Dnešek jsme se rozhodli věnovat Tokiu, resp. nakupování a obchodům v Tokiu. Ne, že bysme chtěli zkoupit celé Tokio, mně osobně tu nic za útratu nestojí, ale spíše navnímat, jak to tu chodí, jaké zboží a kde se nabízí. Aby to nebylo tak fádní, ráno po snídani jsme sice vyrazili do obvodu Shibuya, ale naše první kroky z metra nevedli za nákupy, ale na vyhlídku Shibuya sky, která je na střeše mrakodrapu Shibuya Scramble Square, napojeného na snad prý nejvytíženější vlakovou stanici světa Shibuya. Jako cvrkot tam byl veliký i díky tomu, že se celá oblast v rámci několika letého plánu přestavuje, a přestavba má být ukončena v roce 2035.
Zpět k výhledu z výšky 229 metrů, kam jsme se dostali výtahem (na den dopředu zamluvené vstupenky) a zbytek jezdícími schody, které jsou otevřené po obvodu budovy. Počasí nám přálo, a tak jsme měli další parádní výhled na Tokio a hlavně celou oblast Shibuya, včetně ikonického a prý na světě nejrušnějšího přechodu, podle kterého se to tu vše jmenuje, tedy Shibuya Scramble Crossing. Po návratu z vyhlídky na zem jsme si přechod osobně prošli a musíme konstatovat, že jsme čekali něco o mnoho rozsáhlejšího. Možná za to může probíhající přestavba, ale přechod nám připadal docela malý a nezajímavý. Na různá doporučení jsme pohled na přechod zkontrolovali ze Starbucksu, který sídlí v jedné budov kolem přechodu v 1. patře, ale ani to náš názor nezměnilo.
Prošli jsme pár ryze obchodních uliček v okolí přechodu a pak naše kroky zamířili do vyhlášeného obchodního domu, který je součástí řetězce diskontních obchodů, Don Qujiote Co. Obchodní dům vezmeme přes výtah z vrchního patra, a postupně scházíme dolů a prohlížíme si nabídku, vyhýbáme se nespočtu zákazníků, žasneme nad nabídkou a výrobky, na které u nás nejsme zvyklí, až se nakonec s pár cetkami ocitáme zpět před obchodním domem. To se nedá popsat, to je potřeba zažít. A my to máme za sebou a je čas oběda, tak toho využíváme a najdeme restauraci s čepovaným pivem a s jídlem, se kterým jsme ještě neměli tu čest. Dáváme si curry & hayashi a omelet rice, oboje v zásadě stejné, postavené na rýži, hovězím na curry a hovězim na černém pivu, v případě omelety doplněno právě tou omeletou.
Po výtečném obědě padne rozhodnutí navštívit docela zvláštní showroom značky Nissan, Crossing Cafe, který se nachází ve čtvrti Ginza. Pomocí stejnojmenné linky se tedy přesouváme na stanici Ginza, kde vystupujeme a po pár metrech máme showroom před sebou. Není to nic velkého, v přízemí se kromě jednoho konvenčního vozu nachází prototyp trochu připomínající typ GT-R a pak otáčející se formule Nissan, nápadně podobná formuli ze světové serie F1. V Japonsku se totiž jezdí série Super Formula Championship a její vozy jsou konstrukčně hodně podobné současným monopostům F1. O patro výše je pak k vidění Nissan Fairlady, u nás známý jako typ Z, konkrétně RZ34 a pak úchvatný typ GT-R v provedení Nismo. Místní dohlížeč se s námi dá do řeči a probereme výkony, ovladatelnost a jeho nabídku se posadit dovnitř s díky odmítneme, naše srdce bije pro jinou japonskou značku. Součástí druhého patra je i prodej Nissan a Nismo merche a kavárna, kde vám na ty posh kávičky s pěnou vytvoří obrázek jednoho z legendárních vozů dle výběru, Maki si vybrala Fairlady z roku 1973, já buď čistá káva nebo nic, tak že bez obrázku.
Crossing cafe sídlí na ulici, která je přímo posetá drahými a značkovými obchody, které prolézat nemáme zájem. Ale nakonec tu přece jen jeden obchod navštívíme, jakýsi obchod s obuví Tiger, kde nám ale vysvětlí, že obchod co skutečně hledáme je o pár bloků dále. Tak se přesouváme a už už vstupujeme do Onitsuka Tiger, když nás místní zaměstnanec zastaví s tím, že je třeba počkat a ukáže na nemalou řadu čekajících zájemců. Tak na to se můžu, koukám na Maki a asi nemůžu. A tak se vystojí fronta a jsme vpuštěni do obchodu, kde vládne chaos a já nechápu, jak si tam někdo může něco objednat a snad i vyzkoušet. Ale jsem ujištěn, že to bude jen chvilka, tak jdu čekat ven, abych ten přetlak boty chtivých lidí na malém prostoru trochu uvolnil. Chvilka trval jen dvacet minut, ale za ten vítězný pohled s krabicí bot v papírovém značkovém pytlíku to stálo. Netuším, jaká vzácnost teď přibyla do společného jmění manželů, ale mám z toho pocit, jakobychom koupili něco od Brabuse nebo AMG.
Zpátky na Ginza linku a jedeme na konečnou stanici Asakusa ve stejnojmenné čtvrti, ze které se po pár metrech dostáváme na nejznámější ulici ve čtvrti, Nakamise. Ulice je dlouhá 250 metrů a vede hlavním příjezdem k chrámu Senso-ji a po obou stranách je lemována obchody s tradičními suvenýry, občerstvením a sladkostmi. Už ani nemáme sílu krámky procházet, spíše jen vnímáme prostředí a zajímá nás veliký starobylý buddhistický chrám, jehož součástí jsou i dvě brány a pětipatrová pagoda. Celý komplex to schytal během druhé světové války, a tak byl postupně obnoven do původní poboby a dnes, což je na něm to zajímavé, je nejnavštěvovanější náboženské místo na světě, s roční návštěvností přes 30 milionů návštěvníků. Koukneme do hlavního chrámu, uděláme pár fotek a chvíli se jen kocháme. Dnes toho bylo dost, je čas vrátit se do hotelu.
Návrat nám zajistí opět Ginzo linka a po pár stanicích si to šineme směr hotel. Po cestě občas koukneme na nabídky okolních restaurací, až nakonec zakotvíme v jedné, kde si objednáme hromadu úžasného masa, které si pak sami grilujeme na přenosném grilu, kterým nás obsluha vybavila. K tomu popíjíme Asahi z vychlazených sklenic a dáváme odpočinout utahaným nohám. Po jídle tradiční seven eleven a na hotel, zítra to bude o výletě mimo Tokio a ačkoliv jsem si to už nemysleli, zase v tom bude Shinkansen.
Nejnovější komentáře