|
|
Šinkanzen nám jede v 11:15, tak v klidu vstáváme po osmé, o půl deváté jdeme na snídani, kde naštěstí není moc lidí a výběr je opět rozmanitý a kolem deváté vyrážíme navštívit nedalekou svatyni Kušida. Okušida-san, jak ji láskyplně nazývají místní, je nejstarší svatyně ve městě a je známá jako strážná svatyně Hakaty. Od starověku se věřící hrnou k tomuto uctívanému bohu dlouhověkosti a obchodního úspěchu. Současná hlavní budova svatyně byla postavena během rekonstrukce Hakaty Tojotomi Hidejošim v 16. století. Nad vchodem do svatyně se tyčí strom ginkgo Kušida, který je zmíněn v Hakata Iwai Uta (oslavná píseň Hakaty) a je vyhlášeným kulturním statkem prefektury Fukuoka. S více než 1000 lety je široce uctíván jako posvátný strom. Je zde docela dost návštěvníků, taky proto, že vstup je zdarma, ale i tak se nám podaří pár snímků bez lidí a zaznamenáme, že je svatyně pod dozorem Spidermana, který visí na nedaleké budově. Pak musíme zpět do hotelu, protože check-out je v 10:00. Dobalíme, odhlásíme se a vyrazíme už jako znalí na nejbližší stanici metra. Odtud dvě stanice na Hakata station, odkud nás čeká naše první jízda Šinkanzenem v životě.
Podle zakoupených lístků, kde je název spoje, dohledáme na informační tabuli číslo nástupiště, je to dvanáctka. Než dojdeme na nástupiště, stihneme kafe ve Starbucksu a posilněni jdeme najít, kam se přesně postavit. Na nástupišti jsou na zemi značené pozice jednotlivých vagonů podle typu spoje. Náš spoj byl Nozomi 24, vagón 3 a seděli jsme hned vepředu v řadě 17. Spoj Nozomi má šestnáct vagonů, je nejdelší a jezdí až do Tokia, tedy vagon tři byl narozdíl od jiných spojů poměrně daleko. Za pár minut přijel rychlovlak a my trefili naprosto přesně vagón i dveře. Po deseti minutách po příjezdu, tedy v 11:15 podle jízdního řádu, se vlak dal do pohybu a jakmile opustil centrum Fukuoky, přidal na rychlosti, kterou jsme přes GPS změřili na rovných 300 km/h. Z okna to vypadalo, jako když si pustíte film trojnásobnou rychlostí. A také díky tomu, jsme cestu o délce 275 km, která autem trvá šest hodin, dali opět na chlup podle jízdního řádu, za hodinu a dvě minuty.
A najednou jsme se ocitli v Hirošimě na hlavním nádraží. Poučeni z minulého dne jsme hned našli automaty Šikanzenu a objednali na pozítří jízdenky do Osaky. A nepoučeni z minulého dne jsem se rozhodli, že cestu z nádraží do hotelu, něco přes kilometr, dáme pěšky. Nakonec to docela šlo, protože navigace nebyla náročná, stačilo od nádraží přejít přes most nad Kyobashi river a pak první šikmou ulicí Kyu Saigoku-Kai doprava. Hotel jsme našli bez problémů, ale byli jsme v něm příliš brzy. K našemu překvapení to nevadilo a ihned nás ubytovali v pokoji s číslem 1111. Pokoj v jedenáctém patře sice není obrovský, ale proti poslednímu je to pokrok. Dáme se po cestě krátce dohromady a vyrážíme na odpolední průzkum města.
V plánu jsou tři pamětihodnosti a objednávka lodě na zítřek. Začínáme, pěšky, jak jinak, cestou ke hradu Hirošima. Ve všude přítomném seven eleven si kupujeme svačinu, kterou zbodneme v parku před hradním příkopem. Pak směrem k hradu narazíme na strom, který přežil tu nešťastnou událost, kdy se letadlo pojmenované Enola Gay zbavilo nákladu v podobě pumy Little Boy, někdy před 80 lety. Strom to ustál, ale hrad z roku 1590 ne, a tak již podruhé vstupujeme za necelých 50 Kč do kopie původního hradu, postavené v roce 1958, jako přesná replika, která od té doby slouží jako muzeum hirošimské historie před druhou světovou válkou. Hrad to není veliký, ale historie zajímavá, jsou k vidění i samurajské meče a ostří ze 14. století, a výhled z posledního patra na celou Hirošimu stojí za těch pár kaček.
Z hradu zamíříme k památníku míru a po cestě narážíme na nějakou sobotní odpolední akci v Hirošima Gate parku, kde z jednoho z mnoha kei food tracků ochutnáváme kuře smažené japonskou technikou karaage. Delikátní záležitost, a pak jen pár kroků a objevuje se v celé své kráse, jestli se to tak dá vůbec napsat, Genbaku dome, nebo také Památník míru, či A-bomb dome. Genbaku znamená v japonštině atomový, a jedná se o pozůstatky jediného domu, který částečně ustál výbuch atomové bomby v centru exploze a přilehlém okolí vzdáleném do dvou kilometrů od centra. Dům byl postaven podle plánu českého architekta, rodáka z Náchodu, Jana Letzla, na kterého ještě dnes narazíme. Zachované pozůstatky jsou dnes oficiální historickou památkou Japonska, a na jedné straně symbolizuje obrovskou ničivou sílu, kterou lidstvo dokáže vynalézt, na druhé straně nám také připomíná naději na trvalý světový mír. Posedáváme v okolí řeky Motoyasu a koukáme na zbytky budovy ze všech stran. Pak jdeme k přístavišti, protože se potřebujeme zítra dostat na ostrov Icukušima a kousek od památníku vyplouvá denně několik lodí. Bohužel kiosek je již zavřený, a tak to zkoušíme online, což je těžké, zvláště když máme zadat jméno v hiraganě. Nakonec máme v e-mailu potvrzenou rezervaci, tak uvidíme zítra.
Při focení Genbaku dome si všímáme nedaleké vysoké budovy, která má ve vrchních patrech nezvykle mnoho lidí a odkud musí být výhled na památník luxusní. Odkládáme návštěvu Hirošimského muzea a jdeme tomu přijít na kloub. A skutečně v budově Orizuru Tower je možné za poplatek vyjet na unikátně řešené střešní patro, ze kterého je výhled na celou Hirošimu, včetně památníku. Kromě toho jsou zpřístupněná další dvě patra, věnovaná umění a origami. A našli jsme i část věnovanou právě architektu Janu Letzlovi, včetně originálu jeho vlastního náčrtu stavby z roku 1914, který byl původně ve VIP salónku budovy a v roce 1944 ho jeden ze zaměstnanců schoval, a tak přežil události z 6. srpna 1945. Dále je tu průřez tvorbou architekta v Japonsku, který má na svědomí další tři dokončené stavby, a kdyby nebylo první světové a brzkého skonu Jana Letzla (v roce 1925 ve 45 letech), jistě by těch staveb bylo více.
Po cestě zpátky do hotelu procházíme stejně zastřešenými ulicemi, jako jsme zažili ve Fukuoce, které nabízejí vše od jídla, služby až po zábavu. Mrkneme se do čtyřpatrového Taito station!, který je nabitý herními automaty všeho druhu a vyhlížíme, která restaurace bude mít tu čest nás po celém dni nasytit. Nakonec padne volba na restauraci Okonomiyaki Mitchan Sohonten Hatchobori, která je vyhlášena svou plackou okonomiyaki. Že je vyhlášena bylo hned jasné, když se na usazení v restauraci muselo čekat ve frontě. Už při čekání dostanete menu a objednáte si, včetně pití a pak čekáte a čekáte, než přijdete na řadu, a jste usazeni, v našem případě hned vedle kuchyně, kde jsme mohli sledovat, jak se vlastně okonomiyaki dělá. Okonomiyaki je druh zelné placky, která patří mezi tradiční jídla japonské kuchyně. Někdy se jí přezdívá také japonská palačinka nebo japonská pizza. Existují dvě varianty, jedna z města Ósaka a ta druhá právě z města Hirošima. Mezi základní ingredience k přípravě patří bílé zelí, vejce a mouka. Placka se po usmažení zdobí omáčkou okonomi nebo tonkacu, jarní cibulkou a vločkami bonito ze sušeného tuňáka. Existují různé varianty, my si objednali tu standardní DX-special a pak jednu MITCHAN-special a k tomu dvě orosené. Obě varianty jsme si navzájem ochutnali a obě byly famózní. Pak už jen něco málo v seven eleven, aby nám nebylo těžko, i když kupodivu se ten pocit nedostavil, a hurá relaxovat v hotelu.
Dnes to mělo být jen o přesunu z Beppu do Fukuoky, největšího města na ostrově Kjúšú, odkud máme následující den zahájit cestu po Japonsku prostřednictvím rychlovlaků Šinkansen. Tedy poslední den s Yarisem a jeho vrácení do pobočky půjčovny u hlavního nádraží Hakata ve Fukuoce. Google vypočítal cestu na něco málo přes 4 hodiny po silnicích bez mýtného a návrat Yarise do rukou majitelů měl deadline 13:00 hodin. Tedy rozhodnutí bylo vyrazit o půl deváté z hotelu.
Tak samozřejmě, že o půl deváté jsme sotva dojedli snídani, která byla velmi bohatá na výběr a než se ochutnalo od každého něco, časová rezerva pro vrácení se zmenšila na minimum. Konečně jsme Yarise vytáhli z garáží, ve kterých měl ubytování na celou noc jen za 600 jenů, bylo skoro devět a zařadili jsme se do dlouhé fronty aut v ranní špičce v Beppu. Když se nám podařilo přes desítku semaforů konečně odbočit z hlavního tahu, chytili jsme náklaďák plný hlíny, který nám dělal předvoj dobré půl hodiny. Předjet ho nebylo kde. Časová rezerva se už nezmenšovala, protože právě přestala existovat. Do toho se ale výrazně zmenšoval obsah nádrže Yarisu a na plánované trase nebyly čerpací stanice, tak že jsme si museli zajet pár kilometrů mimo trasu a natankovat. Tankování proběhlo hladce, pumpař neuměl ani slovo anglicky a když pochopil, že se nedomluví, tak se toho prostě ujal, sám si otevřel víko nádrže páčkou u sedadla řidiče, natankoval plnou, nad platební kartou zavrtěl hlavou, dostal keš, vrátil drobné, uklonil se a poděkoval. Navigace se chytla a nenutila nás zajíždět zpět na trasu, tak jsme pokračovali dále, až se cesta zvrhla na otravnou jízdu padesátkou, souběžnou s placenou komunikací.
Asi po hodině a půl jízdy jsme vyhodnotili situaci jako kritickou a Yarise poslali na placenou silnici. Za pár stovek metrů jsme dojeli k mýtným branám, z automatu se sám nachystal lístek, který jsme si vyzvedli a s představou naší dálnice očekávali povolených 130 km/h a dva pruhy. Ale ne, byl to jeden pruh a max. 70 km/h. Ale bylo to rychlejší než po vedlejších silnicích, kde je rychlost max. 50 km/h a větší kopce se složitě objíždí. Placená silnice má tunely a mosty a její použití nám zkrátilo celkový čas cesty o hodinu. Ke konci dokonce přibyl další pruh a povolená rychlost vzrostla na stovku. Přes pár zastávek na toaletu a něco k zakousnutí jsme dorazili na konec placené silnice ve Fukuoce a na mýtné bráně nás zkasíroval postarší japonec, který z angličtiny uměl jen dvě slova “only cash”. Po zaplacení nám otevřel závoru a google navigoval na silnici, která vedla doslova nad městem (pro příznivce hry Gran Turismo, vypadalo to jak okruh v Tokiu), po které jsme bez problémů dojeli až do centra a po chvíli jsme už míjeli půjčovnu. A to záměrně, protože bylo nutné dotankovat plnou, ale naštěstí čerpací stanice byla nedaleko. Po krátkém boji s čerpacím automatem, kdy měl na začátku docela převahu, ale po přepnutí do angličtiny se síly vyrovnaly a my nakonec vyhráli, jsme se chtěli vrátit k půjčovně, ale protože ta byla nedaleko, Google nechtěl navigovat a tvrdil, že už jsme na místě. Stojíme na čerpačce a Google má prostě hotovo. Nakonec jsme popojeli o pár ulic dál a Google pochopil, že fakt nejsme v cílové destinaci a vymotal nás zpátky na tu správnou ulici. Na poprvé jsme ale netrefili vjezd a skončili ve vedlejší firmě. Odtud jsme bez ostychu vycouvali zpět na frekventovanou ulici a nakonec najeli do vestibulu půjčovny. Zaparkovali Yarise a oddechli jsme si, že to zvládl, že jsme to zvládli, a že Maki ten poslední úsek cesty řídila bravurně. Yarise jsme předali místnímu zaměstnanci, ten potvrdil převzetí a najednou jsme stáli na chodníku uprostřed Fukuoky, jen my a naše kufry.
Do hotelu to jsou dva kilometry a bezmála čtyři hodiny jsme seděli v autě, to dojdeme i s kufry. A tak se i stalo a za půl hodiny jsme stáli na recepci, kde nám milá recepční oznámila, že check-in není možný dříve jak v 15:00, bylo 14:30. Tak jsme ji požádali, ať nám uschová kufry, v nedalekém seven eleven nakoupili svačinu a nějaké pití a v parku naproti hotelu konečně relaxovali, tak jak pro dnešek bylo v plánu. Že ten plán vzal za své je pravidelnému čtenáři asi už jasné. Přesně v 15:00 stojíme u recepce, a recepční nám předává kartu od pokoje s tím, že naše kufry nám na pokoj již převezli. Super, to se nám ještě nestalo, jedeme do osmého patra, napodruhé trefíme správný pokoj a skutečně, kufry tam máme. Jen ten pokoj je trochu malý a když oba otevřeme kufry, vypadá to, jako že se snažíme stavět barikádu a není možné se dostat z pokoje. Pochopíme, že více jak jeden kufr prostě otvírat nemůžeme, dáme se trochu do kupy a vyrážíme do města.
Napřed metrem na hlavní nádraží, zajisti jízdenky na Šinkansen. Vstupujem do metra ve stanici nedaleko hotelu a ptáme se důležitě vypadajícího zřízence, kde si můžeme koupit kartu na metro. Tváří se, že všemu rozumí a hlavně si myslí, že když mluví japonsky pomalu, že mu rozumíme. Nikam to nevede, tak mu poděkujeme a já si všímám nápisu v angličtině, že nově je možné v metru použít platební kartu. Je to o něco dražší než s dobíjecí kartou, ale pro těch pár jízd nám to stačí. Jdeme k bráně do metra a přiložením platební karty ji otvíráme. Uvnitř, zvyklý z předešlých cest, se docela rychle orientujeme a zanedlouho jsme ve správném vlaku, který nás za dvě zastávky a šest minut vyplivne na stanici Hakata, odkud Šinkansen jezdí. Najdeme i automaty na vyřízení si lístků, ale máme nějaké dotazy, a tak chceme jít na přepážku, ale tu nikde nevidíme. Naštěstí je tu kiosek s radami pro zahraniční turisty, kde nám milá paní špatnou angličtinou řekne, že si máme lístek vyzvednout v automatu. A jsme zase na začátku, ale je třeba se nebát a po krátkém souboji máme dva lístky do Hirošimy na následující den dopoledne. Mise splněna, teď ten relax.
Stejnou linkou jedeme zpět, ale o dvě zastávky dál a vystupujeme na stanici Ohori park, kde je po pár metrech k vidění vskutku obrovský městský park. Před jeho návštěvou si pořizujeme malou svačinu a na břehu velkého rybníku relaxujeme. Ohori je japonský výraz pro příkop a rybník v parku kdysi sloužil jako součást systému příkopů sousedního hradu Fukuoka. Park byl postaven v letech 1926 až 1929 a byl navržen podle klasického zahradního stylu Západního jezera v Číně. Uprostřed rybníka se nacházejí tři ostrovy, které jsou s pevninou i navzájem propojeny elegantními kamennými mosty. Po svačině se, přes dlouhý kamenný most, zajdeme podívat na ostrovy rybníka, přilehlou zříceninu hradu Fukuoka se rozhodneme ignorovat. Jednak je to zřícenina a pak má stejně zavřeno. Nabízí se otázka, jak můžete zavřít zříceninu, ale důl vám také nikdo nevezme, že.
Když jsme plánovali naší cestu a zjistili jsme, že přespíme ve Fukuoce, hledali jsme místní number one, kterou je jako ve většině měst, pokud ji mají, věž nebo vysoká budova. Zde s nepříliš originálním názvem Fukuoka Tower, a ani není nějak moc vysoká, má jen 234 metrů a stojí na rekultivované půdě v zátoce Hakata. Aby přece jen byla něčím nej, použili přídavné jméno přímořská a rázem je to nejvyšší přímořská věž v Japonsku. Z městského parku se vrátíme na metro a pokračujeme další dvě stanice a vystupujeme na stanici Nishijin, která je věži nejblíže. Špatně pochopíme mapu výstupních bodů z metra a chvíli jdeme chybným směrem, to asi po čtvrt kilometru zjišťujeme a směr opravujeme. Jako nic proti relaxační procházce, ale po těch kilometrech s kufrem a s tím co máme dosud v nohách se nám ty další dva kilometry jdou těžce. U věže nás vítá návštěvnické centrum se vstupem do věže a naval prachy obchodem. Zaměstnankyně, která koordinuje frontu na vstup, se ptáme, co dělat, když máme pro jistotu vstupenky zakoupeny on-line, pokývá hlavou a ukáže, že musíme do fronty, tedy výhoda žádná a koupě dopředu se ukazuje jako zbytečná. V celé frontě na vstup jsme totiž sami. Né, že by se, sem tam, někdo neobjevil, ale žádné davy se nekonají a po chvilce nás výtah vyplivne ve 123 metrech na vyhlídkové plošině. Kocháme se třistašedesátkově, a je to pěkný výhled na celou Fukuoku, pak sejdeme o dvě patra níže a zase zpátky výtahem na zem.
Počasí nám dosud přálo, ale dnes odpoledne se to mělo zlomit a také se to tak začalo vyvíjet. Když jsme vyšli z věže, šedivák nad námi ještě více zčernal, zvedl se vítr a začalo docela pršet. Rychle jsme ještě ulovili pár snímků osvětlené věže, která se v 19:30 rozsvítila a běželi jsme na zastávku autobusu 306, jehož trasa vede kolem našeho hotelu. Ačkoliv se na oficiálním webu tvrdí, že je možné si koupit lístek u řidiče, není tomu tak, v dešti, schovaní na zastávce, koukáme na vzdalující se autobus a vyvstává otázka, kterou i Maki řekne, jak se dostaneme na hotel. No v záloze je vždy Uber, který ale minimálně ve Fukuoce vychází asi na sto korun za kilometr, což je poměrně luxusní svezení. Déšť se mění v lehkou až příjemnou sprchu, teplota je pořád 23 stupňů a již se setmělo, tak navrhuji romantickou procházku na stanici metra. Další dva kilometry utečou jako voda, pak metrem zpátky k hotelu, kde nacházíme několik úplně zastřešených ulic, kde jsou večer otevřené obchody a restaurace. Na pátek večer tu kupodivu není moc lidí a na doporučení Google nacházíme skoro prázdnou vyhlášenou yatai restauraci, kde si vychutnáme místní verzi tonkatsu ramenu a dáme jedno vychlazené. Vracíme se do hotelu, kde se naše cesty tradičně rozchází, Maki jde vyzkoušet místní spa (vrátila se docela nespokojená, prostě zmlsaná z onsenu) a já zase sedím u tabletu, a užívám si ten relaxační den tím, že už nemusím udělat, po těch bezmála dvaceti tisíci krocích, ani jeden navíc.
Dnes je v plánu v pravdě pekelný den, v rámci kterého máme navštívit sedm pekel (v japonštině jigoku) v onsenovém městě Beppu v prefektuře Ōita, kde máme i nocleh. Před snídaní se převlékneme do kimon a jdeme udělat kompletní očistu těla do onsenu. Někdo vleze i do té sirné vody, jinému stačí ta sprcha. Každopádně totálně vymydlení dáme poslední snídani, sbalíme vše do Yarise a vyrážíme na sever. Cesta má něco přes sto kilometrů, což znamená minimálně dvě hodiny jízdy, kterou chceme obohatit o pár zastávek.
První zastávka je poměrně krátká, když vystoupáme tradiční padesátkovou rychlostí ze dna kaldery, a máme poslední možnost se z výšky rozloučit s okresem Aso. Naposledy si užijeme všeobsahující pohled na pět vrcholů, i na celou, políčky rozdělenou kalderu a pokračujeme dále. Další zastávka na cestě je Senomoto Resthouse, místní vyhlášená atrakce, která kromě čerpací stanice nabízí i zmíněný resthouse, který v přízemí nabízí místní výrobky z celé prefektury Kumamoto, ale i jiné cetky, a v prvním patře vyhlášenou restauraci, která má v nabídce přes sto položek formou bufetu. Jsme najezení, tak se spokojíme s přízemím a kupujeme pár blbostí. Jednou z nich je maskot prefektury Kumamon, který je zde nabízen v bezpočtu variací, od ponožek po obří plyšáky. Nás nadchne jeden, který po vás vše opakuje a to tak, že se asi pět minut řehtáme jako malí smradi, až se po nás personál otáčí, jestli nemáme nějaký společný záchvat. Ano, máme, záchvat smíchu, když z opakující japonské figurky vypadávají čistě česká a jadrná slova, které mu samozřejmě předříkáváme. Bereme jeho menší verzi, malý model Subaru BRZ, sluneční brýle za necelou stovku, platíme a definitvně opouštíme prefekturu Kumamoto.
Po hodině od opuštění hotelu děláme třetí zastávku, první v prefektuře Óita, v Tadewara Wetlands. Jak už samotný název napovídá, jedná se o mokřady, resp. procházku po mokřadech v několika variantách, od nejkratší, asi 20 minutové, až po nejdelší, 2,5 kilometrovou, která vede i přes blízký les. Samozřejmě bereme tu nejdelší a od návštěvnického centra vyrážíme po vyvýšeném cedrovém chodníku a obdivujeme různé odstíny horských květin, stejně jako dechberoucí výhled na pohoří Kuju a další z místních sopek Iozan. Když cedrový chodník skončí, nahradí ho betonová cesta, která nás zavádí do přilehlého lesa, který je v pravdě netradiční, díky kyselosti půdy, která je důsledkem protékající řeky. Ta vyvěrá ze sopečných hor a je tak kyselá, že v ní není život. Užíváme si tohoto nevšedního přírodního úkazu a dokonce zahlédneme hada, kterého jsme patrně vyrušili našimi kroky. Všude je cítit sirovodík, zvláště když se cesta přiblíží ke zmíněné řece, kolem které se dostaneme až na závěr cesty, která z lesa vyústí na silnici, po které jsme přijeli, a po dvou stech metrech jsme zpátky u auta.
Po další čtvrthodině zastavujeme ve vesnici Yufuin, kde po pár zmatcích nacházíme placené místo pro parkování. Jinak to zde není možné, protože tato květinová vesnice, známá svou krásou a atmosférou je neustále v obložení turistů. Byla navržena tak, aby vypadala jako evropská vesnice inspirovaná anglickým Cotswoldem, a nabízí kamenné chatky a květinové uličky, plné různých unikátních obchodů, tématických kaváren a food shopů. Postupně se proplétáme mezi davy turistů, ochutnáváme dvě varianty wagyu na špejli, grilované kraby, matcha latté a nakonec směs wagyu, zvanou sukiyaki, de facto něco jako guláš, co by náplň do knedlíku, vařeného v páře. Zůstali bychom i déle, ale peklo nečeká, a tak musíme dál.
Pár minut po třetí hodině parkujeme v onsenovém městě Beppu v provincii Óita. Toto město je známé systémem horkých pramenů, kterým se říká “Pekla v Beppu”. Tato pekla vznikla vývěrem horkých pramenů, keré byly upraveny do stávající podoby bazénů s horkou vodou, s bublajícím bahnem nebo do podoby gejzírů. Vše bublá, pára syčí, nebo se jen vznáší nad hladinou a kolem většiny těchto bazenů jsou nádherné zahrady, jak jinak než v japonském stylu. Turistická trasa zahrnuje sedm pekel, přičemž pět pekel se nachází v docházkové vzdálenosti od místa, kde parkujeme (Mořské peklo) a dvě z nich jsou tři kilometry vzdálená. Celá trasa trvá asi dvě a půl hodiny, záleží na tom, jak dlouho se kde zaseknete, ne pro davy lidí, ale protože se nemůžete vynadívat. Vezmeme to stručně podle pekel, které jsme prošli.
Mořské peklo, je známé svou zářivě kobaltově modrou vodou, která má teplotu 98 stupňů Celsia a používá se k vaření onsen tamago (neboli „vejce onsen“). Vedle tohoto pekla je japonská svatyně a jezírko s vodní florou, vše zasazené do japonské zahrady. O kousek dál nacházíme další bazén, tentokrát s čirou vodou, ze kterého stoupá pára a vedle něj přístupný skleník, kde se pěstují vodní rostliny. Další peklo se skládá z jezírek vroucího šedého bahna. Je označováno jako peklo Oniishibozu, kvůli bublinám bahna připomínajícím holou hlavu buddhistického mnicha (Bōzu znamená v japonštině buddhistický mnich). Opět v nádherné udržované zahradě a kupodivu bez většího turistického davu. Další pekla jsou opodál a dalo by se k nim dojít pěšky, ale tlačí nás čas, tak se mastňácky přesouváme dvouminutovou jízdou ke Krokodýlímu peklu. To kromě dalšího bublajícího bazénu a repliky typické malajské dřevěné stavby, obsahuje první zařízení pro chov krokodýlů v Japonsku. To je tvořeno několika menšími hranatými zamřížovanými bazény, ve kterých je přibližně 80 krokodýlů. Horká voda z pramenů vytváří pro krokodýly vhodné prostředí, a my tak můžeme vcelku zblízka pozorovat krokodýli ve vodě i na souši. A nebyli to malí krokodýli, ale všechno docela velké kusy, někteří až moc velcí. Nechce se nám pryč, ale přesouváme se o pár desítek metrů dál do Bílého pekla, které je zase vsazeno do typické zahrady a jehož součástí je tropické akvárium, které je napájeno párou z pekla a tím umožňuje v akváriu držet ryby jako jsou piraruky a piraně. Zvláště v akváriu je na co koukat a nemůžeme se odtrhnout od opravdu zvláštních až děsivých piraruk. Času ale nemáme nazbyt, vracíme se k autu, které jsme nechali vedle pátého pekla, které má řadu bazénů s vodou i bahnem a jedno obrovské, které prý mění barvu vody podle počasí. Bohužel se v tomto pekle koná nějaká dětská akce a je tam narváno, tak ho proběhneme zrychleně a už sedáme do auta, ať stihneme poslední dvě pekla. V 16:38 vcházíme do Tornádového pekla, které je jediné z pekel, co nemá bazén, ale gejzír, který vybuchuje každých 30–40 minut. V podstatě se jedná o velké kamenné hlediště, na kterém už posedává asi stovka lidí, a místo jeviště je vidět jen malý gejzír stříkající vodu kolmo vzhůru, asi jako zahradní hadice. Při tzv. výbuchu začne voda stříkat kolmo silněji. Nad gejzírem je instalována stříška, aby diváci mohli erupci sledovat zblízka a výbuch gejzíru je nenahodil, protože jeho teplota je kolem 90 stupňů. Bez střechy by prý gejzír dosahoval 30 metrů do výšky. Každopádně za nás to nejhorší peklo, ve kterém jsme ale strávili jen pět minut, protože výbuch se konal dvě minuty po našem příchodu, a hned po té jsme mazali do posledního pekla o kousek dál. Čínské peklo, jehož doslovný překlad znamená „peklo s krvavým jezírkem“ dostalo název podle jeho červeně zbarveného horkého bahna. Jedná se o nejstarší přírodní horský pramen v Japonsku a nám zbývalo jen 15 minut na jeho obdivování. Ale nakonec jsme dali všechna pekla, prostě pekelná jízda.
Poslední část cesty vedla do hotelu v Beppu, kde jsme zaparkovali na soukromém parkovišti za nekřesťanských 300 yenů na hodinu a šli se ubytovat do klasického hotelu (se sprchou). Po ubytování a na doporučení recepčního, jsme přeparkovali auto a šli se podívat k moři, konkrétně na záliv Beppu Bay. A po cestě zpátky něco málo pojedli v typickém japonském bistru, kde jsme si dopřáli lokální speciality a vychlazené točené pivko. Pak už jen na hotel, někteří ještě do bazénu na střeše, sepsat dění dne a odpadnout.
Spánek se pomalu lepší, a tak jsme se před sedmou probudili docela svěží, o půl osmé šli na snídani, která podle našich zkušeností a předpokladů nenabídla nic nového. Což ale nebylo špatně, protože jsme ochutnali další skvělé kousky, které jsme včera už nedali. Jak je pravidlem, odjezd od hotelu naplánovaný na osmou jsme nestihli a se standardním půlhodinovým zpožděním jsme namířili Yarise směr Kumamoto. Ano, včera jsem slíbil více o okrese Aso, ale ten je v plánu až po návštěvě hradu v Kumamotu. Cesta z ubytování na hrad je pouhých 35 km, tak že v českých podmínkách není o čem psát a za 25 minut jste na místě, ale tady to funguje jinak. Odhad trvání podle Google maps byl něco přes hodinu a důvodem je stálá povolená maximální rychlost 50 km/h, ve více obydlených lokalitách klesá na 40 i 30 km/h. Zde nefunguje, že opustíte obec a zrychlíte a po pár kilometrech dojedete do další obce, tady je to v podstatě jedna ohromná zastavěná oblast, sem tam semafor, a míst bez obyvatel je poskrovnu a i tam, kde nikdo nebydlí, je povolená rychlost max 50 km/h.
Dvě třetiny aut, které minimálně na Kjúšú potkáváme, jsou takzvané “kei car”. Kei je z japonského kei-jidōsha (軽自動車), což lze volně přeložit jako lehké vozidlo. Kategorii kei vytvořila japonská vláda v roce 1949 s cílem stimulovat vlastnictví automobilů a rozvoj průmyslu a vydala jasné předpisy o podobě těchto vozidel, u kterých je jednou z mnoha výhod to, že majitel nemusí většinou vlastnit parkovací místo. Ano, u větších vozidel musíte prokázat, že parkovací místo vlastníte, jinak vám vozidlo jednoduše neprodají. Další nespornou výhodou jsou nižší cena, nižší daně, nižší pojištění a povolení auta této kategorie využít jízdu na dálnici. Předpisy byly do roku 1998 několikrát revidovány, ale od října 1998 zákon důsledně stanoví maximální délku vozidla 3,4 m, šířku 1,48 m, výšku do 2,0 m a objem motoru do 660 cm3. Gentlemanská dohoda mezi japonskými výrobci automobilů a zákonodárci rovněž stanovila maximální výkon 64 PS (63 hp, 47 kW). A vyrábí je všichni japonští výrobci – Toyota, Honda, Suzuki, Nissan, Subaru i Daihatsu, stejně jako podobná auta v kategorii microvany a kei trucky. Oblíbenost u starších řidičů, ale i mladých, každým rokem roste a podíl prodejů této kategorie vozů rok od roku stoupá. A jsou prostě roztomile boží!
A je to přesně typ vozu na cestu z okresu Aso do Kumamoto. A proto jich mraky potkáváme a za spoustou z nich strávíme něco přes hodinu, když navigace hrdě hlásí, že jsme na místě a máme zastavit na parkovišti. Ok, ale to nebylo zrovna veřejné, a tak jedeme dále a po pár stovkách metrů vidíme ukazatel na veřejné placené parkoviště, kterému se dáme všanc, u brány si přebereme lístek a jsme vpuštěni na megamegaobrovské parkoviště, kde stojí všehovšudy dvě auta. Trochu znejistíme, jestli se něco neděje, a hrad není přístupný, ale Google nás uklidní, že je vše v pořádku, jen ve všední dny není hlavní vchod do hradu otevřen a je nutné do hradu vejít přes jižní bránu. My samozřejmě parkujeme na severní straně hradního komplexu. To nás ale neotráví a vydáme se pěšky k hradu. Po cestě stoupáme přes zrekonstruované kaskády do hradní zahrady, která nás dovede k hradu, kde se dozvídáme, že hrad je v rekonstrukci (již po několikáté), a to v důsledku již zmiňovaného zemětřesení v roce 2016. A proto je v běžné dny zpřístupněn jen přes dočasný vchod z jižní strany, a tak celý hrad obejdeme dočasně vyznačenou cestou, která vede k dočasnému vstupu, kde nás za obolus 120 Kč na hlavu vpustí na systém plošin a schodů, připomínající naše stezky v korunách stromů, a postupně stoupáme s dalšími návštěvníky, bohužel včetně davů neukázněných školáků, až na úroveň hlavního nádvoří. Zrekonstruovaný hrad z roku 1960 vypadá impozantně, ale procházením všech šesti pater s davem návštěvníků postupně vnímáme, že je s hradem něco špatně. To nám dokazuje i rozsáhlý popis historie hradu v jednotlivých patrech prohlídky, která je ale pouze v japonštině, a tak se google překladač docela zapotí, než nám přeloží stěžejní body historie. O čem to je, si najdete na těch internetech, stručně řečeno, procházíme pouze železobetonovou kopii z roku 1960. To nás sice trochu zklamalo, ale kopie je to povedená a prohlídku hodnotíme jako podařenou a nelitujeme ani toho, že po cestě zpět na parkoviště zase musíme obejít celý hrad. Když v poměrně parném počasí dorazíme na parkoviště, zjišťujeme, že se mezitím dramaticky zaplnilo o další tři auta. Nejvyšší čas jedno z míst uvolnit, a tak Maki sedá za volant a za chvíli máme Kumamoto v zádech a jedeme opět kolem hodiny zpět do okresu Aso, mrknout se na rozlohou největší činnou sopku v Japonsku.
Sopka Aso, japonsky Asosan, je největší aktivní sopka v Japonsku a patří také mezi největší sopky na světě. Obvod její již dříve zmíněné kaldery činí kolem 80 až 120 km, v tom se zdroje rozcházejí. V kaldeře sopky Aso vyrostly další sopečné kužely, pět hlavních je Nekodake, Takadake, Nakadake, Ebošidake a Kišimadake. Nejvyšším bodem je vrcholek hory Takadake (1592 m), kde je zpřístupněn kráter s aktivní sopkou, která stále uvolňuje plyny a občas dochází k její erupci. Při cestě ke kráteru jsme se zastavili u místního muzea věnovanému vulkánu, ale s ohledem na recenze a opět omezení výkladu pouze na japonštinu, jsme se raději ve vedlejší restauraci posilnili místním, vcelku chutným, hot dogem a pokračovali na cestě ke kráteru. Před prudkým stoupáním nás napřed zastavila zdravotní kontrola, zda jsme vlastně vůbec schopni kráter navštívit, s ohledem na výšku a škodlivé páry, které z kráteru vycházejí. Když jsme potvrdili, že se na to cítíme, popojeli jsme pár desítek metrů a rozloučili jsme se s tisícovkou jenů, kterou nám stopil pracovník na přepážce. Cena je za typ vozidla, kterým se chcete vydrápat až ke kráteru, je jedno, kolik vás ve vozidle je. Yaris se zhluboka nadechl po tom, co Maki sešlápla plyn k podlaze a vydal nám již známý zvuk, ne nepodobný naší nové elektrické sekačce, a pomalu se rozjel na posledním úseku cesty ke kráteru. Nakonec se docela srdnatě vydrápal až na velké parkoviště, kde jsme pro něho našli místo, aby ten výkon vydýchal. My se po svých vydali k nedalekému kráteru, který je neustále monitorován v několika ohledech. Samozřejmě je sledována seizmická činnost, ale hlavně směr větru a úroveň koncentrace jedovatých plynů v ovzduší. Měli jsme to štěstí, že se vulkán poměrně flákal, byl na stupni 2 ze 4, a tak čmoudíky vypouštěl málokdy nad okraj vulkánu a k tomu vítr foukal směrem od zpřístupněné návštěvnické strany vulkánu. Kolem návštěvnické trasy bylo několik jednoduchých betonových bunkrů bez dveří, které slouží pro případ nečekané exploze. Poslední taková proběhla 20. října 2021, kdy sopka vychrlila mohutný oblak kouře a popela do výšky 3,5 km. Žádná zranění ani škody tehdy nebyly hlášeny. Prohlídka sopky proběhla rychleji, než jsme čekali, a tak padá rozhodnutí dnes zdolat ještě další bod ze seznamu, který jsme měli na zítřek, a tak se vracíme zpět od kráteru na dno kaldery.
Tu přejíždíme asi padesát minut směrem na sever, abychom opět vystoupali na nejvyšší vrchol severního vnějšího okraje kaldery, který je ve výšce 936 metrů a jeho název je Daikanbo. V překladu se jedná o “velkou observatoř”, a pojmenován je podle panoramatického výhledu na pět centrálních vrcholů hory Aso (které jsou vyjmenovány výše) a pohoří Kuju v Oitě. Až na samotný vrchol silnice nevede, a tak parkujeme na jednom ze čtyř přilehlých parkovišť a stoupáme vzhůru.
Abychom bezpečně dosáhli vrcholu okraje, hned za parkovištěm se zastavujeme v místním zařízení, kde kupujeme nějaké tretky a dáváme si výtečnou smetanovou zmrzlinu z produktů místních farem. Skrytí ve stínu na lavičce soutěžíme se stále sálajícím sluncem, které jakoby ignorovalo, že už je po čtvrté odpoledne, o to, kde se zmrzlina rozpustí, zda nám na rukách, nebo v ústech. Víceméně se nám daří vítězit, i když pár kapek nám přece jen slunce sebere, a tak před výstupem ještě honem umýt ruce na blízkých toaletách a hurá do kopce. Asi v polovině cesty Maki koukne na hodinky a hlásí, že nemá mobil, a než stačím reagovat, letí z kopce a dává sousloví “prášilo se za patami” nový rozměr. Pozoruji s úžasem, jakého výkonu je po celém dni ještě schopna, a když je tak v polovině cesty směrem zpět, ozve se z amlpionů hlášení v japonštině. Tomu samozřejmě nerozumím, ale vidím, jak náhle zpomalila a prach za ni si pomalu sedá na ostatní vyděšené návštěvníky a s jedním z nich jakoby prohodila pár slov. Pak už klidnou chůzí dojde do provozovny, kde jsme kupovali zmrzlinu a po chvilce si voláme přes Whatsapp, že je telefon na světě, zůstal na lavičce a někdo ho dal do kasy provozovny. Pro vysvětlenou: proběhlo to hlášení v japonštině a jeden z návštěvníků při pohledu na běžící Maki vytušil souvislosti a zarazil ji v běhu, že asi ví, proč tak spěchá dolů a že pokud je tím důvodem telefon, tak si může srovnat tepovku zpět do normálu, že telefon je v bezpečí.
Po veselé vložce se nakonec setkáváme na vyhlídce, která nabízí velkolepý výhled, známý jako Nehan-zo neboli Nirvánský Buddha, což odkazuje na obraz Buddhy v klidu. A skutečně výhled na pět vrcholků vypadá jako hlava a břicho Buddhy ležícího na zádech. Nejlepší je to prý v listopadu, kdy se zdá, že Buddha leží na moři mraků, které vzniká v důsledku velkých výkyvů denních teplot, ale to dnes neposoudíme. Posedíme několik dlouhých minut, protože pohled na kalderu je opravdu z tohoto místa velkolepý, a až tam nám dochází, jak veliká hora Aso musela být, když po ní zůstala tak obrovská kaldera a tolik sopečných kuželů. V pět se oficiálně vyhlídka uzavírá, tak že zpět do dnes již výrazně schváceného Yarise a zpátky na hotel, s obligátním nákupem na večer v 7eleven. A zítra přesun na nové místo a nový hotel s all inclusive koupelnou, svět bude opět v pořádku.
I druhý den trávíme mimo velká turistická lákadla a především města, tedy na venkově, vidieku, v japonštině inaka (田舎). Jak už bylo včera zmíněno, náš specifický hotel je v okresu Aso, prefektury Kumamoto. Okres Aso je pojmenován po stále aktivní sopce Aso, a je tvořen kalderou světového rozměru, 25 km na 18 km. To, co dělá kalderu Aso unikátní, není její velikost, ale fakt, že lidé obdělávají původně neúrodnou půdu uvnitř kaldery a staví silnice, mosty, železnice, domy, firmy atd. Jinými slovy, lidé víceméně žijí a prosperují uvnitř aktivní sopky, na místě, kde před tisíci lety stála obrovská hora. Ta se po spoustě erupcích rozpadla na Aso Gogaku, neboli pět vrcholů Aso. Tolik pro dnešek o okrese a sopce, více se tomuto budeme věnovat zítra, kdy je v plánu návštěva sopky. Dnes byla většina aktivit naplánována mimo okres, ale vezmeme to po pořádku.
Jet lag nejčastěji postihuje cestovatele při rychlém překonání tří a více časových pásem. Mezi nejčastější příznaky patří zvýšená únava, bolesti hlavy, poruchy spánku, při letu na východ potíže s usnutím, při letu na západ časné probuzení, poruchy koncentrace či podrážděnost. Tak nějak máme všechno (osm hodin východně). Ráno jsme jak po nějaké legendární pařbě, ale na snídani jdeme už kolem půl osmé a jsme mile překvapeni rozmanitou nabídkou. Občas ani netušíme, co to ochutnáváme, ale vše je moc dobré a příjemně posilněni sedáme do Yarise a jedeme směr jih do okresu Kamimashiki.
Než ale opustíme Aso, děláme dvě malá zastavení. První je nutnost doplnit kofein, což nám splní jedna z poboček Lawson v Takamori. Kromě Seven eleven zde operují ještě Lawson, Family Mart a další a v zásadě všude seženete vše k jídlu a pití, včetně hotových jídel a nějakou tu drogerii, elektroniku, časopisy, prostě vše, co můžete potřebovat. Druhou zastávkou je nepříliš profláklá mezi zahraničními turisty, atrakce Takamori Don No Sugi, ke které je po odbočení z hlavní a ujetí asi dvou kilometrů po úzké silnici, nutné dojít po svých dalšího půl kilometru ve strmém stoupání. Odměnou je ale výhled na kalderu a hlavně na vlastní atrakci, tedy dva velké cedry, které jsou součástí cedrového lesa, s obvodem kmene přes deset metrů a stářím přes 400 let. Neobvyklý vzhled obou stromů, s mnoha rozvětvenými částmi kmene, stejně jako velikost, vás prostě ohromí. Ačkoliv nedávno navštívila toto místo nějaká místní umělkyně a po té co objala strom, se následně vdala, což dalo za vznik fámám o tom, že stromy dávají požehnání pro sňatky. Byli jsme ale na místě sami a před odchodem se tam zjevil místní turista v letech, který evidentně pro požehnání nešel, teda alespoň doufáme.
Pokračujeme dále a chceme na cestě zastavit na vyhlídce Takamori Viewing Platform, ze které má být výhled na celý okres Aso, ale k naší první smůle se kolem vyhlídky právě opravuje silnice a není možné na ní zaparkovat. Jedeme dále a po pár kilometrech překračujeme hranice kaldery a vjíždíme do okresu Kamimashiki, kde krátce zastavujeme na staré silniční odpočívce Seiwa Bunraku-kan, k naší druhé smůle je jediný den v týdnu zavřená, ano, právě v úterý. Lehce snižujeme kapacitu disku mobilních telefonů a po krátkém kocháni se exteriérem pokračujeme kousek dále, kde navštěvujeme jeden z mnoha místních vodopádů, který je kousek od hlavní cesty, a dorážíme k jednomu ze dvou cílů dnešního výletu. Než se k němu dostaneme, dopřejeme si návštěvu náhodou nalezené, maximálně hodnocené, restaurace Ochika Ramen. No restaurace, řekněme jídelní bar velikosti většího obýváku, do kterého nacpete dvě desítky lidí. A i přes velmi omezený prostor, nebo právě pro to, bylo doslova narváno a my měli to štěstí, že jsme se dostali k jednomu ze stolků. Že jsme byli jediní nemístní, bylo jasné, i přesto se k nám chovali velmi vstřícně, a tak jsme měli možnost ochutnat místní verzi Kumamoto ramenu, který klade důraz na česnek. Chyba, velká chyba, to jsme neměli dělat. Za 255 Kč podle současného kurzu, jsme dostali dvě porce tak neskutečně výborného ramenu, zdroje ohňostroje chutí, mega silného vývaru, a k tomu neomezeného množství studeného zeleného čaje, že není v našich končinách možné tomuto kulinářskému skvostu konkurovat. Je nám líto, ale český rádoby ramen už si prostě nikdy nedáme. Dokonale posilněni jsme vyrazili k našemu cíli číslo jedna.
Tím byl akvadukt, obloukový most Tsúdžun (Tsujun Bridge) v Yamato, dokončený v roce 1854, který je dlouhý 84 metrů a jeho oblouk má rozpětí 27,3 metrů. Jedná se o největší kamenný akvadukt v Japonsku a byl označen Japonskou agenturou pro kulturní záležitosti za národní poklad. Jeho návrh i realizaci má na svědomí Yasunosuke Fuda, jehož socha s pomníkem je k vidění nedaleko mostu. Jeho účelem bylo umožnit odtok vody do vyšší oblasti (náhorní plošina Široito) pro zemědělství. Protože je akvadukt níže než vodní toky proti proudu a po proudu, může se v něm hromadit písek a bahno. Aby se nahromaděné nečistoty vyčistily, most občas vypustí vodu (a nečistoty) do řeky pod ním. Protože se již most nepoužívá, je toto efektní vypouštění už jen součástí tradice a ve vybraných dnech se ve 13:00 hodin voda vypouští a ze středu mostu tak proudí voda do řeky, která pod ním protéká. Ano, k naší třetí smůle den návštěvy nebyl tím vybraným dnem. Ale i tak to stálo za návštěvu. Než opustíme národní poklad, ještě zvěčňujeme obrovskou skulpturu Kumamona na motorce, což je maskot vytvořený vládou prefektury Kumamoto z roku 2010, který byl zvolen v roce 2011 jako nejlepším v celostátní anketě maskotů!
Po hodině jízdy, standardní zběsilou rychlostí 50 km/h, dorážíme do okresu Nishiusuki, v prefektuře Miyazaki, kde napřed vyjedeme autem do výšky 513 metrů nad mořem a navštívíme vyhlídkovou plošinu Kunimigaoka, ze které jsou úžasné výhledy na celý region. Nejznámější výhled je na scenérii Unkai, tedy něco jako moře mraků, kdy je část pod vrcholem zahalena do mlhy, k naší čtvrté smůle většinou na podzim brzy ráno. Nicméně i bez mraků je vidět všech pět vrcholů hory Aso a ty vidět skutečně jsou. Že jsou součástí vyhlídky naprosto čisté a funkční toalety zdarma, je tak nějak koloritem místních atrakcí. Po sjezdu z vyhlídky dorážíme do druhého a posledního cíle, Takachiho Gorge.
Jedná se o soutěsku, která vznikla před více než 100 000 lety po erupcích nám již známé sopky Aso. Čedičové útesy soutěsky vysoké 80–100 metrů lemují propast, která je v nejužším místě široká pouhé 3 metry. Soutěska je dlouhá sedm kilometrů, ale momentálně je přístupný pouze jeden kilometr, kde je možné vidět soutěsku shora i zdola, díky stezkám a mostům kolem řeky a nad řekou. Pro jedinečný pohled na soutěsku je možné pronajmout si loďku (veslici) a na jižním konci se projet po řece Gokase pod 17 metrovým vodopádem Manai. Zaparkovali jsme na jednom konci soutěsky a prošli ji celou až na jižní část, kde se půjčují loďky. K naší páté smůle.. Ano, byly všechny vyprodány, ale ne pro ty, co si je zamluvili předem, tak že si vyzvedáváme v půjčovné žeton s číslem 80, sejdeme bezmála sto schodů k řece a vyměníme žeton za pramici. Pár zabrání vesly se zkušenosti z absolvování dvou půlhodinových sportovních kroužků veslování na pryglu před 38 lety zúročují v precizní ovládání kličkované mezi dalšími plavidly až pod vodopád (narážíme jen párkrát, bez větších škod na plavidlech a posádkách). Po dvaceti minutách zápasení s vesly a focením, se bez namočení vyloďujeme, a funíme zpátky sto schodů k půjčovně a odsud další kilometr zpátky k autu.
Nabití zážitky vyrážíme zpět na ubytování a po cestě se stavíme na naší první smůle, tedy na vyhlídce Takamori Viewing Platform, která je již přístupná, i když zaskládaná stroji pro opravu silnic. Smůla je ale neoblomná a západ slunce scenérii osvětluje tak, že se vše leskne a není v zásadě nic vidět. Tak sedáme do auta a Maki nám zastavuje u Lawson marketu, kde kupujeme nemalé množství jídla a pití pro zasloužené naplnění pupků po celém dni chození a veslování. V hotelové recepci nás mile přivítají s informací, že sprchy v místním hotelovém onsenu nebudou do zítřka večer funkční a nám se už nechce počítat, kolikátá je to smůla, protože přes to všechno jsme zase zažili neskutečný den, a rozhodně nebyl poslední. A Maki si aspoň užila neskutečný veřejný onsen, na který jsme dostali zdarma vstupenky jako omluvu od hotelu.
Neuběhlo ani půl roku, a opět sedám večer k tabletu mimo “domov můj” a daleko od země české, tedy bezmála deset tisíc kilometrů, v prvním z mnoha ubytování na druhém nejlidnatějším ostrově světa. Jeho název zní Nihonkoku (日本国), a je to složenina tří slov, ni (slunce, 日), hon, (původ, 本) a země (koku, 国). Tedy pro nás je známější jako Země vycházejícího slunce, zkrátka Japonsko. A jak jsme se tu ocitli? Japonsko bylo dlouho na našem cestovatelském seznamu zemí, a když se rozhodlo o pořádání světové výstavy Expo v Osace, byl k dispozici pádný důvod, proč zrovna letos tuto zemi navštívit. Expo nás ale čeká až za devět dnů, tak že to vezmeme pěkně popořádku.
Tedy od neděle 11. 5., kdy u nás Jirka těsně po sedmé ranní zazvonil, a tím jsme věděli, že máme přepravu do Schwechatu, tedy na letiště 18 km od Vídně, zajištěnou. Díky rannímu provozu byla cesta na letiště bez problémů a dvě hodiny před odletem z Vídně jsem se s Jirkou rozloučili u terminálu 3. Vzhledem k tomu, že mají někteří z nás vidinu koupě více zajímavých, u nás nesehnatelných, výrobků v cílové destinaci, nejedeme jako obvykle jen s palubním zavazadlem, ale táhneme o něco větší (M) kufry na kolečkách, ve kterých zbývá dohromady asi deset kilo na ty nečekané a nutné nákupy. Těch kufrů se okamžitě zbavujeme na příslušné přepážce, která odbavuje let japonské společnosti ANA z Vídně do Tokya, místo nich dostáváme palubní lístky, se kterými jsme po IQOS pauze vpuštěni k odbavení. K našemu překvapení proběhlo bez problémů, ale známe to, problém nějaký bude a vyžereme si ho později. Letíme na čas a v 11:25 skutečně rolujeme v Boeingu 787 ke startu. Po více jak 13 hodinách, večeři a snídani, několika zdřímnutí a pár filmech přistáváme na mezinárodním letišti Haneda, 14 km jižně od centra Tokia.
Tím ale cesta nekončí a máme bezmála 4,5 hodiny, na vyzvednutí nadměrných kufrů, přesun do terminálu 1 a nalezení gate pro další spoj s Japan Airlines do Kumamota, hlavního města stejnojmenné prefektury na ostrově Kjúšú. Kufry jsme našli bez problémů, cestu na terminál 1 po menších problémech a po projití půl kilometrového tunelu pod zemí jsme se ocitli v odletové hale a hned se zbavili standardním způsobem kufrů, které jsme opět vyměnili za palubní lístky. Pak aktivujeme datové eSIM od Revolutu a tím vytváříme ten problém, který vždy na každé cestě čeká. Někomu karta funguje bez problémů a mně samozřejmě ne a ne se spojit. Po vyzkoušení všeho možné kapitulujeme, a jdeme najít letištní pobočku místní pošty, kde by měla být k sehnání datová SIMka. Vzhledem k posunu času jsme na letišti brzy ráno, ale pobočka naštěstí po pár minutách otvírá, a tak jsme zanedlouho vpuštěni do provozovny, která připomíná skladiště reklamního materiálu, nicméně datovou SIMku mají, ale neví co by za ní chtěli. Po chvilkovém vnitřním boji prohráváme a kartu si kupujeme i s kancelářskou sponkou (ta byla zdarma), aby mohla být nová karta vložena do přístroje. Což se zanedlouho stane, ale kýžený pocit jistoty a kontroly nad daty a datovým pokrytím se nedostavuje. Prostě karta nefungovala. Chce to kafe, vydýchat to a pak na něco přijít. Tak se taky stalo, první jeny mizí v letištním Starbucks, pak jedeme do šestého patra terminálu 1, kde je vyhlídková plošina na celé letiště, ze které máte jako na dlaní dráhy mezi terminály, a ve zdánlivém chaosu je vidět každou půl minutu vzlétat nebo přistávat více letadel na více drahách. Fotit se tam nesmí, tak se jen kocháme a pak se vracíme do odletové haly, kde opět projdeme bez problému odbavením a po pár stovek metrů jsme u brány číslo čtyři, odkud máme v 11:20 startovat ke dvouhodinovému letu jihozápadním směrem. Pozorujeme stojánku, na které se připravují na přílet letadla a mezitím se nám podaří rozchodit datovou kartu (ale byly to nervy). Letadlo se objeví na čas a před avizovaným startem jsou všichni původně čekající na bráně čtyři v útrobách letadla Boeing 737 800. Počasí, hlavně nízká oblačnost, však komplikuje připuštění ke startu, za což se nám pak posádka po dosednutí na letišti v Kumamoto velice omlouvá. Tak těch deset minut zpoždění jsme jim odpustili. V Evropě je člověk rád, že vůbec někdy letadlo přiletí a omluvy se stejně nedočká. Letiště je sympaticky malé, od letadla ke kufrům to nebylo ani 100 metrů a i ty naše kufry s kapacitní rezervou dorazili bez škrábance.
Doteď jsme byli v rukou pilotů, teď to bude na nás. Bez problémů nacházíme přepážku Toyota Rent Car, zaplacenou objednávku malého auta ihned dohledají, dostaneme složku s číslem 19 a jsem vysláni do vedlejšího prostoru v hale, kde máme počkat. Chvilku čekání nám zpříjemňuje evidentně stálá expozice výrobku firmy Honda, která má právě v Kumamotu jeden ze čtyř závodů, a ten největší, ve kterém se rodí všechny motorky, motory pro čluny a spoustu dalších výrobků. Rychle expozici projdeme a pak nás vyzvedne dodávka a spolu s majiteli složky číslo 18 nás převede do nedaleké půjčovny. Po předložení zahraničních řidičáků a krátké konverzaci v poměrně jednoduché angličtině na téma jezdíme vlevo a toto jsou důležité značky v Japonsku (třeba značka stop vypadá jako naše dej přednost v jízdě, jen je celá červená s bílým klikyhákem uprostřed), se stáváme dočasnými držiteli lehce ojeté Toyoty Yaris v automatu. Po krátkém boji, a na radu Maki k připojení telefonu kabelem, zobrazuje display android auto a hraje naše oblíbená stanice Expres FM. Vybíráme na navigaci destinaci našeho prvního útočiště a vyrážíme do nádherného okresu Aso, který je znám především termálními prameny (onseny). Po pár desítkách kilometrech v závratné rychlosti až 50 km/h a spotřebou 17,2 km/l (tedy asi 5,8 km na sto) jsme v ubytování, kde je vše jak má být, jen není na pokoji sprcha. Na co, že, když tu máme hotelové a veřejné termální prameny a u těch je sprch dost. V tu chvíli jsme už 24 hodin na cestě a sprcha je již naprostou nutností, minimálně z pachového hlediska. Někteří s nadšením vyrazí do onsenu, ty jsou striktně odděleny, tedy páni a dámy zvlášť, a někteří nemají v lásce sdílet prostory s nahými chlapíky, sedícími na dřevěné stoličce, na které provádějí kompletní hygienu, od hlavy až k patě (tedy skoro komplet, na něčem si přece jen sedí). Zajímavá zkušenost, nicméně ne zrovna některými vyhledávaná, ale ještě dvakrát, pak už bude ubytování i se sprchou. Mimochodem, je možné sehnat i ubytování se soukromým onsenem, tak že dobrá rada pro příští návštěvníky.
Po nutné očistě, s notnou dávkou unavenosti razíme zpět do auta a bereme útokem první provozovnu s jídlem, tou je Takoyakiosaka hachiraimanju Asoten, zaměřená na takoyaki, tedy smaženou pochoutku ve tvaru koule z tempury, plněnou chobotnicí (tako). Porci v podstatě vdechneme a jedeme se podívat na nedaleký výhled na zřícený most, který vzal za své při zemětřesení v dubnu 2016. Toto zemětřesení, které mělo 14. dubna 6,5 a následné 16. dubna 7,3 stupně Richterovy škály zabilo přes 270 lidí a způsobilo masivní sesuv půdy a zřícení mostu, což připomíná pomník vybudovaný v prostorách zříceného mostu u nové zpevněné silnice, která vede pod opraveným místem sesuvu. Část silnice na protějším svahu stále visí na svahu a je to docela síla, když v těch místech stojíte s vědomím, že to může přijít znovu a to kdykoliv. Tyto myšlenky házíme za hlavu a jdeme asi půl kilometrovou trasou podél silnice k vyhlídce na vodopády Sugaroga, které jsou v údolí pod silnicí. Cítíme únavu a na víc se již nezmůžeme, popojedem pár kilometrů na sever k prvnímu 7Eleven, kde nakoupíme nějaké jídlo a pivko, a zbytek dne už relaxujeme na hotelovém pokoji bez sprchy. Zítra máme v plánu tuto oblast prozkoumat podrobněji, uvidíme, čím nás překvapí.
Nejsou koše. Prostě ne, ačkoliv se všude něco prodává do ruky, ať už pití nebo jídlo, po zkonzumování to není kam vyhodit a klidně půl hodiny i více trvá, než se nějaký veřejný koš objeví.
Nejsou popelnice. To souvisí s výše uvedeným. Tady svoz komunálního odpadu funguje tak, že do ulic vyjedou popeláři a za stálého doprovodu opravdu vlezlé elektronické kakofonie (song “Oberem vás o prachy” od Family Frost, kdo pamatuje, je proti tomu melodická balada) pomalu popojíždí a lidé vybíhají s pytlema odpadu, které předávají popelářům. Několikrát jsme to zažili a zvláště po ránu je to fakt otravné.
Nejsou štětky. Tím nemyslíme nejstarší řemeslo, ale ty u toalet. V lepším případě je toaleta doplněna malou sprchou, tam budiž, ale většinou prostě nejsou. Je samozřejmě možné, že hajzlíky čistí důmyslné prkénko, které umí vyčistit i zespodu uživatele, ale nikdy jsme nepřišli na to, jak to funguje.
Nejsou čtvrtá patra. Na Taiwanu, stejně jako v Číně, nejsou čtvrtá patra a to z prostého důvodu. Znak pro čtyřku je možné i číst jako smrt a čtyřka je považována za to nejnešťastnější číslo. Pak tedy čtvrté patro chybí nebo je nahrazeno patrem 3A.
Datová simka je nutnost. Rozhodně na Taiwanu pořídit datovou simku, dokonce to mají tak udělané, že je opravdu jen datová bez možnosti volání. Za pomoci Googlu je pak možné překládat, dohledávat a hlavně najít přepisy z čínštiny do angličtiny a pomocí nich se pak orientovat, protože přes ty čínské znaky to opravdu nejde. A navíc je to velmi levné.
Ohleduplní řidiči. Měli jsme dvakrát auto na dva dny a nezaznamenali jsme ani jeden problém, že by na nás někdo troubil nebo gestikuloval, i když jsme občas v rámci navigace udělali nějakou botu, přejeli na poslední chvíli z pruhu do pruhu, prostě pohoda. I ve městech s velkým provozem nebyl problém, a když je třeba se někam dostat, stačí dát blinkr a pomalu si stát za svým, ostatní se podle toho vždy srovnají a je jedno, jestli se jedná o auto nebo skútr.
Dodržování pravidel a ukázněnost ve frontách. To je až k neuvěření. Na červenou se skoro nepřechází, pokud se někde vytvoří fronta, typicky u eskalátorů, nikdo se nikam netlačí z boku jak u nás, ale každý jde a zařadí se na konec fronty, i kdyby měl jít o dvacet metrů navíc. Prostě v klidu a spořádaně.
To souvisí i s tím, že taiwanci jsou velmi vstřícní a ochotní lidé. Příklad za všechny, stojíme na křižovatce, čučíme do mobilu a rozhodujeme se, kterým směrem jít. Asi jsme vypadali docela zmateně, a tak jeden taiwanec se svým skútrem sjede na kraj silnice a ptá se nás, zda nepotřebujeme poradit. Když s díky odmítneme, usměje se na nás, kývne hlavou a odjíždí. Ono vlastně jen stačí se na nějakého místního obyvatele podívat a 9 z 10 se na vás usměje a kývne hlavou. Tedy pokud zrovna nečučí do mobilu, což tam dělají všichni a stále.
Docela nás překvapilo, jak prořídlo obsazení ulic a chodníků v Kaohsiungu oproti Tchaj-pej. Ten úbytek lidí tam je znát a je to i vidět na ulici.
Mimochodem fakt vtipné semafory. Jednak se často zobrazuje odpočet, za jak dlouho dojde ke změně, a pak pro chodce je zelený panáček animovaný a poslušně ťape a s blížícím se koncem odpočtu přidává na intenzitě, až nakonec vlastně běží.
Slušné a většinou čisté záchody zdarma a všude, i tam, kde by to člověk nečekal. A hlavně všude zdarma. No občas v turecké variantě, ale co.
Metro je výborně značené, dá se v něm skvěle orientovat, všechny stanice jsou hlášeny v angličtině. U některých stanic před příjezdem soupravy hraje hudba, nebo se alespoň rozblikají varovná světla. Většina stanic má automatické dveře, které se otevřou, až vlak zastaví, tak že žádný tlak vzduchu jako v Praze, žádný zvuk přijíždějící soupravy, prostě po zastavení otevře dveře souprava a dveře otevře i nástupiště. Jo a v celém metru se nesmí jíst a pít. A je to, nikde není nic vylitého, rozkydlého, žádné obaly od jídel, žádný nepořádek, žádné koše 🙂 Jako vody se napít člověk může, to jo.
Není bílé víno. Příznivci bílého vína, to si tu běžně nekoupíte. Asi existují specializované obchody, ale v normálních řetězcích se dá sehnat jen rýžové a červené.
Není pečivo. V tom smyslu pečiva, jak ho známe my. Mají nějaké varianty z kynutého těsta a pak znají tousty, ale tím to končí. Rohlíky, veky, bagety, chléb, ne, nic z toho. Když už je někde bakery, tak je to většinou listové těsto nebo kynuté.
Ještě větší tragédie je, že vůbec neznají sýry a šunky, ale žádné, salámy vůbec nehrozí a občas mají párky, ale ty se jíst nedají.
V hotelu vám každý den dají půllitrovou petku vody na osobu, zadarmo, skvělé. Prostě ví, že je třeba v tom jejich počasí doplňovat tekutiny.
A nakonec skútry. Ty jsou všude, kam se člověk podívá. Stovky značek, většinou maloobjemových 50ccm nebo 125ccm. Jezdí na nich staří, mladí, v kraťasech i oblecích, odvezou na nich bez problémů několik propanbutanových bomb, celou rodinu, prostě cokoliv. Na každé křižovatce mají vpředu vyhraněný prostor, kam se postupně na červené sjíždí proplétáním mezi auty a na zelenou pak vyráží třeba třicet skútrů najednou a řítí se k další červené. Všichni se na silnici vzájemně respektují a za celou dobu jsme nezaznamenali jediný incident, pád či havárii.
Pokud jste ještě nebyli, je čas tu zemi navštívit. Jen je třeba vyhnout se období tajfunů, které třeba za nás už nemělo být, ale měnící se počasí se projevuje i tady. Je třeba s tím počítat, ale rozhodně by to od návštěvy nemělo odradit.
Na závěr krátký popis cesty zpět. Ráno jsme se vstáváním nespěchali, nebylo kam. Zašli jsme si na snídani, která byla opět lehce chaotická, a pak se až do 11:30 váleli a koukali jsme z postele na Netflix, což byla docela příjemná změna. Pak už nezbylo nic jiného, než zabalit a ve 12:00 check-out. Venku bylo klasicky jak v prádelně, tak že jsme počkali hodinku v klimatizovaném vestibulu hotelu, než pro nás dojel odvoz, ten stejný řidič, co nás vezl z letiště, jak jsme se s ním domlouvali přes Whatsapp. Byl přesný a tak v čase T, ve 13:00, cesta domů započala.
Cesta na jih od Kuala Lumpur v neděli ubíhala docela rychle, protože provoz byl mírný, i když nás ke konci zastihla docela slušná průtrž mračen, tak že to chvílemi vypadalo, že nejedeme po šestiproudé dálnici, ale po řece. T+1h jsme byli u Terminálu 1, rozloučili se s milým řidičem (ten nás ještě kontaktoval druhý den a ptal se, zda jsem dorazili v pořádku), a šli zjistit, zda už se můžeme alespoň na část cesty zbavit batohů. I když byl let plánovaný až na 17:00, přepážka již byla otevřena, samozřejmně ta nejvíce vzdálená od nás, toho jsme využili a již jen nalehko prošli přes kontroly a krátili jsme si čas po obchodech. T+3h, tedy v 16:00, jsme se dozvěděli, že let bude mít půl hodiny zpoždění, ale raději jsme si ověřili, že to nebude více. A skutečně nám bylo potvrzeno personálem, že letadlo právě přistává a déle to nebude. Kolem 17:00 tak začal boarding a půl hodiny na to jsme opouštěli Malajsii.
S půlhodinovým zpožděním (T+6h) s námi letadlo lehce dosedlo na runway na letišti Changi, a pak překvapivě následovalo několik smyků, než se podařilo letadlo srovnat. V krátké době jsme se tedy po třetí ocitli na nejhezčím letišti světa, tedy z pohledu Jewelu a vodopádu v něm. Měli jsme velkou časovou rezervu, tak že nám ta půlhodinka ztráty nevadila, prošli jsme automatickým imigračním, tedy jen skenovat pas a nechat se vyfotit, a opět jsme byli v Singapuru. Vyzvedli batohy s vědomím, že teď už se jich nezbavíme, a tak jsme v plné polní vyrazili hledat restauraci pro pozdní oběd. Všude bylo poměrně plno, ale nakonec se na nás usmálo štěstí a dvě místa se našli u Woke Ramen. Dali jsme si udon a ramen a k tomu salát s okurkou a černými houbami a takoyaki balls. Ty kuličky s chobotnicí byly famózní. Posilněni jsme sebrali zbytek sil a šli obdivovat vodopád za tmy, tedy osvětlený a měnící barvy. Ve tmě, pouze s osvětleným vodopádem, vypadala hala úplně jinak než za světla, kdy vodopád doplňují všudypřítomné rostliny a celá scenérie vypadá jako prales. Ve tmě je hlavní hvězdou právě a jen osvětlený vodopád. Po pár snímcích s batohy na zádech stačilo, šli jsme se odbavit, složit batohy a čekat na let. S ohledem na poměrně dost času jsme podnikali jednočlenné výpravy za útratou posledních singapurských dolarů, nebo na neuvěřitelné kouzelné místo určené pro příznivce nikotinu, obrovskou kuřáckou venkovní terasu ve formě kaktusové zahrady. Než jsme se nadáli, byl tu boarding a my v čase T+10h seděli v airbusu. Ten s námi po 15 minutách začal pojíždět a zanedlouho jsem se odlepili od letištní dráhy a nadobro opustili Asii.
Po 14 hodinách, tedy v čase T+24h s námi pilot docela slušně práskl o runway u Terminálu 5 na Heathrow a měli jsme jen 1,5 hodiny na to, se dostat na terminál 3 a odbavit se. Jakmile jsme opustili letadlo, samozřejmě u té nejvíce vzdálené brány, jak to jen šlo, dali jsme se na pochod směr transit k terminálům. Terminál 5 je obrovský, a tak přes něj naštěstí jezdí vlak, tak že jsme nastoupili do docela přeplněného vagónu a nechali se odvést k centrální hale, odkud jsme pokračovali po svých až do suterénu, ze kterého odjíždějí autobusy k dalším terminálům. Spojovací bus jel za pár minut, ale i tak jsme do Terminálu 3 vstupovali po půl hodině, tak že nám k odletu chyběla už jen hodina. To už dáme, co by se mohlo stát. Inu mohlo, protože bylo pět ráno a my museli projít odbavením, tedy již potřetí nechat projet batohy kontrolou. A tady jsme narazili, protože místní zaměstnanci, zjevně otráveni svou prací a časnou ranní hodinou, se rozhodli, že budou dělat problémy. Zřejmě se nudili, a protože jsme v celé odbavovací hale byli sami, rozhodli se nás prověřit zevrubně. Že to dělají schválně se nedalo přehlédnout, a i když jsme jim vysvětlovali, že se snažíme chytit další let, bylo jim to srdečně jedno a ještě nám doporučili, že si můžeme oficiálně stěžovat u vedoucí směny. Takovou šikanu jsme ještě nezažili, bylo to nehorázné a nemohli jsme nic dělat. Já jsem jim alespoň ostentativně dával najevo, že vím, že to dělají schválně a že mě pěkně serou. Maki zase probrali v Singapuru nakoupený, na letišti zapečetěný nákup s tím, že se do toho musí podívat a pak ten nákup někam odnesli a čekali jsme, než ho nějak otestují. To už i Maki začala vypadat, že ji to dost krká a začala se dožadovat toho, aby to urychlili. Nakonec jsme samozřejmě prošli a opustili odbavovací halu. A ano, ta banda, co nás tak důkladně zkontrolovala, byla samozřejmě složena převážně z pindů.
Z pohledu letecké dopravy pak už jen nasoukat se do malého airbusu a po hodině a něco v čase T+27,5h jsme konečně na zemi u Vaška. Oblékáme mikiny a někteří i bundy a poprvé po třech týdnech naše těla seznamujeme s pocitem chladu. Ani ten nikotin ve 4 stupních nechutná. Shuttle na parkoviště naštěstí stojí na zastávce, nabere jen nás, a po chvíli už lezeme do svého auta a vyrážíme směr Brno. Po cestě se ještě zastavujeme na 66 km v Bageterii Boulevard a u Velmezu na kafe. V čase T+30h parkujeme u Kauflandu v Bohunicích, vědomí si toho, že nemáme doma ale vůbec nic, a tak jdeme na malý nákup, který se jako obvykle zvrhne v plný košík. T+31h parkujem doma a cestu tak oficiálně končíme. A tím končí i náš blog o cestování po Asii a třeba zase příště. Všem co se zajímali a dočetli až sem díky a zítra přidáme pár postřehů z Taiwanu.
A naposledy, o čem to bude. Někdo z nás se bude zouvat, projdeme se přírodou, poznáme historii Malajsie, navštívíme Indii, dáme zase točené, Jake zvítězí nad Mikem, Maki se vykoupe a strávíme poslední večer v Chinatownu. Poslední den jsme měli několik možností, jak program nabít k prasknutí, ale rozhodli jsme se, po všech těch dnech, prostě vše vypustit a nenáročně si užít poslední den v Kuala Lumpur, poslední den dovolené. Ty další dva dny totiž padnou na cestu zpět. Jak jsme předpokládali, snídaně v sobotu byla trošku horor, protože o víkendu je všude více lidí, i v hotelech, a tak prostory určené pro snídani praskaly ve švech. I tak se nám povedlo urvat stůl a celkem obstojně posnídat. Pak jsme krátkou procházkou zašli koupit do Express Martu 7z2 náboje do našich nikotinových hraček a odtud objednali přes Grab odvoz. Dorazil za pár minut a stejně tak pár minut trvalo, než jsme z taxíku vystoupili.
Naším cílem byla Národní mešita Malajsie, tedy National Mosque of Malaysia. Někteří z nás se odmítli zout a vzít si na sebe přehoz, který předtím na sobě nosily desítky předchozích zpocených návštěvníků v klasický horký malajský den. Maki se předem stavila v místním krámku, kde ji zadarmo poskytli kus hadru a ještě ji pomohli ho omotat kolem hlavy, ale stejně si pak musela zakrýt nohy, tak se přehozu nevyhnula. Než si prošla mešitu, nadělal jsem pár fotek kolem a zjistil něco o této stavbě. Má kapacitu 15 000 lidí a nachází se mezi 13 akry zahrad. Hlavní rysy jsou 73 metrů vysoký minaret a betonová střecha ve tvaru 16cípé hvězdy. Po celém areálu jsou rozmístěny bazény a fontány. Mešita byla dokončena v roce 1965 a je symbolem tehdy nově vzniklého nezávislého národa. Po asi deseti minutách Maki přináší fotky z mešity a vyrážíme na sever, kolem Muzea islámské kultury (do kterého se nám nechce), až do prostor obrovské botanické zahrady.
Perdana Botanical Garden má rozlohu přes 90 hektarů a vznikala již od roku 1888 za britské vlády, jako zahrada určená pro odpočinek. Dokončena byla po roce a to včetně uměle vytvořeného jezera Sydney, pojmenovaného po manželce tehdejšího britského šéfa oblasti Swettenhama, který si na vrcholu kopce nechal zřídit oficiální rezidenci. Původně se oblast zahrad jmenovala Public Gardens, později se název změnil na Lake Gardens. V roce 1975 se celá oblast přejmenovala na Taman Tasik Perdana a začalo se s přestavbou zahrady na botanickou zahradu, což nakonec v roce 2011 vedlo k finálnímu současnému názvu. Uf, to by stačilo, i nám stačilo projít zahradu kolem jezera, a vyjít na konci u Národního muzea Malajsie.
Vstupné je pro nemalajské 1,5x větší, to nám hlava nebere, ale i tak platíme za dva 10 ringitů a jdeme si prohlédnout expozici. Po pravdě ta expozice není nějak úchvatná a je založená jen na kopiích, navíc je dost potemnělá, ale Maki k tomu dohledá popis v češtině, a tak čte a my procházíme jednotlivé sály a postupně se dozvídáme, jak vlastně Malajsie vznikla. Přízemí představuje geografickou a přírodní historii Malajského poloostrova počínaje dobou kamennou až po dobu železnou, pak hinduisticko-buddhistická království, až po muslimský sultanát Malacca. Expozice pak pokračuje do pozdějšího vzniku různých států Malajsie. V druhém patře se pak dozvídáme vše o koloniální historii, všech cizích vládách, které se vystřídaly na tomto území, a nebylo jich málo, až k vládě vedoucí nakonec k nezávislosti získané v roce 1965 a o 2 roky pozdějšímu odtržení Singapuru. To druhé patro bylo historicky opravu zajímavé.
Po prohlídce muzea se odměníme ledovou kávou a přemýšlíme, kam v klidu dál. Ukazuje se, že ačkoliv jsme původně zavrhli návštěvu indické čtvrti, jsme od ní takový kousek, že by to byl hřích. Vydáme se trochu složitou cestou, přes obrovský obchodní dům, ze kterého hledáme ten správný výlez, což se nám nakonec povede a ocitneme se na hlavní třídě v Little India. Je to jako jiný svět, výzdoba, hudba, krámky. Prostě jste najednou v Indii. Obávané nastalo a Maki má hlad, a já se zařekl, že si už indické jídlo, které pro mě vždy během dovolené bylo zklamáním, nedám. No dám, jak jinak, kývneme na nabídku pouličních nahaněčů, jsme vtáhnuti do restaurace, až k zadním stolkům. Po cestě k nim vidíme ty pindy (prosím, fakt to není rasismus, je to zkratka plno indů), jak do sebe tlačí jídlo rukou, jedno jestli rýži, omáčku, kuře, huby od žluté přes oranžovovou až po červenou barvu od kari a není mi z toho úplně dobře. Jasně, je to jejich národní zvyk a co mi je do toho. A tak jediní dva bílí v celém podniku sedíme a vybíráme si jakékoliv jídlo, co by se dalo legálně jíst příborem. Nakonec si objednáváme, než přinesou jídlo, tak dostáváme šíleně přeslazený ice tea, pak přijde jídlo a naštěstí k němu dostaneme vidličku a lžičku. Jednalo se o jakýsi mix kousků chleba s vajíčkem, kuřecím masem a kari, a samozřejmě dalšího koření, ale bylo to docela chutné a hodně syté. Dojíme, zaplatíme a více než přeplnění se vypotácíme ven, kde padne jasné rozhodnutí, jedeme na čepované pivo, ta indická strava potřebuje spláchnout. Díky Grabu se tak dostáváme do provozovny, ve které jsme byli včera, a pod dvou pivech se vracíme na hotel. Já sleduji na Netflixu, zda Mike Tyson srovná Jake Paula, což se bohužel nestalo, a Maki mezitím na střeše pálí indickou stravu v těle několika bazény.
Po odpolední siestě vyrážíme zažít poslední večer, cesta končí před hotelem, protože nám na rozloučenou prší a aplikace v mobilu predikuje, že to tak dvě hodinky vydrží. Tak že zítra ve 12:00 check out, ve 13:00 máme objednaný taxík na letiště a když vše dobře půjde, budeme v pondělí kolem jedné odpoledne doma.
Tak tradičně, o čem to bude. Budeme hodně jezdit taxíky, pokoříme nemálo schodů, během hodiny navštívíme nejvýznamnější části a stavby Malajsie, opět ochutnáme něco z místní kuchyně, projdeme se prázdnou food street, nebudou chybět murály, konečně čepované pivo a 360° pohled na Kuala Lumpur.
Protože jsme včera zase pokořili hranici 20 tisíc kroků, dnes jsme se rozhodli udělat vše pro to, aby se naše nohy nenamáhaly, a tedy delší přesuny nechat na místním Uberu, tedy Grabu. No prostě jsme naivky, ale dnes Grab opravdu pomohl. Snídaně proběhla klasicky, byly navíc skvělé makarony s vejci, a naše cestování začalo před hotelem, kdy jsme si, v naší oblíbené pauze, objednali taxi k vyhlášené Batu Cave. Jak nám oznámil taxikář, co nás vezl z letiště, “batu” znamená v malajštině kámen, tak že prostě kamenná jeskyně. Ta se nachází 14 kilometrů severně od hotelu a Grab nám nabídl odvoz za RM 14, tedy 75 Kč. Po asi deseti minutách v rámci denní špičky taxík dorazil před hotel. Jasně, že to nebylo Audi, nebo Mercedes, tady se levně jezdí auty malajské produkce a my jsme skoro pokaždé měli štěstí na prťavá auta značky Proton. Většinou hodně jeté kousky, ten první, pro tento den, měl najeto jen 161 tisíc. Čert vem stáří a pohodlí, hlavně, že šetříme ty nohy. Vyrážíme a cestu tradičně využijeme ke krátkému představení Batu Caves.
Jeskynní komplex obsahuje mnoho hinduistických chrámů, první z nich, zasvěcený lordu Muruganovi, byl dokončen v roce 1891. Následovaly další chrámy a vzhledem k tomu, že vchod do jeskyně byl v poměrně velké výšce a nebylo jednoduché pro věřící se do jeskyně dostat, byly v roce 1920 postaveny dřevěné schody. Jejich nadměrné používání spojené s častým deštěm vedlo k jejich opotřebování, a tak bylo rozhodnuto, že se jeskyně zpřístupní z jižní strany a v roce 1940 bylo postaveno 272 betonových schodů, které slouží dodnes. V roce 2018 byly schody natřeny barvami, patrně aby za deště ještě více klouzaly, a až počátkem tohoto roku konečně někoho napadlo, že by nebylo od věci vybudovat víceúčelovou halu v podhůří, ze které by vedly eskalátory do jeskyně. Bohužel pro nás, zatím začali jen výkopové práce. Taxík nás vyhodí opodál, slunce do nás pere ve standardních 31°C, a my se prodíráme mezi davy indů a dalších hinduisticky smýšlejících věřících k těm pověstným schodům. Díky výkopu jdeme těsně kolem jednoho z chrámů, do kterého se může jen bez bot, a když do něj v uctivé vzdálenosti nahlédnu, vyřítí se na mě jeden z hlídajících dědků a začne na mě řvát, že tam v botech nesmím. Snažím se mu klidně vysvětlit, že tam jít opravdu nechci a že to jejich zouvání respektuji, a on pořád řve a neposlouchá mě. Jak chceš, indickej pitomče, začal jsem řvát já něj, že jsem tam ale kur.a nechtěl jít, a ať na mě přestane řvát a snažím se tvářit, že už mě fakt sere a že mu ji natáhnu, ačkoliv jsem to neměl v úmyslu. To trošku zabere, protože začne pomalu couvat, ale řve dál, až se do toho vloží mladý ind a vysvětluje mně, že ho musím respektovat jako staršího, já mu vysvětluji, že to respektuju celé, ale řvát na mě nebude. Mávám rukou a už jen s českými prupovídkami nechávám tuto epizodku za sebou. Fotíme vstup do jeskyně, resp. těch 272 barevných schodů a vpravo od nich bezmála 43 metrů vysokou sochu Murugana, natřenou na zlato. U úpatí schodů je Maki přikázáno, že to v těch kraťasích nepůjde, protože by se zřejmě o pohled na odhalené lýtko ženy pobili Brahma, Višna a Šiva, nebo možná jejich božské ženské protějšky. Prostě navalte 15 ringitů, tady máte něco na zahalení a můžete si to nechat. Ok, jdeme vylézt nahoru.
Jak to tu léce, inu blbě. Nahoru vedou čtyři paralelní schodiště, tak že by se nabízelo, že dvě budou pro cestu nahoru a dvě pro cestu zpět. Ne, panuje tu naprostý chaos. Schody jsou ale velmi prudké, jsou pořád mokré po včerejší průtrži, minimálně mě teda sakra kloužou. Funíme nahoru a vyhýbáme se těm šťastlivcům, co už jdou dolů, pak těm, kteří se ze začátku zastavují a fotí příbuzné, nebo si pořizují selfie, pak těm pomalejším, starcům, babkám a nakonec všudypřítomným makakům. Cca ve dvou třetinách zastavujeme a fotíme pohled dolů a makaky, ale jsme v podstatě jediní, ti, co se dole fotili, už se nefotí, selfie už nikdo nedělá, starci a babky už to vzdali a s hrůzou v očích se snaží slézt, co vylezli. Ok, tak hrozné to není, ale máme toho všichni dost, a to máme ještě třetinu před sebou. Konečně schody končí, ale jen na chvíli, otvírá se před námi obrovský dóm, který hlídá 15 metrová socha Hanumana, za ní jsou zase schody, ale tentokrát směrem dolů, na dno jeskyně, kde je postaven chrám zasvěcený právě Hanumanovi. Obdivujeme velikost jeskyně, chrám raději z povzdálí a přes další prudké schody nahoru se dostáváme do menší jeskyně, kde je zase nějaký modlitební prostor bez bot a poměrně hodně makaků. To je celé a s naprosto propoceným vším, se pomalu vracíme zpět. Že to nebude sranda, zjišťujeme po pár desítkách barevných, mokrých, kluzkých a hlavně prudkých schodech zdolaných směrem dolů. Tady zakopnout, nebo si nechat podjet nohy, pád by byl nezastavitelný, ale za to dlouhý, i to selfie by člověk stihnul, než by dopadl před první schod. A opět se vyhýbáme všem, co jdou neorganizovaně nahoru, dáváme pozor na makaky, kteří prý kradou, co si člověk nedrží, a do toho se křečovitě přidržujeme kluzkého betonového zábradlí. Dole si oddychneme, Maki udá kus hadru nějaké další nešťastnici a jdeme na místní toaletu. Samozřejmě placenou, i když vlastně nic nefunguje a na dámách není ani papír. Oplachuji se u protékajícího bubnu na hadici, kterou inteligentní zřízenec kropí vnitřek pánských záchodků, tak že to, co se nespláchlo, je díky tomu všude. S hrůzou toto zařízení opouštíme, procházíme naval prachy krámky a vracíme se k místu, kde nás vysadil taxík. Tam asi půlhodiny odpočíváme, schneme a lejeme do sebe ledovou vodu po půl litrech za 20 Kč. Až se dáme trochu do kupy, objednáváme další převoz, z tohoto prokletého místa pindů (to je zkratka plného indů) do nákupní galerie Sungei Wang.
Ne, nepodlehli jsme nákupní horečce, ale vzhledem k blížící se průtrži a s vědomím, že máme na nohách poslední suché boty, klidíme se do prvního patra nákupáku, kde navštěvujeme MinNature. MinNature Malaysia se popisuje jako největší stálá vnitřní výstava miniatur v Asii a třetí největší na světě. Otevřeno bylo v listopadu 2016 po osmi letech plánování, shánění finančních prostředků, modelování a budování. Původně zabíralo obrovský prostor 17 tis. čtverečních stop v Subang Jaya, ale v červenci 2020 se přemístilo právě do Sungei Wang Plaza. Chvíli nemůžeme výstavu najít, ale pak se doptáme, a zanedlouho jsme o pár ringitů chudší a vstupujeme na liduprázdnou výstavu miniatur. Ta v měřítku modelové železnice HO, tedy 1/87 zobrazuje na 3D modelech nejznámější stavby z celé Malajsie a pak ve větším měřítku různé výjevy ze života malajců v historii i současnosti ve formě dioramat. Zajímavé je, že autoři modelů neměli s modelařinou moc zkušeností, a i přesto, za šest let postavili, i díky 3D tiskárnám vlastní konstrukce, opravdu neuvěřitelně rozmanité a hodně přesné modely z různých krajů Malajsie. Některé modely jsou pomocí videomapingu každých 20 minut osvětleny a rozsvíceny tak, abychom si užili tmu a zároveň světla v jednotlivých modelech. Obdivujeme detailní propracování modelů, dvakrát si užijeme simulaci noci, a nakonec přes navalprachyšop končíme zpět v nákupáku. Skvělý zážitek. Jdeme ven zahřívat tabák a venku vytrvale prší. A tak jdeme o patro níže a ve food courtu si dáváme další z místních jídel. Než dojíme, déšť ustane, a tak můžeme pokračovat.
Pěšky jdeme na nedaleký trh s jídlem Jalan Alor, sice již nasyceni, ale když tak něco malého by se ochutnat dalo. Ale vzhledem k tomu, že je po dešti, trh vypadá ospale a prázdně, tak to taky zabalíme a jdeme do nedaleké vyhlášené čtvrti Bukit Bintang, plné historických budov, trendy barů a luxusních restaurací. Nám jde o ty bary, převážně irského typu, a i když ještě nejsou ani čtyři hodiny odpoledne, v koutku duše doufáme, že alespoň jeden z barů bude otevřený. A skutečně, nejen že byl otevřený, ale ještě nás v něm i otevřeně přivítali, a za chvíli jsme před sebou měli čepované místní pivo Tiger, Heineken jsme ani nezvažovali, tak šlo přece o pivo, a Guinness nebo Kilkenny si můžeme dát kdekoliv v Evropě. Dáme každý dva kousky a padá na nás únava. Tak ještě vyrazíme do nedaleké pomalované ulice, kde mimo jiné narazíme na vietnamský obchod s durianem, pak se vrátíme na trh s jídlem, který postupně ožíval, ale na konci trhu si objednáváme taxi zpět na hotel. Přijede skutečně starý pán, jak jinak s Protonem, který má najeto 516 tisíc kilometrů, a i když s ním moc nepokecáme, bezpečně nás doveze zpět do hotelu, kde čekáme dvě hodinky na tmu a odpočíváme.
Již za tmy, tedy něco po sedmé večer, opět použijeme Grab. Výjimečně přijíždí postarší Honda, a i když cíl naší cesty vidíme z hotelu, a jeví se jako nedaleký, nakonec jedeme asi patnáct minut, a z toho poslední část do docela slušného kopce. Za 50 kč jsme opět ušetřili naše opotřebované nohy, poděkujeme řidiči, který nás vysadil co nejblíže vchodu, a s přesvědčením, že máme již koupené lístky, a vše proběhne rychle a bez problémů, přicházíme ke vstupu na vysílací věž KL Tower. Zde v nemalé frontě stojí zájezd indů, tak že to tu vypadá jak v hinduistickém chrámu, jen jsou skoro všichni v botách. Funguje to tak, že pokud je jeden ind, případně jen jedna indická rodinka s dětmi, ani o nich nevíte. Ale v případě, že je jich dva a více, v tu chvíli jim patří zeměkoule a přestávají respektovat kohokoliv dalšího. Maki jde tedy mezi pindy, já jdu vyměnit voucher v e-mailu za lístky. Ačkoliv je přede mnou jen jedna vysoká, zahalená žena, trvá mi to asi deset minut, protože zahalené děvče za kasou se poté, co vyřešilo potřeby zahalené ženy, sebere a někam zmizí. Prostě pohoda, ale není kam spěchat. Maki pomalu postupuje frontou za pindy, já nakonec získávám dva lístky a přidávám se k ní. Sebere to nějaký čas, ale nakonec jdeme na řadu, pohodíme batohy na pás, který je protáhne kontrolou, a projdeme bezpečnostním rámem. Ten nikdo nehlídá, a protože se obrazovky na monitoru kontroly věcí v batohu vůbec nemění, máme za to, že ani kontrola batohů nic nedělá. Ale OK, svět chce být klamán. Stojíme další frontu za pindy na výtah a nakonec i s částí pindů vyjíždíme do výšky 276 metrů a vstupujeme na vyhlídkovou plošinu.
Ano, po včerejším návštěvním debaklu Petronas Towers jsme se konečně dostali k výhledu na noční město. Jsme na vyhlídkové plošině v KL Tower, s 421 metry výšky sedmé nejvyšší vysílací věže na světě, která funguje od roku 1996. Historie, postup stavby, i korupční aféra spojená s výstavbou, to vše je na internetech, my se spokojíme s tím, že je zde opravdu výhled na celé město. Ten nejzajímavější je asi právě směrem na Petronas Towers, protože, i když je vidět i nejvyšší Merdeka 118, není nasvícená, a tak výhled na ni není tak působivý. Proplétáme se mezi pindy, fotíme přes sklo, nalepením mobilu na sklo, abychom omezili odlesky, a koukáme, kde jsme všude už byli. Počet pindů na metr čtvereční se postupně snižuje, a když už to máme vše několikrát projité dokola, zařazujeme se do fronty na výtah a jedeme zpátky dolů. Je krátce po deváté večer, věž má ještě hodinu otevřeno, ale místní gift shop už má zavřeno. Ok, ušetříme ringity, je potřeba povečeřet. Než se dostaneme k objednání taxíku, ještě se kocháme věží a barevným nasvícením v rytmu hudby, která tu řve z repráků a zní jako malajská Vondráčková, tedy nestojí to za nic. Ještě pár fotek a jdeme na místo, kde nás vysadil taxík. Než si objednáme odvoz do hotelu přes Grab, necháme se zlákat nabídkou od jiného taxikáře, který tu už stojí. Přirazil si 13 ringitů, už na přímo nikdy nepojedeme, ale zase jsme nemuseli čekat. Pak nás vyhodí u vchodu do hotelu, my zvažujeme kam na večeři, ale protože jsme po všech dnech dost vyřízení, kupujeme v hotelovém obchodě nějaké instantní nudle, pivko a jdeme to zkonzumovat na pokoj. Dnes jen necelých 12 tisíc kroků, uvidíme co zítra, kdy máme poslední celý den v Kuala Lumpur.
|
|
Nejnovější komentáře