Na motorkách, někdy i kole (po Novém Zélandu, Austrálii a jiných destinacích )

Jeden den je na San Francisco málo a tak jsme to omezili na ty nejprofláknutější atrakce. Ráno v 7:15 jsme na lačno vyrazili z hotelu směr Pier 33, kde jsme měli být půlhodiny před vyplutím spoje na Alcatraz. Za hodinu a čtyři kilometry jsme v představě malé bárky a maximálně desítek lidí dorazili do přístavu, kde těch lidé bylo na dvě stovky a místo bárky byla přistavená třípatrová loď. Vyměnili jsme voucher za lístky a poslušně se zařadili do fronty podobně kroucené jako na imigračním při příletu do USA. Ale naštěstí to probíhalo výrazně rychleji, zvláště když jsme odmítli společné foto, kdy vás vyblejsknou se zeleným pozadím (tím myslím ten lajntuch za vámi, ne zelený zadky) a pak za vás naroubují fotku ostrova a za dva exempláře pak chtějí nesmyslných 22$, a za půl hodiny, přesně na čas v 8:45 jsme vypluli a za zhruba patnáct minut jsme přistávali u kdysi nejpřísněji střežené federální věznice (1934-1963). Do povědomí lidí se Alcatraz dostal hlavně díky dvěma filmům – prvním byl Útěk z Alcatrazu, který rekonstruoval předposlední útěk z věznice v hlavní roli s Clintem Eastwoodem a druhý je komerční trhák líbivý na oko a jinak zcela nesmyslný a to Skála (Connery a Cage). Že Connery nemohl nikdy zdrhnout jsme si ověřili, protože všechny páky pro otevření jsou zabedněné až na jednu a ta je za sklem. Možná ale páky pro otevření cel zabezpečili až po shlédnutí filmu, aby jim Connery příště nezdrhl.

Zpátky k přistání. Loď se pomalu zbavovala cestujících a my jsme toho využili a zakoupili si něco k snídani v bufetu na lodi. Předražený sandwich jsme pak z úctou jedli velmi pomalu, protože každé sousto bylo alespoň za čtvrťák. Jako poslední jsme opustili loď , prodrali se davem, který poslouchal koktavého speakera v uniformě, který dav informoval, jak to na atrakci chodí a vyrazili jsme vzhůru z přístaviště rovnou do největší budovy zvané Cellhouse, kde jak název napovídá, byly právě cely a samotky. U vstupu se nám žoviální správce snažil vnutit sluchátka pro audio tour a i když jsme ho ujistili, že naší řeč určitě nemá, poslal nás za kolegyní, která se nám snažila sluchátka narvat na uši. Po několika zopakování, zda je to nezbytně nutné, pochopila, že ty sluchátka fakt nechceme a mohli jsme jít dál. Tím, že jsme předběhli dav v přístavu a nebyli jsme řízeni jako ovce podle hlasu ve sluchátkách, se nám naskytla možnost být ve všech dostupných částech ostrova první nebo mezi prvními a tak jsme si vše náležitě a v klidu vychutnali – cely, samotky, jídelnu, office, návštěvní místnost, knihovnu, kontrolní místnost, kancelář ředitele a pak to stejné venku, tedy zbytky domu ředitele, nejdéle fungující maják na západním pobřeží USA, vodní věž, starou a novější budovu, kde muklové pracovali, sklad a zbytky klubu důstojníků z dob, kdy Alcatraz nebyl vězením, ale vojenskou pevností. Ve správní budově jsme unikli filmu o historii věznice a celého ostrova a skoro v prázdné lodi jsme se vraceli zpět na pevninu.

Pak jsme zamířili na sever a prošli jednotlivé mola až jsme uzřeli ponorku a šli ji blíže zvěčnit. Vedle ní byl vstup do Museé Mécanique, kde byly k vidění desítky herních automatů od historických až po ty modernější (PacMan :)) a podobně a to nám učarovala natolik, že jsme s kapsami plnými čtvrťáků přes půl hodiny pobíhali a hráli co se dalo – a ono se dalo, protože všechny ty archaické stroje byly funkční. Nejvíce jsme oba naházeli do různých variací na pinball. Dostatečně vyřáděni jsem pokračovali dál do ulice Taylor, kde byl naším cílem poslední obchod Route 66. Nabízel to stejné jako ty předchozí a tak jediné, co nás oslovilo byly desítky replik různých plechových tabulek, ale vědomi si váhového limitu v letecké přepravě jsme mohli jen koukat.

Kousek od obchodu byla konečná Cable Car, těch známých historických tramvají (ale jedná se vlastně o pozemní lanovku) a vzhledem k tomu, že se jednalo o jednu ze dvou jednosměrných linek, na kterých se musí na konečné vůz ručně otočit na malé točně, nemohli jsme si tuto atrakci ujít a než vůz otočili, byli jsme majiteli lístků na jednu jízdu a už jsme se soukali do vozu. Sice je možné různě viset na stupínkách kolem vozu, ale my jsme si sedli dovnitř a po chvilce čekání na zaplnění cestujícími se vyrazilo. Uprostřed přední části stroje šlapal jeden z obsluhujících na jakýsi pedál a tahal za dvě obrovské páky a vzadu mu pak z kopce pomáhal další mašinfíra a střídavě točil vší silou pákou, zřejmě tak vůz dobržďoval, nebo spíše aretoval na lano, které je v zemi mezi kolejemi a vůz pohání. Byl to koncert a jízda po neskutečně prudkých ulicích San Francisca byla opravu ojedinělým zážitkem, který si mohou obyvatelé užívat už od sedmdesátých let 19. století. Dojeli jsem až na konečnou, kde bylo neskutečné množství lidí, čekajících na svezení. Prostě jsme to vyhmátli a ušetřili spoustu času. Vrátili jsme se již známou trasou z předchozího večera do hotelu (bubáci ve dne nebyli v tak hojném počtu, tak že jsme to zase vzali přes zakázanou oblast).

Po chvilkovém odpočinku a on-line zaplacení poplatku za Golden Bridge jsme sedli do auta s jasným cílem, přejet přes Golden Bridge, pak se po něm projít a z okolních vyhlídek se pokochat a napráskat co nejvíce digitálních otisků. To se celé podařilo na výtečnou a spokojeně jsme se zase přes most vraceli zpět za účelem zdolání Russian Hill, legendární klikaté cesty z prudkého kopce dolů (hráči hry Driver ví, o čem je řeč). Nenáviděný Sygic se tentokrát nemýlil a na konci Lombard Street jsem vyjeli na Russian Hill a sjeli world crookedest, tedy světově neklikatější, ulici dolů za cvakání fotoaparátu desítek turistů po obou stranách ulice. Tím byla mise San Francisco splněna a vrátili jsme se do hotelu na skok, abychom vyrazili do Japonské čtvrti, kde jsem povečeřeli nikoliv suši, ale kupodivu indické jídlo. Se zaplněnými žaludky a další porcí kilometrů v nohách jsme se vrátili finálně do hotelu na závěrečnou noc v USA.

Zítra po poledni místního času již sedáme do letadla směr L.A. a z L.A. pak na náš „stařičký“ kontinent a do naší malé zemičky a proto se obávám, že toto je poslední „on-line“ příspěvek. Za všechny hrubky, překlepy a chybějící znaky se tímto omlouváme, přece jen to smolíme jen na mobilu. Děkujeme všem čtenářům, kteří si našli čas a sdíleli s námi naší cestu, nebo alespoň jednou zanechali svoje reakce u článků a snad někdy příště v jiné zemi, na jiném kontinentu, při cestách za poznáním světa a sebe sama.

A možná to nebylo úplně jasné, ale moc nás mrzí, že jsme u toho nemohli být a tak tedy Vše Nej, Láďo, k Tvým narozeninám….

A pro ostatní na vysvětlenou, Láďa měl krásných 43 let…

[Show as slideshow]

Přes všechny snahy a brzké stávání, rychlou snídani a super rychlé balení, jsme zase napluli na dálnici 405 až po osmé, což mělo za následek další utrpení na pěti proudech dálnice směr sever v LA. Později jsme využili pruh pro dvě a více osoby v autě, který jede přece jen o něco rychleji, protože 95% aut má posádku tvořenou pouze řidičem a to jim stejně ty čtyři zbývající pruhy nestačí. Po hodině a 13 mílích jsme se vymotali z nejhoršího a konečně rozjeli směr severovýchod a napojili se na dálnici 5, která vede pohořím na severu od LA. I když jsme jeli po dálnici, výhledy byly velkolepé a docela jsme si to užívali. Ale po přejetí pohoří, jehož název jsme nezjistili, následovala klasická nudná rovinka. Před Bakersfieldem jsme najeli na silnici 99 (asi jako naše slavná D1) a v Bakersfieldu pak zastavili na kafe u Starbucks. Posilněni jsme pokračovali a kolem jedné hodiny jsme byli zase o dvacet dolarů chudší u vjezdu do národního parku, ke kterému jsme přijeli od města Visalia.

Národní park Sequioa se rozkládá na ploše 1 635 čtverečních kilometrů, sousedí s dalším parkem Kings Canyon, na jeho území je největší hora Spojených států (kromě Aljašky), Mount Whitney (4 417 m), která má zasněžený vrcholek i přes teploty 30 stupňů u vjezdu do parku a 19 stupňů v nejvyšším turistickém bodě. Parkem vede nádherná silnice, která se ale hodně kroutí, zvláště pak ze strany od města Visalia a dovede Vás až do výšky nad 2000 metrů. Mít motorky, jásáme a asi zažijeme pověstnou nirvánu, takhle to bylo jen prima svezení v autě, ale zase na druhé straně platí zde v některých úsecích celoroční nebezpečí potřeby sněžných řetězů, tak že jsme alespoň neriskovali.

Park nejvíce proslavily lesy sekvojovců obrovských včetně stromu generála Shermana, jednoho z největších stromů na Zemi a to byl náš hlavní cíl pro dnešek. Aby nám nezůstala huba otevřená dokořán, začali jsme zlehka u Giant Forest Muzea, které jsme prolétli a vydali se na kratičký trail s názvem Big Tree, který neměl ani dvě míle. Prošli jsme kolem mnoha opravdu gigantický stromů, ať už rostoucích či vyvrácených a až při pokusech narvat celý strom do záběru nebo při porovnání postavy u kmene s vlastní mohutností a velikostí kmene vám teprve dojde, o jak obrovské a vskutku nádherné stromy se jedná. Po krátké procházce jsme pokračovali za vrcholem dnešní výpravy a po pár mílích už byla odbočka na parkoviště, ale jen pro tělesně postižené, ostatní museli další dvě míle, i když ukazatele tvrdí jen půl míle a pak osm set metrů dolů z parkoviště k Tomu Stromu. Dolů to šlo samo, ale zpátky se někteří návštěvníci chytali za srdce, zvláště ti ryze američtí funěli jak parní stroje. Dole bylo poměrně dost lidí a takový chaos, že jsme napřed za Ten Strom považovali úplně jiný, ale pak se vše vyjasnilo a najednou tam byl On, strom generála Williama Tecumseho Shermana. Není nejvyšší ani nejširší, ale je nejmohutnější, má bez mála 100 metrů do výšky, váží přes 1400 tun a roční přírůstek jeho dřevní hmoty odpovídá tomu, co vyprodukuje smrk za 25 let. Obvod jeho kmene měří u země kole 30 metrů, tedy celkově vskutku macek, prostě takový óóóbrovský strom. Fotíme si Ho, nás před Ním a jiné lidi u Něho. Po dostatečném nabažení a nasátí vzduchu mohutného lesa, však jsme také v Giant Forest, se pomalu vracíme do toho úžasného kopce k parkovišti. Nasedáme a míříme zpět na General Highway a pokračujeme dál parkem směr naše dnešní ubytování, Fresno.

Po asi 20 mílích pořád v lese plném zatáček zjišťujeme, že oba dva spíme, což u Jiřího bylo ještě v pořádku, ale u mě jako řidiče to už zavánělo průšvihem a tak zastavujeme a jsme opět obklopeni obrovskými stromy. Bezpečnostní zastávku ještě po několika mílích opakujeme a po hodině jízdy po nádherné silnici, na které by jsme ty plotny na nohy u Haryků určitě zbrousili v zatáčkách, se konečně dostáváme zase na přijatelnou úroveň nadmořské výšky a po 30 mílích jsme ubytování ve Fresnu. Rychlá sprcha a vyrážíme za gurmánským zážitkem, nikoliv do fast foodu, ale do indické restaurace, kde si dáváme každý dle své chuti, někdo pálivé, jiný pečené a plníme prázdné žaludky velmi chutnou krmí. Něco malého v liquor shopu na slehnutí a hurá na kutě, zítra je před námi další národní park.

[Show as slideshow]

V sedle motorek jsme strávili 15 dnů a dnes nás čekal den poslední, etapa jen 170 mil, za to poměrně náročných. Vyrazili jsme o něco později a o to více uháněli co to dá po I40. Ve Victorville jsme sjeli za účelem snídaně ve vyhlášeném Emma Jean Bollan Burger Café, ale podobně jako u jiných atrakcí, bylo zavřeno. Tak že jsme snídali o pár mil dále v Popeyes, což je místní konkurent KFC, který nabízí kuře dle receptu z Louisiany a snad prý i vyhrál v přímém soupeření právě s KFC. Nutno dodat, že kuře bylo fakt výtečné. Protože nás tlačil čas, najeli jsme zase na náš druhý domov, interstate 40, která se s blížícím Los Angeles neustále rozšiřovala co do počtu pruhů. V San Bernardinu jsme sjeli na původní Route 66 a směřovali do Pasadeny. Po necelé hodině jsme ujeli asi 30 mil, protože Route 66 vede městy, nalepenými na sebe a je to samá světelná křižovatka. Asi jako, když by se na D1 mezi Brnem a Prahou, každých 60 metrů prdnul semafor (a to myslím zcela vážně). Z časových důvodů a také proto, že neustále stání na světlech způsobovalo, že nás griloval motor zespodu a slunce z vrchu, rozhodli jsme se v Uplandu uhnout z Route 66 a najet na I10, která má stejný směr jen je bez semaforů. No i na té jsme stáli, v pěti proudech, občas v sedmi při připojování nájezdů, se to hrne nepovolených 70 mil a více, ale také to občas skoro ve všech proudech stojí. Zajímavé je, že levé dva pruhy jsou vyhrazeny po zazobance, říká se jim FasTrack a pokud máte jejich krabičku v autě nebo na motorce a jste ochotni platit kolem dolaru za míli, jedete v pohodě mimo zácpu. Tímto zařízením nás chlapci z Eaglerideru nevybavili a tak byla jízda stylem brzda plyn opravdu zážitek. Po cestě nás zdraví chlápek na motorce s nápisem Hells Angel na zádech, čehož si ceníme. Nakonec jsme sjeli z I10 na I1 a zní pak také odbočili a objevili se na jednom z oficiálních konců Route 66, tedy na křižovatce ulice Lincolnova a Olympic bulváru, kde začíná Pacific Coast Highway a tedy končí Route 66. Jenomže končit jen křižovatkou, navíc bez jakékoli značky, se nikomu nelíbí a tak existuje ještě komerční zakončení Route 66 na molu v Santa Monice, kde jsou i poslední obchůdky se zaměřením na Route 66 a také značka konce Route 66. Že sem R66 nikdy nevedla nikoho nezajímá a každý cestovatel proto musí svou pouť po Route 66 zakončit právě tady. No ale my jsme na to čas neměli, tak že jsme kolem mola jen projeli, vyfotili si motorky v Santa Monice a mazali směr půjčovna, aby byly motorky vráceny dle dohodnutého času.

Eaglerider jsme našli bez problémů, kontrola motorek také dopadla na výbornou a naše depozity nám prý budou vráceny, ale protože je neděle, tak až zítra. No uvidíme. Pak přišlo drobné rozčarování – jednak jsme museli vybalit věci z motorek a narvat je zpátky do cestovních kabel, což jsme museli dělat u motorek na zemi a to nebylo zrovna příjemné, a pak jsme očekávali, že nás kluci ušatí alespoň hodí do hotelu, který je necelé dvě míle od půjčovny. Nehodili, ale ochotně nám zavolali drožku. Přitom při vyzvednutí motorek pro Vás rádi zajedou do vzdálenosti 10 mil. No, mají co zlepšovat. Taxík dorazil po deseti minutách, řidič snad nebyl ani z této planety, náš hotel neznal a nemohl ho najít ani na navigaci, tak jsme ho nakonec museli navigovat sami. Ujet 1,7 mil rovně a pak zatočit na křižovatce v pravo a popojet 0,2 míle nakonec zvládl na výbornou a i z dýškem jsme byli hned o deset dolarů chudší.

Dneškem jsme završili sedmnáct dnů na motorkách, kdy jeden den jsme na ně nesedli (Grand Canyon). Najeli jsme 3 405 mil (5 448 km), někdy fakt nudných a rovných, jindy nezapomenutelných. K nejsilnějším cestovním zážitkům patřily určitě výlety do Monument Valley, a Death Valley, pak také včerejší jízda z Kingmanu do Oatmanu a večer po kalifornské poušti při západu slunce. Viděli jsme drtivou většinu vyhlášených míst na Route 66, potkávali zajímavé lidi kolem cesty. Poprvé v životě (a snad ne naposledy) jeli na motorkách Harley-Davidson a i přesto, že jsou těžké a houpavě a špatně brzdí a ani moc nejedou, jsme si je oblíbili a zaslouží si náš obdiv, co vše a v jakých podmínkách musely vydržet. Díky Harliííí.

Protože nás okolnosti (dostupnost a ceny letenek) donutili přidat si pár dnů, nekončíme a pokračujeme dále, ale už ne na motorkách, ale autem. Po zušlechtění našich ugrilovaných tělesných schránek v hotelu Best Western Inn, jsme se neamericky vydali pěšky do 30 minut vzdálené půjčovny automobilů – Dollar. Tu jsme bez problémů našli a zařadili se do fronty čekajících na odbavení. Nebyla nejkratší, ale agentů, kteří auta půjčovali bylo více než dost a tak jsme se po cca 20 minutách dostali na řadu, zařídili vše potřebné, odmítli nabízené auta Mustang a Dodge Charger za příplatek a odcházeli z půjčovny s tím, že si máme v části S na přilehlém parkovišti vybrat jakékoliv auto a s ním odjet, že klíčky jsou ve voze. Tak co tu máme, Chevrolet Captiva, Ford Escape, Jeep Liberty. Vyber si, řídíš, říká Jiří, tak beru poslední volbu a nasedáme do Jeepu V6 3,7 litru. No na to, že jsme chtěli střední SUV to není špatné. U výjezdu z půjčovny se závorou nám chlapík spároval naši objednávky s vybraným autem a už vyrážíme do ulice LA.Tradičně zápasím s chybějící spojkou a po pár prudkých zastavení na fleku si to šineme zpátky dvě míle k hotelu, kde naproti v Panda Expressu plníme žaludky nudlemi a chutným kuřetem na pomeranči a hovězím na medu. Pak padne rozhodnutí dobít Santa Monica Pier a tak jedeme co to dá, aby jsme stihli západ slunce v Santa Monice. Přijíždíme včas, ale západ není bohužel vidět, protože slunce na obzoru zalézá za mraky. Do toho začíná má noční můra zvaná molo v Santa Monice, protože na zaparkování čekám 15 minut, Jiří mezitím fotí, dokud je nějaké světlo. Když se dostanu na řadu chce po mě ten pitomec 15 dolarů, i když tam má ceduli jak kráva, že hodina stojí jen tři, nehádám se a strčím mu je do chřtánu. Pak vyrážíme na obhlídku mola, necháme se vyfotit u značky s koncem Route 66 a zahlédnu The Cofee Bean kavárnu a neváhám dát si dobrou kávu. U objednávky říkám své jméno, které Vám tady napíšou na kelímek a objednávku a pak si počkáte, než Vás zavolají. Po bez mála dvaceti minutách čekání, když už jsou obsluhování i lidé, co přišli po mě se ptám, co to jako má znamenat a dostávám odpověď , že na mou objednávku nějak zapomněli a že se moc omlouvají a jestli si ještě počkám nebo mě mají vrátit peníze. Dej sem kafe, ale nerozumíme si (no taky všichni mezi sebou mluví španělsky) a pitomec mě cpe zpátky drobné. Vřele nedoporučuji, loučím se s kavárnou spolu s pár ryze českými slovy, které zde nelze publikovat a rozmrzený ze ztráty času na parkovišti a kavárně lezu zpět na molo za úplné tmy. No zase z druhé strany jsou atrakce na mole hezky nasvětlené, procházíme molo a zanedlouho sedáme do nachvílinašeho Jeepu a jedeme do hotelu. Aby Jiří zmírnil mé utrpení, dohledá na nenáviděném Sygicu nejbližší Starbucks a tak si ještě pár mil zajíždíme a spravujeme si chuť čokoládou a konečně i kávou. Zítra nás čeká volný den v LA, který hodláme náležitě využít. Jiří naviguje a o tom, kam nás navedl a co jsme viděli zase zítra v jeho příspěvku.

[Show as slideshow]

Ano, je to fádní nadpis, ale o tom to dnes (přesněji včera) bylo. Včera proto, že dnes je tu již jedna hodina ráno a právě jsme se vrátili z poslední prohlídky nočního Las Vegas. Ale popořádku. V posledním příspěvku končil Jiří větou, ve které naznačil, že se ještě chystáme do města. A jak to probíhalo? No vskutku náramně. Začali jsme v nejbližším kasinu New York, New York, kolem kterého vede horská dráha. Naši pravidelní čtenáři ví, že takovým atrakcím se nevyhýbáme a tak jsme propátrali celé kasino a ve finále našli místo, odkud celá atrakce začínala. Sedli do druhé řady a za chvilku už jsme vyrazili ven z kasina a po nabrání dostatečné výšky to začalo. Jízda byla vskutku zábavná, zvláště když jsme jeli po rovince a najednou se přetočili a jeli vzhůru nohama. Jinak klasická horská dráha, jak má být. Po ukončení jízdy jsme se posilnili ve Starbucks a utratili pár dolarů v Harley Davidson shopu a jednou jedinkrát jsme si zahráli na jednorukém banditovi, zdvojnásobili vklad pěti dolarů a ten jsme pak postupně prohráli. Pak jsme vyrazili na prohlídku vedlejšího kasina Excalibur (vypadá jako zámek z pohádky) a z něho jsme podzemním tunelem přešli do Luxoru (ten je zase v podobě černé pyramidy). Z Luxoru jsme omylem vylezli na terasu bezpečnostním východem, jemuž chyběla na druhé straně klika, ale po chvilce pátrání jsme zase našli cestu dovnitř a následně ven a to tak šťastně, že jsme skončili na parkovišti, kolem kterého vede cesta k našemu Wild Wild West Gaming Hall ubytování.

Ráno jsme si pospali, protože program dne začínal až v 11:30. V devět jsme vyrazili na snídani, ale v kuchyni měli nějaký problém a tak že na hodinu restauraci zavřeli. Tak jsme si hodinu počkali a znovu vyrazili do restaurace, kde nám bylo řečeno, že mají problém v kuchyni a že tak za hodinu, hodinu a půl. No tak na to ti už neskočíme, holčičko – snídali jsme naproti v Jack In The Box. V 11:30 přesně se objevil menší autobus a v něm šest dalších spolucestovatelů, se kterými jsme měli letět směr Grand Canyon. Po dvaceti minutách jízdy nás autobus vysypal na letišti. Přešli jsme do soukromého hangáru, kde nás všechny převážili, zaplatili jsme nesmyslný poplatek (s ohledem na cenu celého výletu) za palivo a pak se dlouho nic nedělo. Nakonec se objevil malý zrzavý skrček kolem 25 let, že je náš pilot. Vzal nás k letadlu, před kterým se s námi všemi vyfotil a pak nám dal krátkou instruktáž k vlastnímu letu. Snažil se být vtipný, tak že například blicí pytlík jsme si mohli nechat jako suvenýr, ale jen v případě, že ho použijeme. Pak jsme se nasoukali do Cesny, prďola, kterého Jiří přejmenoval na Napoleona si sedl dopředu a podle nás nic neviděl. Naštěstí měl jako kopilota sice mladšího, ale dvakrát tak většího kluka, který mu si říkal, co vidí. Zanedlouho jsme se vznesli a asi dvacet minut letěli tak jak Cesny létají, házelo to s námi zleva doprava, občas nějaký ten propad. Docela jsme si to užívali, na rozdíl od některých ostatních. Nakonec to Napoleon zlomil přes křídlo a celkem velmi solidně s tím práskl na okraji Grand Canyon v části zvané West Rim. Ta nabízí tři atrakce, všechny provozované bez výjimky tlustými indiány a hromadou helicopter společností. Čekali jsme, vzhledem k slibům firmy, kde jsme let objednávali, na nějaké prominentní služby, ale ta špatní kopie malého žabožrouta jen odběhla, koupila nám všem lístky a že nás v pět bude čekat na stejném místě a postarejte se o sebe jak umíte. Nevěřícně jsme kroutili hlavou, ale co se dalo dělat. Rozpustil naší skupinu s tím, že my dva máme počkat v miniletištní hale, protože máme let na dno kaňonu vrtulníkem navíc a že si nás za deset minut někdo vyzvedne. Jaké bylo zděšení, když ten někdo měl být zástupce společnosti Sundance, ze kterou jedinou jsme od počátku nechtěli letět, protože se jí už podařilo v kaňonu zabít posádku celého vrtulníku. Po dvaceti minutách se objevil nějaký obézní indoš a hnal nás do dodávky, kterou řídila neméně obezní domorodka. Tak jsme se tam nasoukali, ujeli asi stopadesát metrů a už nás zase hnali ven, tentokrát rovnou k nastartovanému vrtulníku. Nasoukali jsme se dovnitř, pohunci kolem nás připoutali a hned se letělo. Po pár minutách už helikoptéra klesala a sedli jsme na dno kaňonu kousek od řeky Colorado. Zase nás odpoutali a hnali po schodech dolů k řece. Hned jak jsme opustili helikoptéru, už do ni natlačili další pasažéry a hned odlétala. Bylo to jak na běžícím páse a ty helikoptéry se tam točily čtyři a to nepřetržitě. To už jsme byli na motorovém člunu, který opět řídila obézní indiánka, popojela s námi z řevu jednoho motoru asi dvě stě metrů proti proudu, pak se motor ztišil a jel jen na volnoběh a řeka nás unášela zpátky k přístavišti. Nicméně podívané to byla nádherná. Po vylodění jsme asi čtvrt hodiny čekali na přílet helikoptéry, která nás zase vyvezla zpátky na místo, odkud jsme vzlétli a tam nás zase nacpali do dodávky a po sto padesáti metrech jsme byli zase na začátku.

Ono je to tak. že nejbližší atrakce od letiště je vzdušnou čarou asi půl míle, ale američané neumí chodit, tak že se vše objíždí autobusy. To znamená vystát si frontu na autobus a přesunout se k atrakci. Tu si prohlédnou, vystát si frontu na autobus a přesunout se k další atrakci. Naštěstí to čekání nebylo nějak dlouhé. První atrakcí byl Eagle Point, jehož součástí je Skywalk, tedy výhled na kaňon z vysuté lávky, která má podlahu ze skla. Vyčůraní indiáni zakázali na této lávce fotil, ani mobil nebo baťoh si nesmíte vzít sebou. Za to na lávce poskakují dva až tři indoši se zrcadlovkami přepnutými na automat, protože s tím prostě fotit neumějí, a fotí vás ze všech možných úhlů. My jsme zdvořile odmítli se slovy (mými) No thanks, běž s tím do hajzlu a jen jsme se kochali výhledem. Po nabažení byla cesta z lávky jak jinak než do navalprachy části, kde už na nás pokřikoval jeden z mnoha zaměstnanců, ať si jdeme vyzvednout fotky. No chtěli za jednu 30 dolarů, to je minimálně na skalpování na místě. Zase jsme odmítli s tím, že jsme fotky nechtěli a zklamaný zaměstnanec ztratil úsměv a dolary v jeho očích pohasly. Nejsem odborník na fotografii, ale poznám, když je něco fakt špatně a to co tam bylo vidět na monitorech by vyfotila kvalitněji i moje sedmiletá dcera.

A už jsme stáli frontu na autobus, který nás převezl na Guano Point, který kromě nádherného výhledu na kaňon s možností vyšplhání na vyvýšeninu nabízel stejně jako ostatní body i občerstvení, které jsme měli v ceně lístku na autobus. Tudíž jsme pojedli a kromě občasného větru, který třeba mě odnesl zeleninový salát i s platovou miskou, bylo jídlo (hovězí s kaší, zelenina, salát, zákusek) vynikající. Posilněni jsme se vydali prohlédnou vše co Guano point nabízí. Kromě úžasných výhledů, kde ten nej byl bohužel na západ, kde se v tu dobu už nacházelo slunce a tak pokusy o jeho zvěčnění přes nuly a jedničky nejsou příliš valné, jsme také viděli v akci záchranáře, protože jeden asiat zřejmě pózoval tak jak to jen asiati umí a při tom slítl a vypadalo to, že měl něco s nohou a rukou. S vědomím, že je v dobrých rukách záchranářů jsme na něho kašlali a dokončili prohlídku Guano Point a spěchali na autobus, protože se už blížil čas odletu. Třetí atrakci jsme tedy nestihli, ale protože nás Hualapai Ranch moc nelákal (je to rádoby původní indiánská vesnice s tradicemi, jízdou na koni, kovboji a házení lasem) a obézních indošů už bylo dost, ani nás to moc nemrzelo a včas jsme byli na letišti, kde po dvou, třech minutách už byl ten trpaslík a hnal nás do letadla. Tentokrát se vytáhl a po cestě zpět zakroužil nad Hooverovou přehradou a to byla opravu nádherná podívaná. Svým netradičním stylem s tím zase práskl na letišti a dojel až k hangáru, kde jsme nastupovali. Tak nás prohnali až do office, kde nám promítali fotky u letadla, vytisknutá za 27 dolarů, mailem jen za 17. To už jsem si veřejně poklepal na čelo s vědomím, co celá sranda stála a společnost Viator (nezlobte se, ale musím napsat jak se to čte v indiánštině – vychcátor) můžu jen nedoporučit. Tentokrát nás nacpali jen do větší dodávky a za půl hodiny jsme byly v hotelu.

Počkali jsem hodinku než se setmělo a vyrazili dobít poslední baštu Las Vegas, věž hotelu Stratosphere. Jelikož jsme ubytovaní na jihu Las Vegas Boulevaru, tedy Stripu a Stratosphere je na samém severu, šest kilometrů daleko, rozhodli jsme se použít Las Vegas monorail, složitě ale přeci našli jeho konečnou v MGM a za půl hodiny jsme stáli přes věží. Další asi půl hodiny trvalo, než jsme si vystáli frontu a konečně vyjeli do 108 patra. Tam přišlo zklamání, protože vyhlídka byla z půlky uzavřená kvůli soukromé párty. Rozladěni jsme se chystali jet zpátky ale Jiří to nevzdal a našel cestu na otevřený ochoz a tak jsme viděli celé město jako na dlani včetně místních atrakcí na vrcholku věže. Uspokojeni jsme sjeli do přízemí a za zvýhodněných podmínek jako majitelů lístků na věž koupili pizzu a něco k pití a posilněni vyrazili tentokrát po svých zpátky do hotelu. Cesta byla dlouhá a pomalá díky pátečnímu zvýšenému výskytu návštěvníků Las Vegas. Po dobytí Stripu u kasina Belagio jsme shlédli další vodotryskovou šou, tentokrát na motivy americké hymny a pro nás již známou zkratkou jsme se vyhnuli Stripu a doputovali v jednu ráno na hotel. Teď jsou bezmála tři hodiny, tak že fotky až zítra.

[Show as slideshow]