etapa je proti proudu řeky, což tedy znamená, že nás čeká jen jízda do kopce. Projíždíme malebnou krajinou podobnou té včerejší, opět jsou vidět terasy s různými rostlinami. Po 40 km zastavujeme ve městě Mu cang chaj, kde si dáváme oběd. Pokračujeme dále až do sedla ve výšce přes 1.500 m.n.m, které leží pod dvoutisícovkou Khau pha.
Teď už nás čeká pouze sjezd na ubytování. Kde se vzala, tu se vzala mlha. A musím napsat, že takovou jsme zde ještě neviděli, no my jsme ani moc neviděli před sebe. V 17 stupních, přijíždíme na rybí farmu do Pa Sang Meo.
Zde nás čeká luxusní večeře 🙂 Jeseter, pstruh, vepřové, rýže, nudle, zelenina a to vše připravované v jednom velkém hrnci.
Toto místo je ideální na pařby, protože zde není ani WiFi ani GSM síť 🙂
Žádný déšť, žádný mikrobus. Ráno jdeme na snídani, pak si oblékáme cyklověci a vyrážíme do další etapy. Sa Pa leží ve výšce 1.500 metrů, ale my dnes pojedeme ještě výše. Hned od hotelu stoupáme a nějaký čas nám to vydrží. Počasí je takové bláznivé, vjíždíme do mlhy, kde jde vidět tak na deset metrů, pak se vyčasí, opět mlha, pak mrholení, aby opět vykouklo sluníčko. Jedeme asi 12 km, když přijíždíme ke Stříbrným vodopádům. Voda zde padá z výšky 100 metrů. Děláme nějaké fotky za deště a za chvilku se sluncem. Teď nás ještě, čeká dva a půl kilometru do nejvyššího sedla Tram ton. To se nachází ve výšce 1.995 metrů nad mořem. A protože jsou zde „malý kluci“, tak když dorazíme na kótu, tlačíme kola do svahu, abychom se mohli vyfotit ve dvou kilometrech. No, a protože výše už to nejde, tak nás čeká úžasný 28 km sjezd nádhernou krajinou.
Po sjezdu přicházejí drobné vlnky, které nás přivedou až do města Tan uyen. Zde se chystáme naobědvat. Tam kde sedí řidiči, nedělají polévku, tak jedeme hledat, kde by uspokojili naše chuťové buňky. To se nám daří, alespoň podle vývěsního štítu. Naší plynulou vietnamštinou, která se z větší části skládá z gest rukama nohama, si objednáváme polévku. Stejnou řeči nám chlapík vysvětluje, že polévka není a že má jen rýží s masem. Toto je však Vietnam, když se zklamaní zvedáme a odcházíme, přichází zezadu z restaurace žena, která říká, že polévku samozřejmě mají. Říká chlapíkovi, co má udělat, ten bere mobil a za pět minut přijíždí auto s nudlemi a za patnáct už jíme. Skvělé jsme si pochutnali.
Jídlo bylo potřeba, protože nás čekalo ještě 40 km s jedním sedlem. Projíždíme mezi kopci, čajovými a rýžovými políčky. Radost pohledět. Teplota v necelých 600 m.n.m se pohybuje kolem 38 stupňů a v tomto pařáku přijíždíme až do našeho cílového města Than uyen.
Ještě přidám jednu historku. Na našem pokoji nefungovala klimatizace. Tak to oznamujeme na recepci. Po večeři přichází chlapík se šroubovákem, rozebírá klimu, odtrhává nějakou elektroniku a se slovy „to je Čína“ odchází. Pak přichází majitel, že to asi fungovat nebude a že se máme přestěhovat. Tak bereme všechny věci a stěhujeme se do pokoje vedle. Mezitím se chlapíkovi podařilo klimu opravit, tak se opět stěhujeme zpátky, aby majitel nemusel zbytečně uklízet dva pokoje.
A na závěr bych chtěl napsat, že do deníčku zapisujeme dalších 100 km.
V noci byla bouřka, a když se ráno po šesté budíme, tak stále prší. Na ranním briefingu, který je v 6.45 se vymýšlejí různé varianty. A jak už to tak bývá, tak s plným žaludkem se plánuje lépe, tak se jde jíst. Protože se nám nechce nikam do deště, necháváme si v krámku, asi dva metry od vchodu do hotelu, vyrobit dvě vaječné omelety. Za hodinu se počasí začíná umoudřovat a dokonce jde vidět z naší terasy nejvyšší hora Vietnamu Fan Si Pan. Je po dešti, tak část naší výpravy se obléká do cyklistického a část půjde pěšky.
Jedeme asi 450 výškových metrů pod Sa Pa, kde mají vesnice etnika Hmong a Zao. Držíme se naší dodávky, abychom věděli kam jet. A když dodávka zastavuje ve vesnici, tak asi 20 místních žen s nůšemi plných suvenýrů se rozbíhá k autu. Z kola to vypadalo hrozně legračně. Když pochopí, že s námi kšeft neudělají, tak se rozbíhají k další dodávce, která přijela za námi. Asi bych měl napsat, že toto je jedno z nejnavštěvovanějších míst ve Vietnamu. Slyšíte zde různé jazyky, francouzštinu, angličtinu a dokonce i češtinu, samozřejmě od turistů.
Nejdříve navštěvujeme Hmongskou rodinu, která se přátelí s Michalem a Lenkou. Ukazují nám dům, kde bydlí, fotografie a zkoušíme pálenku z hub a bylinek. Loučíme se a koukáme do školy, jak probíhá vyučování. Pak popojíždíme dále, projíždíme další vesnicí, díváme se na různé rukodělné výrobky. Všude spousta lidí a vnucovaní suvenýrů. Toto nás odrazuje k dalšímu setrvání a vracíme se zpátky do Sa Pa. Dnes to byl jen malý okruh kolem 20 km a 500 výškových. Chceme se ještě podívat na místní jezero, ale je zde taková mlha, že jde vidět na pár kroků.
Jedeme dát na hotel kola, trochu se zkulturnit a jde se na jídlo do města. Tentokrát nic zvláštního, jen nudle s masem. Pak už jen bloumání po městě, večeře a spát.
A proč se dnešní kapitola jmenuje Déšť? Protože opět krásně prší, tak uvidíme, jak to bude zítra vypadat.
Večer nám Generál povídal, že přijde bouřka a přišla. Ráno když nás Laďa v 6.15 budil se slovy „Vstávejte parchanti“, tak ještě pršelo. Což nám hatilo trochu plány. Ohřívá se polévka, která nám ze včerejška zbyla, a tou plníme naše žaludky. A jako bonus nám Lenka přivezla vypečené bagety. Déšť mezi tím pomalu ustává a my můžeme v klidu vyrazit na místní nedělní trhy. To je ten důvod, proč jsme odpočinkový ostrov přesunuli na začátek. Trh je to opravdu obrovský, ale zboží, které se zde prodává je stejné, jako na trhu včera. Tak procházíme mezi stánky, než přichází naše odjezdová hodina.
Je 9.30 déšť ustal, a Michal naznal, že nemá smysl jet autem a politicky nám vysvětlil, že do Sa Pa pojedeme po vlastní ose a na kole. Že to je 90 km. Tak se převlékáme do cyklistického, nasedáme a vyrážíme. První kilometry pěkně ubíhají, protože se vezeme z kopce. Je trochu mlha, ale není to nic hrozné, už jsme zažili větší mlíko. Po 22 km se silnice srovnává a my vjíždíme do Bac Ngam. Odbočujeme vpravo a nabíráme směr Lao Cai. Cesta vede po rovině a kilometry pěkně ubíhají. S Jardou se poctivě střídáme a máme průměr kolem 26 km/h. Po 70 km dojíždíme do města Lao Cai. Zde se posilňujeme nudlemi a hovězím masem, abychom měli energii na závěrečné stoupání.
Vyjíždíme z města, místní nás navigují a také nám říkají, že je tam kopec a že nás svezou. To s díky odmítáme. A je to zde. 28 km na délku a 1.400 metrů na výšku. Po včerejšku jsme odpočatí a pomalu ukrajujeme kilometr za kilometrem. A takto se postupně suneme až do výšky kolem 1.500 metrů, kde nás Sa Pa (spíše se měla jmenovat Sa Ma) vítá mrholením. A teď to nejdůležitější, najít hotel. Místní jsou opět znalí a navádí nás správným směrem. Asi kilometr před hotelem nás čeká Tomáš a jede s námi na hotel. Původních 90 km se mění na 102 km. Píšeme si do deníčku další stovku.
Teď už se jen vykoupat a na večeři. Volba padla na pizzu. Dělají zde takovou silnější, ale chuťově nebyla špatná. Je večer a tady nádherně prší.
Po 610 km, které jsem zatím najel na kole po Vietnamu, přichází den bez kol. Máme takový volnější den. Ráno si můžeme pospat, ale toho moc nevyužíváme, protože místní muezzin, přesněji řečeno auto s tlampačem, nás budí již v šest. Vypadá to na nějaký místní zvyk, protože už je to několikáté ráno. Je zde teplé suché podnebí, tak ho využíváme k velkému prádlu. Když všichni vyprali a rozvěsili prádlo na šňůru, vyrážíme na snídani do města. Tam máme kontinentální stravu. Pečivo, sýr, vajíčko a marmeláda. Když se takto posilníme, jdeme asi sto metrů k půjčovně skútrů. Tentokrát je fasujeme poloautomatické, to znamená, že si sami řadíme, ale chybí nám spojková páčka. Pocitově je to divné, ale rychle si zvykáme.
První úkol, který nás čeká je dojet na benzínku. V nádrži toho moc není a dalo by se říct, že dojíždíme na výpary. Ne, že bych chtěl popichovat motoristy, ale necelé dva litry, které nám čepují do útrob našich strojů, stojí lehce přes 50 CZK. Se skoro plnou nádrží jedeme směrem na město Si Ma Cai. Cesta se pěkně kroutí, chvíli nahoru a pak zase dolů, kolem jsou pěkné scenérie. Po pár kilometrech, nevím přesně kolik, protože rychloměr ani počítadlo kilometrů nefunguje, přijíždíme do města Can Cau. Zde se koná tradiční trh, kde různá Vietnamská etnika prodávají své zboží. Dnes máme slunečno a přes 40 stupňů a tak se při procházení kolem stánků docela potíme. Můžeme zde vidět různé věci, od cukrové třtiny, přes zmrzlinu, mobily a až po výrobky z bambusu. A jak už to na těchto tržnicích bývá, tak se pěkně smlouvá. Náš největší expert na tuto činnost je Jarda. S nějakými drobnostmi v kapsách se s trhem loučíme. A jedeme až do Si Ma Cai kde se otáčíme a jedeme zpět.
A aby cesta nebyla tak nudná, tak se vracíme cestou jinou. Ta byla opravdu dobrodružná. Na některých místech se cesta teprve dělala nebo opravovala a tak jsme projížděli různým štěrkem, pískem, kolejemi a podobně. Ve zdraví se opět vracíme ke Generálovi. A že máme ještě nějaký čas, jedeme se podívat do města. Navštěvujeme palác Hmongského vládce a zajímavý buddhistický nebo hinduistický chrám. Pak už vracíme skútry a přesouváme se na ubytování, kde naše ženy za odborného vietnamského dohledu připravují večeři. A musím říct, že se povedla. Také jsem se dozvěděl, že jedno maso bylo z koně a bylo výborné. A to je pro dnešní den vše.
Ráno, jak už to tady bývá, se scházíme v sedm hodin. Nakládáme kola, nastupujeme do mikrobusu a jedeme se najíst do města. Dáváme si polévku s nudlemi, krabem, šneky a sušenou rybou. A pokračujeme dále až do města Viet Quang. Tam nasedáme na kola a máme jet 60 km luxusní cestou bez provozu. Opět přeložím, po třech kilometrech vjíždíme do bahna a o úzkou silnici se dělíme s nákladními auty. V bahně to náklaďákům moc nejde a tak je po stranách předjíždíme. Ovšem pokud se na chvíli objevil asfalt, tak nás opět náklaďáky předjíždějí a my si užíváme prachu a výfukových plynů.
Takto to trvá až za město Yen Binh. V jednom kopci se loučíme s náklaďáky a kamiony, protože je tam jedno místo, které nedali. Připomíná mi to Vysočinu na letních. Ale bahno se nás stále drží až do malého sedla. Zde čekáme na zbytek výpravy. Přijíždí Tomáš s informací, že naše auta to neprojedou a musí to objíždět. Otázkou bylo, kdy se potkáme, časový odhad byl mezi 6 – 11 hodinou. My pokračujeme dále a když se objeví asfalt, tak zastavujeme v nejbližší vesnici, kde mají hadici s vodou. To se nám daří a kola opět dostávají jinou barvu než hnědou. A takto čistí jedeme až do města Pho Rang. Zde se dozvídáme pozitivní zprávu, že auta našli super alternativní cestu a za hodinu nás dojedou. Tak v klidu dáváme oběd a čekáme. Po hodině a něco auta skutečně přijíždí, tak se nakládáme, a jedeme do města Bac Ha. Zde má pro nás Michal překvapení, spíme u jeho kamaráda policejního generála v důchodu, kde budeme dva dny. Je to dům na kůlech s jednou obrovskou místnosti.
Dnes to byla vlastně přepravní etapa z místa A do místa B. Přesto máme dalších 67 km v nohách.
|
|
Nejnovější komentáře