|
|
Jako každý den jsme brzo vstávali. Už v šest hodin jsme se vydrápali ze spacáků ve výšce 4.500 mnm. Přešli jsme do druhé části stanu, kde byla kuchyně s jídelnou. Na snídani jsme dostali snad už typickou plackovou dvoukombinaci a čaj. Nakládáme auto a popojíždíme pár desítek kilometrů pod sedlo Tanglang La, které je ve výšce 5.328 mnm. Přejíždíme náhorní plošinu, která je z větší části vyasfaltovaná, tak po dlouhé době můžeme Jásin řadit za pět. Teď jsme také nejblíže Čínským hranicím.
Neuvěřitelně jsme se všichni shodli, že je nesmysl jet od náhorní plošiny, ale že bude lepší se popovézt do výšky 4.900 mnm. Tam nám to začalo. Z místa startu sice vidíme cíl naší cesty, ale bude to stát opět spoustu energie. Čeká nás 12 kilometrové pozvolné stoupání. Cestou se zdravíme s cestáři místním pozdravem „Džuléj“ a ti nám fandí, abychom to zvládli.
Po hodině a něco dosahujeme vrcholu. Pěkně to tu fouká, tak děláme společnou fotku s kamenem, do kterého je vytesán název a výška. Máme splněno. Náš výškový rekord se opět posunul. Oblékáme se do teplého a sjíždíme do údolí. Přibližně polovina silnice je potáhlá novým asfaltem, tak to dolů pěkně sviští. Zatáčka střídá zatáčku, kolem pěkná příroda co víc si přát.
Pod kopcem se setkáváme s Jásinem, dáváme malý oběd, nakládáme kola a jedeme do Lehu. Cestou projíždíme údolí, kde jsou červené a do zelena zbarvené skály. Děláme krátkou zastávku, abychom to nafotili. Pokračujeme dále a dostáváme se k další významné řece jménem Indus. Také projíždíme několikakilometrovým vojenským kempem.
Přijíždíme do Lehu, kde je poměrně hustý provoz na který jsme v horách odvykli. Dvoupruhá silnice, kam se snaží vměstnat tři auta, je docela adrenalinový zážitek. Na kruháči na nás čeká majitel hotelu, který nás na motorce naviguje úzkými uličkami k našemu ubytování. Hotel vypadá nově a stává se pro nás útočištěm na tři dny.
V hotelu se potkáváme s našimi motorkáři a jejich náčelník Láďa nám ukazuje základní místa Lehu. Nakonec se cyklisté s motorkáři uvelebují v restauraci a zkouší místní pochoutky. Po delší době opět vychutnáváme chuť masa.
Po posilujícím spánku, který z počátku rušil hluk generátoru, kterým se tady vyrábí elektřina, jdeme na snídani. Petr naznal, že nejlepší bude když si vyšlápneme do sedla Nuchli La, že to za to stojí. Kluci Sokolovští jsou jiného názoru a tvoří skupinu „B“.
Skupina „A“ usedá na svá kola a prvně se veze z kopce cca 20 km. Za jednou horou, však začíná pozvolné stoupání do sedla. Pocity jsou naprosto stejné jako včera neli horší. Když už si říkáme, že už je to u konce, za zatáčkou vidíme opět terasy, kde na horních vidíme nákladní automobily. Toto je opět o morálu, pokoušíme se cestu zkrátit přes šotolinovou cestu, která propojuje dvě terasy. Ukázalo se, že to nebyl nejlepší nápad. Vysíleni se dostáváme do sedla Nuchli La ve výšce 4.950 mnm. Teď už jen sjezd do údolí kde na nás čeká Jásinova dodávka. Tím bylo cyklotrápení u konce. Zde je také motorest, kde si dáváme polévku na posilnění. Nakládáme kola na střechu a už se jenom vezeme.
Skupina „B“ se vyváží 8 km před sedlo Nuchli La, v místě kde všichni věřili, že je to vrchol. Z tohoto místa je to však ještě 250 výškových metrů. Pak sjezd do údolí a stoupání do Lacha Lung La, tím si vytvořili rekord, protože se dostali do výšky 5.086 mnm. Jeli to velice profesionálně, zastavovali ze začátku po 100 výškových metrech a pak po 50. Na vrcholu byli naproti nám odpočatí.
Petra nejvíce mrzí, že za tu dnešní dřinu ve skupině „A“ se nedostal nad 5.000 výškových metrů.
Ve finále se všichni sjíždíme v městě Pang. Kde se ubytováváme ve stanu. A je čas na očistu, někteří jdou do místní studené bystřiny a někteří pod pumpu. Studená voda je opravdu osvěžující a stávají se z nás nový lidé.
Na večeři máme místní specialitu Momo, vypadá to jako pirohy, které jsou plněné zeleninou.
Den začal jako obvykle snídaní, kde jsme si dali tousty a zapili horkou čokoládou. A pak jsme autem vyrazili pod sedlo Bara Lacha La, do města Patseo. Cestou potkáváme skupinu cyklistů, převážně na trekových kolech. Podle dresů usuzujeme, že se jedná o Francouze.
V Patseu vykládáme kola až na Jirku s Milanem, kteří se vyváží ještě 10 kilometrů. Pro ostatní zde začíná 30 km stoupání. Prvních několik kilometrů se silnice zvedá jen lehce a docela to jede. Akorát přichází déšť a teplota klesá. Nebojácně stoupáme výš a výš. Jedna terasa za druhou, nad námi jdou vidět auta a to moc psychice nepřidává. Ukrajujeme metr za metrem, koukáme na přední kolo a bušíme do pedálů. Ti co mají GPS hypnotizují čísla a snaží se je popohnat k větším výkonům. Už to vypadá nadějně, cesta už moc nestoupá a na konci je vidět stavení. Hm, stavení tam sice je, ale dvě terasy nad námi jedou nákladní automobily Tata. Teď už jen zatnout zuby a roztočit pedály. V dálce už jsou vidět Jirka s Milanem, trápení se blíží ke konci. GPS se zastavuje na hodnotě 4930 mnm a 32 km. Jediné co nás mrzí je to, že na kopci není žádná cedule dokazující náš výkon. Děláme fotografie a spouštíme se opět do údolí.
V prvním motorestu, se občerstvujeme a na chvíli uleháme na připravené matrace. Škoda že zde není náš cíl, protože je to tady velice útulné. Opět usedáme do sedel a pokračujeme až do Sarchu, kde nás čeká hotel ve výšce 4300 mnm. Cesta je stále z kopce, což nám velmi usnadňuje, protože sil není nazbyt.
Do Sarchu dojíždíme těsně před bouřkou. Hotel nalézáme snadno, protože před ním stojí Jásinovo auto. Jedná se o domek vytvořený z vlnitého plechu a hliněné podlahy, na které se nacházejí čtyři palandy.
Dá se spát ve třech domcích, tak si dva rozdělujeme. Ve třetím se nachází jídelna, kde uleháme na matrace a jíme z nerezového tácu. Jirka tvrdí, že pokud takto vypadá ráj, tak se má na co těšit.
Ráno nás vzbudil hluk motorů, protože naše ubytování se nachází u brány check pointu. Scházíme dolů do restaurace na snídani. Tentokrát je to opět placková dvoukombinace. Je potřeba se posilnit, dnes nás čeká první sedlo. Plán je jednoduchý, Jásin potřebuje zavést své terénní vozidlo do servisu a jede napřed. Po opravě nám přijede naproti. Nejkrizovější scénář je, že pojedeme 80 kilometrů.
Z hotelu řadíme lehký převod a začínáme pomalu stoupat. Možná vás zajímá jak na nás působí nadmořská výška. Překvapivě nijak. Pokud nohama jen „šudláte“ a dodržujete pitný režim, pak není problém. Ten nastává když se snažíte jet na sílu a vyženete tepovku, to se pak musí hodně dodýchávat. Zatím se bavíme o výškách kolem 4.500 mnm.
Cesta je šotolinová s volnými kameny a tak je jízda trochu náročnější. Pomalu, ale jistě zdoláváme výškové metry až se dostáváme do sedla Kunzum Pass ležící 4551 metrů nad mořem. Cestou potkáváme pastevce, kteří ženou početné stádo koz a ovcí. Také potkáváme několik naložených koní, kteří jdou sami, asi ví kam. Nahoře je malý čorten, kde kupujeme modlitební praporky, Jirka pronáší krásné přání a pak je holky přivazují.
Teď už nás čeká jen cesta dolů, kterou všichni zdárně zdoláváme. Pod kopcem za mostem, obědváme v místním motorestu. Jedná se o stan a jídelnu. Dáváme si nudlovou polévku od Maggi, i sem už došla globalizace a luštěniny s brambory a rýži.
Jásin nikde, tak pokračujeme stále dále, povrch cesty se nezměnil. Ovšem jako bonus projíždíme brody, správně řečeno, Milan s Jirkou projíždí, my ostatní procházíme. Cestou potkáváme motorkáře z Holandska a koukáme jak se s nástrahami brodu potýkají oni.
Po 50 kilometrech vidíme Jásinovu dodávku, tím pro nás dnešní cyklotrápení končí. Nakládáme kola na střechu, usedáme na sedačky a po hodně rozbité cestě s několika brody nabíráme směr Keylong.
Cesta se měla zlepšit, když se najelo na hlavní silnici Manali – Leh. Bylo to o něco lepší, viděli jsme občas i asfalt, ale do Keylongu bylo ještě spousta šotoliny. Kam se hrabe D1. Po osmé hodině dorážíme do cílového města. Po dvou dnech se opět koupeme v teplé vodě. Tak ještě na večeři a spát.
Ráno v kempu ještě posnídáme placky, zapijeme čajem a vyrážíme na naší trasu. Včerejší den jsme cvičně balili pro krizový scénář, že auto neprojede a budeme pár dní odkázáni na sebe. Optimistické předpovědi nás uklidnili a vyjeli jsme na lehko. V půl osmé se na neprůjezdném úseku ještě nemaká i když se mělo začít už v sedm. Plán byl takový, že pojedeme tak dlouho dokud nás Jásin nedojede.
Kritický úsek s koly jednoduše překonáváme přes stráň a jedeme směr Kaza. Tam nás čekají bahnité části, které se dají projet, za cenu nahození. Městem jen projíždíme a nabíráme kurz na Key Monaster. Opět výživný několika kilometrový kopec na jehož konci máme za odměnu klášter v téměř čtyřkilometrové výšce. Na parkovišti se setkáváme s další skupinou motorkářů, kteří to jedou obráceně z Šrínagaru do Shimly.
Jdeme se podívat do kláštera, kde mniši mají právě svůj obřad. Akorát nás tam nepouštějí, protože nemáme dlouhé kalhoty. Tak aspoň z povzdálí pozorujeme jak se modlí, hrají na bubínek a zvonečky. Pak jsme naznali, že na placky se celý den jet nedá a naobědvali jsme se zde. Jásin nikde.
Padlo rozhodnutí , že pojedeme stále dále. Počasí bylo na naše poměry opět parné, něco přes 35 stupňů, což nám bralo hodně sil. Kolem druhé přichází lehký 15 minutový deštík, který však žádné ochlazení nepřinesl. Jásin nikde. Tekutiny pomalu dochází a i když projíždíme nějakými vesničkami, tak zde nemají žádný obchod. Na morál dojíždíme do města Lossar, kde se ubytováváme. Jásin nikde.
Jsme ve výšce nad 4000 metrů a máme jen letní cyklistické věci. Zde se také dozvídáme, že zával u Kazy se nepodařilo odstranit, protože opět zapršelo.
Tak aspoň jíme a zahříváme se v místní restauraci a věříme, že se s Jásinem zítra setkáme.
Jak píši tyto řádky tak o půl desáté slyšíme známý hlas. Jásin. Jak to dokázal přejet je i záhada pro něho. Považujeme ho za nejlepšího indického řidiče. Bereme si své věci a jdeme na kutě.
Ráno jsme šli posnídat do German Bakery, kde jsme se pěkně rozšoupli. Sýry, sladké, čaje…. Následně jsme se šli podívat zda nám otevřeli zbývající chrámy. Neotevřeli. A ani mniši, kteří zde chodí v červeném rouchu, neměli žádnou svoji akci.
Tak jsme naložili auto bagáží a vyrazili jsme na kolech. Stále jedeme proti proudu řeky Spiti a kocháme se místní přírodou. Dneska však byla proti nám.
Několik kilometrů před městem Kaza, se silnice trochu zalila bahnem, které má takovou maltovou konzistenci. První úsek jsme přenesli kola mimo silnici po straně. Bylo tam však jedno kritické místo do kterého jsem si šlápl a zabořil se po koleno. Díky tomu jsem sklidil velký úspěch u diváků, kteří seděli na stráni a pozorovali jak se snaží auta projet. Některá to dala najednou, některá, za pomoci silných paží. Samozřejmě také přibíhá Jura a Hanka s foťákem a škodolibě si fotí moji černou nohu. Druhý úsek se dal objet stranou, ale na třetím jsme skončili. Bahno, které může mít minimálně metr nám vystavilo stopku. Když se začalo ještě počasí kazit, přešli jsme na plán „B“, ubytovali jsme se v místním kempu, kde máme jednu větší místnost pro všechny.
Podle informací se má ještě dnes dostavit těžká technika a tuto spoušť odklidit. A skutečně, na horizontu jde vidět nakladač. Jdeme se podívat jak to vypadá. Přijel i bagr a pustil se do díla. Podle informací od místních vojáků by za dvě hodiny měla být silnice průjezdná. Jdeme zpátky do kempu a stále slyšíme zvuk jak bagr couvá. Za nějaký čas zvuk ustal. Bylo to jasné, cesta dnes průjezdná nebude. Tady se prostě večer nemaká.
V kempu je o nás postaráno. Dostáváme večeři a čaj. Umýváme se pod místní pumpou. Je tam však jen jedna a to se studenou vodou. Pumpu s teplou tady nevedou.
Vedle nás se ubytovávají motorkáři, chvilku ještě pokecáme a jde se na kutě.
Po včerejší večeři, kdy jsme si dali pizzu, byla i ranní snídaně skoro evropského typu, někteří měli cornflakes s mlékem, někteří palačinky a vše bylo završeno pita chlebem se zeleninou.
Po snídani jsme se šli podívat na místní klášter,kde jsme si pomocí provazu roztočili velký mlýnek. A pak už nás opět čekaly naše sedla. Nejdříve jsme vyšlapali 3 km do kopce, abychom si navýšili osobáček na 3800 metrů nad mořem, což byl nejvyšší bod dnešní trasy. Nyní nás čekal několika kilometrový příjemný zatáčkovitý sjezd až do 3000 metrů, kde jsme se napojili na silnici 22, po které se dostaneme do města Tabo.
To že už jsme v horách, jsme poznali tak, že zeleň se dá počítat na prstech jedné ruky. Sem tam nějaká oáza, ale jinak si užíváme barev od pískové žluté po okrově hnědou, které se rozprostírají na okolních kopcích. Do toho ještě hra světla a stínu. To chce opravdu vidět.
Dojíždíme do města Sumdo, kde nás čeká další check point a stejná procedura, odevzdání pasů a permitů, 15 minut pauzy a pokračuje se dále. V městě ( sice všude píši město, ale jedná se spíše o vesničky ) Hoorling si dáváme oběd, rýže a omáčka, to už je takový místní kolorit. Zde také potkáváme naše motorkáře, kteří stále nemohou uvěřit, že to jedeme na kole.
Pokračujeme dále, naše komputery nám ukazují maximální teplotu 48 stupňů. Zima tady rozhodně není a jsme rádi když sem tam trochu zafouká větřík a příjemně nás ochladí. Vysušeni přijíždíme do Tabo, kde se ubytováváme v místním klášteře.
Po nezbytném vykoupaní, kdy se poléváme vodou z kýblu, protože zde není sprcha, se jdeme podívat do místního chrámu. Podle informací se jedná o osmé století. Na stěnách jsou zavěšeni sochy Lámů. Škoda, že se zde nedá fotit. Jsou zde ještě další chrámy, ale jsou zamčené. Petr nám domluvil, že je zítra otevřou, tak uvidíme.
Ve městě objevujeme German Bakery, kde si dáváme různé sladkosti, jako jsou čokoládové pletence, koláčky…. Také zde promptně domlouváme snídani.
A pak už jen večeře, kde si vybíráme francouzskou polévku a těstoviny s rajčatovou omáčkou a na kutě.
Dnes jsme si mohli pospat, protože úřady otevírají až v 10 hodin. V 9 hodin nakládáme minibus a jedeme do města. Jako obvykle si dáváme na snídani plackovou dvoukombinaci a jdeme za úředníky. Vyřízení povolení do hor se skládá ze tří kroků. První byl vyplnění lejstra, kde už po několikáté vyplňujeme stejné kolonky. V této oblasti si papírování vysloveně užívají. Druhý krok bylo fotografování. Šli jsme cca 100 metrů do jiné budovy, kde měli web kameru a pomocí ní si nás vyfotili. Třetí krok, tisk dokumentů. Po necelých dvou hodinách dostáváme A4, které nám umožňují vyjet do hor. Chceme ještě nakoupit nějaké tekutiny, ale ve městě probíhá demonstrace proti vodnímu dílu, tak je většina obchodů zavřená.
Recong Peo není moc turistické, protože se jedná o město, kde se najímají dělníci.
Nasedáme do auta a jedeme směr město Pooh, tentokrát je to ještě větší rallye jako včera, okořeněna nebezpečně blízkým srázem do slušné hloubky. 40 km před Poohem, v místní jídelně se občerstvujeme a opět se setkáváme s druhou skupinou, která tuto trasu jede na motorkách.
Jedeme dále a čeká nás první check point, kde vytahujeme pasy a nově nabyté A4 s povolením. Procedura trvá cca 15 minut a pokračujeme dále.
Cesta po které jedeme prý bývala dvouproudová, teď ji však jeden pruh chybí. Je to způsobeno neustálým padáním kamene. Dvě rypadla, které potkáváme, se snaží cestu opět rozšířit. Dělají to tak, že ze svahu stahují kameny a suť na cestu a následně ji shazují do řeky nebo odváží náklaďáky. Pozorovali jsme to přibližně hodinu u prvního a půl hodiny u druhého, než se dalo opět projet. Cestou se loučíme s řekou Satluz, která nám dělala průvodce až sem. Od těď to bude řeka Spiti.
Díky byrokracii a práci na silnici dnešní cyklo padá a vyvážíme se až před město Nako, kam si děláme krátkou procházku.
A večer už znáte. Jídlo a na kutě.
Zadařilo se, nebýt neodbytného budíku se skladbou „Good morning“, tak spíme až do oběda. Takto jsme se v 6.30 vydrápali z postele, abychom stihli naplánovaný program. Na snídani byla změna, vaječná placka a tousty. Po dodání energie do těla pokračujeme vzhůru po silnici, kterou jsme do města přijeli.
Čekalo nás 25 km jenom do kopce. Toto trápení nám zpestřovala příroda, která je zde opravdu úchvatná. Tentokrát jsme koukali dolů na řeku Baspu. Během prvních pár kilometrů překonáváme metu 3000 metrů nad mořem na kole. Zde jsme si posunuli hranici až na Hanku, která ji má na 4 tisících. Projeli jsme pár brody a už se ocitáme v městě Chitkul. Zde dáváme rychlý oběd a jdeme se podívat na místní klášter. Ten je zavřený, tak děláme pár fotek, kocháme se uměním místních řezbářů a jedeme zpátky do Sangly. Z kopce to opravdu jede a za chvíli jsme u hotelu, kde jsme spali. Pro dnešní den cyklistika končí, tak nakládáme kola na minivan.
Petr má strach, abychom nepřišli o fyzičku, tak se převlékáme do turistického a vyrážíme do města Kamru, která je vzdálena 30 minut chůze. Zde se nachází klášter, ke kterému vede spousta schodů a i toto zvládáme. Odměnou je nám klášter, který je sice zavřený, ale na jeho nádvoří se nachází několik nádherně vyřezáváných staveb. Zde také poprvé roztáčíme modlitební mlýnky. Pokoušíme se dostat ještě výše, do pevnosti, ale je zavřená z důvodu opravy. Kazící se počasí nás donutilo rychle se vrátit k autu. Vyšlo nám to přesně, s příchodem k autu začalo pršet. Ano je to tak, zatím odpoledne tady pršívá a my jezdíme v dešti, aspoň se otestují pláštěnky. Nasedáme a jedeme do Kalpy, kde budeme dnes spát. Jízda je jako rallye, chvilku šotolina, chvilku chybějící asfalt, sem tam auto v protisměru, ale my už jsme pro toto zoceleni.
Po spoustě natřasajících kilometrů, Jásin naznal, že do Kalpy je to zbytečné a zastavujeme už v Recong Peo, kde budeme zítra domlouvat povolení do hor.
Po večeři, kde nám donesli rýži, placky, zeleninu a omáčku, si dáváme místní pálenku jménem 8 p. m. a jdeme na kutě.
Včera jsme brzo ulehli, asi kolem půl desáté a těšili se, jak dospíme chybějící hodiny. Nedospali. Ve čtyři hodiny ráno se začínájí místní mniši modlit. Probíhá to tak, že skupinka mnichů chodí po městě s bubnem a zpívají u toho své chorály. Když jsem se vybičoval se na ně podívat, protože hudba stále pokračovala, tak už se jednalo jen o reprodukovanou hudbu z repráku. To jim vydrželo cca do 6.30. Tak jsme dali ještě půl hodiny a vstávali jsme.
Po standardní snídani, která se skládá z placky a placky, se jdeme podívat do kláštera. Zde se zouváme, protože do kláštera se smí pouze na boso a jako bonus dostáváme čepičku na hlavu. Vše nám vysvětluje příjemný voják, který hlídá na nádvoří. Jak procházíme dřevěným klášterem, tak se dostáváme do místnosti kde nám mnich žehná, maluje oranžovou čárku na čelo, dává do dlaní vodu, kterou vypijete, další vodu si dáte na vlasy a končí to hrstí plnou „burizonů“.
Po tomto obřadu osedláváme svá kola a jedeme z kopce dolů, přesně tam, odkud jsme předchozí den šlapali do kopce. Pokračovali jsme dále kolem řeky Satluz až k vodní elektrárně, kde jsme i poobědvali. Jednalo se o plechovou boudu, kde se překvapivě i vařilo. Nachystali nám rýži s jemně pálivou omáčkou. Po zaplnění žaludku nakládáme kola a kousek se přibližujeme k našemu cíli. Zadarmo to však není. Tentokrát jako jeden muž, šlapeme do výšky 2.700 m, kde se nachází město Sangla. Opět výživných 600 výškových metrů. Po nezbytném osprchování se, vyrážíme na obhlídku města. Jedná se o jednu rušnou ulici kde nakoupíte úplně vše. Od jídla, přes látky až po elektroniku.
Po návratu z města jsme se přemístili do jídelny kde nás čekalo překvapení. Maso. Bylo kuřecí s kostima, jak to nasekali, takové to bylo. Chuťově však výborné.
Opět jdeme brzo spát tak uvidíme jak to dopadne.
|
|
Nejnovější komentáře