Dnešní plán byl v podstatě jednoduchý, vidět živé pandy, což znamenalo navštívit Singapurskou zoologickou zahradu. Vzhledem k včerejšímu dni, kdy jsme nachodili bezmála 30 tisíc kroků, jsme to dnes chtěli vzít “napohodu”, nikam se nehnat a prohlídku si náležitě užít. Základem každého dne je snídaně, tak že jsme po ránu navštívili blízký food court a neznalí místních poměrů si objednali tradiční toust v menu. Po zaplacení jsme obdrželi takovej ten pipák, co vám dá vědět, kdy si máte pro objednávku přijít, dva šálky s šíleně přeslazenou kávou, dvě misky, v každé z nich dvě vejce tak napůl udělané. Po pár minutách pípání, a snídaní doplnilo několik teplých toustů namazaných máslem a medem. Jako vcelku šílená kombinace, ale proč ne, slupli jsme vše a čistě z bezpečnostních důvodů jsme se ještě vrátili do hotelu. Naštěstí se nedělo nic výjimečného, a tak jsme mohli vyrazit.
Singapurská zoo se rozkládá severně od města u přehrady Upper Seletar, má rozlohu 28 hektarů a bohužel k ní nevede přímý spoj z centra. Prošli jsme si možnosti, jak se do zoo dostat, a jako nejjednodušší bylo použít červené metro North-South Line, jehož nejbližší zastávka je cca kilometr od hotelu. V klasickém počasí – tedy stabilních 31 stupňů ve dne v noci s maximální možnou vlhkostí vyrážíme, a za pár minut stojíme před vstupem do stanice Dhoby Gaut. Název stanice je z hindštiny a znamená místo pro praní u řeky. Na praní není čas, to nás teprve čeká, tak sjíždíme do metra a nastupujeme na červenou linku, kterou na doporučení Googlu po patnácti minutách opouštíme ve stanici Ang Mo Kio. Hledáme autobusovou linku 128, což se nám díky výbornému značení podaří velmi rychle, a za pár minut jsme v autobuse, kterým se drkotáme 29 zastávek asi 40 minut na konečnou, která je vlastně terminál u zoo, ze kterého vás sto metrový koridor nakonec vyplivne přímo u vstupu do dvou atrakcí, které chceme navštívit.
Společnost Mandai Wildlife group provozuje čtyři sousedící atrakce – Bird Paradise, Night Safari, Singapore Zoo a River Wonder’s. Nepatří mezi nejnavštěvovanější zoo na světě (tedy je až jedenáctá), ale prý patří mezi ty nejhezčí. Na ptáky jsme krátký a do zoo jsme dorazili kolem poledne, tak že první dvě atrakce padají a tak začínáme se Singapore Zoo, tedy klasickou zoologickou zahradou se zvířaty ve výbězích. Je poměrně hezky řešená a dá se postupně projít celá, pro nechodící a lenochy je možné využít elektrické vláčky. Zoo trpí na klasický neduh všech zoo v teplém období, které je tady vlastně pořád, a to sice tím, že zvířata jsou zalezlá v kotcích nebo ve stínu, případně se líně vyvalují a nehýbou se. Často se pouze u výběhu dočtete, co byste mohli vidět, kdyby nebyla zvířata zalezlá. Ale i tak toho bylo k vidění dost, koupající se sloni, žirafy, zebry dotované Subaru, nasraný gepard, který syčel na návštěvníky, opice, chrápající lev, království plazů, RepTopia plná obojživelníků a další a další. Za dvě hodinky máme nachozeno a napoceno a panda ani jedna. Koho by napadlo, že pandy schovávají v další atrakci, River Wonder’s.
Atrakce River Wonder’s je primárně o říčním světě, je věnována několika světovým tokům, Kongo, Nil, Ganga, Mekong a dalším. Průchod je v podstatě možný jen jedním koridorem, který je ale moc hezky udělaný a postupně se kroutí až k nejvzdálenějšímu pavilonu, pavilonu pand, kde v současné době chovají dvě pandy velké a několik pand červených. Tedy konečně pandy, s očekáváním vcházíme do poměrně dost vychlazeného pavilonu a konečně vidíme jednu z velkých pand, jak nehnutě chrápe. A ta druhá provozuje tu stejnou činnost bez sebemenšího pohybu, jen vypadá, jako že se přežrala a jen s úsměvem odpočívá. Nevíme, která je samec Kai Kai a která samička Jia Jia, ale viděli jsme dvě snad živé pandy. Asi budeme nakonec muset zajet do Vídně, kde jsou pandy velké také k vidění a třeba budou akčnější. Od pand přes dlouhý zastřešený dřevěný most se postupně přes expozici Divoká Amazonie dostáváme nakonec k atrakci Amazonský zaplavený les, kde jsou v obrovské nádrži k vidění mimo ostatní ryby i kapustňáci, kteří zrovna baštili nějakou svačinu. Na úplný závěr je pak k dispozici malá nádrž se sladkovodními rejnoky a jsme venku. V jedné z přilehlých restauracích si dáváme, světe div se, špagety s lanýži, no kolem lanýžů se ty špagety ani neotřely.
Zpátky chceme použít kyvadlový autobus, který nás doveze k metru rychleji, ale řidič nám oznamuje, že naše cestovní karty na zdejší MHD jsou sice platné, ale vybité. Platíme debetní kartou a po dvaceti minutách jsme v metru, kde řešíme naše prázdné karty. Nejdou nabít a po několika pokusech nám zřízenec oznamuje, že karty nejde dobít pomocí platebních karet, ale jen hotovostí, kterou naštěstí máme a obnovujeme si kredit. Jsou věci, které prostě nepochopíš. Jako už otrlí znalci místního metra se dostáváme na stanici Little India a po výstupu z metra procházíme obrovskou žrádelnou, kde se linou nejen vůně, ale i smrady a místní indové se ládují pravou rukou od omáčky a rýže. Vítejte v Indii. Malá čtvrť je opravu zmenšenina Indie, obchůdky, fast foody, chrámy, hudba, výzdoba, lidé, prostě další tvář Singapuru. Neodoláme a dáme si v místní pouliční restauraci nějaké chicken tikka masala a butter masala, k tomu jak jinak naan, nicméně objednávku pohnojím dotazem na pivko, obsluhující mě napřed probodne pohledem a pak s umělým úsměvem odmítne a nabízí nepřehledné množství nealkoholických nápojů. A pak si nás už více nevšímal. Kdybych si objednal steak z vyzrálého býčka, asi by nás na místě umlátil kriketovou pálkou. Ale jídlo bylo skvělé, procházíme další uličky a až máme indických zážitků tak akorát, vracíme se metrem do hotelu, kde někteří odpadají a vodomilové jedou do 15. patra, tedy de facto na střechu, kde se ještě rochní v bazénu. Naše dnešní “napohodu” nakonec dává skoro 20 tisíc kroků.
Je půl třetí ráno, a zřejmě pikantnost večeře obnovila známý problém z dálnice. To samé po osmé ranní, kdy vstáváme. Postižená osoba dostává 20 kapek ibegorastu a je ujištěna, že to zvládne a už vyrážíme do ulic rozžhaveného města. Cestu začínáme metrem, které je hned u hotelu a tak jedeme jednu stanici a vystupujeme na Jalan Besar, odkud to máme půl kilometru do první destinace.
Tou je několik malebných uliček, které vévodí Arab street, dále Baghdad street, Kandahar street a zvláště Muscat street, které vévodí Sultan Mosque, mešita z roku 1824. Dovnitř mešity nejdeme, ale jeden z nás je hladový, a tak z nepřeberné nabídky arabských a indických obchůdků si vybírá něco malého k snídani. Pak je samozřejmě čas na kávu, kterou si dáváme v % Arabica Singapore, ovšem v ledové variantě. Přecházíme do další vyhlášené uličky Haji Lane, kde jsou zdi všech domů pomalované a vyzdobené, opět spoustu obchůdků, které nabízejí i spoustu věcí a služeb, u kterých ani nechápeme, k čemu jsou dobré. Výhodou je, že dopoledne je tu mrtvo a tak máme prohlídku rychle za sebou, s tím, že pokud to vyjde, vyrazíme do této lokality znovu nějaký další večer.
Za pomocí metra navštěvujeme Chinatown. Při výstupu ze stanice metra stejného názvu zjišťujeme, že při jízdě těch pár stanic pod zemí jsme byli uchráněni od přeháňky. Procházíme čerstvě zmáčené uličky zcela rozličného světa v porovnání s předchozí destinací, kupujeme hlouposti na ledničku, kam už se stejně nic nevejde. V 7 eleven pořídíme svačinku a dvě místní tygří piva a po spořádání všeho pokračujeme k Chrámu s Buddhovými relikviemi. Po zakrytí hlavy dámské části místním lajntuchem a odkrytí hlavy pánské části (čepici dolů pitomče) chrám navštěvujeme a žasneme nad jeho výzdobou a modlením se jeho oddaných. O kousek dál na stejné ulici, narážíme na zdobně vyřezávaný hinduistický chrám Sri Mariamman z 19. století. Je v obležení vyzutých věřících a na boso se nám do těch indických hord nějak nechce. Spokojíme se s digitálním otiskem místa a s výrazně narůstajícím počtem návštěvníků se probíjíme zpět do stejné stanice Chinatown, kde jsme si při příjezdu zajistili třídenní kartu na veškeré místní spoje. Dosud jsme jezdili na pípnutí platební kartou při vstupu do metra a při výstupu, ale použití třídenní karty vyjde o něco levněji.
Už jako profíci jedeme jednu stanici, kde přestupujeme na jinou trasu, která nás vyplivne v další destinaci, Gardens By The Bay, tedy v zahradách u Marina Bay. První atrakcí je Saytan, tedy žrádelna, kde si jen kupujeme pití, tedy vodu a Colu pro ty s problémy, a za poměrně nelidské teploty a vlhkosti dorážíme k ticket office, kde pořizujeme vstup do botanické zahrady a na procházku v korunách (ne)stromů, OCBC Skyway.
Začínáme botanickou zahradou, Cloud Forest, kde vás při vstupu přivítá 35 metrů umělý vnitřní vodopád. Ten obcházíme, kocháme se rozličnými vzorky orchidejí a pak se mastňácky necháme vyvézt výtahem nad vodopád, odkud postupně scházíme dolů po určitých částech, které jsou realizovány lávkami v různých úrovních skleníku. Koukáme z různých výšek na celý skleník a přes okna vidíme kolosální stavbu Marina Bay Sands. Postup je vymyšlen vychytaně, jak jinak, klesáme níž a níž, až se dostaneme do tradičního navalprachy šopu. Docela neradi z něj vystupujeme zpět do volného prostoru, protože vzduch ve skleníku byl vcelku přijatelný, ale venku je to peklo za bílého dne. Další skleník, věnovaný kytkám odmítáme, protože jim stejně ani jeden nehovíme, ale dokupujeme ještě vstup do atrakce Floral Fantasy Closures.
Napřed ale k must see atrakci, tedy k místním Supertree, umělým stromům, které ale mají svou funkci, ale nehodlám to složité zařízení popisovat. Důležité je, se svou výškou až 50 metrů s citlivým zařazením do celé zahrady jsou ikonické a tak pomocí výtahu vyjíždíme kmenem jednoho ze stromů do výšky 22 metrů a jdeme lávkou mezi těmito stromy, s výhledem nejen na další stromy, ale i na gigantické skleníky, Marina Bay Sands a Flyer, tedy singapurské kolo, no jako že to řekněme ukrajinské kolo, které se s výškou 150 metrů moc přehlédnout nedá. Po patnácti minutách kmenem dalšího stromu sjíždíme dolů a dáváme oraz před další atrakcí. Než k ní však vyrazíme, ta zdravá půlka naší výpravy dostává hlad a neodolá ochutnat v místní kuchyni Nasi Lemak Ayam Taliwany Michelinem ohodnocené biryany.
Jakmile se Maki dosyta nacpala, vyrazili jsme směr Marina Bay na atrakci Floral Fantasy Closures, po pár minutách cesty jsme našli vchod a po nezbytném navštívení WC před návštěvou jsme byli vpuštěni dovnitř, do světa květin, jezírek a simulace deště, který byl sice hezký, ale za vstupné se nám to nezdálo dost. Ke konci jsme ale narazili na vstup do 4D kina a naše lístky projekci kupodivu zahrnovaly. Po krátkém čekání nám byl puštěn informační film, jak se máme ve 4D kině chovat a pak už následovala projekce o tom, jak místní vážka prolétá jednotlivé atrakce v zahradách, k tomu 3D brýle, občas sprška, nějaká vůně, kopance do zadku, ale nakonec docela vkusná podívaná. Odcházeli jsme nadšeni směr další dnešní cíl.
Přímo před Marina Bay Sands je unikátní stavba ArtScience muzea, do které jsme dorazili zhruba po 15 minutách, ale u pokladny byl nápis “Dnes vyprodáno.”. Zkoušeli jsme se domluvit na nákupu lístků na další den, ale jak je tady zvykem, když místního rozmluvíte, je k nezastavení a začne ze sebe chrlit tolik slov, že mu přestanete rozumět. Každopádně jsme to nevzdali a sjeli o patro níže, kde sice také byly cedule o dnešním vyprodání, ale nakonec se zjistilo, že se nejedná o atrakci, o kterou jevíme zájem a dva lístky na “Future World: Where Art Meets Science” se nakonec našli. Takže jsme si mohli užít audiovizuálních zážitků do sytosti. Krátce jsme se mrkli do nákupáku pod Marina Bay a lokalizovali vstup na SkyPark Observation, tedy možnost vyjet nahoru a rozhlédnout se z velmi nevšedního místa na celý Singapur. Vstup jsme našli a rozhodli jsme se lístky nakonec koupit on-line na pozdní hodinu (máme je na sobotu večer).
Při nákupu lístků na OCBC Skyway jsme si všimli, že pravidelná každodenní audiovizuální show, při které za zvuku známých melodií hrají umělé stromy všemi barvami bude dnes v 19:45 naposledy, asi v rámci sezóny, tak jsme se rozhodli, že si to nenecháme ujít a vrátili se zase zpět mezi supertree, kde jsme shlédli docela hudebně i světelně zpatlanou produkci, která za to ani nestála, ale i tak, bylo to zadarmo a to ocenily i přihlížející davy lidí. Těsně před koncem jsme to vzdali a ačkoliv jsme toho měli plné zuby, rozhodli jsme se, že na hotel ty necelé tři kilometry dáme pěšky, abychom mohli projít Helix Bridge a pozorovat Marina Bay po západu slunce. Fuška, ale dali jsme to, po nezbytné návštěvě hotelu jsme si zašli opět na thajské jídlo, tentokrát nepálivé a snad to po zapití pivem tentokrát sedne oběma, abychom se zítra mohli konečně oba v klidu nasnídat.
Vyrážíme s rezervou v 10:30 z Brna směr letiště. U Velkého Meziříčí dodržujeme cestovatelskou tradici a stíháme snídani v nenáviděném fast foodu. Ten nezklamal, opět vše přesolené, nechutné a neodpovídající proklamovaným, všudepřítomným obrázkům rádoby jídla. Každopádně to žaludek zaplní a vyrážíme dále. Po několika minutách pro nepopsatelné křeče v žaludku sjíždíme z dálnice u Měřína a zastavujeme na blízké benzínce. Být to o kilometr dále, kompletní převlečení jednoho z nás by bylo na místě. Po úspěšném zažehnání střevního problému (a ne, ten McDonald za to nemohl) naplouváme zpět na dálnici a pokračujeme směr letiště.
Před Prahou nám Waze tvrdošíjně tvrdí, že nemáme jet směr letiště, ale přes město, váháme a nakonec do toho jdeme. Waze dodrželo čas a nakonec se ocitáme před Go Parkingem u Tuchoměřic, kde nás zřízenec pošle do sektoru I1. Jako využíváme toto parkoviště již docela dlouho, ale vždy nás překvapí, jak se od naší poslední návštěvy rozroste a ještě k tomu je pořád plné. Zaparkujeme japonskou čtyřkolku na volném místě v sektoru I1, tedy na střeše parkovacího domu a hned je u nás dodávka, a než se uvelebíme, vyhazuje nás před terminálem 1, ze kterého odlétáme.
Nepodlehli jsme nutkání on-line checkingu s výběrem konkrétních míst za 500 Kč z Prahy do Londýna a 1000 Kč z Londýna do Singapuru a necháváme to na zástupci letištní společnosti, který nám vystavuje palubní letenky vedle sebe do obou spojů zadarmo. British Airways…
Pak už jen počkat u gate, naštěstí s plzeňskou restaurací naproti, zkontrolovat zavazadla a vzhůru na dvouhodinový let do Londýna. Tady malou poznámku k zavazadlům. Ačkoliv nás čeká v zásadě tři týdny cestování, jedeme nalehko, tedy každý pouze s kabinovým zavazadlem. Pro někoho výzva, co se týká balení, pro někoho rutina. Ale máme vše při sobě a nepřijdeme o zavazadla.
Na letišti Heathrow dosedáme kolem 16:00, a letadlo nás vyhazuje na terminálu 3. Další let máme z terminálu 5 v 18:55, tak máme dost času na přesun mezi terminály a posilnění v jedné z mnoha restaurací. Fisch and chips a pivko byla jasná volba, ok, tedy pro jednoho z nás, někoho nadchla marocká drůbež na špejli, ale pivko tam bylo taky.
Půl hodiny před šestou se nám nechtě povede předběhnout frontu u odbavení a cpeme se do letadla. Sedíme na prostřední čtyřce sedadel, hned za sekcí pro bohaté, Maki na pravém kraji, já vedle ní, a tak mám souseda. Tedy vlastně sousedku, asi tříletou holčičku, která se pak po celý čas letu roztahuje a strká mi svoje nožky do všech možných míst. Vzhledem k tomu, že jsem toto už v minulosti zažil, je mi to jedno, hlavně, že neřve. Po startu nám dávají něco jako večeři a pak nás nechají spát, aby po 12 hodinách letu rozdali něco jako snídani. Z našeho časového pohledu je snídaně OK, ale hodinu na to nás letadlo vyplivne v Singapuru, kde jsou čtyři hodiny odpoledne. Co jsme proboha dělali těch třináct hodin letu? Tak povětšinou dřímali až spali, letadlo Airbus A380 je sice vybaveno audiovizuálním zábavným systémem, ale ovladače jsou povětšinou rozbité a sluchátka se k němu již nevydávají, a k tomu ne všechny filmy mají titulky, aby je bylo možné sledovat bez zvuku. British Airways…
Po chvilce tápání, jak se dostat z letiště, a lapání po dechu z vlhkosti a teploty, jsme přejeli za pomocí samořízeného vlaku Skytrain na terminál 2, odkud jsme metrem vyrazili do centra. Po jednom přestupu jsme vystoupili na stanici, která byla nejblíže umístění našeho hotelu s tím, že to dojdeme. Procházka v plné polní byla delší než jsme očekávali, ale nakonec jsme dorazili do hotelu, kde z nás místní zřízenec strhal naše bágly a naložil je na vozíček. Něco nám na tom nehrálo, ale nechali jsem ho v tom. Jak se po chvíli ukázalo, nebyl to náš hotel, a tak nám zřízenec s úsměvem vytlačil vozík před hotel, pobrali jsme bagáž a popošli o pár metrů dále. Tam už bylo vše v pořádku a po poučení, že nesmíme na hotelu kouřit a nebo jíst durian, jsme dostali kartičku od pokoje v jedenáctém patře.
Po zcela zbytečné sprše, protože po opuštění hotelu jste do pěti minut stejně propocení, jsme se vydali na průzkum okolí a v jednom z mnoha pouličních bister dali něco k snědku. Poučení pro další pobyt, říct že to chcete ostré není dobrý nápad a já se pálivosti nezbavil ani po dvou thajských pivech.
Posilněni jsme se vydali jen tak směr Marina Bay, že snad u vody bude lépe, ale neznalí místních poměrů jsme cestu nenašli, a skončili někde v metru u pobřeží. A protože toho už bylo dost a byli jsme docela unavení, tak jsme tím metrem dojeli k hotelu, vykoupili místní 7 Eleven a šli se vyspat na další den.
Šest a půl hodiny letu a jsem zpátky v Kuala Lumpur. Opět bez jídla a pití, ale to mi nevadilo, protože jsem byl připraven. Tentokrát ubytování je blízko Petronas towers, kdysi nejvyšší budova světa čnící do výšky 451.9m. A když se postavily vyšší, tak to změnili na nejvyšší spojená budova. Ubytování nacházím lehce, protože se jedná o 51 patrovou budovu, aspoň tolik má výtah čísel. V nejvyšším patře se nachází “nekonečný” bazén s úžasným pohledem na Dvojčata. A v noci když jsou nasvícena, tak vypadají jak ze skla. Aby mně to nebylo líto, tak z okna koukám na Merdeku a třetí do party KL Tower, tak ten je také vidět.
Vyrážím na výlet, počasí oproti Koreji, kde večer byla teplota i na mikinu, tak zde nevíte co byste ještě ze sebe sundali. Teploty jsou zde přes 30 stupňů a v noci moc neklesají. V takovém počasí vyrážím kousek do místního akvária. Je zde nespočet živočichů a jako správné akvárium má i podvodní tunel. Tím vás protáhne pás a vy se jen kocháte a kocháte. V jednom místě je i klec, na které je napsáno, že pokud se nebojíte, tak vás spustí mezi žraloky. Zrovna nikdo neměl odvahu.
Když jsem se dokochal tak vyrážím “za roh” do Petronas towers. Tam mě ovšem vypekli, v pondělky je vyhlídka zavřená. Hm, tak příště. Nenápadně za výškovými budovami vykukuje věž KL tower, telekomunikační věž, která ční do výšky 421m, tak vyrážím tam. A opravdu za nějakou chvíli stojím u ní a je otevřená. Zde jsem ještě nebyl, tak stoupám do fronty na lístky. Když přicházím na řadu, tak se mě pán za okýnkem ptal čím budu platit a po mé odpovědi, kartou, tak že si mám jít lístky sám vytisknout do kiosku. Ještě, že jsem ve frontě nestál moc dlouho. Kupuji lístek až nahoru, kde je 360 stupňový rozhled a nejste za sklem. Merdeka 118 jak na dlani, Dvojčata jdou vidět z boku a úžasný pohled na moderní město. Za ten výhled to rozhodně stálo.
A když je vedro jaké je, tak ideální místo je bazén. A tady ten stojí rozhodně za to.
Kuala Lumpurem to začalo a Kuala Lumpurem to končí. Teď už jen nekonečný let a zase někdy příště.
Návštěva Koreji se neodvratně blíží ke svému konci a mně nezbývá nic jiného než se vrátit do Soulu. Chtěl jsem napsat takovou zajímavost, že ti co neradi jezdí proti směru jízdy, že se vám to v KTX stát nemůže, protože na konečné zaměstnanci obracejí sedačky. Akorát poslední jízda mě vyvedla z omylu, když jsem proti směru jel. Tak buď to bude na novějších KTX nebo linkách. Fotka KTX která je v galerii, tak s tím jsem nejel. Vypadá to na nějakou novinku.
V Soulu navštěvuji známá místa, prvně N Seoul Tower, dominantu města, která byla i nejvyšší dokud nepostavili Lotte tower. Nevím jak jsem se tam dostal minule, ale určitě to bylo jinudy. Tentokrát to byla procházka kolem věže, která opět končila výšlapem po schodech. Kupuji lístky a vyjíždím do vyhlídkového patra. Šlo krásně vidět a tak byl Soul jak na dlani. Zpátky už jako mastňák se vezu lanovkou.
Dále mé kroky vedou do Válečného muzea, jestli tam stále stojí B52. A stále stojí. Hned vedle dalších letadel, nalešťených tanků, vrtulníků, lodí a raket. Nejvíce si to užívají děti, které to berou jako skvělé prolézačky.
A na závěr mé kroky vedou do Olympijského parku, kde se tu v roce 1988 konala olympiáda. Prima je, že sportoviště stále slouží ke svému účelu.
Vypadá to jako KTX, jezdí to jako KTX, ale KTX to není, co je to? SRT, další zkratka, která znamená Super Rapid Train a je to další dopravce na korejských kolejích. S ním se vezu opět na jih. Tentokrát ne na západ, ale na východ. A tam se nachází turisticky navštěvované město Gyeongju o kterém se říká, že je to “muzeum bez zdí’. Tak jak bylo Mokpo „romantické přístavní“, tak zde je to pro změnu „Zlaté“.
Vlaková zastávka je na okraji města, tak využívám místního autobusu, který mě veze do centra. Musím uznat, že při jeho stylu jízdy by se neztratil ani v nočních rozjezdech v Brně.
Díky mapám nacházím svůj Mini hotel snadno. Nebojte, není to hotel pro trpaslíky, akorát má na hotel málo pater. To je dáno tím, že si ve městě odhlasovali, že se zde nebudou stavět žádné výškové budovy jako jsou třeba v Soulu. Proto můžete krásně vidět mlhavé hory, které město obklopují.
Vyrážím na obhlídku a první co vám padne do očí jsou travnaté kopce rozeseté po okolí. A nejsou to ledajaké kopce, jsou to hrobky králů, královen, aristokratů z království Silla. Bylo to jedno ze tří království v Koreji a existovalo téměř tisíc let ( 57 př. n. l. – 935 n. l. ). A jsou krásně udržované.
Také se tu nachází nejstarší astronomická observatoř v Asii, která pochází z 7. století s krkolomným názvem Cheomsongdae. A místní obyvatelé jsou na ni neobyčejně hrdí. Vidíte ji v různých podobách na různých místech.
Pokud chcete navštívit palác Donggung, tak doporučuji návštěvu když slunce zapadá, protože ten pohled je až magický, jak se odráží v jezeře Wolji.
Další z památek, která by vám neměla uniknout je Woljeonggyo. Je to největší krytý dřevěný most v Koreji. A když po něm přecházíte, připadá vám, že se čas zastavil a vy jen čekáte kdy se objeví lidé v hanboku ( tradiční korejský oděv ) a vrátíte se o několik století zpět.
Nejposvátnější památkou v Gyeongju je bezpochyby budhistický chrámový komplex Bulguksa. Zde jsem očekával klid a pohodu. Jenže když přijede několik autobusů a z toho byla polovina školních výprav, tak mně celou dobu vrtalo hlavou kdy ti mniši meditují. Buď musí ráno a večer, kdy je chrám zavřený a nebo musí mít někde zvukotěsnou modlitebnu.
Jedu se ještě podívat na výstaviště Expo, kde se nachází velice zajímavá budova. Zdálky vidíte otvor ve tvaru pagody a slouží jako vyhlídková věž.
Vracím se zpátky do Soulu a opět se vezu v sedačce KTX. Nevím jestli ty lidi přitahuji nebo mám jen smůlu. V prázdném vagóně sedím skoro sám a v tu dobu přichází starší paní. Dochází k mé sedačce, pět minut kouká na lístek jestli opravdu sedí vedle mě a když číslo zůstává nezměněno, pokládá ostentativně svých pět tašek na zem a znechuceně si sedá. Věřím, že kdyby ji nebylo hloupé si odplivnout tak to udělá. Ale proč si kazit den. Cesta příjemně utíká a za necelé tři hodiny se ocitám na hlavním vlakovém nádraží v Soulu.
Mé ubytování se nachází ve čtvrti Gangnam a někteří si říkají, že tento název už slyšeli. Je to tak, jedná se o skladbu Gangnam style a mají zde i sochu vedle které hraje tento song. Samozřejmě lidé se to snaží napodobit a jako památku si zde natočit video. Je vtipné je pozorovat.
Hotel nacházím a vyjíždím do šestého patra. Něco tu nehraje, přesněji hraje a to dost hlasitě. Vedle probíhá stavba a zbíječky jedou na plný výkon. Tak čtyři dny zde rozhodně nedám. Jdu se tedy pozeptat na recepci jestli jde s tím něco udělat. Po pěti minutách ťukání do počítače mi mění pokoj na desáté patro a okno na druhou stranu. To už je mnohem lepší.
Prvně mé kroky vedou na noční Lotte tower, nyní šestá nejvyšší budova světa. Z výšky pěkně vidíte Soul a je to opravdu velké město. Žije zde přes deset milionů lidí, celá ČR v jednom městě. A je krásné jak tu mají moderní architekturu, která se mísí s historickou. To si prostě jen tak jdete mezi vysokými domy a najednou budhistický chrám nebo hanok, což je tradiční korejský dům.
Na jihu mají také hory a tam stoupám až do výšky 375m na vrchol Ongnyeobong. Zadarmo to není, dáte si dva kilometry po schodech nahoru a stejnou cestou se vracíte. Vypadá to na oblíbené místo Korejců, protože jsou jich zde davy. Dát si to každý týden, tak budete ve formě cobydup.
DMZ – demilitarizovaná zóna mezi Severní a Jižní Koreou. Nejstřeženější hranice světa a jak tu s oblibou tvrdí, že je to nejstřeženější ekosystém na světě, kde už přes 70 let není žádná lidská činnost. Jedná se o 250km dlouhou linii v šířce čtyř kilometrů. K tomu ovšem nemuselo nikdy dojít, kdyby……. Začátkem 20. století Japonsko anektuje Koreu a stává se z ní jedna z prefektur. Ve druhé světové válce se přidává na stranu Německa, které válku prohrává. A následuje porcování medvěda, Sever si bere Sovětský svaz a Jih Aliance. Tolik v kostce. Cvičně si to rozdají v Korejské válce 1950 – 1953, která končí příměřím. Což znamená, že formálně jsou stále ve válce.
Z různých míst koukáme dalekohledem jak si na Severu žijí, připadám si jako v Zoo. A protože Sever by chtěl pořád válčit, tak si vykopali pár tunelů přes “území nikoho” až na jih. Jeden z těchto tunelů navštěvujeme. Jedná se o pořadové číslo 3. Byl vybudován pro severokorejské vojáky, tak mi více jak 40 cm přebývá. Na hlavě elegantní žlutou přilbu, která mne nejednou zachránila od zranění na hlavě, jdu ve štrůdlu skloněn vpřed, abych po několika stovkách metrů jsem koukl do okýnka v betonových dveřích a opět v předklonu se mohl vrátit zpět. Fotodokumentaci ovšem nemám, protože všechny věci si musíte zamknout ve skříňce před vstupem. Když jsme navštívili všechny plánované zastávky, tak se vracíme zpět do Soulu.
Co je zde ovšem úžasné, tak je Street food, pouliční jídlo. Trochu mne limituje, že neumím korejsky a to ani písmo, ale ruce nohy jsou mým nejlepším pomocníkem. A že je zde co ochutnávat.
Mokpo, to nezní moc malajsky a máte pravdu, jedná se o město v Jižní Koreji. Ale pěkně popořadě. Z Kuala Lumpur volím leteckou společnost Air Asia do Soulu. Plán byl jednoduchý a neprůstřelný. V letadle nabít mobil, něco na infotainmentu, najíst, napít, spát a v Soulu být odpočatý. První půlka plánu padla hned při nástupu do letadla. Nebylo tam ani USB ani infotainment. Tak aspoň to jídlo a pití. Když jsme nastoupali na letovou hladinu, objevily se letušky s vozíky. Vypadá to nadějně. Ovšem čím blíže se přibližovaly tím více mi bylo jasné, že tu něco nesedí. Ne všichni si brali jídlo. Ano, neplatíš, nejíš a co hůře ani nepiješ. Tomu říkám ořezané náklady. Škoda, že ta cena letenky tomu neodpovídala. Na to, že to byl noční let, který trvá přes šest hodin, tak po dvou hodinách skutečně zhasli, aby za hodinu opět rozsvítili a začali nám nutit duty free shop. Tím padla i druhá půlka plánu.
Už na bráně mi bylo podezřelé proč většina cestujících si bere přes rentgen prázdné petky. Asi s nimi neletí poprvé. Hned za rentgenem jsou automaty na vodu, kde si je plnili jak o život. Nejvyšší level ovšem byl, když jedna paní vytáhla z kabelky krabičku, tu potravinovou, která se nahoře zaklapává a z ní vytáhla připravenou svačinku. Poučení pro příště. A také jsem neprošel testem na self check-in zavazadla. Tak dlouho jsem v tom hledal složité řešení než mi zaměstnanec ukázal jak je to primitivní.
O půl sedmé ráno přistávám nevyspalý v Soulu. A posouvám pásmo o jednu hodinu dopředu. Je zde o sedm hodin více. Vyplnit příjezdovou kartu, vystát frontu na imigračním a jsem oficiálně v Koreji. Beru AREX, vlak který jezdí mezi letištěm v Incheonu a hlavním nádražím v Soulu. Tam mám nějaký čas objevit něco k snídani a pokračuji dále vlakem na jih na který se opravdu těším. KTX, magická zkratka, která znamená Korean Train eXpress a jedná se o rychlovlak, anglicky “bullet train”. Vlak co umí svištět přes 300 km/h. Usedám na své místo a za necelé tři hodiny jsem v Mokpo. Na to, že je to ze severu na jih, tak je to hodně slušný výkon.
Na WhatsApp mi přichází česky zpráva od majitele ubytování. Zajímavé, později jsem pochopil, že překladač je mocný. Také mi připadalo, že překlady z korejštiny do češtiny jsou lepší než z angličtiny. Po ubytování jediné co zvládnu je odpadnout. Po probrání z kómatu koukám, že prší a ne málo. Tím večerní vycházka padá, další den o to bude náročnější.
Druhý den se probouzím do podmračeného rána, důležité je, že neprší. Majitel Kim mi připravuje jednoduchou snídani a i když se tváří hrozně vážně, je v jádru pohodář. Vyrážím na rekognoskaci terénu. Ráno je docela chladno, tak beru mikinu což byla chyba. Byl jsem v ní asi pět minut a zbytek se už jen nesla. Všude jsou zde nápisy Mokpo romantické přístavní město, tak to jsem tu správně, protože jsem romantik tělem i duší.
První a top atrakci kterou navštěvuji je lanová dráha, která má na světě největší délku mezi pilony, přesně 955m a také nejvyšší cementový pilon ve výšce 132m. Kupuji zpáteční jízdenku a sedám do gondole. Nic pro slabé nátury, protože podlaha je prosklená a tak se můžete kochat i scenérii pod sebou. Po přibližně 20 minutách se ocitáte na jednom z malých ostrovů. Uděláte si tam malý trek a opět se vracíte lanovkou zpět. Na ten samý ostrov vede i most, který měří přes tři kilometry a patří také mezi dominanty města.
Dále mé kroky vedou do Noeul parku. Jedná se o takový malý parčík vedle Žlutého moře. Příjemná procházka a relax. A dále mé kroky vedou do Yudalsan parku, kde se nachází spousta plastik. Jedná se o moderní umění, tak není divu, že ho nechápu. Jak jsem četl cedulky u jednotlivých děl, tak jsem pochopil, že všechny mají společného jmenovatele a to je moře. Také tu z reproduktoru hraje Vltava od Bedřicha Smetany. Češi jsou prostě všude.
Odebírám se na ubytování chvilku zrelaxovat a jak začíná tma vyrážím na druhé kolo. V noci má Mokpo úplně jinou atmosféru a nasvícený most nebo gondoly vypadají úžasně. Chtělo by to ještě jeden den se podívat na druhou stranu, ten ale nemám, tak příště. Ještě přidám, že teplota se pohybuje kolem 25 stupňů. A to je z Mokpo vše.
Ať už náhoda, osud, okolnosti…. přispěly k tomu, že opět balím batoh a vydávám se na cesty. Tentokrát to nebude o nových destinacích, ale poznávání států, kde už má noha spočinula.
V roce 2022, byla postavena druhá nejvyšší budova světa. Merdeka 118 v Kuala Lumpur. A tak o první destinaci bylo hned jasno. Stačí vám k tomu kolem 16 hodin. Já využil Turkish Airlines s přestupem v Istanbulu. Delší let trval 10 a půl hodiny a já měl protekční místo v A350 u nouzového východu. Spousta místa pro nohy, akorát si je nemáte šanci natáhnout, protože je před vámi záchod a spousta lidí se sem srocuje a jako bonus máte vedle kuchyňku. Past vedle pasti. Monitor ze zábavního infotainmentu slouží jako solidní ochrana noh.
Po příletu rozdíl mezi teplotami poznáte hned po otevření dveří z letiště. Z nějakých 16 stupňů do krásných 30 stupňů. Až na takovou malou drobnost, které se říká vlhkost vzduchu. Věřte, že moc v suchých věcech chodit nebudete. Možná tak z pokoje v hotelu ven. Horší ovšem je se do těch mokrých věcí oblékat. Moc to tu neschne.
Já měl Deluxe pokoj v hotelu Cozy hotel. Upřímně moc si nedokážu zde představit Standard. Jedna místnost bez okna, zato s klimatizací a větrákem. Ledničku otevřete pouze jednou, protože ten smrad už nevyvětráte. A pak je tam trochu hlučno, opravuje se tam nějaký pokoj, tak kango jde slyšet po celém hotelu. Ještě nevím co tam mají za zdi, protože karaoke od souseda, také stálo za to.
V KL nepoužívejte mapu, je to zbytečné, pokud nechcete chodit po straně čtyřproudovky. Vytyčte si směr a jděte. Po cestě se vám připletou nákupní centra, hotely…. sem tam i chodník, ale k cíli většinou dorazíte. První cesta na hotel podle mapy a pak už jen přes nákupní centrum NU. Je to rychlejší a bezpečnější. Jo a kdo je zvyklý na bezpečnost na přechodu pro chodce, tak tady na to zapomeňte. Auto vás klidně smete v půlce přechodu. Větší šance je jít na zelenou, která vám šanci na přežití zvyšuje, ale pozor je to jen barva. Proto ideální je přecházet na “Pražáka” a bacha jezdí se tu vlevo.
Ale konec nářků vyrážím mrknout na mrakodrap. Jde krásně vidět, tak směr byl jasný, dokonce jsem objevil i nějakou stezku kolem vody. Po pár slepých uličkách, kterým se nevyhnete jsem stanul před Merdekou. Jak jsem se dočetl je postavena v neofuturistickém stylu a má nádherně modrou barvu. Výška s anténou má krásně zapamatovatelných 678,9 metrů. Střecha je ve výšce 518,2 metrů. I když byla dostavěna v roce 2022 dodnes není veřejnosti přístupná. Ovšem nějaké akce už se tam pořádají. Hlídače jsem neukecal, tak fotím jen z venku. Pro další cestovatele info, Sky deck by měl být otevřený do konce roku 2024 a obchody v prvním čtvrtletí 2025. Další den se vydávám na návštěvu největšího budhistického chrámu v KL, Thean hou temple. Cesta opět zábavná, ale ve finále dorážím do cíle. Na malém kopci, kde se chrám rozkládá, všude samý drak a vypadá to velkolepě.
Zpátky na hotel, krátká pauza po které jsem zjistil, že pršelo, vydávám se na planetárium, které se nachází nedaleko velkého parku Perdana. Je to taková příjemná procházka. A pak už následuje balení a přesun na letiště.
A jsme na konci. Poslední den a
noc v Polsku a zítra jen otravný sedmihodinový přesun zpátky domů. Protože
včera byl článek výživný, a to se skoro nic nedělo, dnes to vezmu zkrátka. Sedíme
teď večer v hotelu, otevíráme Żubrówku s bizonní trávou, kterou jsme
si dnes zavčas koupili a připíjíme na předchozí úžasné dny a dnešní procházku
po Gdańsku. Gdańsk má za nás jedinou vážnou chybu, a to je množství lidí. Ono
těch chyb je trochu víc, ale za to město samotné samozřejmě nemůže.
Neptunova kašna
Náš hotel sídlí v oblasti Śródmieście,
tedy z okna koukáme na jedno z ramen řeky Nowa Motława, podél kterého
to máme na nedávno otevřený opravený Zwodzony most Stągiewny pěšky asi 400
metrů. Když jdeme kolem řeky, cítíme docela silný puch ne nepodobný žumpě a ne,
opravdu to není rybina. Po přejití mostu se dostáváme na ostrov Wyspa Spichrzów,
známý renovovanými obilnými sklady, které jsou nyní domovem elegantních
pobřežních restaurací, podniků, koktejlových salonků a vináren. A taky dočasným
útočištěm neuvěřitelného množství lidí. Pravda, včera večer to vypadalo, že se
ostrovem potulují hordy, nedělní ráno je o poznání klidnější. Tomu vděčíme také
za to, že v neděli je skoro všude zavřeno a desítky stánků, všechny
obchody, mimo potravin a navalprachy shopů, včetně tržiště, jsou zavřené.
Minimálně stánky v centru města by podle nás měly mít otevřené, ale o rozhodování
místního zastupitelstva si po včerejšku myslíme své, a tak to neřešíme.
Nedělní Staré město
Projdeme tedy ty nejznámější
části starého města, které nemá smysl vypisovat a zamíříme do jedním čtenářem doporučené
atrakce (díky Jirko), Clock Tower, která sídlí v 76 metrů vysoké věži nejstaršího
farního kostela na Starém městě ze 13. století, ve které je také zvonkohra ze
16. století, složená z 50 zvonů. Čekáme u nenápadného vchodu do věže, ve
kterém je umístěn semafor, který řídí pohyb na úzkém točitém schodišti. Jakmile
blikne zelená, vybíháme, no dobře, tak vyjdeme v klidu, 66 schodů a
ocitáme se ve věži, kde kupujeme lístky a začínáme s prohlídkou. Hned vedle
kasy se houpe kyvadlo zavěšené na ocelových lanech o délce 32,22 metrů. Lana
jsou tedy uchycena někde vysoko nad námi a je jasné, že náš výstup 66 schody neskončil.
Hlavní chloubou kromě nejdelšího kyvadla na světě mají být pulsní hodiny, toho
času v opravě, tak se musíme smířit „jen“ s nejstarším hodinovým strojkem
na světě. Po zkouknutí první části vystupujeme po schodech věží vzhůru do dalšího
mezipatra s exponáty, skvěle nasvíceného, ze které o něco později
pokračujeme po schodech do patra se zvonkohrou, kde nějaký mladík právě cvičí hru
na tento opravdu zvláštní nástroj. Popravdě jsme ani jeden hru na zvonkohru nikdy
neviděli, vypadá to zajímavě a zní velmi dobře. Výstup nekončí a čeká nás
poslední část na ochoz věže, ze které máme parádní výhled na Gdańsk.
Tower clockNejdelší kyvadlo na světěDruhé mezipatro ze schodiště do zvonkohryVýhled z věže
Zpátky na ulici popojdeme pár metrů a obdivujeme renovovaný starý mlýn, který slouží jako muzeum, ale dovnitř nejdeme a vydáváme se mimo Staré město, konkrétně severně k řece Martwa Wisla, tedy mrtvému rameni Visly, u kterého jsou k vidění Sea Sculptures, postavy zřejmě robotů vytvořených z odpadů, jak vycházejí z moře.
Starý mlýnNapadá mě song od Olympicu „Roboti už jdou“ z alba LaboratořPřeme se, zda jdou z vody nebo do vody…Starý přístavní jeřáb
Pořizujeme snímky skulptur, nepoužívaného jeřábu opodál a pokračujeme ještě dále na sever, kde je oblast 100cznia, která se nachází v části nevyužívaného areálu bývalých loděnic. V místě jsou lodní kontejnery a food trucky s nabídkou nejrůznějšího jídla a drinků, odpočinková lehátka, vnitřní haly, skvělý sound systém, mural art, světelné nápisy a barevné osvětlení a venku jako bonus výhled na přístavní jeřáby. Místo má svůj osobitý styl a atmosféru, která nám vyhovuje, dáváme si něco k snědku z food trucku, pivo, a baštíme venku pod slunečníkem poslouchaje živě mixovanou chill-out muziku.
100cznia
100cznia a okolí
Vracíme se zpátky do Starého
města, fotíme nápis Gdańsk, po kterém, ačkoliv je to zakázané, leze asi tucet
parchantů a před nimi poskakují rodiče obou pohlaví a ty roztomilé smrady fotí
ze všech stran, rozhodně ale ne s nápisem. Chvilku se snažíme najít okamžik
minimálního zamoření nápisu, ale pak to vzdáváme. Mezitím se zvedá blízký pěší most,
což je docela zajímavý pohled, zvláště pak po tom, co místem, kde most ještě
před chvíli plnil funkci, proplouvá místní replika Černé perly. Z ostrova se
ještě snažíme vyfotit nejznámější, a momentálně bohužel zavřenou, budovu v rekonstrukci,
Stary żuraw portowy, tedy starý přístavní jeřáb, ale slunce nám svítí do těch
prťavých objektivů mobilů a nic moc z toho není.
Zamořený nápis Johnny Depp odjíždíPřístavní jeřáb co pamatuje
Máme toho za celý den opět dost a
bolí nás nohy, takže splňujeme včerejší nesplněné a nacházíme hospodu, kde
čepují hladinku, šnyt i mlíko, dokonce i řezané a dáváme si jednu vzpomínku na
Plzeň. Přes navalprachy shop, kde kupujeme drobnou připomínku na přístavní
město, a shop, kde nám včera nic neprodali, se vracíme na hotel. Počítadlo
kroků po zavření dveří hotelového pokoje uvádí po přepočtu 16 kilometrů.
Návštěvu Gdańsku jsme brali jen jako přestupní stanici na cestě domů a v budoucnosti
tuto oblast i se Sopoty, Gdyní a Helem ještě rádi navštívíme.
Nejnovější komentáře