Tak, a je to tady. Poslední kompletní den v Japonsku. Bohužel, schovívavost počasí jsme včera vyčerpali, tak že dnešní zážitky, výhledy i fotky budou cenzurovány mírným deštěm, vydatným mrholením, nebo minimálně šedou oblohou. Ale na to jsme připraveni, a po snídani, jasně že vydatné a s výhledem na řeku Kanda, rozbalujeme své nepromokavé bundy, a skoro jako jediní vyrážíme na metro bez deštníků. Jedeme od nás, z Akihabary vlakovou linkou Yamanote na stanici Ueno. Ueno není jen stanice, ale i čtvrť, velký park a zoologická zahrada. V parku pak sídlí třeba Národní muzeum západních umění, Národní muzeum vědy a přírody, nebo Tokijské národní muzeum. To posledně jmenované bylo cílem naší návštěvy.
Z vlaku v docela vydatném dešti se sklopenými hlavami míříme přes park ke vstupu do muzea, s bláhovou představou, že do muzeí se moc nechodí, bude tam klid a hlavně nezmokneme. Bohužel stejný nápad mělo asi dalších 200 lidí, kteří tvořili řízenou frontu na vstupenky. Ačkoliv se vstupenky vydávaly u čtyř přepážek a tří automatů, ve frontě jsme pobyli asi čtvrt hodiny, vtipně chvíli pod střechou a chvíli na dešti, podle toho, jak se celý had lidí pohyboval po vytyčené trase. Nakonec jsme se zařadili do fronty na automat s tím, že před námi byly čtyři dvojice. Pravděpodobně je neskutečný problém přepnout automat do angličtiny, zvolit si ze tří nabídek, na co chci lístek, pak na další obrazovce nastavit počet lístků, zvolit způsob platby, mávnout mobilem nebo kartou a počkat, než vypadnou lístky. Pro někoho neskutečně složitý problém, a tak čekáme dalších deset minut, než se dostaneme k automatu, který za půl minuty opouštíme i s lístky. A jdeme do další fronty na vlastní vstup, která je ale poměrně rychlá, jen nám ty dlouze vystojené a zaplacené lístky zřízenec hned utrhne. Už by to měl někdo vymyslet nějak jinak. Vlastní muzeum nabízí ve dvou patrech historii Japonska a i přes nápor návštěvníků není nějak moc přeplněné, a tak je prohlídka příjemná, místy i zajímavá, a překvapivě i dlouhá.
Po prohlídce míří naše kroky v kalužích před muzeum, kde probíhá takový malý, zmáčený, korejský festival. Jako na všech festivalech někdo vystupuje na malém pódiu, a zbytek je o žrádle a pití. A tak procházíme desítky stánků a nakonec si u třech kupujeme něco malého k jídlu a při odchodu pak ještě churros do ruky. Proč korejský festival nabízí jídlo původem z Latinské Ameriky neřešíme. Pak nás přepadne chuť na kávu, kterou nám vyřeší v blízké Ueschima Coffee. Než dosrkáme kávu, déšť ustane, můžeme tedy pokračovat zpět na stanici Ueno, odkud zelenou linkou Yamanote po sedmi stanicích vystupujeme ve čtvrti Minato.
Naším dalším cílem je ikonická Tokijská věž (Tokyo tower), postavená v roce 1957, která byla až do roku 2010 nejvyšší stavbou Japonska. Překonala ji až Tokyo Sky Tree, kterou jsme také navštívili. Design věže je inspirovaný Eiffelovou věží v Paříži, a i když je o 8,6 metrů vyšší, než její pařížská předloha, váží o 3 tisíce tun méně. A hlavně je natřená kombinací oranžové a bílé barvy (kde už jsem to jen viděl, á mezi smajlíky na sociálních sítích, je přece Eiffelova věž této barvy, správně, ale nejedná se o pařížskou verzi, je to opravdu ta tokijská varianta). Nemáme v plánu vyjet na vyhlídku, ale u vchodu není ani noha a lístky jsou, tak neváháme a výtahem jedeme “hodit čučku” z výšky 150 metrů. A i přes nic moc počasí je docela dobrý výhled, o patro níže jsou prosklené části podlahy, kde se lidé fotí v různých polohách, my tradičně fotíme své boty proti sobě. Po návratu na zem vybíráme směr metro a po cestě k němu děláme fotky věže, jak se nám postupně s větším odstupem dostává celá do mobilních objektivů.
Nasedáme na linku Oedo a jedeme do stanice Shiodome, kde přestupujeme na speciální linku Yurikamome, pojmenovanou po rackovi chechtavém (ano správně, japonsky Yurikamome). Jedná se o automatizovanou (chápej, že bez strojvůdce) transportní linku, která zprostředkovává dopravu mezi pevninou a uměle vytvořeným ostrovem Odaiba.
Vlastní umělý ostrov je tak trochu technickým i finančním zázrakem. Původně to bylo pár umělých ostrovů, které měly chránit Tokio před útokem z moře (v roce 1853). Nyní je to megaostrov, na kterém žije přes 100 tisíc lidí, a také populární nákupní a zábavní místo, jak pro obyvatele Tokia, tak pro turisty. Mezi zdejší hlavní atrakce patří netradiční budova televizní studia Fuji TV, obchodní mega centra Decks Tokyo Beach a Aqua City, Benátkami inspirované obchodní centrum Venus Fort, Zepp Tokyo, jeden z největších tokijských nočních klubů a třeba Daikanranša, jedno z největších obřích ruských kol na světě. Za zmínku stojí i Duhový most spojující Odaibu s centrem Tokia.
A právě po Duhovém mostě jezdí i linka Yurikamome. Aby se vlak dostal z úrovně země k Duhovému mostu, udělá smyčku o 270 stupních, která poskytuje panoramatický výhled na pevninskou část Tokia i Odaibu. Nemáme na ostrov celý den, navíc je fakt hnusně, tak se soustředíme jen na dva turistické cíle. Prvním je Socha svobody. Ano, ta Socha svobody. Tato bronzová socha váží přibližně devět tun a tyčí se na podstavci ve výšce 11 metrů. Její vytvoření bylo uznáno Francií a její tvar byl převzat ze Sochy svobody v Paříži. Je replikou zmíněné sochy a byla vyrobena ve Francii ve slévárně Coubertin. Nechala ji vytvořit Rada pro městský rozvoj oblasti Tokia Waterfront a darovala ji prefektuře Tokio. Druhým cílem je de facto zase socha, tentokrát ale moderní z roku 2017, a to socha jednorožce Gundam. Kdo vidí růžovou a bílé koně s rohem, tak se může zase vrátit na zem, protože se jedná o sochu Unicorn Gundam v životní velikosti a jedná se o plnohodnotnou sochu RX-0 Unicorn ze série Gundam od Unicorn1. Taky nám to nic neříká, ale ta socha je fakt hustá a je jedno, jestli znáte seriál nebo hru. Krátce navštívíme oficiální shop Gundam, ale nic nám to neříká, a na chvíli mrkneme i do přízemí obchodního domu DiverCity.
A pak zpátky na konečnou unikátní dráhy Yurikamome a odtud metrem v pravé tokijské špičce, prostě pátek večer, není nutno se v metru držet, i ven z vlaku vás dav bez problémů vytlačí, a pak se rvete zase zpátky, a to se opakuje na každé stanici. Ale nakonec se dopravíme zpět do hotelu. Po krátké pauze vyrážíme do okolních ulic najít nějaký podnik, který nebude obsazený pracujícími, kteří každý pátek slaví, asi že přežili další pracovní týden, nebo že ten týden právě skončil, nebo paří jen tak. Je jich všude plno, ale nakonec najdeme skoro prázdný rodinný podnik, kde jsou jen tři postarší pracující a obětavý majitel, se kterým je sice těžká dohoda, ale snaží se on, snažíme se i my, a nakonec toho snažení dostáváme v podstatě nějaké jídlo, které je ale chutné a spolu se studeným pivem nám ukončuje poslední večer v metropoli. Dál už klasika, něco na večer v Aeonu, a do hotelu strávit poslední noc v Japonsku.
Nejnovější komentáře