Na motorkách, někdy i kole (po Novém Zélandu, Austrálii a jiných destinacích )

Sedim sam na prvni cerpaci stanici ze severu Queenstownu, popijim large long black a cekam na Jiriho, kteremu se v ramci zmatku na rekonstruovane krizovatce podarilo spatne odbocit asi pred dvaceti kilometry a misto na silnici SH6 vedouci do Queenstownu se nechte pustil do pruzkumu nedalekeho mesta. Po chvili cekani za krizovatkou jsem to vzdal a vyrazil dal sam, bylo me jasne, ze se z toho nejak vymota a nikdo nezaruci ze stejnou cestou, jako se do toho dostal a tak bylo lepsi pockat nekde na neprehlednutelnem bode (benzin nebo jidlo) pred cilem.
A tak si tu sedim, provadim vyzkum cetnosti znacek aut na NZ pocitanim projetych aut smerem do mesta a najednou si uvedomim, ze je to dnes dvacet let od tzv. padu komunismu a uculim se pri pomysleni na otazku „Kam jsme za tech dvacet let dosli?“ a odpoved „No ja nevim jak Vy, ale ja az do Queenstownu na Novem Zelande.“ :-). Ale zpet k vaznemu tematu, podle kratkodobeho setreni nejmenovane agentury je poradi zastoupeni automobilovych znacek na NZ nasledujici: 1. Toyota, 2. Ford, 3. Holden a zbytek. Ne vazne se nechci poustet do rozboru udalosti a stavu vseho okolo po dvaceti letech, mam za ukol zmapovat dnesni den, tak se do to pustme…
Slunce a sem tam mracek, pocasi, po jakem jsme touzili predchazejici den, nas privitalo do rana na cestovani narocneho dne. V planu bylo urazit bezmala 400 km od vesnice ctyri kilometry od ledovce Francz Jozeph do Queenstownu smerem na jih po zapadnim pobrezi jizniho ostrova a behem teto cesty udelat jen dve planovane zastavky, v nejblizsi vesnici u ledovce Fox na snidani a ve meste Wanaka na obed – dobre duvody proc stavet ne :-). Tak jsme vyrazili malebnou krajinou podhuri a po 25 kilometrech jsme jiz snidali Kiwi breakfast v Fox Glacier v jednom z cetnych center nabizejicich vypravy a lety na ledovce. Nez nam donesli objednanou snidani, nedalo nam to se zeptat, zda by nas tam nahoru nevzali, jiste ze ano, ale nejdrive ve 13:30, coz s ohledem na cestu pred nami nebylo mozne. No nic, zkusime to jeste z druhe strany hor z Twizelu. Donesli Kiwi snidani, coz je v podstate All day breakfast (dve az tri vajicka (michana nebo volska oka), opekana slanina, dva grilovaci parecky, grilovane nebo opecene rajce, dva krupave tousty namazane maslem, jedna az dve bramborove placicky (hash brown) a v Jesteru to jeste cele prelili holandskou omackou). Po teto skromne snidani, po ktere uz neni treba jist cely den jsme se pred dalsi cestou venovali hledani kesi, prvni byla primo ve vesnici a druha na kratke prochazce lesem Minnehaha walkway, kde jsme asi po deseti minutach narazili na mlady par, ktery kdyz nas videl prichazet, zacal delat, ze obdivuje mistni prirodu. GPS od Garminu je ale prozradila a tak jsme hledali spolecne. Nutno dodat, ze kes nasli drive a pockali, nez si ji najdeme sami. Sympaticka dvojice z USA.
A pak jsme vyrazili na dalsi motonirvanou nabitou cestu, dlouhe useky otevrenych zatacek se stridaly s rovnymi useky i o delce nekolik kilometru v tolik opevovane prirode jizniho ostrova, vse podtrzeno horami ktere vystupuji do majestatne vysky pres tri kilometry a neustale se objevuji at uz vlevo od pobrezi, nebo z obou stran, kdyz se projizdeji udoli, ve kterych bud tece reka, nebo je zaplneno jezerem neuveritelne modre barvy a to vse podtrzeno nadhernym pocasim a delkou cesty. Opet to nejde popsat slovy a rozplyvani tady uz bylo dost, jen jsme proste staveli kazdou chvili, tahali fotaky a kamery a tu potichu, tu se slusnou nebo i mene slusnou prupovidkou, z(hacek)asli nad zdejsi prirodou.
Z neplanovanych zastavek stoji za zminku utes Knight’s point, s pametni tabuli pripominajici dokonceni silnice v roce 1965, kdy se zapadni pobrezi konecne spojilo s jizni provincii Otago. Vyhlidka na utes neni az tak zajimava (ale jako kazdy pohled na pobrezi neublizi) jako jmeno Knight’s point, ktere utes ziskal podle psa (Rytir) jednoho ze zememericu, kteri silnici staveli :-). Dalsi neplanovanou zastavkou byl sedm set metru dlouhy most Haast River Bridge, nejdelsi jednoproudovy most v cele zemi, nutno dodat, ze pres jeho delku neni rizen semafory a ma na trase jen dve mista k vyhnuti – a vse bez problemu. Vubec zuzeni jinak siroke dvouproudove silnice na jeden pruh diky mostum je na NZ velmi bezne s tim, ze jeden pruh ma pravo prednosti. Proc nakladne predelavat mosty na dvouproudove, kdyz nam staci ty co mame a jen se domluvit (to by v nasi bananove republice nedopadlo). Pred kazdym takovym mostem vas napisy na silnici predem upozorni (one line bridge) a v deviti pripadech z deseti projedete mostem rovnou, bez nutnosti nekoho poustet.
Dorazili jsme do dalsi planovane zastavky, mestecka Wanaka, lezicim u stejnomenneho jezera, ve kterem se odrazi mohutny horsky masiv Jiznich Apl se zasnezenymi vrcholky hor. Po vcerejsi chutne a palive veceri jsme zustali naladeni na ostrejsi notu a skoncili jsme opet v indicke restauraci Bombay Palace (levnejsi nez den pred tim) a po dobrem jidle a odloveni povinne kesky jsme pro zpestreni si pobytu navstivili Stuart Landsborough’s Puzzling World, kde je k videni Hologram Hall s nadhernymi trojrozmernymi projekcemi, Tilted House kde si vsichni pripadaji jako idioti, protoze ma naklonenou podlahu a tomu prizpusobene i okoli, takze mate pocit, ze neustale padate na hubu. Krome dalsich nemene zajimavych atrakci je hlavni a na nekolik hodin vystacujici, pres jeden a pul kilometru dlouhe, drevene bludiste ruzne pospojovane mosty, ve kterem mate najit ctyri veze a vychod. Idealni cesta je 1,5 km, inteligent s dokonalou prostorovou pameti a fotopameti to da za 3 km, bezny clovek za 5 km a to vse venku, kde do vas, alespon v nasem pripade, pere slunce. Po nalezeni tri vezi a x-tem potkani stejne dvojice, ktera uz pres pul hodiny hledala cestu ven jsme to vzdal (i proto ze jsme na motorce nechal mobil ve forme navigace, byl tak rozpaleny, ze jsem ho musel vzit v rukavicich) a pouzil emergency exit, Jirka to po dalsi ctvrthodine dokazal a tak jsme se vydali na poslednich necelych sto kilometru do mesta zabavy a adrenalinu, Queenstown.
Presne dle predpokladu, kdyz dopijim kavu (velmi dobrou), vriti se na nedaleky kruhovy objezd Jiri a zastavuje na cerpaci stanici. Po sdeleni si duvodu naseho rozdeleni pokracujeme jiz jen par kilometru do motelu, kde nas prijemny ale zmateny asiat ubytuje se slovy, ze mame stesti, ze za pet minut, tedy v 7 pm konci. Vybalime nejnutnejsi, proletime vecerni mesto, aby jsme se na druhy den lepe orientovali, dame nekolik Guinessu (dohromady nekolik), po ceste zpatky do motelu jeste koupime neco maleho k snedku v nonstop obchode a unaveni odpadame do vyhratych posteli (a Jirka jeste stihne vyprat, to me ceka rano, mame jen jedno male topeni na suseni).

Usti (mouth) sede (grey) reky, Greymouth

…ruce se drzi riditek nezvykle vsemi prsty, to je znamka citelne cesty bez nutnosti brzdit nebo radit. Posledni pohyb prstu provedl palec prave ruky, kdyz bez ostychu sepnul vyhrivani riditek. Rano patri mezi jedno z tech teplejsich, presto prohrati rukavic a nasledne rukou neni od veci, kdyz nebe zakryvaji sede shluky mraku, ktere se za kazdou cenu snazi prekazit slunci vyslani svych paprsku az na zem. Aby toho nebylo malo, obcas nejaky z mraku zatim jen jemne upusti ze sveho obsahu a telo i stroj pochytaji vse co se jim dostane do cesty. Otviram si predni pruduch helmy v nadeji, ze snizim zamlzeni. Cerstvy vzduch nasakly destem a vuni travy sice do helmy proudi, ale dopad na castecne zamlzeni neni valny. Nahle se podari na kratkou chvili slunci prorazit nepropustnou sed mraku a v tu chvili je jedine, co vidim, tisice strepu rozsypanych po celem svete, jak se paprsky slunce rozstreli o stovky malych kapek mrholeni, upenlive se drzicich na hledi helmy.
V dalce se rysuje duvod k poruseni klidu prstu, vyhrivajicich se na riditkach, instinkt podporovany rozumem zadoni o zpomaleni a zmenu rychlostniho stupne pred ostrejsi zmenou jizdy. Raficka tachomeru pohybujici se ve vymezene zone cislic, tvoricich cislo sto, se ocividne nechce s oblibenou cislici rozloucit, ale nic naplat, kdyz i cit pro jizdu poruci, musi se podvolit. Ukazovacky a prostredniky obou rukou ukazkove ve stejne chvili vystreli ze svych teplych mist na vyhratych riditkach (heftech), rozrazi par leticich daru z sedych mraku a ve vterine pristavaji na packach pred riditky, pripraveny plnit rozkazy v nadchazejicim sledu udalosti, kde se jedina chyba muze stat chybou fatalni.
Mozek se jeste plne nevenuje rizeni cele prichazejici akce a zoufale, s vedomim, ze mu bude vyhoveno a je na to dostatek casu, vyzaduje povzbuzeni pro sebe i telo zmitajici se desaty den v necekanem soku z nastalych zmen. Jazyk nahmata pozadovane a zpoza dasni a tvare vytahne hmotu, kterou bravurne naserviruje zubum v leve casti ust, ktere pod plnou kontrolou nateseneho mozku peti kratkymi presnymi stisky vymackavaji potrebne mnozstvi latky a v zapeti jazyk odklizi hmotu na puvodni misto a vse vypada, jako by k nicemu nedoslo, jen chutove poharky prijimaji a vstrebavaji uvolnenou latku, ktera chutna az horce, jenze o jeji chut vlastne nejde.
Vpalim si tedy dalsi kratkou davku nikotinu a uspokojeny mozek se zacina venovat hre, ke ktere je vse pripraveno. Tisickrat provadena souhra jednotlivych pohybu predvadi sve deja vu.
Palec, prstenicek a malicek spolu s dlani prave ruky tlaci smerem nahoru na zapesti, ktere pod jejich tlakem ustupuje a otaci skoro celou rukou dopredu a dolu a zaroven ukazovacek a prstenicek prave ruky na necelou sekundu jemne stisknou packu.
Vysledkem cele slozite operace je ubrani plynu pred podrazenim a jemne snizeni rychlosti.
Pri uvolneni prave packy zustavaji oba prsty prave ruky v pohotovosti pro pripad nutne korekce rychlosti z duvodu spatneho vyhodnoceni cele situace a zaroven se ukazovacek a prstenicek leve ruky proleti behem desetin sekund po trajektorii leve packy od klidove polohy az k maximalni mozne a zpet. Presne v polovine tohoto pohybu se leva noha lehce z vrchu dotkne radici paky, coz zpusobi podrazeni na nizsi rychlost a pri uvolneni leve packy spolu s predchozi cinnosti te prave i k castecnemu zpomaleni celeho stroje, nasledne mozek vyhodnoti optimalni trasu projeti, zasadi presne na misto bod zlomu zatacky a povoli rukam a predevsim telu zpusobit naklon stroje do takove miry, aby doslo k idealnimu projeti zatacky. Kdyz je vse zarizeno, prava ruka, porad s dvema prsty na pacce, tlaci setrne tentokrat opacnym smerem, tedy dozadu a dolu, na zapesti, diky cemu je v prubehu zatacky udrzovana konstantni rychlost, po prekonani bodu zlomu pak zvysujici se rychlost vyjezdu ze zatacky.
Plynuly vyjezd s rostouci se rychlosti si vyzaduje provest podobnou akci, jen bez brzdeni a s nakopnutim radici paky ze spodu, dostavam se za zatackou zpatky na vyssi rychlostni stupen, raficka tachometru uz zase skotaci s cislicemi stovky a s vyhledem na dalsi cestu se prsty na packach utikaji schovat na sva tepla mista na rukojetich riditek. Dalsi zatacka za nami, dalsi zatacka na druhe stane zemekoule pokorena, dalsi rano na ceste, dalsi den v sedle motorky, dalsi den na motorkach…

Rano opoustime Nelson zklamani zatazenym nebem kolem devate a tradicne bez snidane, kterou hodlame ulovit po ceste. Pocasi se postupne zhorsuje a k tomu je prvnich padesat kilometru pomerne nezajimavych. Ale dalsi kilometry si nasi pozornost zaslouzi, opet nekonecna udoli, sedla, mosty a reky, tentokrat vse zahalene do sedi a obcasneho mrholeni ale i tak nepostradajici na krase a nasem obdivu. Uprosted niceho a daleko od cehokoliv nachazime presne po sto kilometrech tavernu Owen River vedenou ne prilis privetivou a uz vubec ne sikovnou (rozlila me long black, baba) asiatkou a poroucime si All day breakfast, tedy snidani, kterou jsme si tady oblibili a ktera vas v podstate nabije na cely den (samozrejme ze je ukrutne nezdrava, ale za to je nesmirne chutna). Po uspesnem sporadani se vydame dale, smer Greymouth a pocasi se horsi a horsi. Uz nejde o mrholeni, ale o regulerni dest a i kdyz s necim takovym pocitame, mame po dalsich vice jak sto kilometrech dost a uchylime se na large long black a chocolate do motelu po ceste. Tela jsou v suchu, jen rukavice a castecne boty uz prival vody nestihaji, stejne jako spodek helmy. Zatnem zuby a jedeme dalsich necelych padesat kilometru do planovane zastavky v Punakaiki, kde hodlame ucinit prohlidku znamych palacinkovych skal (Pancake rocks) projitim blowholes walk. Jako mavnutim kouzelneho protku prestava na chvili prset a pocasi nam dovoluje nahlednout do prostredi skal, ktere vypadaji jako poskladane z livancu (jejich pancake = nas livanec, palacinky neznaji) a jsou od spodu neustale napadany vlny Tasmanskeho more, coz za prizniveho pocasi vede k tristeni vody o skaly, ktera vystrikuje i nekolik desitek metru vysoko. Priznive okolnosti se ale nekonali a tak jsme vyrazili na poslednich zhruba 50 kilometru do Greymouth. Usti sede reky, lepe vsak Seda tlama, jak jsme mesto moravsky pojmenovali, nas privitalo jak jinak nez ohakle do sedych mraku a krome velkolepeho prijezdu po dlouhem moste pres reku Grey river, ktera prave u Greymouth konci v Tasmanskem mori, nenabizi vlastne vubec nic. Motel Charles Court, ktery je svym vybavenim shodny s predchazejicimi motely, je situovan skoro pet kilometru od centra, ale vubec to nevadi, protoze jsme do centra zajeli a zjistili, ze neni o co stat. Pravdou je, ze je nedele odpoledne a zadne zivo cekat nemuzeme, ale po uprku ze zbesile cinske restaurace a navsteve KFC, ktere hospode pate cenove skupiny nesahalo ani po kotniky, neni vazne o co stat. Ve videopujcovne (ano, to jeste existuje a muzete si tam pujcit i hry na PC, Xbox a tu konzoli od Sony) se logujeme na web a kostrbate prihazujeme par fotek, at to neni jen o textu, poradek bude az nas nebude stat pulhodina 2$ (uz z principu).
Nakoupime na veceri a snidani v mistnim „jakotescu“, odlovime jednu kes a mizime do tepla motelu, do vyhrivanych posteli (taky motelovy standard) prohrat promocene a za cely den zkrehle kosti. Po jedenacte v noci nas mile prekvapi telefonat z australie z nejmenovane firmy, kde Milan (Jirka z povzdali sleduje jednim prave probuzenym okem) kratce referuje o prubehu dovolene, plusech a minusech, inu je o nas postarano. Jirka pak sve probuzene oko nechava opet usnout a Milan prave patnact minut pred pulnoci (dobrou chut, pokud zrovna obedvate) dopisuje tento prispevek vlastne o nicem, proto zakonite patri mezi nejdelsi. Par metru za motelem zuri Tasmanske more a pocasi je cim dal horsi, nezbyva nez doufat, ze rano bude vse jinak…

…dojizdim pomale jedouci vsemi barvami hrajici dodavku s turisty, ktera ma na strese dva kajaky zlute jako citrony. Vzduchovy vak za dodavkou vytvari z vody silnou stenu, kterou se marne snazim prorazet a vlhkost postupne prostupuje i na mista, kam by se dostat nikdy nemela. Jedine reseni je predjet tuhle tovarnu na vodni trist a tak si kontroluji pres castecne zamlzene hledi a zpetna zrcatka totalne pokryta kapkami deste, ze to jedno svetlo, co me pronasleduje uz od vyjeti na silnici je dostatecne blizko za mnou a pak hledam takove misto, kde mohu predjet bezpecne ja i to svetlo. Jakmile takove misto nachazim, jiz naucenym pohybem snizuji zarazenou rychlost o dva stupne presne do urovne, pri ktere se motorka vzepne ale neustreli a dynamicky se ji zvednout otacky presne do prostoru, kde se z jinak dalkoplazove poklidne motorky zacina stavat rozervana neovladatelna bestie. V tu chvili palec prave ruky zapne znameni o zmene jizdy a s vyraznym drazdenim one bestie se raficka velmi rychle louci s parem dvou nul za jednickou a behem dvou sekund se na kratkou dobu seznamuje se ctyrkou a nulou, taktez za jednickou, to jiz v protismeru, coz staci k tomu, aby palec leve ruky zapnul opacne znameni o zmene jizdy a po rozsviceni prednich svetel predjizdene dodavky v levem zpetnem zrcatku pak i zarazeni se do spravneho pruhu a nasledne uklidneni bestie zarazenim jednoho nebo dvou dalsich stupnu a vypnutim znameni o zmene smeru jizdy opet palcem prave ruky (patent BMW). Letma kontrola praveho zpetneho zrcatka ukazuje, ze svetlo, co me pronasleduje se s timto manevrem vyporadalo stejne a oba motorkari tak mohou pokracovat vstrict dalsim kilometrum na motorkach…

Posledni a prvni den zaroven, posledni na severnim ostrove, kam se sice vratime na par hodin letecky, ale neopustime letiste a pokud trajekt dopluje tak i prvni den na jiznim ostrove, o kterem se tvrdi, ze je krasnejsi, mene lidnatejsi a s castejsimi srazky 🙁
Ale pekne poporadku. Sedime v utrobach rezave obludy, ktera spolu s nama a motorkama slupla desitku kamionu, dodavek, obytnych i osobnich vozu a jeden vlak si dala navdavkem a mirime za velmi neprizniveho pocasi do pristavu Picton, odkuz nas jeste ceka 160 km na motorkach do mesta Nelson. Protoze cesta trajektem ma trvat 3,5 hodiny a posadka kvuli pocasi nepovolila pobyt na cerstvem vzduchu, sedime uvnitr drzic se pevneho stolku, kymacime se zleva doprava a kratime si chvili psanim pro tento web (coz provozujeme na mobilech a podle toho to taky vypada :-)).
Vzhledem k tomu, ze jsme vcera nestihli vse co ma mesto Wellington v zakladni nabidce, rozhodli jsme si privstat, rychle slupnou snidani a vyrazit k lanovce do botanicke zahrady. Pokoj v hotelu jsme meli opustit v 10:00 a plan byl vstat tak, aby jsme v 6:30 byli na snidani a odtud vypalili pesky smer lanovka. Vse slo podle dratku a do okamziku, kdy se nam zdalo, ze jdeme prilis dlouho a nedalo nam to. Starsi muz ocividne pospichajici do prace se Jirkou nenachal zaskocit a na jeho otazku kudy k lanovce nam velmi ochotne vysvetlil, ze vlastne lanovku nepotrebujeme, protoze tamhle tim smerem dojdeme za 30 minut k botanicke zahrade. Jak uz je na NZ zvykem, jejich 10 minut je nasich 5 minut (ale zase je hezke ze ukazatele neuvadi fadni vzdalenost, ale cas v minutach potrebny k dosazeni cile) a stejne tak to bylo s odhadem toho mileho pana, kteremu jsme podekovali a za 15 minut stali pred branou do botanicke zahrady. Tu jsme prolitli za 15 minut (bohuzel, fakt byla nadherna) a objevili jsme se na horni stanici lanovky velmi podobne te na Petrine (akorat ze ta ma jen jednu zastavku, tato dve). Sjeli jsme tedy dolu a hned nam bylo jasno, proc jsme ji prehlidli, koncila totiz v jedne z pasazi a z ulice byla v podstate neviditelna. Po kontrole casu jsme dosli k tomu, ze mame jeste rezervu a tak jsme se vydali najit Old Goverment Buildings. Jedna se o velkolepou kamennou stavbu ve stylu italske renesance, ale ve skutecnosti je cela stavba ze dreva a dodnes se jedna o druhou nejvetsi drevenou stavbu na svete.
Pak uprk zpatky do hotelu, sbaleni kufru na motorku, tradicni odnos veci ve dvou fazich (bocni kufry a zbytek) kdy posledni faze zacinala za minutu deset – vse klaplo jak melo a to jsme po ranu naslapali pres sedm kilometru.
Problem by v tom, ze prijem na trajekt byl az od 11:45 a tak jsme meli vice jak jedna a pul hodiny okno, ve kterem nebylo nic v planu. Nakonec jsme ho vyuzili nacvikem cesty na trajekt a projizdce kolem zatoky na druhou stranu Wellingtonu (nez jsme prijeli) a prijemneho posezu na benzince ve spolecnosti teplych napoju od „Wild bean“, Milan tradicne large long black, Jiri chokolade.
Na seradiste trajektu jsme prijeli mezi prvnimi a po chvilce jsme byli vpusteni do pate z peti rad, evidentne vyhrazene motorkam. Prohlidli jsme si cekarnu spolecnosti Interislander, zbastili sendvice a vratili se k motorkam. Za chvili se do naseho pruhu zaradila Kawasaki Ninja 650, ze ktere svizne seskocil starik, ktery nam v ramci konverzace prozradil, ze je z Anglie, je mu 75 let a jezdi NZ kazdy rok (pod stan), ale ze letos asi jede naposled, protoze ho nechce vzhledem k veku nikdo pojistit – to nam spadla celist.
Pak s mirnym zpozdenim dorazil trajekt a po tom co ho opustil naklad po vlasni ose jsme za krasneho pocasi byli vpusteni dovnitr, kde nam mistni motorkar-mazak nazorne ukazal, jak si prikurtovat motorku. Pokusili jsme se o to same, o vysledku pochybuje Jirka a micha do toho neco o patku trinacteho a desitky dalsich veci, ktere jsou vsechny spatne :-P. Kdyz jsme vyjeli vytahem na palubu pro cestujici, zjistili jsme, ze pocasi se behem kurtovani motorek zmenilo a fouka silny vitr a po slunci ani pamatka. Pokracovani az po pristani, pokud se ho dockame, protoze kymaceni lodi jiz prekonalo i tu nejvetsi turbulenci kterou jsme zazili pri letu na NZ, inu i pruvodce upozornoval, ze prekonani uziny Cook Strait nezridka provazi spatne pocasi a mene odolnym lidem se dela spatne.

Je sobota velmi brzy rano a ja dokoncuji vcerejsi prispevek, drive to neslo, protoze po opusteni trajektu nebyl na nic cas…

Trajekt dorazil do malinke zatoky u mesta Picton, kde krome ctyr terminalu pro trajekty nebylo v podstate vubec nic. Kapitan trajekt bravurne otocil a nacouval s neuveritelnou presnosti do terminalu s nejvyssim pripojnym bodem, mostem mezi horni palubou, kde byli nase motorky a silnici. Jak u kazdeho pristani, at uz letadla nebo lode vsichni pasazeri az na dva propukli v silenstvi ve znameni opusteni dopravniho prostredku ihned a za kazdou cenu. Tak ze jsme z lode vyjizdeli skoro posledni, v klidku, vzdyt mame dovolenou, neni kam spechat.
Jizni ostrov na privital sedou oblohou a neprijemnym vetrem, presto jsme si po par kilometrech nemohli nevsimnou pohadkoveho udoli, kterym jsme projizdeli. Siroka jemne vlnita cesta nam umoznovala jet neustale maximalni povolenou rychlosti a uzivat si otevrenych zatacek, z obou stran se neustale stridaly obrovske vzajemne propojene kopce (jak jinak v udoli) te nejzelenejsi barvy na svete. Cim bliz jsme byli mestu Nelson, tim vice se seda obloha protrhavala, jako by nam jizni ostrov chtel ukazat, ze to s nama mysli vazne a ze se nemame sedeho obalu zaleknout. Asi 32 km pres Nelsonem uz bylo vice zapadajiciho slunce nez mraku a cesta prekonavala obrovsky kopec jak jinak nez klikatici nahoru a pak zase dolu, dalsi motonirvana. Do pristavu Nelson jsme dorazili v podvecer, kdy par mraku zakryvalo jiz velmi nizko polozene slunce, ktere se tak projevovalo jen odrazem od klidne vody more a cely zaliv, kterym jsme projizdeli pusobil az neuveritelne kycovite. Ubytovani jsme nasli bez problemu, vyrecna majitelka motelu nas zasypala stovkou informaci o okoli, pokoj opet nadstandardne veliky ze vsim vsudy (jiz nikdy vice hotel) a po rychlem vylozeni veci jsme vyrazili na veceri, ktera byla v duchu vynikajici pizzy a vina Pinot Noir, jednoho z nej z obrovskych vinic v okoli Nelsonu.

Rano v Rotorua bylo stejne jako vcera, jen jsme se po opet vydatne snidani sbalili a definitivne opustili hotel. Na vsak mesto, kde jsme pred odjezdem smer Taupo navstivili Goverment Gardens, tedy nadherny park primo ve meste, ktery drive slouzil jako lazne, dnes jsou budovy vyuzity ruzne, predevsim je zde muzeum Rotorua Museum of Art and History, budova byvalych lazni je uzavrena, ale kdysi nabizela osmdesat ctyri samostatnych koupeli…
Po rychle prohlidce parku jsme definitivne opustili mesto Rotorua a vydali se na jen 80 km dlouhou cestu do mesta Taupo. Pocasi nam moc nepralo, bylo velmi promenlive a ze zatazene oblohy na nas obcas neco kaplo. Vedomi si kratke cesty, hledali jsme jak cestu natahnout. V planu bylo Wai-O-Tapu, ale pred nim jsme narazili na odbocku do Waimangu Thermal Valley. Sice jsme ji minuli, ale po kratke porade v levem odstavnem pruhu jsme nasli misto, kde se otocit a vratili jsme se k odbocce. Po dalsich sesti kilometrech pekne, uzke a klikate cesty se pred nami objevilo nevelke parkoviste, ze ktereho vedla drevena lavka s vyhledem na udoli, ktera parkoviste spojovala s velkou „chatou“, ze ktere zacinala trasa do jednoho z nejmladsich, nejrozsahlejsich a nejzelenejsich udoli s horkymi mineralnimi prameny na NZ.
Pokazde, kdyz jsme si kupovali listky, ptali se nas prodavajici, odkud jsme, bez jakehokoliv efektu. Az tady nam doslo, proc to delaji. Kdyz jsme na otazku „Where are you from ?“ mile pani v pokladne odpovedeli, sehla se skoro az k zemi, zasmatrala pod kasou a s milym usmevem vytahla cesky preklad pruvodce trasou, coz nas velmi prijemne prekvapilo, podobne jako par dnu zpet chlapek u benzinky, ktery rikal, ze zna jednoho cecha z afriky, ktery tvrdi, ze ceskoslovensko neni cesi a slovaci ale cesi, moravaci a slovaci a kdyz jsme ho ujistili ze jsme moravaci, konkretne z Brna, tak nam rekl, ze v Brne si koupil dve lovecke pusky…
Zpet do udoli, cela trasa byla cca. 4 km a dobre schudna, tak ze jsme se neprevlekali a v motorkarskem vyrazili na turu. Bylo nam jasne, ze to bude na stejne tema jako predchozi setkani se sirou, ale po kratkem pochodu se pred nami otevrelo pomerne velke udoli, kteremu dominovalo jezero v krateru o prumeru 100 metru, ze ktereho, jak jinak, stoupala para, uz proto ze se jedna o nejvetsi horky pramen na svete. V kontrastu s okolni klidnou, zelenou prirodou vypadalo jezero jak z jine planety, opet ohromujici. A dalsi a dalsi varici tunky, ricky a jezirka nasledovala, to vse ve velmi podmanive prirode. Na konci udoli jsme dosli k jezeru, kde trasa koncila a odkud nas zpet na zacatek odvezl autobus po ceste velmi podobne te z Jurskeho parku.
Zamirili jsme dale na nemeckych strojich (diky kterym nas casto povazuji za nemce) smer Taupo a hledali odbocku na vyhlaseny Wai-O-Tapu Thermal Wonderland. Ta se minout nedala a zanedlouho jsme stali na pocatku posledni trasy po „vonavych“ prirodnich ukazech. Opet se jednalo o variaci na dane tema a opet to bylo jine a nektere z tamnich prirodnich ukazu nam opet vyrazili dech. Barevnost jezer a kaskad vzniklych tekouci vodou s mineraly byla neuveritelna, zluta (sira) stridala purpurovou (mangan) a zelenou (arsen) v ruzne silnych a vyraznych prechodech, vyhlaseny Champagne Pool, tedy jezirko v krateru s okraji v barve sampanskeho bylo i pres nevlidne pocasi monstrozni. Kdyz jsme kolem jeho okraje prochazeli, zahalilo nas do hustych mracen horke pary, ktera stoupala do vysky nekolika metru. Z vetsi dalky to pak vypadalo jak vrch obrovskeho kotle s varici vodou. Waiotapu nam nabidlo vse co jsme jiz videli (krome gejziru, ktery je tady aktivni jen v 10:15, protoze byl upraven lidskym zasahem a stejne neda vic jak 10 metru), ale opet trochu jinak, kratery z vrouci bahnem byly obrovske, barvy jezirek uzasne, cesty mezi jednotlivymi ukazy zajimave. Navstevou Waiotapu jsme se rozloucili s geotermalni aktivitou a vyrazili smer Taupo.
O Taupo toho neni treba moc psat, protoze je to zrejme mlade mesto, vznikle v duchu americkych mest, downtown, oblast bydleni a na okrajich vetsi firmy, prodejny aut apod. Proste nezajimave mesto, s jedinym plusem a to s velkym krasnym jezerem Lake Taupo, nad kterym se v dalce tyci snehem pokryta neaktivni sopka.
Vlastne jeste jedno plus Taupo melo a to ubytovani. Motel byl prijemny, celkem prostorny, zakladni vybaveni zehlicka, zehlici prkno, fen, mikrovlnka, varna konvice, sklenky, hrnicky, kava a caj jak je na celem NZ zvykem v motelech a hotelech samozrejme nechybely a hlavne tu byl internet (jak je v motelech zvykem zdarma, hotely z vas sedrou kuzi). A kdyz se rano vyjasnilo, byl od motelu ten prekrasny pohled na sopku za jezerem. Ale to uz patri do dalsiho dne…

Rano jsme natesene brzo vstavali na dalsi pout. Kdyz jsme vyjeli, pocasi nebylo motorkarsky nakloneno, stale jemne poprchavalo a tak doslo na vyhrivane rukojeti. Cekala nas prvni delsi trasa, ktera merila necelych 300km. Po par hodinach jizdy se do nasich nosnich direk dostava vune zkazenych vajec, neklamny to znak bliziciho se mesta Rotorua. Nase pokoje v hotelu Ibis jeste nebyli pripraveny tak jsme se zajeli podivat kde jsou mistni atrakce typu Hells Gate. Po hodince jsme se vratili zpet do hotelu, kde uz jsme se mohli ubytovat. Nejenom jizdou na motorce a kochanim ziv je clovek a vydali jsme se hledat jidlu mista zaslibena a to restaurace. Vybrali jsme Stonegril, kde byla podle nas nejsympatictejsi obsluha. Po objednani jehneciho masa nam donesli zhavy kamen a flakotu syroveho masa, po uvodni instruktazi jsme si zacali roznit sami. Jak jednoduse propecenost masa prehodit na hosta. Nicmene jehneci s nejakou zahadnou zeleneamarounovou omackou bylo vynikajici. Jeste byl nejaky cas a sli jsme se projit do mestskeho parku, kde jsme se setkali tvari v tvar mocne prirode. Bylo tam nekolik jezirek, ze kterych unikala para. V podvecernim seru cela scena vypadala demonicky a ve vzduchu vsude pritomna sira. Misto bylo idealni ke vlozeni druhe boty ze serie nasich ctyr travel bugu. Prvni byla umistena na plazi Cathedral Cove, cimz jsme splnili zavazek dvou botek na severnim ostrove. Cestou zpet jsme se stavili v utulne hospudce a slo se na kute.