Posledni a prvni den

Posledni a prvni den zaroven, posledni na severnim ostrove, kam se sice vratime na par hodin letecky, ale neopustime letiste a pokud trajekt dopluje tak i prvni den na jiznim ostrove, o kterem se tvrdi, ze je krasnejsi, mene lidnatejsi a s castejsimi srazky 🙁
Ale pekne poporadku. Sedime v utrobach rezave obludy, ktera spolu s nama a motorkama slupla desitku kamionu, dodavek, obytnych i osobnich vozu a jeden vlak si dala navdavkem a mirime za velmi neprizniveho pocasi do pristavu Picton, odkuz nas jeste ceka 160 km na motorkach do mesta Nelson. Protoze cesta trajektem ma trvat 3,5 hodiny a posadka kvuli pocasi nepovolila pobyt na cerstvem vzduchu, sedime uvnitr drzic se pevneho stolku, kymacime se zleva doprava a kratime si chvili psanim pro tento web (coz provozujeme na mobilech a podle toho to taky vypada :-)).
Vzhledem k tomu, ze jsme vcera nestihli vse co ma mesto Wellington v zakladni nabidce, rozhodli jsme si privstat, rychle slupnou snidani a vyrazit k lanovce do botanicke zahrady. Pokoj v hotelu jsme meli opustit v 10:00 a plan byl vstat tak, aby jsme v 6:30 byli na snidani a odtud vypalili pesky smer lanovka. Vse slo podle dratku a do okamziku, kdy se nam zdalo, ze jdeme prilis dlouho a nedalo nam to. Starsi muz ocividne pospichajici do prace se Jirkou nenachal zaskocit a na jeho otazku kudy k lanovce nam velmi ochotne vysvetlil, ze vlastne lanovku nepotrebujeme, protoze tamhle tim smerem dojdeme za 30 minut k botanicke zahrade. Jak uz je na NZ zvykem, jejich 10 minut je nasich 5 minut (ale zase je hezke ze ukazatele neuvadi fadni vzdalenost, ale cas v minutach potrebny k dosazeni cile) a stejne tak to bylo s odhadem toho mileho pana, kteremu jsme podekovali a za 15 minut stali pred branou do botanicke zahrady. Tu jsme prolitli za 15 minut (bohuzel, fakt byla nadherna) a objevili jsme se na horni stanici lanovky velmi podobne te na Petrine (akorat ze ta ma jen jednu zastavku, tato dve). Sjeli jsme tedy dolu a hned nam bylo jasno, proc jsme ji prehlidli, koncila totiz v jedne z pasazi a z ulice byla v podstate neviditelna. Po kontrole casu jsme dosli k tomu, ze mame jeste rezervu a tak jsme se vydali najit Old Goverment Buildings. Jedna se o velkolepou kamennou stavbu ve stylu italske renesance, ale ve skutecnosti je cela stavba ze dreva a dodnes se jedna o druhou nejvetsi drevenou stavbu na svete.
Pak uprk zpatky do hotelu, sbaleni kufru na motorku, tradicni odnos veci ve dvou fazich (bocni kufry a zbytek) kdy posledni faze zacinala za minutu deset – vse klaplo jak melo a to jsme po ranu naslapali pres sedm kilometru.
Problem by v tom, ze prijem na trajekt byl az od 11:45 a tak jsme meli vice jak jedna a pul hodiny okno, ve kterem nebylo nic v planu. Nakonec jsme ho vyuzili nacvikem cesty na trajekt a projizdce kolem zatoky na druhou stranu Wellingtonu (nez jsme prijeli) a prijemneho posezu na benzince ve spolecnosti teplych napoju od „Wild bean“, Milan tradicne large long black, Jiri chokolade.
Na seradiste trajektu jsme prijeli mezi prvnimi a po chvilce jsme byli vpusteni do pate z peti rad, evidentne vyhrazene motorkam. Prohlidli jsme si cekarnu spolecnosti Interislander, zbastili sendvice a vratili se k motorkam. Za chvili se do naseho pruhu zaradila Kawasaki Ninja 650, ze ktere svizne seskocil starik, ktery nam v ramci konverzace prozradil, ze je z Anglie, je mu 75 let a jezdi NZ kazdy rok (pod stan), ale ze letos asi jede naposled, protoze ho nechce vzhledem k veku nikdo pojistit – to nam spadla celist.
Pak s mirnym zpozdenim dorazil trajekt a po tom co ho opustil naklad po vlasni ose jsme za krasneho pocasi byli vpusteni dovnitr, kde nam mistni motorkar-mazak nazorne ukazal, jak si prikurtovat motorku. Pokusili jsme se o to same, o vysledku pochybuje Jirka a micha do toho neco o patku trinacteho a desitky dalsich veci, ktere jsou vsechny spatne :-P. Kdyz jsme vyjeli vytahem na palubu pro cestujici, zjistili jsme, ze pocasi se behem kurtovani motorek zmenilo a fouka silny vitr a po slunci ani pamatka. Pokracovani az po pristani, pokud se ho dockame, protoze kymaceni lodi jiz prekonalo i tu nejvetsi turbulenci kterou jsme zazili pri letu na NZ, inu i pruvodce upozornoval, ze prekonani uziny Cook Strait nezridka provazi spatne pocasi a mene odolnym lidem se dela spatne.

Je sobota velmi brzy rano a ja dokoncuji vcerejsi prispevek, drive to neslo, protoze po opusteni trajektu nebyl na nic cas…

Trajekt dorazil do malinke zatoky u mesta Picton, kde krome ctyr terminalu pro trajekty nebylo v podstate vubec nic. Kapitan trajekt bravurne otocil a nacouval s neuveritelnou presnosti do terminalu s nejvyssim pripojnym bodem, mostem mezi horni palubou, kde byli nase motorky a silnici. Jak u kazdeho pristani, at uz letadla nebo lode vsichni pasazeri az na dva propukli v silenstvi ve znameni opusteni dopravniho prostredku ihned a za kazdou cenu. Tak ze jsme z lode vyjizdeli skoro posledni, v klidku, vzdyt mame dovolenou, neni kam spechat.
Jizni ostrov na privital sedou oblohou a neprijemnym vetrem, presto jsme si po par kilometrech nemohli nevsimnou pohadkoveho udoli, kterym jsme projizdeli. Siroka jemne vlnita cesta nam umoznovala jet neustale maximalni povolenou rychlosti a uzivat si otevrenych zatacek, z obou stran se neustale stridaly obrovske vzajemne propojene kopce (jak jinak v udoli) te nejzelenejsi barvy na svete. Cim bliz jsme byli mestu Nelson, tim vice se seda obloha protrhavala, jako by nam jizni ostrov chtel ukazat, ze to s nama mysli vazne a ze se nemame sedeho obalu zaleknout. Asi 32 km pres Nelsonem uz bylo vice zapadajiciho slunce nez mraku a cesta prekonavala obrovsky kopec jak jinak nez klikatici nahoru a pak zase dolu, dalsi motonirvana. Do pristavu Nelson jsme dorazili v podvecer, kdy par mraku zakryvalo jiz velmi nizko polozene slunce, ktere se tak projevovalo jen odrazem od klidne vody more a cely zaliv, kterym jsme projizdeli pusobil az neuveritelne kycovite. Ubytovani jsme nasli bez problemu, vyrecna majitelka motelu nas zasypala stovkou informaci o okoli, pokoj opet nadstandardne veliky ze vsim vsudy (jiz nikdy vice hotel) a po rychlem vylozeni veci jsme vyrazili na veceri, ktera byla v duchu vynikajici pizzy a vina Pinot Noir, jednoho z nej z obrovskych vinic v okoli Nelsonu.