|
|
Najeté kilometry v Austrálii :
| Melbourne |
Dandenong |
|
239 km |
| GOR |
|
|
364 km |
| GOR |
Dandenong |
|
358 km |
| Dandenong |
Birnsdale |
|
486 km |
| Birnsdale |
Jindabyne |
|
471 km |
| Jindabyne |
Canberra |
|
293 km |
| Canberra |
Jervis Bay |
|
434 km |
| Jervis Bay |
Sydney |
|
290 km |
| Sydney |
relax |
|
0 km |
| Sydney |
Modré hory |
Sydney |
204 km |
| Sydney |
relax |
|
0 km |
| Sydney |
Port Stephens |
|
317 km |
| Port Stephens |
Coffs Harbour |
|
418 km |
| Coffs Harbour |
Mermaid beach |
|
437 km |
| Mermaid beach |
Dream World |
Mermaid beach |
67 km |
| Mermaid beach |
Hervey bay |
|
398 km |
| Po Hervey bay |
|
|
71 km |
| Hervey beach |
Noosa |
|
183 km |
| Celkem |
|
|
5030 km |
|
|
|
|
| Poušť |
auto |
|
> 1000 km |
Ráno vyrážíme do Alice Springs na snídani. Zjišťujeme, že je otevřen pouze McDonald, tak volba byla velice jednoduchá. Dáváme něco z místní nabídky, podpoříme to horkou čokoládou a kávou a pomalu se začínáme smiřovat s tím, že dnes se s Australským kontinentem rozloučíme. Vracíme se zpátky do naší lodge, kde balíme své věci a posléze vyrážíme směr letiště. Na letišti jde Milan vyřídit vrácení auta k místní pobočce, vše probíhá hladce, chtějí pouze klíče a po kladné odpovědi na otázku zda je vše v pořádku ho propouštějí. Procházíme rentgenovou kontrolou, kde je opět oblíbená atrakce zvaná gumicuky. Paní si mě odvádí vedle ke stolečku, bere ze mě pachové stopy na výbušniny a začíná hledat gumicuky. Musím říct, že se to ještě nikomu nepovedlo. Po chvilce hledání ji prozrazuji sladké tajemství, otevírám spodní zipy a ukazuji to, co je znepokojilo na monitoru rentgenu. Po vysvětlení, že je to součásti tašky a jediná možnost jak to odstranit je odříznutí, mě propouštějí do terminálu místního letiště. Zde ještě koukáme, co by se dalo nakoupit a už se blíží boarding na náš místní let do Melbourne. Je to nejkratší let a za tři hodiny dosedáme na letišti v Melbourne, kde máme skoro sedm hodin na relax. Dle mého názoru se nejenom logistika letenek našemu cestovnímu agentu moc nepovedla. Nejlepší bylo jak jsme měli v itineráři, že máme i odpoledne na prohlídku Alice Springs a letěli jsme přitom v 11.15 dopoledne, ale to jen tak na okraj. Nevím jestli je to všeobecná věc letišť, ale zde nemají úschovnu zavazadel, tudíž jsme museli být stále u nich, protože jak jsme se vzdálili už byl u nich nějaký sekuriťák a chtěl je zabavit. Jediné zpestření našeho nekonečného čekání bylo, že k našim lavičkám, kde jsme seděli, přiběhla nějaká Asiatka, která měla hrozně naspěch. Se slovy „Excuse me, It’s yours” nám dala čokolády, následně vybalila batoh, strčila si nabíječku do kapsy, nechala vedle nás tašku a nějaké věci a opět odběhla. Zajímavé. Pak po pěti hodinách se dostáváme za další rentgen, který proběhl bez problému a utrácíme zbytek našich australských dolarů. Opět boarding a nastupujeme do největšího letadla na naší cestě. Dostáváme nejlepší sedadla hned po první třídě a byznys class a to vzadu, kde končí trojsedačky a začínaji dvojsedačky. Úžasná místa, nikdo do vás nežduchá, máte spoustu místa na nohy …… Super. Jak zjišťujeme podle monitorů na sedačkách před námi, tak po pěti hodinách letu z Melbourne se loučíme s Austrálií a po dalších devíti dosedáme na letišti v Dubaji. To nás vítá hodinovou frontou do odletových hal, pak už obvyklé korzování, nakupování a poslední let na naší cestě. Dalších pět hodin ve vzduchu, brždění nad Brnem a 21.3.2011 v 13:30 dosedáme na letiště v Ruzyni. Zde pro nás mají kolegové přichystánu hru „Na nic se neptejte“ 🙂 Ladík, který pro nás přijel k příletové hale nás nakládá do svého vozu, aby nás mohl po cca dvou kilometrech na benzínce předat dalšímu kolegovi (tak už jsem se dlouho nepobavil), který nás dovezl až do Brna. Za což jim patří veliký dík.
Dnešní den, jsme vstávali ještě dříve než včera. Tentokrát nás budík vytáhl z vyhřátých postelí v 5.30, abychom si užili východ slunce v kaňonu. Po nezbytném doplnění tekutin a jídla jsme se s ubytováním v Kings Canyon Resort rozloučili a odjeli do šest kilometrů vzdáleného vstupu do kaňonu. Z naivity nám vlastní, že budeme na treku první, nás rychle vyvedlo parkoviště, kde už stály dva autobusy. Cesta začínala prudkým stoupáním až na okraj kaňonu. Zde jsme předběhli první organizovanou skupinku a někteří lidé nás překvapili tím, že si vybrali právě tento nejtěžší a nejdelší trek. Chlapík s igelitkou, kde si nesl vodu a s nezbytnými bílými podkolenkami hovoří za vše. Slunce se pomalu začalo drát přes okolní vršky a hra barev mohla opět začít. Opět jsme se přesvědčili o tom, že příroda je mocná čarodějka. Po cestě jsme odbočili na lookout, kde k našemu překvapení organizované výlety vůbec nezachází. Tam jsme si užili klidu a kochání se na skalní útvary. A pokračovali jsme dále, opět předbíháme skupinku jedna a blížíme se ke skupině dvě. Dostáváme se k místu kde se musí sejít po dřevěných schodech dolů a trochu to zde drhne. Nicméně se dostáváme i přes skupinu dvě. Následuje další „zacházka“, která se nazývá Garden of Eden, k naší smůle sem zachází všichni. Jedná se o jezírko ve spodní části kaňonu. Děláme pár fotek, natáčíme něco do našeho celovečerního filmu a s tímto romantickým zákoutím a ze všemi skupinami se loučíme. Následuje opět výstup na okraj a po něm se pomalu vracíme zpátky k našemu zaparkovanému vozu. Počasí nám vyšlo na jedničku, ráno byla příjemná teplota a pak se slunce schovávalo za mraky. Dokonce ani mouchy nás tak neotravovali jako v Olgasu (Kata Tjuta). A opět nám začínala nejnudnější část dne, přejezd do Alice Springs. Podle mapy, na „téčku“ doleva, na dalším „téčku“ doleva a na dalším „téčku“ doleva a dojedete do Alice Springs. Celá cesta měřila cca 470 km a byla zpříjemňována Depeche Mode, náhodným výběrem skladeb a ve finále došlo na Cimrmany. Na posledním „téčku“ najíždíme na Stuart Higway, kde byla povolena, v Austrálii nevídaná, rychlost 130 km/h. Na této cestě potkáváme i Road Trainy, což je tahač a za ním je dalších cca pět přívěsů. Kolem třetí dorážíme po této silnici až k našemu ubytování v Alice Springs. Jedná se o lodge, kterou zde sdílíme s domácími Aboridžinci. Po vysprchování, které je však v tomto pařáku naprosto zbytečné, se jedeme podívat do centra. Jedná se opět o „pravoúhlé“ město, procházíme místním „mallem“ a protože je sobota, většina obchodů to zapíchla už ve dvě. Tudíž po krátké procházce v „mrtvém“ městě se uvelebujeme v McDonals a plníme žaludky známou umělou chutí. Zítra nás čeká závěrečná etapa Alice Springs – Brno.
Ráno jsme si přivstali, za účelem brzké návštěvy skalního komplexu Kata Tjuta, který leží necelých 50 km od našeho resortu, abychom zvládli co největší část 7,4 km treku za co nejmenší teploty. K našemu překvapení jsme byli jedni z posledních vstávajících z okolních chatek. Posnídali jsme výtečné sušenky s jahodovou náplní, čaj a kávu a vyrazili na trek. Za použití tempomatu jsme prosvištěli až k výhledu na skalní komplex, který ze země samozřejmě vypadá obrovsky, tedy rozhodně větší než včerejší pohled z helikoptéry. Z vyhlídky to již bylo jen pár kilometrů ke car parku a vyrazili jsme za početnou skupinou turistu na trek. Načervenalé skály v ranním slunci vytrvale měnili barvy stejně jako my, jak nás stoupající teplota ždímala. Netrvalo dlouho a skupinka turistů byla daleko za námi a my se dostali ke vstupu do údolí mezi skalami, nazvaného Valley of the winds, které dalo název i našemu treku, vskutku nádherná podívaná a aby údolí dostálo svého jména, příjemně foukal vítr, což ve stoupajícím vedru bylo více než příjemné. Postupně jsme prošli celé údolí cestou, která byla hodnocena jako obtížná, což byla, díky neustálým dešťům poslední dva týdny se cesta treku změnila v řečiště plné kamenů, z větší části naštěstí vyschlé. Trek jsme si náležitě užili, stejně jako mušky, kterých je tu tisíce, přibližně za jednu sekundu na vás sedne jedna. Bez moskytiér přes hlavu šli jen největší drsňáci a jejich neustále mávání rukama vypadalo, jak když se neslyšící hádají ve znakové řeči. Příjemně unaveni, značně zpoceni a prosoleni jsme na parkovišti snědli pár sušenek a vydali se na přes 300 km dlouhou cestu k další přírodní kráse „nejbližšího“ okolí, do Kings Canyon. Cesta pouští s povolenou rychlostí 100-110 km pomalu ubíhala, z pouště díky vydatným dešťům nebylo vidět nic, za to kam až oko dohlédne se zelenala tráva, keře a stromy. Po nějaké stovce kilometrů jsme se zastavili v pochybné stanici s benzínkou a restaurací, ale smrad uvnitř nás vyhnal ven a raději jsme pokračovali dále. Asi 60 km před cílem jsme na poušti chytli vydatnou průtrž mračen, která vedla až k proudům vody tekoucích přes silnici, kterému předcházel značka Floodway. 40 km před cílem jsme navštívili další stanici, která vypadala o mnoho lépe a tak jsme si dali kávu a shake a následně dorazili zbytek cesty. V recepci Kings Canyon Resort nás kupodivu bez problémů a s úsměvem ubytovala příjemná recepční a tím veškeré příjemnosti skončili. Jako první jsme hned za recepcí najeli k čerpací stanici, ale benzín do naší prázdné nádrže netekl. Tak jsme šli dovnitř postěžovat si obsluze, ale nikdo nebyl v dohledu. Pár minut jsme zevlovali po obchodu, který je součástí pokladny čerpací stanice, když se objevila vskutku obrovská (do všech směrů) domorodka, odemkla čerpací stojan a za nehoráznou cenu jsme dali plnou a to si ještě při platbě kartou drze připočetla procento z ceny. Pak jsme se vydali hledat ubytování a už první náznaky jasně ukázali, že byla velká chyba si stěžovat na luxusní ubytování v Comfort Inn. Jedna cimra bez vody a klimatizace, pouze malé okno, dveře a dvě postele, no dobře ještě malá lednička a malá televize pro náročné diváky se třemi programy. Vzali jsme alespoň čisté ručníky a mazali do veřejných sprch, dát se do pucu a na doporučení recepční jsme vyrazili do restaurace něco pojíst. Ovšem restaurace byla zavřená. Protože jsme toho moc nepojedli, nakoupili jsme na čerpací stanici něco do mikrovlnky a jali se ohřát ve veřejné kuchyni, sousedící s naším pokojem. Ovšem celá kuchyň byla bez proudu. Naštěstí vedlejší barák proud v kuchyni měl. Pojedli jsme cosi neurčitého, abychom zaplnili dno žaludku s tím, že na normální jídlo zajdeme k večeru, kdy by mělo být v restauraci otevřeno. Kolem naší kóje chodili nechápavý asiaté, kteří nevěřili vlastním očím, kde že jsou ubytováni a tak jsme jim ještě přidali informaci o nefunkční kuchyni a byli jsme rádi, že nejsme jediní, kdo nechápe, za co všechno jsou schopni Australané požadovat dolary. Před večeří jsme vyrazili na sunset vyhlídku, na kterou vedla cesta z přilehlého parkoviště, ale slunce bylo zakryto mraky a tak ze západu nic nebylo. Tak jsme zašli na pizzu, kde k nám přisedají krajané, kteří se rozhodli procestovat Austrálii v karavanu. Skvěle se bavíme, jíme a publikujeme příspěvky (bez fotek, prostě to dnes nejde). Tak až to půjde, tak dodáme i fotky.
Heslo dne
V Austrálii na silnici sedí havrani, kteří si myslí, že jsou kengury.
Dnešní den pro nás začal neobvykle brzo. 4.15 spustil jeden ze tří natažených budíků vydáváním nepříjemných tónů k vstávání. No co už, vybabrat se z postele, trochu se opláchnout, vyčistit zuby a vyrazit dolů na ulici čekat na naší drožku Coachtrans, která nás odveze na domestic airport. Přesně v 4.45, tak jak bylo domluveno, se zjevila dodávka a vysmátý řidič s bílými podkolenkami nás naložil a za 20 minut vyložil na „domácím“ letišti letecké společnosti Quantas. S úsměvem se rozloučil a my se šli „čeknout“ na letadlo. Nastali drobné problémy, kdy nám opět usměvavá Australanka, oznámila, že náš let byl zrušen a poletíme náhradním. Toto nás nepřekvapilo, protože tato informace byla pro nás předem známa. Tentokrát jsme prošli rentgeny bez poskvrny a už jsme si to štrádovali do Boeingu, který nás přepravil do Sydney. První změna času, plus 1 hodina. Následoval perfektně navazující spoj, který nás přepravil do srdce Austrálie Ayers Rock. Opět Quantas, opět Boeing, tentokrát o něco menší. Pozor, změna času podruhé, zde jsme pro změnu odečetli jedna a půl hodiny. Kdyby mně někdo tvrdil, že existuje půlhodinové pásmo, tak mu neuvěřím. Počasí nás přivítalo rozžhavenou náručí. Konečně se trochu ohřejeme 😉 V příletové hale jsou mimo jiné půjčovny aut a tak jsme hned zakotvili u té „naši“. Po chvilce papírování dostává Milan klíče a jdeme hledat naše auto ven na parkoviště. Po našich představách malé omlácené Toyoty Corolly se před námi objevuje naše auto ………….. šedé Mitsubishi Outlander 4WD. Nevěřícně na něj koukáme, to bylo opravdu příjemné překvapení. Dáváme si věci do kufru a Milan vyráží na své první autokilometry s řízením na pravé straně a v automatu. Je pravda, že zatím se víc stírá než bliká, ale to se podá. Blinkry jsou na pravé straně. Po krátké chvilce se objevujeme v našem dnešním útočišti Ayers Rock Resort – Campground, kde máme zamluvenou „cabin“. Jedná se o podobný styl jako v Jyndabyne, akorát to nemá záchod a sprchu. Tato zařízení jsou zde společná, rozdělená na muže a ženy. Po krátkém porozhlédnutí, vyrážíme do „resortu“ nakoupit do shopping centra, jídlo a pití na dnešní a i příští dny. Omrkneme místní obchůdky, kde jsou ceny nesmyslně vyšroubovány na cca dvoj-třínásobek cen v Sydney. A co to naše oči nevidí, nabídka scenic flight v helikoptéře. Po posilnění v místním bufetu, se shodujeme, že do toho půjdeme. Vybrali jsme společnost Ayers Rock Helicopter a zabukovali si půlhodinový let nad Uluru a Olgasem. Měli jsme ještě cca dvě hodiny času, které jsme vyplnili odlovem místní kešky. Čas Č nastal, my připraveni na recepci a odvoz nikde. Po chvíli vyběhla recepční, že pilot je „busy“ a že bude mít nějakou sekeru. Přibližně o 10 minut později než bylo domluveno se objevil pilot a přijel si pro nás prázdným autobusem pro 21 lidí. Představil se a omluvil a vyrazili jsme zpět na letiště, kde tato firma měla helikoptéry. Udělal předletovou kontrolu, ručně dotankoval, dal nám rychlé školení, že nemáme vylézat, když se točí vrtule, odkud máme nastupovat a už jsme šli na to. Vrtulník byl Robinson 44 a jeho volací znak byl Raven I. Listy vrtule se dostali do otáček a začali jsme pomalu stoupat a nabírat směr Uluru. Pilot byl celou cestu vysmátý od ucha k uchu a povídal, že dnes je úžasné počasí. To jsme mu mohli jen potvrdit. Duha, déšť, nad Uluru pršelo a přitom tam byl kus zalitý sluncem. Opravdu úchvatné, tvrdil nám, že to v životě neviděl a že jsme „lucky men“. Pak následovalo skalní seskupení Olgas, z výšky to vypadá jako několik pohozených obrovských kamenů. Rozplývali jsme se blahem. Další z „místních“ zajímavostí kterou nám řekl, že zde za 14 dní napršelo tolik co za poslední dva roky a vše je teď momentálně zelené, proto nyní rozpálenou červenou poušť nečekejte. A tím se naše půlhodina chýlila ke konci. Nabrali jsme opět kurz letiště, kde s námi bravurně přistál a opět přeprava busem do našeho Campgroundu. Tam doplnění tekutin, nástup do auta a vydání se směrem Uluru parkoviště Sunset. Krásně jsme vše stihli a koukali jsme ještě s několika desítkami dalších lidí jak si zapadající slunce barevně pohrává s červeně laděnou skálou. Po západu slunce, kdy Uluru dostalo tmavý nádech, vyrážíme ještě blíže k této posvátné hoře, abychom si na ni mohli sáhnout. Po uspokojení svých tužeb a vyblbnutí se s foťákem dosytosti se v poklidu a už skoro za úplné tmy vracíme do kempu.
Dnes nastal den, na který jsme se upřímně netěšili. Tedy den, kdy z velmi příjemného motelu po snídani ze zásob, nakoupených předešlý den, startujeme zpět na jih směr Noosa, kde máme kolem jedenácté vrátit motorky. Cesta byla z pohledu počasí již tradiční, tedy vedro k padnutí a čas od času nás pokropil déšť, naštěstí ne nějak vydatný. V domluveném čase jsem dorazili před půjčovnu motorek, kde nás přivítal majitel a provozovatel v jedné osobě Dave a nechal nás před půjčovnou zabalit věci z motorky do cestovních tašek, jak milé. A tak jsme každý, v nechutném vedru, zbavili motorky obsahu všech tří kufrů a nějakým zázrakem jsme se vešli zpátky do dvou cestovních tašek. Pak jsme vyřídili papírování, prohodili pár slov a čekali na bus, který nás měl za necelou hodinu a půl dopravit na letiště do Brisbane. Jak jsme předpokládali, nebylo vše tak jednoduché, jak bylo naplánováno a tak něco jako hodně velká zmenšenina autobusu přijelo s 20 minutovým zpožděním. Další hodinu jsme v tomto miniautobusu pendlovali na různá místa v okruhu 30 km od Noosy až jsme nabrali dostatečný počet cestujících a pak nás řidič vyhodil na parkovišti u highway M1 s tím, že dál jedeme v jiném autobusu. No byl to už větší bus a tak jsme přestoupili a necelých sto kilometrů, tedy další hodinu, se kodrcali na letiště. Zde nás bus vyhodil logicky u odletové haly a tak jsme se přesunuli na příletové patro, kde nás odchytil taxikář a narval nás do své, rozhodně více jak deset let staré Toyoty a vydali jsme se směr centrum Brisbane. Po cestě z něho vypadlo, že jeho rodná země je Ázerbájdžán a poklábosili jsme o tom, odkud kam cestujeme a proč a jak Rusko všechno v minulém století pohnojilo. Cesta nám ubíhala a dolary na taxametru skákali a skákali. Jestli jsou někde na světě parchanti taxikáři, tak rozhodně ne v Praze, protože v Brisbane zaplatíte bezmála dva dolary za kilometr, tři čtvrtě dolaru za minutu stání (což je v odpoledních zácpách normální), další tři dolary za nastoupení plus poplatky za veškeré placené úseky, kterými projedete. Dvacet minut cesty s tímto veselým ruským chlapíkem nás přišlo cca 55 dolarů, tedy za litr z letiště, to fakt nedá ani pražské taxihovado. Hotel George Williams je minimálně v sedmém patře nízkoropočtovka, ale dvě postele a koupelnu, dokonce s vanou, klimatizaci a vše zde standardní, tu je k dispozici, tak že spokojenost a pořád lepší než Comfort Inn. Docela rozmrzelí délkou cesty do Brisbane jsme v pozdním odpoledni vyrazili okouknout alespoň co stihneme, než zapadne slunce. Vyrazili jsme k řece, kterou jsme prošli přes most a jali se přes další v dálce viditelný most vrátit se zpátky. Na dalším mostě nás ale uchvátil pohled na Brisbane v záři zapadajícího slunce a tak jsme zůstali v okolí řeky a vyrazili jsme směr „ruské“ kolo, které jsme chtěli stihnout, než slunce zajde. Sice jsme k němu došli včas, ale než jsme se dostali do kabinky, slunce zapadlo. Hloupých dvanáct minut, což je doba, po kterou se kolo točí a hlasový doprovod z reproduktoru v klimatizovaných kabinkách vám vypráví o Brisbane a mohli jsme vidět západ slunce nad Brisbane z výšky. I tak to byl zajímavý pohled, vidět jak se třetí největší město Austrálie postupně rozsvěcuje do příchozího večera. Pak už na naše dokumentační přístroje byla tma a tak jsme vyrazili směr hotel, především proto, že nás další den má vyzvednout předplacený odvoz na letiště a to již v 4:45 a tak musíme alespoň něco naspat, než v hlubokém centru Austrálie vyrazíme v autě vstříc dalším zážitkům.
A máme tu další díl našeho oblíbeného seriálu. Včera se toho moc zásadního neudálo, proto jsme po zralé úvaze žádný článek nepsali. Pouze jsme se přemístili z Mermaid Beach do Hervey Bay a po cestě jsme se zastavili v Noosaville domluvit si s „naší“ půjčovnou motorek o zabukování lístku na bus do Brisbane. A večer jsme za „standardního“ deště dorazili do nádherného ubytování, které se pyšní cenami za nejlepší ubytování v roce 2009 a 2010. Jediná nevýhoda je, že do nejbližšího místa dění jsou to dva kilometry. Ale teď už ke dnešku. Vedle Hervey Bay leží největší písečný ostrov na světě Fraser island (stejně jako na na NZ si i zde potrpí na „nej“) a to byl cíl na dnešní den. Ráno jsme se vydali směr místní letiště, kde jsou turistické informace o společnostech, které vás dopraví na ostrov. Volba padla na MI Helicopters. Hangár číslo jedna, kde tato firma sídlí jsme našli snadno a už jsme stoupali po schůdcích stoupali do jejich recepce. Ne příliš příjemná paní nám sdělila, že všechny dva vrtulníky jsou v buši a že pokud s ním chceme letět tak máme smůlu. A prý jestli by nám nevadilo letět letadlem, že pilot už sem jede. Nemusím ani psát, že počasí bylo všelijaké od slunce až po déšť. Rychle jsme se rozhodli pro tuto variantu a čekali na pilota. Ten během pěti minut přijel ve svém teréňáku, představil se nám jako Peter a už se nás vyptával co bychom chtěli vidět, po krátké konzultaci nám navrhl hodinový scenic flight nad ostrovem, ale k naší smůle bez přistání na ostrově (díky počasí jsme se pak shodli, že nemusíme litovat). Souhlasili jsme a už si nás vedl do hangáru, kde měl „svoji“ Cessnu. Udělal předletovou kontrolu, zeptal se nás na váhu a už ručně tahal letadlo na runway. Tam jsme nasedli, rozdělil úkoly, my že můžeme fotit a natáčet a on, že bude řídit. Nasadili jsme si sluchátka, kde jsme se všichni slyšeli a už najížděl na odletovou dráhu. Motor se dostal do otáček a pomalu jsme se odlepovali od země. Když jsme nabrali letovou výšku, začal nám ukazovat co můžeme vidět. Přeletěli jsme přes Woody Island k pobřeží Fraser Islandu. Západní část ostrova není turisticky navštěvována a můžete se tam dostat pouze lodí. Vyprávěl nám, že si tam se ženou udělal fajn dovolenou, kde na lodi proplouvali řekami ostrova. Zajímavé je, že voda z ostrova je černá a když teče do modrého oceánu tak vytváří zajímavou hru s barvami. Peter nám také povídá, že je dnes docela slušné počasí i když nám čelní sklo skrápěli provazce deště. Následoval přelet na východní pobřeží. Musím zde uvést na pravou míru písečný ostrov, naše představa byla, že je všude písek kam až oko dohlédne, ale písek je vidět pouze na plážích, tzn. kolem celého ostrova. Zbytek je nepropustný deštný prales a jezera. Východní pobřeží je skutečně turistické, vidíme resorty, kde si za mastný poplatek můžete pořídit ubytování a auta, které jezdí po pláži. Jiné cesty tam nevidíme. Prolétáme kolem potopené lodi Maheno, ze které už zbylo pouze železné torzo trupu a je to oblíbený turistický cíl. Následuje jezero Mckenzie, které má úžasně čistou vodu, prý je tak čistá, že tam nic nežije. A pomalu to směřujeme k našemu letišti, ještě se kocháme pohledem na Hervey Bay a přichází přitání, Peter to perfektně zvládá a už jsme zpátky na pevné zemi bez jediného šrámu. Loučíme se s Peterem a jdeme opět do recepce, kde vytahujeme svoje kreditky a platíme za hodinový Scenic Flight. Máme spoustu času, tak se rozhodujeme co dál. Volba padla na místní přístav, který vypadal shora nádherně. Musíme konstatovat, že ze země už to není ono. Další atrakce je místní molo, které měří 800 metrů, pěkně jsme se prošli na konec, kde bylo nejvíce rybářů a zpět. Po dalším z nespočetných přeháněk se jedeme usušit do naší ubikace. Večer ještě vyrážíme na nejsevernější místo v Hervey Bay kde lovíme nějaké ty kešky a vracíme se zpět.
Dnešek měl být podle itineráře dnem odpočinkovým. Přiznávám, neumíme odpočívat, minimálně ne na druhém konci světa. Jak bylo zmíněno v minulém příspěvku, existuje několik závazků, které je třeba splnit a když jste od realizace jednoho z nich 35 kilometrů a máte k dispozici motorku, co vám může zabránit? Ale nepředbíhejme. Ráno se ze začátku tvářilo tradičně, tedy chvilku po sedmé jsme byli vzhůru a Jirka se rozhodl, že rozčeří vlny oceánu, který máme skoro za motelem. Ponechal jsem ho v realizaci jeho plánu a věnoval se stavu Japonska prostřednictvím místní TV, pak si dal kávu zprostředkovanou varnou konvicí, standardu ubytování na tomto kontinentně a sáčku nabízejícího kávu, jehož obsah kolem kávy ani neletěl, také standard. Když jsem dopíjel jakokávu, zjevil se značně prosolený, ale očividně spokojený Jiří a říkal něco o teplotě oceánu a o kávě. Na to jsem mu sdělil překvapivou informaci (čerpaje z televize), že v Queenslandu, na rozdíl od New South Walesu, je o hodinu méně, tudíž nešel plavat po sedmé, ale po šesté a že bych tak brzy ráno takové věci nevyváděl. Pak jsme prostřednictvím Googlu zjistili, jak to vlastně je s tím časem a rozhodli se vyrazit na snídani do blízké provozovny Subway. I přes informaci o správnosti posunu času jsme dorazili k provozovně zbytečně brzo a tak byl plán změněn s tím, že se oblékneme do motorkářského a snídani dáme po cestě. Když už jsme byli připraveni vyrazit, spustil se jeden z prvních slejváků tohoto dne a tak jsme situaci přehodnotili a šli se pěšky nasnídat. Po snídani jsme vyrazili směr Dreamworld, bez ohledu na déšť.
Dreamworld
Dreamworld je zábavní park severně od Surfers Paradise, kousek od odbočky z motorway M1. Díky častým vydatným přeháňkám, které znemožňovali použít GPS v kapse na řídítkách, jeli jsme podle nejlepších předpokladů bez navigace směr západ od motelu, až jsme narazili na motorway M1 a poté jsme se vydali na sever, kde jsme možná brzy sjeli na exitu 57 (stejný počet kilometrů do Brisbane) a ihned jsme v dálce uviděli trčící věž zábavního parku. Na mokrém kruhovém objezdu před zábavním parkem mě ustřelilo přední kolo, při jak jinak než pravém náklonu a když se chytilo, motorka se rozhodla spadnout doleva, což jsem ustál za pomoci levé nohy, která sice čtvrt tuny podržela, ale do teď o tom vím. Po chvilce bloudění po obrovském parkovišti jsme našli místo vyhrazené pro motorky, kde jsme zakotvili německé křižníky, převlékli se do civilu a vyrazili vstříc nevšedním zážitkům.
Cyclone
Jako první atrakci z vyhlášených šesti nej jsme na rozehřátí před top záležitostí dali horskou dráhu Cyclone. Ke startu bylo nutné vyjít po vnější římse budovy ve tvaru válce několik pater a když jsme podruhé míjeli schody, obíhajíc budovu, dali jsme jim přednost a zanedlouho jsme stanuli v prostoru pro čekající. Po pár minutách jsme byli vpuštěni do kajuty pro nastupující, kde si každý vybral volné dveře a vyznačené pozice nohou jak z Pátého elementu na zemi a čekal, až se dveře otevřou a on může zaujmou pozici v příslušném vozíku. Vedle vozíku byly k dispozici bedýnky pro odložení všech věcí a tak nás obsluha bohužel donutila uložit i kameru, záběry tedy nebudou. Pak už jsme byli vpuštění na dráhu, která začínala typickým stoupáním do nejvyššího bodu tratě a odtud to byl už jen masakr. Napřed typický propadák, nabrání rychlosti, první ze série zatáček a tak dál, až přišel veletoč, 360 stupňů s překřížením a hned dalších klasických 360 stupňů, pár dalších zatáček a cíl, kde jsme si posbírali své saky paky a zdlouhavým odchodem po vnitřní římse budovy jsme u východu zkontrolovali, jak blbě jsme při průjezdu před kamerami vypadali. Po zdařilé jízdě jsme se vydali prozkoumat další atrakce, když jsme stáli pod velkou hliníkovou rourou, ze které se ozýval silný hluk a řev lidí a Jiří prohlásil, „A to je co?” a já jsem mu oznámil, že to je Tower of Terror II a na to jen suše odvětil, „A co tu ještě děláme?“.
Tower of Terror II
Stručná fakta. Tower of Terror je vskutku nevšední atrakce. V době otevření v roce 1997 se jednalo o nejrychlejší a nejvyšší atrakci na světě. Postupem času byla samozřejmě překonána, ale v roce 2010 byla přebudována a dostala se mezi nej deset svého druhu na světě. A o čem to je? Usednete jako jeden ze 14 pasažérů do jednoho ze čtyř vozíků (4+4+4+2) o celkové hmotnosti pět tun a elektromagnet vás na dvě stě metrech dostane do rychlosti 100 mil (160 km/h), což mu nezabere více jak sedm sekund. V této rychlosti dosažené v horizontální poloze vylétnete z tunelu a při přetížení 4,5G se dostanete do vertikální polohy (opravdu reálných 90 stupňů) v podobě výjezdu na Dreamworld Tower (dosažená výška je až 115 metrů), ve které strávíte 6,5 sekundy (3,25 nahoru a stejně tak dolu). Z vertikální polohy, kdy setrvačnost vozíku prohraje se zemskou přitažlivostí, se vše změní v opačný rejd a v podstatě stejnou rychlostí zaletíte zpátky do tunelu, kde vás v poslední chvíli elektromagnet zase zabrzdí. Celá akce nezabere více jak 27 sekund. Tolik stručná fakta plus fakt, že zdolání této atrakce jsme si dali jako cíl při cestě po východním pobřeží. Když jsme našli vlez do atrakce, vyšli jsme jedny schody nahoru a zůstali stát ve frontě. Vtip byl v tom, že celá fronta postupně postupuje tunely a schody různě zakřivenými a tak netušíte, jak dlouho ještě budete čekat. Psychologicky perfektně zvládnuté, jinak by jsme tu hodinu čekání asi nedali. Když už jsme se blížili na řadu, nevešli jsme se jako poslední do nejbližší jízdy a díky tomu jsme pak nastupovali jako první. Uvelebili jsme se do vozíků, zajistili se bezpečnostním zařízením a těšili se z toho, jak v první brázdě vše uvidíme. Pak se Jirka zeptal, zda náhodou nepojedeme pozpátku a já jsem mu chtěl odpovědět, ale už se tak nestalo. Obrovská síla nás strhla směrem dozadu, tunel ve tmě, efektně osvícen červenými diodami, utíkal někam daleko před nás a než jsme se nadáli, přišlo přetížení, ze kterého se člověk probral až v okamžiku mrtvého bodu na vertikální stěně, aby se vzápětí vše zopakovalo cestou zpět, kdy nám ústí tunelu připadlo jako myší díra, do které se zpátky nemůžeme trefit a když jsme se trefili, tak se konec tunelu blížil obrovskou rychlostí, aby nás na poslední chvíli elektromagnet přibrzdil a my mohli krokem dojet do stanice a v klidu vystoupit, dojít do výtahu, sjet do přízemí, kde jsme se mohli podívat, jak blbě jsme vypadali při vjezdu zpět do tunelu. Totální nářez.
Giant Drop
Po absolvování Tower of Terror II, kdy jsme na malou chvíli navštívili Dreamworld Tower, nemohli jsme si nevšimnout po shlédnutí dalších pacientů, kteří se zrovna snažili pokořit tuto atrakci, že vozíky vyjíždějící z tunelu nejsou to jediné, co po věži šplhá. A tak jsme natrefili na atrakci Giant Drop, která spočívá v tom, že vás výtahy, umístěné po stranách Dreamworld Tower vyvezou na sedačkách do výšky 119 metrů a pak vás pustí volným pádem dolů, aby vás po 100 metrech volného pádu neviditelná síla na pár metrech zbrzdila a pomalým pohybem vrátila až na zem. Neváhajíc jsme se zařadili do fronty, která byla proti předcházející hodině směšná a za pár minut jsme byli vpuštěni dovnitř k zaujmutí místa na příslušné sedačce. Jaké bylo naše překvapení, když za chvíli, ve které jsme čekali ve frontě, počasí již po několikáté změnilo ráz a my jsme v regulérním dešti šplhali upoutáni v sedačkách do výšky 39 patrové budovy. Po dosažení výšky 119 metrů jsme zůstali stát, s výhledem na skoro celý areál a čekali jsme na okamžik, kdy to přijde. Vlastní spuštění dolů totiž není ničím avizované a tak se kocháte pohledem na zábavní park z výšky, když tu najednou… Když letíte dolů, napadnou vás jen dvě věci. Proč jsem sem lezl a dole se určitě rozplácnu. Než si stačíte utřídit priority, kterou otázku řešit dříve, jste na zemi a nevěříte tomu, co jste zažili (dali jsme to dvakrát a pokaždé stejný pocit).
Australian Wildlife Experience
Také jsme dali menší horskou dráhu, kde jsou vodící koleje nad vámi a tak visíte v sedačkách, nohy plápolají ve větru jízdy, ale i když to bylo prima, předcházejícím atrakcím se to nevyrovnalo. Další atrakce jsme vynechali, především z důvodů vysoko nasazené laťky, ale abychom si nemalé vlezné užili (jedno vstupné na skoro všechny atrakce), navštívili jsme i místní mini zoo, kde jsme shlédli nám dosud chybějící faunu, jako divokého psa dingo, vombata, pštrosa a další neméně zajímavá zvířata, včetně výběhu tygrů a jako bonbónek, krmení krokodýlů, kteří si chudáci museli vyskakovat pro potravu z vody až do výšky cca dvou metrů. Zhlédli jsme další koaly, klokany a propracovali jsme se až na počátek celého parku, abychom se následně vydali do prostoru divokého západu, s typickými stavbami. Zde nás opět zastihla již několikátá přeháňka. Protože jsme byli blízko Cyclone, dali jsme si další jízdu a na rozloučení se zábavním parkem jsme dali volný pád podruhé, tentokrát bez deště. Vyřádění dosytosti jsme lehce propoceni navlékli ještě více propocené hadry na motorku a vyrazili zpět do motelu.
BBQ
V motelu jsme dali zaslouženou sprchu a odpočívali před dalším cílem dne, nejvyšší rezidenční budovou světa (to jako že tam opravdu lidi i bydlí), Q1. Bylo nám doporučeno nechat si ji na večer pro úžasný výhled na noční Surfers Paradise a levnější cenu. A tak jsme o půl šesté vyrazili pěšky směr sever od motelu a zanedlouho jsme náš cíl viděli, ovšem docela v dálce a i když minuty ubíhali a my šli velmi svižným tempem, budova zůstávala stále proklatě daleko. Mezitím se setmělo a my, neutuchajíc z vidiny dosažení cíle, jsme stále rázovali směr budova Q1. Nakonec jsme ke vstupu do budovy po necelých šesti kilometrech dorazili přesně v sedm večer, zrovna v čase, na který jsme si domluvili schůzku s Danem, toho času žijícím právě v Surfers Paradise. Dan čekal v milé společnosti Kristíny a společně jsme vyrazili za nemalý poplatek do x-tého patra budovy Q1 (Queensland number one) a pokochali se úžasnou vyhlídkou na noční město, které nás svou rozlohou překvapilo. Po jednom pomalém kolečku a zajímavém povídání jsme budovu opustili a v Danově dodávce pro dva sedící a nepočítaně spících, díky posteli za předními sedadly, které jsme s Jirkou okupovali, jsme vyrazili na nákup masa a dalších nutností za účelem BBQ u oceánu. Klokaní, vepřové a Dan měl i telecí klobásky, to vše jsme následně připravili na jednom z všude kolem postávajících grilů, popili pár piv, pokecali a pak nás Dan s Kristínou hodili k motelu, za což jim patří dík, protože zpátky se nám pěšky už fakt nechtělo.
Jak už bylo uvedeno v předchozím příspěvku, dnes nás čekala přepravní trasa na Surfers Paradise. Ráno jsme najeli na Pacifik Highway číslo jedna, která byla naší společnicí po většinu dne. Aby to nebylo tak fádní, zvolili jsme si dva cíle, kromě dojezdu na motel. První byla vesnice Nimbin a druhá zastávka na Byron Bay. Po hodince cesty jsme zastavili v městě Grafton, kde jsme si udělali snídaňovou pauzu. Zde jsme se na chvíli s naší highway rozloučili. Pro zpestření jsme nenatankovali s vidinou dalšího města s benzínovou pumpou. Naše palubní odpočítávání dojezdu se pomalu blížila k nule a benzínka nikde. Nevím proč, ale asi má modrobílá vrtule více žere a do nejbližšího města s kvalitním benzínem zbývalo něco přes 30 km a computer ukazoval něco kolem 10 km, musela vzít za vděk s benzínem 91. Milan vydržel až do Casina (klid, to není zařízení ale město), kde se na jeho počítadle skvěla, za stálého deště, cifra dojezdu 1 km. Natankovali jsme pohrdla a najeli jsme na silnici 44, následně na Nimbin Road, kdy se počasí umoudřilo, která nás dovedla až do Nimbinu. Nimbin je malé město, kde se zastavil čas, asi tak v 70. letech. Všude vám nabízejí trávu, ale protože nevlastníme ani trávníky ani golfová hřiště, tak jsme žádnou nevzali. Na náměstí, dáli se to tak nazvat, můžete v nose zaregistrovat typickou vůni mariánky. Po krátké procházce po tomto doporučovaném místě, jsme se vydali směr východní pobřeží. Silnička po které jsme jeli, připomínala jednosměrku. Auto, které nás míjelo, muselo vjet levými koly do trávy, abychom se vyhnuli. Nedokážu si moc představit dvě auta, natož bus. Silnice se začala pomalu rozšiřovat, rychlost stoupat a co nevidět se objevil Byron Bay. Toto je místo kam Australané jezdí na dovolenou, místo, kde je spousta pláží a také hromady lidí. To není nic pro nás. Milan si pro naší Tour dal několik závazků a jeden z nich dnes splnil. Dal si Fish & Chips 🙂 Zde jsme ještě uviděli ceduli „lighthouse“ a to byl „čelendž“. Vyjeli jsme až k parkovišti pod majákem, kde nás každého zvlášť, roztomilá Australanka v kraťáskách a kloboučku, po pátém výbrusu (pozn. Milana), obrala o 3 AUD za parkování. V plné polní a ve 33 stupních, jsme vystoupali až k majáku, kde jsme se pokochali pohledem na oceán a záliv Byron Bay, udělali pár snímku, nějaké to video a tím jsme se s tímto místem rozloučili. Pak následoval rychlý přesun do motelu na Mermaid Beach. Zde jsme si užili trochu „legrace“, když recepční o nás nevěděl ani neslyšel. Nehnulo s ním ani ukázání voucherů s názvem motelu, ani kolonka pre-paid. Zbýval krizový plán, Karel. K naší smůle to však nebral. Tak přišel na řadu krizový plán číslo dvě, vlastní kreditka. Po zaplacení jsme nafasovali klíče od pokoje a užili si sprchy (každý zvlášť). A jak už to v těch pohádkách bývá, Karel zavolal zpět a nám se peníze vrátili. Po zásluze jsme se nakonec odměnili fastfoodem Noodle Box 🙂 a za pomocí hůlek zkonzumovali celý obsah. A to je pro dnešek vše. Tak ještě přihodím kilometry, dnes už tak nějak standardních, 437 km.
Dnešní etapa byla zaměřená čistě na přesun z Raymond Terrace do Coffs Harbour a stejně jako další den, na konci kterého máme zakotvit v Surfers Paradise. Z tohoto pohledu není v podstatě co komentovat, ale i tak ve zkratce, co se dnes dělo. Po divoké noci, způsobené členy místní vojenské letky, kteří trénovali nízké přelety nadzvukových letounů nad motelem, jsme se probudili plánovaně v sedm a využili komfortu zdejšího hotelu, který nabízel jako jediný ze všech, které máme nasmlouvané, kontinentální snídani v ceně (no tousty, máslo, marmeláda, med, káva, čaj a džus, mléko, kornflakes, žádný zázrak). Díky tomu jsme vyrazili relativně brzo na 418 km dlouhou etapu, během které jsme měli navštívit několik míst, vesměs zaměřených na krásné procházky po pláži. Vzhledem k tomu, že to není naše gusto, stavili jsme se jen u majáku na Seals Rock, kam vedla motorkářsky velmi zajímavá cesta, ukončená, k velké radosti Jirky, dvoukilometrovou štěrkovou vložkou. Na Sugarloaf Point Lighthouse Facility, jak se oficiálně místo s majákem nazývá to bylo ještě 660 metrů pěšky a jak to už u majáku bývá, poslední část byla do strmého kopce. Výhled z majáku ale stál za to, i když bylo pod mrakem, což nám, s ohledem na cestování v plné motorkářské polní, vyhovovalo. Teplotě bylo úplně jedno, že je slunce schované za mraky a dále se vesele držela v rozmezí 30 až 33 stupňů. Lehce propoceni jsme opustili maják a vyrazili dále směr sever na Forster, ze kterého jsem najeli na náš dnešní „trvalý pobyt“, silnici Pacific Highway číslo 1, na které jsme strávili hodně přes 300 km. Tato highway je specifická tím, že je po většinou čtyřproudová, ale před větším městem se smrskne do klasické silnice a ztratí se v útrobách osídlené oblasti, kterou jsme pak museli prospojkovat po kruháčích a semaforech, aby se následně opět rozvinula a pokračovala. Prostě na obchvaty zde není prostor a hotovo. Do toho zřejmě vrcholí období oprav silnic a tak docela často je rychlost snížena nesmyslně až na 40km/h, i když se na takto označeném úseku zrovna nepracuje. No prostě jsme si to užili, stavěli každou chvíli a lili do sebe hektolitry tekutin. Od pobřeží na nás neustále útočili obrovské šedé mraky, až jeden spustil tak vydatně, že nás donutil zastavit a jít do nepromoků. Po dvou dalších zatáčkách jako když utne, suchá silnice a pálící slunce, prostě blázinec. Naštěstí většinu cesty nebyl provoz nějak silný a až ke konci, kdy startovala odpolední špička se provoz zahustil, ale to nám zbývalo posledních 70 km a to už jsme docela vyčerpáni ustáli a šťastně dojeli, za mírného deště, až do Coffs Harbour. Motel Comfort Inn (známe tuto značku už z NZ) tradičně nezklamal, zatím to nejhorší ubytování, jaké jsme měli, předražený internet, nic moc zařízení, všechno stokrát použité, prostě na tomto kontinentě tuto firmu jednoznačně nedoporučujeme. Ale je to jen na přespání, tak co, plus je tu k dispozici bazén, tak se máme kde smočit. Po příjezdu jsme prozkoumali nejbližší okolí motelu, něco málo koupili v místním shoping parku (velikosti Futura) a po cestě zpátky do motelu pořídili pizzu z místní take away pizzerie, kterou jsme na motelovém zápraží ihned ztrestali. Tím aktivity pro dnešek končí, doslova vyšťaveni z dnešního dne už budeme jen odpočívat a sbírat síly na zítřejší, velmi podobnou etapu.
|
|
Nejnovější komentáře