Dnes to mělo být jen o přesunu z Beppu do Fukuoky, největšího města na ostrově Kjúšú, odkud máme následující den zahájit cestu po Japonsku prostřednictvím rychlovlaků Šinkansen. Tedy poslední den s Yarisem a jeho vrácení do pobočky půjčovny u hlavního nádraží Hakata ve Fukuoce. Google vypočítal cestu na něco málo přes 4 hodiny po silnicích bez mýtného a návrat Yarise do rukou majitelů měl deadline 13:00 hodin. Tedy rozhodnutí bylo vyrazit o půl deváté z hotelu.
Tak samozřejmě, že o půl deváté jsme sotva dojedli snídani, která byla velmi bohatá na výběr a než se ochutnalo od každého něco, časová rezerva pro vrácení se zmenšila na minimum. Konečně jsme Yarise vytáhli z garáží, ve kterých měl ubytování na celou noc jen za 600 jenů, bylo skoro devět a zařadili jsme se do dlouhé fronty aut v ranní špičce v Beppu. Když se nám podařilo přes desítku semaforů konečně odbočit z hlavního tahu, chytili jsme náklaďák plný hlíny, který nám dělal předvoj dobré půl hodiny. Předjet ho nebylo kde. Časová rezerva se už nezmenšovala, protože právě přestala existovat. Do toho se ale výrazně zmenšoval obsah nádrže Yarisu a na plánované trase nebyly čerpací stanice, tak že jsme si museli zajet pár kilometrů mimo trasu a natankovat. Tankování proběhlo hladce, pumpař neuměl ani slovo anglicky a když pochopil, že se nedomluví, tak se toho prostě ujal, sám si otevřel víko nádrže páčkou u sedadla řidiče, natankoval plnou, nad platební kartou zavrtěl hlavou, dostal keš, vrátil drobné, uklonil se a poděkoval. Navigace se chytla a nenutila nás zajíždět zpět na trasu, tak jsme pokračovali dále, až se cesta zvrhla na otravnou jízdu padesátkou, souběžnou s placenou komunikací.
Asi po hodině a půl jízdy jsme vyhodnotili situaci jako kritickou a Yarise poslali na placenou silnici. Za pár stovek metrů jsme dojeli k mýtným branám, z automatu se sám nachystal lístek, který jsme si vyzvedli a s představou naší dálnice očekávali povolených 130 km/h a dva pruhy. Ale ne, byl to jeden pruh a max. 70 km/h. Ale bylo to rychlejší než po vedlejších silnicích, kde je rychlost max. 50 km/h a větší kopce se složitě objíždí. Placená silnice má tunely a mosty a její použití nám zkrátilo celkový čas cesty o hodinu. Ke konci dokonce přibyl další pruh a povolená rychlost vzrostla na stovku. Přes pár zastávek na toaletu a něco k zakousnutí jsme dorazili na konec placené silnice ve Fukuoce a na mýtné bráně nás zkasíroval postarší japonec, který z angličtiny uměl jen dvě slova “only cash”. Po zaplacení nám otevřel závoru a google navigoval na silnici, která vedla doslova nad městem (pro příznivce hry Gran Turismo, vypadalo to jak okruh v Tokiu), po které jsme bez problémů dojeli až do centra a po chvíli jsme už míjeli půjčovnu. A to záměrně, protože bylo nutné dotankovat plnou, ale naštěstí čerpací stanice byla nedaleko. Po krátkém boji s čerpacím automatem, kdy měl na začátku docela převahu, ale po přepnutí do angličtiny se síly vyrovnaly a my nakonec vyhráli, jsme se chtěli vrátit k půjčovně, ale protože ta byla nedaleko, Google nechtěl navigovat a tvrdil, že už jsme na místě. Stojíme na čerpačce a Google má prostě hotovo. Nakonec jsme popojeli o pár ulic dál a Google pochopil, že fakt nejsme v cílové destinaci a vymotal nás zpátky na tu správnou ulici. Na poprvé jsme ale netrefili vjezd a skončili ve vedlejší firmě. Odtud jsme bez ostychu vycouvali zpět na frekventovanou ulici a nakonec najeli do vestibulu půjčovny. Zaparkovali Yarise a oddechli jsme si, že to zvládl, že jsme to zvládli, a že Maki ten poslední úsek cesty řídila bravurně. Yarise jsme předali místnímu zaměstnanci, ten potvrdil převzetí a najednou jsme stáli na chodníku uprostřed Fukuoky, jen my a naše kufry.
Do hotelu to jsou dva kilometry a bezmála čtyři hodiny jsme seděli v autě, to dojdeme i s kufry. A tak se i stalo a za půl hodiny jsme stáli na recepci, kde nám milá recepční oznámila, že check-in není možný dříve jak v 15:00, bylo 14:30. Tak jsme ji požádali, ať nám uschová kufry, v nedalekém seven eleven nakoupili svačinu a nějaké pití a v parku naproti hotelu konečně relaxovali, tak jak pro dnešek bylo v plánu. Že ten plán vzal za své je pravidelnému čtenáři asi už jasné. Přesně v 15:00 stojíme u recepce, a recepční nám předává kartu od pokoje s tím, že naše kufry nám na pokoj již převezli. Super, to se nám ještě nestalo, jedeme do osmého patra, napodruhé trefíme správný pokoj a skutečně, kufry tam máme. Jen ten pokoj je trochu malý a když oba otevřeme kufry, vypadá to, jako že se snažíme stavět barikádu a není možné se dostat z pokoje. Pochopíme, že více jak jeden kufr prostě otvírat nemůžeme, dáme se trochu do kupy a vyrážíme do města.
Napřed metrem na hlavní nádraží, zajisti jízdenky na Šinkansen. Vstupujem do metra ve stanici nedaleko hotelu a ptáme se důležitě vypadajícího zřízence, kde si můžeme koupit kartu na metro. Tváří se, že všemu rozumí a hlavně si myslí, že když mluví japonsky pomalu, že mu rozumíme. Nikam to nevede, tak mu poděkujeme a já si všímám nápisu v angličtině, že nově je možné v metru použít platební kartu. Je to o něco dražší než s dobíjecí kartou, ale pro těch pár jízd nám to stačí. Jdeme k bráně do metra a přiložením platební karty ji otvíráme. Uvnitř, zvyklý z předešlých cest, se docela rychle orientujeme a zanedlouho jsme ve správném vlaku, který nás za dvě zastávky a šest minut vyplivne na stanici Hakata, odkud Šinkansen jezdí. Najdeme i automaty na vyřízení si lístků, ale máme nějaké dotazy, a tak chceme jít na přepážku, ale tu nikde nevidíme. Naštěstí je tu kiosek s radami pro zahraniční turisty, kde nám milá paní špatnou angličtinou řekne, že si máme lístek vyzvednout v automatu. A jsme zase na začátku, ale je třeba se nebát a po krátkém souboji máme dva lístky do Hirošimy na následující den dopoledne. Mise splněna, teď ten relax.
Stejnou linkou jedeme zpět, ale o dvě zastávky dál a vystupujeme na stanici Ohori park, kde je po pár metrech k vidění vskutku obrovský městský park. Před jeho návštěvou si pořizujeme malou svačinu a na břehu velkého rybníku relaxujeme. Ohori je japonský výraz pro příkop a rybník v parku kdysi sloužil jako součást systému příkopů sousedního hradu Fukuoka. Park byl postaven v letech 1926 až 1929 a byl navržen podle klasického zahradního stylu Západního jezera v Číně. Uprostřed rybníka se nacházejí tři ostrovy, které jsou s pevninou i navzájem propojeny elegantními kamennými mosty. Po svačině se, přes dlouhý kamenný most, zajdeme podívat na ostrovy rybníka, přilehlou zříceninu hradu Fukuoka se rozhodneme ignorovat. Jednak je to zřícenina a pak má stejně zavřeno. Nabízí se otázka, jak můžete zavřít zříceninu, ale důl vám také nikdo nevezme, že.
Když jsme plánovali naší cestu a zjistili jsme, že přespíme ve Fukuoce, hledali jsme místní number one, kterou je jako ve většině měst, pokud ji mají, věž nebo vysoká budova. Zde s nepříliš originálním názvem Fukuoka Tower, a ani není nějak moc vysoká, má jen 234 metrů a stojí na rekultivované půdě v zátoce Hakata. Aby přece jen byla něčím nej, použili přídavné jméno přímořská a rázem je to nejvyšší přímořská věž v Japonsku. Z městského parku se vrátíme na metro a pokračujeme další dvě stanice a vystupujeme na stanici Nishijin, která je věži nejblíže. Špatně pochopíme mapu výstupních bodů z metra a chvíli jdeme chybným směrem, to asi po čtvrt kilometru zjišťujeme a směr opravujeme. Jako nic proti relaxační procházce, ale po těch kilometrech s kufrem a s tím co máme dosud v nohách se nám ty další dva kilometry jdou těžce. U věže nás vítá návštěvnické centrum se vstupem do věže a naval prachy obchodem. Zaměstnankyně, která koordinuje frontu na vstup, se ptáme, co dělat, když máme pro jistotu vstupenky zakoupeny on-line, pokývá hlavou a ukáže, že musíme do fronty, tedy výhoda žádná a koupě dopředu se ukazuje jako zbytečná. V celé frontě na vstup jsme totiž sami. Né, že by se, sem tam, někdo neobjevil, ale žádné davy se nekonají a po chvilce nás výtah vyplivne ve 123 metrech na vyhlídkové plošině. Kocháme se třistašedesátkově, a je to pěkný výhled na celou Fukuoku, pak sejdeme o dvě patra níže a zase zpátky výtahem na zem.
Počasí nám dosud přálo, ale dnes odpoledne se to mělo zlomit a také se to tak začalo vyvíjet. Když jsme vyšli z věže, šedivák nad námi ještě více zčernal, zvedl se vítr a začalo docela pršet. Rychle jsme ještě ulovili pár snímků osvětlené věže, která se v 19:30 rozsvítila a běželi jsme na zastávku autobusu 306, jehož trasa vede kolem našeho hotelu. Ačkoliv se na oficiálním webu tvrdí, že je možné si koupit lístek u řidiče, není tomu tak, v dešti, schovaní na zastávce, koukáme na vzdalující se autobus a vyvstává otázka, kterou i Maki řekne, jak se dostaneme na hotel. No v záloze je vždy Uber, který ale minimálně ve Fukuoce vychází asi na sto korun za kilometr, což je poměrně luxusní svezení. Déšť se mění v lehkou až příjemnou sprchu, teplota je pořád 23 stupňů a již se setmělo, tak navrhuji romantickou procházku na stanici metra. Další dva kilometry utečou jako voda, pak metrem zpátky k hotelu, kde nacházíme několik úplně zastřešených ulic, kde jsou večer otevřené obchody a restaurace. Na pátek večer tu kupodivu není moc lidí a na doporučení Google nacházíme skoro prázdnou vyhlášenou yatai restauraci, kde si vychutnáme místní verzi tonkatsu ramenu a dáme jedno vychlazené. Vracíme se do hotelu, kde se naše cesty tradičně rozchází, Maki jde vyzkoušet místní spa (vrátila se docela nespokojená, prostě zmlsaná z onsenu) a já zase sedím u tabletu, a užívám si ten relaxační den tím, že už nemusím udělat, po těch bezmála dvaceti tisíci krocích, ani jeden navíc.
Nejnovější komentáře