|
|
Toto je mimořádný příspěvek, který nesouvisí z cestováním po Mother Road, ale může být přínosem pro majitele platební karty od Zuno Bank. V příspěvku jsou použitá rádoby slovenská slova a také sem tam i vulgární výrazy, tedy rozhodně by ho neměly číst děti. Ale popořádku.
V pět ráno místního času se pivo, které jsem pozřel během psaní posledního příspěvku někdy před půlnocí, rozhodlo opustit mé tělo a zatím ůčelem jsem byl probuzen. Po nezbytné návštěvě toalety jsem se chystal pokračovat ve spánku, který je pro celodenní cestování na motorkách více než důležitý. Když jsem ulehal, přišla mě SMS zpráva, kterou jsem si pro jistotu přečetl a dozvěděl jsem se, že přišla na účet výplata z továrny a to vždy potěší. Jing a jang funguje výtečně, teď bylo na čase mě něčím zklamat a to se také hned odehrálo.
Položil jsem telefon a vlezl zpátky do postele a než jseme se stačil uvelebit, telefon zvoní. Vystřelil jsem z betle a ztlumil zvonění, abych neprobudil Jiřího a koukám na displej, kdo že to v pět ráno otravuje. Číslo nebylo skryté a ještě mě telefon k mému udivení zobrazoval, že volá Praha. Moc mě to naštěstí nemyslelo po pár hodinách spánku a tak jsem hovor přijal.
Prosím? Dobrý deň, tu operátorka kartového centra Zuno banky. Hovorím s pánom Milanom P.? U telefonu, co by jste potřebovala? Větě, zachytili sme nějaké podozrivé transakcie na Vaší kartě a musíme je overiť. Promiň te, ale volá te mě do USA a tady je pět ráno, nepočkalo by to na jindy? Nie, je nutné to overiť, lebo Vám zablokujeme kartu. Cože? Proč by jste to dělali? Taký je štandardný postup.
Z obavy z nedostupnosti karty jsem ze sebe vysolil odpovědi na ověřovací otázky, zda jsem to skutečně já a pak potvrdil poslední čtyři transakce na účtu.
Ano, platba u společnosti v Las Vegas souhlasí, ano, ubytování v LaGrange z druhého také, depozit 1000$ u Eaglerider také a ta poslední platba je za hotel, ve kterém jste mě vzbudila (vím, byl jsem vzhůru, ale jen náhodou). Uvědomujete si, že mě voláte do USA a tady pět ráno? Ďakujem za overení a prajem dobrý deň a zavěsila.
Hodně rozčarován si jdu lehnout a ne a ne usnout. Divný. Přemítám, že jsem nějaké cizí ženské právě vyslepičil ověřovací údaje po telefonu, se kterými by mohla případně nafingovat ztrátu karty nebo kdo ví co. Jsem paranoidní. Nechám toho a zkouším spát. Divný.
Po dvaceti minutách jsem vstal, oblékl jsem se a šel ven volat do Zuno banky. Po půl minutě s automatem se dostáván na čekačku, kde hraje příšerná kakofónní hudba, kterou poslouchám a řikám si, kurva za tak hroznou hudbu platím nekřesťanský peníze za roaming a přitom ji nechci poslouchat a už vůbec někam volat. Ale nedá mě to. Po minutě hudba přechází ve vyzvánění a už je tu operátorka call centra – pro změnu zase slyším slovenštinu. V krátkosti popisuji, co se právě údálo a že se mě to nelíbí a zda je to standardní postup. Dostávám tříminutovou přednášku, ve které se dozvídám, že podozrivé tansakce sa musí overiť, inak dojde k zablokování karty. A co když by jste se mě nedovolali, ptám se. Nu tak kartu zablokujem. Si děláte prdel, ne? Myslím si a ptám se, zda to jako myslí vážně, že až budu třeba platit za benzín, zjistím že mám kartu zablokovanou a co jako dál. Zavolal by ste si k nam a po overeni by bola karta odblokovana. Říkám a to můžu volat kdykoliv, třeba o půlnoci? Nie, len v pracovné hodiny a plácla nějaký čas od rána do večera. Říkám, ale tady je časový posun, tak že bych musel čekat, až u nás nastane ta správná doba a dovolám se, to je trochu divné ne? Nuž áno.
Nedám se a útočím. Ale mě všechny transakce chodí jako SMS zprávy a pokud by se mě nezdály, tak jsem se asi už ozval sám, nemyslíte? Asi áno, ale ne všeci klienti majů potvrzení cez SMS. Dobře, ale já ho mám, tak proč to nezohledníte? Na toto Vam neumim odpovedať. Hovor končí.
Jdu si lehnout, ale co jsem právě zažil mě nedá spát a už neusnu. Je to super, jako klient Zuno banky s vypnutým telefonem, po pár transakcích v zahraničí počítejte se zablokováním karty a nutnosti volat na zákaznickou linku. Ujistětě se, kdy Vám hodlají hovor vzít a připravte se na minimálně pěti a možná i deseti minutový telefonát, který zalepíte a to jen pro to, že Zuno nad Vámi bdí jako anděl strážný.
Jedno vím určitě, pokud nezavolají z Air Bank kvůli stejnému důvodu, protože jejich kartu používám také, zvláště pro bezkontaktní platby, ke kterým tu všude jsou terminály a když takhle mávnutím kartou platím, nevěřícně koukají, tak se se Zunem i Raiffeisenbank navždy rozloučím.
Tedy jeli jsme již včera, ale teprve dnes jsme začali ukrajovat první kilometry Route 66. Než se tak stalo, museli jsme však nabalit věci do motorek. Jak se ukázalo, boční kufry našich Harlíííí (oni to tak domorodci vyslovují) jsou doslova k ničemu a něco do nich dostat je složitější než ježek v kleci. Naštěstí vrchní kufr je dost velkorysý a pobere nevídané množství věcí a ten to zachránil. Dali jsme sbohem našemu prvnímu motelovému zařízení, které nám poskytlo noclech na tři noci a vyrazili. Ne na Route 66, ale do osvědčeného podniku Rolling Lanes na snídani. Potěšilo nás, že zřejmě manažer, sotva že nás spatřil, zvolal „Je dobré Vás zase vidět, chlapci“ a než jsme si sedli, už bylo kafe nalité. Jirka neodolal a zvolil skoro to stejné co včera (ale pro upřesnění, včera to byla Eggs Florentina) a sice Eggs Benedict a já jsem zkusil něco nového v podobě jednoho volského oka, tří párečků a tří lívanců (vše na jednom talíři), které jsem si (rozuměj ty lívance) nechal nakonec a zalil je javorovým sirupem.
Vydatně posilněni jsme za slunného počasí vyrazili konečně na cestu z Chicaga do Springfieldu, hlavního města státu Illinois. Po cestě jsme zastavovali na různých místech označovaných jako Historical Places, i když historická i jakákoliv podoba je hodně diskutabilní, ale to k této cestě prostě patří a na to jsme se mimo jiné těšili. Než se dám do výčtu historických míst, je třeba zdůraznit, že řada těchto míst již nefunguje, nebo je zavřená a nabízená ke koupi, o čemž ale všechny dostupné prameny mlčí a fabulují, jak dobré je tam a tam zastavit a dát si něco dobrého a poklábosit s majitelem čerpací stanice apod. a přitom v reálu se nic takového nekoná buď proto, že otevírací doba je od poledne do 16:00, tak že když jedete od rána do večera, nemáte šanci vše stihnout a nebo proto, že již dané zařízení nefunguje.
První zastávkou byla vyhlášená cukrárna Reach & Creamy v Joliet, restaurovaná v roce 2007 do původní podoby, která měla nabízet skvělou zmrzlinu a na jejíž střeše tancují (no netancují, mají štronzo) Jake a Elwood „The Blues Brothers“. Ty figuríny tam a i všude jinde dále, sice jsou, ale i s nápisem „Sorry we’re closed.“. Tak že nic, ale náladu nám spravil blízký autoservis s auty jak vystřiženými z Cars.
V Joliet jsme dále hodlali navštívit prý vyhlášené muzeum Route 66, ale ouha, otevřené až od 12:00 a čekat bez mála dvě hodiny jsme si nemohli dovolit. Tak jsme alespoň vyfotili atrapy starých benzínových pump rozeseté po městě (jen dvě z pěti) a uháněli jsme dál.
Po cestě jsme narazili na čerpací stanici na postarší manželský pár jedoucí také na Harlííí, který ale měl vzadu dvě kola a tam jsme krátce poklábosili a pochválili si navzájem stroje.
Další zastávkou byla restaurace Launching Pad, u které stojí „socha“ Gemini Giant. Jak tvrdí dostupné prameny, restaurace z roku 1960 původně nabízela jen nápoje a zmrzlinu, nyní ale nabízí kompletní menu. Jenže ouha, nyní nenabízí nic, protože je na prodej a je na ní stejný nápis jako na Reach & Creamy. Přitom vevnitř je stylově zařízena a je fakt škoda, že není v provozu. Alespoň že ta socha tam stojí.
Krátce jsme se zastavili v Bloomingtonu, kde nás zaujali vystavené vozy Corvette, jejichž hrdí majitelé posedávali za auty a nechali si od čumilů hladit ego. Kromě toho ale na blízkém parkovišti bylo k vidění i více jiných krásných aut. Když jsme parkovali motorky, všimli jsme si, že už se prolátlo, že jedeme napříč USA, protože jsme narazili na tabuli, co nás vítala (viz foto).
V Gardneru jsme navštívili historickou věznici s dvoucelou z roku 1906, která fungovala do konce padesátých let. Docela malinká stavba. Vedle pak byla restaurace vytvořená z pojízdné jídelny, Riviera Restaurant.
V Dwightu jsme si prohlídli naštěstí otevřenou Ambler’s Texaco Gas Station z roku 1933 a kousek dál v Odell zase modrobílou Standard Oil Gasoline Station, obě dnes sloužící jako historické zastávky na Route 66.
Pak jsme dorazili do typického středozápadního města Pontiac, kde jsme navštívili Route 66 Hall of Fame and Museum, kde se nás velmi ochotně ujal starosta Robert T. Russell a vysvětlil nám, co vše můžeme vidět ve městě a o čem jsou všechna muzea. Nejvíce však hovořil o expozicích věnovaných umělci, který se nesmazatelně zapsal do historie Route 66 svojí tvorbou a tím umělcem byl Bob Waldmire. Jak starosta několikrát zdůraznil, Bob nikdy nepracoval a nic nevlastnil, kromě auta, ve kterém žil a se kterým cestoval po Route 66. V muzeu je vidět jeho první auto, Hippie dodávka VW, která sloužila jako předloha pro stejné auto ve filmu Cars a za budovou muzea je pak k vidění jeho poslední auto, tedy přesněji autobus, přestavěný umělcem na obytňák. Po městě jsou k vidění obrovské malby na stěnách domů, které jsme ale všechny nestihli, protože jsme ještě prolétli muzeum maleb právě na zdi, muzeum vozů Pontiac a protože nás opustilo slunce, a nebe i čím dál větší vítr nevěstili nic dobrého, rozhodli jsme se pokračovat dále.
V malebném městečku Atlanta jsme chtěli navštívit místní malé muzeum Route 66 a především vyfotit druhého obra ze tří na Mother Road, sochu vysokého Paula (Tall Paul), která dříve sloužila jako reklamní poutač na Hot Dogy v Ciceru a pak byla přesunuta právě do Atlanty z čistě obchodních důvodů, aby se lidé jedoucí po Route 66 zastavili, sochu vyfotili a něco koupili nebo pojedli. To by ale nesměli pitomci v Atlantě ve čtyři odpoledne všechno zavřít. Foto jsme pořídili a pod hrozbou čím dále horšího počasí jsme raději razíli dále.
Již za lehkého, ale vytrvalého, deště jsme zastavili krátce v Broadwellu u Pig-Hip Restaurantu, kde měl být zábavný majitel, který vám něco prodá, něčím vás rozveselí, pohostí a nebo tak nějak. Zábavný evidentně byl už nápisem „Otevřeno nonstop, kromě když je zavřeno“ a samozřejmě tam nebyl.
To už bylo počasí tak špatné, že jsme se rozhodli už nikde nezastavovat a dojet až do hotelu s příznačným názvem Route 66. Ono už skoro nebylo ani kde zastavovat a ani ne moc mokří, díky strojům, na kterých jedeme, jsme dorazili v sedm večer do stylového (nádherně přepláceného kýčem) hotelu, kde jsme se ubytovali, pak vyrazili na fast food večeři a zakončili tak docela náročný den.
A je to tu, den H nastal a my jsme osedlali pravé americké železo z Milwaukee, ale pěkně popořadě.
Ráno jak už u nás bývá zvykem jsme vstali za ranního kuropění. Počasí se zdálo k nám přívětivé a teplota stoupla o několik stupňů. Vzali jsme si motorkářské oblečení a vydali se do půjčovny HD. Cestou nás zlákala restaurace Rolling Lanes, kde jsme vydatně posnídali, opět nějaké to vajíčko, slanina, toust. Já jsem zkoušel Eggs Venezia, což byl toust, na něm rajče, špenát, vajíčko a zalité sýrovou omáčkou. Počasí nás chtělo ještě vystrašit a přes okno jsme pozorovali jak prší, ale než jsme dojedli bylo po všem. Posilněni jsme dorazili do pobočky HD v Countryside. Zde se motorky nejenom půjčovaly, ale také prodávaly. Hala velikosti malého fotbalového hřiště, kde tři čtvrtiny zabíraly nové motocykly. V USA se jede velkém.
Měly jsme několik minut času na omrknutí prodejny, protože před námi fasovali motocykly Maďaři a Rusové. Když byli obslouženi, začal se nám věnovat ryzí Harlejář. Výška ke 190 cm, váhově kolem 120 kg, fousatý s copem, na rukou spoustu prstenů a oblečen do věcí s logem HD. Protože nás očekávali, tak měli vše nachystané, my jsme jim to stvrdili podpisy, odevzdali jsme 1000 dolarů do depositu a šli jsme si na parkoviště pro naše koráby. Pokud si myslíte, že jsme nafasovali vyvoněné čisté motorky, tak na to zapomeňte. Podle nás je postihlo už mnoho bouřek a nikoho to netrápilo. Stejně tak nemusí trápit nás, když se trochu umažou. Dostali jsme školení od dalšího Harlejáře a už jsme třímali klíče v ruce.
A teď to přišlo …………. nastartovali jsme, ozvalo se hluboké brumlání, s hlasitým cvaknutím jsme tam kopli jedničku a rozjeli se. Tento stroj už je pro rozvážné jezdce, protože když chcete zabrzdit musíte si to rozmyslet dopředu. Ono brzdit 400 kilo není žádná legrace. Zdárně jsme se dostali na motel kde jsme nainstalovali GPS navigace a vyrazili na první delší výlet. Vydali jsme se na sever do města Milwaukee, kde se HD vyrábí. A jak už to tak bývá, tak Murphyho zákony fungují skvěle. Když se potřebujete někam odnavigovat, tak se navigace vzpříčí a máte smůlu. Díky ní jsme zastavili na mnoha parkovištích v okolí, kde jsme ji domlouvali. Nakonec se zadařilo a skutečně jsme se vydali na sever.
Cesta probíhala svižně než jsme se dostali do centra Chicaga. I když byla sobota, tak tam byla hezká zácpa, kde jsme trénovali jízdu v malých rychlostech, rozjíždění a spojkování. Pak už následovala jízda po Interstate do Milwaukee. Co ještě stojí za zmínku je to, že i když jsme měli zaškrtnuto vyhýbat se placeným úsekům, tak na jednu Tollway jsme se dostali a mýtné platili po cestě tam i zpátky.
Za nějakou tu hoďku jsme se dostali do Milwaukee, kde jsme navštívili muzeum HD. Jedná se o velkou budovu, kde je zmapována celá historie této firmy. Mimochodem, letos slaví již 110 let od založení. Jsou tam vidět motocykly od prvopočátku až po dnešní dobu, různé reklamy, motocykly z filmů i různé raritky. V interaktivní sekci si můžete poslechnout jak zní motory z produkce HD, udělat si vědomostní test nebo zahrát hry.
Plni dojmů osedláváme naše stroje a vydáváme se zpět. Cestou máme zážitek s tankováním. Protože mi výdejní stojan nevzal kartu, kvůli nesprávnému ZIP kódu, tak jsem si šel k obsluze pro předplacenou kartu. Řeknete si za kolik budete tankovat, zde musíte odhadnout kolik se může vlézt do nádrže litrů (zde galonů) a jdete tankovat. Pokud vám zůstanou nějaké nevyčerpané peníze tak vám je vrátí zpět na kartu. Zajímavý systém.
Pak už jen večeře u Wendy’s a jde se na kutě.
Včera to z příspěvku Jiřího úplně nevyznělo, ale při té krátké večerní procházce za potravou jsme docela promrzli. Ona je tu celkem docela dost kosa podpořená větrem. Protože jsem dnes měli v plánu celý den cestovat, neponechali jsem nic náhodě a použili outlastové termoprádlo, na které jsme natáhli civil a vydali se 5,5 kilometru pěšky na stanici vlaku. Variantou bylo část této pěší tůry nahradit busem, ale to jsme ještě ani netušili, jak to s autobusovou dopravou funguje.
Po cestě jsme vydatně posnídali v B&B restauraci, takové té typické, kde si sednete do boxu, hned vám nabídnou kávu, donesou vodu a nabídku snídaní. Dvě fried eggs, opečená slanina a zajímavě řešený hashbrown nás docela nasytili a dojít na stanici vlaku už byla hračka. Zde jsme poklábosili s černoškou v kase, koupili lístky na cestu na Union station a zpět a čekali na příjezd vlaku směr Chicago. Napřed si to přihasil vlak z Chicago, lokomotiva se sedmi dvouposchoďovými vagóny. Za pár minut na to přijel ten náš stejně dlouhý a světe div se, couval, tedy lokomotiva přijela jako poslední.
Pohodlně jsme se usadili do vrchního patra a koukali na okolí. Byl to sice velký vlak, ale courák, tak s náma vymlel snad všechny stanice. Posuďte sami: LaGrange Rd., Congress Park, Brookfield, Hollywood (Zoo Stop), Riverside, Harlem Ave., Berwyn, LaVergne, Cicero, Western Ave., Halsted St., Union Station. Cílová stanice bylo obrovské podzemní nádraží.
Po zastavení zdánlivě poloprázdného vlaku se zněj vynořili stovky lidí a dav nás unášel z podzemního nádraží směr denní světlo. K našemu úžasu jsme se ocitli přímo před hlavní atrakcí – mrakodrapu Willis Tower, nejvyšší budovou USA (442 metrů). Vzhledem k tomu, že vrchol budovy byl zahalen v mracích, rozhodli jsme se vyčkat, zda se počasí neumoudří a později bude z výšky snad něco vidět a vydali jsme se za pomocí českého vydání Lonely Planet na krátkou prohlídku architektonických skvostů centra, přezdívaného Loop.
Začali jsme u monumentální budovy Chicágské burzy, budově ve stylu art deco, kde si chlapíci v oblecích neustále vyměňují obilí (nebo něco takového), Rookery s dílem Franka Loyda Wrighta jsme vynechali, stejně jako návštěvu Art Institutu, poněvadž před ním byla fronta z důvodů končící výstavy Pabla Picassa. Za to jsme čirou náhodou po cestě k Art Institutu narazili na značku, označující počátek Route 66. Vedle Art Institutu je tzv. Millenium Park, docela krásný park s ukázkami moderního umění, který byl ale částečně v rekonstrukci. Hlavní atrakcí parku je asi Cloud gate, přezdívaná pro svůj tvar fazole, což je obrovská skulptura z leštěného hliníku, ve které se vše odráží. Další, neméně zajímavou atrakcí je fontána tvořená dvěma obrovskými kvádry postavenými proti sobě, ze kterých tryský voda a na stanách proti sobě jsou zevnitř promítány měnící se lidské hlavy, které pomrkávají, usmívají se a občas vyšpulí ústa a jakoby vyplivnou proud vody a tím se změní na jakési lidské chrliče. Pokračovali jsme k monumentální skulptuře The Picasso (váha 147 tun), která byla první veřejnou sochou Chicaga. Jak už to u Picassa bývá, představuje něco mezi ptákem, ženou a psem, záleží na úhlu pohledu a představivosti diváka. Rychle jsme vyfotili hotel Burnham, jednu z mála vyškových budov, které dnes již očividně nezapadají do centra mrakodrapů. V nynějsím pokoji 809 prý dříve ordinoval Caponův zubař. Následovala další neobvyklá instalace Monument with Standing beast, ve které jsme neviděli ale vůbec nic. Pak cestou k Chicago River za neustále vydatnějšího deště jsme shlédli Wrigley Building a gotickou Trribune Tower, kde sídlí Chicago Tribune. Zde jsme narazili na oblíbený Subway a oběd byl zajištěn.
Po oběde se počasí na chvíli umoudřilo a tak jsme neváhali a vyrazili do Willis Tower na prohlídku nazvanou Sky Deck. Sjeli jsme do druhého podlaží, kde bylo více než deset mladých obsluhujících, připravených na nápor lidí (běžne se prý čeká přes hodinu). Nápor se naštěstí nekonal a tak jsme se ihned dostali do prostor mapujících historii Willis Tower (dříve Sears Tower, než to Willis Group Holdings zkoupil) a zanedlouho jsme byli ve výtahu, který nás během minuty vyvezl do výšky 412 metrů, tedy 103 patra ze 108 pater, kde se nachází vyhlídka na všechny strany a tři prosklené kukaně Skyledge, vysunuté zhruba 1,3 metru s fasády, ve kterých, když to čas a ostatní návštěvníci dovolí, se můžete kochat ničím nerušeným pohledem do všech stran.
Až jsme se nakochali, vyrazili jsme zase rychlovýtahem dolů a rovnou naproti na hlavní nádraží, kde se Jirka bleskurychle zorientoval na světelné tabuli a dal se do mírného poklusu. Já jsem se tedy vydal za ním v trysku a než jsme se nadáli, vlak směr naše stanice LaGrange byl v pohybu.
Pak už jen 5,5 kilometru zpátky do motelu, odpočinek a příprava na zítřejší vyzvednutí motorek, spojená s modlitbami, tanečkami a jinými obskurními pokusy o udobření si počasí. Tak že zítra se uvidí.
Dnešní den začal neobvykle brzo a to již ve dvě hodiny ráno, kdy bylo nutné opustit vyhřátou postel a vydat se vstříc dobrodružství, které nás čeká za velikou louží. Díky Ladíkovi, který nás vyzvedl a bezpečně dovezl na letiště v Praze, jsme se v 8,30 odlepili od země v Airbusu 320 a odletěli na severozápad na londýnské Heathrow. Zde jsme nějakou tu hoďku strávili a nasedli jsme do většího letadla Boeing 777. Milan, který byl natěšený tím, že dá čtyři pět filmů a bude v Chicagu se trochu zklamal. Avizovaná nabídka filmů, kterou si nastudoval při letu do Londýna platila pouze pro leteckou společnost British Airways. Přes oceán nás však přepravoval American Airlines. Zde byla nabídka dosti slabá a aby jste viděli film od začátku museli jste si počkat na začátek smyčky, což mohlo být i půl hodiny. Ani nabídka her moc neoslnila, při nejakčnější střílečce Invaders z roku cca 2003, se při vetším počtu nepřátel hra začala zadrhávat. Letadlo však let zvládlo na výbornou a ve tři hodiny odpoledne místního času dosedáme na runway v Chicagu.
Až doteď probíhalo vše na výbornou, včetně dobrých míst v letadle. Štěstí však nemůže trvat věčně. To nás opustilo při čekání na pasovou kontrolu. Zařadili jsme se na konec fronty, která se táhla ve smyčkách přes celou halu a ještě za roh. Bylo nás tam cca 500 a otevřeny jen dvě přepážky. Naše tříhodinové čekání bylo zpestřeno pouze tím, když si nějací lidé vyžádali supervisora, aby byly obsazeny volné přepážky a fronta trochu odsýpala. Přišla taková cca 140 cm starší, dobná, seschlá a namistrovaná žena, která nám rázně vysvětlila (podobnost s tím despotou s malým knírkem byla docela na místě), že s touto situací nemíní nic dělat. Když se z davu ozvalo, že má mlčet a radši něco dělat, tak dotyčného chtěla okamžitě poslat domů. Akorát ten se nepřiznal a dav ho nevydal, protože s ním mlčky souhlasil.
Malá vsuvka, už víme proč Valentinu Rossimu uletěl přípoj, když přistál v Chicagu :o)
Imigrační kontrola byla jen formalita. Oskenovali si naše všechny prsty, vyfotili a popřáli příjemný pobyt v USA.
V šest hodin místního času se objevujeme před letištěm, bereme prvního taxíka a jedeme na ubytování. Ten si po nás vyžádal 72 dolarů i když taxametr ukazoval 42 plus 6 extra příplatek. Tak jsme mu je dali a služeb místních taxislužeb snad už nikdy nevyužijeme.
Ještě jsme zvládli udělat, krátkou procházku, při které jsme ochutnali místní Burger King a ten je chuťově stejný jako u nás. A proč 31 hodin? Protože jsme se v časových pásmech posunuli o sedm hodin dozadu a tak jsme měli sedm hodin k dobru 🙂
Příspěvek s tímto nadpisem je již evergreenem a nesmí tedy chybět ani u této výpravy za velkou louži.
Den 1
Aktuálně za necelých sedm hodin vyrážíme směr letiště Praha, v 8:30 startujeme a 9:35 místního času máme být v Londýně, kde ze stejného terminálu za cca tři hodiny pokračujeme směr Chicago, kde je očekávaný přílet v 15:40 místního času. Pak už jen cesta do motelu a odpočinek.
Den 2
Volný den v Chicago, který hodláme využít na prohlídku města a zdolání nejvyšší budovy USA Willis Tower .
Den 3
Vyzvednutí motorek v Eagelrider a první cesta směr sever do Milwaukee, za účelem návštěvy muzea Harley-Davidson. Cesta bude nalehko (pominu-li váhu našich strojů) a bude sloužit k seznámení se s pro nás dosud neřízeným typem motorky.
Den 4-12
Cesta pro Route 66 (Chicago-Flagstaff).
Den 13
Kratší ze dvou odboček z Route 66 spojená s návštěvou Monument Valley.
Den 14
Pokračujeme po Route 66 a v Kingmanu odbočujeme směr Nevada, Las Vegas.
Den 15
Letecky z Las Vegas návštěva Grand Canyon.
Den 16
Na motorkách z Las Vegas do Death Valley a zpět.
Den 17
Zpět z Las Vegas na Route 66.
Den 18
Konec Route 66 na břehu Tichého oceánu v Santa Monice, Los Angeles, výměna motorek za auto.
Den 19
Volný den v LA.
Den 20
Autem z LA na sever do Fresna přes Sequoia National Park.
Den 21
Z Fresna do San Franciska přes Yosemite National Park.
Den 22
Den na prohlídku San Franciska, začínající ranní návštěvou ostrova a bývalého vězení Alcatraz.
Den 23
Vrácení auta na letišti v San Francisku a odpolední odlet ze státu přes LA, Londýn do Prahy.
Den 24
Necelé dvě hodiny před půlnocí přistání v Praze, něco po půlnoci návrat do Brna.
Vzhledem ke zmíněným časovým posunům, dostupnosti wifi spojení a výsledků pohovorů na imigračním nelze další příspěvky přesně avizovat, tak že budou přibývat, jak to jen půjde. Doufejme, že podle výše uvedeného itineráře.
O Route 66 se dá číst v knihách i na internetu hodiny a hodiny, spíše spoustu dnů, ale pro základní představu pár holých faktů, posbíraných z internetu.
Jako oficiální začátek je aktuálně uváděn Grant Park v Chicagu, konec v Los Angeles County, Santa Monice u břehu Tichého oceánu. Faktem je, že začátky a především oficiální konce se v čase měnily a je tedy nutné zohlednit rok, ke kterému nás začátek a konec zajímá.
Stejně je to s délkou silnice – ta je uváděna jako průměrná vzdálenost mezi Chicagem a Los Angeles, tedy něco kolem 2 448 mil, tedy cca 3 940 kilometrů, ale při jízdě po Route 66 se předpokládá najetí minimálně dalšího tisíce kilometrů navíc (no kdo by si neodbočil a nezajel do Las Vegas, ke Grand kaňonu nebo do dalších „přilehlých“ národních parků).
Silnice protíná osm amerických států – Illinois, Missouri, Kansas (jen 12 mil), Oklahoma, Texas, Nové Mexiko (500 mil), Arizona a Kalifornie, ale se zajížďkou do Las Vegas se projede i kus Nevady a s návštěvou Monument Valley i případně Utah a v našem případě ještě Wisconsin, kde hodláme navštívit Harley-Davidson Museum v Milwaukee.
Route 66 prochází přes tři časová pásma – s ohledem na čas u nás je to o -7, -8 a -9 hodin.
Známá větší i velká města na trase jsou Chicago, Springfield, Oklahoma City, Albuquerque, Los Angeles a další. Cesta vede i přes několik indiánských území, kde největším je indiánská rezervace Navajů a nevyhne se ani kalifornské poušti Mojave.
Tolik stručná fakta, které hodláme pocítit na vlastní kůži. Plán cesty, včetně pokračování z Los Angeles směrem na sever a popis dopravních prostředků, které hodláme využít, v dalším příspěvku.
Route 66 byla desetiletí udržována a upravována, aby byla zajištěna její životnost, ale v roce 1985, konkrétně 27. června, byla oficiálně uzavřena a nahrazena v plném rozsahu systémem federálních dálnic, Interstate Highway System. Její některé části, procházející Illinois, Missouri, Novým Mexikem a Arizonou byly označeny jako National Scenic Byway s názvem Historic Route 66 a vráceny na mapy silnic. V některých státech byla a je nadále část této silnice zařazena do systému silnic jako State Route 66, každopádně původní Route 66 postupně přestala existovat a nepoužívané části chátraly.
Naštěstí ve všech státech, které Route 66 protínala, začaly od roku 1987 vznikat Route 66 asociace a zasadily se o zachování této silnice jako národní památky. V roce 1999 americký prezident Bill Clinton podepsal návrh zákona, který umožnil vznik dotačního fondu s hodnotou 10 miliónů dolarů na zachování a obnovu historických prvků na trase. V roce 2008 přidala soukromá nezisková organizace World Monuments Fund Route 66 do svého programu World Monuments Watch, který se stará o ohrožené kulturní dědictví po celém světě. Díky asociacím, fondům a fanouškům nejen mezi motorkáři jsou dnes zachována místa na trase, jako jsou původní čerpací stanice, motely, kavárny, obchody, drive-in kina a především vlastní silnice a stále sílí snahy vrátit celou Route 66 na silniční mapy a celou původní trasu zcela oživit. Momentálně je sjízdných více než 85% původní trasy a vzhledem k rostoucí popularitě se třeba někdy dočkáme kompletní rekonstrukce.
Skončím zase filmově – v roce 2006 vznikl animovaný snímek studia Pixar – Auta, který popisoval upadající město Radiator Springs, kterého hlavní silnice, světe div se, Route 66 byla nahrazena dálnicí. Předlohou města byla skutečná místa právě na trase Route 66 a film, podobně jako některé předchozí, včetně Bezstarostné jízdy, oživil zájem veřejnosti o Route 66. Route 66 neodmyslitelně patří k americké historii a kultuře a již za své oficiální existence byla námětem mnoha knih, filmů, písní. Hlavním sloganem silnice je „Get Your Kicks on Route 66“ a tak nám nezbývá, než se tedy pořádně odvázat na Route 66.
Román Hrozny hněvu byl ve stejný rok, kdy obdržel Steinbeck Pulitzerovu cenu, převeden do filmové podoby. A nyní několik krkolomných oslích můstků, které nás vrátí k Route 66. Film Hrozny hněvu režíroval Sean Aloysius O’Fearna, který ale v době režírování již používal jméno John Ford a spolu s Ingmarem Bergmanem a Orsonem Wellesem bývá dodnes nazýván nejlepším režisérem všech dob, aby ne, když jako jediný režisér získal čtyři Oscary za režii. Hlavní roli v tomto filmu ztvárnil Henry Fonda a byl i za tuto roli nominován na Oscara. Oscara tehdy nezískal, ale jednoho nakonec dostal o 41 let později za film Na zlatém jezeře, kde v pokročilém věku exceloval spolu s Katharine Hepburnovou, která také získala za tento film cenu Akademie filmového umění a věd. Henry si ale ocenění dlouho neužil a rok po té zemřel, na rozdíl od Katharine, pro kterou to byl čtvrtý a poslední Oscar její kariéry a užívala si ho ještě dalších krásných 22 let.
Henry Fonda byl otcem neméně slavných herců, Jane Fondové a Petera Fondy. A právě bratr Jane, o tři roky mladší Peter, spolu s Terry Southernem a Dennisem Hopperem dali v roce 1969 dohromady scénář filmu inspirovaného italským filmem „Il Sorpasso“ z roku 1962, který pojednával o dvou kamarádech, kteří procestují Itálii v kabrioletu. No, on to ani vlastně scénář nebyl, jen taková myšlenka natočit něco podobného na motorkách a napříč Amerikou a tak vznikl dnes již kultovní film Easy Riders, u nás známý pod názvem Bezstarostná jízda.
Tradují se historky o skutečném kouření marihuany ve filmu, léčebném pobytu Petera Fondy během natáčení, efektů k LSD scénám, vzniklých omylem osvíceným filmem. Herců složených z přátel a rodiny (i malá pětiletá a později neméně slavná dcera Petera Fondy Bridget, si ve filmu zahrála), obyvatel lokalit, kde se natáčelo, kolemjdoucích, kteří si nejen zahráli, ale občas se museli chopit i kamery s ohledem na pohroužený stav hlavních protagonistů. Režie se ujal Dennis Hopper a společně za necelých 400 tisíc dolarů natočili nečekaný hit, který se stal kasovním trhákem a vydělal přes 50 miliónů.
Případné zájemce o zhlédnutí filmu musím předem varovat, film je poplatný své době a pokud se u toho nezhulíte a nebo nemáte pochopení pro hnutí Hippies, nebo nejste milovníky žánru road-movie, který právě tento film založil v americké kinematografii, asi to nedáte. Ještě můžete být příznivci Jacka Nicholsona, který si ve filmu také zahrál a byl za něj nominován na Oscara za vedlejší roli, což ho katapultovalo mezi hvězdy stříbrného plátna, nebo milujete hudbu 60. let, protože tento film jako jeden z prvních použil jako hudební složku písničky, které už existovaly a byly poskládány do soundtracku. Kapelu Steppenwolf asi moc lidí dnes nezná, ale když někde zazní jejich píseň „Born to be wild“, mimochodem považovaná za první heavy metalovou píseň, jsme hned všichni doma. No a nakonec oslích můstků, tedy zpět k Mother of road – samozřejmě, že velká část cesty, kterou ve zmíněném filmu projíždějí hlavní postavy, je tvořena právě Route 66 a film tuto cestu velmi proslavil a ta se stala rájem motorkářů.
Má mnoho jmen. To v nadpise mě připadá nejvýstižnější, ale nejvíce je známá jako Route 66, také jako Will Rogers Highway, podle amerického komika a komentátora, kterému byla věnována část v roce 1952. I název Main Street of America zní velkolepě a oficiální název US Route 66 (US 66) odkazuje na systém číslování silnic v Americe, kdy jsou čísla silnic vedoucích z východu na západ sudé a ze severu na jih liché. Mother road tak získala číslo 66.
Vznikla v roce 1926 a svou hlavní úlohu plnila v 30. letech v době tzv. Dust Bowl nebo také Dirty Thirties, kdy v důsledku velkého sucha a chybných zemědělských metod docházelo k obrovským prachovým bouřím, které dosahovaly až k východnímu pobřeží, kde doslova černalo nebe a viditelnost byla snížena na několik metrů. V důsledku těchto prachových bouří, přezdívaných „black blizzards“ bylo poškozeno cca. 100 miliónů akrů půdy a stovky tisíc lidí bylo nuceno opustit své domovy a hledat práci v Kalifornii a dalších státech na západě, k čemuž jim sloužila právě Route 66. Velká část takto postižených lidí pocházela z Oklahomy, a proto byly přezdívány „Okies“. Na západě byla ekonomická situace o málo lepší, ale v důsledku probíhající velké hospodářské krizi nebylo pro Okies jednoduché se uplatnit a většinou pracovali jako migrující pracovníci vypomáhající na farmách. Pro následující článek uvedu, že právě o těchto lidech psal John Steinbeck v románech Hrozny hněvu (za který obdržel v roce 1940 Pulitzerovu cenu) a O myších lidech a byl to právě on, kdo ji nazval Mother Road.
|
|
Nejnovější komentáře