|
|
Ráno stále bubnuje déšť na střechu, divné, že mu na to nestačila celá noc (vsuvka – co mi to jen připomíná 😉 modří již vědí). Začíná se vkrádat myšlenka, jestli pojede loď. Bágl opět na ramenou a jdu se odhlásit. Na recepci se ptám, jestli jede loď, odpověď byla kladná. Přesouvám se na molo kde již speedboat čeká. Je to stejný typ, akorát má sedačky za sebou, ten první měl i na kraji. Kapitán se mě ptá, kam jedu dále. Říkám mu, že do Taman Negara a on, to asi ne. Ptám se proč? Protože z Kuala Besut tam nic nejede, je po sezóně. Aha. Naštěstí má alternativy. První nočním vlakem, druhá nočním busem, ale z Kuala Besut je potřeba vzít taxi. OK. Říkám si, že jsem mohl jet až odpoledním, ale co už.
Kapitán nás posílá na loď, nahazuje motory a vyrážíme. Nevím, jestli to bylo tím, že je nás tam víc nebo je klidnější moře, ale cesta ubíhala svižně a bez žádných rázů. A kdyby ve třetí čtvrtině nechcíply motory, bylo to v pohodě. Žádný problém, kapitán vytáhl rezavý nůž, chvíli s ním něco dělal v motoru a jelo se dále. Za půl hodiny promočeni, přistáváme v Kuala Besut. A jako na zavolanou se mě tam hned ujímá nějaký chlapík s autem. A kam mám namířeno? Taman Negara. Hm, to bychom mohli stihnout ranní bus do Jerantutu. Pokud pojede. Hned vám to přidá na klidu. Za hodinu jsme v nějakém městě, odkud skutečně jede ranní bus mým směrem. Na autobusovém nádraží se střídají luxusní patrové busy, ale v 10.30 zjišťuji, že takový tam nejede. Je to takový lepší bus, ve kterém je docela kosa, protože tam klima funguje naplno. Místní jsou ve svetrech a přikryti dekou. Myslím na svoji mikinu na dně batohu, ale za nějaký čas si tělo zvykne a zjistím, že je v busu vlastně příjemná teplota. Na obrazovce, která je jen vepředu, se pouští místní hudba, která má karaoke texty, zato reproduktory jsou po celé délce, abyste si mohli vychutnat kulturní zážitek. Po hodině textů o lásce, také o čem jiném, když tam nějaký nagelovaný chlápek zpívá a drží ženskou za ruku, nasazuji špunty do uší a pouštím něco rozumného. S jednou pauzou se za šest hodin dostáváme do Jerantutu.
Ale je potřeba pokračovat stále dál. Na moji otázku Taman Negara, je odpověď, v pět jede. Tak to je skvělé. Ovšem nic netrvá věčně. Před pátou se dozvídám, že bus je broken. Plán B je tedy minivan. S dvojicí z Chile nasedáme do dodávky, ale cesta netrvá moc dlouho, vlastně jen asi 500 metrů, když dojedeme na pobočku firmy vlastnící autodopravu, kde je i ubytování. Tam nám vysvětluje nějaký manager, že cesta do parku je mokrá a kluzká, proto je nebezpečné tam jet. Nedá se nic dělat, ubytováváme se zde a ráno vyrazíme do Taman Negara.
Jak jsem již včera předeslal, tak dnes se skutečně mnoho neudálo. Po celonočním lijáku, kdy byl vidět i nějaký ten blesk a slyšet hrom, se ráno opět udělalo krásně. Tak celý den mohl být o relaxování, procházce a koupání.
Snad jen, že jsem v místním korálovém útesu našel Nema. Foto jako důkaz ovšem nemám 🙂
Zítra mi držte palce, potřebuji se dostat do Taman Negara a ještě nevím jak.
Na radu průvodce, ne toho stopařova po galaxii, ale po Malajsii, si mám vzít ranní taxík do Kuala Besut. Bylo to úplně jednoduché, než jsem došel na autobusové nádraží, což byl plán „B“, odchytává mě taxikář, který nabízí „nejlepší cenu“ za odvoz a už mě cpe do svého stařičkého Protonu. Jízda to byla velice zajímavá, auto mělo již nejlepší léta za sebou a asi opravovat to nemělo smysl. Když začalo lehce pršet, tak zapnul rozmazávače, původně to byly stěrače, ale už dávno neplnily svoji funkci. Kdyby začalo opravdu pršet, tak by asi musel vykopnout přední sklo, aby něco viděl. Nevím ani jaká silniční pravidla tady platí, ale určitě na dvojité plné se smí předjíždět. Za necelou hoďku mě vysazuje u svého kamaráda, který prodává lístky na loď. Opět akční cena, protože není sezóna, tak za polovic. Ještě se ujišťuji, jestli se jedná o „speedboat“. Pokýval hlavou a já už si představoval v barvách, jak asi vypadá. Měl jsem ještě nějaký čas před odplutím, tak koukám v přístavu na lodě a některé i splňovali mé představy o lodi.
V 11 hodin jsem rychle vystřízlivěl. Bylo to necky, které měly předimenzovaný výkon v podobě dvou motorů. Místňáci takticky zabrali místa vzadu a na mě zbylo cca uprostřed. Vyjíždíme od mola, špička se zvedla vzhůru a pak začala Matějská pouť s prvky stavu beztíže pro kosmonauty. Vypadalo to tak, že jsme chytili vlnu, pak následoval krátký let a poměrně slušně tvrdý dopad do vody. Naklepaný jsem byl jak řízek a celou dobu jsem si říkal, kdy se to rozlomí a jestli budu moci plavat s batohem. Naštěstí to loď vydržela a za 40 minut jsem na pevné zemi v resortu Shari-la. Za dva dny mě čeká cesta zpět.
Vypadá to na jediný otevřený resort široko daleko. Je nás tady cca 10. Což je z mého pohledu fajn. V sezóně si to tady nedokážu představit. Moc věcí se tady dělat nedá, koupání, opalování a potápění. Ubytovali mě do příjemné chatky a po krátkém odpočinku, jsem se vydal objevovat krásy ostrova. Došel jsem na místní pláž, která zeje prázdnotou, včetně zavřených stánků. Vypadá to ponuře. Naopak pohled na moře je úžasný, nádherně modrá barva, obloha ozdobená mraky. Ovšem nejen těmi bílými. Odpoledne přichází hustý déšť, ale jak už to tak bývá za půl hodiny je po všem.
A tak vyrážím na druhou stranu, na Long beach, která je taky prázdná. Vracím se zpět, beru plavky a jdu vyzkoušet Jihočínské moře. Je jako kafe 🙂
Zítra asi nebude o čem psát. Bude to jen o relaxu. Jedinou kešku co tady je, jsem už také odlovil.
Jednoduchý plán, brzo ráno vstát, jít na zastávku SMRTky, která jezdí od pěti ráno a přesunout se na letiště. První krok se zadařil, ve 4.40 mě budí kohout, vstávat se mi ale moc nechce. Dávám ranní hygienu, balím bágl, v pět zvoní telefon se službou ranního buzení. To jen pro jistotu, kdyby mobil odmítl spolupracovat. Loučím se s hotelem a jdu na zastávku, teplota je ráno příjemná. Jak se blížím, tak zjišťuji, že je brána na perón zavřená. Hm, zajímavé. Na stěně čtu, že v neděli jede první vlak 6.32, to jsou dvě minuty potom, co zavírají přepážku. No nic, plán „B“, odlov taxíku. To se záhy podaří a už se uvelebuji na místě spolujezdce na levé straně. Ano, tady se jezdí vlevo. Taxikář vlastníci vůz značky Renault mě pomohl vyřešit další věc, co s přebývajícími penězi. Aspoň je nemusím měnit. V klidu a pohodě přijíždíme k terminálu 1.
Odbavit, odhlásit a tímto se loučím se Singapurem. Nastupuji do nízkonákladového letadla Airbus 320-200 společnosti Air Asia. Sedačky jsou přizpůsobeny asijskému trhu. A to si vedle mě sedla ještě asymetrická žena. Ale tu hodinu co se letělo, se to u okýnka dalo zvládnout.
Přilétáme do Kuala Lumpur. Tady se s tím na imigračním moc nepářou. Mrknout do pasu, ofotí si oba ukazováky, dají štempla a je to. A protože letím nízkonákladovkou musím si vyzvednout bágl a znova si ho naložit. Už je to jen domácí let, tak se ptám u přepážky, kde si mohu „čeknout“ batoh. Kdyby zde přistálo UFO, tak věřím, že paní bude méně překvapená. Ve mě to naopak vyvolalo pochybnosti, že batoh vidím naposled. Vše se nakonec zdárně vyřešilo. Paní se zeptala svých kolegů, co má dělat, pak bušila do počítače a nakonec vyjel čárový kód. Doufám jen, že na mé letadlo.
Opět stejné letadlo a stejná firma. Sedám si k muslimským manželům a pán se se mnou dává do řeči. Prohodíme obvyklé fráze, odkud, kam, co tam. A za hodinu přistáváme v Kota Bharu, což je muslimské město. V letadle se loučíme a já si jdu najít svůj karusel. S překvapením sleduji, jak vyjíždí můj batoh. Beru ho a jdu zjistit, jak se dostanu do města. Z letiště to je nějakých 10 km a autobusy tady nejezdí. A co se nestane, potkávám opět známé z letadla a pán mi říká, že můžu jet taxíkem nebo když chvilku počkám, že mě hodí. Ok, počkám. Za nějaký čas přijíždí zajímavé auto, nemám tušení co je to za značku, ve znaku má takové „P“ lehce položené, a je to taková nákupní taška. Kufr vyplňuje svými zavazadly, řidiče posílá dozadu a mě s báglem dopředu. Po několika kilometrech mě vysazuje na autobusovém nádraží a loučíme se.
Opět díky GPS nalézám hotel, jinak bych zde ještě teď bloudil. Nalézá se na strategickém místě. Vše zajímavé je v blízkém okolí. Navštěvuji Královské muzeum, muzeum války, vyhlídkovou věž, mešitu, trh a jen tak si bloudím v této zajímavé části světa. Déšť mě zahání zpátky na hotel, tak si po cestě zpět kupuji ananas.
Déšť nemá dlouhé trvání, a proto mám v plánu si dát něco dobrého na nočním marketu. Tam kde má být, ale není, vypadá to, že v neděli nefunguje. Na jednom rohu prodává chlapík Pau což vypadá jako kynuté knedlíky, které jsou různě plněny. Tak jich pár zkouším a není to vůbec zlé. A to je tak pro dnešek vše.
Sedím si tak pod superstromem a píši závěrečný díl ze Singapuru. Dnes to mělo být o pohodě v botanické zahradě. Ráno sedám na SMRTku a s jedním přestupem dojíždím na zastávku Botanic garden. No ona to až taková pohoda nebyla, protože směrovka k Zahradě orchidejí ukazovala 1.3 km a to ještě nebylo nejvzdálenější místo. To jen tak pro představu o zahradě. Procházím různými částmi zahrady, které zahrnují různé typy rostlin. Deštný prales, rostliny z různých světadílů, bonsaje, jezírka… Po cestě si ještě odskakuji pro vlaječku do geocachingové mapy. Pro neznalé, odlovil jsem kešku. A pomalu se dostávám k Zahradě orchidejí, ona je dokonce národní. Nejlepší místo je tam Coolroom. Ne že by tam bylo všechno „kůl“, ale bylo tam chladno 🙂 Tím se dostávám oslím můstkem k tomu, že nechápu, jak to ti domorodci dělají, že se nepotí. Smáčená trička vidím akorát u sebe a turistů. Co jsem se naučil, je chodit pomalu, to trochu pomáhá. A zpět do zahrady. Orchideje jim tam kvetou všude a nepotřebují ani nějakou speciální péči. Jsou zde ve všech barvách. Pro milovníky je to skoro povinnost navštívit. Po projití všech orchidejových cestiček se vracím zpět na metro.
Mé kroky dále vedou k Merlionovi, který je patronem Singapuru. Je to legendární postava napůl lev a napůl ryba. Ale to si ještě předtím plním nějaké včerejší resty. Opět jsem vystoupil na City hall a tentokrát i budovu radnice a nejvyššího soudu viděl. Cestou jsem spatřil i halu, kde se hraje turnaj mistryň v tenisu.
A opět superstromy, sedím pod jedním, kde se táhne dlouhá fronta ke skywalk. Akorát počasí se trochu kazí, a vypadá to, že se nahoře neprojdu, ale nakonec se pomocí výtahu dostávám na lávku vinoucí se mezi dvěma „stromy“. Pravidlo zní, pouze 15 minut a potom výtahem na druhé straně dolů. Po čtvrthodině kochání se vracím na hotel. Teď už jen zabalit a ráno brzo vstát.
Na dnešní den bylo v plánu poznávání centra Singapuru. Ráno vyrážím směr Chinatown podívat se, jak vypadá čínská čtvrť. Mohu říct, že jako jeden velký market, kde je jeden stánek vedle druhého. A na okraji se nachází budhistický chrám Relikvie budhova zubu, který navštěvuji.
Co je na Singapuru krásné, je kosmopolitismus. Vedle budhistického chrámu je hinduistický a hned vedle mešita. Navštívil jsem je všechny a nikde nebyl problém. Příjemně jsem si pokecal i v mešitě.
No a z „Číny“ jsem se přesunul do Indie, tedy jen do té malé. Little India je část Singapuru, kde se snaží navodit atmosféru Indie. A docela jim to jde. Akorát jsem nikde nenarazil na placky, ale je možné, že jsem se jen špatně díval. Vždy jsem viděl jen rýži. A hned jsem si také vybavil Himálaje, jak tam jedli na ulici bez příborů. Autentičnost je opravdu velká.
A z Indie městskou hromadnou k bílé katedrále Svatého Andrewa. Kousek od ní se nachází nejznámější singapurský hotel Raffles, který funguje již od roku 1887. Součástí hotelu jsou i arkády, kde se nachází obchody světových značek.
Pokud vám zbyly nějaké peníze, ideálně hodně peněz, můžete se vydat na Orchard Road a zanechat je u značek jako je Prada, LV, Armani, Patek, IWC, Breitling… Tato ulice je pro milovníky nakupování jako dělaná. Věřím, že u některých, když začnou nakupovat na jaře, tak než vyjdou z těch několikapatrových nákupních center, tak budou překvapeni, že už je vánoční výzdoba.
Už se pomalu stmívá a já si jdu opět užít futuristickou zahradu. A pak už jen na hotel a něco napsat.
Na letišti v Dubaji se nic nezměnilo, pořád stejné obchody a restaurace, tak jak jsem je znal. Tak opět nějaké to chození a za dvě a půl hodiny „boarding“. Splnilo se mi mě přání a já nastupuji do spodní části obrovského Airbusu 380-800. Kdybych nevěděl, že nad námi je ještě jedno patro, tak bych si myslel, že je to jak předchozí let. Ani na výšku ani na šířku se nic nezměnilo, bylo i stejné rozestavení sedaček v podobě 3 – 4 – 3. Škoda, že jsem nemohl juknout na horní palubu. Ale na druhé straně, štěstí mě přálo, protože jsem měl troj sedačku sám pro sebe. Teď už jen, aby se to odlepilo od země. Pro čtyři motory to nebyl moc velký problém a nebýt jídla, tak jsem celý let prospal.
Dalších šest hodin a přistáváme na letišti v Singapuru. Následuje standardní procedura na vstup do země, kdy vyplníte formulář, celník ho zkontroluje, dá štempl do pasu, usměje se a popřeje příjemný pobyt. Co mě ovšem překvapilo, že za přepážkou je konzole, kde můžete pomocí smajlíků „oznámkovat“ jak jste byli spokojeni.
Úřední povinnosti mám za sebou a jdu hledat karusel, kde by měl přijet můj batoh. Je to skvěle načasované, když přicházím k pasu, vyjíždí zelený kvádr. Podle visačky je to můj a pohodová dovolená může začít.
Počasí je takové klasické, vedro. Sice je slunce za mraky, ale po dešti ani památka a to předpověď vyhrožovala bouřkami. Přemýšlím, kolik si mám vyměnit, ale bankomat Citi rozhodl za mě. Vydává pouze 50 a 100 dolarové bankovky. Takto obohacen si jdu koupit místní šalinkartu, abych nemusel řešit, za kolik si mám koupit lístek, když chci jet tam a tam. A ještě bych měl ušetřit. A to se vyplatí.
Turniket se po dotyku karty otevírá a já nastupuji do metro/vlaku na hotel. Po rozjetí nás jeho světelná tabule informuje o „Welcome on board SMRT„. Bát se asi nemusíme, protože soupravu dodala firma Kawasaki. Vystupuji na zastávce Aljunied a pak za pomoci GPS nalézám hotel Lucky 81. Zde se v klidu ubytovávám, dávám sprchu a vyrážím, podle mě, do nejznámější části Singapuru, Gardens by the Bay. Jedná se o zahradu se „superstromy“, které umí zadržovat vodu a vyrábět energii. Jak jistě tušíte, jsou to umělé stromy. A k nim se můžete dostat přes most, který je inspirován DNA. Přicházím za světla, ale čas je neúprosný a začíná se stmívat. A to nastává druhá fáze, že se začíná vše rozsvěcovat. Vypadá to úchvatně. A když už je úplná tma a jsem plný dojmů, vracím se opět na hotel, abych načerpal síly na další den.
Ten nebývá často zábavný. Většinou se jedná o přesunutí z bodu A do bodu B. A čím dál to máte, tak o to, to trvá déle. Překvapivě dálnice D1 z Brna do Prahy byla bez problémů a dokonce se tam na pár místech něco dělalo i když počasí k tomu moc nepřálo. Na letišti drobné hledání parkoviště a pak už jen si nechat zabalit batoh do fólie a vystát si frontu na check-in. Letiště změnilo firmu na balení, protože nyní je fólie zelená a neprůhledná, což trochu znemožňuje následnou identifikaci. Ale to se bude řešit potom.
Fronta byla dlouhá, ale vše jednou končí a za nějakých 40 minut jsem byl na řadě. Novinkou je, že všechny baterie musí do příručního zavazadla. To není pro mě problém, protože elektroniku bych do kufru nedal. Ještě chvilka brouzdání po letišti a nástup do letadla Boeing 777-300 společnosti Quantas. No on to vlastně Quantas úplně nebyl, protože pro ně letěli Emirates. Cesta trvala kolem šesti hodin a docela to šlo, jídlo, filmy, hry a o půlnoci místního času bezpečně přistáváme.
Opět se roztáčí glóbus a prst se zastavuje na ….. Malajsii. Co je tam zajímavého a co mě na cestě potká, tak o to se pokusím podělit na těchto stránkách. Poznávání začíná již zítra.
A je tu poslední den na tomto malebném ostrově. Ráno dostávám čínskou snídani, což je černé vejce, něco modrého, něco černého a k tomu sójové mléko. Lehce posilněn beru na záda batoh a vyrážím směr stanoviště taxíků. Tam si hned jednoho odchytávám a jedeme na nádraží Ruifang. Kupuji si lístek do Taipei a tentokrát novinka, je to lokální vlak. Lístek je o hodně menší než standardní a jsou tam jen čínské znaky. Tipoval bych to na místo odjezdu a příjezdu. Žádný čas zde není, tak nemám ani tušení kdy se do hlavního města dostanu. Snad to nebude trvat víc než hodinu. Pěkně si hovím na lavici a koukám z okna na krajinu. A skutečně za necelou hodinu přijíždíme do Taipei.
Mám ještě nějakých osm hodin, tak jak je využít. Hlavní taháky, které jsou ve městě jsem viděl, tak volba padla na zoo. Prý tam mají pandu a to za to stojí. Opět se ocitám v podzemí kde už zkušeně kupuji žeton do turniketů. Dnes je víkend a vypadá to, že všichni lidé někam jedou. Takové plné metro jsem zde ještě neviděl. Ale je prima, že se dostávám hned do prvního, které přijelo. Tři zastávky a jde se na další linku. Celkem zde mají linek pět. Nasedám do dalšího metra, které má asi klaustrofobii, protože jede na povrchu. Cesta trvala asi půl hodiny a vystupuji na zastávce ZOO. Kupuji lístek a vstupuji dovnitř. Zoo zde mají obrovské, rozdělené do několika skupin podle zvířat. Ptáci, Africká zvířena, Australská, Hmyz …… Poprvé v životě vidím živého hrocha, také nosorožce. Mají zde opravdu velký výběr zvířat z celého světa. Přiznám se, že jsem nestihl ani všechny pavilony projít. Pomalu se blížila pátá hodina, kdy se zoo zavírá. A já ještě neviděl pandu. Svižným krokem jdu do speciální exhibice, kde tyto roztomilé medvědy chovají. A měl jsem štěstí, že se zrovna jedna panda necpala, ale chodila po výběhu. Opravdu roztomilá zvířátka, jen je pohladit.
Čas se naplnil, tak je nejvyšší čas vrátit se zpět. Opět se ocitám na hlavním nádraží, kde mám schovaný batoh a přesouvám se na perón HSR. Sedám do Taiwanské střely a za dvacet minut se loučím i s tímto prostředkem. Shuttle na letiště a odlet domů.
A to je z této cesty vše.
|
|
Nejnovější komentáře