|
|
Ráno jsme moc nepospíchali, protože nás čekala trasa o 100 mil kratší než včera. Zhltli jsme kontinetální fujtajbl snídani, napakovali motorky a vyrazili na pár mil po R66, která jako vždy skončila po pár mílích na dálnici. Tentokrát ale čtyřicítka (ne ta teplota ani blížící se věk spolucestovatele, ale dálnice) nebyla tak fádní jako vždy a nabídla nám poměrně zatáčkovitou cestu přes zalesněné kopce kolem Flagstaffu. Po několika mílích se vše ale začalo vracet do normálu nudné šedi dálnice, ale to už jsem sjížděli na Old Route 66 u města Williams, kde jsme napřed zastavili u motelu, který má bydlení vyřešené pomocí starých vagónů a lokomotiv, pak jsme vzali předražený benzín (za 20 dolarů jsme dostali o půl galonu méně, inu Shell je drahý všude) a nakonec zajeli do centra. Tak nějak jsme si představovali všechna města na R66. Úžasné stylové Route 66 centrum, většinou sice zaměřené na dárkové obchody, ale ta atmosféra neměla chybu a navíc je to místo, ze kterého vyráží vlaky směr Grand Canyon. Pobíhali jsme po městě a ubírali kapacitu našich paměťových karet a i platebních karet a fakt jsme si to užívali.
Po dostatečném nabažení a zaplnění i vyprázdnění různých karet jsme vyrazili dále, zase po Interstate 40 do dalšího vyhlášeného místa, Selingman, které prý sloužilo jako předloha pro Radiator Springs ve filmu Cars. Věc se má asi tak, že na jediné silnici vedoucí středem městečka je pár jak jinak než gift obchodů a to je vše. Faktem je, že jsou stylové (to znamená, že logo R66 je i na hajzlpapíru) a tradičně přeplácané, viz foto. Zase jsme trápili ty karty, z obou typů karet mizely kapacity (datové i peněžní) a po shlédnutí všech vyhlášených zajímavostí jsme vyrazili dále, tentokrát opravdu po původní R66.
Zapomněl jsem uvést, že přes krásné počasí, kdy do nás slunce pralo hned od rána, nás po celou cestu obveseloval jižní nárazový vítr, který jsme si bohužel docela užívali, neb jsme jeli na západ. Jeho vedlejším efektem byly ty známé chomáče uschlých keřů, co se převalují přes silnici, kdy sice nehrozí nějaké větší nebezpečí, ale když se takový chomáč namotá do kola, není to nic příjemného, což si vyzkoušel Jirka, protože ho to donutilo zastavit a obrat motorku z nachytaného sajrajtu. Já jsem o pár mil dál viděl, jak se malý vír a průměru tak pět až deset metrů motá po strništi a vyhazuje do vzduchu vše na co narazí a tak jsem zastavil, abych tu podívanou natočil. A vír se rozhodl, že mě nebude stát modelem a přehnal se přes silnici a místo, kde jsem stál. No držel jsem tlusťocha těžkýho co mě síly stačily a stejně se zdálo, že je motorka z papíru, jak s ní to malé větrné tornádo pohazovalo. Sesypalo se na mě kde co a když vše po pár sekundách pominulo, obral jsem motorku od všech nečistot tvořených právě těmi koulemi z keřů a mohli jsme vyrazit dále.
Dorazili jsem do místa zvaného Truxton, které ani Google neumí najít a zastavili jsme se u kdysi populárního hotelu Frontier, který je už také minulostí a je na prodej. 11 mil přes dalším městem Kingman jsme minuli velmi známou zastávku na Route 66, ale po pár desítkách metrů jsme se otočili a vrátili se na místo zvané Hackberry General Store. Bylo zrovna okupováno bandou dojčlandů a pak Harley klubem místních, kde mě jeden z nich upozornil, že jsem zapomněl vypnou zapalování „Hey man, switch off ignition. Thank you“. Koupili jsme si něco k pití, Jiří mě vyfotil s novou láskou a pokračovali jsme dále. Hned za touto zastávkou jsme najeli na asi už třetí rovinku, kde jsem si dal tu práci a pomoci označníku po mílích spočítal, že rovinka měla před deset mílí. Ubijejíci, ale tak to tady chodí a rozhodně to dnes nebyla ta nejdelší rovina, co nás čekala. Ty předcházející byly také o ničem, ale alespoň kus od cesty vedla železnice a bylo možné koukat na ty neuvěřitelně dlouhé soupravy, co po ní jezdí. Myslím že v předcházejícím dnu, tuším v Holbrooku, jsme zastavili na přejezdu a čekali, než vlak přejede. Dal jsem si tu práci a spočítal vagóny. Dvě motorové lokomotivy táhly přesně 110 vagónů a skoro na každém byly dva velké přepravní kontejnery (každý z nich má nosnost cca 30 tun). No stáli jsem tam fakt dlouho a je tu vše prostě obrovské :).
V Kingmanu jsme s ohledem na pozdní odpoledne vynechali všechny naše waypointy, protože se sem ještě budeme vracet a po občerstvení na čerpací stanici v Subway, kdy to obsluhující slečnu fakt nebavilo a trvalo přes pět minut, než nám jídlo připravila, jsme sjeli z Route 66 a vyrazili do pouště směr Nevada. Co se týká zdejší silnice 93, vidím to asi následovně. „Pane architekt, potřebujeme silnici z Arizony do Nevady, co vy na to? Hmm, a odkud si to tak představujete? No asi z Kingmanu, to je nejblíž. Fajn, doneste mě mapu. Jo, jo, už to vidím, podejte mě pravítko. Ok, tak tady máme Kingman a tady Las Vegas. Podejte mě tužku. Díky, tak se dívejte.“ A namaloval rovnou čáru. „Mistře, ale tady máme nějaký kopec a po padesáti mílích hory, to asi nepůjde. No tak dobře, těm kopcům tady uděláme dvě esíčka a ty hory nějak prokopejte a na to si najděte někoho jiného, já dělám jen rovné silnice.“ A tak si i stalo a prvních 50 mil jsme v podstatě jeli jen rovně. Každého, koho napadne jet někdy z Kingmanu do Las Vegas důrazně upozorňujeme, že tempomat je nutností, jinak vám zdřevění končetina, kterou budete plyn regulovat. My naštěstí jsme tempomatem vybaveni a tak jsme těch padesát minut v nelidském horku přečkali a pak jsem vjeli do velmi kopcovitého terénu, který už byl z pohledu jízdy zajímavý a těsně před Hooverovou přehradou jsme vjeli do Nevady. Po dalších dvaceti mílích jsme se ocitli na šesti proudové dálnici v Las Vegas a za pomocí nenáviděného Sygicu jsme přes obrat do protisměru nakonec přistáli u Wild Wild West Gambling Hall, což je herna spojená s klasickým pavlačovým motelem.
Napřed jsme oba protekli výlevkou vany v přidělené cimře a to co z nás zbylo se vydalo na Las Vegas Strip prozkoumat nejbližší okolí. Napřed jsme měli docela problém se přes všudypřítomné x prodouvé silnice vůbec na Strip dostat, ale nakonec se zadařilo, prošli jsem přes jednu hotelovou hernu a ocitli se na Stripu. Teď už oba víme, jak to vypadá, když něco svítí jak Las Vegas. Došli jsme až k hotelu Bellagio, před kterým je slavné jezírko s fontánou, kde se za různých melodií odehrává přestavení za pomocí vodotrysků. Zrovna, když jsme tam došli, začal ze všude přítomných reproduktorů halekat Gene Kelly cosi o tom, že je blbé počasí a on musí trsat v dešti a k tomu se různě vlnili proudy vody z mnoha trysek a to vše ještě skvěle nasvícené. Prostě Singin‘ in the Rain v opravdu parádní podobě, kloubouk dolů Bellagio. Pak jsme ještě prošli pár kasín, dokonce jsme objevili v dnešní době už zastaralé automaty typu jednoruký bandita a pomalu jsme se vrátili k našemu hnízdu pro další tři noci. Zítra nás čeká nejsušší, nejteplejší a nejníže položené místo severní Ameriky, tak že pokud to přežijeme, dozvíte se více za 24 hodin (asi dříve, protože dnes je tu už chvilku před druhou ráno). Tak že zase příště, Viva Las Vegas.
Při včerejší radě starších, která se konala ve Village Inn na večeři, jsme jednomyslně odhlasovali, že dnes pojedeme do Monument Valley i když cesta je dlouhá přibližně 360 mil.
Ráno v šest hodin nás vzbudila hudba z Milanova mobilu. Plán byl jasný, nejpozěji v sedm vyrazit. Nabalili jsme pár věcí do motorky, v místním hotelu zaplnili dno a vyrazili jsme. Sice bylo lehce po sedmé, ale čas furt dobrý. Protože cesta byla dlouhá, tak první zastávka byla na benzínce, kde jsme dotankovali naše žíznivé železné oře. A zde přišlo i nepřijemné zjištění, že nemám foťák. Tak zpátky na hotel a zpět. Takže brzké ranní vstávání skoro přišlo vniveč. Nabíráme kurz na sever, ustalujeme rychlost na 65 mph a suneme se k našemu dnešnímu cíli. A jak si tak jedeme, tak vidíme žluté výstražné značky s nápisem „Fresh oil“, což nám motorkářům na klidu moc nepřidá. Jednalo se o několikamílový úsek nově potáhlého asfaltu.
Počasí je k nám přívětivé, je pod mrakem a teplota je v mezích normy. Po dvou a půl hodinách jízdy, která byla přerušena jednou pitnou, se dostáváme do města Kayenta, které je posledním městem před Monument Valley. Abychom si mohli do našeho itineráře udělat další „splněno“ navštěvujeme místní McDonald. Objednáváme si cheeseburger a hranolky, abychom mohli posoudit kvalitu a chuť. Pokud jste někdy byli u nás v Mc, tak věřte, že zde to „chutná“ naprosto stejně. Tím pádem máme splněno a v Mc už nás zde neuvidí, max na zmrzlinu. Jediné plus vidíme v tom, že naše objednávka měla číslo 66 a to nemůže být náhoda.
Ještě 21 mil a čeká nás zrakový výtěr, jak se pomalu přibližujeme, tak na nás postupně vykukují různé přírodní scenérie. Přejíždíme hranice Utahu, abychom za další křižovatkou opět z něj vyjeli. Kousek před návštěvním centrem je brána, přes kterou se dostanete, když místnímu zaměstnanci odevzdáte pět dolarů za každého. A jsme zde. Monument Valley. Z vyhlídky fotíme nejznámější scenérie a pozorujeme jak po prašné cestě jezdí auta a otevřené dodávky. Naznáváme,že to není nic pro nás. Navštěvujeme místní muzeum, které nás provází životem indiánského kmene Navajo. Když zaplníme nějaké ty nuly a jedničky v našich záznamových zařízení, vydáváme se na stejnou cestu zpět.
Na zpáteční cestě, nás chytá malá písečná bouře, kdy přes silnici vítr fouká písek a nějaké ty suché křoviny, které jsou krásně stočené do klubíčka. Také potkáváme uvědomělého koně, který nás nechal projet a pak si v klidu přešel přes silnici. Také počasí se dostalo do místního standardu, kdy se Oskar pěkně rozehřál a vyhnal teplotu do vyšších sfér. A v takovém pařáku padlo i pár kapek.
V pohodě se dostáváme po 357 mílích do naší Super 8. Zde musíme pochválit naše HD, jak skvěle zvládli dnešní cestu. Konstantní tempo 65 mph, motorkové teploměry kolem 100 stupňů, klobouk dolů.
Pak jen nezbytná sprcha a vyrážíme na jídlo. Vybíráme osvědčený Sizzler, kde dáváme stejk a žebra. Příjemně nasyceni se vracíme na ubytování. A to je pro dnešní den vše.
Ráno proběhla tradiční kontinentální snídaně – tousty, máslo, černá voda, které tady říkají káva. Pak proběhlo spojení s blízkými přes SMS nebo Skype a rutinní balení věcí do kufrů motorek. Vyrazili jsme směr jakákoliv pošta podle Sygicu a to samozřejmě skončilo nezdarem. Naštěstí jsem včera večer byl pro pití v nedalekém minimarketu kombinovaném s prádelnou a všiml jsem si nápisu United States Postal Office a tak jsme to zkusili tam s tím, že známky měli a snad to i někdy někam odešlou. Provozovatel asijského vzezření nás hned zneužil k tomu, abychom mu pomohli odtáhnou o kousek obrovský mražák. Tak jsme mu pomohli, ale asi by to dal sám.
Slunce pražilo od rána a předpověď atakovala 30 stupňů. Vyrazili jsem tedy na dnes poměrně krátkou etapu bez dalšího otálení a za pár mil jsme dali sbohem Novému Mexiku a ocitli jsme se na území indiánů kmene Navajo (jinak v Arizoně), kde jsem zastavili na nejbližším indiánském trading post, za účelem obhlédnutí jejich vlastní tvorby a nákupu upomínkových předmětů. Již tradičně převažovaly výrobky čínské provenience a dalších zemí a kromě původní keramiky, panenek a předmětů z kůže a peří i ostatní dreky nebyly zdejší.
Dosud se nám dařilo jet mimo dálnici, ale nápis road closed nás donutil opět naplout na Interstate 40 a jet co to dá. Slunce už pražilo slibované teploty, ale naštěstí jsem ho měli pořád v zádech a tak se to dalo ustát. Z dálnice jsme neplánovaně sjeli na odbočku na národní památku Petrified Forest, kde jsme ubrzdili naše půltunové stroje u návštěvnického centra spojeného s navalprachy částí a restaurací. Vzhledem k bídné snídani jsme se rozhodli posnídat pořádně, ale snídaně byly jen do 11:00 a to jsme o tři čtvrtě hodiny nestihli. Tak jsme si splnili další bod ze seznamu „co musíme v USA“, tedy dali jsme si Hot-dog. Když ho donesli, všiml jsem si hodin na zdi restaurace a došlo mě, že snídaně mohla být tradiční, protože jsme zase pokořili časové pásmo a je o hodinu méně (tedy o devět hodin méně než u vás čtenářů). Nu což, pojedli jsme a vyrazili na prohlídku parku.
Národní park Petrified Forest se rozkládá na území o rozloze 885 čtverečních kilometrů a nabízí snad největší koncentraci zkamenělého dřeva na zemi. Severní část parku, kde jsme za 5$ za motorku začali, ale zkamenělé dřevo neobsahuje, za to nabízí zkamenělé dutiny v mnoha barvách, které dohromady vytvářejí doslova celé moře. Painted Desert, jak se tato část nazývala, jsme objížděli jedinou cestou, která vede přes park a má necelých 25 mil. Zastavovali jsme na různých vyhlídkách a kochali se pohledy na přírodní úkazy. A slunce do nás pralo ve velkém stylu. V Arizoně, alespoň v této části, se nemáte šanci před sluncem kam schovat, nic zde neroste i přesto, že označení národní park může evokovat trávu a stromy, nic takového tu není, jen vyprahlá poušť. Působení slunce nás donutilo některé vyhlídky vynechat, ale Route 66 point jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít. Nenabízel skoro nic, jen zrezivělou karosérii starého vozu a připomínku toho, že tam kde vedou telegrafní sloupy kdysi vedla i původní Route 66. Postupně jsme se po velmi příjemné a klikaté silnici (tak by to bylo prima pořád) dostali až na konec prohlídky, kdy četnost zkamenělého dřeva vyvrcholila v částech nazvaných Long Logs a Giant Logs. Jeden takový Giant log jsme pro naše pravidelné čtenáře vyfotili, protože byl fákt óbrovský. Legrační bylo, že se samozřejmě v národním parku nesmělo na nic šahat, s ničím hýbat a nebo snad si kousek zkamenělého dřeva vzít, ale po opuštění parku a ujetí 20 mil jsme dojeli do města Holbrook, kde byla firma na zpracování zkamenělého dřeva, dekorace po městě ze zkamenělého dřeva, zkamenělé dřevo jako zátěž reklamních poutačů a tak dál.
V Holbrooku jsme zastavili u dnes již bohužel zavřeného motelu Wigwam, který byl v roce 2002 zařazen mezi Route 66 Historic Landmarks, tedy historické místa na Route 66 a je tvořen betonovými wigwamy, před kterými stojí historické vozy a celé to budí dojem, že je uvnitř každého někdo ubytovaný. Bohužel, už není, ale donedávna vše fungovalo. Každý wigwam nabízel klasické motelové ubytování, tedy jednu místnost z postelí a koupelnu s toaletou. Tak jsme, již docela hodně vyhřátí od slunce, z posledních sil, převedli pár okamžiků do digitální podoby a na nejbližší benzínce do sebe nalili cokoliv studeného.
Další zastávkou bylo město Winslow, kde je vyhlášený roh ulice z písničky Take It Easy skupiny Eagles. Nám normálním to zřejmě nic neřekne, ale v country písničce se zpívá něco o děvkaři, který myslí na sedm žen a tak dál a pak v jedné sloce zpívají Eagles, že stojí na rohu ve Winslow, Arizoně a tak obyvatelé Winslow vybrali ideální roh a na něj postavili sochu toho proutníka a každý se u ní fotí. Pro nás plus, že naproti tomuto rohu jsou dva obchody a tak jsme si v jednom pořídili rukavice na motorku bez prstů a v druhém zase nějaké ty upomínkové předměty.
Pak jsme vyrazili dále a zase napluli na dálnici, ze které jsme chtěli sjet a podívat se na obrovský kráter po dopadu meteoritu. První odbočka nás lákala na Meteor City a že máme sjet hned jak to půjde a my jsem tedy sjeli a po pár set metrech silnice končila a z Meteor City se vyklubal zdevastovaný a zavřený navalprachy obchod rudokožců. Zklamáni jsme znovu napluli na dálnici a po pár mílích už odbočka ke kráteru vypadala slibně a tak jsem sjeli a na křižovatce jsme se vydali směr kráter. Po padesáti metrech jsem ale brzdili, protože nějaká chytrá hlava nechala u krajnice ceduli, že kráter se zavírá v pět a bylo za čtyři minuty pět a kráter šest mil daleko. Jiří trefně poznamenal, že by ho zajímalo, jak se takový kráter zavírá, ale nedalo se nic dělat a tak jsme pokračovali dál do města Winona, okouknout Winona bridge použitý ve filmu Forest Gump. Dále jsem míjeli Twin Arows Trading Post, jehož poutače v podobě dvou obrovských šípů zapíchnutých do země si zahráli v tomtéž filmu a nakonec jsme přistáli ve městě Flagstaff, kde nás mile, až moc roztomile, ubytoval recepční Motelu Super 8. Dali jsme si ve vedlejší restauraci něco málo k večeři, kterou nám donesl milý, až moc roztomilý, Tony. Pak jsme vyplenili sousedící čerpací stanici (nealko na zítřek, trochu piva a něco na zub) a pro jistotu jsme se uchýlili do bezpečí pokoje motelu. Zítra nás čeká Monument Valley, tedy cesta tam asi tak dlouhá jako dnešní celá etapa (214 mil) a zpátky a zase nám slibují sluneční peklo na zemi. Tak snad zase zítra.
Jak už to tak bývá, den začal snídaní. Opět jsme využili pohostinnosti ubytování a dali jsem si kontinentální snídani. Pak už jen nabalit motorky a vyrazit na západ.
Cesta probíhala podobně jako poslední dny, kdy větší část R66 vede po Interstate 40. Po vyjetí z Gallupu a po několika kilometrech vyjíždíme na horizont a kam až oko dohlédne, silnice, žádná zatáčka, prostě jen rovina. Škoda jen, že HD nemá autopilota. Tak zapínáme tempomaty, rychlost ustalujeme na 60 mph a suneme se dopředu. Počasí nám přeje, sluníčko svítí, na obloze jsou pěkně tvarované bílé mraky, radost pohledět.
První zastávku děláme na Dancing Eagle, jedná se o benzínku, nějaký ten shop a kasíno. Uděláme si pauzu, omrkneme jakou nabídku mají v shopu, osvěžíme se a pokračujeme dále.
Další zastávka je město Grants, kde navštěvujeme místní návštěvní centrum. Jedná se o moderní budovu, ve které se můžete dozvědět vše o Novém Mexiku. Tři zaměstnanci se tam očividně nudí. Načerpáme nějaké info a jede se do Mining muzea. To nacházíme snadno, protože šipky a billbordy, které nám návštěvu doporučují, nás navigují. Zastavujeme na parkovišti před muzeem, zamykáme věci a motorky a jdeme si užít místní atrakci. Milan marně cloumá dveřmi, které by nás pustili na recepci. Na dveřích se dočítáme, že muzeum je otevřeno každý den, kromě neděle. Jaký je dnes den nemusím ani zmiňovat. Kousek od muzea je Skulptura Mother Road – Route 66, kterou fotíme a pokračujeme dále.
Tentokrát je zde úsek R66, tak ho vyměňujeme za I40 a jedeme po něm až k místu, které se nazývá Continental Divide. Jedná se o místo, ze kterého tečou řeky do Pacifiku nebo Atlantiku. Zde také úsek R66 končí. Je efektně zakončen jednocestným kruháčem.
Najíždíme opět na I40 a jedeme až do města Gallup kde se ubytováváme. Podle navigace vybíráme místa kam se pojedeme najíst. Volba padla na Sizzler, jedná se o fast-food stejk house. Objednáváme si Mega bacon cheeseburger s chipsy 🙂 Klasické jídlo místních lidí. Příjemně nasyceni, ještě navštěvujeme McDonald kde si dávám zmrzlinu, Milan už jen potřebnou dávku kofeinu. A to je pro dnešní den vše.
Ráno jsme vstali tak nějak normálně, ale s vědomím, že nás čeká možná nejdelší etapa. Jiří ohleduplně našel nejbližší Starbucks, ve kterém jsme symbolicky posnídali tvarohový koláč a samozřejmě kávu a čokoládu a vyrazili za nejbližším bodem dnešní etapy.
V roce 1974 dostala část umělecké skupiny Ant Farm nápad zakopat čumákem dolů deset automobilů značky Cadillac uprostřed pole. A tak vzniklo umělecké dílo zvané Cadillac Ranch, které se dochovalo až dodnes (pravdou je, že v roce 1997 bylo přesunuto o dvě míle, ale to není podstatné). Auta byla postupně přemalovávána na různé barvy, např. po smrti jednoho z autorů byla všechna auta přemalována na černo. Aktuální barva je zelená, ale zelenou jako základ je třeba vytušit, protože kolem aut se válí hromady sprejů a každý kdo přijde se může barevně vydovádět, i Jiří to vyzkoušel :). Obešli jsme všech deset aut několikrát, nafotili co se dalo, nechali se vyfotit a pokračovali v cestě.
Cesta byla velmi podobná té včerejší, po čtyřproudové Interstate 40, s rovnými dlouhými úseky, tempomat na 65 mílích, jsme uháněli dále a dále na západ. Po hodině a půl u města Adrian, stále ještě v Texasu, jsme sjeli z dálnice na kousek R66, která vedla městem a hned na konci města nás čekal významný mezník naší cesty. Dorazili jsem k tzv. Midpointu, oficiálnímu středu R66, tedy místa, ze kterého je to do Chicaga i LA stejně daleko, tedy přesně 1139 mil. Netušíme, podle jaké verze R66 to je počítáno, ale kdo by se zabýval maličkostmi. U Midpointu je stejnojmenná stylová kavárna, kde jsme tradičně posnídali a posilněni vyrazili zpět na dálnici směr západ. Za půl hodiny jsme dorazili na hranici Nového Mexika a nebojácně postavili motorky do odstavného pruhu za účelem pořízení digitálních otisků. Tím jsme se rozloučili s Texasem a po novomexické dálnici uháněli dál.
Poutač na automuzeum nás přinutil sjet z dálnice do města Santa Rosa a Jiří v roli navigátora trefil umístění napoprvé. Přivítala nás výřečná paní s tím, že o autech věděla prd, ale znala cenu vstupného a to z nás hned vycucla. V prostorné hale bylo na třicet amerických aut různého typu a doby a rozhodně to stálo za to. Když jsme se blížili ke konci prohlídky, kapky deště dopadající na střechu muzea nás donutili vyběhnout ven a zkontrolovat stav. Ano, pršelo a to docela vydatně a nebyl to poslední déšť tohoto dne.
Ono s tím počasím v Novém Mexiku se to má asi tak. V zásadě je zde krásně, blankytně modrá obloha, sem tam bílý mráček jak v titulcích od Simpsonů. Krajina je v podstatě rovná, žlutá vysušená tráva, sem tam nějaký keřík. Mezi tím vším plují gigantické černé mraky, ze kterých až na zem sahají proudy vody a vypadá to, že chybí jen málo pro založení tornáda. Na to je na(ne)štěstí země ještě příliš studená. Vskutku parádní podívaná, v případě, že se takový mrak nachází mnoho mil od vás. Horší je to, když se dostanete do jeho blízkosti. První útok jsme v pohodě přečkali právě v muzeu aut a po pár minutách jsme mohli zcela v suchu pokračovat. Ale druhé setkání bylo o to horší. Dvacet mil před dnešním ubytování v Alburquerque nás dálnice, která se nezvykle začala vlnit nahoru i dolů a místy i docela zatáčela, nemilosrdně poslala do středu takového mraku. Přes kapky na helmě i štítu nebylo vidět, přes množství vody na silnici nebylo vidět pruhy a do toho se přidaly kroupy, které při nárazu na haryky skoro přeřvávaly zvuk motoru. Jiří svědomitě zavelel pomalou jízdu, já bych se tomu snažil ujet, ale kdo ví, jak by to v tom množství vody dopadlo. Jakmile se situace trochu uklidnila, sjeli jsme z dálnice na předměstí a pokračovali už za sucha dalších třináct mil do motelu.
Motel je velmi pěkný, za příplatek pět dolarů jsme dostali ubytování v přízemí a před vchodem máme motorky. Jídlo jsme si obstarali v pizzerii Little Caesare a po zkonzumování nemalých porcí jsme dnešní den zakončili. Zítra nás čeká také poměrně dlouhá cesta na hranici s Arizonou, do města Gallup, ale o tom až v příštím článku.
Ráno začalo snídaní v ceně ubytování. Jednalo se o kontinentální snídani. Tousty, máslo, káva, čaj. Takto posilněni jsme vyrazili na další z dlouhých štrek na západ. Cesta ubíhala poměrně svižně, protože ve státu Oklahoma a jak jsme později zjistili i v Texasu, vede R66 po jejich Interstate 40, což znamená maximální povolenou rychlost 75 mph. My však HD šetříme a také peněženky, proto na tempomatu nastavujeme 60 mph.
První zastávku děláme po několika desítkách mílích, kdy nás poutač nalákal na umění Čerokýzů. Podle cedulek na zboží jsou tito Indiáni roztroušeni po celém světě. V Číně, Pakistánu, Haity, Barbadosu ….. Zklamáni startujeme naše stroje a pokračujeme po I40 dále. Sem tam při sjezdu je cedule s nápisem Historical Route 66, kde většinou sjíždíme a svezeme cca 3 míle po staré cestě, abychom opět napluli na dálnici.
Při jednom takovém sjezdu se dostáváme do městečka Erick, kde žijí legendy R66 Harley a Anabelle Rusellovi. Na dotaz v City Hall, kde je můžeme najít, nám příjemná starší paní ukázala na dům, kde je spousta poutačů a cedulí, ale že majitelé doma nejsou, protože si užívají dovolenou v Oklahomě. Nu což, jede se dále.
A jsou tu další hranice, v zrcátkách máme Oklahomu a před námi Texas. Zastavujeme ve městě Shamrock, kde se nachází dvě staré čerpací stanice. Magnolia, která už moc udržovaná není a jde na ní vidět zub času a krásně opečovávaná Conoco. Hned naproti ní nás udeří do očí billboard Big Vern’s Steak House. No nedejte si v Texasu stejk, že 🙂 Ovšem z taktických důvodů si objednáváme jen cheeseburger. Máme příjemně zaplnněné dno a jede se dále.
Pokud je mezi vámi milovník ostnatého drátu, ano slyšíte dobře, skutečně ostnatého drátu, tak ve městečku McLean můžete navštívit největší muzeum světa s touto tématikou. Jsou zde stovky různých drátů, jak se z nich dělají ploty, jak se ukončují ……. Přidruženě je zde i historie kovbojů.
Ve městečku Groom se nachází padající věž, podle našeho názoru to nebyl však zamýšlený plán jeho autora, ale vypadá to zajímavě.
A pomalu se dostáváme do Conwaye, kde se nachází VW Slug Bug Ranch, jedná se o pět VW zapíchnutých do země. Vedle je jen zpustošená benzínka.
Po 280 milích se dostáváme na naše ubytování v Amarillu do Super 8. Zde jen vykládáme batožinu a vydáváme se do vyhlášeného stejk housu Big Texan. Pokud si o sobě myslíte, že jste velcí jedlíci, tak pokud sníte 72oz stejk za jednu hodinu, tak ho máte zdarma. My jsme se spokojili „jen“ s 12oz a musíme říct, že v Texasu stejky umí. A to je pro dnešní den vše.
Na úplný závěr bychom chtěli popřát Ladíkovi vše nejlepší k dnešním narozeninám. Obrázkové přaní je vloženo do galerie 🙂
Ještě než shrnu dnešek, malý návrat ke včerejšku, přesněji k ubytování na periferii v motelu Deluxe Inn. Názvem se nenechte zmást, nemá s luxusem nic společného, ale jako ubytování standardní, čisté, vyhovující. Ale lokalita byla více jak zábavná. Pokoj jsme měli v prvním patře takového toho ubytování pavlačového stylu, kdy se do pokojů leze po ochozu kolem celé budovy. Když jsem se šel podívat na pokoj, z přízemí na mě volal zpola oblečený svalovec, zda nemám nějaké peníze. Vysvětlil jsem mu, že mu nerozumím a ignoroval ho. Pak jsem se vrátil k motorce pro věci a zastavilo u mě auto, ve kterém seděla jako spolujezdec tlustá černoška a srkala shake a řidič na mě spustil, že jako jestli nemám peníze, že nemá na benzín. Někteří amící zřejmě žijí v představě, že chodím do továrny vydělávat peníze, abych mohl sponzorovat jejich nádrž. Odpálil jsem ho s tím, že mám jen kartu. Ráno, když jsem zase balil věci do kufrů motorky přišla značně zbědovaná, samozřejmě obézní, běloška a jestli bych ji nezavezl k jejímu autu, že tam má své dítě! Nedošlo jí, že jsem na motorce, tak jsem jí to vysvětlil a šla pali. Za minutu byla zpátky, jestli bych neměl peníze na taxi, neměl. Do třetice se zjevila, že mě dá mobil a snubák, který ale neměla, když ji svezu na motorce kam potřebuje. Poučil jsem ji, že bez helmy to není bezpečné a konečně dala pokoj. Podotýkám, že toto se děje jenom mě a Jirkovi se to nestává. Asi si na něho přes jeho výšku netroufnou 🙂
Dnes nás čekala taková odpočinková etapa, jen 131 mil. Měli jsme pár waypointů, ale po předchozích zkušenostech jsme moc nedoufali, že jsou k něčemu. Přesto jsem zkusili hned první ještě ve městě Tulsa. Jednalo se o restauraci, kde jsme hodlali posnídat a kupodivu byla v provozu a přímo na R66. Stylová R66 se zaměřením na lokomotivy a vše kolem nich. U stropu a na ochozu jezdili soupravy a vydávaly autentické zvuky parních lokomotiv. Obsluha byla milá, vybrali jsme ve stejném stylu jako vždy (vejce, slanina, hash brown, tousty, káva, čaj). Při placení se neměli k tomu, vrátit drobné, ale počkal jsem si tak dlouho, až jim to došlo a nakonec těch pět dolarů vrátili. O to jsem jim zkrátil dýško.
Pak jsme vyrazili směr Oklahoma City. Cesta se zase změnila, tentokrát se jednalo o velice dlouhé úseky rovné silnice, naštěstí alespoň v mírně zvlněném terénu, tak že se po nájezdu na kopec nebo výjezdů z občasné zatáčky vždy zjevil další kus cesty v délce mnoha mílí, který, pokud bylo vidět na jeho konec, končil zase kopcem nebo zatáčkou. Strojům to ale vyhovuje a tak nám cesta vesele ubíhala v příjemně zamračeném počasí.
V Chandleru se nám v zatáčce zjevilo Route 66 Interpretive Center, které jsme samozřejmě přejeli, protože ty bestie nezastavíte na fleku, tak že jsme to otočili a zanedlouho nás postarší paní vítala v rozlehlé budově z pískovce, dala nám uvodní informace a již jsem okukovali vystavené exponáty, především dokumenty a fotky a také multimediální pásma na několika obrazovkách, ke kterým se dalo sednout do originálních sedadel vyrvaných z různých aut, nebo i lehnout na improvizovaná lůžka. Součástí expozice byla samozřejmě i „navalprachy“ část, kde jsme, jako vždy, nechali pár drobných, aby naše cesta měla i sociální rozměr a všichni z ní něco měli.
7 mil za Chandlerem jsme tentokrát nepřejeli, ale o to intenzivněji brzdili, u Seaba Station, bývalé DX čerpací stanice z roku 1921, která byla ve 30 letech změněna na servis a fungovala až do roku 1994, kdy se z ní stalo motocyklové muzeum. I přesto, že není nějak extrémně velká se do expozice vešlo poměrně hodně strojů a najdou se tu i unikáty, jako třeba nerozbalený jeden kousek z 2000 vyrobených strojů při pokusu o znovu zrození značky Excelsior-Henderson z přelomu století, Triumphy starší než Jiří 🙂 a nebo třeba naše ČZ.
O několik mil dále jsme zastavili v městečku Arcadia, kde je k vidění obrovská zrestaurovaná dřevěná stodola (Round Barn), na kterou je celá Oklahoma hrdá. S ohledem na rozměry a prostor, který nabízí, je třeba smeknout před původním stavitelem z roku 1898 i před těmi, kteří celé dílo zrestaurovali v roce 1992. A již jsme se blížili k Oklahoma City a protože už jsme měli dost obědovečeří ve fast foodu, při prvním zmínce o steaku jsem obraceli motorky přes čtyři pruhy a zaparkovali před MacKie McNear’s Steakhouse a nacpali jsem si pupky až k prasknutí – mleté šťavnaté maso ala hambáč, hranolky a velká pečená brambora, saláty všeho druhu a nakonec puding a zmrzlina a jahody a želé. No těžko se nám lezlo na motorky. Za dalších 13 mil jsme dosupěli do Oklahoma City do motelu, dali se do kupy a šli to jídlo rozchodit po okolí. A to je pro dnešek vše, zítra nás čeká pořádná porce mílí, tak se na to jdeme vyspat.
Dnes nás čekala druhá z nejdelších etap, proto jsme již v osm hodin startovali naše stroje a vydali se na západ. Vyrazili jsme bez snídaně, protože po cestě mělo být spoustu lákadel. První jídlo nás čekalo ve Springfieldu, tento je ve státě Missouri, ve známém Steak ‚n‘ shake. Než jsme vstoupili dovnitř přijel takový vysmátý člověk na Hondě a povídá „Harleje ? Já mám Hondu za 10t dolarů, je výkonnější a má kardan“. Prostě vysmátý Američan. V restauraci jsme si vybrali vaječnou kombinaci a po posilnění vyrazili dále.
Ve Springfieldu jsme si ještě zahráli oblíbenou hru, kdepak se R66 nacházíš. Jedete, stále směrovka, která když je opravdu potřeba tak zmizí. Tak jsme se svezli kousek po místní higwayi tam a zpět a opět pokračujeme po R66 dále.
V Halltownu nacházíme úžasné vetešnictví, kterým nás provází starý pán, který je i majitelem. Má zde gramofonové desky ( pokud to čte někdo mladší 20 let, jedná se o předchůdce CD-ROM ), gramofony, videokazety, staré kazety, černobílé televize …. prostě nač si vzpomenete. Loučíme se a pokračujeme dále. V této době nám začíná pršet, zde musíme pochválit Harlííího za jeho velkou kapotáž. Škoda, že je jen ve výbavě Clasic a nemá ochranu kolen. Takže nohavice trochu mokré jsou.
Po pěti mílích dojíždíme k dalšímu vyhlášenému místu Gay Parita Sinclair Gas Station. K naší smůle ke Gayovi dojelo, před náma pět mladých holek oblečených do velice krátkých kraťasů. No a Gay z nich nemohl spustit oči a my jsme tam byli v tu chvíli tak nějak navíc. Fotíme starou benzinku, klenoty které schovává jeho garáž a přesouváme se dále. Déšť pomalu přestává tak je to hned veselejší.
Přijíždíme do Carthage, kde se nachází autokino. Rádi bychom vám popsali nebo nafotili toto místo, ale nějaký nepříjemný Američan nás natvrdo vyhodil. Asi tam bylo něco tajného
Loučíme se s Missouri a navštěvujeme další stát, Kansas. Zde se těšíme na vyhlášené hamburgery v 4 women on the Route 66, který se nachází v Galeně. GPS nás přivádí na místo a restaurace nikde. Respektivě s úplně jiným názvem „Cars on the Route“ a zavřená. Před ní stojí paní, která hodlá odjet autem. Na dotaz, kde se restaurace nachází se dozvídáme, že ze čtyř žen, žijí pouze dvě a tak museli změnit název. Ta paní byla jednou z nich. Aspoň, že tam zůstal Burák a další auta ze známého animáku Cars.
Nevadí, v záloze máme plán „B“. V Brush Creek fotíme Rainbow Arch Bridge a po pár mílích by měla být další z „vyhlášených“ restaurací, Bill Murphey’s Restaurant v Baxter Springs. Hm, tak tu jsme vůbec nenašli, asi bývala tam, co byly vyklizené prostory.
Nepropadáme na duchu a jedeme dále, loučíme se s Kansasem, který má nejkratší úsek R66 a plynule přejíždíme do státu Oklahoma. Zde R66 vede po Interstate a Haryky nutíme jet 70 mil/h. Sice to zvládají, ale spíše jsou na to kochačkové tempo kolem 50 mil/h. Čas se krátí a před náma je dost kilometrů, tak si platíme mýtné a mažeme do Tulsy, cestou projíždíme pod největším Mc Donaldem v USA, ani zde nezastavujeme, protože poslední neblahé zkušenosti z Ruzyňského Mc máme ještě v paměti. Třeba se jednou vybičujeme a ještě zde Mc vyzkoušíme.
V sedm dorážíme na naše ubytování, pozadí mají za sebou 280 mil. Rychle se vykoupeme a jdeme na burgra do WhatABurger. A to je pro dnešní den vše.
Noční můra z Elm Street
Děsivý nápis je jen odkazem na adresu ubytování, kde jsme dnes zakotvili po celodenní jízdě – Elm Street, Lebanon. A jak jsme se sem dostali? Inu ráno jsem vstali v St. Louis a kolem osmé jsme se vypotáceli z hotelu do nadzemních garáží, kde jsem měli zaparkované motorky. Nabalili jsem věci do již zmiňovaných kufrů motorek a chtěli jsme vyjet. Protože výjezdu bránila závora, zašel jsem s potvrzeným lístkem o zaplacení z hotelu na recepci garáží, kde mě mladá a jak je tady zvykem docela korpulentní černoška pořád něco vysvětlovala, že s motorkama musíme vyjet pravou závorou a ne levou. Netušil jsem, jaký je v tom rozdíl, ale stejně jsme chtěli doprava, tak jsem nasedli a sjeli k závoře. Jaké to překvapení, když se závora neotevřela, rozlítly se dveře a černoška bežela k nám. Bláhově jsme si mysleli, že nám běží otevřít závoru, ale ona nic a horlivě nám ukazovala místo mezi koncem závory a obrubníkem, že jako tudy se máme s těma našema krávama vejít. Sama by tam nenasoukala ani půl zadku. Nu což, tak jsme se tam prostě vešli a již jsme vyrazili. Ale jen deset metrů na parkoviště, aby jsme počkali, až k nám milostivě dorazí signál z GPS, abychom se vymotali ze St. Louis.
To se nám nakonec podařilo, díky Jirkovi, který nakonec ignoroval navigaci a vyjel po Interstate 44 co nejdále z města, kde jsme se po pár křižovatkách zase napojili na naši Historical Route 66.
Zde malá vsuvka k navigaci. Používáme, tedy spíše jsme používali navigaci Sygic v naších chytrých mobilech. Jirka si dal tu práci, aby všechny trasy převedl z dostupných podkladů právě do formátu Sygicu a mohli jsme nerušeně cestovat. Ovšem Sygic je úplně k ničemu, protože ignoruje Vaší aktuální polohu a neustále se Vás snaží navádět na počáteční bod trasy, tak že i když máte za sebou x průjezdových bodů, pořád tvrdošíjně naviguje na počáteční bod trasy. Navíc z neznámých důvodů v USA nepřibližuje křižovatky, a že jsou tu některé fakt složité, tak že se podle něho prostě jezdit nedá a používáme ho jen jako statickou mapu, když se nám cesta nezdá, abychom zkontrolovali, zda jedeme správným směrem. Jedeme podle značek Route 66, které až na výjimky jasně navigují. Občas sice zmizí nebo chybí v důležité křižovatce, ale po čase na ně narazíme a nebo právě za pomoci navigace identifikujeme, kudy se vydat, abychom se zase napojili.
Zpět k cestě, protože dnes to bylo především o cestě bez důležitých zastávek a atrakcí. Hned před Eurekou byla cesta přerušena kvůli opravě mostu. Naštěstí před mostem byla informační kancelář, malé muzeum a obchod se suvenýry v jednom, který provozovala velmi milá postarší paní, která nám ochotně vysvětlila, jak se zase na Route 66 napojíme a tak jsme nakoupili pár drobností, shlédli muzeum a vyrazili.
Zde opět vsuvka, pro představu, jak zatím cesta probíhala. Illinois i výlet do Wisconsinu (Milwaukee) byly o rovinaté krajině a dlouhých rovných cestách. Route 66 v Illinois je asi na úrovni naší D1 co se kvality týče, takže v některých částech Harleje poskakují, tlumiče na doraz, jak mezi Brnem a Humpolcem. Od St. Louis, nebo spíše právě od Eureky se vše rapidně změnilo a je to jak půjčit si u nás Harleje a jet se projet na Vysočinu. Kopce, zatáčky, občas sjezd na dálnici a zase výjezd, ale ježdění je fakt super a od toho tady jsme.
Zpátky k dnešní cestě. Jedna plánovaná zastávka bylo muzeum voskových figurín ve Stantonu, věnované Jesse Jamesovi a vedle něho muzeum hraček. No hádejte, dorazili jsme tam, ale jedno bylo zavřené a druhé taky a na prodej. Potkali jsme tam ale tlupu asiatů, které jsme před tím viděli už ve Springfieldu a dali jsem se do řeči. Projíždějí celý svět s velkým karavanem a mimo jiné obrazili celou Evropu včetně Moravska. Tři číňané, jedna číňanka a jedna thajka. Všechno neustále fotili a natáčeli a byli mladí a vysmátí a na otázku, co to tak stojí se jen zazubili, že je to dost drahé. Poklábosili jsme, již tradičně zneužili pár nul a jedniček na paměťových médiích a vyrazili dále.
Když se nám ztratila Route 66, zastavili jsme na čerpací stanici, nabrali benzín, doplnili tekutiny, zorientovali se podle nenáviděného Sygicu, vyfotili starý poutač a zase vyrazili. Podotýkám, že dnešek byl ve znamení docela vedra na květen, bylo 78 Fahrenheita ve stínu a třeba mobil ponechaný na slunci nebylo možné udržet v ruce, a to jsme pořád ještě severněji z celé cesty.
Za nedlouho na to nás přemohl hlad, protože jsme snídani odbyli kávou (Jiří čokoládou) a buchtou ve Starbucks. I přes doporučení sličné čerpadlářky, se kterou Jiří konverzoval na téma Where to eat?, jsme nakonec skončili u tradičního Subway, kde jsme se posilnili akční nabídkou a vyrazili dále.
Udělali jsem krátkou zástávku u jednoho stylového servisu, kde nás nadchnul jeden nápis (viz foto) a po 1923 mílích dorazili do motelu Americas Best Value Inn. Nakoupili jsme nějaké tekuté zásoby v podobě malých one shot drinků a pravého amerického Budweiseru a uchýlili jsme se na pokoj.
Tím bych mohl dnešní příspěvek skončit, ale na četná přání čtenářů našeho webu (děkujeme Láďo), ještě pár slov o tom, jak že se řídí Harlííí. No je to fakt kus americkýho železa. To se pozná po zařazení především jedničky, což doprovází zvuk podobný úderu kladiva v kovárně. Jak nás v Harlííí zběhlý kamarád z Prahy poučil, vítejte ve světě bez vyvažováku, což v praxi znamená, že když se stroj nastartuje, nebo s ním stojíme na neutrál, je vibrace taková, že napojit mu šejkr na řídítka, jsme mistry světa mezi barmany. Manipulace na místě je tragická, navíc má docela velký rejd, tak se snaží se neustále v malých rychlostech zavírat a je třeba být více než opatrný. To stejné třeba při odbočování do svého pruhu při rozjezdu z křižovatek, kdy není lehké stroj stočit a raději si najíždíme i do dalších pruhů, ale je to jen o zvyku a o tom, že zavírání se dá přemluvit plynem, ale je třeba to natrénovat. Máme za sebou přes 1200 km a pomalu to dáváme.
No a když už se to rozjede, tak to je o něčem jiném. Na cestování je to fakt skvělý stroj, tempomat, rádio (to ale jen s otevřenou helmou), krouťák skvělej. Maximálně tak do 70 mil, pak už není tak stabilní a navíc, milý čtenáři inženýre si bez problému spočítáš, jaká že ta hmotnost s rychlostí přes 70 mil je vlastně v pohybu a pak už to neřídíš ty, ale řídí to tebe.
Zase při brždění se to houpe jako každé americké vozidlo a i přes komfortně naladěný podvozek to na hrbolech jde na doraz, až má člověk strach, že se to celé rozpadne. Nárazy od podvozku zase eliminuje skvělé pohodlné sedlo a mít spolujezdce (raději spolujezdkyni), tak ten si to musí v pohodlí s opěrkou na zadním kufru vysloveně užít. Klakson troubí a stěrače to nemá. Tolik k Harlííí. Zítra máme před sebou více jak 400 km do Tulsy, tak zase dáme vědět, jak to dopadlo.
Jak jinak začít den než vydatnou snídaní. Tentokrát jsme nemuseli chodit daleko a využili jsme pohostinnosti hotelu. Restaurace nesla název Yesterday’s restaurant a neodolali jsme R66 omeletě, což byla vaječná omeleta se sýrem a k tomu hashbrown.
Pak už jen nastartovat stroje a vydat se vstříc dalšímu dobrodružství. Abychom nasáli trochu historie USA, vydáváme se ve Springfieldu k hrobce prvního prezidenta Abrahama Lincolna. Jedná se o velký mramorový monument, kde se uvnitř nachází pod velkým mramorovým obeliskem hrob. Zde jsou i pohřbeny tři z jeho čtyř dětí. Poslední se nechalo na přání manželky zpopelnit.
Když už jsme u té historie, další cesta vede k domu, kde se A. Lincoln narodil. Jedná se o patrový bílý dům ze dřeva. V okolí jsou další domy ve stejném stylu. Celé to zde připomíná 19. století.
A vyrážíme dále po R66. Cesta je místy rozbitá a připomíná naší D1. Harlí si poskakuje, sem tam si sjede do vyjeté koleje, ale snaží se to ustát s bravurou. Dojíždíme do města Litchfieldu, kde už bravurně tankujeme. Milan si bere předplacenku na 20 dolarů a do posledního centu tankuje do nádrže. Já jsem se netrefil o dva dolary.
Zde se také nachází vyhlášené Ariston Café, na které se cestou těšíme, že si dáme vyhlášený kuřecí stejk a někteří i kafe. Provozní doba je od úterý do neděle. Tipňete si, který den jsme zde byli. Proto děláme jen pár fotek a jede se dále.
Další atrakcí na R66 je Staunton, kde se nachází Henry Rabbit Ranch Gas Station, který provozuje velice přijemný a výřečný starší chlapík. Jak sám řiká, že v této benzince defacto žije. Kolem jsou do země zasazeny zadní části VW Golf.
A už se pomalu blížíme k řece Mississippi, která rozděluje stát Illinois od Missouri. Když přejedeme přes most klenoucí se nad tímto velikánem, dostáváme se do dalšího státu na naší cestě. Zajíždíme kousek od nového mostu, ke starému Chain of rocks Bridge, postaveného v roce 1929 a sloužícího až do roku 1970. A to už vjíždíme do města St .Louis, kde máme se ubytování. Parkujeme motorky, převlékáme se do civilu a jdeme se podívat na Gateway Arch, což je kovový oblouk týčící se do výšky 192m. Pak nalézáme útulnou asijskou restauraci, kde si dáváme něco lehkého a na závěr jako šláftruňk saké. A to je pro dnešní den vše.
|
|
Nejnovější komentáře