Po včerejším zážitku jsme se rozhodli opustit město a zamířit do přírody, tedy konkrétně do veřejného parku Nara, pojmenovaného podle stejnojmenného hlavního města stejnojmenné prefektury. Že se nezbavíme lidí, jsme tušili, ale že jich bude zase taková nálož jsme nečekali. No zpět ke městu. Město Nara bylo bezmála 100 let hlavním městem Japonska (od roku 708) a v té době bylo stavěno podle vzoru Čchang-anu, hlavního města dynastie Tchang. Pak se stalo hlavním městem Japonska Kjóto a stavby nebyly dále využívány. Přesto, nebo právě proto se některé dochovaly, a v roce 1998 byly zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO. Díky velkému množství památek se Nara stala magnetem pro turisty.
Symbolem města se stali jelínci sika, kteří se volně pohybují mezi chrámy a svatyněmi a loudí na turistech jídlo. Jelínci jsou totiž v šintoismu považováni za symbolické poslíčky bohů. S těmi jelínky sika (z japonského označení jelena shika), je to vážné zajímavý příběh, jak s jejich ochranou, tak s jejich chovem, více třeba na wikipedii. Vypíchnu jen jediné, že na základě výzkumu genotypů populací těchto jelenů z roku 2023, bylo dokázáno, že genetická diferenciace jelenů z parku Nara od populace stejného druhu jelenů na poloostrově Kii, proběhla přibližně před 1400 lety, což je geneticky blízké roku 768. Jednodušeji řečeno, výsledky tohoto výzkumu potvrzují, že Japonci chrání jeleny v oblasti Nara již více než 1000 let.
To by na úvod stačilo, i když by se o městu Nara i jelíncích sika dalo napsat o hodně víc, teď k průběhu dne. Klasika, snídaně, pak na metro jednu zastávku na stanici Namba, ze které jsme šli pár minut na vlakovou stanici Osaka-Namba, stále v podzemí. Místenky Maki koupila včera večer, bylo třeba jen koupit jízdenky. Chvíli jsme bojovali s automatem, až nám na pomoc přišla místní zaměstnankyně (pomoc je k dispozici u všech automatů na všech stanicích, což je super), a když jsme s ní probrali o co nám jde, výsledkem bylo, že si jízdenky kupovat nemusíme a můžeme použít naše ICOCA karty. Tedy jen si u turniketů pípnout a tím pádem máme jízdenky. Nástupiště jsme zmákli bez problémů, a v 9:50 vlak vyrazil směr Nara. Vlak postupně vyjel z podzemí a za půl hodiny v něm zase zmizel, a my vystoupili, spolu s další stovkou turistů, na nádraží v Nara. Park Nara je asi deset minut od nádraží, tedy z budovy nádraží proudí davy lidí jedním směrem, a po pár minutách už naráží na prodejce jeleních krekrů a na vlastní jelínky sika. Ti zvláště po ránu žebrají jídlo (odpoledne už jen leží a mají dost), a protože jsou léty naučeni, tak když se před nimi pokloníte, pokloní se také, a pak očekávají jídlo. Tím se samozřejmě baví všichni, turistů jsou mraky, jelínků desítky, všichni se fotí, jak krmí jeleny, ucpou chodníky, do toho všudypřítomné jelení bobky, prostě paráda. Po překonání prvního setkání s jelínky, oni jsou stejně v celém parku, je tu konečně park Nara.
Park byl založen v roce 1880 a jedná se o jeden z nejstarších parků v Japonsku. I s areály svatyň, chrámů a Národního muzea se rozkládá na ploše 660 hektarů. V této oblasti se nachází památky světového dědictví, stejně jako řada národních pokladů, významných kulturních statků a přírodních památek určených japonskou vládou. Vzhledem k rozloze parku je jasné, že není v lidských silách celý park projít za jeden den, ale i tak se dá stihnout hodně, tak si pojďme shrnout, co jsme během návštěvy viděli.
Hned ze začátku nejdeme s hlavním proudem návštěvníků a míříme na samotný jih parku, kde je k vidění Ukimido Pavilion. Tento šestiboký dřevěný pavilon jakoby se vznášel na vodách rybníka Sagiike. Byl postaven v roce 1916 a jeho střecha z cypřišové kůry z něj dělá vynikající příklad tradiční japonské architektury. Vypadá sice trochu opotřebovaně, ale věříme, že na jaře, když po dřevěném mostě přejdete doprostřed rybníku, a zrovna rozkvétají všude kolem sakury, může být výhled dechberoucí. Hned za rybníkem narážíme na japonskou zahradu z roku 2020, která je zdarma přístupná veřejnosti. Její název je Yugayamaenchi a jedná se o zahradu s čajovnou, bambusovým lesem a jezírkem. Čajovna byla zpřístupněna, tak jsme mohli dovnitř prohlédnout si interiér, čaj se zrovna nepodával. Zahrada má nádhernou atmosféru a není zde mnoho návštěvníků.
Pokračovali jsme východním směrem do svatyně Kasuga. Cesta k ní byla lemována kamennými lucernami, kterých je v okolí svatyně přes dva tisíce. Protože přes noc pršelo, byla cesta lehce blátivá, ale nic, co by se nedalo přejít. Samozřejmostí byli všudypřítomní jelínci sika a turisté, kterých rapidně přibývalo, jak jsme se ke svatyni blížili. Minuli jsme vstup do botanické zahrady, protože chceme vidět více staveb než rostlin, a po projití tradiční bránou jsme stáli před svatyní Kasuga Taisha, postavenou v roce 768 na pokyn císařovny Šótoku. Tak konečně něco, co se nepostavilo v minulém století. A je fakt nádherná, má střechy v čínském stylu a červenou, zlatou a rumělkovou výzdobu. A všude jsou rozvěšené bronzové lucerny, které musí při zde pořádaných festivalech nádherně zářit. V rámci prohlídky zavítáme do zatemněné části svatyně, kde je pár luceren rozsvícených pro představu. Zatímco je docela běžné, že japonské svatyně ctí jedno nebo dvě božstva, Kasuga Taisha ctí čtyři z nich, včetně božstev z Kašimy (prefektura Saga), Katori (prefektura Čiba) a Hiraoky (Ósaka), i proto je svatyně považována za jedno z nejposvátnějších míst v celém Japonsku.
Pokračujeme ke komplexu Nigatsu-dó (Síň druhého měsíce), který je součástí chrámu Tódai-dži, k tomu ještě dojdeme, a kromě specifické síně s názvem Nigatsu-dó zahrnuje několik dalších budov. Komplex byl založen v roce 752 a vydržel poměrně dlouho, až do roku 1667, kdy byl hlavní chrám se síní zničen v důsledku požáru. Poté, co požár zničil hlavní chrámovou stavbu, byly zahájeny práce na obnově chrámu, které byly dokončeny v roce 1669. Současná hlavní síň Nigatsu-dó je prohlášena za národní poklad.
Slunce si dnes doslova užívá a nám z neustálého chození a vedra dochází síly. Ale je nutné navštívit to nejvíc, co park Nara nabízí. Chrám Tódai-dži, který vám prostě svou velikostí vyrazí dech a aby ne, jedná se o největší dřevěnou budovu na světě. Když dech naberete a koupíte si vstupenky, je vám umožněno do chrámu vstoupit přes obrovské dveře a to, co se před vámi objeví, vám vyrazí dech podruhé. Celá ta obrovská stavba poskytuje přístřeší bronzové soše sedícího Buddhy Vairóčana, v Japonsku známého jako Daibucu. Základní míry sochy jsou 15 metrů výška a váha 500 tun. O chrámu i soše je toho hodně zajímavého ke čtení, nebudu to sem přepisovat. Naprosto ohromující zážitek.
Zcela vysíleni dojdeme zpět k nádraží, v přilehlé restauraci si dáme, jak jinak, Buddha ramen a posilněni jdeme na vlak, stejně jako tisíce turistů v odpoledních hodinách. Vlak není sice narvaný úplně, ale není si kam sednout, a tak je těch třicet minut jízdy do Ósaky docela utrpení, nohy už docela bolí. Nakonec dorazíme k hotelu, vezmeme to přes náš čím dál tím více oblíbený obchod Aeon Food Style a nakoupíme si sushi a jiné pochutiny a zbytek dne odpočíváme a plánujeme zítřejší výlet.
Nejnovější komentáře