Tak dnes snad ten relax, konečně. Vyspáváme, protože dnes nás čeká “jen” přesun do Kjóta. Po snídani ještě lenošíme na hotelovém pokoji a nikam nespěcháme, check-out je až v 11:00. Od rána vydatný déšť, první za celý pobyt, nám také nedává důvod ke spěchu, ale nakonec dobalíme, rozloučíme se s hotelem a tlačíme kufry směr červená linka Midosuji. Odtud pár stanic na Umeda station, od které je kousek vlakové nádraží Osaka-Umeda. Zde chytáme první vlak směr Kjóto a po hodině klimbání se probouzíme a vystupujeme na stanici Kjóto Karasuma. Chyba, měli jsme jet vlakem ještě jednu stanici, takhle to do hotelu místo půl kilometru máme něco přes jeden kilometr. Plahočíme se s kufry v dešti, ulice plné lidí. Déšť je sice vytrvalý, ale mírný, a lehce promočeni dorazíme do hotelu kolem jedné hodiny. Tak že nás ještě neubytují, jen nám schovají kufry a vykopnou nás zpátky do deště. Vybíráme nejbližší atrakci a vyrážíme na půl kilometrový pochod v dešti.
Dorazíme k Samurai Ninja muzeu, a máme štěstí, chytneme začátek prohlídky. Ve skupině asi 30 lidí procházíme jednotlivé expozice a šikovná místní průvodkyně Rika nám skvělou angličtinou líčí historii samurajů a ninjů. Občas svěří obecenstvu lehký meč, palnou zbraň nebo válečnou helmu, tu a tam upozorní na zajímavý exponát, pak nám prozradí, že má v předcích linii samurajů a nakonec ještě moderuje kurz házení šurikenem. Ty pravé nám samozřejmě nesvěří, máme jen gumové, které házíme na terče proti stěnám z polystyrenu. V rámci soutěžení se probojuji mezi čtyři nejlepší, ale ve finále mi i přes dobrou trefu šuriken vypadne z terče, a tak nevyhrávám hlavní a jedinou cenu, plastový šuriken. Tímto zklamáním prohlídka končí, odměníme Riku bouřlivým potleskem a pak následuje víte co. Tentokrát neutratíme nic. Rozhodneme se vrátit k hotelu a najít nějakou restauraci, abychom naplnili žaludky, a v dešti zabili dlouhé minuty, chybějící k času ubytování. Moc se s tím nepáráme a vlezeme do nejbližší provozovny, kde nám překladač odmítá přeložit cokoliv z japonštiny. Tak zjišťujeme, že to není japonština, ale korejština, a že jsme v korejské restauraci. Proč ne, objednáváme si doporučenou obědovou nabídku a hodujeme. Po zaplacení přejdeme kousek do hotelu, kde se konečně ubytujeme, zbavíme se mokrých částí oděvu, a hodinku si orazíme.
Po hodině, ačkoliv se nám vůbec nechce z polohy ležmo, musíme zpět do deště, tentokrát již vybavení nepromokavou bundou a impregnovanou obuví. Včera se nám podařil husarský kousek, vědomi si toho, že má dnes celý den pršet, objednali jsme na půl šestou 1,5 hodinou přednášku o nihonshu (byla k dispozici poslední dvě místa), tedy nápoji z rýže, kterému se u nás říká saké. Sake, krátce, v japonštině, znamená jakýkoliv alkoholický nápoj, i když se ujalo japan sake, jako další možný název nihonshu. Musíme půl kilometru v dešti na vlak, bohužel nechytneme rychlejší spoj, tedy ten co vynechává fůru stanic, tak že si vyžereme stanice a místo 15 minut jedeme přes půl hodiny. Máme ale dost velkou rezervu, tak si cestu vlastně užíváme a na konec vystupujeme na stanici Chushojima. Ta je v okouzlující tradiční čtvrti Fušimi, ve které se nachází téměř 40 “pivovarů” nihonshu. Déšť neustává, a tak jdeme půl kilometru velmi rychle a u adresy uvedené na objednávce nás už ve dveřích vítá pan Kotato z Kyoto Insider Sake Experience. Jsme první mezi hosty na 17:30, tak si vybíráme ta nejlepší místa a probíráme s naším hostitelem, kde všude u nás v Česku byl, a kde jsme byli my v rámci cestě po Japonsku. Postupně se nevelká místnost pro přednášku, spojenou s ochutnávkou a párování s jídlem, plní a nakonec tam kromě nás sedí dvě kanaďanky a tucet američanů.
Napřed se začíná s výrobním procesem (který je velmi podobný s pivem), pak jsme seznámeni s druhy a poddruhy nihonshu. Následuje kurz, jak z nápisů na japonské láhvi určit kvalitu, druh a případně poddruh nihonshu. Pak nám obsluha roznosí šest velkých panáků saké a následuje ochutnávání s výkladem. Upijíme jen trochu, aby nám zbylo na druhou část, tedy párování s jídlem. Dostáváme i sedmý panák vychlazené verze nepasterizované varianty nápoje a přecházíme k párování s jídlem. Každý dostane dělený talíř s různými pochoutkami, které po zkonzumování zapíjíme druhou polovičkou panáků. Jako desert vyfasujeme zmrzlinu s čím jiným než s nihonshu, a na rozloučenou si můžeme koupit libovolné nihonshu z těch, které jsme právě probrali a ochutnali. Byl to skvělý zážitek, který nám, ale hodně, rozšířil obzory o tom, čemu se u nás chybně říká saké.
S jednou zakoupenou lahví nihonshu, určenou k sushi, se loučíme a jdeme zpátky na vlak. Chytáme tu rychlejší verzi místního couráku, a tak jsme zpět na stanici kousek od hotelu za čtvrt hodiny. A déšť neustává. Naštěstí máme hotel v oblasti s ulicemi, které jsou zastřešené (stejně jako jiné nákupní ulice v jiných městech), tak že se nám daří tolik nemoknout. V seven eleven nakoupíme nějaké jídlo a pití na večer a jdeme se zbavit mokrých bund do hotelu. Dnes jen něco před deset tisíc kroků, tak že pohoda, zítra se snad počasí umoudří a my budeme moct prozkoumat Kjóto.
Nejnovější komentáře