|
|
Je druhé největší město v Koreji a ze Soulu tam jede vlak typu KTX. Cesta trvá kolem 2:45 a na hlavní nádraží dojíždíme na čas. Teď už zbývá jen najít metro. Směrovky mě vedou ven z haly a za nějakou budovou je vstup do metra. Oproti Soulu je zde jen šest linek. Mají zde opět intuitivní automaty na lístky, ovšem s malou odlišností. Maximální bankovku, kterou můžete použít je 1.000 wonů. ( ke koruně je to cca 1:50 ) Ty už však nevlastním. Tak přistupuji k další skříňce, která pro změnu mění bankovky vyšších hodnot na tisícovky. Po několika pokusech automat pochopil, že mu nic jiného nedám a uvolil se vydat bankovky.
K ubytování je to asi 45 minut s jedním přestupem. To nalézám díky GPS jednoduše. Pokoj mě příjemně překvapil. Masážní vana a pod záchodovým prkénkem je elektronicky řízený bidet. Už se sice stmívá, ale je to kousek k moři, tak proč se ještě nepodívat. A jak jdu kolem pláže, tak uvidím Busan sea aquarium. O programu je rozhodnuto. Platím vstupné a sjíždím dolů do patra na začátek prohlídky. Oproti jiným akváriím zde mají tučňáky. Jinak zde můžete vidět různé ryby, korály, žraloky, chobotnice a spoustu dalšího v několika patrech. Nechybí ani tunel. Výhodou vstupu před zavíračkou je v tom, že je zde málo lidí a tak si prohlídku skutečně užívám.
Další den si kupuji denní jízdenku a mířím do Gamcheon culture village. Jedná se o barevné domky, které jsou postaveny v kopci. Mezi nimi jsou úzké uličky. Ideální místo pro hraní na schovku. V některých domech se nachází i různé expozice.
Dále mé kroky vedou do Jagalchi, kde se nachází obrovské tržiště ryb. A nejenom ryb, vše co hrdlo ráčí a plave v moři. Rejnoci, úhoři, mušle, kraby, chobotnice, olihně…….. Několik ulic stánků včetně vývařoven a to tam je ještě celá hala prodejců.
A pokračuje se dále, Busan tower, který nemůžu vynechat a další market s různými dobrotami. Také narážím na ulici pro E-sport. Jednoduše ulice pro herní pařany.
Únava se za celý týden už nastřádala a já se ve večerních hodinách vracím zpět. Nevím ovšem jak mám chápat denní lístek. Při návratu do mé cílové stanice mě turniket nechce pustit dále. Starší paní mi posunky ukazuje, že to mám podlézt a tak se i stalo.
A je tu sobota a já opět sedím ve vlaku KTX směřující na letiště, kde přespím. Ovšem neobešlo se to bez humorné příhody. Pěkně si sedím ve své sedačce, když přijde chlapík a říká, že tu sedí. Načež mu kontruji svoji jízdenkou. Po málem porovnání zjišťujeme, že sice sedím dobře, ale o den dříve. Jdu za stevardkou, že mám drobný problém. A ona, že pokud mi nebude vadit stát, tak mohu jet tímto vlakem. Což mě samozřejmě nevadilo. „Stání“ znamenalo sedět na sklopné sedačce u dveří. Nakonec to dopadlo tak, že jízdenka mi byla stornována a vystavena nová a i místo se našlo. Vše se vyřešilo v pohodě a s úsměvem.
Sedím si ve vlaku KTX a řítím se rychlostí kolem 300 km/h směrem do Busanu. Počasí je opět slunečné na krátký rukáv. A já si tak přemýšlím co jsem v Soulu za ty dva dny zažil.
Netušil jsem ani, že mé ubytování je na tak strategickém místě. Top one ve většině bedekrů je královský palác Gyeongbokgung, který je hned za rohem. Předtím než ho navštěvuji, dělám si procházku do parku, kde je možné vidět městské opevnění. Také zde zapichuji geocachingový špendlík do své mapy. Populární je zde i část zvaná Bukchon Hanok. Jedná se o stylové Korejské domy a zde jsem byl ubytovaný. Nedaleko je i market, kde jsou různé stánky se vším možným a také street food. Dá se ochutnat spoustu zajímavého.
Procházkou po okolí jsem strávil celý den.
Další den jsem vyrazil na N Seoul. Jedná se o vysílač s vyhlídkou, který se nachází v samém středu města. O pár zastávek metra dále je možno navštívit Válečné muzeum, kde jsou artefakty jak historické, tak novodobé. Sympatické je, že je exhibice jak uvnitř tak i venku. Vidět na vlastní oči bombardér B52 Stratofortress je opravdu zážitek. I když je fakt, že jsem přemýšlel jak tuto hmotu železa dostanou do vzduchu.
Největší uliční market v Soulu se nachází v Hoehyeon a tak mé kroky směřovali tam. Je podobný jaký jsem navštívil předešlého dne, ale několika násobně větší. Několik ulic je zaplněno vším možným. A jak se tak pomalu vracím, tak nedaleko náměstí Gwanghwamum, slyším řev fanynek, což upoutalo moji pozornost. Vypadalo to na nějaké předávání „Oskarů“. Červený koberec položený na schodech u kterého se čekalo na příjezd automobilů. A když se tak stalo ozval se ten řev, který byl podporován nějakými moderátory.
A to je tak že Soulu vše, dalším místem je Busan.
Včera pršelo až do jedné hodiny odpoledne. Mód krátký rukáv se změnil na mikina a bunda. Když déšť jakž takž ustal, šel jsem se podívat po místních zajímavostech. Mezi dominanty patří budova Expo, která ční nad jezerem a má se letos opět otevírat nebo Abai village, kde si můžete pochutnat na místních specialitách. Ani já jsem neodolal a objednal si rybu, ovšem předtím co mě donesli tak nemám tušení co bylo. Nějaká polévka s něčím. Na pohled to nevypadalo moc vábně, ale chuťově to bylo zajímavé. A pak skutečně přinesli rybu, spíš čtyři druhy ryb. Hůlkami jsem tento pokrm ještě nejedl.
Mezi další zajímavost patří Gaetbae boat, což je loď na lidský pohon, kde se turisté přepravují na druhou stranu vlastními silami. Aspoň tak to bylo popsáno v bedekru. Realita je taková, že místní zaměstnanci tahají za lano a turisté si je fotí.
A to bylo se Sokcho vše, ráno se loučím s hotelem a jdu na nedalekou zastávku autobusu. Kupuji si lístek do Soulu. Za deset minut jede expres. Tomu říkám značka ideál. Pohodlné sedačky, jen tři v řadě a uklidňující cesta. Vracel jsem se stejnou cestou a co jsem nezmínil, tak bylo, že je to cca 50 na 50 jízda na povrchu a v tunelu. Nejdelší tunel, aspoň co jsem si všiml měřil 11 kilometrů. Cílová stanice tentokrát byla Soul Express Terminál. Následovali, jak říkají mladí kolegové, nové expy. Najít zastávku metra se záhy zadařilo a dále bylo potřeba koupit jízdenku. Ta se kupuje v samoobslužném dotykovém terminálu. Mysleli i na cizince a můžete to přepnout do latinky neboli angličtiny. Vyberete stanici, počet jízdenek, naládujete penězi a vypadne vám jízdenka v podobě kreditní karty. Teď už jen stačí najít správný směr. Vstoupit do metra a vystoupit na správné zastávce. Jen malá poznámka, přímo uvnitř vozu metra je WiFi router, tak se dá serfovat po čas jízdy. Já jsem se sice na ni nepřihlásil, ale na každém kroku je nějaká free WiFi. Třeba to dojde i jednou k nám.
Vystupuji na zastávce Anguk a jdu hledat své ubytování. Tentokrát se jedná o typický Korejský dům. Jedna místnost se zašupovacími papírovými dveřmi a „postelí“ na zemi. Vedle je ještě koupelna.
Je ještě brzké odpoledne, tak se vydávám do centra. V roce 2016 zde byla dostavěna šestá nejvyšší budova světa Lotte World Tower s výškou 555m. A tomu já nemohu odolat. Kupuji vstupenku a za chvíli už stojím ve výtahu, který mě vyveze za minutu do 117 patra ve výšce 472m. Mají zde i skleněnou podlahu, kterou se můžete podívat co se děje pod vámi. Ale není to jen taková obyčejná podlaha. Má jeden úžasný efekt. Vypadá jako mléčné sklo a není vidět dolů a pak…… blik a wow efekt, podlaha je transparentní. Dá se vyjít ještě pár pater nahoru a vyhlídková terasa se nachází ve 120 patře a výšce 486 m. Příjemné je, že je tu málo lidí. Tak se dá v klidu chodit a kochat se pohledem z výšky. Můžu si zapsat další mrakodrap do svého deníčku a vracím se za tmy na své ubytování.
Sokcho je známé svým národním parkem a tam směřovaly mé kroky. A nejenom mé. Ráno dostávám na recepci dobré rady a zastávku bez problémů nacházím. Do parku jezdí linky 7 a 7-1. Mají zde vysoce sofistikovaný jízdní řád. Je zde pouze napsán první a poslední bus. Žádné další informace, třeba o intervalech nebo přesněji o časech. Tak tam stojím, přidávají se ke mě další a další lidé. Za nějakých 20 minut přijel téměř plný autobus a na naší zastávce jsme ho pěkně doplnili. Řidič ještě než vyjel, tak měl pocit, že má minimálně půl hodiny zpoždění,které se snaží za každou cenu dohnat. Brzda, plyn, klakson v různém pořadí. Nápad na návštěvu parku mělo několik tisíc dalších lidí. Přibližně pět kilometrů před parkem najíždíme do kolony a malými přískoky se suneme vpřed. Po dalších dvou kilometrech většina včetně mě vystupuje a ten „kousek“ už dojde. Ukázalo se to jako mnohem rychlejší varianta.
Platím vstupné do parku a vybírám si trek na vodopády. Podle mapy 40 + 30 minut. Na to kolik lidí bylo před parkem, se to pěkně rozestřelo. Po upravené cestě to pěkně ubíhá. A tam kde končí, začínají schody a mosty. První vodopád je Yukdam a pak následuje Biryeong. Sice není mnoho vody, ale vodopád tam je. Pokračuji dále po schodech. Je jich „jen“ necelých 900. Ne, že bych je počítal, ale na každým padesátým je motivační značka, kolik jich ještě zbývá. První jsem našel s číslovkou 850. Počasí je nádherné, svítí slunce a je akorát tak teplo. To ovšem neznamená, že se nepotím. Potím se jako všichni ostatní. Co mě ovšem překvapuje, tak ty, které většinou potkávám, jsou 60+, klobouk dolů. A už se blíží poslední schod a dostávám se na vyhlídku ze které je možné vidět vodopád Towangseong. Ale není, tak vysoko už voda nedotekla. A teď už jen zpátky stejnou cestou. Překvapivě to jde mnohem rychleji 🙂
Další věc, kterou jsem chtěl podniknout, bylo svezení se lanovkou na vyhlídku Gwongeumseong, ale díky návalu byli lístky vyprodány do pozdních odpoledních hodin. Tak jsem navštívil ještě buddhistické chrámy.
Jak se blížím cestou k autobusu, vidím, že právě najíždí. To mám, ale štěstí. Myslel jsem si to do té doby, než jsem viděl za roh. Had linoucí se několik desítek metrů utnul mé nadšení. První vůz odjel beze mě, ale do druhého už jsem se nacpal. Co bylo ovšem zajímavé, že jsme ujeli asi jeden kilometr a většina lidí vystoupila. Bylo to na obrovském parkovišti se spoustou autobusů. Cesta do Sokcho už ubíhala v klidu.
Následovala procházka k moři a pak ochutnávání místních dobrot.
Vítejte u našeho pravidelně nepravidelného občasníku. Tentokrát nás zavedou řádky opět do Asie a to konkrétně do Jižní Koreji.
Začátek cesty vždy začíná z místa A do místa B. Jedná se o poněkud nezáživnou pasáž výletu. Zkráceně takto, Praha – Aeroflot – Moskva – Aeroflot – Soul. Zde musím podotknout, že Aeroflot patří rozhodně k těm lepším aerolinkám. Uvidíme jestli to potvrdí i cestou zpět.
Uběhlo necelých 17 hodin cesty a já se ocitám v Koreji na mezinárodním letišti v Incheonu. Popojíždím bezobslužným vlakem do hlavního terminálu, kde následují nezbytné formality. Vyplnit vstupní kartu, kterou jsem dostal v letadle a pak ještě jednu, kterou jsem nedostal. Na to mě upozornil pán od přepážky, který se s jednou kartou nespokojil. Posílá mě ke stolu, kde si ji mohu vzít a vypsat. Vybaven oběma kartami se vracím zpět k přepážce. Následuje skenování pasu, klepání do počítače, neznámá slova a mačkání zeleného tlačítka. To znamená, že si pro mě přichází mladá Korejka a odvádí si mě na imigrační. Po zkušenostech z dovolené na Novém Zélandu, mě to nechává naprosto chladného. A jak tak sedím na židličce a koukám kolem sebe, vidím „Výslechová místnost“, tam jsem se, ale už nedostal. Po nějakých 10 minutách klepání do počítače, skenování ukazováčků a koukání do kamery jsem propuštěn. Na dotaz, jestli bylo něco v nepořádku padla stručná odpověď „Ne“. Ještě jsem ji prozradil jak se správně čte mé jméno a po vzájemném úsměvu pokračuji hledat mé zavazadlo. I to zanedlouho přijíždí na pásu a já mohu vyrazit za dalšími zážitky. A ten nastal hned před východem. Uniformovaná paní po mě chtěla kartičku, kterou mi vzali na imigračním. Marně ji vysvětluji, že už jsem ji odevzdal. Marně. Tak znovu vypsat a odevzdat. Teď už jsem skutečně v Koreji.
Vybrat nějaké bankovky a pokusit se dostat na severovýchod do města Sokcho. Plán byl jednoduchý, sednout na vlak, dojet do Soulu, metrem na Východní autobusový terminál a odtud na východ. Ale šlo to jednodušeji, z letiště míří linka přímo na nádraží . Tak jsem toho využil. Cesta autobusem zabrala necelou hodinu, včetně zácpy v Soulu. Byla to trochu poznávací linka. Ale to už jsem na nádraží, kupuji si lístek a za 10 minut odjíždím expresem. Za dvě a půl hodiny včetně přestávky se ocitám v městě Sokcho. Ještě zvládám krátkou procházku po okolí, ale pak padám do postele a probouzím se až druhý den.
P.S. Asi to šlo ještě jednodušeji, přímo z Incheonu do Sokcho 🙂
Kruh se uzavírá. První noc byla v této case a závěrečná také. Ještě jednou si projít starou Havanou, nasát tu správnou atmosféru. A pak už jen rozloučení, odjezd na letiště a dlouhý let zpět do ČR.
Lišky zde sice nedávají dobrou noc, ale zato vás ráno probudí kohouti svým kokrháním. Nasnídat se a zase popojet kousek dále. Cílová destinace je Havana. Času je ovšem dost, tak se to vezme zkratkou prodlužkou. Kousek směrem zpátky na Pinar del Rio, se nachází vesnice se jménem Soroa, kde se dá navštívit vodopád. Parkuji auto na parkovišti a vydávám se obdivovat místní krásy. Prvně je potřeba vypláznout nějaký ten obolus, pak vám dají pásek na ruku a můžete se toulat.
Vodopád se nachází asi 250 metrů o výběrčí brány, jde se po schodech nahoru dolů. První vyhlídka je nahoře vodopádu a druhá dole. A i když je období dešťů, tak zde to neplatí. Mají zde suché období a vody je málo. Nejde tedy vidět ani padající voda. Vodopád si můžu odškrtnout. Dále následuje mirador neboli vyhlídka. Auto samozřejmě ukazuje svých oblíbených 25 stupňů, ale pocitově je to minimálně dvojnásobek. A v těchto tropických podmínkách se začínám škrábat vzhůru. Je to „jen“ kilometr a půl. Závěrečných pár desítek metrů končí schody. A je tu vrchol. Rozhled na 360 stupňů se slušnou viditelností. Určitě to stálo za to.
Vracím se zpátky k autu a nabírám kurz Havana, ale ne přímý. Beru to na sever a jedu kolem pobřeží se zastávkou na pláži Baracoa. Ta mě nějak neoslovuje a pokračuji dále. A už je tu Havana, s navigací to jde snadno i když zde není povolena. Zastavuji u casy, vykládám věci a jdu vrátit auto. To se obejde bez vážných problémů, protože i kdybych tam udělal nějakou rýhu navíc, tak by to stejně nepoznali. Je až neuvěřitelné, že auto po 64 tisících km je tak zdevastované.
Ptám se paní domácí zda nezná někoho ve vesnici Soroa. Překvapivě ne, ale zná v Las Terrazas. Není problém, tam jsem se chtěl také podívat. Loučím se, otevírám auto a spouští se blikačky, které nejdou vypnout. Naštěstí po nastartování se Emgrand umoudřil, blikání se zastavilo a klimatizace ukazuje oblíbených 25 stupňů plus, bez ohledu na to jaká je skutečná teplota. Nabírám směr Havana a užívám si opojné rychlosti 100 km/h. Blíží se odbočka na Terasy a nemůžu uvěřit tomu, že je to výjezd z dálnice doleva a tak odbočku přejíždím. Po pár km je sjezd a vracím se zpátky. Na odbočce nabírám dvě ženy a ukazuji jim papírek s adresou a jestli znají. Pokyvují souhlasně hlavou. Uprostřed vesnice zastavuji a ukazují mi, že je tam Noel. Prvně jsem nechápal, ale když ke mě nasedl chlapík a představil se jako Noel, vše do sebe zapadlo. A jsem rád, že na mě počkal, protože jeho casu bych hledal ještě teď. Nachází se v místech, kde i lišky se bojí dávat dobrou noc.
Říká mi, že neumí moc anglicky, ale jeho bratr, který žije v domku dole, ano. Zavolá na něj a přichází. Představuje se jako Lionel, ale není Messi. Dělá zde průvodce a nabízí mi trek. To samozřejmě nemůžu odmítnout. Beru ten nejdelší, abych si to užil.
V jednu hodinu jsem na značkách a vyrážíme. Tempo je takové svižnější, to se dá, ale co je horší, začíná pršet. Pochopil jsem, že se jde v jakémkoliv počasí a že nejsme z cukru. Déšť je ten klasický, vyleje se na vás vana vody a za půl hodiny je po všem. Durch promočeni stoupáme na vyhlídku Che Guevary (Loma del Taburete) . Jde se po terasách, které zde byly zbudovány z důvodu zachování flóry. Na vyhlídce už jen lehce krápe, viditelnost je slabší, ale něco vidět jde. Blíží se další bouřka a protože u každého správného pomníku je stožár, stává se místo lehce nebezpečné a volíme ústup.
Další trek vede kolem kopce a tentokrát je to o flóře a fauně. Nachází se zde farmy, které pěstují vše možné. Od kávy, přes banány, manga…. až k medu. A jdeme a jdeme a jdeme až docházíme k řece San Juan. Toto je cílový bod naší výpravy. Pak už jen zbývá se vrátit zpátky do casy. Průvodce se mě ptá jak se mi to líbilo. Nemohu potlačit zklamání a ptám se ho zda bylo nutné jít v dešti a pořád někam spěchat. Na to se jen usmál a pokrčil rameny. Můj dojem byl, že spěchal na nějaký seriál.
Teď už si jen tak sedím na terase, houpu se v křesle a píši těchto pár řádků.
Kuba se probudila do pošmourného dne. Šedé mraky halily oblohu. Plán byl podívat se na pláž Jutias, která leží kolem 50 km od Viňales. Hodinka cesty. Startuji svůj čínský vůz a vyrážím. Cesta poměrně svižně ubíhala než přišel úsek za který by se nestyděla ani rychlostní zkouška WRC. Zde už se nepočítalo kolik děr jste vymetli, ale kolik se vám jich podařilo objet. Paradoxně nejlepší úsek byl, když asfalt úplně zmizel. A tak ďábelskou rychlostí kolem 15km/h se sunu vpřed. Říkám si, že to tady může být zajímavé když začne pršet. A i tuto možnost si můžu vyzkoušet. Tentokrát to není standardní rychlý déšť, ale začalo pršet dopoledne a prší pořád. Na pláž dorážím asi po dvou hodinách. Dnes to na koupání není, jdu trochu promoknout návštěvou pláže a následuje alternativní cesta zpátky, která je o něco lepší.
Čínská auta nejsou na déšť stavěna, palubní počítač mi ukazuje venkovní teplotu – 35 stupňů, čímž přicházím o klimatizaci. Při spuštění se valí teplý vzduch a v okamžiku to uvnitř vypadá jako v sauně. Zastavuji a snažím se odmlžit okna. To se jakž takž daří a mohu pokračovat v houpavé jízdě dále. Stále za deště zastavuji u své casy.
Na večer se počasí umoudřuje a sluníčko se dere mezi mraky. Je čas na odlov kešky na vyhlídce Los Jazmines. Opět startuji své zmrzlé auto a jedu kousek za Viňales na kopec. Jedná se o terasu, která stojí vedle hotelu. Výhled stojí za to. Na chvíli lidé zmizeli, tak je potřeba rychle najít keš. Daří se, loguji se a s pocitem dobře vykonané práce se vracím zpět.
Včera jak jsem byl koukat na výrobu doutníků, tak jsem si domluvil návštěvu Národního parku Viňales. V devět hodin stojím nastoupený před hlavní budovou, ale je to zbytečně brzo i když to tak bylo domluveno, průvodce se musí nejprve najíst. Většina lidí si zde bere koně, ale já si vždy vzpomenu na slova svého šéfa „nikdy nevěř zvířeti, které je vyšší než ty“ a s díky tuto možnost odmítám. Jde se pěšky. Procházím parkem a vidím mogoty. To jsou samostatně stojící skály s plochým vrškem. První zastávka je v manufaktuře na výrobu kávy a rumu. Kávu pěstují ve třech druzích Mountain blue, která je charakteristická pro Viňales, Robustu a Arabicu. Opět vše názorně předvedeno. Od pěstování po finální produkt. Následuje ochutnávka rumu z guávy, který se zde vyrábí. Je ohodnocen mnoha cenami a produkují jen omezené množství.
Pokračuje se dále, jeskyně. Turisty mají podchycené, chceš vidět jeskyni, tak zaplať. Když už jsem zde, že. Průvodce nás provází velmi úzkými uličkami, nic pro tlouštíky, může mě těšit, že na tom nejsem tak zle. Ukazuje nám skalní útvary a nechá nás hádat co vidíme. Při troše větší fantazie můžete vidět hlavu tyrannosauruse Rexe, delfína, medvěda, želvu…… Ocitáme se opět na světle a kroky nás vedou na vyhlídku. To je závěrečný bod naší exkurze a vracíme se zpět.
Blízko Viňales se nachází jeskyně Svatého Tomáše a tak se jede tam. Dostávám průvodce a dozvídám se, že pro turisty je otevřené šesté a sedmé patro. Což znamená vydrápat se do 120 metrů kozí stezkou, kde se nachází vchod. Jedná se o největší jeskynní systém na Kubě a druhý největší v Latinské Americe. Dávám helmu na hlavu, zapínám svítilnu a jde se. Průvodce měří tak 150 cm a to se mu to jde. Pro vyšší postavy nic moc, ale trocha ekvilibristiky a dostávám se za něj. Říká mi, že to není nic pro Američany, protože jsou tlustí. Můžu zde vidět krapníky různých barev, zvířata, která zde žijí a různé útvary, které vymodelovala příroda. Ten klid a pohoda, úžasné. Také se dozvídám, že se do jeskyně chodí spát. Je tam klimatizace zdarma. A to už se dostáváme do místa, kde už to dále nejde a čeká nás stejná cesta zpátky.
Na Kubě je aktuálně období dešťů a dnes opravdu pršelo. Asi deset minut. Jinak je zde stále slunečno.
|
|
Nejnovější komentáře