|
|
Rano jsme diky stale nepovedene aklimatizaci jak na pocasi tak na cas vstavali v 5:30 a neco pred pul sedmou bez snidane vyrazeli smer Hahei, odkud na cekala pesi tura kolem 40 minut na jednu z nej plazi na NZ, ktera si mimochodem zahrala v nekolika filmech (a taky tam spratelena duse schovala kesku). Cestou do Hahei za nadherneho pocasi jsme skoro nezaznamenali provoz, za to jsme zazili (jiz vime ze jednu z mnoha) motorkarskych nirvan. Asfalt super, zatacky tak akorat, priroda kolem brala dech, do toho ranni slunce, motor boxer 1200 pod sebou, co vic jsme si mohli prat.
V Hahei jsme zjistili, ze projet az na carpark neni mozne, protoze se cesta opravuje a my jsme ztvrdili podpisem, ze po sterku jezdit nebudeme a tak jsme zaparkovali v centru Hahei, u motorek jsme se prevlekli do turistickeho a vyrazili k finalnimu parkovisti, odkud cesta k Cathedral cove zacinala.
Kdyz nam byl vylet doporucovan se slovy, ta cesta stoji za to, netusili jsme jaka je to pravda a vse predcilo nase ocekavani, jak cesta tak zaliv. Jenze decka, to se neda popsat, to se musi zazit a ani fotky ci zabery kamery to nemohou vystihnout, tak ze misto popisovani skvele cesty a dech berouciho pohledu na zaliv, plaze a skalni pruchod mezi plazemi jen jeden postreh. I kdyz jsme vyrazili pomerne brzy, tak jsme po ceste potkavali lidi, kteri se jiz ze zalivu vraceli zpet a stejne tak, kdyz jsme sli zpatky my, potkavali jsme spoustu natesenych turistu. Co je na tom, rikate si. No vlastne nic, az na to ze vas vsichni slusne nebo i hovorove pozdravili – proste kdyz uprostred lesa nekoho potkate, tak je slusnost rict Hello, Hi, Haya a rict to uprimne, proste bomba lidi.
Po nasteve Cathedral Cove byl cas na obed a tak si Jirka rozpomnel na doporuceni navstivit restauraci Eggsentric, ktera byla par desitek kilometru a tak jsme tam vyrazili. Opet jsme si uzili jizdu (a to jsme netusili, co nas jeste ceka) a po nalezeni restaurace i fajn obsluhu, zvlastni, ale chutne jidlo. Posilneni jsme vyrazili obhlednout Hot water beach, kde si pri odlivu muzete vykopat v pisku jamu, ktera se vam diky geotermalnim pramenum naplni teplou vodou a pak se ve vlastnorucne vykopanem piskovem bazenku rochnite. Vzhledem k tomu, za tato udalost mela nastat za nekolik hodin a oba jsme se shodli na tom, ze se zakopavat nechceme, odpiskali jsme to a rozhodli jsme se stihnout navstivit mesto Coromandel. To byla jizda, vice jak polovina cesty byla o nepretrzitych zatackach do nebo z kopce na super asfaltu. Na NZ je zvykem skoro pred kazdou zatackou uvest doporucenou rychlost projeti zatacky, tak ze jedete skoro na jistotu a jen si to uzivate, jak se pod vama ten vice jak 200 kg tezky stroj preklapi ze strany na stranu za revu boxeroveho dvouvalce, uuuaaa. Pro ty co znaji americky okruh Laguna Seca s povestnym esickem z kopce (corkscrew), tak si predstavte tak 15 km takovych esicek do kopce a pak ty stejne z kopce obcas rozdelena rovinkou ne vic nez par desitek metru. Proste totalni motonarez…
Coromandel jsme zbezne zhledli, doplnili benzin a pro velky uspech jsme tu cestu dali zpatky se stejnym vysledkem jako tam, uuuaaa.
4 Square ve Whitianga opet poslouzil k nakupu na vecer a na snidani, hodili jsme do sebe nejake tousty a v podvecer zajistili u skvelych majitelu motelu pripojeni na internet a do noci pak psali prispevky na tento web…
Nase prvni kilometry po leve strane pekne odsypali a zanedlouho jsme se ocitli v nasem ubytovacim zarizeni Peninsula motel ve Withianga. Jedna se o velmi prijemny rodinny motel, ktery disponuje vsim krome pracky. Nedalo se nic delat muselo nam vystacit umyvadlo a ruce. Vonave pradlo se za chvili trepotalo ve vecernim vetriku. Zajeli jsme jeste do centra, podle bedekeru velmi rusnem, ale asi jen v sezone. Ochutnali jsme Fish & Chips, necekal jsem, ze je to tak velka porce, ale zvladla se. Vecer jsme si zpestrili vinkem a slo se na kute.
Po osvezujicim spanku, ktery byl jen rusen nedalekou diskotekou, jsme se probudili do slunecneho dne. Sli jsme posnidat do Kebabarny, anglicky vliv se zde nezapre a dali jsme si vajicka se slaninou. Pak uz nas jen cekal odvoz do pujcovny motorek, ktery Milan predchazejiciho dne domluvil. Chlapik se starou spinavou dodavkou byl dochvilny a se slovy „to je vase limuzina“ nas odvezl do pujcovny. K nasemu prekvapeni se jednalo jen o malou garaz, kde pro nas byli skutecne motocykly nachystany. Slibovane max. 2 roky stare motocykly se podarilo splnit z 50 procent. Milanova motorka uz neco pamatuje dokonce i pad, aspon se nemusi obavat nejakeho toho skrabnuti. Po podepsani nezbytny dokumentu a kratke instruktaze prisla nejtezsi cast. Prendani veci do kufru motorek. Na motorce Jiriho, jsou originalni kufry BMW, ktere jsou sice nadherne, ale nic se do nich nevleze. Levy kufr je vytvarovan podle vyfuku a pravy s mistem neni o nic lepsi. Milan je na tom lepe, protoze ma kufry od Givi do kterych se toho opravdu hodne vleze. Nebyl cas na hrdinstvi a taska do letadla byla pouzita jako kufr c.4 a hovela si na miste spolujezdce. Pak uz byly motorky v nasi moci, zaradili jsme jedna, vjeli do leveho pruhu a vydali se vstric nevsednim zazitkum.
Uredniky mame za sebou, nasedame do dodavky spolecnosti Super Shuttle a jedeme smer ubytovani Formule1. Cestou pozorujeme ruch velkomesta a hlavne si vsimame pro nas neprirozene jizdy vlevo. Po 20 minutach vysedame pred hotelem All Seasons, s dovetkem od ridice, ze se jedna o puvodni Formuli1. Hotel je uzka nudle a po nezbytnych formalitach se jdeme ubytovat. Je neuveritelne co se da do tak maleho prostoru vmestnat. Kuchynska linka, pracka, televize, vez a dokonce i balkon. Pravda je, ze z nej nebyl moc dobry vyhled. Napravo zed, nalevo zed a pred nama pohled na nadzemni parkoviste. Po vysprchovani na ktere jsme se opravdu tesili, jsme vyrazili do viru velkomesta. Auckland je obrovske rozsahle mesto a podle bedekeru ma dve zajimavosti. Sky tower a muzeum. Rozhodli jsme se pro prvni z nich, protoze muzeum je trochu z ruky, alespon od naseho ubytovani. Zaplatili jsme vstupne a vyjeli vytahem do skoro nejvyssiho patra vyhlidkove veze. Po pokochani se, jsme si rikali, ze to musi jit jeste vys a uvideli jsme vytah, ktery hlasil UP, k nasemu udivu jel dolu. Nu coz, po navsteve prizemi jsme opet jeli nahoru. Pak jsme objevili ten spravny vytah, ktery jel skutecne UP. Ted prisla ta spravna doba na kochacku, Auckland jako na dlani. Po rozhodnuti, ze uz by to mohlo stacit jsme zasli do mesta na veceri a sli spat do naseho malinkateho pokojicku.
   
Kdyz jsme po nekonecnych hodinach cestovani vstoupili na plochu Aucklandskeho letiste a uz nam nezbyvalo nic jineho nez ukazat pas a odevzdat prihlasovaci kartu, prisla studena sprcha v podobe uredniho simla.
Urednik c.1 – velice prijemny a vstricny mlady muz, ze ktereho se vyklubal bonzak. Po par konverzacnich vetach a odpovedich vedeny v pratelskem duchu s usmevem na rtech, zvedl sluchatko a zavolal pro jednoclenou extortu, ktera nas postupne odvedla do mistnosti, ktera se dala otevrit pouze kartou. Na dotazy co je za problem nikdo nereagoval. Byla to mistnost imigracniho uradu.
Urednik c.2. – vyslychajici urednik imigracniho uradu. Po asi 15 minutach sezeni v mistnosti imigracniho uradu, prisla na nas rada. Vzal si kazdeho z nas samostatne do sve pracovny a zacal pokladat otazky typu, kde pracujete, kolik vydelavate, kdy se vracite do prace, kolik mate penez, karet, co budete tady delat …… po vsech odpovedich si vzal oddechovy cas na vyjadreni. Po dalsich cca 10 minutach se vratil a vypadalo to nadejne, ze nas na Novy Zeland pusti. Po dotazu Milana na sve dokumenty, ktere mu zapujcil, jich donesl asi pulku, se slovy, ze to jsou vsechny a vypakoval nas ze sveho kanclu.
Urednik c.3 – bacharka. Nejenomze umela odvadet lidi na vyslech, umela take razitkovat, coz bylo pro nas dulezite. Po nezbytnych stemplech, jsme se mohli vydat na dalsi atrakci Auckladskeho letiste. Po ceste jsme jeste vyzvedli zbytek Milanovych dokumentu od urednika c.2, ktery byl prekvapen, ze jsme se za nim jeste zastavili.
Urednik c.4 – bonzak c.2 – opet dalsi mlady muz tentokrat pracujici na prepazce biologickeho nebezpeci. Po zaskrtnuti moznosti „trekove boty“ jsme byli poslani na trasu c.4 v blahove nadeji, ze je to vychod z letiste, ale nebyl. Za zastenou bylo nekolik nerezovych stolu na ktere zamestnanci bezostysne vytahovali veskere veci ze zavazadel nebohych turistu. Tato procedura cekala i nas. Tomu jsme se museli uz jen smat.
Urednik c.5 – slidilka. Vysla na nas sympaticka mlada pani, ktera nam opet polozila par nezbytnych otazek na ktere uz jsme odpovidali nekolikrat urednikum pred ni. Podepsali jsme dalsi lejstro, kde jsme se k nicemu nepriznali a slo se na vec. Na dotaz co hleda, ze ji radi pomuzeme, se jen usmivala. Tim jsme ji asi dostali a spokojila se s proverkou jen nasich tasek do letadla. Velke kabele si jen zanesla na rengen. Nejvetsi absurdum bylo, ze na nase biologicke nebezpeci v podobe trekovych bot se ani nepodivala. Tim byla nase cesta volna.
A je tu ten dlouho ocekavany den, den odjezdu. Cil nasi cesty a postup jak se k nemu dostat byly jiz popsany, ale ve zkratce Brno-Praha-Londyn-Hong Kong-Auckland. Prvni usek cesty a zaroven ten nejtezsi, jak se pozdeji ukazalo, byl zdolan po trech hodinach, proste D1 Brno-Praha nikdy nezklame. Pak uz nasledovala letecka show. Priznavame se bez muceni, ze s letanim na evropskych nebo snad mezinarodnich leteckych linkach jsme nemeli ani jeden zkusenosti a tak to byla cesta za poznanim.
Na letisti v Praze nas kolega vysadil u terminalu 2 i pres jeho dotaz „odkud letite“ a nasi odpoved „z jednicky“. Co ho k tomu vedlo fakt nevime, ale dusledkem toho bylo pochodove cviceni s plnou polni pres cele letiste, protoze stanek British Airways je samozrejme uplne ten nejvzdalenejsi od terminalu 2. Vycerpani presunem jsme se doplazili k prepazce letecke spolecnosti, kde jsme se dozvedeli, ze nam nic nedaji, protoze mame elektronickou letenku a ze mame pockat az bude check-in na nas let a jit k prislusne prepazce.
A tak jsme si pockali, naklusali po vystojeni fronty s anglickymi pubescenty zaroven ke dvou prepazkam a pak ta hezci pracovnice (samozrejme ze ta Jirkova) volala na tu mene hezkou, at pana necha, ze si ho udela. A tak musel Milan ke stejne prepazce jako Jiri, duvodem vsak nebylo puvodne spatne pochopene oznameni o udelani, ale nabidka pracovnice prepazky (vime, ze se jmenovala Monika), ze nam zajisti pekna mista pro vsechny lety.
Po vysilujicim pochodu, stani ve fronte a komunikaci s Monikou jsme se jiz bez kabel do letadla, ktere nam byly zabaveny pri vyrizovani letenky, presunuli do nejmenovaneho zarizeni typu fastfood, kde jsme se nalezite posilnili na cestu (a to nikdy pri mezinarodnim letu nedelejte).
Pak jsme prosli pres kontrolu pasu a dostali jsme se do uplne jineho sveta, plneho luxusniho zbozi, pullitra Plzne za 145 Kc, jezdicich podlah, no proste nadhera. Bez problemu jsme si nasli nasi „Gate“ a pockali si na fazi boarding, kdy Vas paradoxne neposlou na palubu letadla, ale projdete osobni kontrolou a kontrolou zavazadla a pak Vas nechaji dalsi pulhodinu cekat v male odletove cekarne.
Osobni kontrola dopadla dobre, jen nad Jirkovym prirucnim zavazadlem (a to je mame stejne) se pracovnik letiste pozastavil a stale neco hledal. Pres dotazy po cem patrate, co se Vam nezda z nej nic kloudneho nevylezlo az se Jirka nakonec nechal podat a bylo mu prozrazeno, ze hleda neco jako gumicuky (coz jsou takove ty gumove provazky na konci s hacky co pouzivaji hodni tatinci, kdyz koupi moc velkej vanocni stromek a ten pak leze z auta a tak zadni dvere auta pritahnou prave gumicukem). Jake bylo jeho prekvapeni, kdyz mu Jirka gumicuky z kabele vytahl 🙂
Po pulhodine cekani nas konecne pustili na palubu letadla smer Heathrow. Letadlo to bylo nevelke, stejne jako ty letadla, co s Vami letaji do blizkych zemi v ramci dovolene – proste tri a tri rady, zadne misto pro telo ani zavazdla, jen sedadla byla kozena. Let trval pres dve hodiny a nebylo o co stat, az na zaver, protoze videt za tmy osvetleny Londyn byl docela zazitek. Po bezproblemovem pristani nasledovalo nekolik dlouhych minut pri presunu letadla z pristavaci plochy k terminalu 5, coz je domov British Airways. Pro nas to znamenalo najit cestu z terminalu 5 na terminal 3, ze ktereho nam odletalo letadlo do Hong Kongu a docela jsme se toho obavali. Vse ale bylo uplne jinak, po vystoupeni z letadla jsme prosli halou ke gate a uvideli sipku k terminalu 3, ktera nas svedla o poschodi nize, kde nas bodry ridic soupl do letistniho autobusu a nez jsme se nadali, byli jsme na ceste na terminal 3. Po deseti minutach jizdy autobusem, kdy jsme neopustili letiste nas ridic nasmeroval z autobusu do budovy, ve ktere byla mistnost plna lidi umele zarazenych do nekolika rad. A dalsi letistni kontrola. Uplne ta stejna jako v Praze, tentokrat bez epizodky s gumicuky, kde se pracovnikovi letiste nelibil tvar Milanovi tasky do letadla a ohmataval ji s viditelnou otazkou, co to tam muze byt ? Milan mezitim prosel detekcni branou a tak zasahl Jirka a vysvetlil, ze je v tasce helma, na coz se pracovnik praskl dlani do cela a sam si to potvrdil, ze ten napis na tasce Moto GP mu neco rika, tak ze v pohode.
Po teto procedure jsme opet vstoupili do jineho sveta, za to jeste okazalejsiho, vice lidmi obsazeneho a hlavne rozsahlejsiho. Proste si predstavte nejake zname velke nakupni centrum, vemte cele jedno patro, narvete ho luxusnim zbozim, lidma vsech narodnosti a ulicemi ktere vedou k jednotlivym branam, to cele nonstop 24 hodin…
Nebylo vubec tezke se zorientovat, Jirka odvazne vymenil Eura na Libry, tak ze jsme si koupili neco k piti a cekali jsme, az nam jedna z desitek svetelnych tabul oznami cislo brany.
Jakmile se tak stalo, vyrazili jsme na turu po Heathrow, protoze nase brana byla samozrejme ta nejvzdalenejsi, tak ze jsme si uzili 20 minut chuze po nekonecnych chodbach. Na konci putovani byli dva zamestnanci Cathay Pacific, kteri kontrolovali letenky a pasy. Protivna anglicanka a vesely asiat. Milan sel prvni a dostal se k protivne bytosti, ktera si prohledla pas a letenku a rekla, ze musi jit k dalsimu chlapikovi z Cathay Pacific. Na otazku kde je problem a proc tam musi neodpovedela a postrcila ho smerem k zminovanemu. Ten byl nastesti sdilnejsi a oznamil mu, ze pouze potrebuje doplnit cislo pasu. Uff. Jirka dopadl samozrejme stejne, jen ho tam poslal ten prijemny asiat.
Pak uz jsme cekali v nevelke cekarne a z okna koukali na tu ctyrmotorovou kravu, se kterou by jsme se neopovazili ani popojet a oni s ni hodlali letet !
Zanedlouho nas tato potvora pozrela a v 61 rade jsme osadili prvni dve sedadla vlevo. Ve stejne rade pak byly ctyri sedadla uprosted a dalsi dve sedadla v pravo (ano, dve ulicky a osme sedadel v jedne rade). Sedadla pohodlna, polstarek, deka a zubni kartacek s pastou soucasti vybavy, navrch jeste sluchatku k pripojeni se k minimultimedialni obrazovce, kterou mel kazdy vlastni a ta umoznovala krome kratkych instruktazi letecke spolecnosti zobrazovat pozici letadla na mape, vysku, rychlost, teplotu, predpokladany cas doletu a to vse v anglicitne nebo rozsypanem caji. Sklicujici s ohledem na to, ze se na to mate divat vice jak deset hodin. Nastesti po startu, ktery nasledoval po 15 minutach pojizdeni po letisti, vsechny obrazovky pasazeru blikly a objevilo se na nich nahazovani operacniho systemu Linux a za par minut si kazdy ovladal sve multimedialni centrum, kde mel k dispozici desitky CD, filmu (vcetne tech, co aktualne bezi v kinech), TV a jednoduchych her. Toz zaradovali jsme se, jak nam to rychle ubehne ale verte, ze to moc nepomohlo. Jedine co rozptylilo fadni cekani na konec vice jak desetihodinoveho letu ve vysce vice jak 11 km, rychlosti kolem 950 km/h a teplote -56 stupnu byly dve udalosti – dinner (vecere) a branch (tedy neco mezi snidani a obedem). Dobre, chutne, s vyberem hlavniho jidla ze tri moznosti, da se rict ze super…
A tak jsme prestali cestu do Hong Kongu, kde jsme po pristani u brany 4 (zase ta nejvzdalenejsi) prosli po spojujicich chodbach a dosli do srdce terminalu 1. Prostredi nic moc, kde nic tu nic, kde je okazalost Heathrow, kdyz jsme na jednom z nej letist vubec ?
Vysvetleni bylo jednoduche. Hongkong airport je vicepatrovy a prvni patro je pro prilety a domaci linky, druhe a dalsi patra jsou pro odlety v ramci mezinarodnich letu. Tak ze jsme museli k odbaveni pro odlet a opet jsme prosli procedurou kontroly, tou treti, tentokrat bez problemu. A tak jsme vstoupili do okazalych prostor Hongkongskeho letiste, kde v nekolika nasobne vetsi hale nez terminal 3 v Heathrow byl prehrsel obchodu, dalsi patro, ktere se venovalo jen jidlu a obrovska hala s jednotlivymi branami, ktere se nedalo dohlednout nakonec (proste maji jen jeden terminal za to poradnej). Po chvili tapani jsme se rozhodli poridit si honkongske dolary a tak Milan vymenil novozelandske dolary za honkongske a uz se slo bastit (zase). Burger king to pojistil a s plnymi brichy jsme cekali na boarding pro posledni cast letu z Hong Kongu do Aucklandu. Predstava dalsich skoro deseti hodin nas silne deptala a depka byla o to silnejsi, ze jsme odletali ze stejne brany a tim stejnym letadlem, kterym jsme priletli, jen rada byla jina, 71.
Tak ze o vybaveni letadla, dalsich dvou jidlech (to vcetne nanuku, takhle bastit a nehybat se) neni treba nic psat, jen je treba se zminit o tom, ze ani sebepohodlnejsi sedadla a multimedialni zabava Vam zatizeni tela (hlavne zadku a nedostatku spanku) neulehci a ze nikomu zcela uprimne dvojitou davku desetihodinoveho letu vrele nedoporucujeme a to nas to ceka jeste jednou.
Kadopadne po vsech techto strastech, ale i prijemnych zjisteni, ze letecke cestovani je vlastne snadne, jsme konecne dosedli na runway v Aucklandu a radostne jsme ocekavali prijeti dvou obcanu CR delegaci zastupcu NZ. Ze se nic takoveho nekonalo jsme samozrejme ocekavali, kdo byl venoval pozornost dvoum strelenym motorkarum ze ?
Komu nic slovo geocaching neříká, tomu pomůže článek Marka Lutonského na navigovat.cz (mě osobně také nakopnul pro tuto činnost), kdo je líný číst, má tam k dispozici video, které obsahuje vše podstatné. Vzhledem k tomu, že se oba amatérsky touto činností zabýváme, nedá nám to a na druhém konci světa se chystáme nějakou tu kešku ulovit. Po zběžném průzkumu jsme dospěli k názoru, že Nový Zéland je zemí keším zaslíbenou a že jen něco ulovit nám stačit nebude a tak sebou vezeme i čtyři travel bugy připoutané k toulavým botám a hodláme je ponechat osudu v jedné ze stovky keší podél naší cesty a budeme doufat (a sledovat), zda se jim podaří dostat se zpět na starý kontinent.
Pro ty, kterým osud toulavých bot nebude lhostejný, upřesňuji, že se jedná o dva Traveling 2 cents Coins (2CRW1C,2CZ041) a dva Travelslug Coins (TS9F2C,TSRT8H) a přikládám foto.
 Toulavé boty Jejich cestu budeme sledovat a případné (ne)úspěchy uveřejníme, pokud nám připojení a zdraví dovolí :).
Vzhledem k omezeným možnostem zavazadlového prostoru bylo nutné pečlivě zvážit, co sebou na sebe. Jedeme na motorkách, tak že kvalitní oblečení určené pro jízdě na motorce nepodceňujeme, ale problém je, že toto oblečení je velmi neskladné díky vycpávkám a chráničům. Tak že kromě běžných věcí, jako je spodní oblečení, trička, ponožky, kalhoty apod. to máme navíc nepromokavou bundu, nepromokavé kalhoty, boty na motorku, helmu a rukavice a aby toho nebylo málo, ještě trekové boty, když už máme v plánu pár malých treků a výlet na ledovec. Ale kam s tím ?
Nejprve jsme vyřešili boty na motorku. Vzít klasické vysoké nepřipadalo v úvahu kvůli místu a tak jsme velmi dlouho sháněli takové boty, které by splňovaly všechny nutné podmínky pro jízdu na motorce (vyztužený kotník, chránič boty při řazení, prodyšné, podrážka odolná proti benzínu a oleji, voděodolné atd.) a zároveň posloužily jako turistické boty, tedy ujít v nich pár kilometrů. Po dlouhém hledání nakonec padlo rozhodnutí a vítězem se staly boty Jupiter 2 GORE-TEX XCR, které jsme pořídili v Slušovicích (firma MCF).
I když jsme oba byli vybaveni pro ježdění na motorkách, nechtělo se nám táhnout nepromoky (v podstatě nepromokavá kombinéza nebo bunda a kalhoty, které si navlíknete na oblečení) a tak padlo další rozhodnutí, pořídit si pořádné nepromokavé oblečení. Tady jsme šli najisto, jako dlouhodobí zákazníci firmy PSÍ Hubík jsme věděli, kam se obrátit a tak nám obou přibyla bunda Goreme GT a kalhoty Smart GT (Jirka v tradiční modré, Milan v černé). O použitých technologiích a materiálech při výrobě tohoto oblečení jako je Outlast, Sympatex nebo Cordura je možné číst celé hodiny na internetu (komu se chce), jen je třeba zdůraznit, že kvalita je opravdu prvotřídní, prostě MADE TO FIT.
Výhodou oblečení a bot na motorku je to, že na motorce nezabírají místo, protože je má člověk jednoduše na sobě :), ale je třeba je zabalit. Protože bunda zabere 2/3 a kalhoty 1/3 cestovní kabely, musela bunda ven a pojede na Nový Zéland na nás, navíc tím rozšíříme možnost převozu dalších věcí, protože má pět mega kapes.
Bez helmy to nejde a po zvažování kam s ní jsme se rozhodli i pro případ, že by zavazadlo mimo kabinu nedoputovalo s námi na cílové letiště, vzít ji do letadla. Jak již bylo zmíněno, na to jsme si pořídili speciální tašku/batoh na přilbu, kterou Jiří našel na internetu. Kromě toho, že se do ni vejde přilba (a do přilby spousta dalších věcí), tak má dvě postranní kapsy, může se nést jako taška, nebo přes rameno a k tomu všemu, je možné ji uchytit na zadní sedadlo motorky – prostě boží věc, bez které se neobejdete. Rozměrově odpovídá příručnímu zavazadlu do letadla, tak že není co řešit, snad jen to logo Moto GP na ni nemuselo být (ach ty věčně nespokojené Panny), ale když už je oficiální název batoh na přilbu Moto GP, tak to asi jinak nešlo (pořízeno u firmy Alda-moto).
Ten kdo se aspoň trošku zajímá o znamení tak ví, že Panny jsou puntičkářské, vše musí být propracované k dokonalosti a co se týče balení tak nejlépe mít vše sbalené měsíc dopředu. Pokud tomu však není, jsou nevrlé, protivné a propadají melancholii a depresi. Balení pro Panny končí až když v blízkosti není žádný obchod, vetšinou nástupem do dopravního prostředku, se kterým se odcestuje na dovolenou. A teď si představte, že na dovolenou jedou Panny dvě, to jsou pak vojenské manévry NATO jen slabým odvárkem toho co se chystá. Největším problémem pro mě (Jirka) je, že si nemůžu vzít svoji oblíbenou cestovní kabelu, kam se vejde spousta „důležitých“ věcí. Nedalo se nic dělat, muselo se jít na to vědecky. Milan udělal tabulku, kde je napsáno co kdo vezme a v jakém množství a po několika korektůrách jsme se shodli, že máme opravdu všechno. I když „všechno“ je zavádějící pojem, nazveme to vše důležité. Tentokrát nás však nelimituje váha, ale místo, protože co doma naložíme budeme muset naskládat do kufrů na motorce. Musím se přiznat, že narozdíl od Milana, jsem ještě nezkoušel naskládat vše do cestovní tašky, ale věřím, že budu stejně úspěšný jako on 🙂
Malá poznámečka : taška na palubu letadla, která je na fotkách, už není aktuální, teď máme ještě lepší a praktičtější. Holt to jsou ty Panny.
Že jedeme na motorkách je zřejmé už z názvu webu, tak že pojďme upřesnit na jakých. Přes počáteční nabídky různých typů „bežných“ motorek, jako Suzuki SV650, BMW R 650 GS nebo mé oblíbené Kawasaki Versys jsme se nakonec po dlouhém váhání rozhodli zaplatit nekřesťanský příplatek a vzít to nej (promiň Jiří, samozřejmě druhé nej hned po Hondě Goldwing), tedy cestovatelský univerzál BMW R 1200 GS. Především proto, že je tato motorka vysoce ceněná (3x motocykl roku v ČR, z toho 2x s přídomkem Adventure) a kromě osezení (opravdu osezení, ne ocenění, osezení = sednete na motorku, která je ukotvená a děláte, že jedete a nezřídka u toho vypadáte jako idiot) na různých výstavách (naposledy před rokem v Kolíně nad Rýnem) jsme neměli šanci se k tomuto modelu přiblížit. Stavbou, výškou sedla i váhou se jedná o podobné stroje jaké sedláme, až na dvojnásobný objem motoru. Pro ilustraci přikládám obrázek a pro technofily odkaz na detailní popis (vyhledat v nabídce motocykly model R 1200 GS).
 BMW1200GS Mimo jiné je výhodou této motorky použítí kardanu jako sekundárního převodu, tak že odpadá nudná práce s čištěním a mazáním řetězu (jednoduše – řetěz tam není), prostě bezúdržbová záležitost pro dlouhé cesty, což je pro plánovaných 3 200 kilometrů ideál (nebo si to alespoň namlouváme). Samozřejmě že nejedeme na motorce jedné, ale každý na své, tedy každý na zapůjčené a mělo by se jednat o letošní modely vybavené bočnímy i vrchním kufrem podobně jako na obrázku, ale bez toho tankvaku (pro neznalé, to je ten komínek na nádrži hned za řídítky). Shrnuto a podtrženo, máme co jsme chtěli a tešíme se na to, teď jen aby se realita přístího týdne shodla s naší představou…
|
|
Nejnovější komentáře