Výstav označovaných Expo je více typů. Expo může být světové, specializované nebo zemědělské. První skutečně světová výstava se konala v roce 1791 v Praze v Klementinu, ale za první světové Expo je považována světová výstava, která se konala v roce 1851 v londýnském Hyde parku. Od té doby se konalo Expo 36 krát včetně toho současného. Od roku 1995 se ustálila pravidelnost konání v intervalu pěti let a doba trvání je v rozsahu tří až šesti měsíců. V minulosti Japonsko Expo již hostilo, v roce 1970 v Ósace, v roce 2005 zavítalo Expo do města Nagoya a letos se vrátilo do Ósaky.
Hlavním místem konání Expa 2025 je oblast o rozloze 155 hektarů nacházející se na uměle vybudovaném ostrově Jumešima ve čtvrti Konohana-ku v Ósace. Kolem jednotlivých pavilonů navrhl japonský architekt Sou Fudžimoto postavit Grand Ring, něco jako obrovský kruh, vytvořený ze dřeva za použití tradičního truhlářství, který pokrývá plochu 61 035 metrů čtverečních, a jedná se tedy o největší dřevěnou stavbu na světě. Na vrcholu kruhu se nachází 2 025 metrů dlouhá cesta zvaná „Skywalk“ s pěti eskalátory a šesti výtahy, které k ní poskytují přístup. Předpoklad, že výstavu navštíví za šest měsíců 28 milionu návštěvníků, si vynutil prodloužení metra na lince Chuo Line o 3,2 kilometru s využitím již existujícího tunelu Jumesaki. Slavnostní zahájení výstavy Expo 2025 proběhlo 12. dubna 2025 za účasti japonského premiéra, císaře, císařovny i korunního prince a 1 300 zástupců zúčastněných zemí.
A dnes, 21. 5. 2025 nastal ten den, kdy bude Expo 2025 poctěno zvláštní delegací z Brna. No tak asi na nás nikdo nečeká, ale pro nás je to velký den, protože jsme nikdy Expo nenavštívili a popravdě jsme ani neměli představu, do čeho jdeme. Tak si pojďme shrnout, jak naše návštěva vlastně dopadla.
Tradičně vydatně posilněni vynikající snídaní, vyrážíme z hotelu a po pár metrech sestupujeme na linku metra Yotsubashi, kterou jedeme jen jednu zastávku, na které přesedáme na linku Chuo Line a jedeme na nově postavenou konečnou. Už při přestupu je jasné, že se na výstavu chystá více lidí, protože při nastupování do vozu nás proud lidí rozdělí a přeplněnost vagónu nám nedovolí se k sobě přiblížit, tak těch šest stanic jedeme v sardinkovém módu, až nakonec všichni cestující vystoupí na konečné. Ta je naštěstí pojata velkolepě, tak že se dav hrne poměrně širokým tunelem, který vyústí na opravdu obrovské prostranství, kde se za pomoci místních činovníků a natažených pásek reguluje proud davu směrem ke vstupu na výstavu. Prodej lístků byl chytře odstupňován na hodinu příchodu, a tak jsou návštěvníci řazeni do ohrad podle vstupu. My máme vstup na 9:00 a je půl desáté, tak že spolu s ostatními opozdilci nejsme potupně uzavřeni v ohradě, ale naopak naháněni ke vstupním branám. Těch je opravdu mnoho, 20, možná více, a tvoří se před nimi řady čekajících na odbavení. Po pěti minutách přicházíme na řadu, vše co máme s sebou vysypeme do připravených plastových boxů, které míří pod skener, a my přes skenovací bránu projdeme. Když nám nic v zavazadlech nenajdou, pobereme vše zkontrolované a následuje kontrola vstupenek. Ukazujeme QR kódy okopírované z aplikace, přes kterou jsme si lístky koupili, vše funguje bez problémů, a tak jsme vpuštěni na výstaviště.
Jsme na Expu. Dokázali jsme to. Míříme od vstupu k vnější straně Grand Ringu a žasneme nad jeho velikostí i provedením. Maki v informačním centru kupuje průvodce s klasickou rozkládací mapou, ať se orientujeme, a spolu s další tisícovkou návštěvníků vstupujeme dovnitř dřevěného kruhu a spatřujeme první obrovské domy jednotlivých států. Netrpělivě vystojíme krátkou frontu a jsme v prvním domě, Malajsie. Vystoupíme po obvodu budovy do prvního patra a procházíme celou velmi vkusnou instalaci, představující zemi. Zastavujeme se u obrovského 3D modelu Kuala Lumpur, kde jsou světelně vypíchnuty nejznámější budovy, které máme ještě v živé paměti. Možnost vyjít na střechu si necháme ujít a kolem kmene obrovského umělého stromu, jehož listy stvořili různí umělci, scházíme do navalprachyšopu, přes který se dostaneme ven.
Jsme nadšeni, a tak bez rozmyslu stojíme ve frontě na návštěvu domu Filipín. Asi po pěti minutách jsme v malé skupince vpuštěni dovnitř, kde nás krátce přivítají, poslechneme si úvodní proslov a pokračujeme do útrob instalace. Vše je pěkně nasvícené a popisuje zemi po všech stránkách. Maki křepčí před obrovskou multimediální zdí, která stínuje postavy před ní, a to pomocí roztomilých postaviček stvořených zřejmě z listí a všichni se tam kroutí, rozhazují ruce a řehtají se. Pak pár dalších osvětlených zdí plných informací, hraje hudba, je to prima a nakonec, jak jinak, končíme v navalprachyšopu, kde necháme pár jenů a jsme zpátky venku.
A takhle by se dalo pokračovat procházením všech instalací všech zemí. Nutno podotknout, že hodně zemí má prezentaci společně v jednom z domů, zvláště africké země, ale třeba z Evropy společně vystavují severské státy, nebo Litva a Lotyšsko sdíli jeden dům. I tak nám dochází, že nebude v našich silách projít domy všech států, a bude nutné si vybírat. Navíc do některých domů je třeba mít objednaný vstup. Navíc se výstaviště neustále plní dalšími návštěvníky a délka front úměrně s počtem návštěvníků narůstá.
Tak jdeme primárně navštívit prezentaci naší malé zemičky. Po pravdě, jsme zklamáni, protože prezentace Českého domu v televizi i na obrázcích slibovala velký dům ze dřeva a čistého skla, ale dům tak velký zase není a sklo evidentně nikdo nečistí a vypadá dost omšele. Těšíme se na Plzeň, ale do skla jen uvnitř, a fronta není zrovna malá, a u okénka jen do plastu. Tedy napřed do jiného okénka objednat a zaplatit a pak do dalšího okénka, kde vám to pivo načepují. Obsluha je čistě japonského původu, aspoň že to pivo je naučili točit. Srkáme pivo a pozorujeme na nedaleké vodní ploše vodotrysk, který reaguje na nějaké klavírní sólo z reproduktorů, vypadá to efektně. Jdeme vyhodit kelímky zpátky k pavilonu a všimneme si, že fronta do restaurace zmizela, tak jdeme ke vstupu a za pár minut nás přivítá japonka slovy “Dobrý den” a usadí nás. Tak si objednáme dvě hladinky do skla a dáme si místní variaci na knedlo, zelo, vepřo/kachnu. Něco jako zelí s masem v knedlíku. Pivo nemělo chybu, jídlo bylo dost kořeněné, tipujeme moc tymiánu a hlavně slané. Ale restaurace praská ve švech a všichni cizinci si pochutnávají, protože nemají šajn, jak to chutnat má. Po jídle zkontrolujeme frontu na prohlídku, a ta se ještě zvětšila, tak to vzdáváme.
Pokračujeme kolem zatím zavřeného domu Malty, domu severských států a Turkmenistánu a stoupneme si do fronty na prohlídku prezentace Bahrajnu. Fronta není malá, slunce praží a čekání se prodlužuje. Po půl hodině jsme ve skupině 25 lidí vpuštěni dovnitř, kde máme dvě krátké zastávky s výkladem a dále pokračujeme prezentací zaměřenou na všechny vjemy. Tak saháme na co se dá, čicháme k baňkám s vůni oleje, benzínu, různých kovů a dokonce i peněz. Z vrchního patra dřevěné budovy Bahrajnu, a později i z venku, fotíme Les civilizací, další český počin, který je tvořen z šesti a půl tisíce let starých dubů, které byly nedávno objeveny ukryté v zemi. Prohlížíme si další exponáty, včetně helmy Oscara Piastriho z letošní F1 velké ceny Bahrajnu, až skončíme víte kde. Abychom si užili i chuťového vjemu, necháváme si udělat ledovou kávu a dáváme se do řeči s urostlým chlapíkem v totálně propocené košili, který nám kávu připravuje. Ten nám sdělí, že nejlepší pivo na celém výstavišti je to naše, jak jinak, a že máme rozhodně navštívit prezentaci Kuvajtu. A jsme zase venku a to jsme ještě netušili, že to byl poslední navštívený dům. Zkusíme navštívit doporučený Kuvajt, ale fronta je tak dlouhá, že jen představa toho stání pod sluncem je bolestivá.
Pobyt na slunci už je fakt dost nepříjemný, je nesnesitelné vedro, tak padne rozhodnutí, nechat se jezdícími schody vyvézt na vršek Grand Ringu, kde snad bude trochu více foukat. A ten efekt to skutečně má. Jdeme po stezce na západní stranu výstaviště, protože chceme na další doporučení navštívit dům Austrálie. Když jsme přišli na výstaviště, tak se po stezkách na Grand Ringu pohybovaly ojedinělé postavy, nyní zde doslova proudí davy lidí, včetně nepočítaně školních tříd, a dle uniforem i různých škol, až to vypadá, že sem navezla všechny školáky minimálně jedna celá prefektura. Ten počet lidí začíná být doslova šílený. Když sjedeme z kruhu dolů, je až nemožné se mezi návštěvníky někam dostat, ale nakonec se nám povede najít vstup do domu Austrálie. Na tom je jen cedule, že dnes už jen pro ty, co mají rezervaci. V zásadě je situace taková, že bez rezervace už je jen šance stát v minimálně hodinové frontě bez ohledu na to, který stát vás zaujal. Jdeme ještě k západní bráně, zvěčnit obrovského robota a máme toho dost. Tím pro nás Expo končí, ale musíme ještě celé výstaviště přejít na východní bránu, protože jen z té nám jede metro. A tak se znovu plahočíme před davy návštěvníků, školáků k východu, až se nám podaří dostat do metra, chytit zrovna odjezd a rychle odsud zmizet.
Teď si asi říkáte, to jsou paka, tak když něco chtěli vidět, tak proč si to dopředu nerezervovali, když věděli, kdy tam budou. Správná úvaha, ale bohužel to tak nefunguje. Můžete si za nemalý poplatek zažádat o rezervaci, ale vzhledem k tomu, že poptávka je příliš velká, bude vaše poptávka spolu s dalšími losována a můžete, ale také nemusíte, být na daný den vylosováni. V rámci naší vstupenky byli tři losování zdarma a kromě jednoho vystoupení, o které jsme zájem neměli, žádný los nevyšel. Prostě jak říká poručík z Černých baronů, lidí je na světě jako sraček. Ani kdyby denní návštěvnost regulovali na polovinu, tak by to nepomohlo. Optimální by bylo tak na desetinu, pak by byla šance, že se někam dostanete. Ale když za každou cenu chcete mít za šest měsíců 28 milionů návštěvníků, musíte tam denně dostat bezmála 160 tisíc lidí, a na to ty atrakce nejsou dimenzovány. Byl to zážitek, být tam a něco málo vidět, je to velkolepé, ale na druhé straně jsme ani jeden nezažili akci, kde by bylo takové množství lidí a ve výsledku, spolu se vzpomínkou na nepříliš vydařené jídlo v Českém domě, to bylo celé tak trochu zklamání. Expo jsme zažili, nikdy více.
Naprosto vyprahlí, zpocení a zničení jsme se vrátili na hotel, dali se dohromady, naházeli špinavé prádlo do batohů a vyrazili do nedaleké veřejné prádelny. Chvíli jsme studovali, jak to funguje, něco i přes překladač, až nám byl princip jasný. Naplnili jsme buben prádlem, vhodili 400 jenů, zvolili jemné praní a hotovo. Máme 28 minut, tak jdeme nakoupit do obchodu vedle hotelu jídlo a pití, to hodíme na hotel a vrátíme se do prádelny chvíli před tím, než dopereme. Pak vše do sušičky, kde je obsluha ještě jednodušší, za 100 jenů 10 minut sušení. Za dvacet minut a o dvě stoky jenů lehčí si odnášíme dva batohy vypraného suchého prádla. Po přepočtu vypráno a usušeno za necelou stovku, včetně pracího prostředku, který si pračka dávkovala sama. Na hotelu hodujeme a pak zaslouženě odpočíváme.
Nejnovější komentáře