|
|
Snídaně v motelu z vlastních zdrojů nás vydatně zasytila a vyrazili jsme do parku. Hlavní carpark byl vzdálen od motelu 60 kilometrů, takže zhruba po hodině, díky pracím na silnici, náš korejský oř dořehtal na místo. Celou cestu vydatně foukalo a opakovaně probíhaly dešťové přeháňky, a tak jsme s obavami nastoupili na první trek s tím, že díky počasí to nebudeme přehánět a kde to půjde, zkrátíme cestu autem. Prvním cílem byl Pillar Point, který je na útesu s výhledem na dvě pláže Norman Beach a Squeaky Beach. Cesta vedla v podstatě pořád do kopce a po necelých 2 kilometrech vskutku nádherné cesty a kupodivu bez deště, jsem se dostali na vyhlídku, tvořenou obrovským kusem skály, svažující se do moře. Zaneřádili jsme paměťové karty nezbytným digitálním obsahem a vyrazili zpátky.
Po 50 metrech jsem zařval, protože se mi rozlomila kovová skoba od futrálu na zrcadlovku a vše se poroučelo standardní rychlostí 9,81 m/s přímo na skalnatý povrch stezky. Přes očekávání toho nejhoršího nakonec nový objektiv 18-300 mm, pořízený právě pro tuto cestu, pád přežil a střepy se vysypaly jen z UV filtru. Nechápajíc jsem zkontroloval druhou kovovou skobu, která ještě držela, a ta se mi rozpadla v ruce. Pravda, ten bag na foťák už měl svých bezmála deset let. Kovové skoby letěly, bag šel napřímo na popruh a šlo se dál.
Dalším cílem byl Mount Oberon, ze kterého měla být dechberoucí vyhlídka. I přesto, že vrchol hory byl zahalen v šedi plné vody, rozhodli jsme se zkusit štěstí a vyjet do poloviny hory na Telegraph Saddle Car Park, odkud vede stezka Mount Oberon Summit Walk na samotnou horu. Když jsme dorazili na parkoviště, vítr předváděl, co vše umí, a představa chůze do 3,4 kilometrů vzdáleného vrcholu zahaleného v šedi a pak ještě zpátky, nás ujistila, že to nebyl nejlepší nápad a sjeli jsme zase dolů a dali raději krátkou procházku k nejvyhlášenější pláži parku, Squeaky Beach. Ta byla opravdu překrásná, bílý písek, obrovské vlny, prostě ráj surfařů. To ale bohužel není náš případ a na koupání to je prý až od poloviny prosince, tak jsme se jen pokochali a vrátili se zase k autu. S ohledem na počasí jsme nechtěli riskovat další treky, ale nakonec jsme přece jen na zpáteční cestě zastavili na Prom Wildlife Walk a vydali se za slibovaným zážitkem v podobě divoké přírody včetně klokanů, walaby, emu a vombatů. A kupodivu, až na walaby, jsem viděli vše a pro nás oba bylo vidět poprvé v životě vombata ve volné přírodě naprosto unikátním zážitkem. I když trek nebyl nějak dlouhý, necelé tři kilometry, strávili jsme na něm více jak hodinu a plni zážitků jsme se vrátili k autu a vyrazili zpět do Fosteru.
Pořídili jsme si skutečně exkluzivní pizzu (Marinated Lamb – fresh tomato slices, onion, fete cheese, olives & minted yogurt) v nej take away zařízení Forestu a za stejnou cenu pořídili 6 plechovek místního piva Burra IPA z vedlejší Korumburry a po zkonzumování, vydatně ošlehaní větrem za celý den, se rozhodli už jen lenošit a odpočívat. Zítra náš čeká nejdelší přibližovací etapa směr hlavní město, která má 545 kilometrů, tak budeme muset vyrazit skutečně brzy.
Ráno nás přivítalo velmi proměnlivým počasím a silnými poryvy větru. No co, jsme na ostrově, tak co čekáme. Bez snídaně jsme rychle zabalili a vyrazili do 15 kilometrů vzdáleného Penguin Parade, abychom se od místního zaměstnance dozvěděli, že otvírají až v deset, a my tam byli něco po deváté. Ok, tučňáci ještě určitě budou i jinde, otočili jsme se na patě a vrátili do Cowes skoro tam, odkud jsme vyjeli, a vydatně posnídali v Island Eats. S naplněnými žaludky a po dobré kávě jsme se rozhodli navštívit blízký Wildlife Park, kam jsme dorazili jako první návštěvníci dne a po úvodním rychlém seznámení s tím, jak to tu chodí, jsme vyfasovali granule pro klokany a vyrazili.
V rychlosti, viděli jsme koaly, tasmánské čerty, kasuáry, desítky ptáků, ještěrky, hady, klokany a nechyběl ani australský divoký pes. Krmili jsme z ruky wallaby (takový malý klokany) a emu (jo, ty pštrosy), kteří volně pobíhají po celém parku. Jen vombati byli zalezlý, tak snad je uvidíme někde jinde.
Po Wildlife parku následovala povinná zastávka všech motorkářů, Phillip Island Grand Prix Circuit. Návštěvnické centrum prošlo od poslední návštěvy výraznou proměnou a i prohlídka expozice historie okruhu byla jiná, než někteří pamatují. Ale zase to stálo za to, jako špičku jsme objevili motocykl, na kterém získal legendární Valentino Rossi svůj první světový titul v GP ve 125cm² v roce 1997. Znalci vědí, že svoje první zlato v GP získal o rok dříve ve stejné kubatuře a to v Brně, bohužel australané do popisku místo Brna napsali „at Bruno“.
Zakoupili jsem povinný merch, abychom přispěli na tento úžasný okruh, a pokračovali do nedalekého Koala Reserve, kde jak název napovídá, jsou k vidění koaly ve „volné přírodě“. Rezervace byla nádherná a v jedné části jsme se dostali tak blízko ke koalám, že se na ně dalo sáhnout, což jsme samozřejmě neudělali, když to nebylo dovolené. Ale na to, že koaly většinu dne prospí, byli tyto dvě nadmíru čilé. Byl to naprosto unikátní zážitek a plni dojmů jsme si zajeli na horkou čokoládu do Phillip Island Chocolate Factory, kde vyrábí místní čokoládu v podobě 190 různých produktů, jak jinak než z čokolády.
Dva kilometry od čokoládovny je k vidění Churchill Island, malý ostrůvek nad Phillip Island, propojený krátkým mostem, na němž se rozprostírá obrovská farma, dostupná návštěvníkům za nemalý obnos. Ujistili jsme se navzájem, že koně, krávy a farmaření nám nejsou cizí a nepotřebujeme se tedy se vším tím seznamovat a že raději vyrazíme do našeho dalšího útočiště. Po najetí na pevninu přes ikonický most, který spojuje Phillip Island s pevninou, jsme hned nabrali plnou do hladového korejského auta v přilehlé vesnici San Remo a vyrazili směr národní park Wilsons Promontory. Po cestě jsme se ještě zastavili na jídlo ve vesnici Kilcunda, kde nám udělali ochotně výborný toust se sýrem a šunkou, přesto že už nevařili, a po další hodině jsme přistáli ve vesnici Foster, odkud zítra razíme na trek do prý nezapomenutelného národního parku. Ještě nákup na snídani v místním store, s trochou vína na večer a pokračování zase zítra.
Ačkoliv jsme měli před sebou dlouhou cestu zpět, přes Melbourne až na Phillip Island, rozhodli jsme se ráno v klidu posnídat (tradičně tousty, volské oka, slanina, hashbrown a fazole) a projet zbylé úchvatné výhledy na pobřeží kolem Port Campbell. Zvládli jsme postupně výhledy Loch Ard Gorge, Tom and Eva lookout, The Razorback, Island Arch lookout, The Arch a nakonec i London Bridge. Naplněny úchvatnými výhledy jsme vyrazili na 366 kilometrů dlouhou cestu na ostrov Phillip Island. Na ostrov jsme dorazili kolem půl páté, ubytovali se v Coachman Motelu a vyrazili na večeři. Krutě jsme se ztrestali ostrým thajským jídlem, koupili v místním grocery Coles chybějící mýdlo na praní, které bylo jen záminkou ke koupi tradičního bílého vína z Nového Zélandu a přejedení a utaháni jsme se za prudkého bičování větru kombinovaného s přeháňkami uchýlili do motelu, kde jsme s obavami sledovali zprávy o neúspěšném boji místních hasičů s požáry v místech, které máme následující dny navštívit. Zítra nás čeká den na ostrově a krátký přesun k národnímu parku Wilsons Promotory.
Ráno jsme dělali vše pro to, abychom byli do osmé odhlášeni z hotelu a mohli vyrazit do půjčovny aut. To se nám víceméně podařilo a něco před půl devátou jsme převzali klíče od vozidla Hyundai Tucson stříbrné barvy, najeto 7 tis. kilometrů, volant na blbé straně. Prvních pár kilometrů po Melbourne bylo hodně opatrných, ale po krátkém osahání vozidla jsme bez problémů napluli na highway M1 a uháněli do městečka Torquay, které je považováno za počátek Great Ocean Road, 243 kilometrů dlouhou silnici po jižním pobřeží Austrálie. Zde jsme zhltli snídani v podobě Eggs Benedict v restauraci Bomboras, nakoupili nějaké zásoby v místním shopu a vyrazili na cestu.
První zastávkou po 28 kilometrech byl nádherný maják Split Point v Aierys Inlet, ke kterému jsem se vydrápali do kopce od parkoviště a obešli ho ze všech stran. Pokračovali jsme necelých šest kilometrů a zastavili na ikonickém místě nazvaném Memorial Arch at Eastern View, kde kromě dřevěné vstupní brány na Great Ocean Road (mimochodem již čtvrté v pořadí, dřevo prostě nevydrží vše) je i bronzové sousoší věnované australským vojákům, kteří bojovali v první světové válce, a když se jim podařilo z války vrátit, dostali řádně zaplacenou práci právě na této silnici. Bylo jich kolem třech tisíc. O dalších 35 kilometrů dále jsme zastavili ve vesnici Kenneth River a vydali se pěšky do kopce a koukali do korun stromů. Nakonec jsem viděli tři koaly a ta poslední byla opravdu nízko a blízko, oproti předcházejícím, které se bez použití dlouhého skla jevily jen jako chlupaté koule v korunách stromů.
Za dalších 23 kilometrů jsme dorazili do přístavního městečka Apollo Bay, kde jsme se nechutně přejedli kombinací smažených mořských plodů s hranolky, s příznačným názvem Fisherman’s Basket For 2, které jsme zalili třetinkovým pivem místní výroby.
Na základě předchozích zkušeností s touto cestou jsme vynechali návštěvu Cape Otway a po dalších 85 kilometrech nádherné silnice jsme zaparkovali na parkovišti u toho nej z celé cesty, Dvanácti apoštolů. Sice bylo již kolem šesté večer a slunce moc nesvítilo, ale i tak to stálo za to a všech osm vápencových skal samostatně stojících v moři u pobřeží bylo zvěčněno v podobě digitálního otisku.
Pak už jen 11 kilometrů do Port Campbell a po ubytování jsme vyrazili do centra, ve 12 Rocks Beach Baru pojedli jen málo a vypili dvě piva a v pití pokračovali na motelu do pozdních hodin :).
Celý den na Melbourne a k tomu byla ještě neděle. Tak že první cesta po ránu na Queen Victoria Market, který máme hned za hotelem, obdivovat výběr všeho možného, hlavně mořských plodů, masa, zeleniny. A samozřejmě dobře posnídat. Následně procházka po vylidněném Chinatownu, prohlídka několika úžasných street art uliček, návštěva nejlepší kavárny ve městě Brother Baba Budan spojena samozřejmě s ochutnávkou. Povinností v Melbourne je vidět historické nádraží Flinders Street Railway station a přes křižovatku chrám Sv. Pavla, naproti Federation Square. Pořídíli jsme si jízdenky a vydali se 19 stanic tramvají do vyhlášené čtvrti St Kilda, kde jsme kromě návštěvy malého stylového Luna Parku, prošli St Kilda Esplanade Market, tedy nekonečně mnoho stánků od kýčů po umělecké předměty a došli jsme až k vodám zálivu Port Philip Bay. Tam nešlo přehlédnout St Kilda Pier a než jsme se nadáli, bylo bez mála šest set metrů mola za námi a my obdivovali úžasný výhled na panorama Melbourne a někteří i pohled z tlačícího se davu na místní tučňáky.
Po návratu ze St Kilda jsme ještě prošli vyhlášené uličky se street foodem i nákupní pasáže, posilnili se kuřecím salátem s avokádem za nemalé peníze a vydali se najít vchod do Eureka Tower, patnácté nejvyšší budovy světa, kde je turistická atrakce Eureka Skydeck 88, tedy vyhlídka na celé město z 88 patra budovy. Cesta nahoru výtahem rychlostí 9 m/s netrvala dlouho a ve výšce 285 metrů se nám naskytl úžasný výhled na Melbourne.
Spolu s jet lagem a sedmnácti kilometry v nohách jsme usoudili, že se vrátíme na hotel a chvilku si odpočineme. Odpočinek se protáhl do pozdních večerních hodin, ale ještě jsme stihli koupit večeři (luxusní sushi se slevou) a nějaké víno a nakonec povečeřet v hotelu. Zítra nás čeká GOR.
Ráno vstávání v 5:15 u kamarádky v Praze Tróji, kam jsme se přesunuli den před tím, protože D1 prostě nevěříme. Chvilku po šesté jsme parkovali v GO Parking a dodávka nás převezla na letiště Václava Havla. Zbavení se kufrů (já cabin laguagge na 20 dnů, Maki loďák, že by ji s nim vykázali i z Titanicu) nám bohužel trvalo, protože se před nás dostala desítka asiatů, a s každým z nich byl nějakej problém. Po půl hodině jsme se dostali na řadu netušíc, že to je jen začátek všech dlouhých čekání, než se dostaneme do cílového místa.
Když jsme se dostali přes pasové dovnitř, pojali jsme nápad se nasnídat. Bohužel, v tak časných hodinách bylo k dispozici jen jedno zařízení, a než jsme si odskočili a vrátili se k němu, byla u něho opět ta stejná tlupa asiatů a dalších 20 minut v tahu. Konečně jsme se dočkali nějakého sendviče a kávy za naprosto nekřesťanské peníze, už, už jsme si sedali když z reproduktorů volají moje jméno, abych se dostavil na gate. Bez snídaně, kafe jen z půlky vypité letíme na gate, projdeme kontrolou, s vyplazeným jazykem na přepážku, kde mi obsluha s notnou dávkou ruského přízvuku řekne, po tom co se ohlásím, že po mě pátrají, jen jednu větu: „Nic, dobré“ a dál dělá, jakoby se fakt nic nestalo a všechno bylo dobré. Ale není, nemám, klid, nemám snídani a už jsem prošel check-in, tak že se nemůžu vrátit, začínám nesnášet Quatar airways.
První bezmála šesti hodinový let Airbusem A320 probíhal v poklidu, v Doha jsme byli podle plánu, znovu nám při vstupu na letiště zkontrolovali již zkontrolované batohy, co jsme měli sebou, malý shopping, něco malého na jídlo a pak čekání a čekání a když přišel náš čas, zjistili jsme, že je let odložen o hodinu, tedy alespoň podle dostupných informací na informačních panelech. Raději jsme zašli po několika hodinách čekání na gate, kde k našemu úžasu probíhalo normální odbavování. Tak jsme se přidali do dlouhé řady cestujících (a že jich v případě letadla Airbus A380-800 je) a po nekonečné době došli znovu na kontrolu již 2x zkontrolovaných zavazadel, aby nás nakonec nahnali do nevelkého prostoru, kde jsme spolu s ostatními cestujícími našeho letadla čekali další hodinu bez jediného vysvětlení, proč. Po hodině nás všechny nahnali do letadla a konečně mohl začít náš 14ti hodinový let z Doha do Melbourne. No slast to nebyla, ale dalo se to vydržet i díky možnosti sledovat poslední filmy, které jsou u nás jen v kinech.
Samozřejmě jsme do Melbourne dorazili o hodinu později, ale shodou náhod se nám podařilo uprchnout z letadla mezi prvními a tak jsme i pasovou kontrolou prolétli bez čekání. To se nám vrátilo tím, že jsme následně dostali kufry mezi posledními, tak že dalších nekonečných x desítek minut čekání. Kufry nám na základě našít deklarace nic k proclení nekontrolovali a po kratších zmatcích jsme našli shuttle bus a za dalších 20 minut dorazili do hotelu Jasper na Elizabeth street. Rychle se ubytovali a šli na krátkou prohlídku ulice zakončenou vskutku luxusní večeří v podobě 2x Ramen v místní malinké restauraci Shujinko. Spláchli jsme to japonským pivem Asahi a šli si konečné dát sprchu a narovnat těla.
Dnešní den má být odpočinkový, a tak vstáváme kolem deváté a chystáme se na výlet po vinicích spojený s ochutnávkou vína s názvem „Boutique wine tour“. Název může být trošku zavádějící, tak tedy na vysvětlenou – „boutique wines“ vyjadřuje vína, která jsou vyráběna v malé produkci a nevyváží se do zahraničí. Vyrážíme z motelu po desáté a jdeme na místo srazu, odkud má být odjezd. Ještě se někteří posilní snídaní a po malých zmatcích, odkud vlastně vyrážíme, zahlídneme dodávku Appelation Central Wine Tours a řidič nás vítá se slovy „Vy musíte být Milan a Markéta“ a cpe nás do dodávky, ve které už sedí zbytek osazenstva, americká rodinka se 2 McDonald dceruškama, postarší australský pár a dva australští borci. Vyrážíme směrem vinařský kraj Central Otago, řidič jménem Gavin mluví o novozélandském vinařství, krajích, oblastech, pěstovaných odrůdách, a než se nadějeme, zastavujeme v prvním vinařství Mt. Rosa v oblasti Gibbston. Přivítá nás krásný levandulový záhon a uvnitř bodrá, v obličeji pěkně zčervenalá (místním horkem to asi nebude) první dáma celého vinařství, která při úvodním seznámení ihned okomentuje Milanovo o/spálení, všichni se rozesmějí na plné kolo, i když by si mohla s Milanem podat ruce (a kdyby si čubka zkusila běhat tři dny pod sluncem a našlapat u toho přes 30 kilometrů, mít ze slunka vyrážku po celých rukách a sloupaný obličej a krk, vtípky by ji rychle přešly, pozn. Milan). A hned se hrne k degustaci vína a každému nám nalévá první vzorek, pak další a další. Tedy co jsme v Mt. Rosa nakonec degustovali. Sauvignon Blanc 2016, Riesling 2016, Pinot Gris 2015, Pinot Blanc 2016, který je opravdovou raritou a chutnal nám zde nejvíce (a také měl nejvíc voltů), Rose 2017, Pinot Noir 2015 a Pinot Noir 2014. Jednalo se ale opravdu o degustaci, tak že nám červená dáma vždy zašpinila dno sklenice a pak o tom špinavém dně chvíli mluvila. Po skončení degustace nám je nabízena koupě, nicméně odjíždíme bez vzorků, ale ten Pinot Blanc nás pak zpětně dost mrzel.
Přesouváme se do oblasti Bannockburn, kde dostáváme v Carrick Wines oběd ve formě obloženého stolu, kde se nabídka skládá ze sýru, šunky, salámu, mušlí, pomazánky, chutney, vaječné omelety, hroznů, naložených místních třešní a čerstvého pečiva s olivovým olejem. Samozřejmě nechyběla sklenka vína dle výběru. Posilněni vyrážíme do oblasti Cromwell, kde absolvujeme další degustaci ve vinařství Scott Base, v nádherném dřevěném domku uprostřed vinic. Po pěti ochutnávkách vyrážíme zpět do vinařství Kinross v Gibbstonu, které ale zastupuje pět místních vinařů, a tak od každého ochutnáváme po vzorku a pak bereme útokem místní shop a kupujeme si vzorky na pozdní odpoledne. Vyhrálo vinařství Hawkshead, které vyrábí víno klasickou původní metodou, a jejich unikátní Riesling 2015 – při prvním kontaktu květové sladší chuti, po rozložení s chuťovými buňkami přichází typická suchá vyrovnaná chuť. Vzhledem ke složení půdy a podnebí se jakákoliv u nás známá odrůda nedá v chuti a vůni srovnat se stejnou odrůdou na Novém Zélandu, vždy se jedná o zcela jinou, unikátní a vesměs vynikající chuť. Jako taková kulturní vložka nás poté čeká zastávka v místním vyhlášeném ovocnářství Jones´s Fruit Stall – slovy trh s místním ovocem a zeleninou, sušenými plody a zmrzlinou vyráběnou přímo ze sklizeného ovoce. Dokonce tu můžete místní plody ochutnat. A jedná se opravdu o oční a chuťový výtěr – ochutnáváme výborné pouze místně pěstované Gold kiwi, dále mandarinky, jablka, ale také sušené třešně. Jediné, co kazilo nevšední zážitek, byli uječení, všude se skupinově cpoucí ťamani. To je také hlavní důvod, proč nakonec nedáváme vyhlášenou místní zmrzlinu, protože představa čekání v dlouhé pištící frontě je absolutně stresující a zbytečně zkracující život. Místo toho dáváme krátké cígo a kocháme se místní voňavou zahradou s růžemi, kterých je tu vyseto nespočet barevných druhů. Po 15min nás Gavin nažene do dodávky a upalujeme jeho vlastním stylem plyn a brzda zpátky do Queenstownu. Po domluvě všechny rozveze a nás vysazuje jako poslední přímo před motelem, tak že se se vzorky nemusíme tahat po celém městě.
Vypereme v místní laundry a vyrážíme na poslední cíl v Queenstownu, lanovku Skyline a vyjíždíme nahoru, kde ještě stíháme jednu adrenalinovou jízdu na vozíčcích (luge), což jsou řídítelné káry, kterými se spouštíte z kopce dolů s báječným výhledem na celé město. Pak jdeme na vyhlídku, děláme pár záběrů a docela hladoví sjíždíme zpátky dolů, kde po pár metrech od lanovky zapadáme do Pizza Pasta Bella Cucina, protože docházíme k tomu, že nám chybí typicky evropské jídlo (žádné knedlo, vepřo, zelo prosím) – těstoviny a pizza. Obojí si objednáváme a v duchu dnešního dne doplňujeme symbolicky sklenkou vína ,Rose z oblasti Central Otago. Začíná se stmívat a my, bez toho že bychom se snažili o splnění limitu 5 minut pani domácí, po 14 minutách do kopce dorážíme na motel, kde se pomalu balíme, abychom mohli ráno po páté hodině vyrazit směr Milford Sound, kde máme být v 10:30 a cesta je na čtyři hodiny.
Brzké vstávání se samozřejmě nekonalo a pod tlakem nevraživých pohledů chlápka uklízejícího okolní, již vylidněné, chatky, balíme a chvilku po desáté jedeme směr centrum, kde se snažíme sehnat helikoptéru. Na potřetí se nám to podaří u Fox & Franz a o hodinu později jsme na blízkém heliportu, sedáme do helikoptéry a letíme nad ledovec, ke kterému jsme šli včera pěšky. Po shlédnutí Franz Josefa přelítáváme nad ledovec Fox, který obkroužíme a pak na vrchní planinu napotřetí dosedáme (bylo třeba lyžinami udusat sníh, který je mokrý a strašně se propadá). Vystupujeme na ledovci a propadáme se po kolena do sněhu. Chvilku se na ledovci brodíme, kocháme, děláme fotky a soukáme se zpátky do helikoptéry, slétneme nad ledovcem do údolí a po 30 minutách letu přístáváme zpět na heliportu.
Obohaceni neskutečným zážitkem sedáme do auta a s Maki za volantem se snažíme lehce umazat časovou ztrátu, protože máme co dělat, abychom stihli check-in v motelu v Queenstownu. Zastavujeme jen krátce na poslední vyhlídce na moře u Knights Pointu, nejdelší jednoproudový most přes Haastem jen prolétneme, ani nezastavujeme, pak se v Haastu nakonec stavíme na malém obědě v Hard Antler opět s vynikající tentokráte tomatovou polévkou a Wedges (a protože dnes již nic neřídím, dovolím si i dvě piva). Další krátkou zastávku děláme u Thunder Creek Falls a nesmíme vynechat ani oblíbené zastávky u jezera Wanaka a Hawea a nakonec se ocitáme před Puzzling worldem na začátku města Wanaka. Časově máme asi tři čtvrtě hodiny rezervu, a tak jdeme dovnitř, vynecháváme bludiště a procházíme jen sekci iluzí, kde se výborně bavíme nad tím, jak jednoduché je obelhat naše oči. Závěrečných pár desítek kilometrů pak dává Maki na krev a před motel v Queenstownu dojíždíme s 11 minutovou rezervou. Nakonec zjišťujeme, že informace z voucheru nejsou správně a poslední check-in je o hodinu později. Vyslechneme si dlouhý monolog recepční na téma dobrých a špatných restaurací ve městě a vyrážíme na základě toho ochutnat skvělé tacos a excelentní hamburgry v The World Bar & Restaurant, které doplňujeme o 4 dcl piva, procházíme stmívajícím se městem a končíme přesunem do motelu, který z centra trvá podle Samsung watch 16 minut. Recepční nám říkala, že ona to dává za pět až šest a její matka za 10 minut, tak jsme asi její prarodiče, protože i přes snahu a průměrnou rychlost chůze 6,2 km/h jsme to pod deset minut nedali.
Přispali jsme si a balíme tak, že odjíždíme na poslední chvíli v limitu checkoutu, tedy v 10 ráno (už podruhé, aklimatizace dokončena). Opouštíme Greymouth s tím, že opožděnou snídani dáme po cestě. Po několika kilometrech snídáme na slunce zalité zahrádce The JSCT Art & Craft Café a pochutnáváme si zatím na nejlepších Eggs Benedict, co jsme tu měli. Přitom si všímáme reklamní tabule na West Coast Treetop Walk & Cafe a padá rozhodnutí tuto atrakci navštívit. Napřed se ale zastavujeme v pobřežním městečku Hokitika, kde se někteří domáhají návštěvy městské pláže za účelem vykoupání se v Tasmánském moři. I přes namítání těch druhých, že se tu nikdo nekoupe, vyrážíme na víceméně opuštěnou pláž, na které fouká studený vítr od moře a je hned po koupání. Alespoň jsme viděli Hokitiku 🙂
Pár kilometrů za Hokitikou odobčujeme a po dvou kilometrech zastavujeme u West Coast Treetop Walk & Cafe, kde si kupujeme vstupenky a okupujeme toalety. Pak vyrážíme na krátký trek, který nás dovede k začátku treetop walku, a začínáme stoupat do korun stromů po kovových lávkách. Postupně vystoupáme do výšky 20 metrů, ze které obdivujeme místní flóru a děláme zastávky na jednotlivých stanovištích, kde se dozvídáme o zdejší skladbě lesů, o ptactvu, škůdcích a dalších zajímavostech z tohoto prostředí. Na jedno ze stanovišť je možnost vystoupat do věže, která je dalších 20 metrů nad kovovou lávkou. Koukáme z výšky 40 metrů a celá věž se hýbe ve větru, což jak se pak dovídáme, je prý schválně, tak byla konstruovaná. Stejně tak se houpe jeden za slepých výběžků celé 450 metrové lávky a při pokusu o společnou fotku to zapříčiní pád slunečních brýlí na zem a jejich efektní sesuv z lávky nenávratně do nepřístupné hloubky 20 metrů. Od teď má Maki na fotkách jiné brýle 🙂 Během chůze po lávce potkáváme dva chlapce ze Slovenka, tak že je, stejně jako krajany na treku v Abel Tasman, pozdravím místo zde obvyklého „Hi, Hello, Haya“ a pod. prostě „Zdravím“, čímž je vyvedu z míry, že nejsou schopni zareagovat 🙂 Potkáváme je ještě na parkovišti při odjezdu, kdy na ně máváme a pak ještě jednou, když je předjíždíme na cestě do Franz Josef Glacier. Po dvou hodinách cesty dorážíme do vesnice Franz Josef Glacier, která existuje jen díky turistice a v podstatě v ní není starousedlíka, jsou tu jen motely, restaurace, naval prachy shopy a společnosti, které vám umožní dostat se na ledovec. V minulosti se tyto společnosti věnovali trekům k a po ledovci s průvodcem, dnes to již není možné, a jsou tak zaměřené výhradně na lety nad ledovcem, případně s přistáním, nebo s výsadkem a následujícím trekem. Pěšky se již na ledovec nedostanete, protože natolik odtál, že výstup na něho není možný (resp. je, ale příliš nebezpečné). My ale odoláme a jdeme na krátký trek za vesnici, Terrace Walk (tak nějak ze sentimentu, kdysi jsme tam lovili kešku) a pak jedeme dalších pět kilometrů dále a parkujeme před trekem ke spodku ledovce, který dříve měřil necelou hodinu, dnes je již na hodinu a půl. Po necelé třičtvrtě hodině dorážíme na místo, kde trek končí a smutně koukáme na torzo ledovce, které již nesahá až na úroveň řeky, ale končí o nějakých 100 metrů, možná i více nad zemí a pod ním je jen hromada kamení. Děláme pár fotek, krajina je to nádherná a kameny hrají všemi barvami, a jdeme zpátky. Za pár desítek kilometrů dorážíme do podobné vesnice, jako byla Franz Josef Glacier, ale tentokrát to je Fox Glacier, kde se ubytováváme v kempu s obytnými vozy a naštěstí i plně zařízenými chatkami a v chatce číslo 52 nacházíme útočiště pro dnešní noc. Ještě jdeme kilometr do mini centra, kde si na zahrádce Sallon Cafe dáváme hned tři jídla zaráz, abychom ochutnali zdejší – Camembert pečený s místním medem, novozélandskou specialitu Whitebait, která se dělá z vybraných druhů malých ryb, které jsou v průměru od 45 do 55 milimetrů dlouhé a jsou kolem 15 až 22 týdnů staré, a také místní zeleninovou polévku, která byla vynikající, jako všechno ostatní jídlo. Prokládáme to každý tradičním 4 dcl pivem a pak uháníme ten den poslední kilometr do chatky, kde ještě chvíli sedíme na zápraží a pozorujeme a posloucháme čilí ruch v obytných vozech a konstatujeme, že největší hluk dělají asiati a indové. S tímto vědeckým závěrem odpadáme a slibujeme brzké vstávání, abychom byli další den v Queenstownu co nejdříve.
…Ten den měl být tím nejlepším dnem jeho života, den pro který žil, den, pro který tvrdě trénoval, jeho den. Ráno nastoupil v nové roli kapitána letky a vedl dopolední cvičení. Bylo jasně vidět, že má zkušenosti a schopnosti, které ho k nominaci na tuto pozici dostali a jeho letka ho evidentně uznávala a fungovala na každý jeho povel. Naladění celé letky na myšlenkovou vlnu kapitána bylo velmi důležité, a právě v tomto vynikal, dosahoval úspěšnosti 99%, což bylo výjimečné, protože standard byl kolem 85%. I proto byl zvolen jako jeden z nejmladších členů letky za kapitána, a byl na to patřičně hrdý. Nevěděl však, že je to jeho poslední den života.
Kolem poledne, kdy četnost střetů s nepřítelem vrcholila, narazila jeho letka na dvojici nejčastějšího druhu vetřelců, kteří se objevovali znenadání, ve svých ohromných lodích a po vylodění byli nesmírně útoční. Znal je velmi dobře už z výcviku a věděl, jak s nimi bojovat. Myšlenkami postupně řídil nálety na jednotlivé části gigantických vetřelců a jeho schopnosti předvídat jejich pohyby zdařile řídily úniky jeho letky z útočných výpadů vetřelců, a úspěšnost náletů tak byla velmi vysoká. Postupně a bez minimálních ztrát dokázala jeho letka přistávat na těle vetřelců a postupně z nich odebírat to jediné, za co mělo smysl bojovat, ten nektar, který měli v tělech, a tak moc znamenal pro jeho lid. Během několika náletů, kdy v bojových formacích útočili v několika náletových formách, nebyla sice úspěšnost vytížení nektaru nijak vysoká, ale měli vetřelce pod kontrolou a mohli dále plánovat a získávat to, co potřebovali. Pak ale nastala fáze boje, kdy vetřelci ustupovali, pod tlakem jeho letky, což bylo dobré z hlediska účinnosti útoku, ale z hlediska vytěženosti nektaru to nevypadalo nijak dobře.
Vetřelci byli postupně zatlačeni působením celé letky do své lodě, ale výtěžnost nektaru byla mizivá. Protože patřil mezi nejlepší letce, stáhl ostatní z akce a sám se rozhodl zaútočit bez ohledu na to, že se boj měl odehrávat v lodi vetřelců, která byla zapovězena, a jen málo z těch, kteří se dostali dovnitř, přežili, a mohli o tom vyprávět.
Začátek jeho útoku byl snadný, obrovská křídla lodě vetřelců byla otevřena, a tak se bez problémů dostal dovnitř lodě a celou jednotku, vzhledem ke složitosti manévru, nechal čekat venku. Přistál na obrovské ploše a chystal se promyslet další krok, když v tom se ozval děsivý zvuk vytvořený obrovským pahýlem vetřelce, pohybujícím se prudce směrem k jeho místu přistání, který tak dobře znal z dob průpravy, a tak automaticky zareagoval a vzlétl na opačnou stranu, aby unikl útoku. Bohužel nepočítal s rychlostí reakce vetřelce, a tak zemřel rozdrcen o nesmírně hornatý a tvrdý povrch mimozemské lodě.
„Dobrý, dostal jsem ho“, říkám, když jsem rozplácl komára na sedačce, co vlétl na poslední chvíli do auta. A rychle pryč. Toto jezero už stačilo. Opouštíme jezero Rotoroa, které je sice nádherné, ale jen z auta, jakmile vylezete ven, stovky komárů začnou bezhlavě útočit a za jakoukoliv cenu z vás chtějí vysát všechnu krev. Jezero jsme navštívili po cestě z Nelsonu do Greymouth, zatím bez snídaně, v roli řidiče Maki. Uháníme od jezera a plánujeme zastavit po sto kilometrech od Nelsonu, kde se podle zkušeností nabitých z minulých let nachází taverna Owen River, která nabízí skvělé snídaně v klasickém stylu. Po sto kilometrech skutečně narážíme na tavernu a natěšeni jdeme dovnitř. Ti z nás, co jsou tu po druhé v životě konstatují, že se od poslední návštěvy nic nezměnilo, jen ten vrchní je nějakej divnej. No nebyl to jen vrchní, Kim Sim, ale i jeho předražená nabídka, která nás odradila a vybíráme si jen předem připravené tousty a flat white, který nás utvrzuje v tom, že flat white od asiata již nikdy. To není xenofobní poznámka, to je holý fakt, umí vařit z toho, na co jsou zvyklí, ale s čím zkušenost nemají, to jim prostě nejde a baristé z nich rozhodně nikdy nebudou.
Trošku posilněni pokračujeme bez dalšího plánu směr Greymouth, když po cestě narážíme na park The Buller George Swingbridge, který nabízí divokou jízdu po řece ve člunu, překonání nejdelšího zavěšeného mostu na Novém Zélandě v délce 17 metrů, několik treků a přejezd ze druhé strany zavěšeného mostu ke vchodu sedačkou na zavěšeném laně. Člun se nabízí až za hodinu a na to nechceme čekat, tak si jen kupujeme vstup na treky, který zahrnuje i přechod mostu a k tomu jízdu sedačkou zpět. Přecházíme po zavěšeném houpajícícm se mostě bez potíží a vyrážíme jen na krátký trek, který vede zpět k sedačce, ten prodlužujeme o 20 minut nádherným trekem k giant stromu, cesta byla fakt kouzelná, giant strom stál za prd, i když úctu si zasloužil, odhadované stáří měl 300 let.
Po návratu k sedačce jde první na řadu Maki a zanedlouho je vypuštěna na druhou stranu, kde bez problémů přistává. Já jsem na řadě hned po ní a podstupuji stejný způsob přepravy stejně jako Maki bez potíží. Obsluha sedačky to celé natáčí na foťák a nabízí nám video včetně flashky ke koupení, což nakonec přijímáme a spokojeni s celou atrakcí odcházíme a pokračujem dál směr Greymouth.
Po pár kilometrech se zastavujeme v Berlins Cafe & Bar a kupujeme si kávu. Další zastávku děláme u výhledu na řeku Buller v rest stopu Lower Buller a za další hodinu parkujeme v Punakaiki a jdeme na krátkou obhlídku Pancake Rocks – tedy palačinkových skal. Pak už jen 38 kilometrů do motelu v Greymouth, ubytování, nákup v Countdown a na doporučení vlídného recepčního návštěva restaurace Australasian Bar & Restaurant, kde hned od začátku víme, že je obsuha zmatečná a nebude to bez problémů. Mají ale každý den na něco akci a tak si dopřáváme dnešní nedělní akci, 300 gramový rumpsteak s hranolkami za 15 dolarů. Dáváme si k tomu točené a začíná mazec, když se nás servírka ptá, zda už jsme dostali jídlo. Nedostali. Aha, tak to je problém u nás, vydržte. Přichází manažerka a omlouvá se, že v tiskárně v kuchyni došel papír a tak se naše objednávka nerealizovala. Jestli si počkáme, no ano, počkáme. Ok, pití je na účet podniku. Ok, tak si poroučíme další pivo a po deseti minutách máme jídlo na stole. Byla to delikatesa, dlouho jsme tak výborně udělaný rumpsteak neměli. Dojíme a dopijeme a skutečně platíme jen 30 dolarů za dvě porce. Do motelu to máme asi 30 kroků a s plnými žaludky ještě sedíme před pokojem a pozorujeme stmívání, které se tu odehrává kolem desáté večer.
|
|
Nejnovější komentáře