Sedim sam na prvni cerpaci stanici ze severu Queenstownu, popijim large long black a cekam na Jiriho, kteremu se v ramci zmatku na rekonstruovane krizovatce podarilo spatne odbocit asi pred dvaceti kilometry a misto na silnici SH6 vedouci do Queenstownu se nechte pustil do pruzkumu nedalekeho mesta. Po chvili cekani za krizovatkou jsem to vzdal a vyrazil dal sam, bylo me jasne, ze se z toho nejak vymota a nikdo nezaruci ze stejnou cestou, jako se do toho dostal a tak bylo lepsi pockat nekde na neprehlednutelnem bode (benzin nebo jidlo) pred cilem.
A tak si tu sedim, provadim vyzkum cetnosti znacek aut na NZ pocitanim projetych aut smerem do mesta a najednou si uvedomim, ze je to dnes dvacet let od tzv. padu komunismu a uculim se pri pomysleni na otazku „Kam jsme za tech dvacet let dosli?“ a odpoved „No ja nevim jak Vy, ale ja az do Queenstownu na Novem Zelande.“ :-). Ale zpet k vaznemu tematu, podle kratkodobeho setreni nejmenovane agentury je poradi zastoupeni automobilovych znacek na NZ nasledujici: 1. Toyota, 2. Ford, 3. Holden a zbytek. Ne vazne se nechci poustet do rozboru udalosti a stavu vseho okolo po dvaceti letech, mam za ukol zmapovat dnesni den, tak se do to pustme…
Slunce a sem tam mracek, pocasi, po jakem jsme touzili predchazejici den, nas privitalo do rana na cestovani narocneho dne. V planu bylo urazit bezmala 400 km od vesnice ctyri kilometry od ledovce Francz Jozeph do Queenstownu smerem na jih po zapadnim pobrezi jizniho ostrova a behem teto cesty udelat jen dve planovane zastavky, v nejblizsi vesnici u ledovce Fox na snidani a ve meste Wanaka na obed – dobre duvody proc stavet ne :-). Tak jsme vyrazili malebnou krajinou podhuri a po 25 kilometrech jsme jiz snidali Kiwi breakfast v Fox Glacier v jednom z cetnych center nabizejicich vypravy a lety na ledovce. Nez nam donesli objednanou snidani, nedalo nam to se zeptat, zda by nas tam nahoru nevzali, jiste ze ano, ale nejdrive ve 13:30, coz s ohledem na cestu pred nami nebylo mozne. No nic, zkusime to jeste z druhe strany hor z Twizelu. Donesli Kiwi snidani, coz je v podstate All day breakfast (dve az tri vajicka (michana nebo volska oka), opekana slanina, dva grilovaci parecky, grilovane nebo opecene rajce, dva krupave tousty namazane maslem, jedna az dve bramborove placicky (hash brown) a v Jesteru to jeste cele prelili holandskou omackou). Po teto skromne snidani, po ktere uz neni treba jist cely den jsme se pred dalsi cestou venovali hledani kesi, prvni byla primo ve vesnici a druha na kratke prochazce lesem Minnehaha walkway, kde jsme asi po deseti minutach narazili na mlady par, ktery kdyz nas videl prichazet, zacal delat, ze obdivuje mistni prirodu. GPS od Garminu je ale prozradila a tak jsme hledali spolecne. Nutno dodat, ze kes nasli drive a pockali, nez si ji najdeme sami. Sympaticka dvojice z USA.
A pak jsme vyrazili na dalsi motonirvanou nabitou cestu, dlouhe useky otevrenych zatacek se stridaly s rovnymi useky i o delce nekolik kilometru v tolik opevovane prirode jizniho ostrova, vse podtrzeno horami ktere vystupuji do majestatne vysky pres tri kilometry a neustale se objevuji at uz vlevo od pobrezi, nebo z obou stran, kdyz se projizdeji udoli, ve kterych bud tece reka, nebo je zaplneno jezerem neuveritelne modre barvy a to vse podtrzeno nadhernym pocasim a delkou cesty. Opet to nejde popsat slovy a rozplyvani tady uz bylo dost, jen jsme proste staveli kazdou chvili, tahali fotaky a kamery a tu potichu, tu se slusnou nebo i mene slusnou prupovidkou, z(hacek)asli nad zdejsi prirodou.
Z neplanovanych zastavek stoji za zminku utes Knight’s point, s pametni tabuli pripominajici dokonceni silnice v roce 1965, kdy se zapadni pobrezi konecne spojilo s jizni provincii Otago. Vyhlidka na utes neni az tak zajimava (ale jako kazdy pohled na pobrezi neublizi) jako jmeno Knight’s point, ktere utes ziskal podle psa (Rytir) jednoho ze zememericu, kteri silnici staveli :-). Dalsi neplanovanou zastavkou byl sedm set metru dlouhy most Haast River Bridge, nejdelsi jednoproudovy most v cele zemi, nutno dodat, ze pres jeho delku neni rizen semafory a ma na trase jen dve mista k vyhnuti – a vse bez problemu. Vubec zuzeni jinak siroke dvouproudove silnice na jeden pruh diky mostum je na NZ velmi bezne s tim, ze jeden pruh ma pravo prednosti. Proc nakladne predelavat mosty na dvouproudove, kdyz nam staci ty co mame a jen se domluvit (to by v nasi bananove republice nedopadlo). Pred kazdym takovym mostem vas napisy na silnici predem upozorni (one line bridge) a v deviti pripadech z deseti projedete mostem rovnou, bez nutnosti nekoho poustet.
Dorazili jsme do dalsi planovane zastavky, mestecka Wanaka, lezicim u stejnomenneho jezera, ve kterem se odrazi mohutny horsky masiv Jiznich Apl se zasnezenymi vrcholky hor. Po vcerejsi chutne a palive veceri jsme zustali naladeni na ostrejsi notu a skoncili jsme opet v indicke restauraci Bombay Palace (levnejsi nez den pred tim) a po dobrem jidle a odloveni povinne kesky jsme pro zpestreni si pobytu navstivili Stuart Landsborough’s Puzzling World, kde je k videni Hologram Hall s nadhernymi trojrozmernymi projekcemi, Tilted House kde si vsichni pripadaji jako idioti, protoze ma naklonenou podlahu a tomu prizpusobene i okoli, takze mate pocit, ze neustale padate na hubu. Krome dalsich nemene zajimavych atrakci je hlavni a na nekolik hodin vystacujici, pres jeden a pul kilometru dlouhe, drevene bludiste ruzne pospojovane mosty, ve kterem mate najit ctyri veze a vychod. Idealni cesta je 1,5 km, inteligent s dokonalou prostorovou pameti a fotopameti to da za 3 km, bezny clovek za 5 km a to vse venku, kde do vas, alespon v nasem pripade, pere slunce. Po nalezeni tri vezi a x-tem potkani stejne dvojice, ktera uz pres pul hodiny hledala cestu ven jsme to vzdal (i proto ze jsme na motorce nechal mobil ve forme navigace, byl tak rozpaleny, ze jsem ho musel vzit v rukavicich) a pouzil emergency exit, Jirka to po dalsi ctvrthodine dokazal a tak jsme se vydali na poslednich necelych sto kilometru do mesta zabavy a adrenalinu, Queenstown.
Presne dle predpokladu, kdyz dopijim kavu (velmi dobrou), vriti se na nedaleky kruhovy objezd Jiri a zastavuje na cerpaci stanici. Po sdeleni si duvodu naseho rozdeleni pokracujeme jiz jen par kilometru do motelu, kde nas prijemny ale zmateny asiat ubytuje se slovy, ze mame stesti, ze za pet minut, tedy v 7 pm konci. Vybalime nejnutnejsi, proletime vecerni mesto, aby jsme se na druhy den lepe orientovali, dame nekolik Guinessu (dohromady nekolik), po ceste zpatky do motelu jeste koupime neco maleho k snedku v nonstop obchode a unaveni odpadame do vyhratych posteli (a Jirka jeste stihne vyprat, to me ceka rano, mame jen jedno male topeni na suseni).
Nejnovější komentáře