Neuběhlo ani půl roku, a opět sedám večer k tabletu mimo “domov můj” a daleko od země české, tedy bezmála deset tisíc kilometrů, v prvním z mnoha ubytování na druhém nejlidnatějším ostrově světa. Jeho název zní Nihonkoku (日本国), a je to složenina tří slov, ni (slunce, 日), hon, (původ, 本) a země (koku, 国). Tedy pro nás je známější jako Země vycházejícího slunce, zkrátka Japonsko. A jak jsme se tu ocitli? Japonsko bylo dlouho na našem cestovatelském seznamu zemí, a když se rozhodlo o pořádání světové výstavy Expo v Osace, byl k dispozici pádný důvod, proč zrovna letos tuto zemi navštívit. Expo nás ale čeká až za devět dnů, tak že to vezmeme pěkně popořádku.
Tedy od neděle 11. 5., kdy u nás Jirka těsně po sedmé ranní zazvonil, a tím jsme věděli, že máme přepravu do Schwechatu, tedy na letiště 18 km od Vídně, zajištěnou. Díky rannímu provozu byla cesta na letiště bez problémů a dvě hodiny před odletem z Vídně jsem se s Jirkou rozloučili u terminálu 3. Vzhledem k tomu, že mají někteří z nás vidinu koupě více zajímavých, u nás nesehnatelných, výrobků v cílové destinaci, nejedeme jako obvykle jen s palubním zavazadlem, ale táhneme o něco větší (M) kufry na kolečkách, ve kterých zbývá dohromady asi deset kilo na ty nečekané a nutné nákupy. Těch kufrů se okamžitě zbavujeme na příslušné přepážce, která odbavuje let japonské společnosti ANA z Vídně do Tokya, místo nich dostáváme palubní lístky, se kterými jsme po IQOS pauze vpuštěny k odbavení. K našemu překvapení proběhlo bez problémů, ale známe to, problém nějaký bude a vyžereme si ho později. Letíme na čas a v 11:25 skutečně rolujeme v Boeingu 787 ke startu. Po více jak 13 hodinách, večeři a snídani, několika zdřímnutí a pár filmech přistáváme na mezinárodním letišti Haneda, 14 km jižně od centra Tokia.
Tím ale cesta nekončí a máme bezmála 4,5 hodiny, na vyzvednutí nadměrných kufrů, přesun do terminálu 1 a nalezení gate pro další spoj s Japan Airlines do Kumamota, hlavního města stejnojmenné prefektury na ostrově Kjúšú. Kufry jsme našli bez problémů, cestu na terminál 1 po menších problémech a po projití půl kilometrového tunelu pod zemí jsme se ocitli v odletové hale a hned se zbavili standardním způsobem kufrů, které jsme opět vyměnili za palubní lístky. Pak aktivujeme datové eSIM od Revolutu a tím vytváříme ten problém, který vždy na každé cestě čeká. Někomu karta funguje bez problémů a mně samozřejmě ne a ne se spojit. Po vyzkoušení všeho možné kapitulujeme, a jdeme najít letištní pobočku místní pošty, kde by měla být k sehnání datová SIMka. Vzhledem k posunu času jsme na letišti brzy ráno, ale pobočka naštěstí po pár minutách otvírá, a tak jsme zanedlouho vpuštěni do provozovny, která připomíná skladiště reklamního materiálu, nicméně datovou SIMku mají, ale neví co by za ní chtěli. Po chvilkovém vnitřním boji prohráváme a kartu si kupujeme i s kancelářskou sponkou (ta byla zdarma), aby mohla být nová karta vložena do přístroje. Což se zanedlouho stane, ale kýžený pocit jistoty a kontroly nad daty a datovým pokrytím se nedostavuje. Prostě karta nefungovala. Chce to kafe, vydýchat to a pak na něco přijít. Tak se taky stalo, první jeny mizí v letištním Starbucks, pak jedeme do šestého patra terminálu 1, kde je vyhlídková plošina na celé letiště, ze které máte jako na dlaní dráhy mezi terminály, a ve zdánlivém chaosu je vidět každou půl minutu vzlétat nebo přistávat více letadel na více drahách. Fotit se tam nesmí, tak se jen kocháme a pak se vracíme do odletové haly, kde opět projdeme bez problému odbavením a po pár stovek metrů jsme u brány číslo čtyři, odkud máme v 11:20 startovat ke dvouhodinovému letu jihozápadním směrem. Pozorujeme stojánku, na které se připravují na přílet letadla a mezitím se nám podaří rozchodit datovou kartu (ale byly to nervy). Letadlo se objeví na čas a před avizovaným startem jsou všichni původně čekající na bráně čtyři v útrobách letadla Boeing 737 800. Počasí, hlavně nízká oblačnost, však komplikuje připuštění ke startu, za což se nám pak posádka po dosednutí na letišti v Kumamoto velice omlouvá. Tak těch deset minut zpoždění jsme jim odpustili. V Evropě je člověk rád, že vůbec někdy letadlo přiletí a omluvy se stejně nedočká. Letiště je sympaticky malé, od letadla ke kufrům to nebylo ani 100 metrů a i ty naše kufry s kapacitní rezervou dorazili bez škrábance.
Doteď jsme byli v rukou pilotů, teď to bude na nás. Bez problémů nacházíme přepážku Toyota Rent Car, zaplacenou objednávku malého auta ihned dohledají, dostaneme složku s číslem 19 a jsem vysláni do vedlejšího prostoru v hale, kde máme počkat. Chvilku čekání nám zpříjemňuje evidentně stálá expozice výrobku firmy Honda, která má právě v Kumamotu jeden ze čtyř závodů, a ten největší, ve kterém se rodí všechny motorky, motory pro čluny a spoustu dalších výrobků. Rychle expozici projdeme a pak nás vyzvedne dodávka a spolu s majiteli složky číslo 18 nás převede do nedaleké půjčovny. Po předložení zahraničních řidičáků a krátké konverzaci v poměrně jednoduché angličtině na téma jezdíme vlevo a toto jsou důležité značky v Japonsku (třeba značka stop vypadá jako naše dej přednost v jízdě, jen je celá červená s bílým klikyhákem uprostřed), se stáváme dočasnými držiteli lehce ojeté Toyoty Yaris v automatu. Po krátkém boji, a na radu Maki k připojení telefonu kabelem, zobrazuje display android auto a hraje naše oblíbená stanice Expres FM. Vybíráme na navigaci destinaci našeho prvního útočiště a vyrážíme do nádherného okresu Aso, který je znám především termálními prameny (onseny). Po pár desítkách kilometrech v závratné rychlosti až 50 km/h a spotřebou 17,2 km/l (tedy asi 5,8 km na sto) jsme v ubytování, kde je vše jak má být, jen není na pokoji sprcha. Na co, že, když tu máme hotelové a veřejné termální prameny a u těch je sprch dost. V tu chvíli jsme už 24 hodin na cestě a sprcha je již naprostou nutností, minimálně z pachového hlediska. Někteří s nadšením vyrazí do onsenu, ty jsou striktně odděleny, tedy páni a dámy zvlášť, a někteří nemají v lásce sdílet prostory s nahými chlapíky, sedícími na dřevěné stoličce, na které provádějí kompletní hygienu, od hlavy až k patě (tedy skoro komplet, na něčem si přece jen sedí). Zajímavá zkušenost, nicméně ne zrovna některými vyhledávaná, ale ještě dvakrát, pak už bude ubytování i se sprchou. Mimochodem, je možné sehnat i ubytování se soukromým onsenem, tak že dobrá rada pro příští návštěvníky.
Po nutné očistě, s notnou dávkou unavenosti razíme zpět do auta a bereme útokem první provozovnu s jídlem, tou je Takoyakiosaka hachiraimanju Asoten, zaměřená na takoyaki, tedy smaženou pochoutku ve tvaru koule z tempury, plněnou chobotnicí (tako). Porci v podstatě vdechneme a jedeme se podívat na nedaleký výhled na zřícený most, který vzal za své při zemětřesení v dubnu 2016. Toto zemětřesení, které mělo 14. dubna 6,5 a následné 16. dubna 7,3 stupně Richterovy škály zabilo přes 270 lidí a způsobilo masivní sesuv půdy a zřícení mostu, což připomíná pomník vybudovaný v prostorách zříceného mostu u nové zpevněné silnice, která vede pod opraveným místem sesuvu. Část silnice na protějším svahu stále visí na svahu a je to docela síla, když v těch místech stojíte s vědomím, že to může přijít znovu a to kdykoliv. Tyto myšlenky házíme za hlavu a jdeme asi půl kilometrovou trasou podél silnice k vyhlídce na vodopády Sugaroga, které jsou v údolí pod silnicí. Cítíme únavu a na víc se již nezmůžeme, popojedem pár kilometrů na sever k prvnímu 7Eleven, kde nakoupíme nějaké jídlo a pivko, a zbytek dne už relaxujeme na hotelovém pokoji bez sprchy. Zítra máme v plánu tuto oblast prozkoumat podrobněji, uvidíme, čím nás překvapí.
Nejnovější komentáře