|
|
Dnešní den se definitivně loučíme se Sydney, balíme své roztahané věci do kufrů, startujeme a vyrážíme do ranní zácpy. Cestu z města volíme honosně přes Harbour bridge a po půl hodince posilování levého zápěstí, jak stále spojkujeme, se na něj dostáváme. Není však čas na kochání, protože to tři proudy jedním směrem neumožňují, ale opravdu je nádherný. Přes jeho vysoké ploty jsou vidět jen vršky plachet z Opera house. Tím jsme ukončili zevrubnou prohlídku tohoto mostu. Najíždíme na „hájvej“ č.1, nabíráme směr severovýchodní k východnímu pobřeží. A protože standardně vyjíždíme hladoví, jen s kávou/čajem a sušenkou z hotelového zdroje v žaludku po nějaké chvíli sjíždíme na výpadovku s vidinou nějakého výživného občerstvení. K naší radosti se objevuje Subway a s rutinou nám vlastní, si objednáváme na co máme chuť. Milan objevil kouzlo jejich cookies a dnes jsem se nechal zlákat i já. Mohu konstatovat, že jsou vynikající. Dále pokračujeme po vedlejší silnici, kde se objevuje cedule Scenic route. Sice toho moc nešlo vidět, protože silnici lemovaly stromy, ale to vůbec nevadilo. Jedna zatáčka střídala druhou a to je pro motorkáře prostě ráj. Pokračovali jsme dále po této silnici, až do nějakého města, které nás přivítalo zácpou a semafory. To není nic pro nás, padlo rychlé rozhodnutí vrátit se na highway a zbytek cesty po ní dorazit. Je pod mrakem, taková ta klasická deka a naše palubní počítače ukazují teplotu přes 33 stupňů Celsia. To je také signál k načerpání tekutin a zastavujeme na odpočívadle s kioskem. Objednávka byla jednoduchá 🙂 kafe a zmrzlina, banánový shake. Kdo co, už určitě dokážete odhadnout 🙂 Po této bezpečnostní přestávce, jedeme až do našeho dnešního ubytování v Raymond Terrace, které se jmenuje Sleepy Hill. Jedná se o stylový motel. Protože je spousta času, odděláváme boční kufry a vyrážíme do městečka Nelson Bay. Po cestě jsou v dálce k vidění písečné duny. Obloha dostává takový šedavý nádech a to nevěstí nic dobrého. V Nelson Bay lehce rekognoskujeme terén, omrkneme přístav a vracíme se zpět do motelu. Skoro jsme to stihli, ale posledních 10 km projíždíme v regulérní bouřce. Na motelu sušíme věci, vaříme polévku a relaxujeme na zítřejší dlouhou etapu.
No muselo to přijít. Tomu se nedalo vyhnout a dnes se to stalo, ale o tom až dále. Dnešní cíl byl jasný, dorazit to, co jsme v Sydney ještě nestihli a při tom chtěli, nebo přímo museli vidět. Je jedno v kolik jsme vstali, stejně jsem vyrazili kolem osmé směr stanice vlaku. Již tradičně jsme pořídili MyMulti Day Pass a nastoupili do vlakmetra směr Town Hall. Stanici jsme úspěšně přejeli a tak s využitím výhod zakoupeného tiketu jsme se o jednu stanici vrátili zpátky a vyrazili obhlídnou jedno z míst v plánu. Prošli jsme přes čínskou čtvrť, kde se nám podařilo odlovit kešku a dorazili jsme k Paddy’s Marketu, obrovské budově, kde se od středy do neděle v přízemí odehrává trh se vším možným (kromě jídla). Trh se pozvolna probouzel a tak uspokojeni lokalizací místa pro další návštěvu, vyrazili jsme do nedaleké Chinese Garden, kterou nám předevčírem zavřeli před nosem. Tentokrát jsme byli mezi prvními hosty a relativního ticha za zdmi zahrady jsme si užili dosyta. Bonsaje, typické stavby, umělý vodopád a samozřejmě skvěle upravená zahrada, stromy, keře, ryby v jezírku, to vše k našemu úžasu udržované bez jediné účasti asiata (alespoň jsme tam žádného neviděli), na poměrně malém prostoru nám i tak zabralo skoro hodinu a nebyl by problém tam zůstat i déle. Ale další na seznamu bylo Australian National Maritime Museum, které bylo jen pár minut pěšky v Darling Harbour (už jsme se zase podobně jako v Canbeře začínali bez problémů orientovat). U vchodu nás zastavil zřejmě nějaký vysloužilý námořník a vysvětlil nám, že muzeum je zdarma a zevrubná prohlídka vybraných plavidel je za poplatek. Po malé chvilce uvažování letěli dolary z peněženek a muzeum muselo počkat. V přístavu jsme vyběhli na ukotvenou, bezmála 120 metrů dlouhou, poslední dělovou loď vyrobenou v Austrálii, australskou loď Jejího Veličenstva Vampire, jednu ze tří vyrobených lodí třídy Daring destroyer. I ta nás, podobně jako muzeum nechala klidnými a jak bylo uvedeno v úvodu, muselo to přijít, když jste v pobřežním městě, může se stát, že natrefíte i na ponorku. A ta byla přístupná právě přes dělovou loď, ponorka Jejího Veličenstva Onslow (pojmenovaná podle nejjižněji položeného australského města, které bylo za druhé světové války bombardováno japonským letectvem), na kterou jsme vběhli jako malý kluci a netrvalo dlouho a zajeli do jejich útrob. Hned na přídi stál místní zaměstnanec, evidentně znalec, který nás poučil o poslání této ponorky, vyzbrojení, způsobu evakuace z ponorky a poslal nás dále na záď plavidla. Prošli jsme přes kóje posádky, kuchyni až k velínu, kde byl další znalec, který nám vysvětlil funkce dvou periskopů, kde jeden z nich, určený pro zaměření cíle byl vtipně namířen na Sydney Tower. Pak jsme přes kabinu velitele dospěli až k zadní části, kde byly dva obrovské dieselové motory, které sloužili k výrobě elektřiny pro pohon elektrickými motory pod vodou a na zádi u konce prohlídky jsme pak vyzpovídali posledního ze „stálých“ členů posádky, který nám sdělil, že ponorka již sice není funkční, ale nebyl by problém ji relativně rychle zprovoznit, a že je ve stavu, v jakém ji v roce 1999 odstavili. No lepší ponorku jsme si nemohli přát :). Pak už byl čas věnovat se dělové lodi, kterou jsme skutečně prolezli skrz na skrz, co nám zpřístupněné části dovolovali a až jsme se dostatečně nabažili, prolétli jsme i vlastní muzeum, kterému vévodila u stropu zavěšená helikoptéra námořního letectva a ve své době nejrychlejší člun světa, samozřejmě australský. Jak už je zvykem, vše bylo v ponurém prostředí, aby bylo prostor pro hru světel a barev a nebyl prostor pro dokumentaci. Muzeum nabízelo pohled do historie přístavu v Sydney a to nejen z hlediska vojenského ale i od pohledu na lodní dopravu až po vývoj módy plavek, pro mladé návštěvníky byla expozice Become a submariner a další část byla věnována HMAS Sydney. Dlouho nebyla otázka, tak co znamená HMAS, mimochodem oficiálně i v názvu dělové lodě HMAS Vampire a ponorky HMAS Onslow ?
Velmi spokojeni s návštěvou námořního muzea jsme vyrazili směr Paddy’s Market, který mezitím ožil a uvnitř se rozrostl o nepřeberné množství stánků. Prošli jsme možná i několikrát celý trh, zhodnotili kvalitu nabízeného zboží a možná i něco málo upomínkových předmětů zakoupili a pak jsme se pěšky vydali směr čtvrť Kings Cross, kde kromě stanice vlakmetra, kterou jsme hodlali použít pro návrat do motelu, měla být dle doporučení (ne z domény estezetamame.sk) restaurace Praha, jednak s echt českým jídelníčkem a pak s českým pivem. Pravdou je, že jídelníček byl skvělý, gulášek, svíčková a pivo jako křen, humpolecký Bernard, ale vše jen na papíru na dveřích, protože restaurace otvírala standardně v 17:00 a toho dne pro jistotu až v 17:30 a my jsme u ni stáli v 16:00, už navyklí, že v pět odpoledne je v Sydney machl úplně všeho. Příště to bude chtít při doporučení návštěvy nějakého místa uvést i limitující faktory, jako dobu a dny otevření.
Na základě stavu věcí jsme se rozhodli sednout na první vlak směr Summer Hill a po dosažení této stanice jsme vyrazili na průzkum Summer Hillu (směr k motelu už jsme měli zmapovaný, ale ne druhou stranu). Kromě jiného jsme objevili indickou restauraci, na které oba lehce ujíždíme a tak jsme se vydatně najedli medium ostrého jídla (a nechyběl garlic naan) a s dobře zaplněným dnem žaludku jsme ukončili putování po Sydney.
Když už zocna rumplovala na plné knedlík, my ještě durchčili, protože sme dnes na brzké vodlepení z betle hodili kakáč a těšili sme se na pohodové novodurové den. Vysypali sme lódny vod burglů a nakopali do nich jen ty šlupky, na který sme nemohli hodit sranec při córání po Monte Blue. Nahodili sme naše modrobílý vrtule a napluli na autobán číslo 4, který fírčil na start národního parku Monte Blue. Fičeli sme pak furt po autobánu číslo 32 až do štatlu Katoomba, kde je mraky cajků, které se dají zgómnout, hlavně pak šutr Tři ségry. Čapli jsem se traťůvky, vocejchované fronkovníma cedulama a přišórali jsme k betlémum Scenic world, kde měla bét ta čurina, Scenic world, seskládaná z Štreky po vypucované dece, Štreky po glajzách, Šalině na věšáku a Po plótvách, všechny hozeny do placu s origoš hláškou Scénic. Na flečmenu pro vágeny sme čapli tympl, přehodili sme fasádu na córání a žíhali pro lupeně do ofišu na hlavní štaci, kde sme zacálovali betálné lupeň, které nám helfnul všecko kóřit. Ze startu sme pískli Štreku po vypucované dece, což je vlastně taky skleněná šalina na věšáku, ale melduje s žinglem nad lochnou, kousek od padající vasrůvky Katoomba falls. Stepovali sme v brázdě než raky sypaly dvacet minut a všude bylo hafo krpálu, kteří jeli hantýrunk, kterej sme negómali (angláni,pinpongáči,španělé a fanóši). Přibruslila naša šalina, vyklusal kósek, které hantýroval žgryndy v jinejch hantecech, ale gómal z kraje i náš hantec a když sme mu šplíchli, že sme z Cajska, hned hóknul do placu „ahoj“. Následoval krátké prohazunk na číhačku, kde sme pro čurinu vybléskli pár fotek a furt tou sténou šalinou sme to hrnuli curyk na hlavní štaci. Pak sme valili na Štreku po glajzách, kde sme za muzála z Indoše Džonese solili z berglu až bauch startoval tyčku, skoro jak hópanec z fenstra. Muzál Ta ta ta tááá, tátátá nám válí v ovaru ještě fčil. Hnedka sme si pískli Po plótvách, kde sme biflovali něco o koksu, zgómli na vlastní augle video a pak provětrali kostru v regnovým lese. Z tama nám radary brali Indoše Džonse a randál na plné vál z hafo žinglů. Naše merčení lebedy bylo vyšponované. Když raky sypaly hoďku, došórali sme se k Šalině na věšáku, se kteró sme vyfičeli curyk, zkama sme startovali. Kómali sme, zda hodit čůz na flek nad lochnou, kde je špicová čučka na Tři ségry. K našemu maléru furt bas narvanej pinpongáčama, kde jeden fýra, dělá ordunk a solviny kolem něj móglují s foťákama, a on vaří válku jak mají stepovat, kdo má být na fleku a když tam zavazíte, tak pleskne Iksjúz mííí a musíte vyhučet.
To už se vošólneme na burgly a bereme pilu na Wentworth, kde podle pálenýho kolíka ze štrekové agošky mají být betelný padající vasrůvky. Když sme doklapali na flečmen pro vágeny, nahodili sme lochec, protože nikde žádné bas nedělal mrdník. Zas sme přehodili fasádu na córání a valíme na padající vasrůvky. Štreka k padající vasrůvce byla špicová, bylo tam ze pár šutrových čumend, ze kterých se dalo házet čůz na padající vasrůvku nebo Monte Blue. Toto byla lebeda a byli sme v chechtu. Po štrece curyk sme provětrali žraloky přes traťůvku UndercLiff, která fírčila pod šutrem. Tento flečmen si může každej lajsnót, to sme štonc zazvonit. Finýto bylo o vykyblované štrece curyk do vigvamu.
Pro ty, co to nezkósli:
Dnes jsme si o hoďku déle pospali s vidinou pohodového dne. Vyprázdnili jsme kufry a naložili jen to nejnutnější pro chození v Modrých horách. Nastartovali jsme naše modrobílé vrtule a vydali se směr Hwy č. 4, která nás dovedla na začátek Národního parku Modré hory. Pokračovali jsme dále po silnici č. 32 až do městečka Katoomba, kde je největší atrakce, skalnaté seskupení Tři sestry. Po ukazatelích jsme přijeli k atrakci komplexně nazvané Scenic world, která zahrnovala Skyway, Railway, Cableway a Walkway všechny tyto názvy měli na začátku Scenic. Na parkovišti jsme se převlíkli do turistického a vyrazili do ticket office na Top station, tam jsme zakoupili Scenic pass, který zahrnoval všechny tyto atrakce. Začali jsme Scenic Skyway, je to prosklená kabina, která vás přepraví přes údolí na druhou stranu, blízko k Katoomba falls. Vystáli jsme si frontu cca 20 minut s lidmi z celého světa. A už tu byla naše kabina, přivítal nás usměvavý chlapík, který zdravil v angličtině, japonštině, španělštině, francouzštině ……. a když jsme mu řekli že jsme z ČR tak nám povídá „ahoj“. Následovala krátká procházka směr lookout (vyhlídka), kde jsme udělali pár žánrových fotek a opět se kabinou vrátili zpět na Top station. Následoval Scenic Railway, kde za hudby z Indiana Jonese, jsme sjeli dolů pod úhlem až 52 stupňů cca 400 m. Ta ta ta taaa, tatataaa nám zní v uších ještě teď. A už jsme byli na Scenic Walkway kde jsme si něco přečetli o těžbě uhlí, podívali na nějaká videa a vyrazili jsme do deštného pralesa. Odevšad sem doléhal Indiana Jones a výkřiky různých lidí. Naše představa o oáze klidu vzala za své. Po cca hoďce se dostávéme ke Scenic Cableway, je to kabinková lanovka, která nás opět vyváží do Top station. Rozhodujeme se ještě podívat na Echo point, kde je krásný výhled na Tři sestry. Při naší smůle je nám v patách opět autobus asijských turistů, který funguje tak, že je tam jeden „hlavní“ organizátor, který „čistí“ prostor, aby jeho „ovečky“ měli nejlepší záběry, ukazuje v jakých pózách mají stát a kdo má fotit a když tam náhodou stojíte, tak vám s úsměvem řekne „Excuse me“ a odežene vás. To už si pomalu zapínáme bundy a nabíráme směr na Wentworth, kde podle doporučení našeho agenta mají být pěkné vodopády. Po příjezdu na parkoviště se začínáme usmívat, protože tam nestojí žádný autobus. Opět se převlékáme do trekového a vyrážíme se podívat na vodopády. Cesta k vodopádu, byla úžasná, bylo tam vytvořeno několik betonových vyhlídek ze kterých se dalo krásně kochat vodopádem nebo Modrými horami. Toto byl balzám na duši. Cestou zpět jsme využili trek UnderCliff, který vedl pod převisem. Toto místo můžeme jen doporučit. Pak už následovala jen nudná cesta zpět do motelu.
Pro dnešek jsme nechali motorky stát tam, kde jsme je včera zaparkovali a klasicky kolem osmé ráno jsme pěšky vyrazili na blízkou stanici vlaku Summer Hill. Náš motel sídlí v jižním předměstí Sydney, osm kilometrů od centra a prvotní myšlenku vyrazit „zu fuss“ jsme s ohledem na plán dne, který předpokládal neustálý pěší pohyb a stání, zavrhli a na nádraží jsme si koupili MyMulti Day Pass za dvacet dolarů, který nás na 24 hodin opravňoval k cestování příměstskými vlaky, městskými autobusy a trajekty. Měli jsme štěstí a za pár minut jela ta nejrychlejší linka směr centrum, která nestavěla v každé stanici a tak jsme za čtvrt hodiny vystoupali z podzemního nádraží uprostřed centra na stanici Town Hall.
Sydney Aquarium
Bravurně jsme trefili velmi hezký přístav Darling Harbour, ve kterém se nachází hned několik vyhlášených atrakcí. První z naplánovaných bylo Sydney Aquarium, především proto, že jsme zde vyměnili voucher hned za tři vstupenky (Aquarium, Wildlife a Tower). Protože bylo poměrně brzy, nemuseli jsme se tlačit mezi lidmi, akvárium bylo v podstatě prázdné, což nám plně vyhovovalo. Vše bylo o více či méně nasvícených akváriích s obyvateli mořského světa všeho druhu a především o dvou obrovských nádržích, ve kterých se pomoci skleněných tubusů procházelo pod hladinou. První nádrž nabízela ryby všeho druhu, ale hlavní atrakcí byly dugongové (moroňové) a měli jsme to štěstí, že byla zrovna doba krmení a tak jsme je viděli, jak se ládují salátem. Druhá nádrž je považována za největší atrakci akvária a je věnována žralokům a údajně se pyšní jednou z největších sbírek žraloků na světě, faktem je, že jich tam nebylo zrovna málo. O síle okamžiku, kdy vám nad hlavou propluje několikametrový žralok, nebo obrovský rejnok není třeba polemizovat. Žralokům byla věnovaná i větší část expozice na suchu, kde byl k vidění model žraloka, který, pokud jste se producírovali před čumákem, otevřel tlamu a zavřel oči, bylo možné zalézt do klece, používané k pozorování žraloků a shlédnout spoustu materiálu na doprovodných videí. I malá či větší nebo dokonce obrovská akvária nabízela hodně k vidění, nejen ryby, ale i různé korýše (raky, humry a jiné potvory), mořské koníky a hvězdice, medúzy, želvy, žáby, sépie, chobotnice, dokonce i ptakopysky a mořské hady a v neposlední řadě tučňáky a pak ještě jiné, nám neznáme tvory různých tvarů a barev. Navíc nejen v této atrakci, ale v podstatě ve všech dalších kromě opery, byly k vidění různé figury sestavené z Lega, například právě žralok v životní velikosti, nebo různé postavy tématicky spojeny s danou atrakcí (Neptun, mořská pana, potápěč, velrybí ocasní ploutev, Moby Dick). Škoda jen ponurého nasvícení, které sice vypadá v kombinaci svítících akvárií efektně, ale nedovolilo nám některé okamžiky zachytit v reálných barvách. Jo a viděli jsme Nema.
Sydney Wildlife World
Hned vedle akvária je další vyhlášená atrakce, která nabízí pohled do suchozemské části australské přírody. V podstatě se jedná o tu samou podívanou bez vody (až na krokodýla) a místo nádrží jsou různé výběhy zvířat (až na krokodýla). Hned na úvod jsme prošli kolem obrovského terária plného motýlů a motýlům a můrám byla věnována první část expozice. Následovala část věnována lezoucímu hmyzu, zejména pavoukům, včetně živých exemplářů těch nejjedovatějších pacholků Austrálie (black house, redback, white-tailed, hunstman, funnelweb (žijící výhradně v Sydney a okolí)). Ale i kudlanka, nebo sedmicentimetrový šváb, čí kobylky ne nepodobné těm, co zkoušeli pevnost svých tělíček proti BMW a do teď se jejich zbytky pečou na horkých částech motoru, stáli za zhlédnutí :). Po nabažení se hmyzem následovala expozice, u které by nejedno srdce zahrádkáře zaplesalo. Tolik různých a barevných hadic nenabízí ani Bauhaus a nevyrábí ani Gardena. Ale vážně, následovala přehlídka těch nejedovatějších hadů Austrálie, včetně toho nej – taipana, který byl ale stočený pod kusem klády a moc z něho vidět nebylo. Hady pak vystřídali různé ještěrky a ještěři, krokodýli malí i velcí, varani a když už bylo dost havěti a jedu, přešlo se na savce a ptáky. Malý výběh klokanů toho moc nenabízel a jeho osazenstvo si doslova válelo kulky a ani jeden klokan neráčil být vzpřímený, natož hopsat. Ve srovnání s těmi z Joalah Parku vypadali skutečně smutně. Další výběh nabízel jednoho kasuára, nejnebezpečnějšího ptáka na světě (pořád jsme u zvířat), o jehož existenci jsem netušil až do nedávných záplav v Austrálii, kdy se tito nelétavý ptáci rodu běžců, velikosti až 1,5 metru a váze až 60 kilo začali stahovat ze svých teritorií a začali být nebezpeční pro obyvatelstvo. Nebezpečnými jsou jejich drápy, které fungují jako nože. I přes pověst je to velmi zajímavý a vlastně i docela hezký tvor. Následovali klokani skalní, nám známý medvídek koala, taky nevypadal nějak vesele, no a konec prohlídky ústil do již známého terária s motýli, tak že kolem nás poletovali stovky motýlů. Jako každá atrakce (operu nevyjímaje) vše končí vstupem do obchodu s upomínkovými předměty od kýčů počínaje až po mega hlouposti konče.
Sydney Opera House
Dali jsme na, musíme uznat, dobrou radu a z Darling Harbour jsme se vydali na blízký trajekt s úmyslem přijet k opeře po vodě. Napřed jsme si ověřili, že nás MyMulti Day Pass platí i na trajekt, což nám velmi neochotný pikolík u vstupu potvrdil a za sedm minut jsme seděli na trajektu směr Sydney Opera. Loď jela poměrně svižně a za chvíli jsme už viděli onen známý ikonický most Harbour Bridge, což je opravdu velký kus stavby (zaznělo něco ve smyslu „to je most jak kráva“). Když jsme najížděli pod most, zjevil se nám tolik očekávaný hřeb našeho putování po Sydney, budova opery a následovalo – zklamání. Pohled to byl sice nádherný, ale pod vlivem masáže z různých fotek a pohledů nás zarazilo, že střecha ve tvaru plachet není bílá, ale řekněme tak možná ve slonové barvě. S tímto faktem jsme se rychle smířili a dále si užívali zázraku architektury minulého století pohledem z vody. Přistáli jsme hned vedle opery v Circular Quay a vyrazili najít přepážku v suterénu opery, kde jsme měli vyměnit další voucher za moderovanou prohlídku budovy. Po cestě jsme opět pořídili pár otisků reality do nul a jedniček, vyměnili voucher a za pár minut jsme se už stali členy asi dvacetičlenného stáda, vybaveni sluchátky, aby náš moderátor nemusel překřikovat okolní turisty a mohl jen breptat do mikrofonu a na jeho povel jsme začali s prohlídkou. Legrační bylo, že k prohlídce byl doporučován fotoaparát, ale většinu navštívených místností jsme zvěčnit nesměli. Součásti prohlídky byly postupně tři promítané dokumenty, které mapovali ideu stavby a její vlastní provedení a popisovali vývoj události spojených s problémem stavbu postavit jak technicky, tak finančně. Stavba skončilo s obrovským dluhem, který byl následně splacen během 18 měsíců z Australské národní loterie :). Kromě zajímavého výkladu jsme navštívili dva malé sály (jeden zrovna používaný pro činohru, druhý zaměřený na hudební produkci) a pak hlavní velký sál pravé budovy, vskutku kolosální (vejde se do něj 2100 posluchačů), ve kterém jsme se chvilku zaposlouchali do nacvičování jakéhosi díla Gustava Mahlera. Prošli jsme i část budovy, kde nám byl na různých stěnách odpromítán zmíněný třídílný dokument. Rozhodně jsme této návštěvy nelitovali. Pak jsme obešli celou budovu, opět něco málo zvěčnili včetně nás obou za pomoci sličné Asiatky a vydali jsme se přes Botanickou zahradu směr Sydney Tower.
Sydney Tower
V Botanické zahradě jsme se zastavili u Government House, bývalým oficiální sídlem vlády, dnes již jen budovou využívanou k oficiálním recepcím. K naší smůle už nebylo možné se podívat dovnitř. Kolem konzervatoře jsme se vrátili do města hledat vchod do Sydney Tower, 309 metrů (327 metrů nad mořem) vysoké věže, druhé největší v Austrálii, třetí největší na jižní polokouli (největší je ta z předloňska, novozélandská v Aucklandu, i když je pravdou, že podlaží pro návštěvníky je v Sydney o 50 metrů výše než ve Sky Tower v Aucklandu). Bez informací a přípravy se nám podařilo natrefit na adresu 100 Market Street, kde se přes výtahy ve vestibulu obchodního domu (nebo postupně po patrech přes jezdící schody, které jsme použili při odchodu), dostanete do pátého patra k oficiálnímu vstupu na věž. Vybaveni lístkem již z akvária jsme bez čekání prošli detekční bránou (tentokrát zatkli Jirku) a zanedlouho jsme se rychlovýtahem dostali na podlaží určené k vyhlídce na město. Před vstupem do výtahu byla tabule, informující o tom, že o okna Sydney Tower se stará automatický robot George, ale zřejmě mu již dlouho nikdo nenabil baterky, protože vidět přes okna sice bylo, ale o čistotě řeč být nemohla. Vtipná byla poštovní schránka, umístěná u východu z výtahů směr nahoru s tím, že je to nejvýše umístěná poštovní schránka na jižní polokouli. Udělali jsme tradiční kolečko (možná dvě) a věž jsme opustili. Možná zkusíme tu největší budovu v Austrálii a výhled bude průzračnější. Něco málo jsme ještě pochodili po městě, svezli se celý okruh jednokolejkou (Monorail), najedli se v čínsko-malajské restauraci (hovězí chilli a kari kuře) a šli zkoumat na nádraží stanice Town Hall, co a kdy nás odveze zpátky na Summer Hill. Kupodivu jsme vše potřebné vyčetli a po pár minutách seděli v příměstském couráku, který sice stavěl v každé díře, ale za půl hodiny už jsme byly na místě a rázovali si to do motelu za zaslouženým odpočinkem. Zítra si od Sydney oddechneme a zajedeme se mrknou, jak se modrají hory.
Dnešní den jsme se probudili do sluncem zalitého kraje. Po odtáhnutí závěsu z oken na nás koukal ………….. klokan 🙂 Je to tak, viděli jsme čtvrtý druh klokana. V Joalah parku jsou klokani jako doma, pasou se v klidu mezi karavany a nijak si z lidí nic nedělají. Nás však čekal velký úkol a to nalezení nejbližší benzínky, protože naše palubní počítače se opět dožadovali své pravidelné denní dávky. Spása přišla přibližně po 20 km, mála benzínka společnosti Liberty. Natankovali jsme do plných a pokračovali jsme směr Sydney. Udělali jsme si ještě malou zastávku na snídani u McDonalds, kde jsme díky free wi-fi mohli publikovat články pro vás čtenáře. Jízda po „hájvej“ nás pomalu začala nudit, tak jsme odbočili na Grand Pacifik Drive, s vidinou alá GOR. Vystřízlivění přišlo záhy, když tato cesta vedla přes všechny vesničky, kde byl semafor anebo aspoň kruhový objezd. Rychlost se šplhala do závratných 40 km/h v lepším případě 50 km/h. Je pravdou, že cesta vedla místy i kolem vody. Další plán zněl jasně, zpět na naší Princess highway, což se nám záhy podařilo. Těsně před Sydney jsme odbočili podle směrovky na The Royal national park. Po zaplacení mýtného ve výši 11 AUD jsme si užívali asfaltové cesty, která vedla skrz národní park. Po cca 30 km, vjíždíme na naší známou silnici a míříme si to do našeho ubytování v předměstí Sydney. Přes hustý provoz, ale ne takový jako v Melbourne, možná je to tím, že je neděle, se dostáváme do naší cílové stanice. Po ubytování vyrážíme na krátkou procházku po okolí zmapovat, co kde je a kde se vaří. Podle Googlu je zde několik, občerstvovacích míst. Na místě jsme zjistili, že jsou už zrušeny nebo v neděli nefungují. Tak na nás „zbyla“ pizzerie, kde nám Asiat připravil pizzu, jakou známe od Dr. Oetkera do mikrovlnky 🙂 ani se nás neptal, dal nám je do krabice jako „take away“. Tak jsme se vrátili zpět do lodge, kde jsme si ji snědli. Po naplnění žaludků padlo rozhodnutí, že je potřeba se jít projít. A když nevíte kam, tak si jdete odlovit keš. A zítra nás čeká vlastní prohlídka Sydney.
Dnešek byl tak nabitý zážitky, že ani nevím kde začít. Jednoduše to vezmu popořádku. Včera večer jsme zhodnotili naši návštěvu Canberry za nedostatečnou a to především z důvodů zavřených památek. Navíc jsme z regionálního plátku vyčetli, že jižně od Canberry je velmi zajímavá instituce, kterou rozhodně musíme navštívit. Ráno jsem se rozhodli přivstat a vyrazit směr jih Canberry. Stejně jsme vyráželi jako vždy v osm hodin :).
Canberra Space Centre
Tou zajímavou institucí je vesmírné centrum asi 50 km od našeho ubytování v oblasti Tidbinbilla (ono je jedno jak se oblast jmenuje, ale ten název je fakt cool), které je jedno ze tří (spolu s podobným zařízením v USA a Španělsku) svého druhu na světě. Ačkoliv není na mapě a ani navigace o odbočce nevěděla, podařilo se nám centrum najít bez bloudění. Při příjezdu k vesmírnému centru umístěného v uzavřeném údolí nás ohromila nejvyšší z antén, Deep Space Station 43, která vévodila celému komplexu a stala se oblíbeným cílem našich objektivů. Z parkoviště před oficiálním vstupem jsme se vydali cestou pro návštěvníky, evidentně tento den jako první a zanedlouho jsme vstoupili do nevelkého vesmírného muzea, která nás uvítalo rozevřením posuvných dveří, bez jakéhokoliv dohledu s nápisem, foťte vše co chcete. Vstupné veškeré žádné. Hned v první místnosti byl v uzavřené vitríně k vidění největší zdejší klenot, kámen z měsíce. Kromě toho zde byl zachycen vývoj kosmonautiky a výzkumu vesmíru od prvních pokusů s raketovými motory, přes Gagarina, Sojuz-Apollo, dobytí měsíce, až po současné rakety a satelity, z kterých některé byly ovládány právě z tohoto centra. Expozice zahrnovala i ukázky stravy kosmonautů (v značně pokročilém stádiu), audiovizuální projekci i malé kino, ve kterém se promítaly dokumenty s tématikou výzkumu vesmíru. Co nás nesmírně potěšilo, vedle expozice byla kavárnička trefně pojmenovaná Moonrock Café, ve které kromě kávy a čokolády (hádejte kdo měl co) dělala příjemná paní i snídaně, tak že jsme výtečně posnídali tousty se slaninou a vejci, to vše s výhledem na Deep Space Station 43. Jen pro představu, anténa váží něco kolem 3000 tun, je 70 metrů vysoká, základy má 11 metrů pod zemí a jedná se o největší anténu jižní polokoule. Talíř antény se skládá z 1 272 hliníkových panelů a pokrývá plochu 4 180 čtverečních metrů, docela síla ne? Po snídani a pořízení nezbytných digitálních otisků jsme opustili Canberra Space Centre a vyrazili zpět směr Canberra.
Botanic Gardens
Včera už jsme nestihli navštívit botanickou zahradu, která zrovna zavírala a tak jsme si jako další cíl stanovili právě Australian National Botanic Gardens. National je tu skoro všechno, inu jsme v hlavním městě. Díky Báře, která nás protáhla co by baťůžek za Jirkou po městě, jsme se už v Canbeře orientovali a bez problému jsme i bez navigace trefili na parkoviště botanické zahrady. Vstupné zde bylo řešeno pouze poplatkem za parkování, který jsme ale úspěšně ignorovali, protože je třeba zaplacený lístek z automatu viditelně umístit na palubku, kterou na motorkách nemáme. Vzhledem k časové tísni jsme se rozhodli projít pouze hlavní cestu, čímž jsme návštěvu omezili na naprosté minimum. Díky zdejšímu ročnímu období zahrada zrovna nekvetla a tak to byla spíše procházka se zaměřením na stromy a keře, ale i tak zajímavá. Hned ze začátku jsme prošli po dřevěném chodníku části deštného pralesa, který zachycoval rostlinstvo od Tasmánie po Queensland. Následovala skvěle upravená Rock Garden, pak les eukalyptů, regionální flóra Sydney a přes různé keře a stromy po klikaté cestě jsme se vrátili na začátek, mrkli do návštěvnického centra a zpět na parkoviště za dalším cílem.
Parliament house
Canberra je poměrně mladé město navržené amerických architektem, které má z hlediska centra v podstatě dvě části. Na severu je řekněme tradiční městské centrum s obchody, kancelářemi apod. a na jihu je oblast sídla parlamentu a ambasád. Obě části jsou rozdělené umělým jezerem (no spíše vodní nádrží s vodou průzračnou asi jako na brněnské přehradě). Severní část s jižní je spojena mostem (jedním ze dvou, které jsou vedeny přes jezero), který na obou stranách ústí v kruhový objezd. Na severní části je to malý Venom circle a na té jižní je to obrovský State circle, uprostřed kterého je situován parlament na vyvýšenině hrdě nazvané Capital Hill. Plán byl jednoduchý, přejet ze severní části na jižní, obkroužit Capital Hill a pokračovat za dalším cílem. To se napoprvé povedlo, ale při cestě za další prohlídkou jsme přeci jen zakufrovali a objevili jsme se opět před oním velkým kruháčem. Inu to musí být znamení, řekli jsme si, a rozhodli jsme se tedy navštívit parlament. Najeli jsme na vnitřní okruh kolem Parliament house, který nás svedl do podzemního parkoviště (zdarma). Při parkování co nejblíže vstupu pro návštěvníky, z důvodů časové úspory, k nám přijel federální policista na horském kole a dal se s námi s úsměvem do řeči (odkud jste, pěkné motorky, odkud jedete a kam máte namířeno, jo tam si zajeďte, úžasná cesta), bez jakéhokoliv náznaku moci, povyšování a důležitosti, prostě opak těch našich důležitých paňáců. Z podzemního parkoviště jsme vyšli přímo před vchod do parlamentu, pořídili pár snímků honosného vchodu a zamířili dovnitř. Jak se na takové zařízení patří, začátek znamenal projít detekční bránou, což jsme sice absolvovali bez problémů, ale mě si tam „zatkli“ a vzali si vzorek z kamery, bundy a ruky a nechali ho vyhodnotit, zda jsem si v poslední době nehrál s výbušninou. Nehrál. A tak nás s úsměvem vpustili dovnitř. Ve vstupní hale nás oslovila paní, zda chceme jít s průvodcem nebo sami a na základě naší odpovědi nás vybavila mapkou a stručným úvodem kde co najdeme. A tak jsme prolezli celý parlament. Byly jsme v Great hall, obrovské hale, které vévodí tapisérie 20×9 metrů, kterou dělalo třináct lidí dva a půl roku a jedná se o jednu z největších na světě. Znázorňuje eukalyptový les. Navštívili halu, kde zasedá parlament (čítající něco kolem 150 poslanců, na co my jich máme tolik při velikosti naší země nechápeme), velmi podobnou, ale ve vínové barvě vyvedenou zasedací místnost senátu (pro 76 senátorů, no comment). Prošli jsme návštěvnické prostory, ve kterých jsou obrazy jednotlivých prime ministrů, fotky současné vlády i opozice, tématické písemné materiály, výňatky ze zákona apod. Vše je samozřejmě zdarma, dostupné i pro vozíčkáře, přímo v parlamentu jsou k dispozici toalety, restaurace, místnost pro přebalení dětí, obchod s dárkovými předměty, no prostě jsme nevěřícně koukali. Celý parlament je moderně pojatý, vzdušný komplex budov a nad parlamentem je na ocelovém jehlanovém základu vztyčen stožár do výše 86 metrů a na něm je obrovská australská vlajka (12,8m x 6,4m, jak se oficiálně uvádí přibližně tak velká jako londýnský double-decker (poschoďový autobus) z boku), která je díky tomu viditelná snad ze všech koutů Canberry. Návštěva parlamentu byla opravdu silným zážitkem, ale nebylo času nazbyt a vyrazili jsme dorazit další z nedokončených prohlídek.
Australian War Memorial
Opět díky Báře jsme věděli jak se k budově muzea věnovanému Australským a Novozélandským vojákům padlým ve všech možných válkách dostat a tentokrát jsme to už trefili a nezůstali zase stát před parlamentem. Čekali jsme, že uvnitř najdeme pár psaných informací, fotek a také jsme věděli o existenci seznamu všech padlých v podobě jmen na zdi, Roll of Honour. Zdi byly dvě a ne jedna a když si člověk uvědomí ten počet jmen, tedy vyhaslých životů (přes 102 tisíc), jde z toho mráz po zádech. Z tohoto pohledu bylo naše očekávání naplněno a počítali jsme s pokračováním v cestě do oblasti Jervis Bay. Jaké ale bylo naše překvapení, když jsme při odchodu zavítali ještě do informačního centra a zjistili jsme, že z informačního centra je možné (a opět zdarma, jen u vstupu je možné dobrovolně dát libovolnou částku do kasičky, což skoro každý, včetně nás, učinil) vstoupit v podstatě do podzemí, kde je situována expozice nevídaných rozměrů, rozdělená tématicky na první světovou válku, druhou světovou, poválečné incidenty od Vietnamu přes Afghánistán, Irák až po mírové mise. K tomu obrovská část věnovaná letectvu, další nemenší část věnována poctě ANZACu (Australsko Novozélandské vojenské jednotky), menší část věnována dětem (Discovery Zone) a možná ještě další, které jsme přehlédli plus minimálně dvě, které se zrovna připravovali. Něco tak rozsáhlého jsme nečekali, projít vše a shlédnout i doprovodná videa není za méně než den reálné. K tomu všude spousta informací, faktů, fotek, dobových dokumentů, zvukových záznamů, ukázek zbraní, oblečení, vybavení, lodí, vozidel, letadel, modelů všeho druhu, výjevů bitev v různém měřítku, prostě úžasná záležitost. V rámci prohlídky se dostanete třeba do zákopů v noci a pozorujete palbu světelnými náboji nepřítele s autentickým zvukem, nebo jsme se najednou ocitli na kapitánském můstku reálné vojenské lodi Brisbane (celá čas lodě s můstkem je umístěna vedle muzea a v rámci prohlídky se do ni spodem vejde), kde je místo oken promítáno ponuré noční moře a v „oknech“ se odráží posádka a reaguje na povely kapitána. Letadla byla kapitola sama pro sebe, od zřejmě replik dvouplošníků ve skutečné velikosti, přes esa druhé světové války až po bombardéry, vrtulníky z Vietnamu, děla, uniformy, náboje, samopaly, kulomety, pušky, munici a dokonce i torpédovanou průzkumnou ponorku, vše v reálné velikosti. Pokud vám někdo někdy řekne, že Canberra je nezajímavé město a není v ní co vidět, nevěřte mu. A to jsme nestihli Národní galerii portrétů, Muzeum australské demokracie a Starý parlament, Královskou mincovnu, Národní filmový a zvukový archív, Národní galerii, Národní zoo a akvárium a pro úplnost Národní archív, Národní knihovnu, Národní vědecké a technické centrum, Hlavní soud, Australsko Americký památník a kdo ví co ještě (a to jsem schválně vynechal církev). Na hlavní město jeden den nestačí.
Jervis Bay?
Byl nejvyšší čas, vlastně už bylo pozdě, když jsme vyrazili, plni zážitků a dojmů, směr další ubytování. Viděli jsme se na zápraží chatky s výhledem na moře při západu slunce, rovnajíc si zážitky dnešního dne, ale vše dopadlo úplně jinak. Předně nemáme mapu Austrálie, protože by zabrala jeden kufr na motorce a tak jsme odkázání na navigaci. Protože k tomuto účelu používáme mobily, které k tomuto nejsou bez trvalého napájení uzpůsobeny a baterie se poroučí poměrně rychle, střídáme se v jejich použití. Protože jsem měl z domova v navigaci uložené konkrétní místo dnešního noclehu, navigaci z Canberry převzal Jiří a navolil dle harmonogramu cesty oblast Jervis Bay. Vyrazili jsme tedy navigací určeným směrem a po určité době jsme odbočili na vedlejší silnici, která nás měla po cca 80 km dovést na Princes Hw, po které to mělo být již jen pár kilometrů. Ze začátku se tato silnice jevila jako každá jiná a poměrně svižně jsme ukrajovali kilometry. Ale jen chvíli, pak se objevila značka Gravel a už jsme si to šinuli dlouhé kilometry po šotolině. Ze začátku hodně opatrně, časem se z toho stala rutina a ani stovečka nebyla výjimkou. Dobrá, naučit se jezdit s plovoucím předním kolem a prokluzujícím zadním se může hodit. Když jsme se dostatečně nedobrovolně vyřádili, silnice zase přešla v asfaltku a vše se vrátilo do starých kolejí svižné cestovní rychlosti měřitelné minimálně třemi čísly. Ale jen na chvíli, kdy se do nás pustilo vydatné mrholení a museli jsme do nepromoků. I tak jsme se dostali na křižovatku, ze které byla Prince Hw dostupná po 13 kilometrech. Po odbočení a pár zatáčkách opět úžasná značka Gravel a zase šotolina, skoro až na konec úseku. I tu jsme zvládli, počasí se umoudřilo a tak v domnění, že jsme pět kilometrů od Jervis Bay, sundali jsme nepromoky a těšili se na večeři a odpočinek po náročném dni. Navigaci jsem převzal já a po načtení trasy k chatkám v Joalah parku jsme nevěřili vlastním očím – zbývalo 90km s časovým odhadem 1,5 hodiny cesty, a to bylo sedm večer. Ačkoliv itinerář mluví o Jervis Bay, ubytování bylo zcela jinde, v oblasti jezera Durras. Vyrazili jsme tedy co povolená rychlost dovolovala a po pár kilometrech přišel regulérní déšť, nárazově slejvák a díky zamračené obloze, dešti a cestě vedoucí lesy nebylo skoro nic vidět. Po necelých osmdesáti kilometrech jízdy v dešti nás navigace, které také docházel dech, hnala z hlavní silnice na vedlejší úzkou, lesem vedoucí cestu a to v době, kdy už šlo slunce skutečně na kutě a byla tma jak v pytli. Opatrných 50-60km v hodině mokrým lesem s vědomím ideální doby výskytu klokanů na silnici (a v této oblasti prý hojným), s očima upřenýma do tmy, rádoby ozářené světly motorek, jsme se prodírali lesem nekonečných 12 kilometrů, k tomu nám oběma palubní počítač zuřivě oznamoval docházející palivo. Nakonec nás navigace na poslední kapku energie dovedla až k recepci, kde jsme s úlevou z doklapání na flek slezli z motorek, aby nám nápis na dveřích recepce oznámil, že příjem je do šesti do večera a my jsme přijeli něco po osmé. K tomu nám nad hlavou zakroužil obrovský kaloň a na mysl se nám začala vkrádat beznaděj. Ručička teploměru se přemáhala k přelezení dvanáctky, byli jsme mokří a bez ubytování. Pobíhajíc po okolí jsme si všimli, že se v domě, kde sídlí recepce svítí a po chvilce Jiří narazil na spásný zvonek, který nám otevřel cestu ke klíči od chatky a tak jsme nakonec dorazili k chatce s výhledem na moře, s malou teráskou, ze které jsme pro tmu nic neviděli a pro hučící moře ani neslyšeli (až na to moře). Při parkování se ze tmy vynořila silueta dospělého a ne zrovna malého klokana, který se přišel mrknout, co vyvádíme s motorkami. Tak že jsme se nakonec přece jen dočkali čtvrtého druhu. Než jsme nanosili věci z motorek do chaty, objevilo se v přítmí okolních chatek více jedinců a tak snad ráno bude o něco veselejší než konec dnešního dne. Bez obědu i večeře, jen o čokoládě, čaji a kávě usínáme a moc, moc se těšíme na snídani (pokud někam s těmi prázdnými nádržemi dojedeme).
Heslo dne
Není důležité kam jedete a kdy tam máte být, ale kudy pojedete a kdy vyrazíte.
Dnešní ráno jsme měli bohatou snídani ze svých vlastních zásob, nakoupených předchozí den v Jindabyne. Po té následoval rychlý přesun dálniční rychlostí do hlavního města Canberry. Za 2 a půl hodiny jsme už byli na místě dnešního ubytování v Eaglehawku. Tentokrát je to „cabin“ pro 8 lidí, je to mnohem luxusnější ubytování než včera. Zde vykládáme všechny věci z kufrů a vyrážíme na lehko do města. Na předměstí nabíráme Báru, průvodkyni pro dnešní den. Prvně se jedeme na radu Báry podívat do Národního muzea, které je situované na výběžku pevniny do severním části uměle vybudovaného jezera Lake Burley. Prohlídka začala v otočném kině, kde se na čtyři etapy promítala historie Austrálie formou psychidelických klipů na více obrazovkách, až z toho šla hlava kolem a vypovídací hodnota byla v podstatě nulová. Vlastní prohlídka zajímavých artefaktů od doby osidlování Austrálie až do současnosti byla zajímavá, jen celé muzeum bylo v šeru a tak si naše dokumentační přístroje moc nesmlsly. Po prohlídce jsme se občerstvili kávou (samo jen ti, kteří ji pijí) a následovala návštěva televizního vysílače Telstar, kde jsme se za par mrzkých dolarů z výšky pokochali pohledem na Canberru. Hned vedle odbočky k vysílači je Národní botanická zahrada, ale jako ostatní památky zavírala v pět, tak že jsme se na parkovišti otočili a pokračovali dále směr Památník válečných hrdinů Austrálie. Jedná se o široký bulvár, která je lemován památníky, ze všech válečných střetů, kde bojovali Australané a v čele bulváru stojí vlastní muzeum. Opět vzhledem k zavírací době (respektive lenosti provozovatelů všech památek) už nebylo možné se do muzea podívat. Pak se slovy, že máme hlad, jsme vyrazili do centra na malé občerstvení, které pro dnes zastoupilo oběd i večeři. Vybrali jsme si kuře v nějakém fastfoodu. Pak už jen, krátká procházka po centru, rozloučení s Bárou, která nám příjemně zpestřila pobyt v Canbeře a za tmy vyrážíme směr Eaglehawk na naši ubikaci. Po cestě nás oba zvěčnil automatický foťák na silnici, ačkoliv jsme nepřekročili nejvyšší dovolenou rychlost, uvidíme, co z toho vyplyne. Vzhledem k dnešní etapě určené jen k přesunu z Jindabyne do hlavního města není přírustek kilometrů až tak velký, ale i tak se těch 293 km počítá. Díky dalšímu dni nemožnosti se připojit píšeme opět do šuplíku a snad se nám brzy podaří poslední příspěvky i s fotodokumentací publikovat. Heslo dne
Zatím známe tři typy klokanů : na značkách, mrtvý u silnice, vycpaný v muzeu. Tak snad potkáme i čtvrtý druh – živého.
Fantastické. Přesně tak jsme si to představovali, tak to má být (Karle). Po včerejší motorkářský ne zrovna zdařilé etapě jsme s obavami, ale za hezkého počasí sedli ráno na motorky a vyrazili směr Lake Entrance, kam jsme po deseti kilometrech dorazili s úmyslem posnídat. Již tradičně jsme k tomuto účelu použili Subway, Jiří tradičně „dlouhou“ variantu se vším možným, já kratší verzi na snídani v ceně s kávou, kterou ve zdejších provozovnách Subway dělají opravdu výtečnou. Po zdařilé snídani a pořízení pár dokumentárních fotografií a video záběrů jsme pokračovali směr Cann River s očekáváním podobně nudné cesty jako včerejší den. Nic takového se nekonalo, cesta byla vskutku jedinečná, více než široká dvouproudová cesta se pozvolně klikatila celých 140 km do Cann River, s minimálním provozem ubíhala velmi svěže a bez nutnosti ubírat plyn v zatáčkách jsme ji celou proletěli s průměrem někde nad hranicí stovky. Po pravdě po deseti kilometrech jsem byl nucen vyvolat technickou zastávku a vedle čerpací stanice v zařízení tomu určeném se neprodleně zbavit otravy z mexického jídla. Být to o dvě zatáčky později, nevím jak by to dopadlo… V Cann River jsme doplnili (prozřetelně) palivo a vydali se směr Jindabyne po již ne tak široké, ale i přesto stále pohodlné krouticí se silnici, ze které jsme měli po cca 80 km odbočit doleva. Odbočku jsme úspěšně minuli, ale na omyl jsme přišli v rámci stání na červenou z důvodů opravy silnice, kdy Jirka překontroloval naši pozici na GPS. Vrátili jsme se tedy k odbočce a vyjeli jsme na docela dost úzkou cestu, která se po pár metrech změnila ve štěrkovou. To nás neodradilo a pokračovali jsme dál, naštěstí štěrkový úsek nebyl příliš dlouhý a následoval asfalt nebo něco jako asfalt, co se mírně drolilo, ale svižně se po tom jet dalo. Cesta se klikatila neobydlenou oblastí, kde kromě zažloutlé trávy a polosuchých stromů nic nebylo. Ono značka ukazující, že dalších 89 km není čerpací stanice, která byla ihned za odbočkou, všemu napovídala. Cesta ubíhala a jak jsme se později shodli, začali jsme mít pocit, že je něco špatně. Napřed padlo podezření na to, že se nám uvolnili tkaničky a jak vlají ve větru způsobeném naši vytříbenou jízdou, narážejí do bot. To se nám ani jednomu nepotvrdilo na základě krátké kontroly v rámci chvilky při jízdě po rovince mezi zatáčkami. Pak jsme nabili dojmu, že zřejmě od předního kola odskakují kamínky z ne zcela uváleného asfaltu, ale to by jsme neschytali do noh na rovince. Po pár desítkách kilometrů už stačil i letmý pohled na boty, nohy od kolen dolů a u těch vyšších motorkářů 🙂 i na ramena a hned bylo vše jasné. Ze silnice na nás bezhlavě (a následně i bez těla) útočili jakési kobylky, minimálně osm centimetru dlouhé, které si nebraly servítky s rychlostí našich rozjetých lokomotiv s modrobílými vrtulemi v logu a snažili se nás za každou cenu zastavit. Nepovedlo se, čest jejich památce. A nebo raději ne, protože dostat ten sajrajt z kufrů, bot, kalhot a u těch vyšších motorkářů z bundy, nám zabralo docela hodně času a ještě teď večer odlepujeme z různých částí výbavy a motorky žluté sr..ky. Vnitřnostmi kobylek vyzdobeni jsme dorazili do Discovery Holiday Parku v Jindabyne, kde jsme našli útočiště v chatce pro minimálně pět lidí s kompletním vybavením. Jirka si vzal dvoulůžko, já tří-lůžko (viz foto). Skvělé na ubytování je i internet zdarma, který ale dnes zrovna nefunguje a pak tu máme možnost navštívit saunu, vířivku a vyprat si, až na ten malý nepodstatný problém s odpolední opravou přívodu vody, který způsobil nefunkčnost všech těchto zařízení až do rána. Po částečném zušlechtění jsme vyrazili do Shopping centra v Jindabyne (něco jako půlka Lídla) a nakoupili večeři a snídani. Vrátili jsme se zpátky do luxusní chatky a protože byl ještě čas a nacházíme se uprostřed Sněžných hor, vyrazili jsme směrem k nejvyšší hoře Austrálie (Mount Kosciuszko 2 228m), ke které vedla odbočka hned před naším ubytovacím parkem. Než jsme stačili zahřát pneumatiky na opět velmi příjemné cestě, čekala nás překážka v podobě mýtného. Velmi vlídná důchodkyně nám sdělila, že dál už jen za šest dolarů na hlavu a ať jedeme opatrně a někam to nenaboříme. Tak jsme ji poděkovali a vyrazili jsme do klikatých cestiček přes hory a už jsme se viděli zaparkování někde na vyhlídce na nejvyšší horu (podobně jako „u nás“ při vyjížďce na Grossglockner). Po necelých 40 kilometrech jsem tuto vidinu vzdali a i přes super klikatou cestu jsme se otočili zpět (přece jen jsme toho dnes nalítali dost). Později jsme na informační tabuli zjistili, že cesta je sice přes sedmdesát kilometrů dlouhá, ale vede napříč Sněžnými horami a k nejvyšší hoře vedou jen treky a díky povodním (zřejmě ne těm z nedávné doby) ještě ne všechny a za použití lanovky by byl nejkratší trek šest kilometrů. Vzhledem na náš vyzdobený motorkářský oděv a zapadající slunce jsme se s vidinou pokoření nejvyšší hory Austrálie rozloučili a vrátili se do naši „luxusní“ chatky. Dnešek jsem si opravdu užili jízdy na motorkách a je v pomysleném žebříčku australských dnů namotorkach.eu zařazen na třetí místo hned za oba dny strávené na Great Ocean Road. Dnešní skóre činí fakt super úžasných, epochálních, grandiózních 471 vymazlených kilometrů, au moje záda.
Heslo dne
Kdyby byl hmyz desetkrát větší, nejsme jednička v potravním řetězci. Ale on není, nééení, nééééní.
Jako každé ráno si pouštíme televizi, abychom se dozvěděli jaké nás čeká počasí. Předpověď polojasno a 23 stupňů nezní tak špatně. Oblékáme se do nepromoků, protože opět prší a vydáváme se směr Philip Island. Předtím se ještě posilňujeme na bagetce u Subway. Cesta ubíhala poměrně svižně, až na ty nekonečně rovné silnice a to se snažíme vyhýbat všem „hájvejím“. Na Philip Islandu se držíme směrovek „Philip Island Circuit“ a po nějakých 20 km jsme ne místě, kde se před pár dny konalo mistrovství světa superbiků. Po zaplacení malého poplatku, kde dostáváme 2 žetony, se ocitáme v muzeu (první žeton) tohoto okruhu, kde jsou po stěnách všechny významné milníky vztahující se k této dráze a stará videa ze závodů. Je zde i pár exponátů závodních strojů z dob minulé i nedávné. Po vhození dalšího žetonu se ocitáme na plošince, kde je výhled na závodní trať. Po chvilce koukání na pár nadšenců, kteří se snaží ukrajovat setinky ze svého rekordu se s tímto okruhem loučíme. Pokračujeme dále směr Penguin paradise, kde zjišťujeme, že chtějí nemalé vstupné s nejistým výsledkem. Otáčíme se zpět a ještě se zastavujeme v továrně na čokoládu, pro milovníky ráj na zemi. Na uvítanou jsme dostali vynikající kousek čokolády. Já si dávám horkou čokoládu a Milan pro mě nepochopitelně kávu. Po pobřeží pokračujeme směr Bairnsdale. Po dojetí na naše ubytování se shodujeme, že jsme připraveni se vydat na legendární Route 66, podmínkou pro motocykl bude tempomat. Ještě vyrážíme do blízkého Lake Entrance, kde se zastavujeme v mexické restauraci na večeři a už za tmy se vracíme pár kilometrů zpět do motelu, nepochopitelně umístěného daleko ode všeho, uprostřed ničeho. Dnešní skóre 486 km.
Heslo dne
Je jedno, jestli jste s Fidži nebo z Evropy, v Austrálii budete mít trampoty.
Dnes nás čekala stejná cesta jako včera, ale v opačném gardu. Ale úplně se to nepovedlo, o tom později. Ráno kolem sedmé nás vzbudil poměrně silný hluk a bubnování kapek deště. To nevěstilo nic dobrého z pohledu jízdy na motorce. Z interaktivní předpovědi počasí místního satelitu jsme dostali potvrzení toho co se dělo za okny, tedy silný vítr v nárazech až 74 km/h. V takovém větru je jízda na motorce v podstatě boj o přežití, kdy se snažíte, aby vás vítr nesfoukl z motorky a zároveň aby vás i s motorkou neshodil do nejbližší škarpy. I přes toto riziko jsme se rozhodli znovu vyjet na GOR s vědomím toho, že po pár kilometrech se cesta stáčí od pobřeží do poměrně dlouhého úseku lesy, kde by neměl být vítr tak silný. Risk nám vyšel, déšť ustával a po necelých osmdesáti kilometrech jsme se odbočili k zálivu Cape Otway, kde jsem měli v plánu navštívit zdejší maják. Nesmyslná cena za návštěvu majáku (ten včera byl větší a zdarma) nás odradila, a tak jsem jen vyšli na nejbližší vyhlídku, odkud jsem mrkli na maják a odlovili kešku. Odbočka k majáku ale nebyla úplně marná, protože vedla přes les, kde v korunách stromů žije medvídek koala, tak že jsme měli možnost vidět další lenošící jedince. Během pozorování medvídku koala se počasí umoudřilo a sem tam vysvitlo i slunce. Po pár dalších kilometrech jsme v zálivu Apollo Bay něco pojedli a vyrazili dál, abychom dojeli do již známého motelu co nejdříve. Myšlenku použít trajekt přes záliv do Sorrenta jsme zavrhli, protože bychom časově neušetřili a jen by jsme čekali na trajekt a platili za motorky. Jak se ukázalo, byla to chyba. Vydali jsme se po stejné cestě přes highway M1 do Melbourne, ale netušili jsme, že provoz odpoledne je x-násobně tragičtější než předcházející den ráno. Provoz, tedy spíše neprovoz na dálnici začal byl neúnosný a tak padlo rozhodnutí, vzít to přes město. Něco tak strašného jsme ani jeden ještě nezažili, od spojkování nás boleli ruce, od řazení jedna a zpět neutrál nohy, co křižovatka, to až na x-tý, nezřídka desátý pokus. Po více jak dvou hodinách jsem se dostali akorát do centra Melbourne, odkud jsem už znali cestu zpět na highway M1 ze dne, kdy jsme převzali motorky. Tu jsme ale „zdárně“ minuli a pokračovali více jak deset kilometrů systémem start – stop, než se nám podařilo uhnout zpět na M1 a konečně ochladit přehřáté motory a úspěšně dojet do motelu. Po ubytování jsme vyrazili na nákup večeře, kterou jsme pojali velmi spořivě s tím, že snídani si dáme o to bohatší.
GOR zpátky byl opět úžasný co se jízdy týče, cesta dál pak byla zlý sen. O způsobu jízdy místních obyvatel, zvláště těch neevropského původu by se dal napsat román (a říct spousta peprných slov), ale to sem nepatří a pro zájemce dáme k dobru někdy jindy. Celkový kilometrový zisk za dnešek činí překvapivě méně než včera – 358 km.
Heslo dne
Užívej si své pravidelné dopravní zácpy při cestě do a z práce, nikdy nevíš, kdy pojedeš služebně do Melbourne.
|
|
Nejnovější komentáře