Na motorkách, někdy i kole (po Novém Zélandu, Austrálii a jiných destinacích )

O čem to bude. Zažijeme dril, nic moc mural, další chrám, japonský oběd, městský park, cestu do Tchaj-pej, déšť a digitální hotel. Vstáváme do růžova vyspaní, obří postel byla fenomenální a prakticky jsme vlastně ani neměli šanci se na ni potkat. Sjíždíme o čtyři patra níže, do nám již známého patra, kde jsme byli na včerejším večerním snacku, a jdeme na snídani. Tak nějak pořád stejná nabídka, ale protože jsme před snídaní dojedli zásoby vepřového a zbytků ze 7 eleven, abychom je s sebou nemuseli tahat, i když prakticky je vlastně nějakou dobu tahat budeme, nemáme vysoké nároky a jen se dorazíme. Dobalit, check out a už čekáme před hotelem na taxi via Uber. Jedeme k hlavnímu nádraží, protože jsme se rozhodli do Tchaj-peje dojet místním vlakem, který sice neletí 280 za hodinu, jede dvakrát déle, ale stojí třikrát méně a hlavně jede z hlavního nádraží, kolem kterého máme nějaké naplánované cíle, a stanice rychlovlaku je kdesi v…, řekněme mimo centrum. Cesta autem ubíhá pomalu, protože si vyžereme snad každou červenou, a že jich tu je. Ale nakonec nás taxík vysazuje před nádražím, vyjíždíme po schodech do prvního patra nádraží a jdeme na první misi dne.

Naše cabin luggage na záda sebou tahat nechceme, a tak hledáme úschovnu zavazadel. Na tu odkazují ukazatele, a tak se jich držíme, dolů zpět na ulici, kolem bloku, za blokem doleva, projít mezi domy, kolem bloku doleva a stojíme na místě, odkud jsme vyšli. Začíná mi to připomínat příběh z knihy Patálie v panonii, která popisuje zážitky tří přátel z návštěvy Maďarska. Jeden ze zážitků je o tom, jak se rozhodli v Budapešti dojít na konec ulice, a nikdy se jim to nepovedlo, protože její název končil slovem “körút”, tedy “okruh”. Pak si všimneme dalších cedulí za přechodem pro chodce a pokračujeme dále a dále, až jsme někde snad v bývalých jatkách, kde nás zamordujou a zavazadla si nechají. Ale přece jen je tu jedna osvětlená místnost s okýnkem, kde sedí muž v uniformě a začne nás po vojensky vyslýchat. Kolik toho máte, na jak dlouho uschovat, 50+50+30 dolarů souhlasíte, položte to na zem, ustupte, vyběhl ze dveří, přidělal číslo na jedno ze zavazadel a i se zavazadly zmizel. Místo zavazadel nám zůstaly tři lístky a chudší peněženka. Vojenský dril v úschovně zavazadel jsme fakt nečekali. Pak zpátky do prvního patra budovy nádraží a objednat lístky. Stáváme se majiteli dvou lístků na vlak 132, který odjíždí 16:26 směr Tchaj-pej.

Protože nemáme moc času, a město nemá významnější památky, rozhodli jsme se jen pro asi dva kilometry široký okruh kolem nádraží, kde je skoro vše, co jsme si vytipovali. Rovnou škrtáme dvě národní muzea, moderního umění a komiksu, krátce prozkoumáme okolí nádraží, kde je zachována původní refýž s vagóny původních souprav, ve kterých jsou gift shopy a občerstvení. Dobrý nápad, to by mohli jednou takto nechat legendární 5. nástupiště v Brně. Pak vyrážíme směr severozápad od hlavního nádraží. Asi po 1,5 kilometrů ulic s denním provozem dorážíme do oblasti, kde je 5th market, trh, který dříve sloužil pro nákup/prodej nakládané zeleniny. Aby uspokojili snídaňové potřeby lidí na trhu, začali se objevovat a vyvíjet prodejci pouličního jídla, a začali připravovat pokrmy jednoduché na přípravu, lahodné k jídlu a hlavně levné. A tak vznikl nejen tento market, prostě kde bylo dost lidí, vždy byla poptávka po dobrém, levném jídle. Přes trh se zastavujeme u prodejny Tamiya, kterou jsme chtěli navštívit a prohlédnout si zdejší nabídku plastikových stavebnic, má ale bohužel přes poledne zavřeno, prostě jsme to nestihli, a tak třeba někdy příště. Po dalších deseti minutách docházíme k ulici, která se jmenuje Painted, tedy pomalovaná. A skutečně je, sice ne v takovém rozsahu, jak jsme už několikrát zažili v jiných městech, ale i tak malby na stěnách domů, aneb mural, to je. Tématicky ale zobrazují vesměs hrdiny zdejších komiksů, tak že poznáváme Spidermana, Deadpoola, postavičky ze hry Street fighter a to je asi vše. Koukáme na hodinky a na to, co jsme ušli a je nám jasné, že takhle to dál nepůjde a objednáváme přes Uber odvoz k místnímu chrámu.

Za 15 minut vystupujeme u konfuciánského chrámu, který má vše, co takový chrám mít má. Tedy opulentní bránu, jezírko s můstkem přes něj a jelikož se jedná o čínský chrám, má tři základní budovy. Jako není škaredý, ale také není nějak extra zdobený, a když pátráme v historii, zjišťujeme, že jeho stavba započala v roce 1972 a dokončena byla v roce 1976. Tak že je to taková odfláklá kopie v architektonickém stylu dynastie Song podle uspořádání konfuciánského chrámu Qufu v Shandongu, a je mladší než starší účastník naší výpravy. Kousek od chrámu je nějaká vyhlášená japonská restaurace, tak tam zaskočíme na oběd, a pak pokračujeme směrem zpátky k nádraží. Po cestě narazíme na městský park, kterému vévodí 22 metrů vysoká socha kozla, kozy a kůzlete. Zpětně dohledáváme, že se jedná o pozůstatek z jednoho z mnoha každoročních lampionových festivalů, kdy klasické čínské lampiony postupně doplnily lampiony mnoha tvarů a jednomu z těch festivalů vévodila právě tato socha. Její název je Jiyang Kangtai a je ve svátcích občas rozsvícena, ale její nasvícení je prý nákladné, tak je doba svícení omezena. V parku je pak jezírko s typickým kamenným i dřevěným červeným mostem, a poměrně hodně nebojácných veverek, tak dvakrát větších, než je u nás zvykem. Při cestě za další místní atrakcí nás tlačí čas, tak to raději zabalíme a vracíme se na nádraží, tedy napřed vyzvednout zavazadla, vojenský dril se nekoná, je tam jiný pikolík a je v pohodě. Poděkujeme a zase v plné polní jdeme najít ten správný perón. To se nám bez problémů daří, je to 2A a vagon číslo 12, tak že se usadíme na lavičce a čekáme na příjezd vlaku, který má nakonec asi dvě minuty zpoždění. Usedáme na rezervovaná místa a za necelé dvě hodiny, občas i rychlostí 120 km/h, nás ten courák vysazuje zpět v Tchaj-peji.

Tchaj-pej nás přivítá docela vydatným deštěm, při nikotínové chvilce určujeme azimut a vyrážíme směr hotel citizenM. Zanedlouho není třeba navigace, hotel má 26 ubytovacích pater (včetně patra čtvrtého, což vysvětlíme ve speciálním článku), plus další patra , tak že jeho svítící název na vrcholku budovy není možné za tmy ani deště přehlédnout. Sami se ubytujeme přes počítač, sice s lidským dozorem, ale sami, a počítač nám dá pokoj v pátém patře. Pokoj je to malý a útulný, ale jako všechny pokoje v tomto hotelu a dalších hotelech této společnosti, má dvě zvláštnosti, tedy i se samoodbavením vlastně tři. Ta druhá je, že je jedna stěna a ve dražších pokojích i dvě stěny, kolem postele tvořeny oknem a člověk se z postele kouká přímo ven. Samozřejmě je možné spustit pevnou denní záclonu a nebo spustit kompletní zatemnění. Stejně tak je možné měnit barvu podsvícení sprchového koutu, toalety i celého pokoje a další a další hlouposti, vše přes tablet, který je na každém pokoji přítomen. Dáme sprchu a vyrážíme něco malého slupnout, skončí to ramenem, utrácíme poslední taiwanské dolary a to je pro dnešek vše. Ráno brzké vstávání a přesun do Malajsie.

[Show as slideshow]

Vzhledem ke zjištění, že četnost čtení našich příspěvků s blížícím se víkendem rapidně klesá, dovolili jsme si jeden den vynechat a v tomto příspěvku shrneme dva poslední dny. O čem si dnes přečtete. Pojedeme 280 kilometrů za hodinu, uvidíme lešení, prožijeme nečekaný gurmánský zážitek, půjdeme tunelem, nejednou, pojedem lodí, nejednou, nedočkáme se západu slunce a budeme pokračovat v ilegální činnosti.

Spojení dvou dnů do jednoho článku děláme i pro to, že jakmile je v rámci dne přesun, obvykle sebere minimálně půl dne a pak je méně zážitků. A pátek byl přesně takový. Naposledy jsme posnídali v hotelu Citizen, naposledy jsme se rozloučili s milými lidmi na recepci, naposledy jsme přešli rušnou ulici směrem k zastávce metra a naposledy jsme sešli po výjimečně nejezdících schodech do stanice Dongman. Pak pár stanic na Taipei main station a vystupovat.

V plné polní hledáme přepážky Taiwan HSR, tedy High Speed Rail. Díky slušnému navigačnímu systému se nám to daří bez větších problémů, a vyzvedáváme lístky, které jsme den předtím večer objednali. Vrtá nám hlavou, proč jsme je nedostali elektronicky, třeba do e-mailu, ale později, až jdeme na nástupiště, nám to dojde. Aby vás pustili dovnitř na nástupiště rychlovlaků, musíte mít jízdenku, kterou vložíte do spodní části vršku automatické závory a tím se závora otevře a lístek vyjede ve vrchní části. Jiná cesta prostě neexistuje, a proto si musíte vyzvednout lístek fyzicky, i když je elektronicky objednaný a zaplacený. Prostě dám pas, paní podle čísla pasu dohledá objednávku a vydá nám lístky. Za výše uvedeného postupu jsme vpuštěni na perón, který je detailně rozkreslený a tak podle lístku zjistíte, kam se postavit a kde čekat na příjezd vlaku. My jsme měli vůz devět, ten jsme našli napsaný na kraji perónu, a postavili se jako první do řady. Po chvíli jsme si ale všimli dalších podrobností, vůz 9 v pořádku, ale pod tím je zpřesnění, od které do které řady ve voze se má tímto vstupem nastupovat. A to jsme samozřejmě byli blbě, tak že přesun na další značku vozu 9 s řadami 11-18, a to už pokrývalo i naši řadu 14, tedy byli jsme správně. Rychlovlak přijel cca pět minut před hlášeným odjezdem. Našli jsme svá sedadla, v uspořádání čtyři vedle sebe a dvě vedle sebe, na nás vyšla ta dvě vedle sebe, uvelebili jsme se a v čas odjezdu skutečně vlak vyjel. Z počátku jel pod zemí, ale jak jsme se vynořili nad zem, tak výrazně přidal na rychlosti. Měřil jsem ji jen asi prvních 40 minut a maximálka byla 280 km/h. Za necelé dvě hodiny jsme za sebou měli 350 kilometrů, včetně dvou zastávek, a přivítalo nás město Kaohsiung.

Kaohsiung, náš prozatimní domov na dva dny, je po Tchaj-peji a Tchaj-čungu třetím největším městem Taiwanu. Za japonské nadvlády se nazývalo Takao. Leží na jihu a podle údajů z července roku 2019 mělo necelé tři milióny obyvatel. Kaohsiung je průmyslovým centrem oblasti. Dominuje především těžký průmysl – výroba hliníku, dřevozpracující průmysl, chemický průmysl, těžké strojírenství a stavba lodí. Ale je také nejvýznamnějším přístavním městem země. Svou velikostí patří přístav Kaohsiung k 20 největším kontejnerovým přístavům na světě a přes všechny nesváry je také základnou Námořnictva Čínské republiky, k tomu není co dodat.

Vystupujeme v podzemí a než se prodereme na povrch, chvíli to trvá, jakmile se ocitáme venku, zjišťujeme, že je tu výrazně tepleji než v Tchaj-peji, ale při tom i příjemněji, díky lehkému větříku, který zřejmě pramení z blízkého moře. Po cestě jsme dorazili plán na další dny, a tak ještě v plné polní jdeme asi deset minut do půjčovny aut Avis a chceme nějaké malé auto na dva dny od neděle do úterý. Litují, ale malé auto nemají, nabízejí terénní pickup Ford F-150. To je nonsense, takové auto je tu k ničemu, odmítáme, a tak po chvilce místo malého auta dostáváme poslední nabídku, Ford Kuga ST-Line. Děláme drahoty, protože tak drahé auto nechceme, nakonec nám dávají nějakou slevu na půjčovném a nemusíme platit poplatek za druhého řidiče. Plácneme si a máme auto na neděli až úterý. Pak zase zpátky na nádraží a do metra, kde naštěstí platí stejné karty jako v hlavním městě, a fičíme na stanici s příznačným názvem Kaohsiung Main Station, kde vystupujeme, a po chvilce bloudění, protože se celé okolí přestavuje a půl budovy je uzavřené, se dostáváme ven a hned vidíme náš hotel Airline Inn. Stěna hotelu do ulice nevypadá nic moc, ale uvnitř je velmi pěkný, vtipně zařízený a za mě bod nahoru, mají na pokoji lžíci na boty, první takový, to se cení. Ale štětka na hajzl stále chybí, jako ve všech ostatních hotelech. Později večer zjišťujeme, že ta hnusná stěna je osazena neonovým světlem a modře svítí a večer hotel vypadá hodně dobře. Dáme se dohromady, a protože je kolem třetí a zatím jsme jen snídali, jdeme obhlédnout okolí hotelu, a po chvíli váhání vstupujeme do jedné z mnoha provozoven. Když nás vidí, tradičně poznají, že ty jejich klikyháky nepřečteme a pošlou nás ke zdi, kde je na malé A4 zobrazeno a anglicky popsáno, co nabízejí. Objednáváme si a cena je překvapivě nízká. Po naservírování jídla zjišťujeme, že cca poloviční cena odpovídá cca poloviční porci. Nevadí, pak se někde dorazíme. Jídlo skvělé a po jeho konzumaci vyrážíme navštívit místní Lotosové jezero.

Lotosové jezero je uměle vytvořené jezero z roku 1951, na kterém se nachází několik must see památek. Není dostupné metrem a tak vystupujeme na stanici Ecological District a jdeme na blízkou zastávku autobusu číslo 35, který, jak je tady u autobusů zvykem, nejezdí podle jízdního řádu a Google tvrdí, že má autobus 21 minut zpoždění. A opravdu, v čas odhadovaný Googlem, se autobus ukáže, zase použijeme své karty z Tchaj-peje a po chvilce zmatkování se nám nakonec podaří vystoupit na stanici u jezera. Jdeme asi deset minut k vyhlášeným pagodám tygra a draka a… A nic, obě pagody jsou už půl roku pod lešením. Je ještě docela světlo, tak je zklamáni fotíme i s tím lešením, ale jsou jinak fakt krásné a možnost vystoupat na vrchol pagod prostě není, a nechápu proč na to Google nebo jiné zdroje neupozorňují. O co jsme přišli? Obě pagody tvoří chrám, který byl postaven v roce 1976. Jednou z pagod je Tygří věž, druhou pak Dračí věž. Obě věže jsou sedm pater vysoké a mají žluté stěny, červené sloupy a oranžové dlaždice. Věže spojuje s břehem klikatý most. Uvnitř chrámu jsou malby zobrazující Ksitigarbhu. V Tygří věži jsou obrazy dvanácti králů a třiceti paláců Jadeitového císaře a také obrazy Konfucia. Věže mají dvojité točité schodiště, po jednom pro stoupající a klesající návštěvníky, bohužel pro nás se ani jedno nedá použít. Fotíme alespoň vstupy do věží a pokračujeme kolem jezera dále.

Další památkou na jezeře jsou pagody jara a podzimu, které se nachází na jezeře před taoistickým chrámovým komplexem. Byly postaveny v roce 1953 rodem Chi Ming. Je to památka, která připomíná válečného světce Lorda Kuana. Každá ze dvou věží je vysoká čtyři podlaží a má osmiúhelníkový tvar. Před pagodami je socha Guanyin, bohyně milosrdenství, jezdící na drakovi. Podle místních legend se Guanyin jedoucí na drakovi objevila v oblacích a instruovala své následovníky, aby postavili její zosobnění mezi dvěma pagodami. Ten drak je skutečně impozantní a dokonce se dá celý projít, k naší smůle měl hubu i prdel zavřenou na petlici. Od pavilonů vybíhá do jezera dlouhý most, cca 120 metrový, na jehož konci je další pagoda Wuliting, nádherně nasvícená a s možností výstupu do prvního patra. Z mola vidíme další památku na jezeře, tak po zběsilém ukládání nul a jedniček pokračujeme.

Napřed ale malé občerstvení v nedalekém 7 eleven a pak svižná procházka k poslednímu chrámu na jezeře, kterým je Zuoying Yuandi. Tento je postaven v podobném stylu jako předchozí dva a zobrazuje obrazy z taoistické mytologie, včetně barevných draků a působivých válečných bohů. Stejně jako ostatní je vstup do tohoto chrámu zdarma. Celému chrámu kromě impozantní vstupní brány a širokého mostu vedoucího skoro až doprostřed jezera, vévodí gigantická socha taoistického boha, jehož jméno znamená Všemohoucí Bůh tajemných nebes. Je také známý jako Xuan Wua v Hongkongu jako císař severu a obvykle je představován bosý s jednou nohou na hadovi a druhou na želvě – dvou příšerách, které působily zkázu na Zemi a které si tento bůh podle všeho podmanil. Zase díky návštěvě ve večerních hodinách je hra barev vlastního chrámu a nasvícení okouzlující. Další megabajty dat zabrané v útrobách mobilů a další výzva. Na Druhé straně jezera se jakoby vznáší další osvětlený objekt, a tak i přes poměrně dost nachozených kilometrů zatneme zuby, a rozhodneme se jezero obejít.

Opravdu z posledních sil docházíme k chrámu Qing Shui, který je umístěný u jezera – nadživotní socha mistra Qing Shui se nachází na střeše chrámu a díky šikovnému nasvícení se tak z dálky zdá, že se vznáší nad jezerem. Chrám je až neuvěřitelně řezbářsky vyzdoben. Nejen dřevěné vyřezávané tradiční palácové lucerny zavěšené u hlavního chrámu, ale i nebeští draci, osvětlovací lampy, síťové stěny, oblouky, reliéfy v sochách, tabulky a síťová okna jsou vyřezány z čínského cypřiše a barva dřeva je stále původní a zachovaná. Chrám byl modernizován a je možné vyjet do pátého patra výtahem, tedy na terasu přímo pod sochou, odkud je za použití připravených schůdků výhled na celé Lotosové jezero. Ještě k Lotosovému jezeru, v období růstu a následně i květu lotosů, jsou všechny památky na vodě v podstatě obrostlé lotosem a voda jezera pod památkami není vidět, za nás to bylo bohužel bez lotosu.

Už docela vysílení pochodem kolem jezera použijeme starý dobrý Uber, a za necelých 200 Kč se přepravujeme do hotelu. Dáme se trochu dohromady a vyrážíme do nedaleké, na Googlu nalezené pizzerii s tím, že už těch asijských jídel bylo dost a chce to něco jiného. Pizzerie je 750 metrů od hotelu a v závěrečné části pochodu k ní, nás Google žene do temných uliček, a nakonec stojíme před mrňavou provozovnou, ze které vybíhá majitel s tím, že je mu líto, ale nemá místo. My ho ujišťujeme, že to nevadí, že počkáme a najednou hosté uvnitř nabízí, že se s námi podělí o místo, resp., že oželí jeden ze stolů, který zabírají, v náš prospěch. Ty lidé tu jsou skvělí. Rádi tu nabídku přijmeme, když nám majitel říká, že k pití má jen colu, ať si za roh skočíme do 7 eleven pro pivko a on zatím stůl nachystá. Cože?! Tak dobře, nabídku rádi přijímáme, a za chvíli jsme zpět s pivem a stůl je k dispozici. Z dostupné nabídky si vybíráme dva exempláře a čekáme, až se na nás dostane. Až později zjišťujeme, že pizzu kompletně zajišťuje pan majitel, který se stará o hosty, o lidi, co si přišli jen pro pizzu do krabice a do toho tu pizzu sám dělá. Když nám přistanou vybrané pizzy na stole, jsme v úžasu. Nečekali jsme žádný zázrak, ale to co nám bylo servírováno, je z říše snů. Tak lahodnou, vyváženou, křupavou, vymazlenou pizzu jsme naposledy jedli při našich toulkách po Itálii. Nevěřícně a s úžasem zbaštíme vše, co nám bylo poskytnuto a mezitím se podnik vyklidí, a tak se dáváme do řeči, a dozvídáme se, že pizzu se naučil “Carlos” dělat v době covidu, kdy ho to přes internet naučil jeho kamarád francouzsko-italského původu Andrea, krok po kroku. Nikdy nebyl v Itálii a vše má jen od Andrea. I proto se provozovna jmenuje Pizza Andrea. Zázrak, skládáme poklonu a s plnými břichy se vracíme do hotelu. Kupujeme pití v 7 eleven, jasně, že nějaké pivko a tak, ale taky vodu na ráno, neb se tu z kohoutku pít nedoporučuje, a jdeme odpočívat.

Nové ráno v novém hotelu, větším a možná i luxusnějším, i když nám ten z Tchaj-peje přirostl k srdci, těšíme se na snídani a jedeme výtahem do suterénu. Snídaňová restaurace je vpravdě o hodně větší, než ta poslední, a tak prozradíme zřízenci číslo pokoje a ten nás vede ke stolku pro dva. Ok, super, odkládáme naše tašky na doklady a vyrážíme na prohlídku nabídky. O moc více, než jsme dosud měli na snídani, tady není. Míchaná vajíčka jsou zase blbě udělaná a člověk si tu spečenou omeletu musí naporcovat, aby si vůbec mohl nabrat a nevytáhl obsah várnice celý, na fazole rovnou zapomenout, párky nikde, pečivo omezené na tousty, ne, takhle ne. Milovníci cizokrajného ovoce se přijdou na své, drsňáci, jako dvě asiatky u vedlejšího stolu, v klidu a s přehledem posnídají nudle s vepřovým kolenem, ale fakt to není, co od snídaně očekáváte. Ale jiný kraj, tak co, kdo chce, jídlo si najde. Káva taky nic moc a sladkou tečku si vyrábím toustem s máslem a jahodovou marmeládou.

Včera jsme zase atakovali 20 tisíc kroků a dnes jsme chtěli ubrat, i když nám bylo jasné, že to tak asi nedopadne, začali jsme v metru před hotelem, přestoupili na další linku, která nás dovezla do první z oblastí, kde jsme se rozhodli strávit dnešní “klidný” den v Kaohsiungu. Abychom ušetřili kroky, ještě jsme poskočili žlutou linkou, tedy klasickou šalinou o jednu zastávku, a vystoupili v uměleckém centru Pier-2. To je ten typ aktrakcí, který máme rádi. Vezmete nějakou opuštěnou nepoužívanou oblast a znovu ji vdechnete život, za pomoci umění, restaurací, shopů a atrakcí tak, aby se tam kdokoliv, bez ohledu na věk, našel a užil své. A to je přesně případ tohoto místa, které bylo původně opuštěným skladištěm, postaveným ze skladů v roce 1973. Díky vytrvalosti místních umělců byla oblast nakonec uvolněna a přeměněna na umělecké centrum, a postupně se původní sklady měnili ve výstavní síně, restaurace a obchody. Mezi budovami jsou různé umělecké instalace, a to celé podtrhuje impozantní pozadí výškových budov města v pozadí. Za zmínku rozhodně stojí i Great Harbour Bridge, který se nachází vedle uměleckého centra Pier-2, je prvním horizontálně rotujícím mostem na Tchaj-wanu a nejdelším rotujícím mostem napříč přístavy v Asii. Jeho horizontální pohyb lze dokončit do 3 minut, což je při jeho délce 110 metrů úctihodné. Byl konstruován tak, aby se přecházející lidé cítili jako na luxusní jachtě, a za nás to docela sedí. Akorát rotace probíhá v 15:00 a na tu jsme tedy fakt nečekali. Z celého komplexu přestavěných budov je tu ještě jedna, která stojí za zmínku, tedy skladiště u mola 2, jehož přeměna stále probíhá a hlavně od kterého po půlhodinách vyráží trajekt k blízkému ostrovu Cijin. Tady malá poznámka, pod tíhou zdrojů je tu často záměna C a Q, tedy Qijin i Cijin je to stejné, stejně jako dynastie Cing, Qing nebo u nás používaná Čching, prostě převod těch znaků na latinku není jednoduchý.

Milá paní u přístavu nám oznámí, že není třeba speciálních lístků a že zaplatíme až při nalodění. Super, to jsme potřebovali vědět, postavíme se ukázněně do fronty a deset minut se pečeme na přímém slunci v 31 stupních. Pak je celá fronta postupně vcucávána nevelkou lodí, která dorazila, a když dojde řada na nás, snažím se platit kartou. První nepříjemná taiwanka, kterou jsme potkali mě zjebe, že musím platit místní šalinkartou, tu nemáme nabitou na požadovaný obnos, ok, tak hotově. Tak prosím, vytahuji 1000 dolarů, abych zaplatil cestu pro dva za 160 dolarů, a dostanu pojeb, že ona tu není na to, aby mi vracela, a že máme smůlu. A nastal ten okamžik, kdy se v chrámu taiwanské lodi, u mola 2 v Kaohsingu, ozvala hlasitá a velmi jaderná čestina, která nemilou paní i s celou lodí a zcela jasně poslala do temných míst a to tak, že i taiwanec musel pochopit, co bylo řečeno. Pečeme se na slunci a pak kvůli drobným mě nějaká pipina, co to dotáhla na ježdění trajektem, pošle někam, vážně? Odcházim z lodi s tím, ať si Taiwan, ostrov i loď strčí do prdele a Maki mě z toho následující půl hodinu dostává. Kdyby ta pipina netlačila, ty drobné bych dohromady dal. Nechci s tím mít nic společného a za necelou půl hodinu se situace opakuje, platí Maki a konečně se přesouváme na ostrov.

Ostrov Cijin tvoří vlastně nejmenší okres města Kaosiung, je sice spojený s pevninou na jihu silnicí, ale hlavní ulice, tradiční, žrádlo a obchody je na severu ostrova, kam jezdí trajekt. Mimo to nabízí i pěkné pláže s černým pískem, a to co zajímalo nás, na severu s majákem, zbytky pevnosti a tunelem pod horou Cihou, který umožňuje projít až na severní pobřeží pod horou. Ale popořádku, vystupujeme z té pitomé lodi, a jdeme uličkou jídla a obchodů. Je tu poměrně velká nabídka mořských potvor a už je čas na oběd, a tak se u jedné provozovny zastavíme a hned je u nás přívětivý pikolík, ať si ukážeme, co nám mají připravit. Maki se s tím nepárá a ukazuje na humra. Toho následně převáží a já považuji za nutné zkontrolovat jejich představu o ceně, bylo to 2 800 dolarů. Ok, jako pro svou ženu všechno, ale mám taky hlad, tak to zkusíme znovu a lépe, toto nebyla ta správná cesta. Nakonec přeci jen objednáváme čerstvé mušle, krevety, chobotnice, nudle a nějakou zeleninu, co nám nic neříkala (dohledáno, hořká okurka, nebo taky hořký meloun, botanicky tykvoř hořký). Hodujeme, a i když to nebyla běžná cena za jídlo pro dva, rozhodně to stálo za zážitek a ty čerstvé suroviny. Pak už nasyceni vyrážíme směr sever ostrova.

Začínáme již zmíněným tunelem, který vznikl jak jinak za vlády Japonska, a byl vytvořen pro vojenské účely. Dnes má prkennou podlahu a je vyzdoben malbami s 12ti souhvězdími a vylepšen osvětlením, které ale podlehlo času a evidentně tomu, že se o něj nikdo nestará, a tak to svítí jen někde a asi i někdy. Procházíme tunel a na druhé straně hory, kde je otevřené moře, sledujeme velkolepou podívanou, v podobě obrovských vln bijících do strmých vápencových stěn a vytvářejících velkolepou podívanou v gejzírech oceánské vody. Pokračujeme po cestě a obejdeme celou horu, ok, tak hůrku, a dostaneme se zpátky na jižní stranu, odkud vede strmá cesta k majáku a pak od majáku ke zbytkům pevnosti. Historie majáku i pevnosti je na internetech, pro nás je důležité, že jsme se sem vydrápali, viděli fakt velkou loď opouštějící přístav a nakonec se sesypali zpět z pevnosti dolů a vyrazili zpátky k přístavišti.

Tentokrát jsme ale schválně nenastoupili na trajekt s nepříjemnou taiwankou, ale použili jiný, který nás odvezl do poslední oblasti, která byla dnes v plánu, okresu Gushan. Ten sousedí s dvěma přechozími a má taky tunel. A to sice tunel Sizihwan, který byl původně postaven, no hádejte, správně, Japonci, kteří ho dokončili v roce 1933 a pojmenovali Kotobuki-yama. Během druhé světové války byl tunel používán jako úkryt pro ochranu před bombardováním Spojených států. Na počátku devadesátých let minulého století vláda města Kaohsiung renovovala střední část tunelu a 9. dubna 2004 byl tunel vládou města prohlášen za historickou památku. V roce 2017 prošla část tunelu rekonstrukcí a přední části terénními úpravami. Fakta, tunel je 260 metrů dlouhý, 6 metrů široký a 3,6 metrů vysoký. Nově otevřená tajná část tunelu má tvar U a je dlouhá 100 metrů, dokáže pojmout až 2 150 lidí najednou. Má koupelnu, ubytovnu, elektřinu, ventilační systém a zdroj vody. My jsem tunel použili jen proto, abychom se rychle dostali pěšky na pobřeží, odkud se každý den pravidelně sleduje západ slunce v oblasti Sizihwan sunset. A skutečně, lidí tu bylo více než dost, stovky skůtrů a aut, ale stejně jsem měli všichni smůlu, slunce asi 15 minut před oficiálním západem zalezlo za mraky a už se neukázalo. Ale i tak si naše nohy odpočinuly bez mála hodinovým čekáním, a to bylo plus proto, abychom je použili na poslední misi.

Bylo nutné dojít zpět tunelem až k místu, kde naše dnešní putování začalo, respektive, kde jsme v rámci šetření nohou nastupovali do místní šaliny. Tentokrát jsme nastoupili na opačný směr a po půl hodině vystoupili a šli dalších 10 minut k utajované prodejně zahřívaného tabáku, kde jsme zase provedli nějaký ilegální nákup pašovaného zboží z Japonska. U vedlejšího McDonaldu jsme koupili kontrolní vzorek cheeseburgeru, tady ho mají i s nápojem za 50 dolarů, tedy za 35 českých korun, chutná stejně, jen tu bulku fakt neumějí. Ale zase ten nápoj v podobě studeného neslazeného čaje byl luxusní. Pak dvě stanice metrem k hotelu, nákup v 7 eleven a po bez mála 23 tisících krocích v pekelném teplu konečně na hotelu, sepsat zážitky a vyspat na zítřejší cestu do oblasti Sun Moon Lake.

[Show as slideshow]

O čem si dnes přečtete. Pojedeme autem, hodně toho nachodíme, uvidíme něco nečekaného, zachrání nás 7 eleven, budeme ochutnávat, dáme si meníčko, užijeme si smrad a zrušíme zítřejší cestu. Ranní plán vypadnout kolem půl deváté se samozřejmě nepovedl. Počasí nás donutilo připnout nohavice a z kraťasů tak udělat kalhoty a dokonce vytáhnout mikiny. A tak jsme po dalším snídaňovém experimentování vyráželi s půlhodinovým zpožděním. Ještě po cestě v metru jsme psali do půjčovny, že jsme na cestě, ať s námi počítají. A skutečně, náš dočasný čtyřkolový parťák stál před půjčovnou, připraven vyrazit. Po zevrubném prozkoumání zjišťujeme, že se jedná o Yaris Cross v té, ale úplně nejzákladnější výbavě i barvě, tak že nemáme ani klasickou zásuvku USB, jen v nezbytném ohyzdném tabletu je vstup pro připojení telefonu přes USB-C. Chlapík, ten stejný jako včera, nám auto předává a ptá se nás, zda chceme systém přehodit do angličtiny. Tak jasně že chceme, ten rozsypaný čaj fakt nedáváme. Chvilku prolézá menu, pak řekne “bloody machine” a nic nepřehodí a řekne nám, ať si na to přijdeme sami. Ani on se v tom rozsypaném čaji nevyzná. Ok, nevadí, až seženeme správný kabel, rozchodíme Android auto a bude to jedno. I když je zarážející, že nové auto (má najeto necelé tři tisíce km), nemá bezdrátové připojení pro Android auto. Inu základní výbava. Každopádně má to čtyři kola, volant, plyn, brzdu a automatickou převodovku, více nepotřebujeme a vyrážíme. Maki naviguje a první její příkaz je udělat na nejbližší křižovatce U-turn. To nedávám, ale odvážím se na další, a už jedeme správným směrem. Vymotat se z centra města chvíli trvalo, ale jedeme s městem za zády vstříc prvnímu cíli, kterým je Yehliu Geopark.

Yehliu je asi 1 700 metrů dlouhý mys na severu Taiwanu (cca. 40 km od Tchaj-peje), tvořený horou Datun, sahající do moře. Při pohledu shora prý vypadá jako obrovská želva nořící se do moře. Proto se také nazývá „Želva Yehliu.“ Protože skalní vrstva mořského pobřeží obsahuje pískovec a podléhá mořské erozi, zvětráváním a za pomoci pohybu vln se zde vytvářejí zvláštní scenérie, skládající se z mořských příkopů/děr, skal ve tvaru svíčky a skal ve tvaru hrnce a podobných přirovnání. Některá takto vytvořená díla přírody mají představovat například Queen’s Head, Fairy’s Shoe, Candle, Bean Curd, Dragon Head a další. Jako tu představivost musíte mít ale hodně velkou. I tak toto zpodobnění láká davy, ale opravdu davy turistů, kteří jsou ve velkém převáženi autobusy před vstup, kde si pro jistotu u všudepřítomných prodejců nakoupí různobarevné pláštěnky, a v těch pak pózují u jednotlivých pochybných soch vytvořených přírodou. Že ty pláštěnky nepotřebují (pokud by tedy nepršelo), neřeší. Vypadají šťastně, narozdíl od nás, když se mezi nimi musíme prodírat. Je tu ještě socha Lin Tien Jane na památku jeho statečnosti, kdy se při pokusu zachránit tonoucího studenta sám utopil. Nechci jeho odvahu zlehčovat, ale vlastně nikomu nepomohl a jen zvýšil počet obětí. To je spíše na Darwinovu cenu a ne na sochu, ale to je čistě subjektivní pohled. Poslední nemalá část mysu je přístupná po docela prudkých schodech, kterých není zrovna málo, a to většinu těch lidí v barevných pláštěnkách, nebo těch pipin, co se fotí se šutry a udělají u toho devadesát různých ksichtů, prostě odradí. Podle plánku, který Maki vzala u vchodu, jsme věděli, že je možné vylézt až k majáku na nejvyšším místě mysu a pak dále na vyhlídku, hrdě nazvanou observatoř. Ale bylo to fakt pořád do kopce. Samozřejmě jsme nejvyšší místo pokořili a došli až nakonec mysu, kde nás čekalo nečekané. Přímo pod útesem byla (a pořád je) napůl potopená loď, která převážela jeřáby na kontejnery a tajfun z minulého týdne ji nahnal přímo na mys. I když existuje teorie z médií, že tam byla záměrně navedena, ale to je na další zkoumání a prověřování.

Po opuštění geoparku jsme skočili do nejbližšího 7 eleven ve městě Yehliu, který nebyl daleko od vstupu do atrakce, za jediným účelem, sehnat kabel s koncovkami USB-C. Na Taiwanu je řetězec hustě rozšířen, máme jednu prodejnu asi 50 metrů od hotelu, a vyřídíte zde vlastně vše, co potřebujete. Nakoupíte jídlo, pití, drogerii, elektroniku, zaplatíte parkovné, dobijete kartu na metro a nebo se přímo v prodejně prostě najíte něčeho teplého. A kabel 2xUSB-C, samozřejmě měli, navíc značkový Philips, paní nám ho ochotně odemkla (byl zajištěn proti turistům, tedy vlastně proti krádeži) a my jsme konečně mohli zprovoznit Android auto, aby Maki nemusela držet mobil v ruce. Pravda, má příjemnější hlas než ta pipka v navigaci Google, ale je tu přece na užívání si výletu a ne na navigaci. Než jsme odjeli, prošli jsme ještě místní provizorní tržnici, která tu evidentně vyrostla jen pro ty hordy turistů, co je sem vozí, a něco málo jsme ochutnali, párek v těstíčku, což není nic světoborného, a pak velmi malé rybky, které rozříznou, vyvrhnou, roztáhnou a usuší a pak je smaží na oleji. Máme jich nemálo sebou, tak je budeme konzumovat ještě dlouho. Při příjezdu jsme byli nuceni zaparkovat na placeném parkovišti. To tu probíhá tak, že při vjezdu vám automat vydá žeton a pak vás závora vpustí dovnitř. A než odjíždíte, vhodíte žeton do pokladního automatu, ten si řekne o příslušnou částku a po zaplacení vypadne žeton zpět. Ten pak při odjezdu vhodíte do kasičky u závory a ta se vám následně otevře. Jednoduché, funkční. My měli zaplaceno, a tak nás žeton osvobodil ze sevření parkoviště a vydali jsme se na nedalekou ani ne tak atrakci, jako zajímavost.

Nedaleko Yehliu jsou u pobřeží k vidění pozůstatky tzv. projektu Futuro house. Jedná se o kulaté, prefabrikované domy navržené finským architektem Matti Suuronenem na konci 60. let. Tvarem připomínají létající talíř. Tyto a další varianty plážových domů, až na výjimky opuštěné a zdevastované, jsou zde k vidění a jedná se o docela profláklé místo, nebyli jsme jediní, kteří fotili a procházeli tyto pozůstatky dobré myšlenky, které doba a čas nepřáli. Historie celého projektu Future house je k dohledání víte kde, pokud máte zájem.

Další zastávkou na severním pobřeží je vodopád Shifen. Jde o vodopád nacházející se v okrese Pingxi, na horním toku řeky Keelung. Celková výška vodopádů je 20 metrů a má 40 metrů na šířku. Pozemek obklopující vodopád byl dlouhou dobu soukromým pozemkem a soukromá společnost vybírala od návštěvníků vstupné. V roce 2014 oddělení cestovního ruchu města New Tchaj-pej získalo pozemky kolem vodopádu a vytvořilo městský park a umožnilo vstup do parku zdarma. Otevírací doba parku od 9:00 do 17:30, my dorazili hodinu před zavíračkou. Od snídaně jsme kromě párku v těstíčku a sušených smažených ryb nic nejedli, tak jsme využili toho, že v návštěvnickém centru (které je mimochodem opravdu hnusné) nabízeli nějaké jídlo a objednali si u chlapíka za pultem špagety něco jako carbonara a něco jako kari s rýží, bonusem byl v ceně teplý nebo ledový čaj. Ten stejný chlapík nám jídlo připravil i donesl, a nebyla to zrovna mňamka, spíše takové klasické hospodské meníčko, neurazí, nenadchne, je to teplé, dá se to pokousat a moc to nestojí. S plnými žaludky jsme vyrazili na Shifen Falls Walk, tedy cca 4 kilometrovou trasu k vodopádu a zpátky a co myslíte. Zase hromada turistů, zase pipky s ksichtama, prostě děs. Jediným plusem bylo, že se to na té délce přece jen trochu roztahalo, a tak jsme mohli využít našeho umění focení fotek bez lidí, stojíce v davu. Walk začínal u návštěvnického centra zavěšeným mostem, pokračoval k železničnímu mostu, vedle kterého byl další zavěšený most, na který bylo třeba vystoupat po schodech, po jeho přejití zase sestoupat a pak už jen po rovině do prostoru vodopádu, kde se zase nabízeli cetky, jídlo a pití. Vlastní vodopád ušel, jen ho vyfotit bez lidí byl nadlidský úkol, ale jak je uvedeno výše, už jsme v tom dobří, tak se něco málo povedlo. Po cestě zpátky jsme nakonec neodolali, a zastavili jsme se u stánku, kde velmi milá paní nabízela taiwansku specialitu, bakkwa, sušené vepřové marinované v různých omáčkách. Ochutnali jsme ze tří nabízených variant a jedna nás natolik zaujala, že mi ztěžknul batoh, a tak máme kromě sušených ryb i tunu sušeného vepřového. A když ta milá paní viděla naše nadšení z jejího produktu, tak nás na cestu zpět vybavila zdarma dalšími vzorky, které jsme pak konzumovali při návratu k autu. Když jsme dorazili na parkoviště, už byla vlastně tma. Placené parkoviště zde šlo ještě technologicky dále a při vjezdu nevydalo žeton, ale jen otevřelo závoru a před výjezdem bylo nutné do platebního automatu zadat RZ vozidla a na základě toho pak zaplatit. Jde to i bez těch umělých žetonů. Po dalších čtyřiceti minutách jízdy, po klikatých cestách této oblasti, občas zpomalené toulavými psi a kočkami, které kličkují před autem, a když už to vypadá, že si zadriblují o podvozek, v poslední chvíli uhnou z cesty, dorážíme do poslední dnešní destinace.

Naše “must see” destinace byla Jiufen, bývalé hornické městečko ve strmém kopci, které proslulo těžbou zlata, objeveného za vlády dynastie Qing. Těžba se naplno rozběhla, jako všechno na ostrově, v první polovině 20. století, kdy byl Taiwan pod nadvládou Japonska. Vliv Japonské architektury je vidět dodnes na okolních stavbách, a hlavně na taoistických a buddhistických klášterech. Zaparkovali jsme zkušeně za pomocí žetonu na jednom z mnoha mini parkovišť, kde bylo místo, což vzhledem k pozdní odpolední hodině nebyl problém. A pak jsme začali stoupat po nepočítaně strmých schodech, až k vyhlášené ulici Old street, kde panovala velmi živá atmosféra. Ulice se kroutí mezi domky a zdá se, že nekončí. Najdou se zde obchody s různým sortimentem, a hlavně vám do nosu vlítnou pestré vůně a aroma z každé strany. Kdo vyhledává gurmánské zážitky, tak Jiufen je to správné místo. Dá se zde ochutnat vážně všechno – grilovaní hlemýždi, smažené bedle, sépie, krevetové kuličky, chobotnice, typická naložená vajíčka v sójové omáčce, ale i čerstvé ovoce – dragon fruit, passion fruit, mango, ananas, různé cukrovinky, prostě tisíce chutí. No a ti největší labužníci si mohou pochutnat na vysoce fermentovaném kvalitním tofu, “stinky tofu”, tedy jednoduše smradlavém tofu. Kromě zažití této výjimečné ulice, obzvláště za tmy, kdy hraje všemi barvami, díky pestrému osvětlení, jsme chtěli právě “stinky tofu” ochutnat. Ten nezaměnitelný zápach vás opravdu knokautuje a hned víte, že někde poblíž to musí být. Objednáváme si nepikantní variantu, kterou nám servírují v místní provozovně. Odvážně se pouštíme do zapáchajícího pokrmu a zjišťujeme, že největší podíl na puchu má zelí, tofu není moc cítit a ani nemá extra chuť, a horký nálev, ve kterém je to celé servírováno, je až lahodný, ale těžko ho s něčím srovnávat. Spokojeni s tímto nevšedním zážitkem pokračujeme dále ulicí k druhému milníku, kterým je čajovna, kde si chceme dát vyhlášený „oolong tea“ (je to typ čaje, něco mezi zeleným a černým), který je shromažďován v okolních horách. Čím blíže jsme čajovně, tím houstne počet lidí, až se dav úplně zastaví a my s hrůzou zjišťujeme, že je to právě v obrovské frontě do čajovny. Vzdáváme to a boční uličkou prcháme před davem, vracíme se oklikou zpátky na Old street u nám známe vůně, a míříme trochu zklamaní zpět k autu. “Stinky tofu” jsme dali, čaj třeba příště, i tak považujeme misi za úspěšnou, sedáme do auta a vracíme se do hotelu.

Cesta zpět proběhla bez problémů, až v ulicích Tchaj-peje doprava zhoustla, ale řidiči jsou zde ohleduplní, a když potřebujete změnit pruh, stačí dát znamení a rádi vás pustí. Nakonec zajíždíme do hotelových garáží v přízemí hotelu, kde má jeden zaměstnanec stálou službu, a prostě sedí a čeká, až někdo přijede, dá mu kartičku výměnou za klíče od auta a auto sám zaparkuje. Při odjezdu mu zase vrátíte kartičku a on vám auto vyparkuje. To jsme měli v plánu na zítřek, s tím, že navštívíme soutěsku Taroko na východě ostrova, ale letošní zemětřesení místní treky zdevastovalo, a co zbylo, tajfun z minulého týdne dorazil. Soutěska je prostě zavřená. Tak po již tradiční večerní návštěvě 7 eleven sedíme v hotelu, sepisujeme zážitky a vymýšlíme náhradní plán na zítřek, s jeho naplněním vás seznámíme zase příště.

[Show as slideshow]

Dnešní plán byl poměrně jednoduchý, pompézní Pomník postavený na památku bývalého prezidenta Čínské republiky, který máme kousek od hotelu, nějaké chrámy různě poschovávané v ulicích Tchaj-peje a hlavně postmoderní mrakodrap Tchaj-pej 101, který byl v roce dostavění (2003) nejvyšší budovou na světě. Snídani naštěstí máme v ubytování, tak že se kolem půl deváté posbíráme, opustíme mini pokoj v sedmém patře a sjedeme do přízemí, kde nám oproti stravenkám, co jsme dostali při příjezdu, dovolí posnídat. Snídaně je formou bufetu, u třetiny věcí netušíme, co jsou, zda jsou sladké nebo slané, jak se jí, nebo k čemu se hodí, ale máme čas a postupně to prozkoumáme. Po snídani nezbytné navštívení hotelového pokoje a vyrážíme.

Svítí slunce, 24 stupňů a tak se snažíme přes boční uličky ve stínu dojít k pomníku. Když se před námi najednou objeví, je nám jasné, že se již před sluncem neschováme. Památník je prostě obrovský, je obklopený rozsáhlým parkem, boční brány majestátné, a ta největší na konci parku je naprosto gigantická. Za hlavní branou jsou dvě obrovské tradiční budovy, Národní divadlo a Národní koncertní síň. Pak dlouho nic a nakonec již zmíněný památník, na jehož vrchol vede nepočítaně schodů, po jejichž zdolání vejdete do obrovské síně, ve které je až zrůdně obrovská bronzová socha sedícího bývalého prezidenta Číny, Chainga Kai-sheka. Tento prezident byl u moci nepřetržitě v letech 1938-1975 a jeho příběh i historie stojí za prozkoumání. Byl to představitel té Číny, tedy přesně dodnes existující strany Kuomintang, nebo také Čínské nacionalistické strany, proti které se dnes Taiwan staví a nechce ji být ovládnutý, ale ono je to všechno trochu jinak. Dnes právě tato strana na Taiwanu vyhrává volby a vládne, s Čínou jsou v podstatě za dobře a pokouší se pomalými kroky s Čínou sblížit, což se pomalu a jistě daří. Nakonec do této země nás dopravil Čínský národní dopravce. Pod síní s bronzovou sochou prezidenta je pak několik pater, ve kterých je zachycen jeho život a činy, jsou tu artefakty z jeho života, včetně dvou na zakázku vyrobených prezidentských vozů značky Cadillac, a také část věnovaná právě demokracii a změnám na Taiwanu. Ta jediná nebyla opatřena anglickými popisky, ale s google překladačem to nebyl tak velký problém a člověk se leccos dozvěděl. Věnujeme celému památníku tolik času, kolik si z pohledu naší znalosti a potřeby zaslouží, a když památník opouštíme, ještě stačíme zhlédnout prezentaci místní stráže, která probíhá každou hodinu (pochodují, blbnou s puškami a tváří se u toho strašně důležitě).

Opouštíme pomník a rychlou chůzi jdeme k nejbližší stanici metra, kde si dobíjíme karty na metro stejným způsobem jako v Singapuru, tedy za hotové a vyrážíme na dobrodružnou hru, najdi ukrytý chrám. Vystupujeme na stanici Ximen, počasí se umoudřilo a je pod mrakem a občas lehce mrholí, což je jen dobře. Jdeme napřed k historické budově The Red House, která byla postavena v roce 1908 za japonské nadvlády, kdy sloužila jako tržnice, ale od roku 1945 byla využívána pro divadelní účely a sídlil v ní soubor provozující Pekingskou operu. V roce 2000 divadlo vyhořelo a po jeho znovuotevření v roce 2007 je zde dále provozováno pod organizací Taipei Culture Foundation. Budova byla v pondělí zavřená, což jsme trošku i čekali. V 7 eleven kupujeme dvě třetinky místních piv, jen pro zahnání žízně a ochutnání, a jdeme navštívit první chrám.

Když se řekne chrám, očekáváte něco velkého, na samostatném velkém pozemku, obklopené zahradami nebo minimálně zdí. Ne zde, tak to tady až na výjimky nefunguje. Stojíme na křižovatce, ze které má být podle Googlu vidět chrám a ten prostě nikde není. Až Maki upozorňuje na nedaleké lešení, které je postavené mezi dvěma obytnými budovami. To asi ne, říkám na první dobrou, ale když už jsme tady, tak to omrkneme. A skutečně, pod lešením se skrývá vstup do nevelkého dvora, na kterém je Taipei Tainhou Temple. Na rozdíl od Singapuru se může skoro všude, a nikdo vás nesekýruje za čepici nebo odkrytá ramena hanebných návštěvnic. Uchváceni krásou chrámu jdeme nadšeně hledat další podobné. Qingshui Temple je kompletně obestavěný stánky dočasného charakteru, přičemž se vychází z definice, že jednotka dočasnosti je jeden furt. I přes maskování chrám nalézáme, a přes skoro neviditelnou bránu a mezi zázemími stánků se dostáváme k další úžasné tesařské a malířské stavbě. Místní “navšedohlížím” chlápek nás mile přivítá, zahrne nás spoustou materiálů v angličtině a pokyne, ať se jdeme kochat, jak je libo. Pořád nechápeme, jak rychle poznají, že neumíme čínsky :). Maki navštěvuje i zcela přístupné zázemí pro jiné než duchovní potřeby a jdeme dál. Po cestě si u jednoho stánku všimneme, jak místní žena připravuje něco jako palačinku, neodoláme a jednu čerstvě udělanou si kupujeme. Byla na slano s pórkem, společně jsme ji za chůze snědli a došli k dalšímu chrámu mezi domy, před kterým pro změnu stál náklaďák s vysokozdvižnou plošinou. Ten obcházíme a opět objevujeme úžasně vyzdobený chrám, kde před oltářem klečí nějaká mladá dívka a po celou dobu naší prohlídky se usilovně modlí. Ta asi musela hodně hřešit. Plošina nakonec odjela, tak plníme paměti i daty ukrývajícími obrázek vstupu do chrámu a jdeme na další. Po cestě míjíme místní Police department, jehož blízkost nám prozrazují desítky zaparkovaných malých skůtrů s majáčky.

Poslední chrám, který navštěvujeme, je jiná liga. Je součástí Bangka parku, a je obehnaný zdí, má honosný vstup, doplněný z jedné strany jezírkem se zlatou sochou draka, z druhé strany umělými vodopády. Jeho plocha je několikanásobně větší, než jsme zatím viděli a i počet lidí, který chrám navštěvují je až odrazující, stejně tak počet modlících. Jedná se o čínský lidový náboženský chrám Longshan z roku 1783 a jako většina takto starých byl přestavěn za japonské nadvlády. Za druhé světové to koupil a po válce byl restaurován. Evidentně je tento skvost pro místní důležitý, a tak tiše sledujeme cvrkot kolem chrámu, vyrábíme datové soubory a pro dnešek končíme s lovem chrámů. V nejbližší stanici metra, jak jinak než Longshan Temple, mizíme pod zem a spletitou cestou přestupů míříme k nejvyšší budově na ostrově.

Název stanice, kde vystupujeme říká vlastně vše – Taipei 101/World Trade Center. Historii tohoto stavitelského skvostu a všechna nej jsou na internetech, tak že jen o naší zkušenosti. Z metra se vyleze před budovou na úrovni suterénu, kde je food court, který si ještě dnes roli zahraje. Proklouzli jsme do suterénu, který vypadal, jako když v Praze otevřeli Primark, našli jsme výtahy a vyjeli do pátého patra, kde jsou kasy pro vstup do vrchních pater budovy. K naší radosti zde byla minimální fronta, milá dívka za přepážkou nám poskytla všechny potřebné informace, za což obdržela 1200 taiwanských dolarů převodem a po krátkém čekání jsme skončili ve výtahu. V tom zatraceně nejrychlejším výtahu na světě (no ne, už byl také překonán, ale je pořád mezi top 3), který v rámci stoupání dosáhne rychlost až 60 km/h, a tak vás do výšky bezmála 400 metrů vyveze za úctyhodných 35 sekund. Zrychlení a zpomalení jsou ale sotva rozpoznatelné. Výhled na všechny strany, možnost vystoupat o patro výše na otevřenou platformu, kde už ale není možné obejít celou věž dokola, stejně tak jako naval prachy shop, interaktivní dotykové mapy blízkého i vzdáleného okolí, to vše jsme si dosyta užili, a pak stejnou cestou dolů a zpátky do food courtu, protože jsme hlady šilhali. Oslovil nás ramen, a docela neochotná pipka na druhé straně pultu, co anglicky sotva uměla počítat, nám ukazovala na tabuli s nabídkou nějaké čínské znaky, něco jako že jsme paka, když nevidíme, že toto menu je k dispozici v úterý a v únoru. Tak ho nemáš promítat pizdo, jsem si pomyslel, a chtěl jsem ji poslat někam, ale Maki trvala na ramenu, tak jsme hráli úplně blbý a vybrali jsem si z dostupné nabídky. Tradičně vybaveni pípákem jsme číhali kousek od stánku a sice to trvalo, ale jídlo bylo luxusní. S naplněnými žaludky jsme se rozhodli trochu jídlo vychodit a vydali jsme se od kdysi nejvyšší budovy světa po nekonečné ulici Xinyi road směrem k hotelu. Ne, že bychom chtěli urazit celé čtyři kilometry, ale potřebovali jsme se vzdálit dost daleko od budovy, aby se nám vešla celá do objektivu. To se nám podařilo těsně před dosáhnutím další stanice metra, přes kterou jsme si cestu k hotelu zjednodušili.

Na naší domovské stanici jsme vystoupili a oproti našemu příjezdu, kdy v pokročilé hodině bylo okolí hotelu víceméně mrtvé, to tu teď žilo. Byl otevřený i stánek Coco, tedy stánek s několikrát po sobě vyhlášeným nejlepším bubble tea na světě, a tak jsme neodolali a ochutnali. Zvláštní zážitek, pro mě asi jednou stačilo, ale bylo to fakt dobré. U nás nejsou, ale kdyby o to někdo stál, tak v německu řetězec působí, ale pochybujeme, že za cenu kolem 50 Kč za nejdražší variantu. Zase přes 16 tisíc kroků, dnes zbytek dne budeme věnovat odpočinku, možná nějaké pivko ze 7 eleven a zítra pokračujeme. Jeden čtenář si stěžoval na délku příspěvku, že snad od půlky snídaně neměl minule co číst, tak doufáme, že po dočtení sem, mu zaschnul talíř a vystydl čaj.

[Show as slideshow]

Po včerejšku už plán “napohodu” rovnou škrtáme a je nám jasné, že se po dnešku asi večer neudržíme na nohách a skutečně, moc nechybělo. Ale nepředbíhejme. Na wishlistu kromě několika muzeí a galerií zbývá ostrov Sentosa, objednaná návštěva Skypark v Marina Bay Sands a oficiální maskot Singapuru Merlion. Napřed si po ránu nakoupíme nějaké pečivo na snídani, k tomu něco k pití ze Starbucks a v klidu v hotelu posnídáme. Vyhodnotíme počasí jako nic moc, tedy teplota stálá, ale pod mrakem a trochu fouká, což by nahrávalo vnitřním aktivitám, ale zároveň by to mohlo mít dopad na návštěvnost ostrova Sentosa. Víceméně už ze včerejška rozhodnutí, jsme si potvrdili návštěvu ostrova, došli k naší oblíbené zastávce pojmenované po praní v řece a po dvou zastávkách vystoupili na konečné stanici Harbourfront.

Ze stanice metra se necháme vést ukazateli, které se zdánlivě ztrácí a zase objevují a vedou nás kolem kancelářské budovy Harbourfront Tower II, až se dostaneme ke kasám, kde zaplatíme denní jízdenku na všechny trasy a přesuneme se k výtahu v budově. Ten nás vyveze do patnáctého patra, kde je ve výšce 69 metrů uvnitř budovy jedna ze stanic lanovky. Bez fronty naskakujeme do nejbližší osmimístné kabinky, kde nám společnost dělají dva angličtí turisté a fičíme přes Singapurský záliv, tedy de facto přes Indický oceán přes nejvyšší (druhou) věž lanovky ve výšce 88 metrů.

Ve zkratce, o čem je ostrov Sentosa. Nabídne něco pro každého. Majetní se ubytují v luxusních hotelích, navštíví Universal Studios s atrakcemi, nebo si prohlédnou Mořský svět, zalétají si ve větrném tunelu, užijí si wellness a nakoupí značkové zboží, od čokolád, přes Lego až po hadry. Ostatním jsou k dispozici pláže, adrenalinové atrakce jako zip line, bungee jumping, motokáry, káry, vodní svět a další. Z turistického hlediska je zajímavý západ ostrova se starou pevností Siloso, lanovka přes podstatnou část ostrova, možnost navštívit nejjižnější cíp pevninské Asie a velkou žrádelnu s malajským jídlem. Sice nás lákalo navštívit Universal Studios, ale recenze nebyly nic moc, cena už vůbec ne, a nechtěli jsme zabít den tímto druhem zábavy. Takže hurá na pevnost Siloso.

Padáme z lanovky Mount Faber Line z 88 metrů do finální stanice Sentosa, 45 metrů nad mořem, odkud kolem muzea Madame Tussauds, kde jsou hlavně asijské celeblitky, které nám stejně nic neříkají, nastupujeme na vnitroostrovní lanovku Sentosa Line, konkrétně na stanici Imbiah Lookout a jedeme směrem na západ do následující a zároveň konečné stanice Siloso point. Z té se jdeme podívat na místní pláže, vítr sílí a začíná hřmít. Přesouváme se do plážové restaurace Trapizza, že počkáme, jak se počasí vyvrbí a dáme si pivo. Usadí nás a odkáží na samoobjednávací systém přes QR kód a telefon. Maki začne objednávat dvě piva, každé za 18 dolarů a když udělá souhrn objednávky, přidá se manipulační poplatek a odvod daně státu. Dvě piva za 43 dolarů, se asi posr.li, ne? Tak nebudem za trapáky, už jsme si objednali, tak to nějak přežijeme. Po deseti minutách se nic nedělo, tak si říkáme, že za takový peníze to pivko měli donést v nachlazených sklenicích a zlatém podnose do minuty po objednání. Maki to kontroluje a hele, ona tu objednávku nepotvrdila. Balíme, protože nás stejně sílící déšť vyhání z plážového baru a končíme na stanici lanovky, kde Maki kupuje dvě v plechovce po 7 singapurských dolarech a schováváme se před deštěm. Než došlo pivo, bylo po slejváku a mohli jsme vyrazit dobýt pevnost.

K čemu a jak moc sloužila pevnost Siloso je možné se dočíst na těch internetech, za nás to bylo zajímavé tím, jak prohlídka začala. A tady malá odbočka. Nechci házet obyvatele Singapuru do jednoho pytle, ale mají to tady zařízené tak, že kde jsou třeba schody, mají k nim alternativu v podobě jezdících schodů, a když už to náhodou nejde, tak mají k dispozici výtah. Oni prostě do a ze schodů nechodí. Nakonec stejně nedělají nic jiného, než že všichni a všude čučí do mobilů a u toho by jim schody po svých asi překážely. Plusem ale je, že na ostrově jejich pohodlnost, ale asi hlavně kvůli dešti, dospěla tak daleko, že vyjma pláží se dá v podstatě všude pohybovat i za deště, důsledným různorodým zastřešením většiny cest. A zpět k začátku dobývání Fort Siloso. Místo chození do kopce, jasně, pevnost v kopci, jak jinak, si zavoláte výtah, kterým vyjedete do 11. patra a vystoupíte na stezce směrem k pevnosti bez nutnosti zdolat jediný výškový metr. Po 180 metrech dojdete po lávce až k pevnosti. Ta je docela zachovalá a je možné ji projít po povrchu, nebo tunely, které spojovaly jednotlivé části pevnosti a sloužily k přepravě lidí a munice. Tady už i líný obyvatel Singapuru musí z kopce a po schodech. Prohlídka pevnosti je doplněna originálním audio doprovodem a výjevy ze života vojáků za pomocí figurín v životní velikosti. V bývalé ubytovně vojáků je úžasně zrekonstruovaná historická událost, kapitulace Japonska za 2. světové války, včetně figurín všech zúčastněných v životní velikosti. Užíváme si prohlídky a zpátky jdeme příjezdovou cestou k pevnosti, tedy z kopce dolů a tlampače hlásí, ať si najdeme úkryt před blesky z přicházející bouřky.

Tak horké to není, protože lanovka na ostrově funguje dále a tak se vracíme přes stanici Imbiah Lookout a pokračujeme dále do stanice Merlion, kde vystupujeme a míříme k vchodu do Universal Studios. To jen proto, že sousedí s food courtem. Singapur býval kdysi Malajsie, tak že malajská kuchyně je v podstatě singapurská a opačně. Co nás zaujalo byl systém objednání. Představte si asi tak 20 různých stánků, u kterých si ale neobjednáte, na to slouží dotykové obrazovky ala Mekáč, kde si prostě naklikáte ze všech nabídek, co vás zaujmou a pak dostanete pípák a čekáte, kdy zazvoní. Vybrali jsme si tři jídla, prostě abychom ochutnali, a nápis na objednávce nás upozornil, že to může trvat 10 až 15 minut. Tak takový čas dokážeme využít, ženeme se ven s vidinou pravidelné dávky nikotinu, když v tu pípák začne dělat kravál a objeví se na něm číslo stánku. Tak tam běžíme a první jídlo máme v podstatě hned. Usadíme se a než si doneseme příbor, už mažu pro další jídlo, a pak hned pro třetí. Pecka, ochutnáváme a snažíme se z objednávky rozklíčovat, co to vlastně jíme. Všechno bylo skvělé, prázdné talíře s podnosy i s utichlým pípákem dáváme do odkládacích vozíků a jdeme se podívat na nejjižnější bod pevninské Asie.

Ačkoliv pořád jemně kape, jdeme stále pod střechou po jižní částí ostrova, a po asi půl hodině docházíme k výběžku ostrova, ze které je lanový most na menší ostrov. Přes lanový most přecházíme trošku obtížněji, protože se na něm musíme vyhýbat lidem, co se vrací zpět, a do toho se pekelně houpe, tak že všichni na mostě provozují chůzi jako ze zombie apokalypsy. Když se konečně dostaneme na malý ostrov (tedy vlastně výběžek pevninské Asie), je tu nemalý počet lidí, kteří okupují dvě dřevěné rozhledny a evidentně si užívají, že tohoto milníku ve svém cestování dosáhli. Jako fakt pitchovina, ale když už tam jste, tak proč to nedat. Po cestě zpět k lanovce už nás nohy moc neposlouchají a tak mastňácky využijeme místní atrakci, monorail, který nás zdarma přiblíží k vytoužené stanici vnitroostrovní lanovky, přes kterou cestujeme do stanice, ze které se dá přestoupit na trasu mimo ostrov.

Když se uvelebíme na zpáteční cestě lanovkou Mount Faber Line, zjišťujeme, že máme ještě dost času a bylo by škoda neprojet lanovku celou, a tak nevystupujeme na stanici Harbourfront a pokračujeme do cílové stanice Mount Fiber, která dala lanovce jméno a nachází se na stejnojmenné hoře s velmi pěknou a ne zrovna dalekou 360 vyhlídkou na celý Singapur, kterou zdoláváme, pořizujeme nezbytné digitální záběry a vracíme se lanovkou na stanici, kde jsme celé cestování začali. Bez problémů najdeme vchod do metra, po dvou stanicích přesedáme na jinou linku, která nás dovede až pod Marina Bay Sands, odkud jdeme na vstup do Skyparku, od kterého nás dělí už jen bez mála čtvrthodina.

V 19:00 se zřízenci u vstupu do Skyparku chlubím zánovním telefonem, tedy hlavně tím, co je na displeji, jemu to je však v podstatě jedno, stačí ujištění, že máme vstup na 19:00 a vpouští nás dovnitř. Sjedeme jak jinak po jezdících schodech o něco níže, kde už je pikolík, kterého práce evidentně nebaví, ale i tak monotónně snímá QR kódy z papírů a mobilů, aby si potvrdil, že jsou tam lidi s platným vstupem. Pak nás chtějí vyfotit před nějakým záběrem toho přerostlého baráku, což slušně odmítáme, a jdeme do fronty na výtah. Ta není dlouhá a za chvíli fičíme výtahem do 56. patra, kde nás další, jistě akademicky vzdělaný zřízenec, jak ovce vyhání na terasu mezi ostatních asi čtyři sta dalších platících pozorovatelů. Tak se tam pospolu ve 200 metrech nad zemí snažíme dostat k okraji, nasát atmosféru jedné z nejvyšších vyhlídek tohoto typu na světě, a když se to povede, nedochází sice ke slibovanému breathtakingu, dech to prostě nesebere, ale síla to je, zvláště pohled na Garden Bay a na město. Fotíme, kocháme se, koukáme, kde jsme všude byli a čas utíká a než se nadějeme, musíme zase zpět, abychom včas stihli Spectra, tedy světelnou a vodní show doprovázenou hudbou, která se každý pátek a sobotu odehrává před Marina Bay Sands. Trvá přesně 15 minut, a dalších 45 minut pak trvá nám, než obejdeme oblast před Marina Bay Sands kolem vody, abychom dorazili k poslednímu nesplněnému bodu naší návštěvy, k soše Merlion, což je oficiální maskot Singapuru, spojení mořské panny a lva, která měří 8,6 metrů a váží 70 tun a chrlí nepřetržitě vodu. Už značně unaveni fotíme tento skvost a odpadáme na mostě Esplanade a jen se kocháme posledním výhledem na Marina Bay.

Pak už jen do hotelu za využití metra, protože po svejch to už nedáváme, pak na večeři, po večeři něco ostřejšího na povzbuzení, někteří využívají i tygřích mastí na zotavení a odpočívat. Zítra nás čeká přesun do Tchaj-peje, tento týden poničené hurikánem s třemi mrtvými a stovkami zraněných, tak jsme zvědaví, zda se vůbec přesunem a jaké to tam bude. Když bude fungovat nějaké spojení a zbydou síly, přidáme článek.

[Show as slideshow]