|
|
… je potřeba napsat nějaké zhodnocení a tak začneme pěkně popořádku.
– v prvé řadě bych rád poděkoval kámošce Mirce, která mě pro tento typ dovolené nadchla.
– následoval výběr cestovní kanceláře a zvítězil Honza se svojí CK Rajbas ( www.rajbas.eu ) , z důvodu největšího „pohodlí“. Můžu říct, že této volby nelituji a co bylo nabídnuto, bylo i splněno.
– letecká společnost byla Emirates u které je důležité vědět, co znamená limit 30 kg, má nevědomost mě stála 2,400,- za nadváhu. Byl jsem příliš naivní, že kolo v krabici má svoji taxu, jako u jiných leteckých společností. Za mě, s Emirátama to bylo naposled.
– kolektiv. Toto vám žádná CK nemůže zaručit s kým se tam setkáte. Já měl to štěstí, že se sešla skvělá parta, která neměla problém to v pohodě, společně vydržet tři týdny. Jmenovitě Hanka z Prahy, Pavla z Chrastavce, Milan s Jirkou ze Sokolova, Jura ze Zlína, naprosto flegmatický průvodce Petr z Brna a Indický řidič Jásin se synem Tahem. Díky dámy a pánové za úžasnou dovolenou na kterou budu rád vzpomínat.
– jídlo. Velmi kořeněné a ostré, ale dá se to ukecat i na „no spicy“, takže pro ty co nemilují hodně pálivá jídla, je to snesitelné. Zde se také stanete milovníky vajec a placek.
– ubytování. Většinou jsme spali v levných hotelech, které jsou rozděleny podle komfortu na :
- bez vody ( to je ve stanech )
- teče voda
- teče i teplá voda
- má i sprchu
- dostanete ručník
- má vanu
na přespání je to dostačující a pokud máte problém, že ve vašem povlečení už někdo spal ( jakože s velkou pravděpodobností spal ) tak se zakuklíte do svého spacáku.
– důvody proč jet :
- máte rádi přírodu
- jezdíte rádi na kole
- nevadí vám nepohodlí
- zajímá vás, jak to vypadá v 5.000 metrech nad mořem
- poznat jinou kulturu
- ochutnat cizí kuchyni
– proč nejet :
- každý den potřebujete teplou vodu
- bez masa to nevydržíte
- vadí vám špína
- nechcete si „sem tam“ odskočit do lesa
- pivo jen ve „městech“
- nemáte rádi teplo
- nemáte připojení na net ani na GSM
Závěrem bych rád poděkoval všem čtenářům, kteří zavítali na tento web.
A pokud vás zajímá jak to viděli další účastníci, tak můžete mrknout k Milanovi s Jirkou na http://klucizkluce.cz/akce/indie/indie.php nebo k Hance na http://www.hankaebertova.cz
V noci v Dubaji přistálo spousta letadel, akorát první odlet byl až 6:45, tím pádem se tam hromadili lidé. Nejdůležitější bylo zabrat lavičku, těm kterým se to poštěstilo měli sedačku, na kterou se dalo lehnout, ostatní museli spát v sedě. Místní to měli vychytané, protože před přepážkami první třídy a business class byly koberce na které si lehli a spali. To že jsme v islámské zemi jsme poznali v 4:40 kdy místní muezzin zpíval svoji modlitbu. 4:45 produkce končí a opět se spí dále.
Ráno se vyráží do vybraných restaurací na snídani, kde využíváme voucher od Emirates. Výběr je sice veliký, ale papír který třímáme v ruce nám výběr velice zlehčuje, protože si můžeme vybrat asi ze čtyřech. V devět hodin se z různých stran letiště scházíme u našeho gatu. Naší skupinu ještě doplňují motorkáři. Zde už žádné překvapení nenastává a za chvíly se pohodlně uvelebujeme do sedaček v letadle. Už nás čeká „jen“ šestihodinový let na kterém se o nás stará český steward.
Než jsme dosedli na Ruzyni na ranvej, kompletně jsme vypili bar v letadle. Né, že bychom se motali po letadle, bylo to jen pár skleniček, protože Emirates jsou holt arabská země, kde alkoholu moc neholdují .Jak steward poznamenal, že nečekali, že poletí Češi kteří budou chtít něco jiného než nealko. Aspoň nám let pěkně ubíhal a ve 14:30 dosedáme na území ČR.
Bereme svá zavazadla, krabice s koly, loučíme se, děláme společnou fotografii a rozjíždíme se po celé republice…………
Co se dá dělat v Dillí když máte do večera čas? Jezdit po památkách. Po nezbytné snídani, scházíme v devět ráno ke vchodu, kde nás má očekávat taxík. Po půl desáté je tady jako na koni. Je sice větší, ale ne pro normálně rostlé Evropany. Vzadu v kufru sedíme tři proti sobě na bočních sedačkách, takže jedeme bokem. Počasí nám opět přeje a jen čekání na taxík nám propotilo trička. První zastávka je překvapivě na benzínové pumpě, druhá pro cigarety. Za tři týdny jsme si už zvykli ničemu se nedivit. Pak už se jelo podle harmonogramu, který Petr navrhl. Nejvýznamnější památky Dillí.
Lakshmi narayan temple
Sikh temple Bangla Sahib Gurudwara
India gate
Humayuns tomb
Bahai temple
ještě nás čekal železný sloup, ale ten už jsme nedali. Propoceni se vracíme na hotel, kde se sprchujeme. Následoval oběd a pak už jen balení se na letiště. Po minulých zkušenostech vyjíždíme o hodinu dříve. Městský ruch jsme zvládli na jedničku a na letišti máme přes tři hodiny čas. Zní to pohodově, ale……
Jdeme si vyzvednou kola z úschovny a k našemu nemilému překvapení máme tři krabice promočené. Večer tam zřejmě řádila akční uklízečka. Petr se snažil po lidech s úschovny buď vrácení peněz nebo nových krabic. Po 45 minutách přináší jeden z úschovny pásku, kde může být tak 30 cm. Opět vysvětlování, že potřebujeme kartón nebo něco na podložení. Ideálně fólií na obmotání, ale prý nic takového na letišti není. Přichází asi třetí šéf, opět vysvětlování, ale výsledek nula. Pomalu nás začíná tlačit čas, na což úschovna hraje. Kluci Sokolovští odněkud přináší kartónovou krabici, pomocí které opravujeme ty naše. Bereme si sebou jednoho chlapíka, že pokud bude nadváha, tak to zaplatí.
To nám zabralo hodinu. Vycházíme do parného večera a zařazujeme se do fronty na vstup do haly. Tam stojí voják, který porovnává letenky s pasem. Ve čtení není nejrychlejší a po půl hodině dostáváme razítko a propoceni míříme do haly. Zde je samozřejmě balička a tak si necháváme krabice obalit. Kde se vzal tu se vzal chlapík z letecké společnosti a že když sebou nehodíme, tak nám kola nenaloží. Opět jsme začali běhat po letišti. Letenky, rentgen na nadměrná zavazadla, vyplnění formuláře, rentgen zavazadel, prohlídka. Trochu zadýcháni se dostáváme včas na náš gate, nastupujeme do letadla a o půlnoci místního času, přistáváme v Dubaji, kde nás čeká chvilková sauna, než se dostaneme do klimatizované haly. Úschovna zavazadel z toho vyvázla bez ztráty kytičky, nic nám nezaplatili, nic nám neopravili, jediné co udělali, že nám dali číslo na šéfa, které nefungovalo.
Po včerejším rozlučkovém dni, kdy se nepila jenom voda, si dovolujeme luxus v podobě vstávání až v osm. Dopoledne se ještě projíždíme po okolí lodičkou a už nás čeká jenom přesun na letiště, ze kterého budeme ve dvě odlétat. Měli bychom tam být dvě hodiny před odletem, což se úplně nedaří, protože Jásin přijíždí něco po jedenácté. Nakládáme kola v krabicích a batožinu do minivanu a vyrážíme směr letiště. Cesta po zaplněných ulicích probíhala celkem svižně, protože Jásin má větší auto a silnější klakson.
Toto mi nikdo neuvěří, ale pokusím se popsat proceduru, která nás čekala před odletem. Těsně před letištěm byla armáda, která všechny kontrolovala. Sundáváme krabice ze střechy a veškerá zavazadla z kufru a necháme je zkontrolovat rentgenem. Samozřejmě nechybí ani osobní prohlídka. Vše je v pořádku, tak opět všechno nakládáme. Zde už s námi není Taho, protože ho nepustili přes bránu. Proč? Nemáme nejmenší tušení. Na letiště se dostáváme hodinu a půl před odletem. Loučíme se s Jásinem a jdeme do vnitřku letiště. Hned za dveřmi je rentgen číslo 2. Pokračujeme k překážkám, než jsme se k nim dostali odchytává nás chlapík, že se musíme zapsat do formuláře k příletům. Marně mu vysvětlujeme, že jsme nepřiletěli, ale že odlétáme. Sláva, přepážka, zde je limit zavazadel 20 kg na osobu, tak se smlouvá cena za nadváhu. Na osobu to vycházelo 1000 CZK, což se za 10 kg dá. Sice na krabice s koly divně koukali, ale zvládli to. Díky Petrovi se dostali naše zavazadla do správného letadla a krabice zůstali celé. Začínáme se dostávat do časového presu a chlapík z letecké společnosti nás začíná popohánět. Prvně nás posílá do jedné řady pak do druhé, pak opět do první. Přichází na řadu rentgen číslo 3. Po něm následuje důkladná prohlídka zavazadla. U mě se jim nelíbí solární nabíječka. Po boji mi ji vrací. U Jirky se jim nelíbí čelovka, že prý je to signální, protože bliká, tak jim tam nechává baterky. Nejhůře dopadl Jura, který přichází o koření. Nicméně dostáváme razítko, že jsme čistí. Nervozita se stupňuje a lidé z letecké společnosti nás nutí k běhu. Probíháme kolem hodin, které ukazují 14 hodin, čas našeho odletu. Před letadlem nás čeká poslední osobní kontrola,poslední razítko a dostáváme se na palubu letadla. Sláva.
Let probíhal bez vážnějších problémů a za hodinu a čtvrt přistáváme na letišti v Dillí. Tam se setkáváme jak se zavazadly tak s bicykly. Necháváme kola v úschovně a jedeme taxíkem do hotelu. Opět adrenalinový zážitek. Za 45 minut vystupujeme promočeni z taxíku, není to strachem, ale 32 stupni a slušnou vlhkostí. Po chvíli chůze rušnou ulicí v centru se dostáváme do hotelu Relax.
Výhoda hausbótu je v tom, že aniž byste vytáhli paty z lodě, tak za vámi přijedou různí prodejci. Už jsme zde měli Silver mana, Krejčího, Krabičkáře, Šálaře, Semenáře a to určitě ještě není vše. Nejhorší na tom je, že je těžké se jich zbavit.
Ti co nemohou spát, tak se ráno o páté jeli na lodičce podívat na zeleninové trhy. V osm nám tady připravili snídani, pak přijelo auto od konkurence a vyrazili jsme do centra. Poučeni včerejškem jsme si přibalili dlouhé kalhoty, aby nás nic nemohlo překvapit. První zastávka byla mešita kam jsme se předchozí den nedostali. Holky dostávají krásné oblečky a jsou také připuštěny, aby se mohly podívat z tzv. ženské části, což je za oknem, na mešitu. V mešitě je překvapivě hodně vojáků, jak je nám vysvětleno, je to z důvodu boje o Kašmír. Ujišťují nás, že momentálně je zde bezpečno. Následně jedeme do městských zahrad, které jsou krásně udržované.
Pokračuje se do kláštera nad městem, kde nesmíme sebou vzít foťáky, kamery, mobily….. což ještě vojáci zkontrovali osobní prohlídkou. Po 254 schodech, ne že bychom je počítali, ale na zábradlí byl napsán počet schodů, které zbývají, se dostáváme na vrchol, kde je malá hinduistická modlitebna, což je v muslimské části dosti neobvyklé. Za nějaký bakšiš jste mohli dostat čárku na čelo.
A pak za to, že se nám chlapík věnoval jedeme do výrobny koberců. Tam nám popisují jak se vyrábí, jak jsou kvalitní atd. atd. a pak začalo vymývání mozků. Bylo to těžké, ale odolali jsme. Koberce se zde cenově pohybovaly od 10.000 rupií za malý až po 60.000 za o něco větší.
Po tomto brainwashingu se konečně dostáváme zpátky na hausbót, kde nám pan domácí připravil skvělé skopové. Čekal nás krátký zasloužený odpočinek. V 18 hodin si pro nás přijíždí syn Jásina a odváží nás do hotelu svého otce. Tam nás čeká vynikající večeře, polévka, tři druhy masa, rýže, brambory a na závěr sladká tečka.
Pak nás Jásin odváží na hausbót, kde se loučíme v salónku s majiteli.
To, že jsme v muslimské části jsme poznali brzo, v 4.40 muezzin zval k modlitbě. Chvíli jsme poslouchali jeho hlas zesilovaný reproduktorem a pak jsme mohli spát dále. Ráno bylo zasmušené a dokonce nám začalo pršet, takže původní plán, že pojedeme od hotelu, rychle vzala za své. Ke snídani jsme si dali Firny což je krupicová kaše s mandlemi. Naložili jsme kola a jeli tak dlouho dokud se nerozjasnilo a silnice nevyschla.
V jednom místě nás Jásin vyložil, vytvořili jsme pánskou skupinu, protože se holkám dnes nechtělo. Tím pádem zbylo kolo a i na Taha a jel s námi. Opět jedeme s proudem řeky a cesta pěkně ubývá. Po necelých 30 km vjíždíme na most a děláme cílovou fotografii.
Jízdu na kole jsme všichni ve zdraví přežili. Máme v nohách kolem 800 km, z Kalky až do Šrínagaru. Po asfaltových cestách až po šotolinu. Jediná technická závada byla, že Jura 2x píchl a to bylo vše.
Jásin nás odváží na hausbót, kde budeme dva dny spát. Je to zde opravdu luxusní, vana na pokoji, všude koberce, příjemná obsluha, teplá voda, co víc si přát.
Balíme opět kola do krabic a Jásin nás bere do města. Neuvěřitelný šrumec, projet městem to se jednalo opět o slušný adrenalin. Troubení, dělání si třetího pruhu, otáčení se na čtyřproudovce, jízda v protisměru…….. Šli jsme navštívit největší mešitu ve městě, ale dovnitř jsme se nedostali, protože jsme nebyli dostatečně vhodně oblečeni.
Tak jsme se šli podívat do centra, kde to žilo obchodním ruchem. Opět se zde nabízí co vás napadne. Také jsme zajeli do cykloshopu, protože Taho dostal od Hanky kolo a potřeboval pedály. Obchod byla taková garáž se vším možným, prodejce zkušeným hmatem vytáhl z jedné police umělohmotná šlapátka a zkušeně je Tahovi namontoval.
Pak jsme se vrátili zpátky na hausbót, kde jsme dostali výbornou večeři dokonce se sladkým a šli na kutě.
Rozmlsáni snídaněmi v Lehu, se vracíme zpátky do tvrdé reality. Opět tu máme plackovou dvoukombinaci. Tentokrát se olejem nešetřilo a pěkně z placek odkapává. Po tomto jídle sedáme na kola a loučíme se s Mulbekhem, který pomyslně odděluje budhistickou a muslimskou část. Pokračujeme dále po NH1, která nemá asfalt, ale takový jemný prach. Vidíme také první mešity. Po 10 km máme na sobě šedivou patinu. Pavla vytahuje roušku a vypadá jak ze Star wars, my ostatní si dáváme šátek kolem pusy. A aby jsme to měli ještě trochu zpestřené, tak nás očazují náklaďáky. Po cestě také chvíli pozorujeme jak se snaží vyprostit džíp, který sjel ze srázu dolů.
Cesta vede po proudu řeky Vakhafu a my většinu trasy mírně klesáme. Dnes to byla krátká a rychlá etapa, která po 35 km končí před městem Kargil. Tam opět nakládáme kola, nasedáme a jedeme směr Šrínagar.
Za Kargilem jedeme proti proudu řeky Drass až do stejnojmenného města, kde protahujeme končetiny a obědváme. Podle plánu jsme zde měli spát, ale jsme rádi, že tomu tak není. Město vypadá dosti neútulně, ale můžete to být jen naše zdání.
Údajně nejhorší úsek NH1 je mezi Drassem a Sonamargem, tak čekáme jestli nás ještě něco překvapí po cestách a necestách, které jsme projeli. Nepřekvapilo nás nic, kromě toho, že tam den předem kamenná lavina strhla silnici s autem. Jeli jsme přes sedlo, kde nebyl asfalt, ale takové klouzavé blátičko, sem tam brod, asi metr od auta několikasetmetrový sráz, auta v protisměru, kameny. Prostě nic co už jsme nezažili. Máme štěstí, protože jak jsme sjeli ze sedla, tak se proti nám řítila kolona několika desítek nákladních automobilů. Kdybychom je potkali v sedle, tak tam stojíme do večera. Také bylo zajímavé pozorovat jak se náklaďáky v koloně předjíždí. To, že jede někdo proti, to je vůbec nestresovalo. Menší auto holt přibrzdilo a šouplo se do škarpy.
Také se změnil ráz krajiny, z nehostinné skalnaté opět do zeleně zářící.
Kolem třetí dojíždíme do Sonamargu, kde nacházíme pro dnešní den útočiště. Část výpravy se jde ještě projet na poníkách po okolí a pak už večeře a na kutě.
Včera jsme přesvědčili Petra, že vstávat brzo je nesmysl a proto jdeme v náš čas 7.30 na snídani. Dáváme si vyváženou snídani jako jsou sýry, francouzká a americká snídaně. Pak nasedáme do auta a přesunujeme se pod klášter Alchi. Tam sedáme na kola a jedeme se podívat, jaký že to tady mají klášter. Projíždíme tržnicí a dostáváme se do modelové vesnice kde je několik chrámů a spousta modlitebních mlýnků.
Zouváme boty a nahlížíme do všech chrámu kde jsou různé výjevy ze života budhy. Roztáčíme modlitební mlýnky po směru hodinových ručiček, tak jak jde čas a pokračujeme dále.
Jedeme 25 km po NH1, což je National highway. Nepředstavujte si to jako dálnici u nás, jedná se o dva pruhy kde sem tam chybí asfalt, občas projedete brodem nebo jedete po písku. Kolem nás projíždějí náklaďáky pro které je katalyzátor sprosté slovo. Vyvalují se z nich oblaka hustého černého kouře v němž si pěkně kašleme. Také nám připadá, že v Ladaku je nejvyšší koncentrace vojenských nákladních vozidel. Pokud jede kolona, dá se počítat na desítky.
Zachraňuje nás vesnička Turla, kde na nás čeká Jásin se svoji dodávkou. Nakládáme opět kola na střechu a jedeme do města Lamayuru. Hlavní cesta je však zavřena, tak to musíme vzít přes sedlo. Silnice není moc široká a před vrcholem vznikla zácpa. Dva náklaďáky se tam nemohly vyhnout, tak Jásin to tam šel řešit, podle jeho intonace to vypadá na slušnou hádku, kterou uklidňuje místní motorkář. Řidič si dal říct, zacouval a kolona se opět rozjela. Při sjezdu navštěvujeme klášter v Lamayuru, kde i obědváme. Zde se také dáváme do řeči s jedním starším chlapíkem z Německa, který jede do Lehu na kole a na těžko.
Trochu jsme přehodnotili plán a místo ubytování v Lamayuru pokračujeme až do Mulbekh. Ve večerních hodinách se ubytováváme v Guest house. Ještě stíháme vytesanou sochu budhy ve skále a to je pro dnešní den vše.
Zapomeňte na všechno co jsem psal v předchozích příspěvcích o jízdě na kole v Indii. To bylo jen ježdění po jižní Moravě. Dnes nás opravdu čekala výzva. Už jen vstávat před šestou bylo náročné. Pak ještě do sebe natlačit nějaké to jídlo, které jsme koupili předchozí den.
Nejlépe to opět vyřešil Milan s Jirkou, kteří naznali, že už si nemají co dokazovat a vyměnili sportovní výkon za kulturní zážitky.
My ostatní usedáme o půl sedmé k Jásinovi do dodávky a přesouváme se za město. Cesta je jen jedna a vede směrem vzhůru. Začínáme v 3600 mnm. Řadíme lehký převod a monotóně dupeme do pedálů. Prvních 20 km je cesta asfaltová, ale po kontrole permitů nám začíná šotolina. Dáváme si cíle, jako, ušlapeme ještě kilometr, ještě do té zatáčky, tam k tomu kamenu….. Pak zastavujeme vydýcháváme se a přesvědčujeme se, že budeme pokračovat. S přibývající výškou ubývalo kyslíku a šlapání bylo náročnější a náročnější. Pocity se moc popsat nedají, protože to bylo strašné. Cestou nahoru nás předjíždí auto, které veze kola a za nějaký čas, potkáváme „sjezdaře“ i toto je řešení.
Po necelých pěti hodinách, 38 km a nastoupaných 1780 metrech, se dostáváme na vrchol. S klidným svědomím mohu říct, že holky dnes byly lepší jak my a poslední kilometry to daly jako „časovku“. Nechápali jsme. Údajně jim pomáhaly slova, která se nedají zveřejnit.
Proč jsem jel nahoru opravdu nevím, ale možná jednou příjde den a já to pochopím.
Podle cedule se nacházíme ve výšce 5602 mnm ( tato výška však patří vrcholu ) , ale silnice je o něco níže, podle GPS je to „jen“ 5380 mnm. Je to nejvýše položená silnice světa. Děláme vítězné fotografie, plácáme si po ramenou a říkáme si jací jsme blázni. Máme splněno. Teď už jen zasloužený 40 km sjezd do hotelu.
Na večeři nás zve Jásin do Kašmírské restaurace, kde nám objednává místní speciality. Jednalo se o dva druhy masa z kozy, rýže a omáček. Nebylo to vůbec špatné. Největší legrace ovšem byla, že jsme si objednali džus a donesli nám ho v takových těch krabičkách s brčkem. Po večeři jdeme ještě na sladké a někteří i na pivo.
Hurá je to tu, dnes nás nečeká žádné šlapání, jen hloubková regenerace těla. Pro dnešní den máme v plánu poznat památky Lehu a jeho okolí. Snídáme tam, kde jsme předchozí den večeřeli. Nabídka byla bohatá, vyzkoušeli jsme americkou, francouzskou, izraelskou snídani doplněnou nějakou sladkostí. Petr domlouvá taxíka, který nás bude vozit, protože Jásin tvrdí, že zde po památkách s námi jezdit nemůže.
Začínáme v královském paláci v Shey. Zde je největší čorten v Ladaku, jehož špička je potažena čistým zlatem. Je zde také sedm a půl metrová socha budhy. Místní mniši se právě modlili v chrámu, tak jsme je chvilku poslouchali. Začali pouze melodickým mluvením a ke konci přidali i hudební nástroje, které šly slyšet do okolí.
Mniši se stále modlí, ale mi pokračujeme do Thiksay monastery, zde opět stoupáme po mnoha schodech, vidíme zde budhu v nadživotní velikosti, sedícího v lotosovém květu, což není obvyklé. Nejhorší bylo když tam přiběhla škola, proběhla chrámem, pomodlila se a opět zmizela. To bylo jako povodeň.
Ještě nás čekali další dva kláštery, ale ty už jsme nedali. Únava byla silnější.
Jízda s taxikářem, byla neuvěřitelně klidná což byl zvláštní pocit po zkušenostech s Jásinem.
Vrátili jsme se do hotelu, odložili jsme zbytečné věci a vyrazili jsme na oběd. Natěšeni opět na maso, vyrážíme do restaurace, tam nám číšník vysvětluje, že je budhistický svátek a maso se nesmí podávat. Tak to měníme na těstoviny a pizzu.
Odpoledne nás čekal individuální program. Procházka po Léhu. Je to takové rušné město kde v každé ulici jsou prodejci, kteří nabízejí cokoliv. Hanka to nazvala, že je to tu jako na Karlově mostě.
V sedm hodin vyrážíme na večeři, do „naší“ restaurace kde dáváme Paner Tika, což je takový sýrový špíz a vyhlášený jablečný mošt.
Teď už jen nabrat síly, protože nás zítra čeká nejtěžší etapa.
|
|
Nejnovější komentáře