|
|
Dnešní den je takový volnější, vstává se až po sedmé hodině a o půl deváté je odjezd. Dnes na snídani máme dvě vajíčka ve stylu volských ok. Najíme se, dáme nějaké to ovoce a přesouváme se kousek za město. Hanka naznala, že nás chůze baví a že bychom mohli vyšlápnout Malou Adamovu horu, nikdo nic nenamítá, tak pomaličku stoupáme. Oproti Adamové hoře je toto procházka rajskou zahradou. Pozvolné stoupání, sem tam proložené schody, nám nečiní žádné problémy a po necelé půlhodině se ocitáme na vrcholu. Dnes máme krásné počasí a je pěkný výhled do okolí. Když se pokocháme a uděláme nějaké ty fotografie a opět stejnou cestou sestupujeme dolů. Tam už na nás čekají naší řidiči. Nasedáme a nabíráme směr Tissamaharama.
Cestou zastavujeme a fotíme si vodopády Rawana Ella. Všude okolo pobíhají opice a také jsou zde neodbytní prodavači, kteří vám nabízí všechno možné. A pokračujeme dále, další zastávku děláme u kaučukovníku, kde nám místní žena ukazuje, jak se ze stromu dostává míza, která se pak zpracovává v gumárenském průmyslu. Postup je takový, že dlátem se udělá ve stromě žlábek, do spodní části se zabodne takový malý trychtýř a pak už míza pomalu proudí až do nachystané půlky kokosového ořechu. Po této názorné ukázce děkujeme, dáváme nějaký bakšiš a přesouváme dále.
Projíždíme malebnou krajinou, kde je spousta jezer, rýžových polí a ptáků. Zastavujeme na místě zvaném Buduruvagala. Platíme 200 rupií a jdeme se podívat na největší plastiku Budhy, která je vytesána do skály. Z původních barev už se moc nezachovalo, jde vidět, že tam byly žluté a bílé barvy. Je to opravdu monumentální dílo. Vracíme se zpátky k dodávkám a jedeme na naše ubytování do města Tissamaharama. Tím však dnešní program ještě nekončí.
V pět hodin v tropickém lijáku vyjíždíme směrem do Kataragamy, kde se nachází komplex hinduistických chrámů. Ovšem po dvaceti minutách jízdy Jája zastavuje a se slovy, že silnice se může zatopit, otáčí zpět na hotel. Tím náš program pro dnešek končí. Ještě večeře a brzo spát, protože zítra se opět vstává do tmy.
Tato planina má jednu špatnou vlastnost a to je, že kolem desáté hodiny přichází mlha a už nejsou pěkně výhledy. Nedá se nic dělat, natahujeme budík na 5.30, abychom v 6 mohli vyrazit. Snídaně se nekoná, dáváme pouze čaj a fasujeme balíčky s jídlem. Naše dodávka se nachází v servisu, tak se objednal džíp. Jedná se o Mitsubishi, které má vzadu po stranách lavice. Usazujeme se tři na jednu stranu a tři na druhou. Pro vyšší lidi to moc není, protože je blízko strop. Naštěstí to má plátěnou střechu. Cesta poměrně rychle utíká a za hodinu a půl Hanka mění vysbírané peníze za vstupenky do parku, který je chráněn UNESCO. Cena je 2.250 rupií.
Zajíždíme na parkoviště a dáváme si svačinku. V boxech jsme měli tousty s vaječnou pomazánkou a banánem. Také jsme dostali půl litru vody. Po tomto občerstvení vyrážíme na sedmi kilometrový přírodní trek. Prvně procházíme přes jakousi bránu, kde nám místní ochranka prohledává batohy a pokud narazí na plastikový sáček, cigarety, sirky, zapalovač, tak je nemilosrdně zabavuje. Ale nebojte, na konci treku vám je opět vrátí. Teď už nám opravdu nebrání nic vstupu do parku. Jedná se o náhorní plošinu ve výšce přes 2.000 metrů nad mořem. Vydáváme se po směru hodinových ručiček směrem ke Konci světa. Cesta je šotolinová s vystouplými kameny, kde sem tam mezi nimi teče voda. Po třech kilometrech docházíme k Malému konci světa, což je hluboká propast. Děláme nějaké ty snímky a pokračujeme až k Velkému konci světa, to už je propast hluboká 870 metrů a vypadající stejně jako ten Malý, je to takové dejavu. Opět nějaký ten snímek a jde se dále. Teď už na nás čekají Bakerovy vodopády, dalších pár kilometrů v nohách a jsme u nich. Scházíme k nim po schodech, končících vyhlídkou, opět nějaké ty snímky a jdeme k parkovišti. Jak se blížíme k cíli, začíná lehce pršet, stíháme to ideálně. Na bráně vyzvedáváme zabavené věci, nasedáme do dodávky a džípu a vracíme se zpět do hotelu.
Za podobný čas jaký nám trval sem, se dostáváme k hotelu, kde už na nás čeká Jája s opravenou dodávkou. Nakládáme zavazadla a vyrážíme na několikahodinovou cestu do města Ella. Cestou se zastavujeme na nějakou tu drobnost do žaludku. Ve čtyři už jsme na hotelu, netrvalo to tedy tak dlouho jak nás řidiči strašili. Vynášíme zavazadla do pokojů a v tom se spustila nádherná tropická bouře. Vyšlo nám to nádherně. Teď už nás čeká večeře a spánek.
Adamova hora je místo, kde podle legendy stoupl poprvé na svět Adam, který byl vyhnán z Ráje, ale u Budhistů tam stoupl Budha, u Hindů Šiva a u muslimů překvapivě také Adam. Proto se této hoře říká i hora čtyř náboženství. A ta nás dnes čekala.
Rozhodli jsme se pro ranní výstup, abychom viděli východ slunce na vrcholu. Natahujeme si budík na 1.40 a v tuto dobu nás skutečně i budí. Zvuk klapotu na plechové střechy nevěstil nic dobrého. Vycházíme ven a ono opravdu, průtrž mračen. Měníme tedy plán, smiřujeme se s tím, že východ slunce neuvidíme, pře nastavujeme budík na čtvrtou a pokračujeme ve spánku. Čtvrtá hodina a obrázek se nemění, déšť neustává. Tak odpískáváme výšlap a jdeme v poklidu dále spát. Probouzíme se v sedm, neprší a zjišťujeme co a jak. Vedoucí Hanka nám říká, že posuneme odjezd na druhou a že tedy můžeme vyrazit na vrchol. Čekalo nás sedm kilometrů, což nezní tak hrozně, tak to trochu přitvrdíme, 1.000 výškových metrů a kolem 5.000 schodů. Snídani nestíháme a tak vyrážíme s Petrem v 7.30 směrem vzhůru, a jak se dozvídáme, tak účastníci našeho zájezdu už jsou před námi. Ze začátku to jde docela lehce, schody jsou různých typů, tvarů a výšek, že se jim s tím chtělo dělat. Postupem času zjišťujeme, že bez snídaně to není úplně ono. Krámky po cestě jsou zavřené, tak vytahujeme své zásoby, čokoláda trochu zasytí, tak se dereme pořád vzhůru, už to není takové ladné jako ze začátku a začínají se dělat delší pauzy. Počasí nám také moc nepomáhá, ráno to bylo fajn, ale s přibývajícími metry do nás slunce nemilosrdně pere. Aspoň krajina nám to vynahrazuje, všude zeleň, sem tam nějaký ten vodopád a v dáli jezero. Hodina šlapání je za námi a jsme v půlce. Sedáme na kamennou lavičku a dáváme pět minut pauzy. Cestou potkáváme poutníky, které buď předbíháme, což není tak často nebo kteří už jdou s úsměvem zpátky. Jeden, když viděl můj ztrápený obličej, mi říká „Be strong“. Je potřeba doplnit tekutiny, tak pijeme ze svých lahví, které si neseme a opět schod za schodem stoupáme. Blížíme se k finálové pasáži, zde už je i zábradlí, tak si pomáháme rukama. Ještě deset, ještě do té zatáčky, ještě k tomu stromu a podobné motivační prvky nás nutí šlapat vzhůru. Už jde vidět cílová plošina a před námi posledních 50 schodů. To už dáme. Trvalo nám to něco přes dvě hodiny a jsme nahoře. Jednou zazvoníme na zvon za odměnu po této námaze. Zvoní se tolikrát, kolikrát na vrchol vstoupíte. Kocháme se výhledy do okolí. Když se ptáme místního, kde se nachází ta stopa, tak nám říká, že je ve skále a nejde vidět. Tím se loučíme s vrcholem a čeká nás stejná cesta dolů.
O moc jednodušší to však není, sice se jde o něco rychleji, ale namáhavé je to stejně. Opět krok za krokem, poznáváme stejná místa, kterými jsme procházeli cestou nahoru. Ale výška klesá a to je dobře. Po necelých dvou hodinách se dostáváme na hotel. Je půl jedné a dostáváme snídani, což je velice příjemné. Dáváme si ještě rychlou sprchu, nakládáme dodávky a ve dvě hodiny vyrážíme směr Nuwara Eliya. Cesta připomíná testovací trasu pro podvozky nákladních vozidel. Místy to rozparádíme i na třicet.
Cestou zastavujeme a fotíme ženy, jak se vrací z práce s nákladem čaje na zádech. Na silnici se rozprostírá plachta, jedna z žen drží šibenici s váhou, kde šéf převažuje pytle. Váha se pohybuje kolem 15 kg. Následně je pytel vysypán na plachtu. Co se s tím děje dále nevíme, protože opět nastupujeme a pokračujeme dále. Ubytování se nachází ve výšce přes 1.800 metrů a naše starší dodávka má problémy. Jája zjišťuje, že ručička se nachází jinde než by měla být. Zastavujeme a Jája plní PETky vodou a chladí motor. Najednou se z auta stává parní sauna. Čekáme, až se motor ochladí a pokračujeme dále. Takto se to opakuje několikrát, než pro nás přijíždí druhá dodávka. Tak přesedáme a pokračujeme dále. V sedm hodin se dostáváme do Hotelu Single tree hotel, jde se na večeři a spát.
A na úplný závěr vypíší čtyři statečné, kteří se dostali na vrchol Adamovi hory, kromě mě to byl Petr, Dušan a Zuzka.
Tento den máme v plánu přejezd pod Adamovu horu. Po snídani, která se nesla ve známém duchu, necháváme několik účastnic v masážním salónu a sami se přesouváme do superhypermega marketu v Kandy. Zde můžete nakoupit vše od jídla přes elektroniku, nábytek až po oblečení. Dámská část si to užívá a pánská po 15 minutách neví co by dělala. Po hodince a půl vycházíme ven a čekáme na druhé auto, které jelo vyzvednou účastnice na masážích. Po dvou hodinách je opět naše skupina kompletní a můžeme vyrazit směr jih.
Krajina je malebná a poprvé vidíme čajové plantáže. Zelené keříky, kam až oko dohlédne. Vidíme zde zajímavé stromy s plochou korunou, kterým se říká dešťové stromy a také stromy s velkými oranžovými květy, které nazývají tulipánové stromy. Touto scenérií se dostáváme až do výšky 1.200 metrů nad mořem do města Dalhousie, ve kterém se také ubytováváme. Následuje krátká procházka po stezce na Adamovu horu. Když už víme kudy, tak se vracíme načerpat síly, protože zítra budou potřeba.
Teď už jen na večeři a brzo spát, protože ráno se vstává opravdu brzy.
Dnes nás čeká prohlídka města Kandy, tak si spíme až do 7.40 abychom byli v 8 u stolu. Podává se vajíčková omeleta, tousty, máslo, džem a na pití džus, káva, čaj. Dá se říct, že už je to taková místní tradice. Po snídani jedeme do města, že se jedná o něco většího, poznáváme, když se dostaneme do zácpy a přískoky vpřed se suneme do banky, neboť zásoby rupií se pomalu tenčí. Zde se vypisují formuláře s kolonkami jako je jméno, adresa, pas……, hrozná byrokracie. Po vyplnění a předložení pasu nám mění dolary na rupie. Hned je to veselejší.
V hustém provozu se přesouváme do botanické zahrady. Kupujeme za 1.100 rupií vstupenku a máme přes dvě hodiny rozchod. Jedná se o areál o rozloze 147 akrů, na kterém je vysázeno přes 4 000 druhů rostlin. Vidíme zde orchideje, kokosové palmy, bambusy, květiny různých druhů a barev…… Také zde mají nejkošatější fíkus na světě. Čas rychle utíká a opět sedíme v dodávce.
Jedeme kolem malého fast foodu, tak zastavujeme a dáváme si něco na zub. Zde mají i zákusky, tak nepohrdneme a doplňujeme nějaké ty cukry. Kousek odsud se nachází Dalada maligwa, chrám kde se nachází Budhův zub. Tak jedeme k němu.
Kvůli strachu z útoku na tuto posvátnou relikvii, se dělá osobní kontrola. Po ní procházíme parkem, až se dostáváme k pokladně a když jsme o 1.000 rupií chudší, vstupujeme do chrámu. Samotný zub, však nemá návštěvník šanci vidět. Ten se vytahuje pouze jednou za rok, při největším budhistickém svátku, kdy se přenese za přísného protokolu ze schránky, kde je uložen do jiné, která se umístí na slona. A pak procesí se slonem prochází celým městem. Vidíme tedy jen dveře místnosti, za kterými by měl zub být. Díváme se i do modlitebny, kde jsou obrazy s celou legendou Budhova zubu. Také nahlížíme do muzea, kde jsou vystaveny busty nejvyšších hodnostářů, kteří se mohli zubu dotýkat nebo také různé věci z dávných dob.
Čas nás trochu tlačí, tak se s chrámem loučíme a naši řidiči nás odvážejí k místnímu divadlu. Zde platíme 500 rupií a usedáme do hlediště a napjatě očekáváme příchod Kandyjských tanečníků. Za zvuku bubnů, který je sem tam doplněn zvukem trubky nám umělci předvádí své umění. Skládá se z několika částí, kdy se tanečníci střídají s tanečnicemi a předvádí nám Paví tanec, Vyhánění zlého ducha, Tanec s ohněm apod. Celé představení je ukončeno chůzí po rozžhaveném uhlí. Po tomto kulturním zážitku se přesouváme na ubytování, kde už nás čeká večeře.
Zde se také dozvídáme plány na další dny a jdeme spát.
Ráno se vstávalo opět brzo. V 6.10 nám kokrhal kohout a v 6.30 už sedíme u stolu a čekáme, co nám dobrého přinesou. Jsou to vajíčka, tousty, ovoce, marmeláda, čaj a káva. Když dojíme, nakládáme dodávky a přesunujeme se do Sigiriya, ke vstupní bráně na Lví skálu. Jedná se o bývalou královskou sídelní pevnost na vrcholu skály. Kupujeme vstupenky za 3.900 rupií, čímž posunujeme rekord v ceně za lístek. A už nás čekají první schody a má jich být kolem dvou tisíc. Počasí je přívětivé, slunce je pod mrakem, teplota v mezích normy a tak cesta nahoru příjemně ubíhá. První zastávka je v malém sále, ke kterému vede točité schodiště, kde jsou zobrazeny krásky z různých částí světa, které jsou nahoře obnaženy. Fresky jsou staré 1.500 let. Z původních několika stovek se jich zachovalo už jen pár. Po dalším točité schodišti scházíme dolů a dostáváme k Zrcadlové zdi, kde měla být spousta textů, které se však do dnešní doby nedochovali. Po dalších pár nastoupaných metrech se dostáváme ke lvím tlapám, které nás pouští na další schody a ty nás přivedou až na samotný vrchol hory. Zde se můžeme podívat na králův trůn, bazén a obrysové zdi tohoto velkolepého díla. Je zde i krásný výhled do kraje, který trochu hatí opar. Po krátké obhlídce opět sestupujeme dolů a udělali jsme dobře, že jsme si přivstali, protože začíná stoupat nahoru autobus za autobusem.
Další zastávka nás čeká Dambulla, kde je Golden temple. Jedná se o moderní chrám, na jehož střeše sedí nejvyšší Budha na světě a výstavbu sponzorovalo Japonsko. My ho však nenavštěvujeme, platíme 1.500 rupií a stoupáme po 200 schodech podle bedekru, podle Dušana, který je počítal, necelých 400, na vrchol, kde jsou opět modlitební místnosti s Budhou. Procházíme se areálem, a když všude nakoukneme, scházíme opět dolů.
Další zastávka je Nalanda, kde je malý chrám, na kterém jsou znatelné prvky budhistické a hindské architektury, které byly vylepšeny tantrickými výjevy. Těch se ovšem moc nezachovalo a my jsme našli tři.
A pozor přichází změna, zahrada koření. Příjemný chlapík se nás ujímá a provází zahradou. Ukazuje nám vše možné od kokosových palem, přes kakaové boby, skořici, vanilku, kaučukovník až po rostliny, které rostou jen na Srí Lance. U všech nám vysvětluje, co se z rostliny používá a jaké lékařské využití má. Neexistuje nemoc, na kterou by neměl lék. Zkoušíme i kořeněný čaj a výbornou horkou čokoládu s banánovým extraktem. A jako bonus jsme dostali masáž vrchní části těla. Ještě kdo měl zájem, mohl se nechat prohlédnout místním lékařem. Podle tepu v žilách poznával, co komu chybí a následně dával rady jak se neduhů zbavit.
To už se trochu smráká, stíháme ještě Aluviharu, kde je modlitebna s Budhou a také vyobrazení utrpení hříšníků. A to se starodávní umělci opravdu vyřádili. A to je pro dnešní den z kulturního hlediska vše.
Za tmy dojíždíme do města Kandy, kde budeme dvě noci a zbytek večera už znáte 🙂
Ráno začalo velmi akčně, probudilo nás bouchání na dveře řidiče Jáji s dotazem, zda nám nechybí nějaký batoh. Ujišťujeme ho, že je vše OK. Po chvíli, když člověk trochu procitne, zjišťujeme s Petrem, že mě chybí malý batoh a jemu také, což nevěstí nic dobrého. Tak jdu za Jájou, že nemám batoh. Tak mě vede k palmě, za kterou se krčí můj batoh a že mám zkontrolovat, jestli mě něco nechybí. Vše bylo na svém místě až na jednu drobnost a to bylo cca 15.000 rupií. Byli to slušní zloději, že tam nechali pas a karty, to by byl větší problém. Petr dopadl dobře, protože mu vzali tašku s toaletními potřebami a nechali elektroniku, o kterou neměli zájem. Nu což peníze jsou fuč a ani nemá smysl dál to řešit, protože by se peníze stejně nenašli, tak se jde na snídani. Během jídla dorazila místní motohlídka, a že se musí sepsat protokol. Marně jsme jim vysvětlovali, že je to zbytečné protože nevěříme, že se něco najde. Pravidla jsou pravidla, tak nakládáme naše dodávky a první zastávka je na policejní stanici, kde sepisujeme protokol. Po hodince je vše podle jejich představ a my můžeme pokračovat v našem programu. Rád bych podotknul, že policisté byli velmi příjemní a vstřícní. Co z toho plyne? Že na Srí Lance se spí velice dobře, protože nás vykradli při spánku.
Teď už opět jedeme podle plánu a vydáváme se cestou do dalšího archeologického naleziště. Tím je bývalé královské město Polonnaruwa. Opět platíme 3.250 rupií a nejdříve naše kroky vedou do muzea, kde se s městem seznamujeme. Ve své době to bylo velice honosné. Po nabrání teoretických znalostí se vydáváme prozkoumat, co z města zbylo. Není toho mnoho, většinou kamenné základy, nějaké ty ornamenty a z královského domu i několik podpěrných sloupů.
Na jedné ze zastávek si dáváme kokosové mléko. Místní žena zkušeně mačetou odsekává špičku, dělá v ní otvor a vkládá brčko na pití. Není to vůbec špatné. A až se dopije, tak vám ho rozsekne na polovinu a vyrobí ze skořápky lžíci a můžete vydlabat dužinu.
Když se nám podaří najít bazén ve tvaru lotosového květu a po něm ještě o něco větší bazén, kde se údajně koupal král a ještě 400 dívek, tak se s Polonnaruwou loučíme. Čekají nás ještě cca dvě hodiny jízdy. Po chvíli jízdy, přejíždíme na jednopruhovou silnici. Pokud potkáte v protisměru auto tak se sníží rychlost na minimum, zajede se jedním kolem do šotoliny vedle cesty, což udělá i druhý vůz a vyhnete se. Ve tmě už zde moc aut nejezdí, tak toho uhýbání nebylo mnoho. Skutečně za dvě hodiny jsme na ubytování v Sigiriya. A teď už jen večeře, pokec a na kuťe.
Po propršené noci nás ráno opět vítalo slunce. Dnes nás nečekal žádný dlouhý přesun, tak jsme si užili spánku až do sedmi hodin. Na snídani nás čekala vaječná placka a tousty. Po této snídaní nastupujeme na lehko do našich dodávek. První zastávka nás čekala v Mihintale. Odevzdali jsme 500 rupií, což nám umožnilo opět vystoupat po spoustě schodů až k bílé stúpě. A aby byl level ještě vyšší, tak zde se chodí naboso nejen do chrámů, ale už na cestách, které k těmto posvátným místům vedou. Písek byl jemný tak to šlo. Prvně se vydáváme na rozhlednu, tam vede cesta po skále a schody jsou jen naznačeny, cestu jistí zábradlí z trubek. Po této trochu akční cestě se dostáváme na vrchol, ze kterého je krásný výhled do okolí. Po chvíli kochání se vydáváme zpátky, protože se vyhlídka pomalu plní. Další cesta vede k bílé stúpě, kde je modlitebna s Budhou. Což není nic divného, protože hlavní náboženství na Srí Lance je buddhismus. A další cesta v tomto místě vedla k soše Budhy. S Budhou byste se neměli fotit, ale nejhorší provinění je se otočit k Budhovi zády. Ještě navštěvujeme místo kde bývala uložena jedna z nejcenějších budhistických reklivií, budhova stolička ( zub ). Pak už jen návrat po schodech dolů k našim dodávkám a přejezd do archeologického naleziště.
V Anuradhapura saháme hluboko do kapsy, protože po nás chtějí 3.250 rupií. Začínáme v muzeu kde se nesmí fotit a seznamujeme se s budhistickými symboly vytesanými do kamene. A pokračuje ke stúpě, která ve své době byla třetí největší na světě a na prvním místě ve výšce ve stavbě, která je z cihel. Pokud před stavbou existuje měsíční kámen, což jsou takové oblouky před schody je nutné se vyzout. A rozpálené kameny vás nenechají stát dlouho na místě. Uvnitř je ležící Budha, údajně pozice před smrtí. Po obejití celé stavby se přesouváme k další podobné stúpě. Zajímavostí je, jak se mění doba. Před modlitebnou je mnich u stolu a před ním stojí notebook. Také nám píše adresu na Facebook, že mu můžeme poslat fotky když jsme si ho fotili. Opět jsme si to pěkně obešli dokola. Další zastávka byla opět u stúpy vedle které rostl druhý nejstarší a nejposvátnější strom na světě, který byl darován v počátku budhismu. Nejstarší se nachází v Indii. Po této zkušenosti s budhismem se vracíme do naší ubikace. Teď už jen večeře a na kuťe.
Den začal velice krutě a to budíčkem ve čtvrt na sedm. Ospalý se přesunuji na snídani kde ožívám. Švédské stoly byly plné samých dobrot. Přes kuřata, fazole, palačinky, placky, vajíčka, tousty až po sladké různých druhů. Po posilnění jídlem, které bylo pikantní, nakladáme naše dvě dodávky a vyrážíme směr Pinnewalle, kde bude první zastávka. Jízda v levém pruhu je velmi podobná té v Indii, kdy větší auta mají přednost před menšími. Předjíždí se stylem dvakrát zatroubit a jde se na to. Protijedoucí motorkáři přibržďují nebo končí na krajnici. Pro Evropana by to byl pěkný adrenalin.
Dvě a půl hodiny a zastavujeme. Před námi je sloní sirotčinec. Kupujeme lístky každý za 2.500 rupií, což se dělí 6.50 na koruny. Podle Hanky se z toho stala velice komerční záležitost, což se i potvrdilo. Prvně se vydáváme k řece, kde je koupání slonů. Početné stádo dospělých a slůňat se pěkně rochnilo ve vodě. Sestoupili jsme až ke břehu s davem dalších lidí, kde jsme je pozorovali a fotili. Vedle řeky je terasa s výhledem, kde jsme se za pár minut pěkně uvelebili do sedaček, objednali Coca Colu a šrumec v řece jsme pěkně pozorovali z výšky.
Malá vsuvka, místní domorodec, mi četl z ruky a prý se příští rok ožením, píši to sem jen proto, abych si mohl tuto věštbu připomenout a potvrdit nebo vyvrátit.
V pravé poledne byla další atrakce a to vyhnání slonů z řeky, prohnání městem a zavření do výběhu. Karty se opět plní bity. Teď máme ještě přes hodinu čas, než začnou krmit slůňata. Přecházíme od řeky do sirotčince a cestou nás místní naháněč poslal do manufaktury, kde vyrábí ze sloních exkrementů (takto česky to bylo napsáno na zdi) papír. Místní průvodkyně nám popisuje postup této výroby, kde je na konci 100% přírodní papír. Je dokonce i v různých barevných variacích. My dále pokračujeme na slony. Procházíme celým areálem, mají tam krásný výběh pro dospělé, malý pro slůňata a ošetřovnu, kde právě léčí nějakého slona. Ve čtvrt na dvě začíná další šou. Krmení mláďat mlékem z velkých lahví s dudlíkem. Opět několik autobusů se nahrnulo na jedno místo. Zřízenci přivádí dvě mláďata, kterým přivazují na nohy řetězy, které jsou spojeny s okem v betonové zemi. Někteří lidé se prodírají ku předu s lístkem v ruce, kterým nad hlavou zuřivě gestikulují. Jak jsme pochopili, koupili si lístek, že se můžou vyfotit jak napájí slona. Po této atrakcí se opět vracíme k autu a pokračujeme dále k našemu ubytování, které je v Anuradhapura.
Cestou děláme pauzu v Yapahuwa, což jsou zbytky pevnosti v džungli. Jak už to tady bývá zvykem, jedná se o navalprachy akci. Tentokrát jen za 1.000 rupií. Vydáváme se na vrchol kopce po velice příkrých schodech, kde cestou vidíme kamenou bránu a zbytky pevnosti. Skupina se dostala až na vrchol, kde byla stúpa. Děláme rychlé foto, protože zjišťujeme že se blíží bouřka. Náš naivní odhad, že máme tak deset minut brzy vzal za své. Promočeni sestupujeme dolů k našim vozům. Nasedáme a jedeme dále.
Za hustého deště a tmy dorážíme v sedm hodin na ubytování. Už na nás čekali s večeří, bylo to kuře s rýží plus ovoce. A teď už jen na kuťe a zítra se projedeme po okolí.
Pokud na letišti čekáte déle, než čtyři hodiny, máte nárok na jídlo zdarma. Nás čekalo hodin sedm. Po probdělé noci obcházíme dvě restaurace, kde nám na voucher něco dají. S Petrem, což je můj spolubydlící, vybíráme mezi bagetou a vaječnou omeletou. Volba padla na to druhé, protože věříme, že to bude čerstvější. Omeleta tak z jednoho vejce zaplňuje dno talíře a za chvíli i dno naše. Zapíjíme to anglickým čajem a následně se přesouváme na gate A10, kde nalézáme zbytek naší skupiny. Všichni nastupujeme opět do Boeingu 777-300 tentokrát specifikace ER. Toto však bylo modernější, mělo větší obrazovky a dokonce reagovali na dotek. U předchozího letu byly obrazovky, také dotykové, ale musely se přemlouvat.
Po čtyřech a půl hodinách dosedáme na letišti v Colombu na Srí Lance. Zde se necháváme odbavit na imigrační přepážce. Po chvíli, já teda po delší, protože tiskárna odmítala spolupracovat, už máme všichni v pasech nálepku a jsme vpuštěni do země. Teď ještě menší adrenalin, jestli s námi dorazily i zavazadla. Každý se svého dočkal, a proto se přesouváme do další fáze čekání. Tentokrát je to čekání na skupinu „A“, která letěla přes Istanbul a technicky si zastavila na Maledivách. Po hodině a půl se všichni zdárně setkáváme a vytváříme kompletní skupinu, která má třináct členů a celé to vede Hana.
Na letišti ještě směňujeme rupie a vydáváme se na pospas naším řidičům, kteří se jmenují Jája a Kosa. Píši to foneticky, jejich jména v originále se jistě budou psát jinak. Počasí je teplé kolem 30 stupňů s vysokou vlhkostí. Je to, jako když vlezete do prádelny. Po půl hodině celkem klidné jízdy parkujeme v Negombu, kde máme první ubytování. Jedná se o takový penzion s pár pokoji. Teče zde i teplá voda a je zde sprcha, takže luxus. Hned za ubytováním je písečná pláž a moře. Po úmorné cestě, která trvala z Brna do Negomba 28 hodin, se převlékáme do plavek a jdeme se koupat. Voda je zde opravdu teplá, protože já jsem tam vlezl bez osmělování. Pěkně jsme si užívali vln a západu slunce. Zde už je v 18 hodin tma.
Večer nás čekalo ještě překvapení v podobě večeře o čtyřech chodech. Od předkrmu, přes polévku, hlavní chod až po zákusek. Jídlo bylo pikantní, ale ne příliš ostré. Naštěstí 🙂 A pak už jen dohnat spánkový deficit a zítra hurá na slony.
|
|
Nejnovější komentáře