|
|
V noci zde krásně pršelo, ale žádný vliv na teplotu to nemělo. Jediné co nám to přineslo byly mokré cesty. Ráno jsme posnídali váječnou a bramborovou placku a vyrazili jsme do první pořádné etapy, která vedla údolím řeky Satluz. Zde se nedá moc psát, toto se musí vidět. Nádherně zelené kopce, různé terasy, vodopády…
Po pokochání se dostáváme do vesnice, která se nachází u mostu, kde plníme žaludky a pokračujeme dále. Když nás přestane bavit hlavní silnice, nakládáme svá kola na střechu, kde mají překvapivě vychytané držáky. Utahují se šrouby pod a nad rámem a procházejí první zátěžkávací zkouškou po místní silnici. Ta má sice nádherný asfalt, ale sem tam také chybí.
Po nějakém čase se rozdělujeme na dvě skupinky, ti rozumnější pokračují dále autem do Sarahanu a zbytek tam sice jede také, ale na kole. Jedná se o 16 km s převýšením přes 600 m. A protože nám zbylo kolo vyráží s námi i Taho syn Jásina, který si jízdu opravdu užívá. Po hodině a dvaceti minutách jsme na vrcholu a přesouváme se do kláštera, kde máme ubytování. Po večeři která se pro tentokrát skládala z výborných nudlí, jdeme na kutě, abychom byli připraveni na zítřejší etapu.
Ráno vstáváme kolem šesté hodiny, protože zde začíná místní život. Klaksony, tůrování motoru, zametání silnice a spoustu dalších neidentifikovatelných zvuků. Po ranní hygieně jdeme naproti na snídani kde nám udělali bramborové placky s čočkou. Pálivost byla v mezích normy a po nás zůstali pouze prázdné tácky. K pití nám udělali sladký pohár černého čaje. Po nasycení, nakládáme minibus, kupujeme permit a vyrážíme do hor do Shimly.
Cesta byla velice dobrodružná, stále se klikatila a dalo by se říct zatáčkové orgie. Za neustálého troubení vjíždíme do města Shimla. Opět si užíváme městského ruchu. Jásinovi se podařilo zaparkovat a my se vydali po svých směrem k Jakhu templu.
Po několikakilometrovém stoupání se ocitáme pod obrovskou sochou Hanumana, kterého se snažíme dostat do našich objektivů. Procházíme templem, kde se všude potulují opice a vcházíme do svatyně kde se světí. Jirka neodolává vhází bakšiš do připravené skříňky a za chvíli se na jeho čele objevuje červená čárka a v jeho ruce záhadná tekutina a popcorn. Jde to zde jako na běžícím pásu. Po seznámení s hindskou kulturou se vracíme k našemu vozu.
Jásin nás dopravuje několik kilometrů za město kde vybalujeme kola a stáváme se místní atrakcí. Přebytečné věci se zde házejí přímo ze srázu. Po několika minutách máme složeno a nafouknuto. Cestu naše kola přežila ve zdraví.
Opíráme se do pedálů a pomalu sjíždíme z výšky 2400 m nad mořem. Ze začátku trénujeme jízdu vlevo. Toto je poslední bonusová etapa, která je jen z kopce. K večeru dorážíme do našeho ubytování v Tatapani. Tentokrát se Petr vytáhl a hotel je špičkový. Po odstrojení se z cyklistického vyrážíme do horkých lázní. Voda má na odhadem 50 stupňů. Ochotný majitel nám ji chladí vodou z hadice a ještě jeho zaměstnanci donáší kbelíky se studenou vodou. Teplota vody klesá a na vyhecování Jura do vřelé vody leze. Když se voda ještě více ochladila vlezli jsme do malého bazénku všichni. Po napaření, nás ještě čekala pizza a šlo se na kutě.
Teď už nás čeká jen krátký přelet do Dillí. V 9.30 místního času dosedáme na jeho runway. Zavazadla doletěla s námi a i krabice s koly.
Před letištěm na nás čekal Jásin se synem a dodávkou, kteří se po dobu našeho cyklovýletu stávají našimi členy. Nejdříve jsme naložili kola, což v 38 stupních nebylo vůbec jednoduché. Aspoň jsme pobavili místní domorodce, kteří nás pozorovali z garáže. Kola jsou stále v krabicích tak nevíme jak přežily let. Další úkol, který nás čekal byla směna peněz. Jásin nám prozradil, že zná hory, ale ne město. A vyrazili jsme, jízdu kterou jsme zažili se nedá snad ani popsat. Základní a zásadní věc v autě je klakson. Tím oznamujete, že hodláte předjíždět. Na pruhy se zde nehraje a blinkry jsou zde úplně zbytečně, maximálně se vystrčí ruka z okna a tím směrem se přejede do druhého pruhu. Tam kde jsou vyznačeny tři pruhy se jezdí ve čtyřech, ale to ještě nic není, protože mezi auty se ještě proplétají skútry, rikši a lidé kteří přecházejí. A aby toho nebylo málo, tak se sem tam na silnici objeví kráva, prase, osel nebo jiné zvíře. Jásin se domluvil s rikšařem a ten nás před autem navigoval ke směnárně. Byl takové živé GPS. U podloubí jsme zaparkovali, odevzdali Jásinovi naše cizí bankovky a čekali jestli ho ještě uvidíme. V autě, které nemá klimatizaci se dlouho sedět nedá, tak jsme vystoupili a šli si stoupnout do stínu. Po dobu směny jsme se pustili do družného rozhovoru s místními lidmi. Naučili nebo chtěli nás naučit pár základních slov, řekli co je možné v Dillí vidět a pak jsme se přátelsky rozloučili. Také už jsme zažili místní žebráky, kteří jsou poměrně neodbytní. Když se Jásin vrátil i s penězi mohli jsme dále pokračovat. Po několika dotazech a okružní jízdy jsme začali mít Dillí ve zpětných zrcátkách. Když už o nich píši, tak místní mají levá zklopená nebo pro jistotu vůbec.
Cestou jsme zastavili na místní jídlo. Někteří to dokonce snědli i za cenu slz v očích a tekoucího nosu. My ostatní jsme aspoň slušně ochutnali. Jednalo se o placky, čočku a zeleninu.
Statečně hltáme další kilometry směrem Shimla, kde se hodláme ubytovat. Řidič míní kolona mění. Zde se poměrně rychle stmívá, už kolem osmé hodiny je tma a v noci se nejezdí. Ubytování tedy sháníme v Kalce. Jásin nás vede do „hotelu“, který je vyšší třída, protože na pokoji teče voda. Po lehké večeři jdeme spát, abychom nabrali síly na další den.
Jediná výhoda dlouhého přesunu byla v tom, že jsme tak unaveni, že nám nevadí ani televize, troubení ani místní rozhovory. Jako perličku můžu přidat to, že v jednu v noci k nám přišel nějaký chlapík,vlezl do koupelny, kde se umyl, pustil nám větrák a odešel.
Ráno jsem byl domluven s Pavlem na desátou hodinu ranní. Nebudu napínat, na Pavla je spoleh a před desátou mě prozvání. Na parkovišti se se mnou loučí i jeho žena a vybavuje mě velkou a chutnou bagetou na cestu. Respektive dvěma, ale o druhou se dělím na letišti .
Cesta na letiště probíhala bez všech komplikací a o půl jedné vstupuji do odletové haly. Tam už se potkávám se dvěma dalšími spolubojovníky Milanem a Jirkou. Po chvilce klábosení se setkáváme s dalšími. Jirkou, Hankou, Pavlínou a průvodcem Petrem. A teď drama pro mě začalo. Dozvěděl jsem se, že limit 30 kg platí pro zavazadla včetně kola. Jak já byl naivní, že kolo má vlastní taxu, jak to u jiných bývá. Spravilo to 2.400,- ( 1 kg je za 800,-) a byl jsem odbaven. Toto nepříjemné zjištění jsem musel jít rozchodit a zapít alkoholem, který jsem obětoval pro odlehčení tašky. Nevypil jsem samozřejmě celou flašku, ale poctivě se rozdělil.
V 16 hodin se s námi odlepil Boeing 777-300 a my míříme směr Dubaj. Cestu si zkracujeme jídlem a konzolí v sedadlech. Po šesti hodinách, přistáváme v Dubaji, která nás vítá 35 stupni a to je tady půlnoc. Autobus nás veze cca deset minut k terminálu, kde si čas zkracujeme jídlem. Důležité info, pokud máte přestup delší jak čtyři hodiny, máte nárok na jídlo zdarma, aspoň u Emirátů.
Toto téma zasluhuje vlastní článek.
Připraven jsem byl dokonale,od Ladíka jsem nafasoval oooooobrovský batoh, do kterého zabalí celou rodinu na zimní dovolenou a od Pavla krabici na kolo, která mi zabrala půlku bytu.
Začal jsem balit věci. Byl jsem na sebe hrdý, jak mám pro tentokrát málo věcí. Po cvičném nabalení kdy batoh začal přetékat a já měl ještě „pár“ věcí venku, přešel jsem na plán B a to má standardní cestovní taška. Tam se vše krásně vlezlo a ještě spousta místa zbyla 🙂 Dokonce na styl mého balení i lehká. Radost byla velká, ale netrvala dlouho.
Druhá Rubikova kostka byla kolo do krabice. Podle Pavla naprosto jednoduché, oddělat přední kolo a otočit řídítka. To jsem sice udělal, ale řídítka mě trochu přesahovala. Po malé rozborce jsem kolo do krabice přeci jen dostal aniž by něco přečuhovalo. Byl jsem připraven.
Termín se nezadržitelně blíží a proto je potřeba napsat pár slov jako úvodník. Tato cesta se trochu liší od všeho na co jste byli zvyklí. V prvé řadě je to dopravní prostředek. Má to sice dvě kola a řidítka, ale chybí tomu motor. Jak správně tušíte je to kolo. Nadneseně by se dalo říct, že se jedná o dvouválec, protože k pohonu slouží dvě lidské nohy. A v druhé řadě obsazení výletu. Tentokrát tam budu sám bez pomoci Milana, který vyráží k teplému moři s rodinou. Nebojte, ani jsme se nepohádali ani ponorka, ale prostě je sudý rok a ten si každý užívá po svém. Ale úplně sám tam nebudu, bude nás tam šest dobrodruhů plus průvodce z cestovní agentury, které pořádá tyto exotické zájezdy.
Co nás čeká a nemělo minout. Cesta na kole z Shimly až do Šrinagáru. Naprosto jiná kultura, seznámení se s budhismem, hinduismem a islámem, místní kuchyní ……..
Den 4.
A je tu závěrečný den. Opět si dáváme instantní snídani. Balíme svých pár švestek a loučíme se s hotelem Bristol. Je krásně, obloha vymetená a slunce svítí. Začínáme 20 minutovou procházkou do urban zone a metrem se přesouváme do stanice San Babila kde fotíme kostel. Směřujeme po bulváru k Duomu. Kolem narážíme na Ferrari shop kde i zarytý odpůrce a milovník „stříbrných potvor“ Ladík jde dovnitř. Hned za vchodem mají formuli 1 Michaela Schumachera. Zde naleznete vše co má vzpínajícího hřebce ve znaku. Od klíčů k Ferrari, přes hodinky, oblečení, šperky …. Pokračujeme do Čokotérie, kde doplňujeme energii, tentokrát se nemusíme mačkat, protože jsme tam sami. Lžičkou ujídáme vlažnou černou čokoládu a plánujeme další postup. Vedle je Piaza della Scala tak naše kroky míří tam. Zde se nachází světoznámý operní dům La Scala, kam se vejde 2 800 lidí. Po obejití celého komplexu se vracíme pasáží na náměstí Duomo. Zde se opět stávám přítelem Senegalských bratrů a tentokrát vyváznu poměrně levně (že já si tu nit ze včerejška sundával). Jako bonus od mladého Itala dostávám do dlaně kukuřici a už mě ji ozobává hejno místních holubů. Jediné mé přání bylo, ať mě ….. bundu. To se podařilo, přispívám Italovi na kukuřici a vyrážíme dovnitř katedrály. Máme neděli a všude probíhají mše. Jak je z venku katedrála honosná vevnitř vypadá velice jednoduše až chudě. Jedna ze zajímavosti je, ze u východu se nachází socha svatého Bartoloměje, který si nese svoji kůži přehozenou přes ramena. Díky tomu je možné pozorovat přesnou práci sochaře a do detailu propracované svaly, cévy a kosti (socha byla vytesána v 16. století). Dále procházíme kolem různých kostelů, paláců, klášterů až docházíme ke kurióznímu kostelu San Bernardine alle Ossa, kde stěny kaple jsou pokryty lidskými kostmi. Hodně zajímavé. Dále naše kroky směřují k pizzerii, kde nás odrazuje cena. Nyní vím, že to byla chyba, protože další místní kulinářské umění už neochutnám. Slabou útěchou bylo tentokráte Latte a „krocánek“. Opět se přesvědčuji o tom, že ze mě kafař nebude. Po osvěžení vyrážíme neznámo kam, až dorazíme do ulice, která je lemována římskými sloupy. Jak se dozvídáme z mapy, tak jsme u San Lorenzo Maggiore. Čas se nám krátí proto hledáme nejbližší zastávku metra a přes žlutou linku, kterou jsme ještě nejeli se dostáváme na Central F.S. kde mají stanici shuttle busy na letiště Malpensa. Kupujeme lístek a už se vezeme, cesta trvá necelou hodinku. A pak už to znáte, tisk letenek, check-in, boarding a nyní letadlem Boeing 737 letíme na letiště do Vídně. Zde si počkáme na okružní bus, který nás odveze na parkoviště, tam nalézáme naše auto a dopravujeme se do Brna a dále.
Jirka a Ladík
Den 3.
Dnešní den nám opět začal instantní snídaní. Při pohledu z našeho balkónu rekognoskujeme, že na konci ulice je tržnice. Vyrážíme tam nasát místní atmosféru. Jedná se o takovou směsku všeho možného i nemožného. Sýry, ovoce, salámy, oblečení, potřeby pro domácnost ……. Po nasátí atmosféry vyrážíme na metro. Opět oblíbená zábava s automatem na lístky. Zjišťujeme, že z naší zóny si nemůžeme koupit lístek na dva dny, tak jako správní škudlilové, vyrážíme pěšky o jednu zastávku, která se nachází v urban zone. Tam už kupujeme dvoudenní jízdenku a vyrážíme směr centrum. Zapomněl jsem se zmínit, že cesta metrem díky místním umělcům ubíhá skvěle. Už jsme měli houslisty, harmonikáře a dokonce skupinu se zpěvem. První zastávka je S’Ambrogio, kde se nachází chrám svatého Ambrože. Jedna se o nejvýznamnější městskou stavbu v románsko-lombardském stylu. Následovalo vzdělávání se v muzeu vědy a techniky Leonarda da Vinciho. Kde se můžete dozvědět zajímavosti z různých oblastí jako je astrologie, hudba, vynálezy LdV, dobývání surovin, recyklace, interaktivní část …. vše završeno muzeem techniky, přes staré lokomotivy, ponorku, lodě a letadla. Další naše cesta vedla do kavárny, kde po nátlaku z ČR, jsem si objednal capuccio. S cukrem to docela šlo, ale že bych z toho byl odvázaný to rozhodně ne. Káva byla asi velmi kvalitní, protože Ladík si jen pomlaskával. Když máme to jasno a ještě nějaké slunce, tak vyrážíme za další chloubou na Castello Sforzesko, což je hrad z červených cihel. Zde se stáváme přáteli senegalského lidu. Ladík navázal družbu zdarma, ale mě to stálo nějaké éčko. Teď mám na ruce dvě barevné nitě pro štěstí, které mě umožňovali procházet hradem bez zastavování dalších senegalských bratrů. Od teto chvíle budu mít tolik štěstí, že nebudu vědět co s ním. Stále je ještě světlo a je potřeba udělat Ladíkovi radost 🙂 vyrážíme na San Siro, fotbalová svatyně AC a Interu Milán, kam se vejde 85 000 lidí. Přicházíme však až kolem páté, kdy už nám není umožněna tour do muzea San Sira. Tak ho vidíme pouze z venku. A když už máme ty celodenní jízdenky využíváme dalších prostředků, jako je autobus a tramvaj. Sice nevíme kam jedeme, ale to neva. Jakmile uvidíme ceduli „M“ tak vystoupíme a metrem se už pohybovat umíme. Shodou náhod, jak už to tak bývá vystupujeme na bulváru plného butiků, to bude0 asi to správné Miláno. V blízkosti je nachází Santa Maria delle Grazie, dominikánský kostel a klášter kde mají obraz Poslední večere Páně. Naznáváme, že kultury bylo dost a ušetřené eura využijeme pro něco jiného. Je potřeba doplnit nějaké kalorie tak se vydáváme zpět na Duomo kde jsme predešlého dne objevili Čokotérii, kde s píp teče čokoláda. Jen při pohledu máte minimálně jeden kilogram váhy navíc. Ladík zkušeně u kasy objednává a pak už je potřeba vychytat kdy se má strčit stvrzenka obsluhujícím výměnou za čokoládu. Vše dobře dopadá a už máme pohárky s tekutou čokoládou, kterou ujídáme lžičkou. Mňam. Po doplnění energie vyrážíme tramvají neznámo kam a že objevíme nějakou pizzerii kde nebude milión lidí. GPS se svým POI opět nezklamal a za chvíli sedíme v útulné pizzerii San Giovanni. Pizza opět chutná a tentokrát i většího formátu. Statečně jsme ji přemohli. A opět sedáme na tramvaj, přesedáme na metro a jedeme směr hotel.
Jirka a Ladík
Den 2.
Po přerušovaném spánku se probouzíme do slunečného dne a zastavujeme se na recepci, kde se dozvídáme, že double room je přesně to co jsme vyplnili ve formuláři a že to co bychom chtěli je twin room. Recepční má pro nás pochopení a prý to zaříci, tak uvidíme večer. Vrací nám pasy a pokračujeme na snídani, která je bufetového typu, kde si vyberete z různých zatavených pytlíků krekry a můžete si je namazat máslem nebo medem. K pití je automat na kávu a džus. Po vydatné snídani vyrážíme směr stanice metra. Necháváme projít průvod protestujících studentů. Škoda, že nevíme proti čemu protestují. Na zastávce po delší debatě a konzultaci s místními, kupujeme jízdenky do Fiera Milano. Mezitím dorazil i protestující průvod tak cesta byla zajímavá. Po cca 40 minutách dorážíme na konečnou na Milánské výstaviště. Tolik lidi pohromadě jsem snad nikdy neviděl. Připadalo mi to jako by bylo fotbalové finále na San siru a po zápase se celý stadion rozhodl vyrazit na výstavu motorek. Je to taková rodinná sešlost. Celé rodiny včetně dětí v kočárcích. Zajímavé. Jak se dostáváme ve špalíru na vstup do výstaviště vidíme pouze jednu fungující pokladnu. To nás nechává kllidné a postupujeme špalírem dále. Na druhé straně výstaviště sjíždíme jezdícími schody do vstupu do pavilonu. Tam jsou i pokladny, kde kupujeme za par eur lístek, který nám umožňuje vidět novinky z motocyklového průmyslu. Nebudu vás unavovat výčtem novinek a co jsme tam vše viděli. Po 11 hodinách opouštíme výstaviště. Za tu dobu jsme několikrát prošli pavilony křižem krážem, sedli jsme si na vše možné a fandili kaskadérům na venkovní ploše. (Je neuvěřitelné, že Jirka už nechce nic vidět a souhlasí s ukončením návštěvy výstaviště. Původní plán návštěvy byl od rána do zavíračky, což v pátek mělo být v 22:00 – pozn. Ladíka). Následuje cesta do centra kde věříme, že ochutnáme něco z místních specialit. Minulost, přítomnost a budoucnost v tomto článku způsobuje, že vzniká cestou metrem. V centru jsme vystoupili na zastávce Duomo, kde stojí katedrála. Chvíli jsme obdivovali její majestátnost a pak začalo hledání nějaké pizzerie. Jako obvykle pomohla GPS a za pár okamžiků usedáme do útulné pizzerie U draka. Volba jídla padla překvapivě na pizzu. Než jsme stačili zhodnotit den, už nám pizzu přinášeli, opravdu rychlost. Pěkně jsme si pochutnali zapili to vodou St. Pellegrino a znovu se vydáváme na stanici metra. Opět zábava jaký lístek koupit. Tentokrát musel pomoci zaměstnanec metra. Když mrknul na naše dva zakoupené lístky, tak zavrtěl hlavou a na displeji vyťukal správný lístek. Do třetice všeho dobrého. Stalo to sice par jurášů navíc, ale už víme jak ja to. Teď už nás jen čeká, jaký pokoj bude po návratu. Recepční svůj slib dodržel a ode dneška spíme každý zvlášť 🙂
Jirka a Ladík
Den 1.
dnes nastal den D, kdy se nám v kalendáři objevilo EICMA 2011. Tentokrát však bez Milana, který dal přednost koncertu J. M. Jarreho, ale za to s Ladíkem, který sice nemá žádnou motorku, ale několik let už o ni sní. Čekala nás cesta na Vídeňské letiště a pak jeden a půlhodinový let do Milana. Cesta do Vídně probíhala pohodově, krom kratšího zdržení v centru Vídně, kde jsme si vystáli krátkou frontu se nestalo nic zapsáni hodného. U letiště Schwechat jsme překvapivě snadno nalezli parkoviště Mazur, kde to bude muset zvládnout auto samo až do neděle. Teď už nás čekal první úkol a to bylo nalezení zastávky shuttle busu. Nebyl čas na hrdinství a informační centrum na vjezdu do parkoviště to jistilo. Zastávka se nacházela uvnitř parkoviště v sektoru 12. Netrvalo dlouho a přijel autobus který zdarma pendluje mezi parkovištěm a odletovou halou. Času byla spousta, nejdříve jsme hledali Tyrolien airlines než jsme zjistili, ze to patří pod Austrian airlines, pak si vytiskli letenky z on-line check-inu a následně korzovali mezi terminálem jedna a dva než se na tabuli objevil náš let s výzvou k odbavení. Pak už to šlo ráz na ráz, odevzdáni zavazadel, projití bezcelní zónou, omrknutí obchodů kde stejně nic nekoupíme a rentgen. Jako obvykle je o zábavu postaráno. Ladík, který se radoval, ze si vzpomněl na sprchový gel a byl nový a plný ho nechal jako dárek celníkovi 🙂 holt srdce na dlani. Pak chvilka na boarding a už nás veze autobus k našemu letadélku Fokker 80. Velikostně je to něco mezi Airbusem 320 a Cessnou. Překvapivě hodně místa na nohy což já oceňuji. Čekala nás dokonce večere, tyčinka Milka nebo slané tyčinky a něco k pití. Za čtyřicet minut pomalu klesáme na Milanské letiště Linate. Pilot se nám omlouval, ze jsme zde dříve. Milano nás přivítalo mlhou. Před letištěm jsme vyhledali spoj, který nás vezme do centra. Volba padla na minibus a italoangličtinou jsme koupili jízdenky a když nastoupilo ještě pár lidí (slovy tři) vyrazili jsme do centra. Tlumiče už moc nefungovali a ještě rádi jsme vzpomínali na D1, když to švihl vyhrazeným pruhem pro tramvaje. Za čtvrt hodiny adrenalinové jízdy se ocitáme před Centrale FS. Řidič nás odnavigoval na metro. Zkušeně kupujeme jízdenky v automatu a čekáme co z tunelu vyjede. Po nějaké době přijíždí šedý pografitovaný vlak. Radujeme se, ze si můžeme sednout. Radost však netrvala příliš dlouho. Jedna Italka nám povídá, že to dál nejede,tak jsme vystoupili a čekali dále. Přijelo další metro, opět grafity, ale vypadalo nověji, dvě zastávky a přestup na „naší“ červenou linku M1. Opět nějaké čekání a už nabíráme směr Sesto Rondo. Při studiu plánku v metru zjišťujeme, že naše jízdenka je pouze „urban“ a kde potřebujeme vystoupit je „suburban“. Co se dá dělat, je vlahý večer, který je ideální na procházku. Vystupujeme o zastávku dříve, Ladík aktivuje GPS a za šipkou se vydáváme směr ubytováni. Za 20 minut jsme na miste. V hotelu Bristol o nás ví, odevzdáváme pasy a fasujeme klíče. Pokoj je malý, ale je tam vše co potřebujeme. První legrace je, manželská postel. OK, sice jsme chtěli doubleroom, ale to se dá zvládnout, obzvláště když takto nespíme poprvé. Horší bylo, že jsme nafasovali jen jednu deku. Holt nezbývalo než se pozeptat na recepci jestli se s tím nedá něco dělat. Hm, o půlnoci nedalo. OK, tak to musíme nějak zvládnout. Řekl bych, ze deka byla ten nejmenší problém. Nevím z čeho tam jsou zdi, ale myslím, že papír je silnější. Každé spláchnutí nebo co to bylo nás bezpečně vzbudilo. A tak přerušovaně spíme až do rána.
Jirka a Ladík
|
|
Nejnovější komentáře