Na motorkách, někdy i kole (po Novém Zélandu, Austrálii a jiných destinacích )

Protože se naše počítadla kroků po čtyřech dnech pohybovala okolo 55 km, měl být tento den odpočinkový a tomu nasvědčovalo i vstávání v 10:00. Ale to bylo tak vše, protože naše naivní představa romantické procházky Kaunasem vzala záhy za své, ale po pořádku.

Trasou do centra po schodech směrem dolů, kterou používají jen místní a my, jsme se za deset minut ocitli na Unity square, tedy nově zrekonstruovaném náměstí, které bylo oceněno jako nejlepší v prestižní světové soutěži designu a architektury. Je to taková moderní líbivá betonová slátanina s vodotryskem a plochami, kde řádí skateboardisti a jim podobní. Každopádně díky několika restauracím a kavárnám jsme si mohli objednat i v pokročilou hodinu snídani a na zahrádce pozorovat šrumec na náměstí, vychutnávat místní variantu Eggs Benedict s lososem a popíjet až komplikovaně objednanou kávu. Nestačilo říct Americano, bylo nutné si vybrat velikost hrnečku, jeden ze tří druhů kávy, odmítnout mléko (které sakra v Americanu nemá co dělat) a v případě Cappuccina si ještě říct, jestli pěnu do kávy nebo bokem. O objednání džusu někdy jindy, to by bylo na dlouho.

Ačkoliv to nebylo úplně podle plánu, na náměstí sídlí Vytautas the Great War Museum, které jsme se rozhodli za mrzkých 5 euro navštívit. Budova muzea je postavena ve stylu art deco a raného funkcionalismu a ve foyer je socha Vytautase, známého jako Vytautase the Great, litevského národního hrdiny, podle kterého se válečné muzeum jmenuje. Před sochou si místní vojáci právě rozdávali nějaká ocenění a metály, tak jsme nechtěli očumovat a vydali se na prohlídku. Přízemí bylo věnované rané historii, to jsme víceméně proběhli a ocitli jsme se na lávce, která budovu muzea spojuje se zvonicí, do které byl umožněn přístup. Po sto a jednom schodu cesta nekončila, pomocí dřevěného žebříku a poměrně malého průlezu jsme se ocitli ve strojovně zvonice, ze které opět za pomocí žebříku vedla cesta až na střechu s výhledem na okolí. Docela krkolomné, kluci, kteří odsud zrovna lezli zpět, byli tři mladí Češi, ti, co lezli po nás se identifikovali jako Brňáci, inu svět je malý.

Po návratu ze zvonice jsme prozkoumali další dvě patra muzea. Za zmínku rozhodně stojí vystavené trosky letounu Lituanica, se kterým sice úspěšně dva litevští piloti přeletěli v roce 1933 Atlantský oceán, ale nedoletěli do Kaunasu, jak bylo plánováno a při zřejmě nouzovém přistání v Německu havarovali a zahynuli. O rok později pak další litevský pilot Felix Vaitkus na letounu Lituanica II uskutečnil přelet Atlantického oceánu, také nepřistál v Kaunasu, ale v Irsku a do historie letectví se zapsal jako šestý pilot, který sólo přeletěl Atlantik. Pro zajímavost ten stroj Lituanica II byl Lockheed Vega, stejný typ stroje, se kterým Amelie Earhartová jako první žena přeletěla Atlantic. A pro ty, kterým něco říká Dragunov, Mauser C96, Kalašnikov apod., je tu celé patro historie palných zbraní od počátku do konce druhé světové války.

Po zevrubném nahlédnutí do historie jsme se přemístili na bulvár Laisvés aleja (Alej svobody), po kterém jsme napřed došli na východní cíp, kde je impozantní kostel sv. Michaela Archanděla z roku 1895, do kterého se dá narvat dva tisíce věřících najednou a oproti kostelům podobného typu se jedná o obra. Bohužel část kostela byla zrovna pod lešením, ale ani to neubralo na jeho velikosti. Pak jsme se po bulváru vydali na západ ke hradu Kaunas, cca. 2,5 kilometru, vzdálenost jsme si ale protáhli, když na nás z bočních uliček bulváru vykoukl zajímavý most Simonas Daukantas, vedoucí přes řeku Němen na ostrov Nemunas, na kterém byla postavena největší krytá aréna v Pobaltí, Žalgirio aréna, která své brány otevřela 18. srpna 2011 basketbalovou bitvou mezi Litvou a Španělskem (k basketu se ještě dostaneme). Při cestě na západ po ostrovu jsme narazili na rozsáhlou výstavbu a zpětně vygooglili, že se na ostrově staví zábavní Nemunas Island Park spolu s novým bazénem olympijského standardu a vědeckým a inovačním centrem Science Island. Takže příští návštěvníci se mají na co těšit.

Za pomocí nejzápadnější lávky na ostrově jsme se vrátili na pevninu a došli na náměstí starého města, uprostřed kterého je Kauno rotušė, tedy radnice Kaunasu ze 16. století, přezdívaná Bílá labuť, podle 53 metrů vysoké věže radnice. A ano, taky byla částečně pod lešením a stejně jako běžná radnice již nefunguje, používá se pro svatební obřady, oficiální vítání městských hostů, podepisování smluv a oficiální akce.

Od radnice byl již jen kousek k hradu Kaunas, který jsme stále ne a ne najít. Hrad není špendlík, abyste ho přehlédli, a když už nám to začalo být divné, náhle se zjevil i s velkým nápisem #Kaunas. Nápis je pomalu větší než vlastní hrad, který ani není hradem, ale jen jeho zrekonstruovaným pozůstatkem z 50. let 20. století, s jednou věží a zdí. Tolik k „hradu“, co ale stojí za vidění, je opodál stojící socha rytíře na koni v nadživotní velikosti (7 metrů) z bronzu, která zde byla instalována v červenci 2018 ku příležitosti 100. výročí obnovení litevské nezávislosti. Sochu, znázorňující státní znak Litvy, vytvořil tým ukrajinských a litevských sochařů.

Bylo půl čtvrté a čas něco slupnout, takže jsme se rychle najedli v jedné z restaurací řetězce Casa Della Pasta a po těstovinách a lanýžovém rizotu ještě rychle vydali do nedaleko objeveného Lithuanian House of Basketball, kde jsme vzhledem k pokročilé hodině (v Litvě skoro všechny muzea a podobné instituce mají machl v pět odpoledne) udělali rychlý průzkum a pořídili digitální otisky, včetně originální autentické autobiografie zakladatele basketbalu Jamese Naismitha. Docela nás překvapilo, jak moc Litevci fandí basketbalu a jsou v něm minimálně na evropské úrovni i docela dobří.

Po velké radosti, že máme vyfocený olbřímí basketbalový míč, jsme oklikou přes nadživotní sochu Jana Pavla II., zamířili zpět na bulvár. Asi v polovině bulváru, za stálé denní teploty 26 stupňů a se sluncem za krkem, nám došly síly, a když jsme viděli na slunečnících blízké zahrádky logo Brooklyn Brewery, bylo rozhodnuto načerpat tekutou vzpruhu na poslední část cesty na zahrádce restaurace Godo. Po doplnění tekutin a zakoupení malých zásob na večer v Iki Expressu nás čekal už jen výstup po schodech na ubytovaní, sprcha a zasloužený odpočinek.

Pozornému čtenáři jistě neušlo, že dnes to bylo na pohodu, jen 15 kilometrů v rozpáleném městě 😊. Zítra opouštíme na chvíli Litvu a přesouváme se do Lotyšska, konkrétně do 320 km vzdálené Siguldy.

Ráno jsme po deváté vyrazili na snídani do Coffee spells, kavárny se snídaní, od které jsme očekávali minimálně dobrou kávu. U vchodu byla tabulka s nápisem „Do not enter if you think putin is cool“, tak že jsme věděli, že jsme správně. Objednali jsme si Avocados and anchovies a upřímně, snídat ančovičky jsme v zásadě vlastně nechtěli. Kombinace avokáda, sýrového másla, vajíček, ančoviček a rajčat na místním pečeném chlebu byla jednoduše dokonalá. Zcela posilněni jsme se vrátili do ubytování a rozhodli se před poznáním Vilniusu zajet pár kilometrů na sever, kde se nachází geografický střed Evropy.

Necelých 30 km cesty na sever znamenalo vymotat se v pondělním ránu z města a díky tomu jsme pochopili, že Vilnius není jen okolí našeho hotelu, ale půl milionová enkláva hlavního města, která je sakra rozsáhlá. Po půl hodině poskakování se nám konečně zobrazila cedule s koncem města a za pár minut přistál náš japonský oř s italským srdcem na parkovišti Europos Central, odkud nás čekal krátký trek na ten posvátný střed Evropy. Po dosažení liduprázdného cíle došlo na znásilnění naších záznamových přístrojů a zaznamenání jedniček a nul na paměťových kartách a při odchodu setkání s dalšími návštěvníky, kteří o sobě pozdravem „Dobrý den“ leccos prozradili.

Cesta zpět na ubytování byla o poznání horší, provoz zhoustnul, jak když to přeženete s moukou v omáčce, ale pomalého plazení se městem jsme využili k naplnění nádrže a po pár minutách se náš bezstřechý vůz opět vyjímal na parkovišti ubytovaní a my vyrazili do města.

Vilnius nás překvapil, protože čím více jsme ho objevovali, tím více nám odhaloval. No tak to asi není zjištění na Nobelovu cenu, ale opravdu se nám město postupně otvíralo a nabízelo nové a nové zátiší, budovy, kostely, náměstí, parky a prostranství. Z nepřeberného množství památek a prostor je asi nutné vypíchnout Gediminasův hrad, ke kterému se v rámci probíhajících rekonstrukcí dalo krkolomně dostat po provizorních schodech, nebo mastňácky vyjet speciálním výtahem. Ano, použili jsem ten výtah, zpátky jsme šli pak po svých. Rozhled z věže původního hradu, zrekonstruovaného ve 20. století, stál za to, i přes nevelkou výšku máte celé město jako na dlani.

Po návratu do podhradí jsme zatoužili po nějaké stravě a Maki objevila restauraci s místní kuchyní, kde jsme se po předchozích zkušenostech vyhnuli vzducholodím, ale konečně ochutnali místní polévkovou specialitu (která nemá s polévkou nic společného), a to Chłodnik litewski, tedy rádoby polévku z kefíru, řepy, okurky, vajíčka a jarní cibulky, to celé na studeno. Ne, není to polévka, ale je to chutné a osvěžující. V rámci předkrmů to zazdil ještě hering na cibuli a jako druhý chod byl pečený úhoř a de facto bramborák se slaninou, se stejnou přílohou jako vzducholodě, tedy vypečená slanina, škvarky, sádlo a smetana, a ten se na jazyku rozpouštěl jak terminátor na konci dvojky.

Naprosto chuťově uspokojeni a fyzicky zničeni jsme pokračovali objevovat město s cílem nalézt speciální čtvrť Užupio. Jedná se o bohémskou čtvrť, v češtině Užupis, která je posetá pouličními nástěnnými malbami a instalacemi, jako je bronzový anděl, socha mořské panny na nábřeží nebo ironické ústavy samozvané „Republiky Užupis“ upevněné na nástěnných deskách, včetně české mutace. Na té nás zaujala mimo ostatní jedna deklarace. „Každý má právo zemřít, ale není to jeho povinnost.“ . Jako dobré, ale neproveditelné.

Na závěr dne jsme se vrátili do ubytování, dali dohromady a vyrazili na poslední destinaci. Před tím jsem si ale chtěli dát pivo v šenku z minulého dne, ale ten byl bohužel zavřený, tak že jsme použili znenadání otevřený vedle ubytování, kde nám po jednom pivu nabídl provozovatel panáka, ale netušili jsme, že stojí 20 euro a má 75% alkoholu. Tak se zmetek napakoval a my za pomocí Uberu vyrazili do bývalé věznice Lukiškės, dnes pojmenované Lukiškės 2.0 a sloužící jako kulturní středisko. Historie věznice není nic veselého, používalo ji gestapo i sovětská tajná a asi nejznámějším vězněm byl pozdější izraelský premiér a nositel Nobelovy ceny za mír Menachen Begin, který si zde odseděl dva roky 1940 a 1941.

Bohužel při naší návštěvě zrovna na vězeňském nádvoří promítali francouzský bezduchý film s litevskými titulky, tak že jsme dali po pivu a pěšky vypadli zpět směr ubytování. Po cestě jsme ještě dali pizzu na zahrádce a docela zničeni dorazili na místo posledního odpočinku v hlavním městě Litvy. Zítra přesun do Kaunasu.

Jako příznivci občasných různě dlouhých výletů roadsterem jsme se letos rozhodli vyrazit v osvědčené posádce (Milan a Maki) směrem Baltské státy, známe jako Pobaltské země, republiky nebo národy, zkráceně Pobaltí. Jedná se o tři menší suverénní státy na východním pobřeží Baltského moře, které mají především společné období nadvlády Ruska, které trvalo od konce 18. století. Sice se těmto státům krátce podařilo po první světové válce opět osamostatnit vybojováním společné osvobozenecké války prosti Rusku a Bělorusku, ale po druhé světové byly opět zahrnuty jako tři svazové republiky pod Sovětský svaz. Až na jaře 1990, když to za Gorbačova začalo skřípat, vyhlásily všechny tři země nezávislost na Sovětském svazu a čelily vojenskému nátlaku, který ale nebyl úspěšný a následným rozpadem Sovětského svazu na konci roku 1991 se definitivně osamostatnily. Jasně, to, a ještě více se dá načíst na webu a nebudu tím dále otravovat, jen ještě jedna věc, která stojí za zmínku, vygooglujte si baltský řetěz, abyste pochopili, jak moc mají tyto státy společného právě v boji s okupantem.

Jelikož náš roadster není zrovna komfortní pro daleké přesuny (málo místa, docela tvrdý podvozek), rozhodli jsme se první den dojet „jen“ do Varšavy a následující den ráno pokračovat směr Litva. Plán byl jasný, brzy (na nás) ráno naházet věci do kufru auta a vyrazit, po cestě rychle něco slupnout k snídani a do Varšavy dorazit co nejdříve a projít si alespoň centrum, jelikož jsme v hlavním městě Polska nikdy nebyli. Ambice na poznání celého bez mála dvoumilionového města jsme samozřejmě vzhledem k času neměli.

Realita byla samozřejmě jiná, ale nakonec to vlastně dopadlo dobře. Brzké vstávání, tedy 7:15 se podařilo, plánovaný odjezd v 8:00 bohužel ne, protože jsme po naházení věcí do nevelkého kufru roadsteru zjistili, že takové kufry potřebujeme dva. Tak že následovala redukce a přebalení kabinových zavazadel do vhodnějších (hadrových) tašek, které bylo možné do kufru dostat za použití deformace a přiměřené síly. Když kufr konečně zaklapnul, hodinky ukazovali 8:30 a byl čas vyrazit na snídani.

Neděláme to často, ale zvláště v první den nějaké cesty použijeme ten fastfood s tím klaunem Ronaldem, ne snad, že by to bylo k jídlu, ale je to teplé a dá se to pokousat a jejich káva je docela slušná, ta v McCafé, ne ty splašky, co je možné objednat spolu s jídlem. Jako tým jsme se rozdělili, já jídlo, Maki káva. Simulaci jídla jsem obdržel poměrně rychle a hned jsem se do té chemie pustil. Když jsem za deset minut pomalu dojídal na zahrádce fastfoodu na Rohlence, objevila se Maki s výrazem raněné srny, dřímajíc dvě kafé a hovořila ve smyslu pomalý nebyl, nebo možná říkala debil.

Tak že jsme reálně cestu započali po snídani na Rohlence těsně před půl desátou. Rozhodli jsme se jet až do Varšavy bez zbytečných zastávek, jen případné vyprázdnění nebo naopak naplnění prázdných prostor (chápej, čůrat, pít a dolít benzín). Kolem jedenácté jsme opustili hranice naší země a bez větších problémů jsme kolem půl třetí dorazili před hotel ve Varšavě.

Vzhledem k tomu, že jsme předpokládali, že využijeme možnosti placeného parkování v hotelové garáži, zůstal jsem v autě a Maki to šla vyřídit. Po docela dlouhé době se vrátila do auta s výrazem, který jsem už popisoval ve fastfoodu, a i ty poznámky byly poměrně identické, tentokrát mířené na recepční. Parkování prostě nemáme, musíme zaparkovat někde kolem hotelu. Po třech okruzích kolem bloku jsme našli placený flek nedaleko hotelu, a protože byla sobota a o víkendech se ve Varšavě za parkování neplatí, i my jsme nic neplatili, pobrali jsme, co šlo z kufru a šli se ubytovat.

Po rychlém zotavení a převlečení jsme vyrazili na nedalekou stanici metra, chvíli hráli na automatech, až nám vypadly dva lístky, detekovali jsme správný směr jízdy a nastoupili do soupravy trasy M2 směr stanice Świętokrzyska. Po necelých deseti minutách jsme svět před Gluchovského trilogií opustili a pěšky dorazili k Paláci kultury a vědy s tím, že vyjedeme výtahem do třicátého patra této v padesátých letech postavené ikonické budovy a rozhlédneme se z výšky po Varšavě. Fronta na vstupenky nás neodradila, šly jsme na to online a na podruhé (první platba přes Google Pay neprošla) se nám zadařilo obohatit e-mailovou schránku o zprávu s PDF přílohou, kterou jsme ukázali u vchodu k výtahům a mohli jsme spokojeně začít čekat ve frontě na výtahy. Výtahy jsou nevelké, ale na štěstí jezdily dva a za pár minut už jsme v poměrně teplém dni ucítili příjemný a svěží vítr na otevřené terase 30. patra ve výšce 114 metrů. Počasí přálo a výhled na všechny světové strany nám dovolil dohlédnout i na místa, které jsme měli v plánu ještě navštívit. Po tradiční tvorbě digitálních otisků jsme se vydali směrem na Rynek Starego Miasta, starověké náměstí, které bylo v roce 1944 zničeno a po válce zrekonstruováno se zřetelem na předválečný vzhled, a to tak dobře, že bylo v roce 1980 zapsáno na seznam historického dědictví UNESCO. Uprostřed náměstí jsme se chtěli podívat na pomník Varšavské mořské panny (Syrenky).

Po cestě jsme prošli Saskou zahradou s nádhernou fontánou, kolem pomníku neznámým polským vojákům padlých v první světové válce, který je umístěn ve zbytcích saského paláce a u kterého se střídají vojáci ve věčné hlídce. Prošli jsme kolem sídla polského prezidenta, pak kolem pomníku Adama Mickiewicze, spisovatele a národního básníka, posilnili se místním pivem v blízké restauraci (kde jsme si objednali i něco k jídlu, ale nějak to zapomněli donést, naštěstí), nakoukli do Kostela sv. Anny, a kolem Královského hradu a sloupu krále Zikmunda III jsme po ulici Świętojańska došli do cíle.

Náměstí bylo kompletně zaplněné, uprostřed pódium, kolem náměstí všude zahrádky s rezervacemi, pomník v podobě sochy mořské panny ani nebyl vidět. Záhy jsme zjistili, že se na náměstí odehrává první den jazzového festivalu a v 19:00 má vystoupit brazilský fenomén Hamilton de Holanda, přezdívaný Jimi Hendrix mandolíny. Jako zázrakem se nám podařilo získat v jedné zahrádce vedle pódia poslední ze dvou volných stolů, a tak nám k luxusní večeři hrál živě jazz a oboje, jídlo i hudba bylo dokonalé.

Po večeři, ještě stále za zvuku jazzu jsme se ještě dorazili výtečnou zmrzlinou do kornoutu a přes zrekonstruovanou městskou obrannou bránu Barbican jsme sešli k Visle, prošli multimediálním parkem Fontann, kde se schylovalo k přestavení se zapojením hudby, světel a 367 trysek fontány, bohužel na téma Disney, což si nás nezískalo a za hodinu čekání nám to nestálo, a po krátkém odpočinku v zahradách zámku Królewskieg jsme přes most  Śląsko-Dąbrowski přešli do čtvrti Praga, kde sídli náš hotel, ve kterém právě kolem půlnoci dopisuji tento příspěvek. Zítra nás čeká Litva.