|
|
Všem co nás četli a zajímali se o naši New Zealand Motorcycle Tour děkujeme za pozornost a několika málo i za příspěvky. Po cestě jsem nafotili stovky fotek a natočili přes sedm hodin videa a tak k jednotlivým příspěvkům připravíme jak foto galerie tak malé videoklipy, ale nebude to hned, protože to chce čas. Přispěvatele za odměnu budeme informovat o aktualizaci těchto stránek a pokud vše vyjde, máme v plánu dát dohromady interaktivní mapu naší cesty s vyžitím údajů z GPS datalogeru, který nás po celou dobu neustále monitoroval a tak bude možné prohlédnout si videa a fotky z konkrétních míst naši cesty přímo z mapy.
Máme v plánu vytvořit ještě příspěvky s rady a tipy pramenící z našich čerstvých zkušeností, aby tento web mohl sloužit i jako částečný návod na cestu přes NZ pro případné zájemce o podobnou zkušenost.
A co bude dál to zatím ani sami nevíme. Slyšeli jsem o pěkných cestách na Islandu, o FreeSpirit Adventure Tours přes Indii, Nepál a Tibet, Austrálie nebo americká Route 66 taky nejsou k zahození, tak že se na tomto webu možná zase sejdeme při další cestě. Děkujeme za zájem a nashledanou příště 🙂
Nadešel den, který jsme si nechtěli připustit, ale chtě nechtě jsme k němu mířili už od jarního rozhodnutí podniknout celou akci. A jak titulek uvádí, i naše cesta dospěla do cíle a musela skončit. Ráno posledního dne na NZ probíhalo tradičně co se vstávání týká, opět jsme byli vzhůru těsně před šestou a rozhodli jsme se ještě nakrátko opustit hotel a zajít někam na poslední long black a chocolate, což jsme také učinili v nedalekém pekařství. Ráno bylo nádherné počasí, které vyzývalo k dalším dech beroucím projížďkám a opravdu nás velmi mrzelo, že nemůžeme jako v ostatní dny natočit modrobílé vrtule a vyrazit za dalšími úžasnými zážitky.
Po malé snídani jsme se vrátili do hotelu zabalit zbytek věcí do nových mega kabel a po cestě jsem si na recepci domluvili na půl devátou přistavení taxi na letiště. Těsně před půl devátou jsme se zjevili na recepci hotelu, odevzdali karty od našeho posledního útočiště a hodlali jsme nastoupit do již přistaveného taxíku, když nás velmi nepříjemná, ale pohledná, Asiatka za recepcí zastavila a chtěla po nás zaplatit hotel, což se nám za celou dobu pobytu nestalo, protože vše bylo dopředu domluveno a zaplaceno. Po krátké slovní přestřelce, která nikam nevedla jsme to vzdali a z platební karty byl odčerpán potřebný obnos.
Po malém incidentu na recepci již nic nebránilo vyrazit na letiště zeleným (jak barevně tak ekologicky) taxíkem, který jak jsme si již zvykly v mnoha jiných povoláních na NZ, neřídil rodilý Novozélanďan, ale Dimitri z Bulharska. Chvíli si s námi povídal na téma pádu komunismu a o postkomunistických zemí a pak jsme přešli na chválení jeho eko-taxíku značky Toyota. Cesta nám uběhla poměrně rychle a Dimitri nás vysadil téměř u terminálu pro vnitrostátní lety. Téměř z toho důvodu, že se letiště v Christchurch kompletně přestavuje a tak jsme museli část cesty k terminálu dojít přes staveniště. Přepážku společnosti, se kterou jsme měli letět do Aucklandu jsme našli ihned a zanedlouho jsme již bez našich nových přecpaných mega kabel procházeli terminálem a zabíjeli čas do odletu zevlováním po obchodech. S příchodem času k odletu jsme se dostavili k příslušné bráně a než jsme se nadáli, už jsem rolovali ke startu. První let zpáteční cesty byl nejkratší ze všech letů naši cesty domů a za osmdesát minut jsme přistáli na letišti v Aucklandu. Ano, to co jsem jeli dvacet dnů letadlo vymazalo za hodinku a něco 🙂
Pak už to šlo ráz naráz, let Auckland – Hong Kong jsme sfoukli za devět hodin, najedli jsme se na letišti v Hong Kongu a po třech hodinách jsme již seděli v tomtéž letadle, které nás uvěznilo na následujících třináct hodin, aby nás konečně vypustilo na letišti Heathrow v Londýně. Protože došlo k malému zpoždění při startu a poslední letecký spoj naopak startoval o něco dříve, stihli jsem se tak tak přesunout z terminálu 3 na terminál 5, zajistit palubní lístky (které nám z nepochopitelných důvodů v Aucklandu nemohli poskytnout), proběhnout poslední osobní kontrolou, halou terminálu 5 k naší bráně a nastoupit do autobusu, který nás eskortoval k letadlu. Když nám pilot oznámil, že poletíme sto minut, připadalo nám to docela směšné, po těch předchozích hodinách strávených v letadlech. Poslední let nám byl krácen docela nechutnou snídani a nabídkou kávy a čaje. Než jsme se nadáli, vytahovali jsme naposledy pasy při vstupu na „naše“ území a v hale terminálu jsme u nejmenovaného “Mc fástfůdu“ čekali na náš odvoz do Brna, který dorazil po pár minutách. Po cestě jsem se stavili na oběd, kde jsem si oba dali smažený sýr, která nám docela v nabídkách restaurací NZ chyběl a po více jek čtyřiceti hodinách jsme dorazili do Brna.
Pokusíme se občas nejlépe s měsíční frekvencí informovat o aktuálním pohybu toulavých bot. Koncem listopadu 2009 je stav řekněme půl na půl. Dvě boty se nehnuly ze svých keší a dvě už opustily Nový Zéland.
Pink – stále si užívá nádherné zátoky v Coromandelu, její existence pouze byla potvrzena logem ze stejného dne, kdy jsme ji do keše uložili.
Blue – nelenila a ihned po tom, co jsme opustili NZ se dala na cestu. Aktuálně je v Kanadě, konkrétně ve městě Winnipeg (GC1ZAZ9).
Red – žhavá bota se zřejmě dozvěděla o výletu modré a tak se aktuálně také nachází v Kanadě, kde byla za bouřkového počasí uložena v keši ve městě Victoria (GC1VQ77).
Green – zelená bota si dle logu pořád v klidu užívá svého prvního útočiště pod horou Mt. Cook.
Tak šťastnou cestu boty…
Jak jsme slíbili na počátku listopadu, vracíme se k našim toulavým botám a podáváme zprávu o jejich pobytu na světě. V této rubrice se občas, snaha bude alespoň jednou za měsíc, objeví informace o aktuálním pohybu našich toulavých bot a pro začátek si zrekapitulujeme, kam že jsme jednotlivé boty vložili.
 
Tato bota byla první vhozena do víru novozélandských keší a přistála v keši na severu Coromandelu u překrásné pláže v Cathedral Cove (GC28DB).
 
Už pro barvu byla tato bota vybrána pro keš nedaleko ledovce Franz Josef (GC18NDQ).
 
Opět barevně vhodná bota pro uložení do keše uprostřed veřejného parku v Rotorua, který díky termálním aktivitám vypadá jako vstup do pekla díky vařící se vodě v jezírkách a stoupající páře jak z jezírek tak z četných otvorů v zemi. Červená bota je prostě ďábelská (GCQRB8).
 
Zelená bota byla jako poslední ze všech umístěna do nejbližší keše dostupné po normální komunikaci pod největší horu NZ Mt. Cook (GC1NK1V).
Jak je vidno, snažili jsme se naše toulavé boty umístit do zajímavých lokalit a snad se nám to i povedlo. Teď už jen, aby se šťastně vrátili domů, což je jejich cíl.
Poslední den, který jsme měli strávit v sedlech motocyklů na NZ (v roce 2009) nás měl zavést do největšího města jižního ostrova Christchurch. Ráno začalo zajímavě a to tím, že v celém Timaru nešel proud, což bylo nepříjemné, protože na našich strojích svítilo opět hladové oko a v celém městě nejela žádná benzinka. Se zkušenostmi s adrenalinovým dojížděním na prázdnou nádrž jsme vyjeli na SH1 a věřili, že najdeme nějakou benzínku po cestě. Spása přišla v městečku Temuka kde jsme po okraj naplnili nádrže a po nudné státovce dojeli až do Christchurch. První bod, který jsme si stanovili byl, že si domluvíme vrácení motorek. Po kličkování v provozu jsme zdárně nalezli půjčovnu, kde po krátké konverzaci bylo vše domluveno a chlapík se nás ptá co teď máme v plánu. Odpověď zněla, že se pojedeme vybalit do hotelu, vrátit motorky a jít se podívat do města. Na to kontroval, že ve městě nic není, ať radši jedeme do města Akaroa, kde budeme mít po cestě ústa otevřená jak je to tam úžasné a ukázal nám na mapě jak se tam dostat. Nedejte na domorodce, že 😉 sice to bylo o 160km více než jsme chtěli najet, ale když jsme měli čas a krom toho tam byla jedna z nejvzdálenějších keší od domova nebylo co řešit. Cesta pěkně ubíhala a pak přišla jedna z motonirvám, pod značkou „zatáčky“ se skvěla číslovka 13. Asfalt naprosto úžasný a cesta doplněna značkami zatáček s doporučenou rychlostí 25 nebo 35 km/h. Prostě vracáky 🙂 Milan si krásně ojel pneumatiky až ke krajům a já mám prostě nějaký blok a kus ke konci na pneumatice mi prostě chyběl. Po odlovení keše na nás čekala stejná cesta zpět. Bylo to krásné ukončení jízdy na NZ. Cesta opravdu byla úžasná, opět nádherná panoramata, prostě tak jak nám bylo vylíčeno. V Christchurch jsme se vybalili v hotelu a jeli „počítat zajíce“ do půjčovny motocyklů. Podmínka byla, že se motocykly vracejí s plnou nádrží. Podle GPS měla být benzínka přímo na cestě k půjčovně, nebyla. Po půl hodině jsme se s Milanem opět setkali při vrácení motorek, každý jsme tankoval jinde a dojeli z jiné strany, protože v hustém provozu nebyl problém se rozdělit. Stačil jeden semafor. Milan se Johnovi přiznal k pádu a začalo se počítat, blinkr, kufry a kryt pravého válce. Cenu nebudu uvádět, ale kdo Milana zná, tak ví, že krásně umí kohokoliv asertivně poslat do patřičných míst a můžu potvrdit, že i v anglickém jazyce 🙂 Krytka byla pouze odřená a John tvrdil, že se musí vyměnit za novou, po dotazech proč se nevyměnila spousta věcí po pádu (pozorní čtenáři vědí, že Milan měl motorku havarovanou), tak že nebylo potřeba. Zajímavá logika, prostě Milanovi naúčtoval všechno co mohl. Na moji motorku jen koukl a že je v pořádku. Pak nás John hodil na hotel a šlo se na prohlídku města. První nás zaujal obchod přímo vedle hotelu, kde se nabízeli kufry a cestovní tašky. Při představě opětovného řešení ježka v kleci, jsme se rozhodli toto martýrium nepodstupovat a koupili jsme si tašky o něco větší 🙂 Pak se balilo jedna báseň. Po procházce městem, které je stejné jako každé velké město, jsme skončili u „Kojota“, kde jsme dobře povečeřeli a šlo se na kutě.
Jeste ze uz pozitri jedeme, protoze nazvy dalsich prispevku by zrejme uz nerekli nic ani autorovi. Cesta z Twizelu do Timaru mela byt podle puvodniho planu rutinni zalezitosti o delce 160 km ale my jsme rekli ne a vydali jsme se cestou delsi, predem neprobadanou pres Omarama, Otemata az do Oamaru (ty nazvy si vazne nevymyslim) a odtud pak do Timaru. Se vsemi zajizdky jsme se dostali az ke trem stovkam najetych kilometru.
Proc hydro. Protoze v prvni casti cesty jsme navstivili dve hydroelektrarny, pres ktere proudila jiz povestna blankytne modra voda a u druhe znich jsme opet klasicky posnidali, jen je treba rict ze ke vsem jiz zminenym castem vydatne snidane byl navic steak tete, coz byl vlastne vetsi karbanatek, nasledkem cehoz jsme se po pozreni cele snidane v podstate nemohli ani pohnout. Nastesti motorky nas uvezly a tak jsme pokracovali smerem na Oamaru, kde jsme meli vytypovanou, jako jedine lakadlo, kolonii modrych tucnaku. Hydro cast jsme tedy meli za sebou a presli jsme v cast zoologickou. Kolonie nas trochu zklamala, protoze videt pulku spiciho (mozna ze mrtveho) tucnaka a ctyri dospele a par mladych tucnaku v hnizdech, zobrazovane pres specialni drevene tubusy namirine do potemnelych hnizd nam za deset dolaru pripadalo trochu malo. Ale jako bonus jsme pak na pobrezi z nekolika malo metru pozorovali rodinku tulenu, coz nam zklamani docela vynahradilo. Nabazeni zoo-zazitkem jsme vyrazili do Timaru a po ceste po silnici jedna jsme si vsimli lakadla na setkani s wallaby v nedalekem mestecku Waimate. Jen na vysvetlenou, wallaby jsou mensi klokani zatahnuti na NZ z Australie. Posilneni kavou a bananovym sejkem jsme z motorestu u hlani silnice jsme vyrazili do Waimate a zanedlouho jsme stali v jedne z mnoha ohrad, ve ktere nam prijemna starsi dama predvadela, jak krmit tato roztomila stvoreni. Netrvalo dlouho a uz z nas byli profesialni krmici, Jirka dokonce premluvil i jednoho slepeho klokana slysiciho na jmeno Noname a ten si k nemu i poslepu nasel cestu a spokojene hodoval granule, ktere jsme pred tim obdrzeli. Zase jeden zazitek na cely zivot. Prosli jsme dalsi a dalsi ohrady s klokany, do toho kolem pokrikoval a predvadel se jeden pav za druhym, behali kaceny a kokrhal kohout, proste takova vetsi domaci zoo. Nebyt teplot nad tricet stupnu, asi by jsme krmili klokany az do vecera, ale takove teploty v motorkarskem bez jizdy nejsou snesitelne a tak jsme vyrazili na zbytej cesty do Timaru. Nez se zminime o Timaru, tak ciste s motorkarskeho hlediska byla tato cast to nejhorsi, co jsme zazili, protoze cesta je plna nechutnych rovinek bez stoupani a klesani a o zatackach kde by stalo za to klopit „na kolinko“ se nam mohlo jen zdat, proste vychodni pobrezi jizniho ostrova nema pro jizdu na motorce pochopeni a oba jsme se dostavali do stavu blizko mikrospanku a to je jiste znamka nepouzitelnosti takovych silnic pro jizdu na motorkach.
Timaru je vetsi mesto, ktere jsme po ubytovani v motelu proletli, nez zaslo slunce. Co na nem bylo zvlastni v pondeli vecer, ze v nem nebylo ani zivacka a pres hodinu jsme hledali restauraci, kde by jsme alespon neco maleho (po devastujici snidani) snedli. Vice jsme se Timaru nevenovali a vratili jsme se do motelu k odpocinku, protoze nas dalsi den cekalo mesto Christchurch a posledni cast trasy, posledni den na motorkach…
Tento den jsme meli predposledni pokus vzletnou do oblak a podivat se na hory a ledovce z vysin. Rano bez snidane jsme vyrazili po nejdelsi slepe silnici na NZ c.80 do Mt.Cook vilage, ktera meri 56 km. Po ceste jsme se zastavili v jednom informacnim centru, ktery byl spojen s barem, na snidani. K nasemu prekvapeni tam obsluhovala ceska, aspon jsme si skvele rozumeli. Nez se nam All day breakfast pripravil sondovali jsme na informacich zda se leta. Odpoved znela NE, protoze jsou mraky, ale mozna odpoledne se letat bude. Jejich „mozna“ uz zname a zacali jsme propadat skepsi. Nu coz, plan B znel trek. Dojeli jsme na konec cesty kde je Edmund Hillary centrum ve kterem se nachazi kino, planetarium, hotel … a vznesli jsme opet dotaz zda se leta. K nasi radosti tentokrat znela odpoved ANO a zacali se pidit po rezervacich. A proc chodit ke kovarickovi, zajeli jsme primo na letiste. Tam nam pani dala do ruky letak at si vybereme trasu, kterou chceme podniknout. Volba padla na Grand tour. A jestli chceme letet letadlem nebo helikopterou, ze letadlo muze hned, ale helikoptera az se plne zaplni jinak nepoleti. Nebyl cas na hrdinstvi a zvolen byl letoun pro 4 osoby vcetne pilota znacky Cessna. Po hodince cekani, ktery jsme si zpestrili kratkym vyletem do jednoho „valley“, jsme byli pouceni o bezpecnosti a byl nam predstaven pani za pultikem pilot. „To je Mike“. Mike je sympaticky chlapik s usmevem od ucha k uchu srsici vtipem. Nase skupina se skladala z Jirky, Milana a Japonky a Mike hlasi „Hi guys“. Diky tomu, ze jsem vyrostl jsem mohl sedet vepredu 🙂 Mike nastartoval, naroloval na runway a vznesli jsme se. To co jsme videli se opet neda popsat, namodrale ledovce, modra, zelena jezera, nazloutly povrch skal ….. jak by rekl Milan „to proste nevymyslis“. Obleteli jsme nejvyssi vrchol NZ Mt. Cook a Mike nam stale komentoval co vse muzeme videt a pak na jedne planine na snehu pristal. To byla velka frajerina. Bylo to velmi frekventovane misto. Sami horolezec. Deset minut jsme si uzivali ticha na ledovci, koulovali se, staveli snehulaky a fotili. Pak nas Mike opet nahnal do letadla, nastartoval a se slovy, ze je rad, ze to chytlo, protoze to blbe startuje kdyz je zima, jsme se opet vznesli. Dalsi krasna panoramata, vse vsak musi jednou skoncit. Zacali jsme klesat a pripravovat se na pristani, Japonka se zacala modlit. Mike v pohode pristal, srdecne se rozloucit a letel vyzvednout nejake lidi na ledovec. Plni dojmu jsme se vraceli k motorkam a potkali dva Harlejare, kteri se ptali jak se tady jezdi, jim Milan odpovedel, ze naprosto skvele, coz je rozesmutnilo, protoze si nechali motorky doma. Cestou zpet jsme se opet u cesky stavili na neco maleho a zacali kout plany co podniknout, kdyz mame spoustu casu, protoze dalsi den pojedeme jizni cestou do Timaru a minuli bychom jezero Tekapo, ktere nam bylo doporuceno, byl cil jasny. Po 50km jsme dorazili k jezeru pokochali se jeho barvou, nafotili par obrazku a opet se vratili do motelu v Twizelu.
Plan dne byl jasny, dostat se do mesta Twizel, ktere je vstupni branou pro navstevu narodniho parku Aoraki Mount Cook, ktery ma ve svem nazvu zaroven nazev nejvyssi hory NZ, jejiz navsteva byla v planu dalsi den. Co znamena nazev clanku ? Region Mackenzie krome zmineneho narodniho parku zahrnuje i oba ledovce Franz Josef a Fox, kolem kterych jsme se jiz pred par dny motali ze zapadni strany jizniho ostrova. Tentokrat mirime do stredu regionu a Jizni Alpy navstivime z vychodni strany, tedy mirime zpatky do regionu Mackenzie.
Tento den byl tedy urcen pouze k preprave a tomu odpovidal i predpokladany pocet kilometru, ktery presahoval 300 km a my jsme se rozhodli pridat jeste celou stovku navic. Celou noc vydatne prselo a foukal silny vitr, ale po ranu vse ochablo a vyhlidka na klidne cestovani se zdala realna. Ale zdani klame. Prvni cast jiz zname cesty vedla zpatky do Queenstownu a nenabidla nam tedy nic noveho, az na zajimavy efekt. Silnice, po ktere jsme ukrajovali nemaly pocet kilometru vice nez povolenou rychlosti zdanlive rozdelovala nebe na dve casti. Leva strana byla nadherne modra s malymi bilymi mraky, prava cast byla cerna jak bota a bylo jasne, ze v teto casti jsou srazky vice jak vydatne. Darilo se nam jet na pomezi a sice jsme obcas dostali sprsku, ale nikterak vyraznou. Protoze nejdulezitejsi jidlo dne nepodcenujeme, bylo dohodnuto, ze snidane se bude konat v jiz navstivene restauraci (pro ty, ktere to nastve uvadime, ze se z toho stala nase oblibena hospudka) Five rivers. Vstoupili jsme do restaurace, ve ktere nebylo slyset vlastniho slova z duvodu prekricujiciho se stada asi dvaceti cyklistu, kteri se stavili na ranni kavicku. Jejich povyk jsme prekousli a po delsi dobe, zavinene prave tim stadem kavu srkajicich bikeru, jsme obdrzeli jiz tradicni snidani (kdo nas cte pravidelne, vi). Vydatne posilneni jsme se vydali ke strojum a puvodne docelatoujde pocasi bylo nahrazeno tedvamtodamsezrat sedou oblohou a sice ne silnym, ale za to vytrvalym destem. Do Queenstownu jsme si tedy uzivali deste a jiz tradicniho bocniho vetru a nechutnych rovinek – jedna z nich byla bezmala sest kilometru. Od Queenstownu jsme zamirili do Cromwellu, onoho mesta kam Jiri nechte odbocil pri dlouhe ceste na jih. Nez jsme dorazili do Cromwellu, zastavili jsme na long black a milkshake v restauraci uprostred niceho, ktera nas prekvapila svou prostornosti a pojetim. Sedelo se na klasickych zidlickach od filmu, Jiri byl producent, Milan best boy. Zastavka se vyplatila, protoze se behem ni vycasilo a tak jsme jiz bez deste mohli pokracovat dale a nechat si na tele schnout nase skoro nepromokave obleceni, ktere sice funguje, ale jedna cast promokne vzdy, motorkari vedi. Planovanou zastavku na natankovani v Cromwellu jsme nejak nezvladli diky objezdne trase mesta pri najeti na silnici osm a tak jsme s poloprazdnymi nadrzemi pokracovali dale i pres caste varovani, ze na jiznim ostrove neni problem pres sto kilometru nenarazit na benzin. Silnice vedla uprostred docela nehostine kopcovite krajiny, ve ktere nic nerostlo, nic nebylo a hlavne nejblizsi mesto bylo na pomezi dosahu naseho dojezdu. A tak se tento usek stal drobnou adrenalinovou zalezitosti, kdyz se nam rozsvitily varovne kontrolky paliva, signalizujici kriticky stav obsahu nasich nadrzi a s nemeckou presnosti zacal palubni pocitac odpocitavat kilometry, ktere jsou stroje schopny ujet. No nebudeme napinat, cerpaci stanice v Omarame nam vytrhla trn z paty, Milan by jeste 30 km dal, tak ze by cile dosahl, Jiri by ale se svymi sesti kilometry nedojel.
Po natankovani (a odlovu kese primo u cerpaci stanice) jsme za par minut dorazili do cile. Nas Chalets motel, jak uz jeho nazev napovida, byl z mnoha prostornych chatek a prvnich pet melo ve stite velka svitici pismena, ktera z dalky lakala k ubytovani v motelu. My jsme skoncili v druhe z nich, s velkym pismenem O. Opet standardni vybaveni, parkovani primo u chaty, navic libustka v podobe funkcni klimatizace a lampicek na dotykove ovladani :-D. Ihned jsme se vydali na pruzkum Twizelu, ktery se hrde nazyva mestem. No tak vetsi diru jste nevideli, hlavni namesti jako by z oka vypadlo sidlistnim komplexum, nabizelo od samoobsluhy po nekolik restauraci, jednu nalejvarnu a nas oblibeny 4 square obchod ve vetsim vydani (tak neco jako Lidl nebo Pene), cele hrde nazvane Shopping Mall. Dira po granatu je privetivejsi, proste nikde nic. V jedne z liduprazdnych restauracich, kde servirka s nasim pitim behala na zahradce pred restauraci a to jsme ji sedeli primo pred nosem, aby se nasledne vratila, uchychtla se a prohodila neco ve smyslu ze je dnes nejaka zmatena, jsme slupli neco vzdalene pribuzneho od pizzy a po nakupu ve 4 square jsme obsadili jedine dva pocitace v informacnim centru, ktere meli vetsi spotrebu nez nase motorky, osm dolaru za hodinu. Tam jsme zkontrolovali web a postu (firemni se uz prehoupla pres 500 kousku) a vydali se s nakupem zpet do motelu. Den jeste nekoncil a tak jsme navstivili kratce farmu, kde se to v sadkach hemzilo lososy, ktere jsme mohli i krmit specialnimy granulemi, ktere nam do hrsti vsypala postarsi farmarka u vchodu. Zajimava podivana umocnena blankytne modrou vodou, ktera, jak jsme pozdeji zjistili, prameni prave v horach kolem Mount Cook a zasobuje jak mistni reku, tak nekolik velkych jezer. Prave jezero Pukaki po ceste smerem k Mount Cook jsme navstivili jako dalsi (no jeste jsme stihli terenni vlozku a zajeli ke staremu mostu jak jinak nez za kesi), ta modra plocha, pri prvnim zjeveni se jezera, doslova brala dech a stejne jako dalsi turiste jsme museli na prvnim k tomu urcenem miste zastavit a i pres zacinajici dest a cim dal silnejsi vitr jsme tasili vsechny zaznamove pristroje a plnili bajty pametovych karet tou uzasnou modrou barvou. Po dosazeni pocitu modreho naplneni jsme vyrazili dal smerem k nejvetsi hore NZ, ale postupne nam dochazelo, ze napis „silny vitr“ pri najezdu na slepou vice jak padesati kilometrovou silnici cislo 80 mel sve opodstatneni a ze s nami pro dnesek hory nepocitaji. Dest byl hustejsi a hustejsi a vitr se s nami pral cim dal vice a z jizdy se stavalo utrpeni. Vidina znacky „80 end“ se velmi rychle rozplynula a tak jsme pokoreni vzdali tento nerovny boj a vratili se do motelu s nadeji, ze snad dalsi den bude lepe a pocasi nam dovoli nejen videt Mount Cook co by pesi turista, ale treba i zhlednout velkolepe hory z letajiho stroje. Cely cestovatelsky den s vice jak 400 kilometry jsme zakoncili v mistni nalejvarne rozlevanym pivem a prvni a posledni reset NZ dorazili mistnim vinem v motelu. Spanek byl tentokrat bez snu a jakehokoliv preruseni a poprve jsme dalsi den nevstavali pred sestou. Co skveleho a opravdu vyjimecneho dalsi den nabidl se doctete v dalsim prispevku, prozradime snad jen to, ze i pri teplote pres dvacet stupnu je mozne stavet snehulaky 🙂
Udajne nejkrasnejsi pohled na Milford Sound je za deste a to se nam vyplnilo. Rano jsme vstavali za drobneho deste a po obvykle vydatne snidani, tentokrat z vlastnich zdroju jsme vyskocili do sedel nasich oru a vydali se poznavat krasy zdejsich fjordu. Jak me Milan poucil, jedna se o jezera vznikla odtanim ledovce a odtekajici do more. Dest postupne silil a stupne na teplomeru pomalu klesaly. Vyhrivani rukojeti jelo opet naplno a tentokrat zpestreni cesty prislo pres kilometr dlouhym Homer tunelem, ktery mel na deseti metrech metr klesani, matematici si jiste lehce spocitaji stupne klesani 🙂 a protoze je tunel ve skalnim masivu obalenym ledem, tak to i trochu klouzalo, nastesti tam nebyla zadna zatacka. Po hodine a pul jsme stastne dorazili na konec cesty k terminalu lodi. K nasi smule tam mohli parkovat jen autobusy a tlusta vesela maorcanka nas poslala na parkoviste pro auta, ktere bylo vzdalene 10 minut chuzi. V provazcich deste jsme zaparkovali a sli se ohrat do blizkeho informacniho centra, kde delali teple napoje. Horka cokolada a long black nas trochu vnitrne zahrali. Po kratke konverzaci s mistni obsluhou se nam dostalo ujisteni, ze pocasi neni az tak zle a ze aspon uvidime nadherne vodopady. Po lehkem ohrati jsme opet vyrazili v desti na cestu k terminalu, kde na nas cekala lod, ktera nam mela ukazat mistni krasy. Po 1 a pul hodinovem usychani nad terminalovym topenim, jsme se vlhci vydali do utrob lodi a vypluli jsme. Krajina je nadherna jeden vodopad stihal druhy, akorat jsme museli jet blizko brehu, abychom neco videli, protoze pres hustou mlhu uz jsme nevideli hory na druhe strane. Kapitan nam ukazoval nektere vodopady velmi zblizka kdyz spickou lodi pod nej zajel. To byl hukot. A tak jsme stridali pohledy z paluby s pohledy pres sklo vyhrate kajuty. A jako spravni mastnaci jsme si predplatili obed. Meli tam kuchyni i kuchare, ale kdyz jsme prisli s listkem na obed nafasovali jsme umelohmotny box se sendvicem, jablkem, 2 deci dzusu a nejakyma keksikama. Nase predstava ryby se vyparila. Na zaver nasi plavby se na nas preci jen usmalo stesti, prestalo prset a mezi mraky pronikali slunecni paprsky. Ted se nam ukazal Milford Sound ve vsi sve krase a jak ho nekdo nazval 8 divem sveta, tak musime souhlasit. Nad vodou se tahly lesy, ktere nebyly jen jehlicnate, ale i palmovite a nad nimi byly hory jenz mely vrcholky pokryte snehem. Fascinujici pohled. Jeste to bylo podtrzeno line se povalujici mlhou. Je zde i bohata mistni fauna. Videli jsme nekolik tulenu, odpocivajicich na kamenech a tucnaka, ktery pozoroval nasi lod. Jen delfiny jsme nevideli. Ta posledni pulhodina za ten vylet skutecne stala. Zpatecni cesta uz byla o necem jinem. Slunce se prodralo mezi mraky, silnice oschla a my se konecne mohli venovat skutecnemu kochani. Zatacka stridala zatacku za kterou se objevovali nove a nove scenerie. Plni dojmu jsme se vratili do Te Anau a aby toho nebylo malo, sli jsme na doporuceni domorodce do kina. Davali profesionalni zabery z celeho Fiorlandu. Ale mezi nama, toto se neda ani popsat ani vyfotit ani natocit to se musi zkratka zazit …..
A ctrnacty den pobytu, nicmene trinactka ve vztahu k motorkam si vybrala nemalou dan. Rano zacalo jako kazde jine, tedy bez snidane zabalit a uz se upalovalo do zlatokopeckeho mesta Arrowtown, necelych dvacet kilometru od Queenstown. Zde probehla tradicni snidane (kdo nas cte tak vi) a prohlidka z rana velmi poklidneho mestecka z hlavni tridou v kolonialnim stylu. Pak bylo v planu vyrazit primo do Te Anau, cile cesty, ale Jirkova motorka se opakovane dozadovala oleje. Uzaver neslo povolit a tak jsme volali na doporucene cislo pro jizni ostrov a s Johnem se dohodli, ze se vratime do Queenstown do prumyslove casti, kde najdeme nejakou prodejnu nebo servis motorek a tam si s tim poradi. Inu vydali jsme se zpet, nastesti jinou, prijemne vlnici se cestou a dojeli do zminene oblasti, kde jsme se rozdelili a hledali zminovany servis. Pri teto bohulibe cinnosti v prumyslove zone, kterou nekdo chytre navrhl v kopci jsem se pri jednom z cetnych otaceni v kopci prevazil na tu stranu, kde z kopce nedosahnete na zem a nasledoval pad motorky i motorkare primo z kopce na cumak. Jezdec cely (diky obleceni), motorka lezi mrtva riditky z kopce a nehybe se. Kde se vzal, tu se vzal, ochotny obyvatel NZ a spolecnymi silami jsme motorku postavili a vytlacili po smeru silnice proti svahu. Tam zacalo scitani skod – pravy blinkr to odnesl vcetne zarovky, odrazka na kufru take vzala za sve, kryt boxera doryty a packa brzdy je jen lehce skrabla. Nastartovat slo a tak co naplat, neco malo se rozbilo, ale jede to a nikomu se nic nestalo, tak se jede dal. Adrenalin z padu me zrejme prifoukl svaly a pri lehkem vzteku a nastvanosti na sebe sama za prave provedenou zbytecnou nehodu jsem po navratu k Jirkovi povolil ten uzaver oleje, ktery jsme ne a ne povolit a tak stacilo koupit olej. To Jirka dohodl v servisu nejmenovane korejske znacky aut a po chvili trimal litrovou lahev oleje a jeste zarovku do rozbiteho blinkru. Po doliti oleje se konecne vyrazilo dle programu do Te Anau, jen bylo potreba doplnit palivo. Pritom doslo k oprave blinkru, ktery plapolal za jizdy a nova zarovka hrozila prasknutim a tak prisla ke slovu Jirkova lepici paska a moje umelecka tvorba a blinkr vcetne praskle krytky byl na miste.
Cesta do Te Anau zacinala na pravem kraji jezera Wakatipu a tak se prvnich 50 kilometru dalo srovnat s prijezdem do Queenstown, zatacky, vyhled na jezero a jizni cast Alp, parada. Po te se cesta zmenila v absolutne rovne, nekolik kilometru dlouhe useky, ktere primo uspavaly. Ze skoro spanku nas probudila odobocka ze silnice SH6 na Te Anau, u ktere je restaurace s galerii Five Rivers, kde kava, cokolada, zakusek a zmrzlina spolecne provedly centralni utok na nase nervove systemy a dostaly nas do kondice. A ze to bylo potreba. Po par kilometrech po silnici 94 smer Te Anau se do nas oprel takovy vitr, ze jsme casto museli jet po rovine sklopeni proti vetru, navic se vitr obcas stocil a praskl do nas z druhe strany. V zatackach to bylo velmi neprijemne, protoze bylo nutne neustale hlidat naklon motorky, aby nedoslo k preklopeni (to uz tu dnes bylo) nebo naopak k nezatoceni. A vitr nas nepustil az do Te Anau, celych osmdesat kilometru jsme se s nim rvali, ale i to k jezdeni na motorkach patri, kazdy den neni motonirvana, ale kazdy den v sedle motorky je dobry den 🙂
Te Anau je male podobne nezajimave mesto jak Taupo, rozkladajici se take u stejnojmenneho jezera. Ma v podstate jediny vyznam – je nazyvano vstupni branou do narodni parku Fiorland, ve kterem je hlavnim cilem navstevniku Milford Sound at uz autem, motem ci letecky nebo ctyrdennim trekem prave z Te Anau. Navic v Te Anau jsou posledni ubytovaci moznosti pred cestou na Milford Sound, stejne jako posledni cerpaci stanice. Je tedy nutne nabrat plnou, zvlaste u motorek, protoze cesta na Milford Sound a zpatky je kolem 240 kilometru, jak jsme byli upozorneni vyrecnou pani, ktera na ubytovala v motelu, jiz tradicne zarizenem (kdo nas cte tak vi). Po castecnem vybaleni jsme splnili povinnost (tri kese), prohledli nezajimave mesto, slupli pozdni obed (kureci a jehneci steak s hranolky) a pres oblibeny obchudek 4 Square, kde jsme nakoupili pozdni veceri a snidani, jsme se vydali do motelu, rozhodnuti odpocivat pri lahvi NZ Sauvignonu Monkey Bay a doplnit web, kdyz nam to pripojeni motelu na internet (za 5 NZD na hodinu) dovoluje. Tak ze publikujeme a tesime se na zitrejsi, pri nasi cestovatelske smule jiste v desti odehravajicim se, vylete na osmy div sveta, Milford Sound.
Jeste dulezite doplneni, v ramci loveni kesek jsme se dostali do Te Anau Wildlife Centre, kde je mimo jine ptactvo mozne shlednout i neletaveho, modrozeleneho, chrastaloviteho ptaka takahe, ktereho tam maji v jednom z exemplaru ze soucasnych 220 zijicich, vlastne vetsi vzacnost nez kiwi.
|
|
Nejnovější komentáře