Na motorkách, někdy i kole (po Novém Zélandu, Austrálii a jiných destinacích )

Před několika týdny…

A ten patnáctý den pak pojedeme do Gdaňska? Ale to je strašná štreka. To musíme po cestě najít nějaké body, kde se zastavíme. Ok, našel jsem Vlčí doupě, když už máme Orlí hnízdo, tak by se to hodilo a do těch míst se jen tak nedostaneme. Super, máme první zastávku. Co dál?

Pokud pojedeme podél hranic s Ruskem, což nebude tak velká zajížďka, právě naopak, to bude o něco rychlejší, pak je tam město Kudirkos Naumiestis, pojmenované v roce 1934 na počest litevského vlastence a skladatele litevské národní hymny Vincase Kudirka, má tam i muzeum, a ještě je tam nějaká šílená zahrada, na které jsou obrovské betonové sochy, které vytvářel místní samouk Pranas Sederevičius, to by mohlo být dobrý bizár. Super, tak jedeme kolem hranic.

A když už pojedeme kolem hranic, pak je tam hraniční trojmezí, místo, kde se setkávají hranice Litvy, Ruska (Kaliningradské oblasti) a Polska. Taky dobrý, to bereme. Fajn, takže přesun z Klaipėdy do Gdaňsku máme něco kolem 700 kilometrů za cca 8 hodin. Naplánováno.

Včera večer…

Hážu to do Waze, snad nás tam dovede. Á nedovede, jede blbec přes Kaliningradskou oblast, na to nemáme pasy ani víza a stejně Lipavský říkal, ať do Ruska raději nejezdíme. Ok, tak to zkusíme přes Google Maps, hele, to vypadá dobře, našel všechno.

Dnes ráno…

Vstáváme brzy, ale jak to u nás chodí, nakonec nejsme na snídani v osm ale několik minut po, a než se dosnídáme, dobalíme a uděláme check out, přesype se ještě hodné písku v hodinách. Přeškrtnutou ceduli s nápisem Klaipėda tak míjíme kolem deváté, ale díky sobotnímu ránu je výjezd z města pověstným piece of cake. Chceme jet, co to dá, a tak po dvou a půl hodinách nám zbývá jen kousek do první zastávky. Jen ten počet kilometrů versus čas nedává smysl, nějak málo kilometrů a šest půlek času. Když v tom ševelení pneumatik po asfaltu končí a najíždíme na štěrk, který místní považují za silnici a s rychlostí se vůbec nemažou, 80 km/h je asi ta ideální. Za zvuku šílených ran do podvozku od odletujících kamenů se poněkud nižší rychlostí snažíme překonat kamenitou cestu a po chvíli se zdá že jsme zvítězili. Dojíždíme do nějaké dědiny a asfalt je zpět. Radost netrvá dlouho, na konci dědiny zase šutry. A tak se to opakuje další půl hodiny a cca 30 kilometrů, až konečně s naším novým rallyeovým speciálem dojíždíme do liduprázdného městečka Kudirkos Naumiestis. S nabranou časovou ztrátou a absolutní nechutí se v této lokalitě zdržovat fotíme jen část té bizarní zahrady a na skladatele hymny slušně řešeno kašleme. To jsi se Google zase vyznamenal. Jasně, že není možné při navigaci zaškrtnout vynechat nezpevněné cesty, ale vlastníš Waze, tak by to mohlo jít nějak zkombinovat. Dnes první chyba Google maps.

Pokračujeme za použití té skvělé navigace na trojmezí, kam se podle Googlu za necelou hodinu dostáváme a máme odbočit z asfaltky na lesní cestu. Tak zákaz tam není a je to ještě 6,5 kilometru, tak to zkusíme. Toto rozhodnutí bylo velmi chybné. Jestli náš roadster trpěl jako rallye car na šotolině, teď jsme z něho udělali plnohodnotný offroad. Výjezdy a sjezdy po místy velmi kamenité cestě postupně vedly k lepšímu a peprnějšímu slovníku na adresu navigace, ale čert to vem, alespoň ví, kam nás vede.

Omyl, neví, končíme na rozcestí, odkud už není kam pokračovat a navigace nás srdnatě posílá dál do lesa, ze kterého vyjíždí lesní traktor a má co dělat, aby se odsud dostal. Tak ok, zbývá 500 metrů, to dojdeme. Zamykáme auto, které potřebuje změnu barvy v techničáku, protože je z půlky šedé od prachu z kvalitních cest a jdeme to dojít. Po půl kilometru zjišťujeme, že nás Google už nikam nevede a tváří se, že jsme v cíli. Ožírají nás ovádi i přes několik vrstev nástřiku proti hmyzu a stojíme ve vyjetých kolejí po traktoru uprostřed lesa. Doslovné sepsání několika následujících vět by pohoršilo i dlaždiče, takže jen fakta. Vracíme se k autu a znovu mu přisoudíme roli offroadového speciálu a vracíme se stejnou cestou zpět na asfalt. Tam řešíme dnes druhou chybu Google maps a místo Wisztyniec – trójstyk granic Polski, Rosji i Litwy zadáváme Parking przy trójstyku, což je parkoviště nedaleko trojmezí na polské hranici a po asfaltu za osm minut parkujeme na pěkném parkovišti, s toaletami (tedy jen v případě, že máte přesně 2 zloté) a s rozcestníkem, ukazujícím do všech třech států.

Víme, že parkoviště není ten skutečný bod, na kterém má být sloup, s vyznačením hranic všech tří zemí. Stále nepoučeni tedy požadujeme po Google maps navigaci na Wisztyniec – trójstyk granic. Není problém, ale prosím, tady to máte, úplně slyším kouzelné sluchátko z Macha a Šebestové. Je to jen 9,8 km a půjdete 2h 2 min. Google maps chyba třetí.

Ve skutečnosti je cesta z parkoviště ke sloupu asi 450 metrů, nakonec najdeme i ukazatele a spolu s dalšími návštěvníky dorážíme konečné k tomu bodu. Dostat se k němu však nemůžeme, protože ruská strana celou svou hranici, a i sloup vyznačují trojmezí, obehnala žiletkovým drátem. Nevěřícně na to koukáme a podle místního znalce se dovídáme, že sloup byl ještě v roce 2019 přístupný a bez drátů, ale po vyhrocení vztahů zřejmě ruská strana usoudila, že musí chránit své občany proti spojencům z NATO a provedla toto nesmyslné opatření.

Pokračujeme další dvě hodiny po okrskách, přes vesnice a městečka, až konečně docela vyřízeni parkujeme po zaplacení vjezdu a lístků, na parkovišti Vlčího doupěte. Vymyšlené to mají skvěle, parkování platíte ne za auto, ale za to, kolik vás v autě jede a stejnému počtu lidí zároveň naúčtují vstupné. Pak vás přes závoru pustí do areálu, kde si dělejte, co chcete, jen nelezte do zřícenin bunkrů, nefoťte a netočte pro komerční účely, a hlavně u nás ještě něco utraťte. Proto všichni lezou přes zákazy vstupu, kam nemají, fotí a natáčí jak zběsilí, a okupují přilehlé zahrádky nebo drancují navalprachy shop.

My začínáme tou zahrádkou a posilněni malým obědem a hnusným polským pivem vyrážíme na obhlídku areálu. Základní informace pro ty, kdo neví, co je Vlčí doupě. Německy Wolfsschanze, polsky Wilczy szaniec, je kódové označení pro Vůdcův hlavní stan (německy Führerhauptquartier). Sám Adolf Hitler zde strávil přes 800 dní, a to od června 1941 (operace Barbarossa, zahájení útoku na Sovětský svaz) do listopadu 1944, kdy z důvodu postupu Rudé armády odjel do Berlína. Poté dal bunkr zničit. Byl zde na něj také podniknut neúspěšný atentát, známý též pod krycím názvem „operace Valkýra“.

Rozlohy jednotlivých bunkrů a jejich význam, stejně jako množství betonu a další informace buď na místě nebo internetech, za nás subjektivní názor, stojí to za podívanou, i když se nedá podívat ani do jednoho z bunkrů, vzhledem k jejich stavu (protože je nacisté všechny zničily). Ve velmi teplém dni byla asi hodinová procházka zalesněným areálem příjemným zážitkem a bylo na co koukat. Mimochodem, pokud vám chybí shlédnutí filmu Valkýra s Tomem Cruisem, rozhodně to udělejte, film sám o sobě je dobrý a přesně popisuje atentát na Hitlera, který se odehrál právě ve Vlčím doupěti.

Měníme si místa a Maki přebírá řízení. Vyrážíme na poslední 2,5 hodinový úsek cesty, který se zpočátku jeví jako tragédie na okrskách, ale nakonec se dostáváme na rychlostní komunikace a uháníme s rafičkou tachometru nad 100 km/h směr Gdaňsk. Při přechodu hranic s Litvou se nám vrátila hodina, která nám pár dní chyběla a díky tomu dorážíme do hotelu o půl deváté večer, zrovna když slunce pomalu zapadá. Dáme se po cestě rychle do pořádku a vyrážíme do centra, které máme z hotelu jen pár desítek metrů.

První úkol bylo najíst se, druhý spravit si chuť z pobaltských piv a pak si koupit Żubrówku (kterou jsme v Polsku pili před léty a chceme si to připomenout) a tu ochutnat na hotelu, před spaním. V naprosto šíleně přeplněném historickém centru Gdaňska se stojí fronty na usazení na desítky zahrádek a skoro se nedá projít po ulici. Vzdáme hlavní ulici a v boční nacházíme volné místo, dáváme si pivo na žízeň a něco malého k snědku. Místní lokální pivo ze Sopot bylo sice dobře vychlazené a žízeň zahnalo, ale nespravilo tu chuť po dobrém pivu. Naprosto nepoučitelní použijeme Google Maps a hledáme Pilsner Urquel v místních podnicích a Google plive výsledky jeden za druhým. Vybíráme knajpu s nejlepším hodnocením a objednáváme si plzeňské. To, co donesli sice nebylo tak špatné pivo, ale jednalo se o jejich variaci na plzeňské, takže zase špatně. Google maps chyba čtvrtá.

Nějak nám dochází síly, a i když míjíme zahrádku se slunečníky Pilsner Urquel, jsme rozhodnuti pořídit Żubrówku a jít do hotelu. Protože ale mají místní Žabky od 23:00 zavřeno, dohledáváme, hádejte kde, prodejce alkoholu po jedenácté hodině a skutečně, na cestě do hotelu je jeden non-stop. Když do něj vkročíme, odcházející nakupující nám s úsměvem od ucha k uchu říká, že nám tu stejně žádný alkohol neprodají. A co jiného by měli prodávat, když jsou shop s alkoholem? Skutečně nic, v Gdaňsku totiž platí prohibice a od 23:00 do 6:00 je zakázáno* prodávat v obchodech alkohol. Vážně, prý aby opilí návštěvníci nerušili místní obyvatelé. Ale do putyk, které zavírají ve tři ráno návštěvníci jít mohou a do zavírací doby prolévat hrdlo, co jim peněženka a játra dovolí. No tak jestli toto je řešení pro místní obyvatele, nebo spíše pro místní provozovatele náleven nechám posoudit čtenáře, já jdu spát s očekáváním zážitků z denní podoby města.

*Za to Google Maps skutečně nemůže, ale v dnešní době by to aplikace už asi mohla vědět.

Dle ohlasů stále bdělí čtenáři jistě zaznamenali, že jsme se včera ubytovali za docela vysokou částku. Ta vysoká částka byla oprávněná, protože jsme se rozhodli si trochu více dopřát, už proto, že dnes má jeden z členů výpravy svátek, a taky toho máme už hodně za sebou a chtěli jsme se rozmazlit. Střešní apartmán ve vrchním patře penzionu s terasou pokrývá naše požadavky, prosklená koupelna (se závěsem) dovoluje sledovat televizi i z vany, sprcháče nebo záchodu a prostorná terasa nabízí možnost odpočinku s dobrým nápojem po celodenním objevování.

Dnes to bylo pouze a jen o třetím největším městě Litvy, které je zároveň jediným litevským námořním přístavem v Baltském moři, který spojuje Litvu se Švédskem, Dánskem a Německem. Nachází se v Kurském zálivu, který od Baltského moře odděluje Kurská kosa, písečný poloostrov s dunami až 12 metrů vysokými o délce 98 kilometrů. Litvě připadá 52 kilometrů, zbytek náleží Rusku, tedy Kaliningradské oblasti. Původní plán, trajekt autem na kosu a pak dojetí až k ruským hranicím vzal po prozkoumání nároků na cestu za své. Fronty na jediný trajekt převážející auta až několik hodin, nesmyslná cena za auto a osoby za trajekt jedoucí cca 10 minut, na ostrově navíc platba 30 Euro za jakousi ekologickou daň, jakékoliv zaparkování kdekoliv 5 Euro, ceny jak na horách, prostě vše špatně a navíc toho až tak moc vidět vlastně není. Rozhodli jsme se tedy pojmout to jinak a den si užít bez řízení a v klidu.

Ráno nás překvapí docela přeplněný prostor pro snídaně v penzionu, ale zvládáme to a snídaně je velmi dobrá. I když má být jen okolo 21 °C, volíme kraťasy a předpokládáme, že bude tepleji (a taky bylo) a vyrážíme z penzionu směr starý trajekt, který dnes vozí už jen turisty, bez aut, maximálně s bicyklem. Po půldruhém kilometru chůze ranním městem si u automatu kupujeme zpáteční lístek za 1,5 Euro na osobu a máme štěstí, protože trajekt zrovna odplouvá, tak nečekáme.

Za necelých deset minut už vystupujeme na Kurské kose (jméno pochází od starého národa Kurů), litevsky Nerija nebo Neringa. Dav turistů se řítí směr severní cíp, kde sídlí Muzeum moře a Delfinárium. Máme namířeno stejným směrem, ale to množství lidí nás odradí, a tak se vydáváme do nejbližší otevřené restaurace s názvem Nerija (to už víme, co znamená). Zjevně jsme první návštěvníci v 10:15 a po usazení se na zahrádce se zjevuje číšník, který nás má za adepty na snídani, ptá se „Tea or coffee?” Napadá mě odpověď Schillerovic Alenky “or”, ale nakonec doplňuji číšníkův dotaz o “or beer?” Pochopí, víc se nevnucuje, a za chvíli máme dva iontové chmelové nápoje na stole, popíjíme a pozorujeme obrovské kontejnerové lodě v Kurském zálivu.

Dáme jen jedno a při placení zjišťujeme, že na pevnině je pivo o 2 eura levnější, Maki říká něco o kurské přirážce, opravuji ji, že to není kurská, ale kurevská přirážka. Posilněni vyrážíme před příjezdem dalšího trajektu směr Muzeum moře. Po cestě se zastavujeme u třech rybářských lodí odstavených na břehu, kde uvnitř té největší je stručná, ale velmi pěkně zpracovaná historie rybářských lodí a rybolovu. Hned po pár metrech je malý skanzen, který jen tak prolítneme a za chvíli se ocitáme na severním cípu kosy, kde si kupujeme lístek do Muzea moře.

Teď čistě subjektivně pohledem stárnoucího mrzouta. Pokud si chcete užít spousty řvoucích dětí všeho věku a ve všech jazycích, matek, které se snaží vyfotit své neposedy před akváriem ideálně s rybou v pozadí, což dělají samozřejmě s bleskem, takže mají ve finále na fotce přepálený půl obličej své zrůdně vypadající ratolesti a místo akvária a ryby jen velké bílé světlo, otců, kteří si evidentně pokládají otázku, zda to s počtem dětí přece jen nepřehnali, to vše v pološeru s modely ryb, místo skutečných ryb v akváriu, jděte a ten lístek za 13 euro si kupte. Já bych to už vícekrát neudělal. A ani vy to udělat nemusíte, když Muzeum moře navštívíte poslední neděli v měsíci, to je vstup zdarma a Delfinárium nestojí 15 euro, ale jen 10.

Samozřejmě, že jsou k vidění i živé ryby, tučňáci, dokonce tuleni, jedna větší nádrž, do které se kouká nad hladinou (kde ale není vlastně pro skoro tmu nic vidět) i pod hladinou (kde je už vidět vše), i pár akvárií s vodou se najde. Co opravdu stojí za to, je vlastní umístění muzea, uprostřed bývalé pevnosti, která je díky tomu pěkně opravená a je možné si ji projít, navštívit různé části s námořní tématikou, vystoupat k bývalým bateriím na vrcholku pevnosti nebo projít až k vodnímu příkopu. Po prohlídce si v pevnosti dáváme docela dobrou kávu a pokračujeme kolem Delfinária, do kterého záměrně nejdeme, na západní stranu kosy k otevřenému moři.

Že se blížíme k moři, je jasné díky zvyšujícímu se hluku vln, a když konečně scházíme z dun k moři, vidíme vlny dostatečně velké na to, aby je zdolávali místní surfaři. Větru využívají i paraglidisté, kteří stojí víceméně na místě, nebo se jen pomalu posouvají podél pláže ve výšce jen několika málo metrů nad dunami. Urazíme nějaký kilometr, dva, po pláži, někteří bosýma nohama v moři, odpůrci moře po suché části pláže, ale stejně jsem si nabral slané vody do bot, a přes dřevěné schody na duně se dostáváme do borového lesa, přes který procházíme na západní část kosy. Dorážíme k trajektu, který je zrovna připraven vyplout, ale nenasedáme, ale naopak sedáme na zahrádku restaurace a dáváme si něco malého k jídlu. Volba padá na již známe cepelíny, ale poučeni z předchozích zážitků si dáváme dvě piva a jedny cepelíny a o talíř s dvěma cepelíny se dělíme. Až si nohy dostatečně odpočinuly (po těch bezmála deseti kilometrech po kose), přejíždíme trajektem na pevninu a jdeme prozkoumat centrum Klaipėdy.

Město bylo za druhé světové války v podstatě srovnané se zemí, takže se z historických památek vlastně skoro nic nedochovalo. Místo Klaipėdského hradu je jen archeologické naleziště s výstavou vykopávek a shrnutí historie hradu, to si necháváme ujít a pokračujeme do centra.

Neplánovaně nacházíme sochu motorkáře, která znázorňuje litevského cestovatele Antanase Poška, a byla vytvořena jako pomník prvního motoristického klubu v Litvě, MSC Memelland (Memel je německy Klaipėda), který vznikl již v roce 1925 a sídlil právě u křižovatky ulic Pilies, Sukilėlių a Daržų, na které se nachází pomník.

Hlavním centrem je Divadelní náměstí, na kterém je jak jinak budova divadla, ze které 23. března 1939 Hitler pronesl projev po tom, co se den před tím Litva (ne)dobrovolně vzdala celé oblasti Klaipėdy ve prospěch Německa. Budova není původní, ale byla znovu postavena a stále plní funkci divadla, a vlastní náměstí funguje jako centrum kulturního a společenského dění Klaipėdy. Ozdobou divadelního náměstí je pomník z roku 1912 věnovaný výročí básníka, profesora univerzity v Königsbergu, Simona Dacha, narozeného v Klaipedě. Ústřední postavou pomníku je Anike z Tarau – hrdinka písně složené k jeho básním.

Ještě zajdeme k takové místní pitomosti, asi 20 centimetrů vysoké soše Magické myši, kterou vytvořili sochaři z bronzu a kamene a nainstalovali ji v ulici Kurpyu. Myš je prý kouzelná a plní přání. Stačí, když ji do ucha pošeptáte své přání a uvěříte v zázračnou moc myši, a pak se přání jistě splní. Myš je ovšem na podstavci, na kterém je dokola litevsky napsáno něco ve smyslu „Proměňte své myšlenky ve slova a slova se stanou zázraky.“ Tedy je to na každém, aby se jeho přání vyplnilo. Nicméně je tam celkem rušno a myš má uši značně vyleštěné.

Máme sváteční den, a tak chceme něco výjimečného, což podle všeho má být restaurace Achtung Baby, kde je možné okusit nejlepší ústřice ve městě. Restaurace otvírá v 17:00, tak si ještě dáváme kávu a před pátou vyrážíme najít restauraci. To se nám daří a zároveň digitalizujeme jeden mural art kousek opodál, vcházíme do restaurace a mírně podnapilá provozní s vínem v ruce nám říká, ať se jdeme projít, že tak za 15 minut asi otevře. Tak to nemáme zapotřebí a pátráme dál, až narazíme na doporučenou italskou restauraci Grasso, ke které dorážíme o půl šesté a do sedmi se necháváme rozmazlovat velmi vtipným a šikovným číšníkem, který nám postupně dodá předkrm, víno, hlavní jídlo i dezert se skleničkou grapy a při placení ještě přidá ledové limoncello. Dokonce se kvůli nám stihne rychle naučit přes Google překladač frázi v češtině „není zač“, což nám i s úsměvem přizná. S velkým kulinářským zážitkem i dírou v peněžence restauraci opouštíme a máme pocit, že se nám ta oslava ale hodně vydařila a rádi a často na ni budeme vzpomínat. Přes oblíbenou prodejnu IKI to bereme zpět na ubytování a jdeme s plnými břichy, 18 kilometry v nohách a spoustou zážitků odpočívat. Vše nejlepší k svátku, Markéty.

Včerejší večerní porada vyústila v rozhodnutí, že nám dvě muzea s auty nestačila, a ráno navštívíme třetí, to největší v Pobaltí, které je v Rize. Bohužel, 12 kilometrů od hotelu, takže bude nutné k muzeu zajet autem a navigace odhadla, že těch 12 kilometrů dáme za půl hodiny. Otevírací doba muzea je v 10:00, znamenalo to vyrazit z hotelu 9:30. Kolem deváté sjíždíme venkovním výtahem ze sedmého patra do přízemí hotelu a jdeme na snídani. Protože netušíme, kde se snídaně podává, mazácky se držíme zjevně hladových ubytovaných, kteří jdou na jisto a za chvíli je před námi totálně přeplněná restaurace s frontou na snídani. Protože i my nejsme právě zasyceni, potupně vystojíme frontu a když na nás dojde řada, nakládáme si každý dle svého stylu. Pak hledáme, kam se s plnými talíři usadit, a nakonec končíme na zahrádce před hotelem v kuřáckém koutku. Revize získané stravy je tragická. Moje míchaná vajíčka jsou v podstatě bílá, naředěná mlékem v takovém poměru, že je to spíše studené míchané mléko se stopy vajíček a mouky, z fazolí zůstala jen omáčka se stopovými zbytky fazolí, párek je bez chuti, slanina jediná je poživatelná. Maki zjišťuje, že si vzala šunku, která ještě není zralá, protože je místy zelená, a tak sníme, co je poživatelné a v druhém kole dáváme nějaké sladké pečivo, které se jeví jako čerstvé. K tomu se kolem nás vyskytují mračna vrabců, že horor Ptáci jsou proti tomu jen ornitologickým dokumentem. Když opouštíme stůl, vrabci ho vezmou ztečí a je jim úplně jedno, co z toho je poživatelné, prostě uklidí rychlostí piraní, nezbyde nic, co by se nedalo dát do myčky.

Víceméně na čas vyrážíme od hotelu, zatočíme na cestu kolem hotelu a po pár metrech stojíme v koloně. Nejbližší křižovatku projíždíme na osmá nebo devátá světla a začínáme chápat, že těch dvanáct kilometrů Rigou bude učiněný zážitek. Proti plánu patnáct minut po desáté konečně parkujeme před muzeem, vstupujeme do vestibulu a u pokladny chceme dvě vstupenky. Při mávání mobilem, že budeme platit kartou, jsme ujištěni, že nebudeme, protože jim nefungují platební terminály a že musíme platit hotově. Není problém, my na to, a z rezerv vytahujeme 100 Euro, to je prý zase moc, jestli nemáme menší. Máme, ale nedáme. Chcete hotovost, dostali jste hotovost. Velmi neochotně nám vrací 80 Euro, dostáváme vstupenky, které oskenujeme na vstupu do expozice a začínáme prohlídku.

Muzeum je velmi hezky pojaté, začíná se u tvrzení, že kolo nebylo vynalezeno, ale objeveno, a pak je postupně mapováno první použití kola u vozů, kočárů až do prvních bicyklů, aut a vlaků. Je zmíněn i vynález pana Dunlopa, tedy pneumatika, první patentovaný vůz na světě – Benzova tříkolka, včetně její repliky 1:1, a pak už to pokračuje přes Ford Model T, Stutz, Stanley atd. Zajímavostí k vidění je jediný zachovaný model vozu Krastin, který vyráběl v Americe lotyšský emigrant Augusts Krastiņš, který si vzal za vzor jeden z vozů Daimler, který výrazně inovoval, a založil v roce 1901 společnost na výrobu automobilů a zajistil si od investorů 200 tisíc dolarů na rozjezd výroby (to bylo o 50 tisíc více, než s čím začínal Ford o dva roky později). Bohužel, přes slibný začátek fabrika v roce 1904 vyhořela, investoři se stáhli, a tak svět nespatřil nejvíce vyráběné auto té doby ve spojení se značkou Krastin, ale později až ve spojení s Fordem.

Spodní patro je věnováno počátku a prvním vozům až do předválečných let, poválečné vozy pak ukazuje druhé patro, tentokrát výrazně zatížené sovětským vlivem, ale najdou se tu i západoevropské značky, jedna Tatra 600, Citroën CV2 a další. Hlavní hvězdou je replika Auto Union racing car Type C/D z roku 1938. V podzemí, nebo raději pod přízemím, je pak výstava částečně věnovaná nákladní dopravě a dodávkám. Je to opravdu to nejvíce, co je možné v Pobaltí vidět a návštěva stála i za těch dalších 30 minut, které nám trvalo dostat se zpátky těch 12 kilometrů.

Po šťastném návratu z poněkud hektického provozu Rigy nás čekala návštěva jejího historického centra. Pěšky vyrážíme z hotelu k řece Daugava, u které obdivujeme (a zvěčňujeme) budovu Národní knihovny a následně překonáváme řeku přes most Akmens. Blíží se jedna, a tak se uchylujeme do Paddy Whelans Irish Pub & Sports Bar, nejstarší irské restaurace Rigy, otevřené přes třicet let, kde nám chmelový mok a něco malého k jídlu dodá sil.

Po jídle vyrážíme navštívit Riga Central Market, který nás ohromuje svou rozlehlostí, protože se koná v pěti obrovských halách, a ještě na prostranství kolem hal. Procházíme jednotlivé, tematicky zaměřené haly, maso, zelenina, jídlo, oděvy, ryby, květiny a pak nepočítaně stánků mezi halami. Objednáváme si pelmeně, na které po 20 minutách čekání kašleme, vynadáme kuchařovi a opouštíme tržnici.

Hned za tržnicí navštěvujeme Rigas Geto Muzejs, tedy muzeum věnované holokaustu. Vstup je zdarma, ale věnujeme na provoz muzea nějaké Euro a procházíme zlomkem zachovaného ghetta, kde je na jednotlivých stanovištích popsán průběh života židovské komunity nejen v Lotyšsku až do období holocaustu. Další velmi drsná a tragická připomínka historie.

Z muzea je to pár kroků k budově Lotyšská akademie věd, kde je možné vyjet za 6 Euro na osobu hotově výtahem do 15. patra, a pak po svých do 17. patra na ochoz s výhledem na Rigu. Není jiná možnost, jak shlédnou Rigu z výšky, i když má Riga velmi ikonickou televizní věž, která je ale od roku 2019 v rekonstrukci a stále se ji nepodařilo dokončit. Navíc je tak daleko od města, že je z ní výhled do okolí a na vzdálené město, než na centrum Rigy. To ale není problém akademie věd, a tak se za slunečného počasí kocháme, a daří se nám docela překážet focení ženicha s nevěstou, kteří se na vyhlídce snaží pózovat fotografce.

Pak vyrážíme po svých zpět do historického centra Rigy, přímo k Brīvības piemineklis, Pomníku svobody, za kterým ještě navštěvujeme Chrám Kristova narození a pak se dále potulujeme historickým středem Rigy, nacházíme i dům z roku 1909, který je pro Rigu legendární svou černou kočkou na střeše. Dále malebné náměstí Līvu laukums, kterým dříve protékala řeka, a tak má na její památku designově vyvedeny vlnovky, kde se dá, v květinových záhonech, ve tvaru laviček. Pak Doma laukums, náměstí s tradičním nápisem Riga, později si v jedné ze zahrádek sedáme na kávu v sousedství místního hradu a posilněni ještě navštěvujeme náměstí s místní radnicí a nádhernou historickou budovou ze 14. století, domem Černohlavců. Kousek od náměstí v restauraci Province povečeříme a pak se pomalou procházkou vracíme pěšky do hotelu, abychom se ráno mohli vydat na cestu do litevské Klajpedy.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Hotel opouštíme kolem půl desáté po snídani a rychle se dostáváme z nedělního Tallinnu. Na výjezdu z města ještě doplňujeme nádrž a kupujeme vodu na dnešní putování po národním parku Lahemaa. Cestou na západ od Tallinnu po 25 kilometrech odbočujeme k Jägalskému vodopádu (Jägala juga), druhému největšímu vodopádu v Estonsku s výškou 8,1 metrů. Vzhledem k tomu, že na vzniku nejvyššího vodopádu Valaste juga (30,5 metrů) se podílel člověk, je možné Jägalský označit za nejvyšší přírodní vodopád Estonska. Šířka vodopádu se mění v průběhu roku, při jarním tání může být až 70 metrů. K vodopádu je možné přijet z levé nebo pravé strany, nás táhne navigace na levý břeh, asfalt mizí a poslední půl kilometr je po prašné cestě plné výmolů a kamenů. Tak s ohledem na to, že se jedná o vyhledávaný turistický cíl Estonska, tak trochu zklamání. Na nehezkém plácku před vodopádem dva obytňáky a zrovna vařili nedělní oběd a evidentně něco připálili, pověstný smrad v Cařihradu získal konkurenci. Z levé strany se dá dostat nad vodopád, respektive na úroveň toku řeky Jägale, která přepadá přes Baltský kint (terasa táhnoucí se Baltským mořem, Švédskem, Finskem, Estonskem až k Ladožskému jezeru) těch osm metrů dolů. Pořídíme pár 360° videí a několik fotek a mizíme do národního parku.

Vzhledem k rozloze 51 let starého národního parku (založen v roce narození jednoho z nás), asi 750 km², není v našich silách za den stihnout všechny trasy a místa, a tak si vybíráme jednu ze stezek, Majakivi – Pikanõmme loodusõpperada, která vede přes lesy, bažiny a vřesoviště, částečně po dřevěných chodnících. Náš již značně zaprasený dvoumístný stroj parkujeme vedle někoho s pardubickou značkou a vyrážíme na stezku. Po 1,5 kilometru se objevuje třetí největší balvan v Estonsku, Majakivi, úctyhodný, sedm metrů vysoký, 584 m³ velký drobeček uprostřed lesa, na který se dá vylézt po dřevěném žebříku, ale jak se ukáže, ne všichni se na ten výstup cítí. Tak jsem slezl dolů a společně se snažíme toho obra nějak dostat do záběru a zachytit jeho velikost a marně si lámeme hlavu, jak se sem vlastně dostal. Pravděpodobně jako všechny podobné balvany po světě, po roztání ledovců, ale kdo ví. Po pár pokusech o převedení obrazu do digitálního světa pokračujeme po stezce a po kilometru nás vítá Pikanõmme vaatetorn, tedy dřevěná, 23 metrů vysoká rozhledna, postavená na dunách Pikanõmme. Z vyhlídkové plošiny v 18 metrech koukáme do okolí, ale čím dál šedivější obloha nám nedovolí dohlédnout až do Tallinnu, ale vidíme celé vřesoviště a Finský záliv. Protože nás tlačí čas a počasí, nepokračujeme stezkou dále a vracíme se 2,5 kilometrů zpátky k autu.

Stezku jsme si nevybrali náhodou, kousek od ní je totiž další cíl, a to Harský záliv a skoro opuštěná ponorková základna Hara Allveelavade Sadam. Přesouváme se 3,1 kilometrů autem na parkoviště, ze kterého, zase po svých, dojdeme ke vstupu do pozůstatků základny, kde nám milá estonská slečna pomůže zbavit se 2x 10 Euro, a tím nám umožní vstup. Není opuštěná, protože je placená.

Základna byla postavena v 50. letech minulého století sověty a sloužila ke kotvení ponorek a jejich demagnetizaci, díky čemuž byly ponorky odolnější proti magnetickým minám a zachycení radarem, a tedy použitelnější pro špionáž. Za sovětské nadvlády bylo místo přísně utajováno a ani místní o něm moc nevěděli. Po pádu Sovětského svazu byla základna ze dne na den opuštěna a ponechána osudu. Postupně bylo rozebráno, co se rozebrat dalo a co zůstalo, vesele chátralo. Časem si k základně našli cestu dobrodruzi a díky tomu vešla existence základny ve známost, a nakonec areál základny zaštítilo muzeum, které ale nechalo vše, tak jak bylo, přidalo pár video smyček promítaných ve zbytku budov a začalo hlavně vybírat vstupné. Dnes je možné projít jenom jednu část základny, ta druhá je už v katastrofickém stavu a je jen otázkou času, kdy se celá základna zřítí do moře. Na to je i návštěvník předem upozorněn, že vstupuje na vlastní nebezpečí. Pořád mi vrtá hlavou, za co jsme vlastně platili to vstupné. Nicméně hltáme pozůstatky historie, procházíme budovy, fotíme a natáčíme a pozorujeme, jak relativně rychle se může stav věcí zhoršit, pokud se o ně nikdo nestará. Po hodině už nemáme co objevovat a přesouváme se do místní restaurace, kde sdílíme předkrm ve formě pohankových lívanců, rybí pomazánky a kaviáru a k tomu si dopřáváme jednu porci fish and chips.

Počasí se výrazně zhoršuje a my máme v plánu ještě jednu stezku, asi nejznámější Viru bog (Viru raba), která vede lesem a následně dřevěnou lávkou přes vrchoviště (speciální typ rašeliniště nebo mokřadu). Když se dostaneme na dřevěnou lávku, spustí se velmi silný vítr, a ještě silnější mrholení, které nás donutí vybalit nepromokavá ponča. Zatínáme zuby a pokračujeme po dřevěné lávce, až dojdeme k Viru raba vaatetorn, tedy k další nevelké vyhlídkové věži, ze které by byl krásný rozhled na okolí, kdyby nepršelo. Chvíli zkoušíme něco nafotit a pak padne rozhodnutí to pro dnešek zabalit. Vracíme se zpět na parkoviště a otáčíme to směr hotel. Po cestě nás to několikrát pokropí, snad jako potvrzení našeho správného rozhodnutí.

Stahujeme se do hotelu a vyčkáváme, zda se počasí vylepší, a dovolí nám ještě navštívit Starého město a pozorovat noční nasvícení, v rámci poslední noci v Estonsku. Problém je v tom, že zde slunce zapadá nejdříve po půl jedenácté večer, takže nasvícení památek je pozorovatelné až tak kolem jedenácté a zítra chceme vyrazit včas, protože máme docela nabitý plán v rámci přesunu do Rigy. Jak to dopadne a další zážitky z cesty do Rigy až příště.

Včerejší a dnešní den jsme věnovali přesunu do nejsevernějšího místa naší cesty, Estonského Tallinnu. Včera jsme skončili v Lotyšské Siguldě, kde se trochu déle pospávalo, takže sbalení do Fiaty a přesun na snídani se odehrávali až po desáté hodině. Posnídali jsme v kavárně ve food courtu, lotyšský kiš a kávu, a rozhodli jsme se dojít pěšky necelé dva kilometry k místním hradům. Ten první, novější, vlastně není ani hrad ale spíše zámek, postavený jako obytný dům pro majitele panství v roce 1878. Je velmi hezký a pěkně renovovaný, ale nás více zajímal hrad druhý, tedy jeho pozůstatky, které je možné navštívit za mrzké dvě eura. Zřícenina středověkého hradu, Sigulda Medieval Castle, postaveného v roce 1207 jako pevnost, je od roku 2012 zpřístupněna veřejnosti a umožňuje bezpečně vylézt na částečně zachovalou severní věž a věž hlavní brány. Kromě toho bylo původní nádvoří upraveno a doplněno o jeviště a dnes se přímo ve zřícenině konají kulturní akce. Historie vlastního hradu je poměrně působivá, ale na to existuje wikipedie. V zámecké zahradě před tím novějším kouskem architektury je několik navalprachy kiosků a tradiční velký nápis Sigulda, ovšem asi v rámci šetření se místní radnice rozhodla nepublikovat nápis celý ale pouze „S“ s vykřičníkem. Toto výrazné zkrácení názvu prošlo zachycením na digitální udělátka a pak už jen dva kilometry zpět k bezstřechému a startujeme směr Tallinn.

Po hodině cesty, stále v Lotyšsku, došlo na potřebu oběda, a tak před překonáním hranice s Estonskem padla volba na město Valmiera. Na náměstí se uvolnilo jedno místo k parkování, které přesně pasovalo na náš vůz, tedy nic nebránilo zaplnit uvolněný prostor červeným autem a zajít do nedaleké restaurace, tedy víceméně jen velké stylové zahrádky místního podniku Rātes vārti. Na jídlo jsme si sice počkali, ale poke bowl a wok, oboje s kuřecím, patřily do prvotřídních restaurací, a ne na zahrádku na náměstí. Vůbec jídlo je zatím překvapením a zaslouží si vlastní speciál, pokud se k tomu autor dokope. Město Valmiera a její okolí je jednou z nejdéle osídlených oblastí Lotyšska, a její členství v hanze ve 14. a 16. století zvýšilo význam města. Co je zajímavé, podíl Lotyšů je v této oblasti čtyři pětiny, zatímco v celém Lotyšsku jen kolem 60 %. Oběd rozchodíme u zdejší zříceniny hradu z 13. století, která je nedaleko restaurace, velmi pěkně zakomponovaná do současné podoby středu města. Poté pokračujeme směr sever.

Lotyšské silnice jsou díky tomu, že je v zásadě celý stát jedna placka, vlastně rovné nebo jen mírně zakřivené a cestovat po nich je opravdová nuda. Až u hranic s Estonskem se silnice začala vlnit více a jízda se stala zábavou, až jsme skoro promeškali přejezd do Estonska. První víska, kterou jsme v Estonsku projeli, se jmenovala docela dětsky, Lili, ale v té jsme nezastavovali, protože v rámci dne zřícenin nás čekala první v Estonii, Karksi order castle ruins, zbytky pevnosti z druhé poloviny 13. století. Protože nás trochu tlačil čas, udělali jsme rychle pár snímků a pokračovali započatou cestou Estonskem.

Další plánovanou zastávkou byl v počátku jen vysutý most Viljandi Suspension Bridge, ale při návštěvě města se ukázalo, že nejen most, ale i město a zřícenina hradu stojí za zhlédnutí. K mostu jsme se tradičně nechali navigovat udělátkem od Googlu, takže jsme stejně jako v Kaunasu skončili v prd.., na špatném místě a za použití vlastní hlavy pak dojeli na náměstí Viljandi a odsud došli pěšky přes zříceninu Viljandského hradu k vysutému mostu. Zřícenina je opět pěkně zachovalá a má svoji nemalou historii, ale byli jsme zde kvůli mostu, takže pár faktů jen o mostu. Most byl postaven v roce 1931, jako dárek od tehdejšího majitele panství, aby usnadnil cestu do kaple v ruinách hradu a je natolik ikonický, že se stal jedním ze symbolů města Viljandi. Díky rekonstrukci v roce 1995 je stále užíván a je zážitkem přes něj těch padesát metrů projít a mít pod sebou roklinu s hloubkou 15 metrů.

Z Viljandy do Tallinu to bylo už jen kolem 150 kilometrů, a tak jsme okolo sedmé večer přistáli v hotelu L’Ermitage v Tallinu, navštívili přes ulici sídlící restauraci Pööbel, ve které jsme kromě zlatavého moku ochutnali i estonský obložený talíř (sýry, špek, slanina, paštika, rybí pomazánka, pečivo), a přitom jsme pozorovali drzého racka, který okupoval a raboval stoly po odešlých zákaznících. Zítra zevrubná prohlídka hlavního města Estonska.