|
|
Jak už to tak ráno bývá, začíná se snídaní. A protože jsem ve stejném hotelu co včera, jdu si do spodního patra na něco dobrého. Nabídka se moc nezměnila, tak od každého trochu. Opět sbalit a vyrazit na nádraží HSR, u nás tyto vlaky nejezdí, tak si to musím užít. V 10 hodin vyjíždíme z nádraží a ze zvědavosti zapínám GPS. Rychlost se pohybuje kolem 280 km/h, ale musím říct, že to nijak zvlášť nepociťujete. „Nevýhoda“ této přepravy je v tom, že jste brzy na místě a zábava trvá krátce. Za hodinu vystupuji na nádraží v Taipei. Blíží se Vánoce a v hale mají obrovský vánoční strom, u kterého stojí pódium, kde místní děvčata tančí v oděvech původních obyvatel. Jdu si pořídit jízdenku na lokální vlak a vše probíhá jak má, dokonce mi slečna za přepážkou rozuměla na první pokus. Prima je, že na jízdence je číslo vlaku, odjezd vlaku, příjezd vlaku a odkud kam. Pokud se budete držet času, s velkou pravděpodobností vystoupíte, kde máte.
Já vystoupil ve stanici Ruifang. Z ubytování mi napsali, že pokud mám velké zavazadlo, tak bude lepší využít taxi, protože k nim jezdí staré autobusy a většinou narvané. Uposlechl jsem rady a jen co vylezu z nádraží, tak si mě odchytává taxikář, nakládá mě do auta značky Toyota a už se vezu. Nevím proč, byl jsem přesvědčen, že Jiufan je u oceánu. Možná mě zmátlo to, že mám pokoj s výhledem na něj. Cesta pěkně stoupala a musím říct, že by to byla výzva pro hodně cyklistů. Taxikář mě vykládá a já jdu hledat ubytování, což není úplně jednoduché, ale daří se. Prospekt opravdu nekecal a z okna vidím oceán, ale ten je vzdálen několik kilometrů a hlavně dole. Koukám do průvodce kam se vydat. Jishan street. Super, na té zrovna bydlím, tak se jdu podívat, co tam je.
Představte si ulici na šířku cca dva metry, která se různě kroutí, na každé straně obchod a do toho stovky lidí. Vítejte v ulici Jishan. Uf, dostávám se na druhý konec ulice. Toto asi dvakrát zažít nechci. Jdu se podívat na městské chrámy a koukám do mapy, jak daleko je zlatý důl. Jsou to cca dva kilometry do vedlejšího města Jinguashi, kde se nachází muzeum těžby zlata. Cesta po silnici je docela akční, ale do cíle se dostávám zdráv a živ. Prohlídka je zdarma, akorát do tunelu se platí. Mají zde pěkně zpracovanou interaktivní prohlídku, jak se to zlato vlastně těží. A když už vím vše, vracím se zpátky do Jiufanu, ovšem tentokrát busem. Jdu na ubytování ulicí Jishan a jde znát, že je večer a lidí hodně ubylo.
Dnes zde mám závěrečnou noc a zítra mě již čeká cesta zpět do ČR. Uteklo to jako voda a bude se mi těžce vracet.
Dnešní den začal snídaní, co dům dal. Byl zkrátka švédský stůl, i když nevím jestli tomu na Taiwanu říkají stejně. Mají zde maso, zeleninu, vajíčka, ovoce, sladké… Vše v konzistenci pro jezení hůlkami. Takto posilněn vyrážím do dnešního plánovaného města Lukangu.
Cesta proběhla v pohodě a nic zvláštního se neudálo. Jediné, co jsem prokaučoval, bylo oblečení. Dnes to rozhodně na tříčtvrťáky nebylo. Foukal studený vítr, teplota se pohybovala kolem 15 stupňů a do toho ještě sem tam sprchlo. Rozhodně to nebylo počasí na procházku, byla zde větší zima než v Alishanu. Já vím, že neexistuje špatné počasí, jen se člověk špatně obleče.
Konec remcání vyráží se na prohlídku města. Začínám v chrámu Wenvu, ze kterého pokračuji k nejstaršímu chrámu s názvem Longshan. Byl vybudován již v 18. století a je nádherně propracován. A jde se dále, mají zde také jednu zajímavost a to uličku Mo-lu, kde stěží projde jeden člověk. Nic pro klaustrofobiky. Pokračuji dále do centra, kde mají úzké křivolaké uličky a vypadá to zde, jako by se zastavil čas. Škoda jen, že je všední den a mnoho obchůdků, které uličky lemují, mají zavřeno. Zde na vás opravdu dýchne nostalgie. Ne nadarmo v bedekeru nazývají Lukang, jako živoucí muzeum. U chrámu, u kterého jsem nezjistil, název si dávám něco zajímavého k jídlu a pomalu se vracím zpět. Procházím dalšími chrámy, až se opět vrátím k Wenvu. Má cesta pokračuje do vedlejšího města s názvem Changhua. Zde mají 22 metrovou sochu Budhy a je zde nádherný výhled na město. Čas se pomalu krátí a mě nezbývá než se vrátit do Taichungu. Ještě nějaké to jídlo a na kutě.
Začátek dnešního dne je podobný včerejšímu, začínám ho snídaní v hotelové restauraci. Na výběr toho moc není, tak mám na talíři to samé jako včera. Teď už jen sbalit a vyrazit k návštěvnickému centru, kde se nachází zastávka autobusu. Dnes už zkušeně kupuji lístek a čekám na shuttle. Ten přijíždí poměrně záhy a já opět sedím v široké sedačce a loučím se s jezerem, které je největší na Taiwanu. A opět mě čeká hodina a půl do města Taichung.
Než se naději vystupuji na nádraží v centrální části města. Navštěvuji informace, ze kterých se vracím vybaven mapou. Opět zapínám GPS a snažím se najít hotel. S mapou by to byl větší hardcore. Takto dá se říct, že bez problémů, za nějaký čas stojím před hotelem. Paní na recepci mi vysvětluje, že ještě není čas na check-in. Ok, beru svoji tašku přes rameno a jdu se podívat, co je zde zajímavého. Podle průvodce, kromě Muzea fajnového umění, nic. Tak jdu tam. V muzeu vystavují moderní umění a přišel jsem na to, že to není nic pro mě, protože ho nechápu. Představte si, že se stěhujete a na zemi po vás zbude obrovský nepořádek. Když tuto scénu dáte do muzea, už se jedná o umění. Po naplnění touhy po umění se vracím na hotel se ubytovat. A musím říct, že je to paráda. Je zde skutečně velká vana s masážními tryskami, ale tu si nechávám na večer. Den ještě neskončil a je potřeba někam vyrazit. Dostávám se na zajímavé místo, kde je mezi věžáky hluboká jáma, ve které je udělán park. Večer zakončuji nočním marketem, kde zkouším speciality místní kuchyně. Např. fazole s pudinkem nebo masové koule.
Zítra je v plánu město Lukang.
Koukám do svého zápisníku a pro dnešní den je v plánu relax. Počasí tomu nahrává, protože prší. Tak jdu v klidu dolů do hotelu na snídani. Je to fajn, jídlo mají pojmenované anglicky. Ať dělám, co dělám, pořád se v těch znacích nevyznám, i když už některé poznávám.
Objednávám si salát s kuřecím masem. Zajímavě to zde servírují, na kulatý talíř dají trojúhelníkovou misku se salátem a po boku na třech stranách zbytek. Po tomto zkouším ještě něco z várnic. Co to je, nemám nejmenší tušení. Něco jako rozvařená rýže. Po nasycení se vracím na pokoj a relaxuji.
Hm, pomalu přestává pršet. Škrtám relax a jdu něco podnikat. Všude jsou letáky, že nejlépe jde poznat jezero z jízdního kola. A říkám si proč ne, Taiwan je zaslíbený cyklistice. Ve městě je velká půjčovna Giant, kde si můžete půjčit vše od časovkářského kola po celopéro. Tak jdu tam, ptám se chlapíka, jestli si můžu půjčit kolo, asi nerozumí, tak volá kolegyni. Ta na mě kouká a říká omluvným hlasem, že pro mě kolo nemají, že mají maximálně rám velikosti M. Hm. Tak se jdu zeptat do jiné půjčovny, jestli mají na mě kolo a prý samozřejmě a odvádí mě k jednomu. Tak se jí ptám, jestli si je jistá, že na rámu píší velikost „S”. Nebudu to prodlužovat, větší kolo než M tady neseženete.
Tak plán B, na výlet pěšky. Ještě bych mohl na výlet lodí, ale když vidím ty skupiny a z jezera se ozývá megafon průvodců, tak mě to odrazuje. Mají tady pěkně popsané trasy, tak mířím kolem jezera na chrám Wenwu. Po cestě ještě sem tam sprchne, ale nic vážného. Po pár kilometrech se ke chrámu dostávám po „ročních schodech“, na každém schodu je vytesán den a měsíc. A na 365 schodu jsem u brány do chrámu. Procházím vnitřkem, vyhýbám se skupinám a kochám se uměním dávných mistrů. Z tohoto místa se vracím zpět do města. Prima je, že nemusím stejnou cestou a tak vidím další zajímavá místa. Počasí je furt takové nijaké, prší a neprší. Viditelnost je také slabší, protože je opar. Dneska to panoramata zkrátka nejsou.
Večer jdu vyzkoušet místní burger, do řetězce MOS burger. Je možné dát si burger do rýžových placek místo pečiva, což zkouším. Chutnalo to zajímavě.
Zítra je přesun do Taichungu.
Jak kruté, hodiny ještě neukazují pět a já už se deru z teplé postele. Určitě nejsem jediný, kdo v hotelu vstává. Někteří lidé mají potřebu vstávat tak, aby o tom všichni věděli. Rychlá údržba a vyrazit na nádraží. Nevím, jak dlouho už tady lidé stojí, ale fronta je dlouhá. Také jsem si říkal, v čem budou místní oblečeni, když v 16 nosí péřovky a to byla ještě větší zima, celých 13 stupňů nad nulou. Byli oblečení stejně, někteří byli navíc zabaleni v dece nebo měli pletené čepice. Chvíli stojím a začíná se pouštět na perón, žádné předbíhání, žádné tlačení. Procházíme turniketem a zařazujeme se podle šipek. Zanedlouho úzkokolejný vlak přijíždí do stanice a my nastupujeme. Koukám, že za turniketem zůstalo ještě spousta lidí, holt budou muset počkat na další. Vagón je plný, ale netvrdil bych, že narvaný. Pár lidí by se tam ještě vmáčklo. Na druhé straně je fajn, že máme více místa. Za 25 minut přijíždíme na konečnou v Chu-Shan a vyrážíme na plošiny, kde se pozoruje východ slunce. První je hned u nádraží a věřte, že na toto místo jde více než tříčtvrtina vlaku.
Tady se chůze moc nenosí. Kdyby to šlo, tak zajedou skútrem až do obchodu, takto ho musí nechávat před dveřmi. Proto volím místo vzdálené 500 metrů a tam je opravdu taková komorní atmosféra. Východ slunce je zde úžasný a za tuto parádu bych si i přivstal. Nedokážu tu hru barev popsat, a kdybych si měl zvolit pouze jediné slovo, řeknu WOW.
Dnes mě čeká opět přesun a moc nenachodím, tak se vracím po svých na cestu do hotelu. Ještě jsem nezmínil, že park se nachází kolem 2.200 metrů nad mořem. Opět zabalit batoh a vyrazit. Nyní se potřebuji dostat k jezeru Sun Moon Lake. A jak už to tak bývá, mám více možností. Přímým busem, který jede až odpoledne anebo oklikou. Kdo mě zná, tak tuší, že B je správně. A už sedím v minibusu a mířím do Chiayi. Tento řidič je takový klidný a rozvážný. Pomalu sjíždíme z hor až do města Chiayi. I když slíbil, že mě vysadí u stanice HSR, zastavujeme u TRA. No co už se dá dělat. Sice můžu jet pendlem zdarma na HSR, ale to nádraží je na druhém konci města. Tak beru zavděk „pomaláčem“, ještě k tomu když za chvíli jede. K mému překvapení má celé dvě minuty zpoždění, aspoň to tak píší na tabuli. Sedám si na své místo, které mám napsané na lístku. Připadá mi, že tady mají na všechny vlaky místenky. Za hodinu a něco přijíždím do Taichungu.
Má představa, že vylezu z nádraží, sednu do autobusu a pojedu dále, rychle vzala za své. Podle cedule jdu na nějaké autobusové nádraží a tam spatřím ceduli Information, tak se jdu informovat. Příjemný chlapík mi napsal něco záhadného na papír, ukázal směr, a že tam najdu za cca 15 minut chůze ten správný autobus. Přejdu přes křižovatku a tam je další autobusová firma, tak se ptám na cestu. Pro změnu paní mi píše na papír opět záhadné znaky a posílá dále. Tak to bude ještě zajímavé. Jdu a jdu, až uvidím bílé autobusy s nápisem na boku Sun moon lake. To by mohlo být ono. Vlezu do jednoho busu, který stojí na zastávce, a ptám se anglicky. Zbytečná snaha. Vytahuji kouzelný papírek a ukazuji mu ho. Asi mu to něco říká, protože mě posílá do autobusu, který jede kolem. Tak do něj nastupuji, ukazuji opět papírek, platím lístek a jedeme. Snad je tam opravdu napsáno to jezero. A je to tak, za další hodinu a půl už jsem na místě. Hledání hotelu je trochu problém, tak se ptám v návštěvnickém centru a tam mi dobře radí holka, která prodává sklo. Uf, je to on. Výřečná recepční mě vše vysvětluje a ukazuje. Zajímavé třeba je, že nemají čtvrté patro. Prý čtverka přináší smůlu. Holt jiný kraj jiný mrav. Musím říct, že pokoj je excelentní a jsem rád, že jsem tu dvě noci. Ještě je světlo, tak se jdu projít po okolí. A koho nepotkávám, známé z LA. Tak trochu pokecáme, a že večer půjdeme na drink. Z čehož se vyklubal příjemný večer s popíjením čaje.
Čas na Tainan je u konce a opět je tu přepravní trasa a to do národního parku Alishan. Řekl bych, že toto bude nejzajímavější přepravní trasa, protože nemám tušení, jak se tam dostanu. Přesněji řečeno teoreticky to zvládnuté mám, ale uvidíme, jaká bude realita. To jednodušší je přeprava vlakem do Chiayi. Vyrážím spojem, který jede v 7.33. A pro mě nezvyklé, před časem odjezdu je vlak tady a v 33 průvodčí píská na píšťalku a vyjíždíme z nádraží v Tainanu. Cesta zabere nějakou třičtvrtěhoďku a už vystupuji na nádraží v Chiayi. Teď je potřeba zjistit odkud jedou autobusy do Alishanu. Ještě než se naději, tak sedím v minibusu a řidič závodník s námi vyráží směr východ.
Dvojitá plná není zeď, tak nám cesta svižně utíká. Smůla je jen v tom, že řidič umí pouze čínsky. Ale to nevadí, s námi se veze rodinka a muž se ujmul překládání. Jeho angličtina byla mnohem horší než moje a to už je co říct. Ve finále to dopadlo tak, že jsme si na jeho mobilu psali vzkazy. A když byla krize největší, pomohl slovník. Já to tvrdím furt, když se lidé chtějí domluvit, tak se domluví. Řidiči vysvětlil, na který hotel potřebuji zavést, ten jen přikývl a více jsem neřešil.
Toto je typická Asie, pokud potřebujete poradit nebo pomoci, vždy se najde někdo ochotný sám od sebe. Zkuste si jen na ulici otevřít mapu. Cestou jsme nabrali mladý pár, kteří bydlí v LA. On byl z Taiwanu a ona z Hongkongu. Nejzajímavější na nich bylo to, že plán cesty měli v čínštině, ale bavili se anglicky, protože si nerozuměli. Perfektně se s nimi kecalo, dali mě pár tipů a u jejich hotelu jsme se rozloučili. Trvalo to něco přes tři hodiny a vystupuji u hotelu. Cesta mohla být i rychlejší, ale měli jsme hodinovou pauzu na nádraží v Fen Chi Hu.
A opět kurz čínštiny, protože recepční jiný jazyk neuměl. Začal prohrabávat lejstra a to jsem trochu znejistěl, ale nakonec se moji rezervaci podařilo najít. Ještě nebyl čas ubytování, tak beru svých pět švestek a jdu se podívat po okolí. Bod číslo jedna, koupit lístek na Sunrise train (nenapadlo mě, jak to vhodně přeložit do češtiny, možná poradíte). Což se zdárně podařilo a bez fronty. Toto opět bude pro mě výzva, protože vlak vyjíždí 5.50. Jak to dopadne, vás budu informovat zítra. Je tady o něco chladněji, nějakých 17 stupňů a připadám si zde v krátkém tričku a kraťasech trošku divně, protože někteří místní už mají zimní péřové bundy. Vyrážím na krátký trek do pralesa. A nejhorší ze všeho jsou…….. skupiny. Poznáte je jednoduše, jde vůdce s nějakou vlajkou a za ním se hrne zbytek lidí, kteří mezi sebou poměrně hlasitě komunikují, tak je slyšíte už z velké dálky. Pokud na ni narazíte, tak máte co dělat, abyste se přes ni dostali.
Cesta vede většinou po dřevěných chodnících a kolem na vás koukají několik tisíc let staré cypřiše. Procházíte se kolem magnólií, jezírek, chrámů, prostě takový balzám na duši. Pomalu se stmívá, tak se vracím do hotelu a vše je připraveno, tak se ubytovávám. Teď ještě nějaký ten gáblik a na kutě. Zítra se vstává brzo.
Tainan je nejstarší město na Taiwanu, ale jen z důvodu, že zde jsou nejstarší chrámy, jinak je hodně moderní. A dnešní den byl o jeho poznávání. Ráno jsem si šel dát místní specialitu niuroutang (chybí tam interpunkční znaménka, tak budete mít výslovnost trochu zkreslenou). Když jsem to na ně vybafl, tak se zasmáli, ale dali mě do misky hovězí polévku. Což je překlad toho slova. Takto posilněn jsem vyrazil na kraj města, kde na moři měla být zakotvena bitevní loď třídy Destroyer. Zde na jihu je docela teplo, a pokud teploměry po cestě moc nekecali, tak bylo kolem 29 stupňů. Za nějaký čas stojím u té lodi. Měla to být exhibice, ale asi měli zavřeno. Byla tam cedule pouze s obrázkovým písmem. Udělal jsem nějaké fotky a pomalu jsem se vracel zpět na začátek trasy po místních chrámech.
Začalo se v Konfuciánském klášteře, kde už se připravovali na vánoce, protože na trávě byla spousta malých vánočních sobů. I sem už Amerika dorazila. Pokračuji dále na Velkou jižní bránu, která jako poslední na Tainanu má ještě neopravované obranné zdi. Následuje chrám Wufei, jinak také nazýván Chrám pěti konkubín. Před tím než sám král Ning Jin spáchal sebevraždu, se z důvodu cti k němu oběsily. A je tu další chrám s názvem Fahua, který je starý přes 300 let. Z dalších památek je to svatyně Koxinga, následovaná chrámem Paní Linshui, kam se chodí ženy modlit za své děti. A pak jdete kolem domů a najednou z ničeho nic chrám Dongyue. Je potřeba ještě navštívit chrám Boha města, který celé město chrání. A pokračuje se dále, je tu Oltář z ráje, kam chodí přát rodiny 1. a 15. každého měsíce Nefritovému vládci štěstí. A je tu Oficiální chrám Boha války, který je nejstarším chrámem zasvěcený Guandimu. Bůh války je patronem válečníků. Předposlední stavbou na cestě jsou Věže Chihkan, jedná se o starou pevnost. A tato tour je ukončena chrámem Matsu.
Po několika hodinách a spoustě kilometrů se vracím na hotel, kde dávám sprchu a relax. Tím však den nekončí. Vyrážím ještě do města na něco dobrého 🙂 Volba padla na místní buritos a když ještě měli banánový milk shake, tak jsem neodolal.
Čas na Taipei vypršel a já pokračuji směrem na jih. V brzkých ranních hodinách, kdy na ulicích moc lidí nepotkáte, využívám metro pro dopravu na hlavní nádraží. Tam si dávám nějakou dobrotu z místní pekárny a jdu na perón dva, kde už stojí elegantní bílá souprava s oranžovým pruhem. A abych si to užil, jedu z konečné na konečnou. Trasa měří 345 km a nejrychleji se jezdí za hodinu a půl. Což byl můj případ. Uvelebuji se v prostorné sedačce, kde ani já nemám problém s dlouhýma nohama. K sedačce před sebou mi zbývá ještě mezera asi 30 cm 🙂 Sedím si sám v dvousedačce, a kdyby krajina za okny neubíhala, tak máte pocit, že jste ještě nevyjeli a stojíte na nástupišti. Na další zastávce ke mě přisedá bez pozdravu starší Taiwanka. Asi se tady zdravení moc nenosí. Trošku mě to mrzelo, ale když jsem vytáhl bedeker, dala se do řeči a cesta příjemně ubíhala. Na další zastávce opět vystoupila a přisedla bez pozdravu o něco mladší s notebookem, na kterém začala pracovat. A než jsem se nadál, ocitl jsem se na konečné v Kaohsiungu.
Dávám si batoh do úschovny a vyrážím ven. Místní teploměr ukazuje 29 stupňů. A protože je období zimy, není tu ani moc vlhko. Blízko nádraží se nachází Lotosové jezero a tam míří i mé kroky. Jedná se o vodní plochu, kolem které anebo v ní se nacházejí chrámy nebo pagody. Celé ho obcházím a zastavuji se u jednotlivých staveb a kochám se propracovanou architekturou. Vezme to něco přes dvě hodiny a já se opět ocitám v hale nádraží. Kaohsiung je město, kde je petrochemický a těžký průmysl. Nachází se zde také největší Taiwanský přístav a tam se jedu podívat. Využívám opět metra a za chvíli už si to vykračuji po přístavišti. Škoda jen, že je opar, přesto pohled na obrovské nákladní lodě stojí za to. Ještě se jedu podívat na zastávku Formosa Boulevard, kde strop haly ozvláštnil barevným sklem italský umělec Narcissus Quagliata. A to je pro mě z Kaohsiungu vše a tak pokračuji směr hlavní nádraží. Tam v hale si kupuji lístek do Tainanu a slečna za přepážkou se mě ptá, jestli chci jet expresem a já na to, že ano. To jsem ještě netušil, že se i expres musím dostat na nástupiště. Vlak odjížděl za nějaké čtyři minuty. Poklusem s batohem na zádech jsem to na poslední chvíli stihl.
Tentokrát se nejednalo o HSR, ale jen běžný rychlík TRA. A když už jsme u těch zkratek tak metro je MRT. Za nějakých 50 minut jsem v Tainanu. Kousek od nádraží se ubytovávám v hotelu Tie Dao. Pokoj je o něco větší než v Taipei a dokonce má i okno. Výhled nic moc, koukám do pasáže, ale aspoň něco. Dávám sprchu, trochu relaxu a ještě vyrážím na krátkou procházku po okolí. Zítra je v plánu prozkoumat Tainan.
Na dnešní den bylo v plánu prozkoumat hlavní město Taiwanu, Taipei. Využil jsem rad svého papírového průvodce a vyrazil jsem na procházku po objektech Japonské éry. Prvně jsem zašel do KFC na snídani. Může se to zdát překvapivé, ale není. V hotelu nevaří, a protože slibují snídani, tak to řeší volňáskem do KFC. A abych si trošku ušetřil, nohy jdu na stanici metra, kde si kupuji lístek. On to tedy lístek není, je to žeton, který se přikládá na automatickou bránu, a při východu ho tam pro změnu necháte. A jedu do stanice Longshan Temple a tam už opravdu procházka začíná.
Navštěvuji chrám stejného jména. Je ráno a mnoho lidí se tam modlí, není to moc vhodný čas na prohlídku. Pokračuji dále na Bopiliao, což je arkáda z červených cihel, kde se nachází obchody. Následoval chrám Quingshan a Quingshui. Zajímavé je, že se nachází v zástavbě. Prostě jdete a výškáč, výškáč, výškáč, chrám a opět výškáč. Pak následoval jeden z největších Japonských buddhistických klášterů na Taiwanu, Xi Ben Yuan. Procházím kolem Prezidentské oficiální budovy, abych se dostal do Parku míru, kde se nachází Národní taiwanské muzeum, které pouze fotím. Následuje Taipei guest house, který vidím pouze přes bránu, nevím, jestli je dostupný veřejnosti a i když jsem ho obešel, vstup jsem nenašel. Přesněji řečeno bránu jsem našel, ale byla zavřená.
A když už jsem byl blízko Chiang Kai-shek memorial hall, šel jsem i tam. Pak následovala Východní brána, kostel Jinan Presbyterian, Mayor’s Residence art salon, kde se nachází nejzachovalejší japonská dřevěná stavba, College of social sciences national Taiwan university, aby se cesta ukončila v Huashan 1914 Creative park, kde z původní výrobny vína se stalo místo s obchody a restauracemi.
První kolo je za mnou, opět sedám do metra a přepravuji se Národního palcového muzea, kde se nacházejí vzácné svitky, keramika, bronzové výrobky, plátna a spousta dalšího, připomínající vládnoucí dynastie. Nejpravděpodobněji nejvzácnější věci byly ve dvou místnostech, kde v každé byly dvě vitríny a desítky lidí, kteří to chtěli vidět. Fronta aspoň na dvě hodiny, vesměs skupiny. Zde by ze mě Mirek Dušín neměl radost. Do první místnosti, kde byl kus komínu nebo hrnce, jsem se dostal východem a do druhé, kde pro změnu byly vyřezávané sošky z nefritu, pod lanem, když ostraha nebyla ostražitá. Když už jsem byl uspokojen muzeem, opět jsem nasedl na MHD a přesunul se do Taipei 101, která připomíná bambusový strom. Tato budova byla svého času nejvyšší na světě. Ale stále si drží rekord v nejrychlejším výtahu. Umí upalovat až 1010 metrů za minutu. Dolů jede „jen“ 600 m/m. Viditelnost nebyla moc dobrá, ona spíše nebyla žádná, protože byla nízká oblačnost a my jsme viděli pouze mraky. Ale i tak to stálo za to. Ještě tam mají volně dostupné závaží, které vyrovnává budovu při velkém větru. A zde je také ideální místo k nákupům pro své ženy nebo přítelkyně. Obchody jako Zara, Patek, Vuitton, IWC atd. hovoří za vše.
Už se stmívá, tak na žádnou velkou akci už to nevypadá. A protože chrámů není nikdy dost, přesouvám se do Yuanshan, kde nejprve zkouším místní kuchyni nudle a vepřové a pak syt se jdu podívat na Konfuciánský chrám. Vedle se ještě nachází chrám Bao’an, který je zapsán v UNESCO. A pak procházkou na hotel a to je pro dnešní den vše.
Asi to všichni znáte, že přijde den, kdy vám začne lézt na nervy všechno a všichni. A s tím je potřeba něco udělat, někdo se opije, někdo vezme prášky, někdo udělá něco bláznivého…
Já si vybral cestování. První otázka byla kam. Dovolené moc není, tak někam kde je teplo, kde je něco vidět, kam to není daleko a není to moc velké. Po náročném rozhodování to vyhrál Taiwan, který splňuje kritéria. Ovšem za cenu kompromisů, že se musí něco oželet. Na druhé straně je důvod se sem opět vrátit, pokud to bude stát za to.
A každá cesta začíná prvním krokem. A ten směřoval ke Grandu, na autobus, který zastavuje na letišti v Praze. I když D1 je v hrozném stavu, cesta utíkala svižně a nikde jsme se nezdrželi. Následovalo odbavení a nástup do letadla společnosti Emirates, se kterými už jsem letět nechtěl. Tentokrát jsem byl příjemně překvapen. První let do Dubaje jsme seděli na trojsedačce dva a do Taipeie na dvojsedačce sám. To byla ohromná výhoda, že se dal let prospat. Řekl bych, že si mi to vrátí na cestě zpět.
Ve středu odpoledne přistáváme na letišti v Taipei. A zde začíná ta správná zábava. Úkol číslo jedna zní, dostat se do hotelu. Nacházím přepážky na autobusy, kupuji si lístek na Taipei main station, nasedám do autobusu a ten mě odváží sice na vlakové nádraží, ale v Taoyuan. To ovšem vůbec nevadí, cesta trvala asi 15 minut a je to HSR nádraží. Což znamená High Speed Rail a vlak měl za chvíli přijet. V automatu jsem si koupil lístek a takticky rozměnil velkou bankovku. To jsem ovšem netušil, že vrací pouze kovy. Vypadla mě hrst 50 dolarovek, které ani nešli pobrat. A svižným krokem na nástupiště dva, kde už stálá Taiwanská střela. Vlak, který umí pádit přes 300 km za hodinu. Také jsme byli za 20 minut v Taipei. A teď už jen najít hotel. Je to jednoduché pokud vám funguje GPS, což se o mé moc říct nedalo. Asi po 15 minutách konečně našla satelity a dokonce se k nim i připojila. Ovšem se také pořád odpojovala. Nabral jsem směr a skutečně po nějaké době se ocitám před kinem, kde je v nejvyšším patře hotel.
Ubytovali mě do malého útulného pokoje, sice zde není okno, ale na přespání to stačí. Následuje rychlá sprcha a poznávání okolních zajímavostí. Red house, Trien – Ho Temple, noční život a markety.
|
|
Nejnovější komentáře