|
|
Tradičně začíná den probuzením, tedy ránem kolem osmé, kdy většina evropanů má zrovna začátek pátečního večera. Nesnídáme, ale rovnou vyrážíme na vyhlášený THE NELSON MARKET SATURDAY, který je necelých pět kilometrů od motelu, a nacházíme ho bez problémů, parkujeme opodál a vrháme se mezi stánky rozprostřené na velkém parkovišti uprostřed města. Stánky nabízejí obrovský výběr zboží, jídla, umění. Procházíme stánek po stánku, kde se dá něco ochutnat, tam Maki zastavuje, konverzuje a tak poznáváme pár prodávajících, všichni jsou příjemní, vstřícní, atmosféra perfektní i navzdory tomu, že je šedivá obloha a vypadá to, že každou chvíli se na nás vylijí hektolitry vody. Nakonec ani nekápne, kupujeme si něco k snědku, samozřejmě kávu, pár drobností z místních zdrojů (výjimečný otvírák, speciální vařečku, několi druhů místních sýrů, čerstvou bagetu) a po dvou hodinách se vracíme k autu. Nedá mě to a ujídám z bagety, která mě zaskočí, a tak málem končíme s výletem na udušení pečivem. Na základě doporučení recepční z motelu vyrážíme na Botanic Hill, který je podle triangulační metody středem Nového Zélandu. Tušil jsem, že se takový bod spojený s vyhlídkou na město nebude situovat 0 metrů nad mořem. Moje tušení se po pár metrech potvrdilo a zanedlouho jsem opět přemlouval nohy, aby pochopily, že chci opravdu chodit do kopce. Marně a až na samotný vrchol trpím jak sáňky v létě, ale nakonec se do centra Nového Zélandu vyškrábu. Koukáme na Nelson a celý Tasmánský záliv a nebýt šedivé oblohy, mohlo to být dokonalé. Cesta zpátky je už bez poblémů, chvilku koukáme na kriketový zápas probíhající pod kopcem na hřišti a pak jedeme do Countdown nakoupit. V rámci nákupu přihazujeme i jeden Pinot Noir z místní provenience a u pokladen si vybíráme postaršího malého asiata. Chyba, ten pitomec nerozezná tváře a stáří bělochů, stejně jako to my nerozeznáme u nich, a tak je Maki označena za „asi pod dvacet let“ věku a chtějí po ni pas. Tomu je samozřejmě dobře v motelu a když argumentuji, že je to jedno, že to kupuju já (mně už dvacet tak nějak nikdo nehádá), je to marné, ani máváním českým řidičákem nepomáhá, buď pas nebo nic. Místní pán za námi se baví a nabízí, že nám to víno koupí, to pokladní striktně odmítá, prostě fraška. Nakonec nakoupíme bez vína, které si kupujeme později naproti motelu v liquer shopu, kde nikdo věk Maki neřeší. Jedeme do motelu, kde naplníme ledničku zásobami a vyrážíme do nejpodivnějšího muzea na světě, NATIONAL WOW® MUSEUM & NELSON CLASSIC CAR GALLERY. 4,2 kilometrů na druhou stranu, než byl market, u letiště v Nelsonu se nachází zkráceně WOW, což je zkratka pro World of WearableArt, tedy svět nositelného, nebo k oblečení určeného, umění. V kombinaci se sbírkou aut, především Cadillaců, je to přinejmenším úchylné. WOW je totiž úplně mimo chápání, v podstatě jde o to vymyslet co nejšílenější model oblečení a ten nacpat na model(a/ku) a nechat ho v tom chodit. Místo živých modelů jsou zde samozřejmě figuríny, ale skoro co model, to podivnost. Nemá smysl to popisovat, to je potřeba vidět. Podivnosti spojené s WOW pak nahrazuje sbírka aut, pravda menší než v Southward Car Museum, ale přesto opět unikátní, včetně nahlédnutí do restaurátorské, či renovační garáže. A tak se zase necháme učarovat různými modely aut z různého období. Kromě klasiky a především Cadillaců jsou to i výjimečné vozy jako Smart, Lada Niva, samozřejmě další DeLoreain a žlutý Cord. V muzeu strávíme skoro dvě hodiny a pak už jen do motelu, pěšky do thajské restaurace, kde jsme si opravdu pochutnali a zpátky, kde někteří vytuhli, jiní se propsali až do dalšího dne a tím konečně dohonili zápisky z cest k aktuálnímu dni.
Budíme se brzy ráno a hned vyrážíme směr Nelson, protože v rámci včerejší večerní porady jsme dospěli k tomu, že v Bleinheimu není co dělat, kromě návštěvy místních vinic, což v případě přepravy autem nepřipadá v úvahu a zpátky do Pictonu se nám už nechtělo, a že bude lepší zkusit dnes zvládnout návštěvu národního parku Abel Tasman a další den v Nelsonu pak věnovat návštěvě místního vyhlášeného marketu, který se odehrává jen v sobotních dopoledních hodinách. Snídani necháváme až za Nelsonem na legendární restauraci Jester, do které dorážíme po dvou hodinách jízdy, projiždíme malý brod a parkujeme za restaurací, která se rozprostírá v krásné zahradě. Dáváme si Eggs Benedict a samozřejmě flat white. Kdysi úžasný zážitek z této restaurace se neopakuje, obsluha je zmatená, ranní káva se objeví až po jídle, které už není tak nápadité jak bývalo, a tak s mírným zklamáním (nicméně jídlo bylo velmi chutné s domácí libovou slaninkou) procházíme alespoň zahradu a vracíme se k autu a pokračujeme směr Marahau, vzdálený jen 28 kilometrů. Díky klikaté silnici se do Marahau dostáváme za 40 minut a zjišťujeme, že již není možné najmout water taxi do míst, kam jsme chtěli vyrazit. Hledáme proto náhradní plán, který nakonec dáváme dohromady a kupujeme si cestu do Anchorage. O necelou hodinu později sedáme do člunu zapřaženého za traktor a bodrý vodní taxikář nás veze k vodě, kde zacouvá a vpouští člun na hladinu. Startuje motor a míříme k nejfotografovanějšímu šutru v oblasti, Split apple rock, který vypadá jako kamenné jablko rozseknuté uprostřed. K tomuto jevu se váže spousta legend, ale pravda je taková, že kámen prostě praskl působením zmrzlé vody přesně vprostřed a od roku 1988 dostal svůj název a je součástí trasy vodní taxi. Následuje plavba kolem pobřeží až k ostrovu Fisherman Island, kde krátce pozorujeme lenivé tuleně, jak se převalují ve vodě. Pak už jen plavba do Anchorage, kde nás kapitán člunu vysazuje na pláži a dává nám instrukce, kudy vyrazit. Čeká nás 12 kilometrů národním parkem, ale co nikdo nikde neuvádí je, že první kilometr je prudce do kopce nad pláží, což sice vypadá jednoduše, ale utahané nohy chlapa před padesátkou to vidí jinak. Po deseti minutách odmítají lýtkové svaly další kroky a nejsem schopen pohybu. Se slzami v očích se postupně propracovávám cestou výš a výš, po několika krůčcích a za podpory manželky pak nakonec na kopec vylézám. Po rovince to pak jde a i následující občasné stoupání už není problém, nohy pochopily, že to myslím vážně, a bude se zase chodit. Postupně ukrajujeme kilometry po národním parku, naštěstí po vrstevnici, bez dalších prudkých výstupů se pohybujeme ve výšce cca 100 metrů nad Tasmánskou zátokou. Po cestě se občas otevřou nádherné výhledy na zátoku a přilehlé ostrovy, a tak se kocháme a šlapeme a šlapeme. Po třech hodinách stojíme na konci treku, před sebou ještě asi 1,5 kilometru k parkovišti, kam docházíme zcela vyřízeni. Sedáme do vyvoněné Sportage a další hodinu jedeme do Nelsonu, někteří spí, někteří řídí. Na mě padlo řízení, ale naštěstí se nám podařilo naladit místní 95,5 FM, kde hrají opravdu výborně, tak že bez problémů přemáhám spánek a po hodině stojíme před Countdown a nakupujeme zásoby na večer. Pak už jen pár kilometrů do motelu, který je konečně dle našich představ. Ložnice, velký obývák s kuchyní, koupelna, vlastní zahrádka se šňůrou na prádlo, parkování skoro před vchodem. Vpravíme do sebe něco málo ze zásob, také popijeme něco málo ze zásob (naproti motelu je Liquer shop, tedy zásoby se netenčí) a odpadáme.
Vzhledem k tomu, že máme být ve 13:00 u trajektu na jižní ostrov, vstáváme brzy a mastňácky vyjíždíme autem na Mount Victory, vyhlídku nad městem, ze které je vidět podstatná část Wellingtonu. Tím odšktrtáváme druhé z TOP 3 a vracíme se do města, kde plníme nádrž, abychom mohli auto vrátit do půjčovny a pak parkujeme na veřejném placeném parkovišti před TOP 1 místem, tedy národním muzeem Te Papa Tongarewa, což je pochopitelně maorský název a volně přeloženo to znamená místo s poklady této země. Chvíli zápasíme se systémem platby parkovného, až si Maki povšimne, že každé parkovací místo má své číslo, které se zadá do parkovacího automatu a následně se navolí počet minut (při platbě kartou) nebo minuty naskáčou po vhození mincí. Kupujeme maximální možný počet minut, tedy 120 a míříme směr hlavní vchod do muzea.
V přízemí je tradiční naval prachy shop, šatny a informace. Vstupné se nekoná, vše je zdarma. V dalších patrech jsou různé expozice, jako historie Nového Zélandu, fauna, patro věnované původním obyvatelům – maorům, dopad lidské činnosti na přírodu, velmi zajímavá část věnovaná geotermálním aktivitám a hravá část pro děti. Procházíme postupně všechny patra, kromě pátého, které se přestavuje, dáme i vyhlídku v šestém patře a dočasnou výstavu věnovanou bitvě o Gallipoli (1915-1916), které se účastnili pod britskou korunou i síly ANZAC (Australian and New Zealand Army Corps). Celá výstava je úžasně koncipovaná a dá se říct že i emotivní, a vše umocňují velmi reálné, do detailu propracované sochy vojáků v nadživotní velikosti. Celé muzeum je výborně koncipované, exponáty jsou částečně interaktivní, například strávíme nějaký čas hledáním různých škůdců v modelu skladiště, kdy při nalezení se daný škůdce ukáže a rozsvítí a dočtete se o něm zajímavé informace, takže třeba při otevření šuplíku na vás vyskočí pavouk. Tlačí nás čas, ale zvládáme zrychleně celé muzeum a po dvou hodinách, které neskutečně utekly, stojíme před muzeem a rveme do parkovacího automatu drobné, abychom prodloužili parkování o 3/4 hodiny. Vzhledem k tomu, že si Maki pamatuje kód, nemusíme zpět k autu, kód místa stačí zadat do jakéhokoliv parkovacího automatu v přilehlém okolí. Ještě před odjezdem k trajektu dáváme kafe a místní zákusky a krátce procházíme Oriental Parade. Pak už šup do auta a směr trajekt, cesta na pár minut. Pokud ovšem neminete odbočku na Ferry, pak najedete na dvouproudovku z města bez možnosti se otočit. To se nám daří až po šesti kilometrech a za čtvrt hodiny se ocitáme na stejném místě, kde jsme měli původně zatočit, tentokrát již odbočení zvládáme a parkujeme na parkovišti určeném pro auta z půjčovny. Nacházime parkovací prostor firmy Thrifty a na parkovacím místě s číslem jedna zanecháváme Tucsona bez kufrů a posádky. V odbavovací hale se zbavujeme dvou kufrů a s batohem a cabin luggage se po pár minutách drápeme nástupním tubusem do útrob obrovského trajektu, který je již tradičně naplněn auty, motorkami, autobusy, náklaďáky a pár vagóny. Je nádherné počasí a ihned po vyplutí se kocháme z otevřené paluby pohledem na vzdalující se Wellington. Pak slupneme fish and chips, servírované na palubě do papírových krabiček a dáme IPA z vlastních zásob. Za dvě a půl hodiny vplouváme mezi zálivy jižního ostrova a hodinu poté už kapitán bravurně otáčí loď v přístavu Picton a zacouvává do doku. Daří se nám vystoupit mezi prvními a tak Maki vyráží pro kufry a já ke kiosku Thrifty pro auto. Vydání auta se protahuje, protože mladík za pultem je trochu zmatkář, tak že doráží Maki s kuframa a ja si povzdychnu, že místo Tucsona nám nachystali mrňavej Accent. To nenechá Maki jen tak a za chvíli máme v ruce klíče od Sportage, která má najeto 11 km. Spokojeni s tímto úspěchem vyrážime zajet naše nové, a to doslova, auto směr Bleinheim, kde máme tuto noc složit hlavu. Dorážíme na čas a místní recepční nám zase dává pokoj v patře, klasické bydlení v motelu s autem před vchodem se nám prozatím vyhýbá. Ale pokoj je útulný a tak se nastěhujeme, navštívíme místní Countdown a nakoupíme něco k večeři. Pak už jen odpočinek a spánek.
Ráno s povděkem opouštíme naše nekomfortní ubytování a bez snídaně vyrážíme směr hlavní město Wellington. Po 63 kilometrech Maki zastavuje ve Waiouru, plníme nádrž a dáváme si snídani. Jak je zde zvykem, po objednání snídaně se hned platí a skládáme se na placení z peněženek a omylem místo dvou pětidolarovek vytahuji dvě pětieura. Asijský zaměstananec protestuje, ale eura poznává a ptá se, odkud jsme. Asi jsme ho natolik rozhodili, že nám potom donesou dvě stejné tradiční All day breakfast snídaně, ačkoliv máme každý objednaného něco jiného a flat white v jeho podání chutná jako melta se sušeným mlíkem. Každopádně máme naplněné žaludky i nádrž a pokračujeme dále. Máme v plánu zastávku v Paraparaumu, kde je k vidění soukromá sbírka největšího sběratele aut na Novém Zélandu, sira Len Southwardse, který již bohužel zemřel (2004), ale zanechal po sobě sbírku více jak 400 automobilů a motocyklů a celé muzeum na ploše 600 hektarů. Kromě toho je k vidění i první motorový člun Redhead, se kterým v roce 1953 sám sběratel překonal jako první rychlost 100 mil za hodinu, samozřejmě, že na vodě. Odbočku na muzeum díky slovenským soudruhům ze Sygicu přejedeme, ale chybu si uvědomujeme a Maki otáčí Tucsona zpět a parkujeme před muzeem, které je sice trošku omšelé (stojí tu už od roku 1979), ale obrovské a na vyzáž budovy ihned zapomínáme, když nás u vchodu vítá Dodge Viper RT10 v červené. Kupujeme si lístky a hned u vchodu nás zatýká mistní údržbář, mechanik, leštič a nevím co ještě, a deset minut živě diskutujeme, tedy spíše posloucháme jeho monolog o autech, Novém Zélandu a o jeho rodokmenu, který sahá až k nám do Česka. Ukazuje nám jeho nejmilejší exponát, Cadillac cabriolet, který kdysi patřil Marlene Dietrich, naproti němu je k vidění Cadillac speciál z roku 1950, který patřil gangsteru Mickey Cohenu, opancéřovaný s neprůstřelným sklem, na kterém jsou patrné zásahy po kulkách. Nacházíme další a další automobilové skvosty například DeLorean DMC-12, Porsche 356, Ferrari 3, 80 GTSi, Shelby GT 500 KR, samozřejmě první ze sběratelových aut, Ford T hned ve třech provedeních, a další značky úžasných aut z období počátku minulého století do dnes, např. Rolls Royce, Ariel, Chevrolet, Jaguar, Mercedes, Triumph, Buick, exkluzivní Cord a kupodivu i jeden zachovalý Trabant. Procházíme expozici v obrovské hale a obdivujeme krásu aut a především um lidí, kteří je kdysi bez vyspělých technologií stvořili. Prohlídkou haly nekončíme, o poschodí níže je další hala, ve které jsou další a další skvosty, včetně newyorského taxi, „fantomasova“ citroenu, české stopy v Austrálii v podobě levného teréního vozu Trekka, vozidla z filmu Spáč (1973) Woodyho Allena a další řady značek a typů aut. Nad hlavní halou v ochozu, kde jsou vystaveny motorky, nacházíme i jednu plochodrážní Jawu a legendární skútr ČZ 175, přezdívaný prase. Na konci prohlídky kupujeme předražené tričko a dvoje náušnice, jako podporu muzeu, a vyrážíme na poslední dnešní část cesty, do hotelu Trinity ve Wellingtonu.
Do hotelu přijíždíme odpoledne, recepční zná někoho, kdo má předky v Česku a umí říct se špatnou výslovností „Dobře“. Řešíme problém s parkováním, protože hotelové parkoviště je plné a my nemáme zajištěnou rezervaci, nakonec dle doporučení recepčního parkujeme za rohem hotelu u kostela na parkovišti na 120 minut, které má toto omezení do šesté odpoledne a od osmé ráno, tak jsme nuceni auto ještě jednou večer přeparkovat. Na střeše hotelu je pohodová restaurace pod čirým nebem, tak dáváme po dvou IPA pivech a pak vyrážíme na jednu z TOP 3 „must see“ lokalit ve Wellingtonu. Hned na začátku cesty se posilníme v přilehlém Food parku úžasným buritem z Quiquiriquí a ochutnáme místní vyhlášenou zmrzlinu. Lanovkou pak jedeme z hlavní shopping ulice Lambton Quay do oblasti Kelburn, kde se nachází místní překrásná, zdarma přístupná, botanická zahrada, která kromě rozmanité flory nabízí i naprostý klid a pohodu. Zahradou částečně proběhneme a pak zase zpět mezi hlučné ulice downtownu. Procházíme po nábřeží a chlad způsobený zapadajícím sluncem nás donutí vrátit se do hotelu a hodit na sebe jednu další vrstvu. A vyrážíme se podívat na Tripod a po cestě zpátky zapadáme do running sushi baru a ládujeme se obsahem různě barevných talířků (co barva, to jiný počet dolarů za talířek). S japonským obsahem žaludku, a chudší o několik dolarů vyrážíme na vyhlášenou Cuba Street, která je stejně smradlavá a o ničem, jako přes osmi lety, a tak nakonec končíme v útulné Little Beer Quarter, dáváme si IPA a obdivujeme výzdobu včetně českých pivních tácků.
Ráno je moudřejší večera, a tak to už nevidíme tak bledě, i když rozměry pokoje se přes noc nezvětšily, nějak se s tím vyrovnáváme, házime na sebe hadry na zdolávání treků a vyrážíme směr národní park. Po 700 metrech 🙂 zastavujeme na snídani v Cadillac cafe, kde se posilňujeme tradičně All day breakfast a vaječnou omeletou, sedíc venku na zahrádce pod ranním sluncem. Flat white samozřejmě nechyběl. Plánujeme masivní zdolání treků v národním parku, přičemž ten nejdelší Tongariro Alpine Crossing rovnou zamítáme, bláhově nehodláme chodit celý den, a tento trek je na šest hodin.
Posilněni vyrážíme cca 50 kilometrů a zastavujeme u první naší volby, Tawhai Falls Walk, což je kraťounký trek k malým vodopádům na 15 minut. A skutečně po pár minutách přicházíme k vodopádu a chceme si udělat mrtvý snímek (chápej bez živých lidí), ale to je nemožné, protože velmi nemotorná (evidentně fyzicky i psychicky) postarší žena neatletické postavy s kšiltovkou proklatě hluboko zaraženou, v outdoorovém oblečku za jistě nemalé peníze, ve kterém vypadala jako starší neforemná sestra lovce Pampaliniho, se snažila tvářit jako filmová hvězda vysíc na jednom z kamenů před vodopádem, a její (asi) manžel ji v tom podporoval, marně se snažíc najít nějaký úhel záběru, aby jí mohl vyfotit a při tom nezakrývala celý vodopád. Tuto činnost provozovali asi pět minut a bez ohledu na hlouček čekajících návštěvníků, kteří si stejně jako my chtěli digitálně otisknout krásu vodopádu, a pomalu si rozdávali pořadová čísla na focení. Fotografovi této přírodní nekrásy nikdo neřekl, že když jeho objekt zájmu bude mít na hlavě kšiltovku a slunce bude přímo nad nim, že ať bude fotit jak bude chtít, pokud nepoužije fakt silný blesk, bude na všech fotkách obličej kšiltové hlavy vždy černý jako bota a z dálky tří a více metrů nebude rozpoznatelný. Když k tomuto závěru došli, začali se, k nelibě řady čekatelů, snažit o nějaký lepší záběr, ale techniku stejně nezměnili. Když už to vypadalo nadějně, že toho konečně nechají, rozhodli se vyměnit si role a za modela byl starej, pipka se jala fotit low-costovým telefonem. To naštěstí netrvalo dlouho a když konečně tato dvojice skončila, práskli jsme tři fotky a vyrazili zpátky k autu.
Dojíždíme do Whakapapa village, odkud jsou k dispozici různé treky, a vybíráme asi ten nejznámnější, Taranaki Falls Track, vedoucí jak název napovídá k vodopádu. Cesty k němu vedou dvě, via upper track, dlouhá 3 km a via lower track, dlouhá 3,2 km. Tu spodní jsme nějak přehlédli a tak začínáme tou vrchní, která vede přes krajinu poznamenanou posledním výbuchem sopky Mount Ngauruhoe (v roce 1977), s výhledem na zasněženou Mount Ruapehu, další ikonickou sopku zdejšího národního parku. Po hodině dorážíme nad vodopád, scházíme pod něj, a je tu poměrně živo, řádově desítky lidí posedávají pod vodopádem, fotí se, dělají bordel. Chvilku nasáváme atmosféru a vyrážíme po spodní cestě zpátky do Whakapapa village. Oprotí vrchní cestě, která vedla po krajině porostlé jen keři a trávou, krajině, která byla poznamenána výbuchem sopky (a je i zcela patrné, kde se zastavila láva – „srolovaná“ půda je velmi působivá), je spodní cesta vedena kolem říčky, která vede od vodopádu a prakticky celou dobu jdeme lesem. Za další hodinu dorážíme k autu a přemýšlíme, zda tím trekovou sezónu ukončit, nebo ještě někam vyrazit. Přinám se, že se mi už moc nechce, za včerejší chození a dnešní dvouhodnovou tůru mě již nohy nesnáší, speciálně levá pata je už fakt nakrknutá a vím o ni při každěm kroku. Bez ohledu na to je rozhodnuto zdolat dvou a půl hodinový track Silica Rapids, který vede přesně na opačnou stranu než trek předchozí. A je i rozmanitější, vede přes lesy, louky na vyvýšených dřevěných chodnících, několikrát přes říčku po mostech a hlavně pořád proti proudu řeky, tedy do kopce. Na několika místech jsou informační tabulky informující o zajímavostech zdejší oblasti, fauně a flóře. Během cesty se několikrát odkrývají úžasné výhledy, především na obě sopky a kapradinové pole, které jsou zabarvené do červena až ruda, což je prý chrání proti stresu z celodenního slunečního svitu. Počasí nám přeje a stoupáme dále a výše. Obzvlášt poslední třetina je o permanentním stoupání, které nás vyvádí z lesa na skalnatý povrch až ke křemenným peřejím, které mají bílou barvu, způsobenou vysokým obahem hliníku ve vodě. Na konci trasy jásám jako Rocky Balboa po vyběhnutí filadelfských schodů, že jsem s útrapami, danými netrénováním a věkem, došel až nakonec, kochajíce se potůčky vyvěrajícími přímo ze země, které protékají úžinkami a přes kameny, které jim stojí v cestě, když v tom se objeví mladé děvče v kraťasích, s mobilem v ruce a sluchátkama na uších a vesele dobíhá!!! na konec trasy, pak si opláchne nohy, sundá tričko a vleze se svlažit do chladné vody a pak stejně vesele odbíhá zpátky. Brada mě padá a s představou další jedné a čtvrt hodiny nazpět zatínám zuby a vyrážíme zpět, naštěstí po proudu, takže víceméně z kopce. Dorážíme k autu a máme toho plné zuby a s povděkem zapadáme do sedaček a za dalších 50 kilometrů jsme zpátky na cele. Podle zkušenostech z předchozího dne vyrážíme do nedaleké restaurace před půl devátou a dostáváme najíst, Maki jehněčí, já netradiční hovězí guláš s bramborem, špenátem a brokolicí, oboje výborné. K našemu zklamání nemají točené, tak dáváme za vděk alespoň lahvovému pivu a po zkonzumování se přesouváme na celu a již tradičně odpadáme.
Na závěr snad jen tolik, že jsme sice nedali šesti hodinový trek, ale nakonec jsem šlapali pět a půl hodiny, tak že to byl rozhodně aktivní den stráveny v národním parku Tongariro.
Ráno balíme a vyrážíme z motelu tak, abychom byli v 8:30 v maorské vesnici Whakarewarewa, kterou máme pět minut o motelu. Jsme mezi prvními návštěvníky a hned vyrážíme do vesnice a jejího přilehlého okolí. S ohledem na minulou návštěvu se tu nic nezměnilo a když docházíme na konec cesty vesnicí, kde má cesta pokračovat do vedlejšího parku, jak slibovala včera slečna na recepci, zjišťujeme, že se propojení nekoná a pořád se jedná o dva parky, dva nesvářené maorské klany, ale i dvoje vstupné, dvojí parkování, a hlavně další čas navíc, se kterým jsme nepočítali. Nic se nedá dělat, dokončujeme prohlídku a přejíždíme do vedlejšího parku, kde nás u vchodu chlapík v oranžové džísce informuje, že s osobákem musíme zaparkovat jinde, tak že dalšího půl kilometru navíc. Ok, parkujeme a jdeme pěšky ke vchodu do Te Puia, další maorské, i když ne žijící (protože narozdíl od té první v ní maoři nežijí), vesnice, která je sice uměla, ale co do geotermální aktivity má prim v podobě čtyř aktivních gejzírů, přičemž ten největší Pohutu kdysi proudil do výšky 30 metrů, teď tak do poloviny, protože se využíváním termálních jevů k vyhřívání a výrobě energie v příbytcích místních Maorů odrazilo na tlaku vody v podzemí. I tak je to opět úžasná podívaná, počasí jak z katalogu, co víc si přát, snad jen se po čtyřech hodinách nespálit, pozdě, spáleno jest, co nebylo zahaleno.
V mírně časovém skluzu vyrážíme směr jezero Taupo a po cestě se zastavujeme v předposledním parku Waimangu Thermal Valley. Na parkovišti narychlo obědváme zásoby z místního Countdown (Tesco, Lidl, Kaufland a Billa dohromady ve 100x lepší kvalitě) a vyrážime na procházku úžasným údolím. Na recepci stejně jako před osmi lety na dotaz odkud jsme, zmizí recepční ze zorného úhlu pohledu, a když se po chvíli vynoří, drží vítězoslavně překlad letáku do češtiny. Vyrážíme nádherným údolím s tím, že plán je dorazit na jeho konec k jezeru Rotomahana, odkud je vidět Mt. Tarawera, ze které je doslova vyrván obrovský kus díky ničivé erupci, která v roce 1886 zničila rozsáhlé okolí a vlastně způsobila vznik tohoto parku. Problém je v tom, že z konce údolí jezdí každou hodinu autobus, který vozí ty, co dokázali dojít až nakonec zpět na začátek, a my potřebujeme stihnout autobus v 15:00. Vynecháváme tedy části „Hiking“ a držíme se jen „Walking“ a i tak ke konci dosahuje naše průměrná rychlost chůze 6,4 km/h. I přesto se stihneme kochat vším, co park nabízí a že toho je, od jezírek, tradičně stoupající páry, vařících potůčků, gejzírů vody, nádherné flóry i výpravných bodů po cestě, ke kterým jsme dostali překlad, a devět minut před třetí jsme u jezera. Pak už jen cesta zpátky autobusem po štěrkové cestě místy s kopci snad do pravého úhlu a jsme zpátky na parkovišti, na kterém jsme nedávno improvizovaně obědvali a vyrážime, už fakt dost uchozeni a výrazně opáleni na poslední zastávku do nejvyhlášenějšího geotermálního parku Wai-O-Tapu Thermal Wonderland. Ten se kupodivu také moc nezměnil, jen vzhledem k pozdější hodině byl de facto prázdný a prohlídka o to příjemnější. Barevnost výtvorů přírody je tedy nadále žlutá (síra), purpurová (mangan) a zelená (arsen), to vše servírované v různých variacích jezírek, propadlých kráterů, bublajících potůčků, to vše zabaleno do úžasného treku a zakončeno nejvyhlášenějším Champagne Pool, fascinujícího jezírka v kráteru obarveného po krajích do barvy šampaňského, no možná až moc sytě okrového šampaňského. Počasí nádherné, co více si může člověk přát? No nové nohy, protože ty současné už nefungují a máme před sebou ještě přes hodinu cesty pod jezero Taupo do Turangi.
V Turangi přijíždíme do motelu Sportsman Lodge, který se fakt nepovedl. Paní majitelka nás provede zařízením, jak bachařka ve vězení se zvýšenou ostrahou. Kdyby nemluvila tiše, vypadalo by to asi takto. „Das ist faše cimr, nicht šrádlo, nicht pití na cimr, da ist klosett und duše, hir ist kihlšrank oder kuchyň, das ist pro fšechny, und hir cimr na sábavu.“. Po rozbalení tří kufrů na zemi a sklopení polorozpadlého stolku na zdi se v podstatě nemůžeme v cimře otočit, aniž by jeden z nás nespadl do postele, nevypadl ze dveří nebo nepropadl okýnkem v nudloidní koupelně, ve které je sprchový kout naproti záchodu a uprostřed je asi tak velké umyvadlo, že se do něho stěží při praní vešly jedny fusky. Rozpažit v koupelně znamená vysklít okno a vyrvat nedoléhající posuvné dveře z kolejnic, to celé okořeněné všude přítomným hmyzem různých rozměrů a druhů. Dat ist škandál!!!
Hořce polkneme s tím, že nemůže být vše pořád perfektní, vypereme, protože v tomto čučáku budeme dvě noci, a vyrážíme pěšky (tento den se fakt hodně chodilo) do nebližší restaurace, kde nám pan recepční sdělil, že jako sorry, ale vaříme do 20:30, jasně že bylo 20:45. Tak jdeme do centra, které není naštěstí daleko, ale tam zjišťujeme, že Turangi je opravu díra a vše kromě čerpací stanice a Burger Kingu má již zavřeno. Znechuceni se vracíme na celu, vytahujeme železné zásoby a srkáme rýžové nudle Pho zalité horkou vodou. Pak se chystáme ztrestat několik lahví piva a sedmičku vína, ale vysílením nakonec odpadáme a z původního odvážného nápadu zůstanou jen dvě otevřená nedopitá piva a dvě skoro mrtvoly v posteli.
Ráno vstáváme brzy, z plného hotelu snad jako první, a jedeme smět Hobbiton, kde máme být v 10:30. Po cestě zastavujeme v Otorohanga, kde si při jejím průjezdu všimneme otevřené restaurace Ronnie’s Cafe & Bar, tak že otáčíme a po chvilce se odehrává kulinářský zážitek v podobě Ronnie’s Famous Eggs Breakfast a Eggs Florentine, doladěný 2x Flat White.
Notně posilněni pokračujeme do dnešního primárního cíle a jak se blížíme, je nebe šedivější a šedivější a nakonec na místě docela slušný chcanec. Přijeli jsme ale s předstihem, tak doufáme, že se to do odjezdu na atrakci uklidní (a cpeme se navrch ještě zde objeveným pečivem scone s máslem a dvakrát short black, tedy malé silné kafe). A proč čekáme na odjezd na atrakci? Tak tedy jak to tady vlastně vypadá.
V září 1998 objevil Sir Peter Jackson Alexandrovu farmu během hledání lokací pro Pána prstenů za pomoci vrtulníku. S majitelem se dohodli a v březnu 1999 započali práce na lokaci, u kterých pomáhala i novozélandská armáda, která vystavěla 1,5 km příjezdové cesty k lokaci. Celý Hobitín byl postaven ze dřeva a polystyrenu, osázen stromy z nedalekého okolí, ale i z Taiwanu. Most byl postaven z lešení a polystyrenu, došková střecha hospůdky Zelený drak z rákosu kolem farmy, některé stromy z ocely a silikonu. Po dokončení se v lokaci filmovalo tři měsíce. V roce 2009 se celá lokace znovu přestavěla pro film Hobit a to z permanentních materiálů, kromě jednoho stromu byly všude nasázeny za umělé stromy skutečné a v roce 2011 se v lokaci natáčelo pouhých 12 dní. Díky poslední přestavbě zůstala Krajinka zachována a dnes funguje jako masové rýžoviště novozélandských dolarů a z blízké farmy, ze které se stala základna pro návštěvu Hobitína, odjíždí každou čtvrthodinu plný autobus turistů, které dopraví na začátek trasy, kde se jich újme jeden z průvodců a po bezmála dvou hodinách do turistů u Zeleného draka nalijí trochu piva, které je v ceně, a zase je naženou do autobusu, který je vyplivne zpátky na záladně. To je celé, a evidentně to funguje a hlavně, pro příznivce obou sérií je to povinnost, protože je to fakt super zážitek.
Autobus nás nabral přesně v 10:30 a vyrazili jsme za hudby z filmu, proslovu pana režiséra, pak majitele farmy (vše z monitoru v autobusu) a následného vtipného komentáře řidiče. Vyplivl nás na začátku cesty, kde se nás ujala sympatická rozměrnější průvodkyně, která pořád vystupovala ce stylu „když jsme tady natáčeli“, ačkoliv v té době sotva nosila aktovku na zádech. Počasí se docela umoudřilo, šedá zůstala, ale bez kapek. Prolítli jsme po všech zastávkách, fotili co se dalo, vyslechli si pár zajímavých poznatků, identifikovali jediný umělý strom, došli do hodpody, dostali pivo a rozloučili se s Hobitínem.
Dále vyrážíme směr Rotorua, jejíž centrum i okolí je známo geotermální aktivitou. Máme v plánu šest lokací a tak míříme hned k té nejbližší – Hells Gate. Od minulé návštěvy (http://www.namotorkach.eu/?p=140) se nic nezměnilo, procházíme kolem různě velkých bublajících jezírek s vodou a bahnem, míjíme nejteplejší vodopád na jižní polokouli Kakahi, obdivujeme stromy obarvené sírou, navštěvujeme rozsáhlou pláň plnou geotermálních aktivit v podobě páry a vroucí vody.
Hned po ukončení prohlídky, docela již vyčerpání, míříme do Whakarewarewa, žijící maorské vesnice, kde se na recepci vlídně slečny ptám, zda ještě stihneme prohlídku. Pokyvuje a říká, že se to stihnout dá a to včetně gejzírů. Na to se ptám já, jak to, vždyť gejzíry jsou v Te Puia?! Slečna mě tvrdí, že se oba parky spojily a je již jen jeden. Jsem potěšen touto informací a na základě toho rušíme pro tento den další park, s tím, že to stihneme druhý den a jedeme se ubytovat do motelu Apex on Fenton. Přátelská recepční nám vysvětluje, kde se nacházíme a kde je centrum a kam se jít najíst, nic co bychom nevěděli a přesto nám vnucuje slevu do nějaké restarace, kterou s povděkem přijímáme. Když ji oznámíme, že chceme jít na jídlo pěšky, nechápavě se na nás dívá s tím, že je to přece bez mála tři kilometry (to ani chudák nevěděla, že náš denní průměr už olizuje 20 km). Víme, kam chceme a protože bydlíme na Fenton street, stačí jít rovně od motelu a za pár kilometrů jsme na Eat Streat (fakt se to tak jmenuje, není to překlep). Zjišťuji, že od poslední návštěvy se tato část Rotoruy výrazně změnila a ulice s restauracemi dostala výrazně jiný look. Marně hledáme restauraci Stonegrill, ve které jsem kdysi ochutnal jídlo výjimečné způsobem servírování. Nakonec zjišťujeme, že hledané je na místě, jen přejmenované a že se kulinářský zážitek konat bude a i slevu od recepční využijeme, protože je do stejné restaurace. Napřed ale vyrážíme do kilometr vzdáleného městského parku – Kuirau Park, který je volně přístupný a jde v podstatě o jezírko vařící vody, ze kterého stoupá pára prosáklá sírou, celé obehnané stromy a křovinami. Vůně (časem si prostě zvyknete) síry je tu všudepřítomná, v parku pak ještě více intenzivní. Po nasátí atmosféry i síry se vracíme do restaurace podél stejnojmenného jezera Rotorua a zasedáme k jídlu v podobě kusu syrového masa servírovaného na rozpáleném kameni, míru propečenosti si udělej každý sám. K tomu nějaké omáčky, přílohy a naše oblíbené místní pivo IPA. Po zkonzumování platíme a odmítáme použití 10% slevy s tím, že to bylo tak výtečné, že si zaslouží cenu plnou. V jedné z vedlejších restaurací ještě ochutnáme další druh piva IPA a již za tmy se vracíme opět několik kilometrů do motelu, kde v podstatě odpadáme.
Ráno jsme v sedm bez snídaně vyrazili pěšky do 2,6 km vzdálené půjčovny Thrifty, vyzvednou „něco jako Toyotu Corolu“. Že máme naproti hotelu půjčovnu Hertz a hned vedle ní Avis asi někomu záměrně uniklo a nebo myslel na naše zdraví a nechal nás po ránu projít.
Rozpoluplně jsme se cítili při nutnosti doplatit full insurance auta za nemalou částku, z druhé strany jsme nedostali malé auto, ale v tu chvíli pro nás ještě vítaný Hunday Tucson, tak se to dalo nějak zkousnout. Vyrážíme na první kilometry docela prázdným ranním Aucklandem, první křižovatka a už se místo blinkrů stírá stěračemi (nejen že v rámci ježdění vlevo přehodili volant na druhou stranu, ale ještě prohodili stěrače a blinkry). Ještě štěstí, že jsem dva měsíce trénoval s automatem a levá noha nehledá spojku. Šťastně jsme dorazili k hotelu, kde podle plánu Maki vybíhá zaměstnat recepci s dotazem, zda můžeme chvilku stát před hotelem a já vybíhám pro kufry do jedenáctého patra (jasně že výtahem). Kupodivu neměla recepce s chvilkovým stáním problém (podle pronajimatele mají problém se vším), za což zjevně vděčíme správně volbě vyjednavače s recepcí, nakládáme kufry a vyrážíme, stále ještě bez snídaně, směr Waitomo.
Po 33,5 kilometrech jižne od Aucklandu zastavujeme na snídani u restaurace s netypickým názvem Autobahn Cafe, stejně jako skupina místních motorkářů, kteří nám dávaji zakusit, jaké to je jezdit plechovkou a závidět. Naštěstí hlad a hlavně očekávání vychválených snídaní typu All day breakfast nám dává na motorkaření zapomenout a objednáváme si 2x Eggs Benedict a Flat white. Vynikající snídaně i káva jsou zkonzumovány obratem a razíme dále. Po necelých 100 kilometrech zastavujeme v malé vesnici Whatawhata, kde se v Backyard Bar and Eatery posilňujeme sladkým Almond slice a měníme se v řízení. Začátek jízdy se tak neobejde bez vtipných momentů stírajích stěračů a skoro jízdy vpravo, ale po chvíli se vše ustálí a Maki nás bezpečně doveze do 69 kilometrů vzdáleného Waitomo, kde zastavujeme u i-SITE Visitor Information Centre. Máme půl hodiny čas, než začne naše prohlídka Waitomo Glowworm Caves, tak odpočíváme a před prohlídkou se přesunujeme do půl kilometrů vzdáleného vstupu do atrakce.
Prohlídka začíná vpuštěním asi třicetičlenné skupinky do areálu, kde u vchodu do jeskyně čekáme na průvodce. Tím je, patrně arabského původu asimilovaný chlapík nevelkého vzrůstu šlapající si na jazyk do té míry, že se jeho rádoby vtípkům směje asi pět lidí, ostatní mu totiž nerozumí. Vpouští nás dovnitř, kde sejdeme po několika schodech do větší podzemní místnosti, kde nás na několika zastávkách poučuje o tom, co je stalaktit a stalagmit (ke stalagnátu se neodstal). Pak máme lekci v představivosti, kiwi provozující bungee jumping, vlasy Boba Marleyho apod. V zásadě nic zajimavé a místní krápníky vypadaji uměle a nejsou tak barevné a vlhké jako v Moravském krasu. Na konci místnosti nás donutí se sehnout tak na úroveň jeho pasu, tedy velmi nízko, a my si všímáme, že stěny konce místnosti nesahají až na zem a pod nimy jsou ony svítící larvy. Když na ně vzápětí rozsvítí plné světlo, jsou vidět místo larev nitky obalené slizem, které larvy vypouští.
Na vysvětlenou, jedná se o larvy speciálního druhu novozélandských světlušek, které na světlo lákají potravu, která se chytá právě do lepkavých nitek. Nezřídka tak spořádají i vlastní dospělé jedince, než se z larvy vyhlube po devíti měsících světluška velikosti našeho komára. Na základě spouštění vláken si světlušky vysloužily název Arachnocampa, což v překladu znamená pavoučí červ.
To už začíná být zajímavé, ale tím prohlídka první místnosti končí. Přesouváme se do další místnosti, kde je nám vysvětleno, že larvy potřebují tmu a klid, jinak nesvítí a tak pokračujeme potichu po spoře osvětlených schodech, které vedou k loďce, do které usedáme a v maximálním kolektivním tichu pokračujeme po vodě do další místnosti, ve které je strop skutečně pokrytý tisicovkami larev a vypadá jako noční obloha. Spolu se skoro absolutní tmou jde o úžasný zážitek, trvající asi pět minut, pak nás průvodce bezslyšně řídící loď za pomoci provazů natáhnutých po jeskyni vyparkuje ven z jeskyně a vystupujeme.
Vyrážíme se ubytovat do nedalekého hotelu Waitomo Caves, který byl postaven na začátku devatenáctého století a vypadá jako z volného pokračování jednočlenné rodiny Normana Batese (Psycho). Jeho stáří nám připomíná recepční s úšklebkem, že v té době se výtahy nestavěly a že máme pokoj v prvním patře. Bereme kufry do teplejch a šplháme do schodů a v prvním patře bloudíme, hledajíc pokoj 23. Potkáváme uklízečky, které se nás ptají na číslo pokoje, když jim ho řekneme, smějí se, že máme štěstí a vybrali jsme si správný (tím myslely již uklizený). Haha. Z pokoje bylo cítit léta, které už odsloužil, ale byl čistý a v pohodě.
Neleníme a vyrážíme autem na blízké atrakce v okolí. K první dorážime asi po 35 minutách. Krátký desetiminutový trek nás zavede k vyhlídce na vodopád Marokopa Falls, který je ohromující, až neskutečný. Provádíme otisk do digitální formy a vracíme se k autu. Z parkoviště vidíme poutač na dva kilometry vzdálené občerstvení a necháme se zlákat. Bohužel, občerstvení je zavřené a na prodej. Vzhledem k tomu, že jsme jen kousek od pobřeží, zkoušíme jet do Marokopa, kde mají být pláže s černým pískem. Skutečně tam po 20 minutách dorážíme a i černé písky vidíme, ale přístup k nim ne a protože nás tlačí čas, jedeme směrem zpět do Waitomo a zastavujeme u lákadla Piripiri Cave Walk. Vystoupáme několik schodů nahoru a pak zase dolů a jsme u jeskyně Piripiri, do které za pomocí světel z mobilů sestupejeme asi po třiceti schodech a zjišťujeme, že dál regulérně nevede a plazit se nám nechce. Tak obracíme a pokračujeme na další zastávku Mangapohue Natural Bridge, což je asi dvacetiminutový loop track soutěskou nad vodou přes lávky a zavěšené mosty až k místu, kde propad skály vytvořil kamenný přírodní most přes soutěsku. Gigantické a dechberoucí, za mostem vede loop přes louky a kopce s nádherným výhledem a stopami po zkamenělých ústřicích, zpět na začátek treku. Docela unaveni se vracíme do Waitomo a zastavujeme u Waitomo General Store, kde si kupodivu přes název nic moc nekoupíte, ale dobře se najíte. Jejich lamb burger je ta nejlepší forma burgeru, kterou jsme měli tu čest na tomto světě ochutnat. Zlákáni místní nabídkou piv jedeme k hotelu a vracíme se pěšky na ochutnávku místních moků. Když se začíná stmívat, kolem půl deváté večer, vyrážíme do hotelu a odpadáme.
Nejprofláknutější atrakce Sky Tower je o ulici výše (centrum Aucklandu je samý kopec) a věž se tedy nabízí. Procházíme návštěvnická patra, koukáme na Auckland z výšky. Vždycky je na co koukat a vždy vás ten pohled ohromí, stejně jako částečně skleněná podlaha. Jdeme se podívat na Town Hall a protože přituhuje (ne nějak dramaticky, ale je večer a už to není těch 20 stupňu jako odpoledne) vracíme se do hotelu pro oblečení a vyrážíme ještě za světla na prohlídku přístavu a přilehlých ulic.
Když se začalo smrákat, sedli jsme na dvě piva (IPA) do hospody Chamberlain a pak prošli, již za regulérního setmění, Aucklandem až skoro k hotelu, kde jsme se ještě posilnili nezdravým jídlem v Denny’s. Do hotelu jsme sotva dolezli, unaveni a víceméně jsme hned odpadli.
O Novém Zélandu jsme spolu s Maki mluvili několikrát a když jsme na konci sézony letních dovolených zjistili, že standardní teplo už nestíháme a je třeba jet dál, volba byla velmi rychlá. Vzhledem k omezenému času a vytíženosti obou jsme to nechali tradičně na CK VIVA Travel a po osobní domluvě s majitelem jsme se plně odevzdali do jeho rukou. Tentokrát to ale nebylo plánováno na motorkách, ale rozhodli jsme se, že si vystačíme s autem.
Prvotní přípravy za námi a 15.11. vyrážíme v 11:40 (oproti plánovaných 10:00) na nejtěžší část cesty tam, D1 Brno-Praha. Kupodivu to šlo bez problémů a když jsme pak zjistili, že plánovaná stávka rádoby taxikářů proti pokroku a sdílení auta ve formě Uber byla zrušena, ocitli jsme se na terminálu jedna u Vaška Havla o tři hodiny dříve.
Let British Airways BA857 do Londýna (Heathrow) proběhl bez problémů, v Londýně mě tradičně testovali na střelný prach, za další dvě hodiny jsme pokračovali s Cathay Pacific do Hongkongu, kam jsme po necelých 12 hodinách letu dosedli kolem 18:00 místního času a po třech hodinách pak vyrazili na poslední let do Aucklandu, kde jsem přistáli těsně před půlnocí ze čtvrtka na pátek (tedy po cca 36 hodinách), před polednem místního času.
Protože jsme přetáhli dovolené množství tabáku o 300% :), skončili jsme na celním úřadě a za přebytek zaplatili clo, resp. daň, o její výšši se raději nebudu zmiňovat. Imigrační a bio kontrola se tentokrát nekonala, na imigračním byla tma, tak asi měl obtloustlý maor obědovou pauzu a k bio kontrole zřejmě nebyl důvod. Pak už Supershuttle z letiště k hotelu, volání pronajimatele apartmánu, který pronajíma pronajatý apartmán v hotelu (WTF?), jeho příchod, předání klíčů, sprcha a vyrážíme do města.
|
|
Nejnovější komentáře