Dnes je v plánu v pravdě pekelný den, v rámci kterého máme navštívit sedm pekel (v japonštině jigoku) v onsenovém městě Beppu v prefektuře Ōita, kde máme i nocleh. Před snídaní se převlékneme do kimon a jdeme udělat kompletní očistu těla do onsenu. Někdo vleze i do té sirné vody, jinému stačí ta sprcha. Každopádně totálně vymydlení dáme poslední snídani, sbalíme vše do Yarise a vyrážíme na sever. Cesta má něco přes sto kilometrů, což znamená minimálně dvě hodiny jízdy, kterou chceme obohatit o pár zastávek.
První zastávka je poměrně krátká, když vystoupáme tradiční padesátkovou rychlostí ze dna kaldery, a máme poslední možnost se z výšky rozloučit s okresem Aso. Naposledy si užijeme všeobsahující pohled na pět vrcholů, i na celou, políčky rozdělenou kalderu a pokračujeme dále. Další zastávka na cestě je Senomoto Resthouse, místní vyhlášená atrakce, která kromě čerpací stanice nabízí i zmíněný resthouse, který v přízemí nabízí místní výrobky z celé prefektury Kumamoto, ale i jiné cetky, a v prvním patře vyhlášenou restauraci, která má v nabídce přes sto položek formou bufetu. Jsme najezení, tak se spokojíme s přízemím a kupujeme pár blbostí. Jednou z nich je maskot prefektury Kumamon, který je zde nabízen v bezpočtu variací, od ponožek po obří plyšáky. Nás nadchne jeden, který po vás vše opakuje a to tak, že se asi pět minut řehtáme jako malí smradi, až se po nás personál otáčí, jestli nemáme nějaký společný záchvat. Ano, máme, záchvat smíchu, když z opakující japonské figurky vypadávají čistě česká a jadrná slova, které mu samozřejmě předříkáváme. Bereme jeho menší verzi, malý model Subaru BRZ, sluneční brýle za necelou stovku, platíme a definitvně opouštíme prefekturu Kumamoto.
Po hodině od opuštění hotelu děláme třetí zastávku, první v prefektuře Óita, v Tadewara Wetlands. Jak už samotný název napovídá, jedná se o mokřady, resp. procházku po mokřadech v několika variantách, od nejkratší, asi 20 minutové, až po nejdelší, 2,5 kilometrovou, která vede i přes blízký les. Samozřejmě bereme tu nejdelší a od návštěvnického centra vyrážíme po vyvýšeném cedrovém chodníku a obdivujeme různé odstíny horských květin, stejně jako dechberoucí výhled na pohoří Kuju a další z místních sopek Iozan. Když cedrový chodník skončí, nahradí ho betonová cesta, která nás zavádí do přilehlého lesa, který je v pravdě netradiční, díky kyselosti půdy, která je důsledkem protékající řeky. Ta vyvěrá ze sopečných hor a je tak kyselá, že v ní není život. Užíváme si tohoto nevšedního přírodního úkazu a dokonce zahlédneme hada, kterého jsme patrně vyrušili našimi kroky. Všude je cítit sirovodík, zvláště když se cesta přiblíží ke zmíněné řece, kolem které se dostaneme až na závěr cesty, která z lesa vyústí na silnici, po které jsme přijeli, a po dvou stech metrech jsme zpátky u auta.
Po další čtvrthodině zastavujeme ve vesnici Yufuin, kde po pár zmatcích nacházíme placené místo pro parkování. Jinak to zde není možné, protože tato květinová vesnice, známá svou krásou a atmosférou je neustále v obložení turistů. Byla navržena tak, aby vypadala jako evropská vesnice inspirovaná anglickým Cotswoldem, a nabízí kamenné chatky a květinové uličky, plné různých unikátních obchodů, tématických kaváren a food shopů. Postupně se proplétáme mezi davy turistů, ochutnáváme dvě varianty wagyu na špejli, grilované kraby, matcha latté a nakonec směs wagyu, zvanou sukiyaki, de facto něco jako guláš, co by náplň do knedlíku, vařeného v páře. Zůstali bychom i déle, ale peklo nečeká, a tak musíme dál.
Pár minut po třetí hodině parkujeme v onsenovém městě Beppu v provincii Óita. Toto město je známé systémem horkých pramenů, kterým se říká “Pekla v Beppu”. Tato pekla vznikla vývěrem horkých pramenů, keré byly upraveny do stávající podoby bazénů s horkou vodou, s bublajícím bahnem nebo do podoby gejzírů. Vše bublá, pára syčí, nebo se jen vznáší nad hladinou a kolem většiny těchto bazenů jsou nádherné zahrady, jak jinak než v japonském stylu. Turistická trasa zahrnuje sedm pekel, přičemž pět pekel se nachází v docházkové vzdálenosti od místa, kde parkujeme (Mořské peklo) a dvě z nich jsou tři kilometry vzdálená. Celá trasa trvá asi dvě a půl hodiny, záleží na tom, jak dlouho se kde zaseknete, ne pro davy lidí, ale protože se nemůžete vynadívat. Vezmeme to stručně podle pekel, které jsme prošli.
Mořské peklo, je známé svou zářivě kobaltově modrou vodou, která má teplotu 98 stupňů Celsia a používá se k vaření onsen tamago (neboli „vejce onsen“). Vedle tohoto pekla je japonská svatyně a jezírko s vodní florou, vše zasazené do japonské zahrady. O kousek dál nacházíme další bazén, tentokrát s čirou vodou, ze kterého stoupá pára a vedle něj přístupný skleník, kde se pěstují vodní rostliny. Další peklo se skládá z jezírek vroucího šedého bahna. Je označováno jako peklo Oniishibozu, kvůli bublinám bahna připomínajícím holou hlavu buddhistického mnicha (Bōzu znamená v japonštině buddhistický mnich). Opět v nádherné udržované zahradě a kupodivu bez většího turistického davu. Další pekla jsou opodál a dalo by se k nim dojít pěšky, ale tlačí nás čas, tak se mastňácky přesouváme dvouminutovou jízdou ke Krokodýlímu peklu. To kromě dalšího bublajícího bazénu a repliky typické malajské dřevěné stavby, obsahuje první zařízení pro chov krokodýlů v Japonsku. To je tvořeno několika menšími hranatými zamřížovanými bazény, ve kterých je přibližně 80 krokodýlů. Horká voda z pramenů vytváří pro krokodýly vhodné prostředí, a my tak můžeme vcelku zblízka pozorovat krokodýli ve vodě i na souši. A nebyli to malí krokodýli, ale všechno docela velké kusy, někteří až moc velcí. Nechce se nám pryč, ale přesouváme se o pár desítek metrů dál do Bílého pekla, které je zase vsazeno do typické zahrady a jehož součástí je tropické akvárium, které je napájeno párou z pekla a tím umožňuje v akváriu držet ryby jako jsou piraruky a piraně. Zvláště v akváriu je na co koukat a nemůžeme se odtrhnout od opravdu zvláštních až děsivých piraruk. Času ale nemáme nazbyt, vracíme se k autu, které jsme nechali vedle pátého pekla, které má řadu bazénů s vodou i bahnem a jedno obrovské, které prý mění barvu vody podle počasí. Bohužel se v tomto pekle koná nějaká dětská akce a je tam narváno, tak ho proběhneme zrychleně a už sedáme do auta, ať stihneme poslední dvě pekla. V 16:38 vcházíme do Tornádového pekla, které je jediné z pekel, co nemá bazén, ale gejzír, který vybuchuje každých 30–40 minut. V podstatě se jedná o velké kamenné hlediště, na kterém už posedává asi stovka lidí, a místo jeviště je vidět jen malý gejzír stříkající vodu kolmo vzhůru, asi jako zahradní hadice. Při tzv. výbuchu začne voda stříkat kolmo silněji. Nad gejzírem je instalována stříška, aby diváci mohli erupci sledovat zblízka a výbuch gejzíru je nenahodil, protože jeho teplota je kolem 90 stupňů. Bez střechy by prý gejzír dosahoval 30 metrů do výšky. Každopádně za nás to nejhorší peklo, ve kterém jsme ale strávili jen pět minut, protože výbuch se konal dvě minuty po našem příchodu, a hned po té jsme mazali do posledního pekla o kousek dál. Čínské peklo, jehož doslovný překlad znamená „peklo s krvavým jezírkem“ dostalo název podle jeho červeně zbarveného horkého bahna. Jedná se o nejstarší přírodní horský pramen v Japonsku a nám zbývalo jen 15 minut na jeho obdivování. Ale nakonec jsme dali všechna pekla, prostě pekelná jízda.
Poslední část cesty vedla do hotelu v Beppu, kde jsme zaparkovali na soukromém parkovišti za nekřesťanských 300 yenů na hodinu a šli se ubytovat do klasického hotelu (se sprchou). Po ubytování a na doporučení recepčního, jsme přeparkovali auto a šli se podívat k moři, konkrétně na záliv Beppu Bay. A po cestě zpátky něco málo pojedli v typickém japonském bistru, kde jsme si dopřáli lokální speciality a vychlazené točené pivko. Pak už jen na hotel, někteří ještě do bazénu na střeše, sepsat dění dne a odpadnout.
Nejnovější komentáře